Arcivévoda Karel, česko-moravsko-slezská legie roku 1800 a její prapory

27.07.2009 22:18

Václav Měřička

Naposledy upraveno: 24.10.2016

 

Rok 1796 se stal v celé historii koaličních válek proti revoluční republikánské Francii rokem nejvýznamnějším. Důvodem byla skutečnost, že do čela obou bojujících armád, a to francouzské na jedné straně, a císařské, tedy rakouské na druhé straně, se postavily dvě mladé, ale vojensky velmi schopné osobnosti. Do čela francouzské, takzvané Italské armády, byl postaven mladý generál Napoleon Bonaparte, který dne 27. března převzal na příkaz direktoria v Nizze velení. Bonaparte měl za sebou svoje první vojenské úspěchy v Toulonu (18. prosince 1793) a z 5. října 1795, kdy rozhodným způsobem zachránil Konvent v pařížské ulici St. Honoré.

Do čela císařské rakouské armády byl postaven mladší bratr císaře Františka II., arcivévoda Karel (celým jménem Karel Ludvík Jan), jenž se narodil dne 5. září 1771 ve Florencii jako třetí syn tehdejšího velkovévody toskánského Leopolda, pozdějšího římského císaře Leopolda II., a jeho manželky Marie Ludoviky, dcery španělského krále Karla III. V roce 1790, když se jeho otec stal po smrti svého bratra Josefa II. císařem, přišel Karel do Vídně a v roce 1791 odešel se svou tetou, arcivévodkyní Marií Kristýnou, nejstarší dcerou císařovny Marie Terezie, a s jejím manželem Albertem, vévodou sasko-těšínským, do Nizozemí, kde se Albert stal tamním místodržícím. Oba manželé, kteří byli bezdětní, si Karla nesmírně oblíbili, a když zemřel v roce 1792 císař Leopold II., Karla adoptovali za svého syna. Touto adopcí získal Karel zároveň titul vévody těšínského. Poprvé se vojensky uplatnil dne 6. listopadu 1792 v bitvě u Jemappes, ve které francouzský republikánský generál Charles Dumouriez zvítězil nad císařskými. V té době vystřídal na belgickém bojišti prince Alberta Josias Bedřich princ saskoburský a Karel se dne 1. března roku 1793 jako velitel předvoje vyznamenal v bitvě u Aldenhovenu a mimořádně přispěl dne 18. března k vítězství nad Dumouriezem v bitvě u Neerwindenu. Na základě tohoto vojenského úspěchu byl Karel dne 1. dubna 1793 v XXVI. řádové promoci dekorován velkokřížem Vojenského řádu Marie Terezie. Po vypuzení Francouzů z Belgie, se Karel stal dne 25. března 1793 generálním místodržícím v Belgii. V roce 1794 velel divizi v bitvě u Landrecies, dále v bitvách u Tournai a Courtrai, kde velel levému křídlu a dne 26. června 1794 velel středu armády v bitvě u Fleurus.

V roce 1796 převzal v hodnosti říšského polního maršála vrchní velení nad císařskou armádou na Rýně. Bojoval proti francouzskému generálovi Jeanu Victoru Moreauovi v bitvě u Rastattu a porazil generála Jeana Baptista Jourdana v bitvách u Wetzlaru, Teiningu, Ambergu a Würzburgu. Podařilo se mu zahnat Francouze za Rýn a v roce 1797 obsadit Kehl.

Počátkem roku 1797 byli císařští posíleni a zahájili nové tažení směrem na jih do Itálie. Byli však po těžkých bojích poraženi 14. ledna v bitvě u Rivoli a museli se znovu stáhnout do Tyrol. A v této situaci byl na bojiště z Německa povolán i Karel. Dne 2. února kapitulovala Mantova a dne 4. března Karel převzal velení nad celou armádou. Bonaparte si však vynutil postup přes Tagliamento až do Villachu a odtud dále až do Celovce a Lubna, které obsadil. Karel se musel proto stáhnout do údolí řeky Mury a uzavřel dne 7. dubna příměří v Judenburgu. Dne 14. dubna odjel Karel zpět do Vídně a již dne 18. dubna v rakouském Leobenu byly dohodnuty předběžné podmínky pro uzavření míru. Tehdy se Karel poprvé ve svém životě osobně setkal s generálem Bonapartem. Mír byl uzavřen v noci ze dne 17. na 18. října 1797 v paláci (hotelu) v Campo Formio, kde Rakousko uznalo oficiálně existenci Francouzské republiky, přivtělení Belgie k Francii, uznání republiky Batavské, Předalpské a Ligurské a předání celého levého břehu Rýna Francouzům. Rakousko bylo odškodněno na účet Benátské republiky, která vlastně zanikla.

Jednání o příměří v Leobenu roku 1797 - arcivévoda Karel stojí zcela vpravo.

 

Arcivévoda Karel a české země

Přes nevalné vojenské úspěchy, kterých císařští dosáhli, se ukázalo, že uzavření míru v Campo Formio je jen přestávkou před započetím nových bojů. Karel, který jediný se osvědčil, byl nejpopulárnější postavou a byl všeobecně označován za zachránce Rakouska. Tato popularita a válečná sláva arcivévody však nebyla po chuti samotnému císaři, který ve svém mladším bratrovi spatřoval konkurenta. A v tom byl utvrzován i svým ministrem Františkem svobodným pánem Thugutem. Ten sice uznával vojenské schopnosti arcivévody Karla, ale v každém případě se snažil Karla oddálit od politického vlivu. Samotného císaře přesvědčoval o nutnosti vzdálit Karla z běhu událostí, a tak bylo rozhodnuto Karla vzdálit z Vídně. Dne 12. prosince 1797 byl Karel jmenován guvernérem a generálním kapitánem v království českém s tím, že pole jeho působnosti bude především v oblasti vojenské.

Karel se císařovu rozhodnutí poslušně podřídil a dokonce se vyjádřil, že vítá rozhodnutí přesídlit v nové funkci do Prahy a do Čech, které se v době připravované vojenské reorganizace staly důležitým činitelem. Již dne 21. prosince nastoupil cestu v doprovodu svých adoptivních rodičů. Ti jej doprovázeli až do Znojma. Dne 23. prosince dojel do Prahy, kde byl tamními představiteli přijat se všemi poctami a dokonce s nadšením jako „zachránce vlasti“. Dne 26. února roku 1798 rozhodl zemský sněm poskytnout Karlovi dobrovolný roční dar ve výši 40.000 zlatých, které byly uvolněny ze zemských prostředků a nikoliv z bezprostředního zvýšení daní od obyvatelstva království. Sněm i stavy zdůvodnily toto rozhodnutí tak, že dar je výrazem úcty k velkému vojákovi i jejich oddanosti novému zemskému pánovi.

Karel se v prvních dnech svého pražského pobytu ubytoval na Hradčanech, ale jeho matka mu doporučila přestěhovat se do příjemnějšího prostředí přímo ve městě. A tak již dne 27. ledna 1798 zakoupila pro svého adoptivního syna od tehdejšího nejvyššího zemského hofmistra Filipa hraběte Kinského dům v Panské ulici, který byl okamžitě pro jeho pobyt adaptován.

(Dům, ve kterém arcivévoda Karel Rakouský v době svého pražského pobytu bydlel, je dnešní palác Kounicovský v Panské ulici čp. 890–7. Palác postavil v roce 1782 architekt Matyáš Hummel pro Filipa hraběte Kinského. Od roku 1843 patřil Hugonu Salm-Reiffenscheidovi, od roku 1861 Kounicům a od roku 1910 Živnostenské bance.)

Pražský palác ve kterém bydlel arcivévoda Karel se nachází v Panské ulici. V současnosti je označován jako Kounický.
(podrobněji viz cs.wikipedia.org popřípadě radio.cz)

 

V Praze zahájil Karel okamžitá jednání o reorganizaci armády. Byl si dobře vědom toho, že zkušenosti téměř desetiletých bojů ukázaly na celou řadu vážných nedostatků, a to nejen ve výzbroji, ale i v celkové sestavě jednotlivých druhů zbraní a vlastní jejich taktice. Ihned po příchodu do Čech rozhodl, aby na Moravě bylo rozmístěno 25 pěších praporů a 43 eskadron jízdy, zatímco v Čechách aby zůstalo rozmístěno 40 pěších praporů, 28 čet a 66 jezdeckých eskadron. Do tohoto počtu nebyly započítány pěší prapory a eskadrony, které zde již předtím byly umístěny. Přes námitky arcivévody Karla jmenoval císař do čela dvorské vojenské komise, která měla posoudit otázky reorganizace armády, polního zbrojmistra Josefa Alvintzyho. Karel si byl totiž vědom, že nelze dělat převratné změny, neboť správně předpokládal, že mír je jen dočasnou záležitostí a je nutno počítat s novým válečným střetnutím. Snažil se proto využít krátké mírové periody nejen k posílení početních stavů, ale především ke zvýšení morálky důstojnického sboru, k novému ošacení a vyzbrojení, ale varoval před většími přesuny s obavou, aby nevznikl nepořádek a nepřehlednost v případě náhlého obnovení války. Návrh Alvintzyho, aby vojsko bylo rozděleno do patnácti legionů, bryskně odmítl s tím, že tato forma reorganizace přinese jen těžkosti v dislokaci a vážně naruší operativnost vojska. V oblasti strategických plánů se Karel dostal do sporu s plánem polního zbrojmistra Karla Macka, který obhajoval přísně defenzivní strategii z těžištěm postavení obrany linie na řece Innu. Karel naopak byl stoupencem ofenzivní, tedy útočné strategie s tím, že linii obrany je nutno opřít o řeku Lech, a tím získat možnosti vedení vojenských operací po obou stranách Dunaje.

Správnost strategie a taktiky Karlem prosazované potvrdilo pak plně válečné tažení v jarních měsících roku 1799, kdy Karel sklidil svoje válečné vavříny v bitvě u Stockachu a Ostrachu.

Konec roku 1798 ukázal, že válka začne co nevidět, a proto Karel, který v tom roce nejen usilovně pracoval na reorganizaci, ale podstatný zájem věnoval i inspekčním cestám po Čechách, podal žádost o uvolnění z funkce v Praze a byl rozhodnutím císaře opětovně uveden do funkce vrchního velitele armády v Německu.

Po vítězství na německém bojišti a dobytí Mannheimu došlo k vážným neshodám mezi velením císařských vojsk a ruskými sbory maršála Suvorova a generála Korsakova. Další intriky, které následovaly především ze strany ministra Thuguta, donutily Karla k odchodu z bojiště znovu do Čech, kde hodlal nastoupit opětovně funkci, tentokrát již generálního guvernéra. Císař souhlasil zvláště proto, že ze samotné Francie bezprostředně nehrozilo vážnější nebezpečí. Arcivévoda Karel se tedy ihned odebral přes Vídeň do Prahy a za svoje sídlo zvolil zámek v Bečvárech u Kolína, který kdysi obdržel od císařovny Marie Terezie polní maršál Arnošt Gideon Laudon jako odměnu za svoje velká vítězství. Je zajímavé, že právě v době, kdy Karel odešel do Čech, uveřejnil pařížský časopis Moniteur dne 25. března 1800 zprávu o tom, že arcivévoda Karel musel po celou řadu měsíců bojovat proti vojenské Kabale, která si určila za cíl za každou cenu odstranit Karla z bojiště a z dosahu armády. Moniteur uvedl, že právě tato armáda Karla vřele milovala, ctila a obyvatelstvo mu žehnalo.

 

Česko-moravsko-slezská legie Arcivévody Karla

Dne 14. září 1800 obdržel Karel dopis od svého bratra, ve kterém ho císař vyzýval, aby okamžitě věnoval svou starostlivost obraně Čech s odůvodněním, že celková situace se začíná opět stávat povážlivou a nebezpečnou. 10. října se za Karlem do Prahy dostavil kabinetní ministr hrabě Colloredo s přípisem, že nelze nadále počítat s mírovým stavem a že lze předpokládat, že již kolem 5. listopadu může dojí k novému boji. Z toho důvodu je nutné, aby okamžitě převzal velení armády, ale současně vytvořil v Čechách podmínky pro zemskou obranu. V tomto případě císař doporučil zřídit legii, která by nesla Karlovo jméno a nahradila přitom vlastní armádu. Karel neotálel a již dne 17. října 1800 založil Arcyknjžete Karla Czeský - Morawský - a Slezský Wýbor, tedy Česko-moravsko-slezskou legii Arcivévody Karla (Karls Böhmisch- Mährisch- und Schlesische Legion). Od počátku listopadu pak byla legie rekrutována až do počtu 20 000 dobrovolníků.

Nikdy nezasáhla do bojů a byla v roce 1801 rozpuštěna. Karel Schwarzenberg v knize Obrazy českého státu od roku 1526 do roku 1918 na s. 200 uvádí: „Do třicetileté války nebylo v Čechách stálého vojska a tudíž ani vojenské hierarchie. Táhl-li někam král o své újmě, záviselo vojsko jen na jeho osobě, případně na vídeňském válečné radě. Naproti tomu velitelem zemské hotovosti byl nejvyšší purkrabí. Toliko v čas války jmenován býval nejvyšší polní hejtman, nejvyšší polní lajtnant, nejvyšší polní maršálek atd. Při českém vojsku byly r. 1566 prapory „jeden největší s erbem království českého, druhý rennfohn se znamením Božího umučení a šest s barvami prostých“. – Podobně bylo i jindy, ač na menších praporech býval snad i burgundský kříž jako znamení dynastie. Hlavní korouhev českou nesl praporečník ze stavu panského maje dva pomocníky, pána a rytíře, „kteří na prapor hledí“, a zvláštní stráž. Byla také korouhev Pražan. Vedlejší země ovšem měly své vojenské organizace i své prapory zvláštní. Konečně r. 1609 učinili stavové náběh k organizaci zemské defensí. Titul nejvyššího polního hejtmana udělen tehdy nejvyššímu purkrabímu Adamu ze Šternberka, Mates z Thurnu jmenován nejvyšším polním lejtenantem a Linhart Colonna z Felsu nejvyšším polním maršálkem, vedle dalších generálů a nejvyšších, čili plukovníků. Avšak třicetiletá válka rozvrátila organizaci tu a za Ferdinanda II. vzniklo jednotné vojsko domu Rakouského. Toliko finanční orgány i pak český sněm k vojsku vysílal. – Avšak r. 1800 jmenován byl arcikníže Karel netoliko vojenským guvernérem v Čechách, nýbrž udělen mu i starý titul nejvyššího polního hejtmana, čili generálního kapitána. Ihned jal se organizovati obranu země a zřídil českou legii, čili „Česko-moravsko-slezský výbor“ o 24.000 mužích, akademická legie se obnovila, atd.

Velitelem legie se stal sám arcivévoda Karel, a to jako velící generál. Generály legie byli pak ustanoveni: podmaršálek Vilém svob. pán Kerpen, podmaršálek Karel z Lindenau, generálmajor Emanuel hrabě Wratislav (stal se pak v roce 1813 kapitánem, neboli velitelem české šlechtické gardy, zvané noblegarda), generálmajor Josef hrabě Wilczek, generálmajor Josef hrabě Nostitz, generálmajor Jan Ghenedegg a generálmajor František svob. pán Schuhay, který byl současně ředitelem dělostřelectva.

Legie pozůstávala se původně ze 22 pěších praporů a jednoho mysliveckého sboru.

Myslivecký sbor, nebo též Česko-moravsko-slezští zemští myslivci (Böhmisch-mährisch-schlesische Landjäger) pozůstával ze tří praporů, z nichž dva byly umístěny v Čechách a jeden rozložen na Moravě a ve Slezsku. Velitelem praporu byl jmenován podplukovník Jan Belloute de Watters. Myslivci nosili štikově šedý kabát s trávově zelenými výložkami a knoflíky bílými u obou českých praporů a žlutými u moravsko-slezského praporu.

Ostatní pěší prapory (s výjimkou 16. praporu) nosily kabáty v barvě srnčí hnědi.

 

Poznámka redakce: legionářské uniformy podle Richarda Knötela - legionáři a důstojník 1. tělesného praporu, střelec (Schütze) a legionář 16. praporu. Uniformkunde, Band XIV, list 20.
Na tuto ilustraci se odkazuje mj. Dave Hollins ve své publikaci nakladatelství Osprey Austrian Auxiliary Troops 1792-1816 a dodává, že Knötel zmýlil se v zelené barvě vyložení 1. (tělesného) praporu. Podle Hollinse měla být červená, což „napravil“ Younghusbandovou ilustrací D3 - nutno však zdůraznit, že v tomto případě se naopak zmýlili Hollins s Younghusbandem .

 

1. pěší prapor byl označen jako tělesný prapor arcivévody a jeho velitelem se stal major Jan hrabě Wratislaw. Do praporu bylo zařazeno 638 posluchačů pražské univerzity, mezi nimi i Rector magnificus. Vojáci tohoto praporu nosili mořsky zelené výložky a bílé knoflíky a na rozdíl od ostatních praporů měli na ramenou červeně pruhované stříbrné epolety.

2. prapor, který byl situován v chrudimském a v bydžovském kraji, měl velitelem majora Václava hraběte Sporcka. Jeho vojáci nosili černé výložky a bílé knoflíky.

3. prapor byl umístěn v brněnském a přerovském kraji a jeho velitelem byl major Mikuláš svob. pán Henneberg. Vojáci tohoto praporu měli krapově červené výložky a na kabátě měli žluté knoflíky.

4. praporu v Hradci Králové velel major Karel Steyerer z Edelbergu. Prapor měl světlehnědé výložky a na kabátě bílé knoflíky.

5. prapor byl umístěn v Klatovech a v Práchni (dnes Písek) a jemu velel major hrabě Lažanský. Vojáci tohoto praporu nosili tmavohnědé výložky a bílé knoflíky.

6. prapor byl umístěn v těšínském a opavském kraji a měl černé výložky a žluté knoflíky. Jeho velitelem se stal plukovník František Schulz z Rothenackeru.

  

V knize Gilberta Angera Illustrirte Geschichte der k. k. Armee, Wien, 1887 se na s. 1172 (Zweiter Band) nachází černobílá ilustrace, která je s odkazem na rok 1809 popsána jako „Böhmische Landwehr“. Jednoznačně však zobrazuje legionáře z roku 1800, což potvrzuje barevná tabule č. XXXI přiložená k prvnímu svazku téže monografie, na které je totožně vyobrazený dobrobrovolník charakterizován jako: „1800. Böhm.-Mähr.-Schles. Legion Erzhezog Carl.“

 

 

7. znojemský a brněnský prapor nosil výložky barvy papouščí zeleně a žluté knoflíky. Velitelem praporu byl major Jan hrabě Taaffe, pozdější noblegardista.

8. prapor situovaný v Kouřimi a v Rakovníku měl růžověčervené výložky a bílé knoflíky. Velitelem byl major Wolfgang hrabě Czernin.

9. prapor v Plzni a v Klatovech nosil tmavomodré výložky s bílými knoflíky a velel mu podplukovník Vincenc hrabě Morzin.

10. prapor v Žatci, Litoměřicích a v Lokti měl stejné výložky jako sedmý prapor, ale s bílými knoflíky. Jeho velitelem se stal major Vilém Brixen.

11. prapor v Olomouci nosil trávově zelené výložky se žlutými knoflíky a jemu velel podplukovník Ignác Delisimonovich.

12. prapor v Hradišti a v Přerově nosil fialové výložky se žlutými knoflíky. Velitelem byl jmenován Karel hrabě Sinzendorff s hodností majora.

13. jihlavský a olomoucký prapor nosil mořsky zelené výložky se žlutými knoflíky a jemu velel podplukovník František Mauroy de Merville.

14. prapor se sídlem v Boleslavi, v Berouně a na Rakovnicku nosil mořsky zelené výložky s bílými knoflíky jako 1. (arcivévodův tělesný) prapor, ale bez epolet. Velitelem byl major František hrabě Desfours.

15. táborskému a čáslavskému praporu velel podplukovník Emanuel hrabě Waldstein. Výložky krapově červené s bílými knoflíky.

Vyobrazení legionářů 15. praporu v ručně kolorovaném spisku, jehož název ani rok vydání není znám - pravděpodobně vznikl hned okolo roku 1800/01.

 

16. prapor situovaný do Čáslavi byl výjimečně vyzbrojen na náklady hrabat Waldsteina a Schlegenberga. Jeho velitelem se stal major Jiří hrabě Waldstein, pozdější kapitán-poručík noblegardy. Vojáci praporu měli oproti ostatním praporům tmavěmodrý kabát s ohnivě červenými výložkami a žlutými knoflíky.

17. prapor umístěný v budějovickém, prácheňském a táborském kraji měl za velitele podplukovníka Latschera. Výložky byly trávově zelené s bílými knoflíky.

18. prapor umístěný v Mladé Boleslavi nosil fialové výložky s bílými knoflíky. Velitelem byl podplukovník František baron Koller (1767–1826). Pocházel z Mnichova Hradiště a získal vysoké postavení v rakouské armádě. Za napoleonských válek se stal generálem a v roce 1814 v dubnu doprovázel jako rakouský komisař spolu s ruským a pruským komisařem sesazeného císaře Napoleona ze zámku ve Fontainebleau na ostrov Elbu. Po skončení válek se stal rakouským velvyslancem v Neapoli, kde zemřel v hodnosti podmaršála. Od roku 1814, kdy byl nejprve jmenován generálním intendantem a později v letech 1820 až 1826 dokonce vojenským velitelem s pravomocí místodržitele v neapolském království, začal sbírat antické starožitnosti a vytvořil rozsáhlou a velmi cennou sbírku (většinou vykopávek z Pompejí), která žel po jeho smrti byla pro nezájem v Praze aukčně rozprodána a ve své většině se dostala do berlínských sbírek. Jeho pomocníkem při sbírání byl jeho pobočník, pozdější generálmajor Milota Zdirad Polák, který se ve svém mladším věku věnoval našemu obrozeneckému básnictví a je autorem básně Vznešenost přírody a cestopisu o Itálii.

19. praporu v Přerově velel major Jan Puteany, také pozdější noblegardista. Vojáci nosili blankytně modré výložky se žlutými knoflíky.

20. praporu, rekrutovanému z okolí Bydžova, z Čáslavi a z Hradce Králové, velel major Josef hrabě Dönhoff. Výložky u tohoto praporu byly sírově žluté a knoflíky bílé.

V průběhu roku byly zřízeny ještě dva další prapory.

21. prapor v Opavě a v Olomouci s velitelem podplukovníkem Egloffem. Výložky růžověčervené se žlutými knoflíky.

22. praporu na Litoměřicku velel major Josef von Smola. Výložky zde byly blankytně modré s bílými knoflíky.

Na straně 205 zmíněné Schwarzenberkovy knihy je vyobrazena sumka legie, která byla zhotovena z černé kůže a na ní byl na víku ve středu umístěn zlacený ležící korunovaný český lev držící v pravé tlapě žezlo. Víko sumky bylo ještě navíc ozdobeno pěti zlacenými rozetami. Také opasek z černé kůže byl opatřen sponou v podobě lví hlavy.

 

Medaile na počest arcivévody Karla

Po uzavření míru v Lunéville dne 9. února 1801 se stal Karel prezidentem dvorské válečné rady a byl jmenován nejprve koadjutorem velmistra řádu Německých rytířů a v roce 1801 se stal i řádovým velmistrem (Hoch-und Deutschmeister).

V roce 1805, za nové války s Francií, byl Karel povolán na italské bojiště, kde se jako velitel tehdy již císařské rakouské armády utkal v krvavých a těžkých bojích ve dnech 29. až 31. října roku 1805 v bitvě u Caldiera s francouzským maršálem André Massénou. Po zprávě o neúspěchu rakouských vojsk vedených generálem Karlem Mackem dne 21. října 1805 v bitvě u Ulmu zahájil Karel ve dnech 1. a 2. listopadu mistrný ústup z levého břehu řeky Etsche do Chorvatska. Po skončení války a uzavření prešpurského míru v prosinci byl Karel povýšen do hodnosti generalissima celé rakouské armády a byla mu svěřena funkce ministra války s neomezenými pravomocemi. Na jejím základě přikročil k celkové reorganizaci armády, vytvořil zálohy a vybudoval zeměbranu. Založil také válečný archiv, válečnou knihovnu, zřídil ekvitační ústav a odstranil prodej důstojnických hodností.

V době války roku 1809 vyrazil v čele rakouské armády do Bavorska a dosáhl Řezna. Žel, boje na Dunaji u Abensbergu a hlavně po porážce dne 22. dubna v bitvě u Eckmühlu donutily Karla nejprve ustoupit zpět do Řezna a po posílení armády se stáhnout do Vídně a prostoru Moravského pole. Zde pak oslavil ve dnech 21. a 22. května 1809 svoje největší životní vítězství v bitvě u Ašprů (Aspern) a u Esslingu nad císařem Napoleonem, do té doby ještě neporaženým. Bitva patří ve vojenské historii devatenáctého století k nejkrutějším. Karel tehdy disponoval 75.000 muži a 288 děly.

Dne 22. května se Napoleon pokusil soustředěnou palbou 400 děl prolomit rakouské řady a tehdy Karel s praporem pěšího Zachova pluku v ruce se postavil do čela 16 praporů granátníků a vedl je do útoku.

Plodů vítězství však nebylo využito a Napoleon mohl ztráty doplnit. Porazil pak Karla ve dnech 5. a 6. července 1809 v bitvě u Wagramu. Karel byl nucen se stáhnout do Znojma, kde bylo dne 12. července uzavřeno příměří.

Po událostech roku 1809 se Karel odebral do soukromí, které střídavě trávil v Těšíně nebo ve Vídni. Války z let 1813 a 1814 se již neúčastnil. Avšak dne 11. března roku 1810 zastupoval francouzského císaře Napoleona ve Vídni při svatebním obřadu arcivévodkyně Marie Luisy v Augustiniánském kostele.

V roce 1815 byl Karel jmenován guvernérem v Mohuči. Po padesáti letech, uplynulých od jeho dekorace velkořížem Řádu Marie Terezie, v roce 1843, byla na Karlovu počest a k oslavě této promoce ražena ve vídeňské mincovně stříbrná pamětní medaile o průměru 52 mm a hmotnosti 70 g, jejímž autorem byl vídeňský medailér Johann Daniel Boehm (1794–1865). Boehm byl autorem řady rakouských medailí jako medaile Za statečnost z období let 1839–1849 za císaře Ferdinanda I., ale i vydání z let 1859–1866. Byl autorem i záslužných občanských medailí z roku 1835 a stříbrné holdovací tyrolské medaile císaře Ferdinanda I. z roku 1838.

Na lícové straně stříbrné pamětní medaile z roku 1843 je Karlovo poprsí zpodobeno z levé strany. Karel je oděn v maršálský stejnokroj s označením dubového maršálského listu na zlatě zdobeném límci, s Řádem Zlatého rouna s hvězdou Vojenského řádu Marie Terezie. V opise: KARL LUDWIG ERZHERZOG VON OESTERREICH a v pokračování dole pod portrétem: GEB. V. SEPT. MDCCLXXI. (Karel Ludvík, arcivévoda Rakouský, narozen 5. září 1771.). Na rubní straně této medaile je ve středu umístěna hvězda Řádu Marie Terezie volně zarámovaná do dubového, ze dvou ratolestí složeného věnce, dole stuhou svázaného. Nahoře opis: FÜNFZIGJÄHRIGE GEDÄCHTNISFEIER a dole letopočet: MDCCCXLIII. (Padesátiletá vzpomínková slavnost 1843).

Arcivévoda Karel dne 30. dubna roku 1847 zemřel ve Vídni. Od roku 1815 byl ženat s princeznou Henriettou z Nassau-Weilburgu. Měl celkem čtyři syny a dvě dcery. Nejstarší syn, arcivévoda Albrecht, se stal v roce 1866 vítězem v bitvě u Custozzy a získal stejně jako otec velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie. Druhorozený syn Ferdinand byl otcem arcivévody Bedřicha, neblaze proslulého markýze Gera, a stal se v roce 1917 vrchním velitelem rakousko-uherské armády. I on získal velkokříž nejvyššího vojenského řádu. Jejich řádové odznaky jsou dnes uloženy ve vídeňském Vojenském muzeu v Arsenálu.

V roce 1860, t.j. třináct let po arcivévodově smrti, byl ve Vídni na Hradním náměstí odhalen jezdecký pomník arcivévody. Tento, patřící provedením k nejkrásnějším jezdeckým pomníkům světa, vyšel ze sochařské dílny význačného rakouského umělce Antona Fernkorna (1813–1878). Na pomníku je kůň vzepjat a stojí pouze na dvou zadních nohou, bez jakékoliv další opory. Karel drží v pravici prapor a scéna je odvozena z bitvy u Aspern, kde se Karel postavil s praporem v ruce před svoje vojáky a vedl je osobně do útoku.

Na paměť odhalení pomníku byla ražena pamětní stříbrná a bronzová medaile z dílny profesora Carla Radnitzkého. Medaile o průměru 63 mm je opatřena na lícové straně zvýšeným okrajem rámovaným širším mezikružím, ve kterém je umístěn opis: CARL. ERZHERZOG VON OESTERREICH. (Karel, arcivévoda Rakouský). Ve sníženém středu je plastický portrét arcivévody z levé strany v maršálském stejnokroji, tentokráte však jen s Řádem Zlatého rouna a velkostuhou Vojenského řádu Marie Terezie. Na rubní straně je v mezikruží opis: „DEM HELDENMÜTHIGEN FÜHRER DER HEERE ‘OSTERREICHS / DEM BEHARRLICHEN KAEMPFER FÜR DEUTSCHLANDS EHRE. V překladu: „Statečnému vůdci rakouských vojsk – Vytrvalému bojovníku za čest Německa“. Ve středu medaile je umístěn jezdecký pomník a pod jeho podstavcem pak datum: 22 MAI 1860. Podpis medailéra je na seříznutém rameni lícového portrétu.

V době, kdy byl arcivévoda Karel Rakouský císařem jmenován guvernérem a generálním kapitánem a později ještě generálním guvernérem v Čechách, byl zřejmě vyhotoven krásný Karlův portrét, poprvé černobíle reprodukovaný v Drobné plastice č. 2–3 ročníku 1982, na straně 45. Táž reprodukce byla zveřejněna v západoněmeckém faleristickém časopise INFO č. 27, a to na obálce časopisu, kde byl zveřejněn i můj článek o Karlově pamětním kříži z roku 1799.

Tento obraz, který je chován ve sbírce předsedy naší společnosti, Ing. Rudolfa Brauna, považujeme za mimořádně významný, protože dosud jako jediný zpodobuje arcivévodu Karla Rakouského v kabátě generálního kapitána v Čechách.

Arcivévoda Karel Rakouský je na tomto portrétu zpodoben en face s mírně obráceným obličejem ke straně. Je oděn do bílého maršálského kabátu s Řádem Zlatého rouna na krku. Na levé straně hrudi vyčnívá hvězda velkokříže Vojenského řádu Marie Terezie, od pravého ramene směřuje k levému boku velkostuha téhož řádu v barvě červeno-bílo-červené. Vlastní bílý maršálský kabát kryje zepředu částečně rozhalený modrozelený kabát českého generálního guvernéra. Tento kabát je opatřen zlatě lemovaným límcem a zlatem zdobenými manžetami. Arcivévoda má ruce přeloženy před sebou a pravicí přidržuje kord se zlatým portepé. Vlastní krk je kryt černým nákrčníkem. Při pravé straně stojí částečně zakrytý sloup, jehož dolní část překrývá zřasená červená drapérie. Při levé straně dole je částečně vidět plochou krajinu s malým zcela vpředu stojícím olistěným keříkem. Pozadí kryje modrá obloha se šedivými mraky. Obraz o rozměru 32x39 cm je signován A. CH. a je proveden v oleji.

Karlových portrétů existuje samozřejmě celá řada. Jedním z nejstarších je obraz vídeňského malíře Wilhelma Braumüllera, který zobrazil Karla v celé postavě v roce 1793. Zajímavým je portrét v životní velikosti zpodobující Karla jako velmistra řádu Německých rytířů, kterým se Karel stal v roce 1801. Karel je oděn v černý kabát se zlatohlavem a náhrdelní dekorací velmistra řádu. Jeho kabát je však ještě přizdoben hvězdou Vojenského řádu Marie Terezie na levé straně hrudi. Při levé straně obrazuje položen bílý velmistrovský plášť s vyšitým velkým latinským řádovým křížem. Obraz je zajímavý tím, že ukazuje Karla nejen s insigniemi velmistra řádu Německých rytířů, ale dekorovaného i nejvyšším vojenským řádem. V té době totiž nebylo dovoleno rytířům řádu nosit současně s řádovými odznaky další, ať již vojenské, světské rytířské nebo občanské řádové dekorace. Karlovi, který se předtím proslavil jako úspěšný vojevůdce, byla v tomto případě samotným císařem poskytnuta výjimka.

Znám je i občanský portrét Karla v černém kabátě s černým nákrčníkem. Na levé straně kabátu je připevněna kovová hvězda Vojenského řádu Marie Terezie. Snad k nejproslulejším portrétům arcivévody patří obraz rakouského malíře Antonína Einsleho z roku 1809, který Karla zpodobuje v polopostavě v bílém kabátě s modrým límcem a modře zakončenými rukávy s našitou zlatou portou. Karel má na krku náhrdelní dekoraci Řádu Zlatého rouna a na levé straně kabátu poměrně velkou kovovou hvězdu Vojenského řádu Marie Terezie. Od pravého ramene k levému boku pak vede velkostuha tohoto řádu. Pás překrývá žlutočerná polní šerpa, překrytá košem šavle. Tento obraz byl barevně reprodukován v mé knize „Orden und Auszeichnungen“ (Orders and Decorations) v letech 1964 a 1969 pod číslem 58. Obraz se nachází ve Vojenském muzeu v Praze na Hradčanech a je černobíle reprodukován v Drobné plastice č. 2 z roku 1977.

Jak jsem již uvedl, byl Karel při svém příjezdu do Prahy roku 1797 nejen srdečně přivítán, ale byly mu vzdány i veřejné pocty. V Čechách byl považován nejen za vojáka, který dokázal zastavit postup nepřítele v Německu, ale přímo za zachránce českého království, které uchránil od vstupu nepřítele. Ožívaly zde neblahé vzpomínky na válku o rakouské dědictví z let 1740–1745, ale stejně i boje sedmileté války, kdy se Čechy staly bojištěm. Sněm tedy nejen poctil Karla vysokou peněžitou odměnou, ale rozhodl razit k jeho poctě i pamětní medaili. Jejím zpracováním byl pověřen vynikající medailér A. Guillemard. Medaile byla ražena ve stříbře o hmotnosti 26.62 g a v bronzu o hmotnosti 26.43 g. Medaile stříbrná i bronzová má průměr 41.5 mm při síle 2 mm. Okraj medaile na lícové straně je zvýšený a tvoří tak širší orámování se sníženou vnitřní linkou. Do středu medaile je umístěno z pravé strany (heraldicky) zobrazené poprsí arcivévody Karla Rakouského v antikizujícím pojetí. Portrétovaný má na hlavě antickou přilbu, která vybíhá vpředu do špičky, která je překryta nýty, zdobenou podbradníkem. Na vrcholu přilbice je umístěn na všech čtyřech tlapách ležící český dvouocasý lev. Na skráně a na krk splývají vlasy. Hruď kryta kovovým límcem pancíře, jehož horní okraj je nýtován a na střed je posazen obličej antické tváře. Pod seříznutým ramenem je umístěn podpis medailéra: A. GUILLEMARD. Při horním okraji medaile je opis: CAR.LVD.AVSTR.BOHEM.SERVATOR. (KAREL LUDVÍK ZACHRÁNCE RAKOUSKA A ČECH.)

Rubní strana medaile je opět při okraji zvýšeně a široce rámována. Vlastní plocha je rozdělena na dvě části, od sebe v dolní polovině zřetelně oddělené čarou. V horní části je umístěn čtyřřádkový nápis RHENI/ PACATOR/ ET/ ISTRI/, dole pak ještě dvouřádkový nápis: BOHEMIA FELIX/MDCCLXXXXVIII. / TVURCE MÍRU NAD RÝNEM A DUNAJEM a dole: ŠŤASTNÉ ČECHY/ 1798/. Roman svob. pán Procházka ve své knize „Österreichisches Ordenshandbuch“ z roku 1979 – II. vydání – na straně 199–200 uvádí: „Česká pamětní medaile na arcivévodu Karla Rakouského. Medaile je stříbrná a zlacená, 42.5 mm v průměru, nošená na žluté stuze s černým postranním pruhem.“ Znamenalo by to tedy, že některé z těchto medailí byly dodatečně opatřeny ouškem pro možnost nošení na stuze. Stejně tomu tak bylo i s dodatečným pozlacováním stříbrných medailí. V tomto třetím díle Procházkovy monografie není ale tato medaile vyobrazena. V prvním vydání z roku 1974 Procházka ještě medaili neuváděl (zřejmě ji v té době neznal), ale stejně tomu bylo i u další medaile z roku 1801.

 

Oslavy arcivévody Karla Rakouského se však neomezily jen na onu již popsanou stříbrnou a bronzovou medaili z roku 1798. V roce 1800 se rozhodla tehdejší královská česká učená společnost připsat Karlovi vydání svých „Nových pojednání“ (Neue Abbhandlungen). A stejně jako v roce 1798 připravil A. Guillemard pro pražskou mincovnu návrh pro ražbu další oslavné pamětní medaile. Medaile byla opětovně ražena jak ve stříbře, tak v bronzu o průměru 43 mm a hmotnosti ve stříbře 25.92 g a u bronzu 24 g. Pro lícovou stranu bylo použito návrhu z roku 1798, tedy poprsí Karla z pravé strany s antickou přilbicí a opisem. U rubní strany této medaile je zvýšené širší okrajové rámování s vnitřní sníženou linkou. Plocha je rozdělena do dvou nestejně velkých částí, od sebe oddělených výraznou linkou. V horní větší ploše je zpodobena krajina s vrchy a řekou. Na vrchu ve středu je vidět stromoví, na opačné straně za řekou na dvou vrších dvojvěžové stavby. Při pravé straně zřaseným rouchem pokrytý stůl, na něm poduška se svatováclavskou korunou podloženou žezlem a mečem. O tento stůl se opírá při levé straně štít s plastickým českým korunovaným dvojocasým lvem. Za štítem jsou na sobě složeny čtyři dělové hlavně vyčnívající jen svým ústím. Přes tyto hlavně jsou opřeny žerdě dvou praporů tak, že dolní část praporové látky hlavně kryje. Pod hlavněmi vyčnívají části pušek s nasazenými bodáky, před znakovým štítem leží dvě šavle a při pravém okraji dole spočívá vojenský klobouk. V dolní části medaile pod dělící čarou je umístěn čtyřřádkový nápis: VIRTUTE. BELLICA./ SAPIENTIA. CIVICA./ PAX. REDUCTA./ MDCCCI./ V překladu: Válečnou statečností. Občanskou moudrostí. Mír navrácen. 1801. Na rozdělovací liště při pravé straně jsou umístěna písmena F.ST.F., tedy signatura medailéra rubní strany, kterým byl již shora zmíněný spolupracovník Antonína Guillemarda. Tato medaile je ve Schwarzenberkově knize vyobrazena na straně 201, a to jak lícová, tak rubní strana.

 

Protože vydání druhé Karlovy medaile v Praze roku 1801, vyšlé z iniciativy Královské české učené společnosti, se střetlo s mírem, který byl uzavřen dne 9. února 1801 ve francouzském městě Lunéville mezi císařem Františkem II. a republikánskou Francií, objevuje se na rubní straně nápis upomínající na tento mír, ale při zdůraznění arcivévodovy vysoké funkce v Čechách. Proto je také na štítě lev. Ovšem hlavní popud k vydání této medaile bylo rozhodnutí učené společnosti v době, kdy ještě o míru nebylo možno uvažovat.

Roman Procházka ve druhém vydání své rakouské monografie hovoří o této medaili na straně 200 pod číslem 1009 b, kde však uvádí jen stříbrnou medaili o průměru 43 mm, ale navíc říká, že se tato medaile nosila na stuze bílo-červené. Líc medaile z roku 1798 je v Procházkově díle vyobrazena na téže tabuli dole.

Max Donnebauer popisuje ve svém díle medaili stříbrnou pod číslem 4836 s udáním průměru 42 mm a hmotnosti 26.10 g. U bronzové medaile, zde pod číslem 4837, je průměr označen 42.5 mm a hmotnost 30.92 g. Tedy opětovně značný rozdíl oproti medailím, které jsou uloženy v Numismatickém oddělení Národního muzea v Praze, kde jsou deponovány pod čísly 51705 a 51706. Značný rozdíl je u bronzové medaile.

I když Karlova Českomoravská legie byla jen krátce existujícím vojenským útvarem, přesto měla svůj nepopiratelný vojenský obranný význam pro české země v době tak neklidné a bouřlivé, jako byly koaliční války vedené s republikánskou Francií. Řada osob, které se o vznik legie a její zřízení zasloužily, nebo se přímo podílely na vojenských funkcích v legii, se později v letech 1813–1814 zapojila do osobní gardy císaře Františka I., rekrutované výlučně v českých zemích. Byla to známá Česká šlechtická garda, známá běžněji pod označením „noblegarda“.

 

I období Karlova působení v Čechách ve funkci guvernéra a generálního kapitána nebylo dlouhé. Přesto však zanechalo stopu vydáním popsaných medailí z pražské mincovny, které svým klasicistním pojetím patří ke krásným příkladům českého medailérského umění té doby. Stejně závažným je i objevený portrét arcivévody Karla Rakouského v plášti, či kabátě českého místodržícího, prakticky zcela neznámý v dobové ani pozdější monografické literatuře.

 

Literatura:
CRISTE, O. Erzherzog Karl von Österreich. Wien, 1912.
ČERMÁK, Kliment - SKRBEK, Bedřich. Mince království Českého panování rodu Habsburského od roku 1526. I–III. Pardubice, 1891–1913.
DONNEBAUER, Max. Beschreibung des Sammlung Böhmischer Münzen und Medaillen. Praha, 1889.
MĚŘIČKA, Václav. Pamětní kříž na vítězství arcivévody Karla Rakouského v bitvě u Stockachu-Ostrachu v roce 1799. In: Drobná plastika, č. 2–3, 1982, s 43–65.
KOLMANN, J. Obrana Čech v letech 1796 a 1800. in: Sborník archivních prací č. 5, 1955, s. 77-158.
POLÍVKA, Eduard. Pražský rytec a medailér Antonín Guillemard 1747–1812. Praha, 1988.
PROCHÁZKA, Roman. Österreichisches Ordenshandbuch. München, 1974–1979.
SCHWARZENBERG, Karel. Obrazy českého státu od r. 1526 do r. 1918. Praha, 1939.
WREDE, Alfons. Geschichte der. K. u. K. Wehrmacht. II. Wien, 1898, s. 452-456.

 

Původní adresa příspěvku:
Arcivévoda Karel a česko-moravsko-slezská legie jím organizovaná roku 1800
 - primaplana.net/txt/clanky/mericka-karlova-legie-1800.html

 


Dodatky k příspěvku:

Karel Sáček, 04.09.2011 - 24.10.2016

 

Pamětní medaile arcivévody Karla Ludvíka Rakouského z roku 1843: forum.valka.cz/viewtopic.php/t/84889

 

Prapory Česko-moravsko-slezské legie Arcivévody Karla

Na konci roku 2008 představila autorská dvojice Vilém Walter - Vlastimil Schildberger ml. sborník, který nese název Prapor – znamení, které sjednocuje. Tento sborník byl vydán jako upomínka požehnání nového praporu Brněnského městského sboru a současně 15. výročí obnovení tohoto sboru a čítá 104 stran. I když se věnuje především brněnské střelecké tématice, neomezuje se pouze ni. Dobrým příkladem mohou být unikátní fotografie zástavy jednoho z moravských praporů Legie arcivévody Karla z roku 1800, doplněné zkrácenou verzí Měřičkova článku.

 

Zástava jednoho z moravských praporů Legie arcivévody Karla z roku 1800 ze soukromé sbírky
(fotografie byly přetištěny ve výše uvedeném sborníku na s. 50):    

zvětšit

zvětšit

 

V roce 2008 byl z podnětu Správy Pražského hradu zrestaurován jeden z českých praporů, který byl následně vystaven ve Vladislavském sále (před vstupem do Staré sněmovny). Tato část hradu je veřejnosti běžně přístupná v rámci prohlídky Starého královského paláce - viz www.hrad.cz

zvětšit

zvětšit

 

Při letmém pohledu na fotografie praporů moravských a českých legionářů lze zjistit, že mají vzájemně převrácenou rubovou a lícovou stranu.

 

V roce 1939 vydal Karel Schwarzenberg knihu Obrazy českého státu od roku 1526 do roku 1918, jejíž součástí byly na s. 202-203 fotografie zástavy jednoho z českých praporů Legie, doplněné textem: „Líc - český znak s nápisy: Arcyknjžete Karla Czeský-Morawský - a Slezský Wýbor. Pak: Pro krále. Pro vlasť. Na špici nápis: Pro krále a pro Wlasť 1800. Rub: říšský orel se znakem a monogramem Františka II. Tentýž nápis německy. Na špici vyryt zemský znak. Na Hradě pražském je deset takových praporů, které kdysi visely v Soudné světnici, v Brně je další…“

     

 

Další známé fotografie legionářských praporů z roku 1800 lze nalézt v publikaci vydané roku 1913:

  

Fotografie z této knihy však vnášejí do tématu legionářských praporů z roku 1800 zbytečný zmatek, protože jejich popisky tvrdí, že se jedná o lícní a rubovou stranu téhož kusu. Jsou to samozřejmě dva různé prapory, z nichž byla zachycena lícní strana českého a rubová moravského. To potvrzují například zřetelné obrysy císařského orla „prosvítající“ z rubového listu českého praporu či chybějící praporová stuha.

Spíše pro zajímavost lze uvést již zmíněnou Hollinsovu publikaci Austrian Auxiliry Troops 1792-1816, ve které je na s. 23 velmi nepřehledný a částečně také chybný popis praporu moravských legionářů. Tento popis doplňuje fotografie zcela neznámého(?) praporu. Přínosnější je odstavec na s. 43 téže publikace, který podle zachovaných popisů představuje zástavu akademického tělesného praporu: na líci korunovaný český lev na červeném poli, nad lvem byl latinský nápis „Legio archiducis Caroli Bohemo-Morava-Silesiana“ a pod ním: „pro Rege, pro Patria“ (pro krále, pro vlast). Na rubové straně císařský znak s německým překladem latinských textů – nad znakem „Erzherzog Karl böhmisch-mährisch-schlesische Legion“ a pod ním „für den König, für das Vaterland“. Na špici byla slova „Sieg oder Tod“ (vítězství nebo smrt). Na konec žerdi nechala hraběnka Šliková připevnit čtvercový pás (square band) s nápisy: Wlast branjme, Pevne stugme [v  angl. originálu chybně Penne - pozn. primaplana], Buh a Karel s nami a Karlův monogram „C“ a 1800.

 

Odkaz na tento příspěvek byl zapracován do hesla "Moravská vlajka" v internetové encyklopedii cs.wikipedia.org. Precizně citované odkazy na prameny a literaturu umožňují doplnit k praporům moravské legie několik dalších informací:

 - dne 23. září 1801 projednával moravský zemský sněm "přípis arcivévody Karla s přáním, aby prapory vlastenecké legie moravské byly postaveny v zasedací síni sněmovní." Načež "usnesením sněmu bylo uloženo zemskému výboru, aby netoliko přítomné prapory, nýbrž i památky, které pocházejí ze straších dob, jako doklady vlastenecké příchylnosti v nejlepším pořádku a po pořípadě i s vkusným vyzdobením uzná-li se toho potřeba, umístil v zasedací síni sněmovní a tento čin, jako památník zvěčňující vlasteneckou lásku a vytrvalost opatřil nápisem, přiměřeným tomuto důležitému období..." (viz DVOŘÁK, Rudolf. Jednání sněmů moravských v letech 1792-1835. Brno, 1904, s. 22; online: archive.org)

 - tytéž prapory byly předány v dubnu 1848 moravským praporům Národní gardy. Předtím ale došlo k úpravě šachování moravské orlice – bílá/stříbrná pole byla přemalována zlatou barvou. (viz Oprava bílých polí šachované moravské orlice na šesti praporech v sále zemského sněmu na jaře roku 1848, moravskaorlice.blogspot.cz)

 

Součástí sborníku Prapor – znamení, které sjednocuje je také fotografie žerďové špice moravského praporu:

 

Kromě Měřičkova článku na s. 44-50 obsahuje sborník Prapor – znamení, které sjednocuje další texty: Na prahu 21. století – z historie a současnosti Brněnského městského střeleckého sboru (s. 7-24), Prapor – znamení, které sjednocuje (25-28), Závazný postup pro svěcení praporu – standarty (29), Prapor a praporečník – praporové tradice a obyčeje (30-41), Starý brněnský studentský prapor (42-43), Prapor brněnských ostrostřelců a střeleckých společností a BMSS (51-63), O vexiologii, o vexiologickém názvosloví a vexiologické kurtoasii (64-68), Prapory v ozbrojených silách České republiky (69-80), Medaile a odznaky vydané BMSS (81-83), Vznik a rozvoj českého střelectví na Moravě a v městě Brně (84-97), německé resumé sborníku (98-102). Distribuce sborníku je omezena pouze na několik prodejen v Brně: knihkupectví Šedivý (Masarykova 6), knihkupectví Ženíšek (Alfa pasáž, Poštovská ulice), v Praze knihkupectví Jungmannova 14 (bývalý Krakatit) a knihkupectví Academia v obou městech. Poštovní doručení sborníku lze objednat e-mailové adrese: ostrostrelci.brno@hotmail.com, na které lze získat také další informace.

 

Vzpoura hradišťského praporu

Velitelem hradišťského bataliónu, který měl mít 1054 mužů, byl jmenován baron Sinzendorf. Sliboval budoucím příslušníkům legie vlídné zacházení i brzký návrat a vyzýval k napodobení vlasteneckých činů šlechtických patriotů, kteří se prý ochotně přihlašovali k vstupu do legie. Překvapuje, kolik set utečenců z různých panství uvádí oběžník z let 1795-7 a slibuje jim milost, vstoupí-li do legie. Přes celý měsíc se scházeli jednotliví branci, neboť málo pomáhaly nadšené řeči o jasných vzorech šlechtických a stejně problematická byla bojová odvaha obrátit na útěk drzé francouzské republikány, kteří budou moci hovořit o štěstí, když dosáhnou opět svých bývalých hranic. Právě v Hradišťském kraji bylo nutno dodat devět mužů z milotického panství spoutaných v železech a za doprovodu eskorty dragounů. Po 15. prosinci 1800 odpochodovali členové bataliónu do Brna, aby tu vyčkali dalších rozkazů.

O vánocích vypochodoval celý batalión z brněnských Kartouz, ale nedošel daleko. U Ostrovačic odmítli členové další pochod a nastoupili hromadně cestu zpět, přinutivše i dva důstojníky k návratu. V semknutém útvaru - jistě, aby nepůsobili dojmem vzbouřenců - pochodovali přes Slavkov, Žarošice, Archlebov, Vlkoš, Vracov a Bzenec do Hradiště a Zlína. Na Nový rok 1801 přišli do Napajedel. V Malenovicích je přemlouval Ignác Blažek, poddaný z Březolup, aby šli s ním, neboť v Březolupech jsou prý všichni rozhodnuti se k nim připojit. Ale velitel Hanák rozhodl o dalším pochodu do Zlína, kde však byli zaskočeni vojskem, neboť nepostavili včas stráže a neučinili obvyklá bezpečnostní opatření. 165 mužů bylo zajato, ale většímu počtu se přece podařilo prchnout. Citelnou ztrátou bylo zajetí nejodvážnějších členů - Železníka z Vizovic, Eliáše ze Zlína a Palatína z Kyjova. Ze Zlína se členové bataliónu rozcházeli ponejvíce do svých domovů, a tak rozdroben v hloučky, skupinky a jednotlivce ztrácel batalión původní odvahu k odporu, kterou se vyznačovali poddaní Vsetína, Liptálu, Hošťálkové, Rokytnice, Ratiboře, Lhoty, Kateřinic, Všeminy a Seninky, tedy obcí s evangelickou převahou nebo značnou minoritou. V horských, těžko přístupných kopanicích, se rozhodly organizované skupinky vytrvat ve vzdoru, jenž byl posléze zlomen přesilou vojska rozloženého v celé oblasti.

Plán vzbouřenců byl však jiný. Z vyšetřování vyplývá, že všichni členové bataliónu byli domluveni, že půjdou společně až na uherskou hranici, podnítí v zemi vzpouru a proklestí nepříteli cestu k nám. Zabaví pokladnice vrchností, kněží i židů, a osvobodí poddané od světských i církevních břemen. Lid se nemusí bát, ale nesmí váhat a otálet s výrobou háků a jiných obranných prostředků, jichž bude nezbytně třeba, neboť cestou vezmou s sebou všechny schopné muže a všude budou burcovat k účasti na vzpouře. Že to nebude těžké, věděli dobře, znajíce smýšlení poddaných vůbec a na Valašsku zvlášť.

Vyšetřovací materiál poučuje i o vývoji dezerce. 30. prosince bylo dáno znamení ke vzpouře u Říčan za Brnem. Po několika smluvených výstřelech vznikl neklid a rozruch a část vzbouřenců vyzvala ostatní, aby ji následovali. Kdo nepůjde, bude zastřelen. Jestliže v Hradišti měli vzbouřenci v plánu pouze utéci z kasáren, v Brně rozhodlo o vzpouře něco jiného; sotva prý jeden legionář sní osm bochníků chleba, bude Francouz v Brně a robota přestane. Tato věta je klíčem k dalšímu rozhodnutí, podle něhož má kompletní útvar pochodovat až na uherskou hranici, roznítit vzpouru a ukazovat nepříteli cestu do země.

Velezrádné počínání členů bataliónu se stalo předmětem vyšetřování. Většina svědků uvedla jako hlavu vzpoury Pavla Hanáka z Polešovic, který byl organizátorem útěku z hradišťských kasáren. Byl 28 roků stár, ženat, poddaný velehradského panství. 13. ledna 1801 odtransportován do Brna, aby se zodpovídal před válečným soudem jako František Palatin z Kyjova, František Železník z Vizovic, Martin Adamec z brumovského panství, Martin Kuban ze Suchova a Antonín Eliáš ze Zlína. Všech šest bylo 10. února odsouzeno k trestu smrti mečem, zatímco jiné provinilce trestal hradišťský magistrát až 15 lety žaláře. K smrti odsouzení však strašnému ortelu unikli. Poprava byla oddalována úmyslně, neboť do celé záležitosti se vložil s celou vehemencí muž, jemuž záchrana lidského života byla vším, a u císaře měl takový vliv, že nebylo možno jeho prosby odmítnout. Jedinečný lidumil, hrabě Leopold Berchtold z Buchlovic, neváhal podniknout za nejobtížnějších podmínek cestu k císaři a v posledním okamžiku vyprosit milost pro odsouzené k smrti a podstatné snížení - téměř anulování - trestu všem.

(Průběh vzpoury s odkazem na archivní fondy: SAB, menší gub., 1785-1860, č. 1, 2, 3 a Legie arciknížete Karla 1800-1 zpracoval VAŇÁČEK, Michael. Francouzové a Morava v době Velké revoluce a koaličních válek. Brno, 1965, s. 31-33.)

 

 

Související příspěvky:

Jan Vogeltanz: Akademická legie

   (08.09.2012 -  c. k. napoleonika v kontextu)

V českých zemích pak o tři roky později postavil zmíněný vojenský hodnostář Českomoravskou legii, jejíž první prapor, nazvaný jako akademický tělesný arcivévody Karla tvořilo 634 studentů ve čtyřech setninách. Dne 26. prosince obdrželi akademici společně s příslušníky dalších dvou pražských dobrovolnických batalionů na Staroměstském náměstí prapor vysvěcený při mši v týnském chrámu, den poté složili přísahu na nádvoří Klementina a 28. prosince odpochodovali...
 

Výzva k přijetí dobrovolnické služby u Karlovy legie roku 1800

 Karel Sáček: Češi v Napoleonově armádě – hranice mezi populární románovou fikcí a historickou realitou

Lubomír Uhlíř: Ozbrojené měšťanské sbory v první polovině 19. století

Doporučené odkazy:

Váleční píseň českých vlastencův z roku 1800: vhu.cz/exhibit/walecnj-pisen-czeskych-wlastencuw