Bitva u Slavkova očima kronikářů

26.09.2009 16:49

Miroslav Svoboda

Naposledy upraveno: 26.06.2009

 

Po bitvě u Hradce Králové, k níž došlo během prusko-rakouské války v roce 1866, je slavkovská bitva tří císařů, svedená 2. prosince 1805, druhým největším válčeným střetem na našem území, jehož se zúčastnilo celkem 160 000 francouzských, rakouských a ruských vojáků.1) Vzhledem k tomu, že jde o jedno z nejslavnějších a nejvelkolepějších vítězství francouzského císaře, bylo slavkovským událostem věnováno mnoho prací domácí i zahraniční provenience. O veliké bitvě, svedené východně od města Brna, se však v první řadě dozvěděli tehdejší obyvatelé, jichž se francouzská invaze v závěru roku 1805 velmi citelně dotkla.

Většina dobových kronikářských zápisů popisuje většinou dopad příchodu vojáků (již v září ruských, od poloviny listopadu pak opět ruských a hned za nimi francouzských) na dosud víceméně poklidný život. Není cílem tohoto příspěvku všímat celkového líčení nešťastného roku 1805, kdy byla kromě francouzské invaze i značná neúroda, ale budeme věnovat pozornost pouze vlastní bitvě u Slavkova. Jestli ji kronikář vůbec zaznamenal, jaké uvádí počty vojáků obou stran, popřípadě pokud zachytil i nějaké podrobnosti. Převážná část svědectví pochází z obecních a farních kronik obcí dnešních okresů Brno - venkov, Břeclav, Hodonín, Znojmo a částečně i Vyškov, tj. území, kde francouzští i spojenečtí vojáci přímo operovali. Ojediněle lze samozřejmě použít kroniky soukromých kronikářů nebo kroniky pocházející ze vzdálenějšího území, kam ozvěna svedené velké bitvy také doputovala, jsou to ovšem případy poměrně ojedinělé, které ale umožňují získat lepší přehled o postojích a informovanosti nejvzdělanější vesnické vrstvy. V naprosté většině budeme sledovat pouze názory farářů a učitelů, neboť druzí z nich nezřídka vykonávali funkci obecního písaře. Až na několik výjimek se také vyhneme kronikám, psaným přímo v bitvou zasažených lokalitách, neboť ty na stránkách odborné literatury své místo již několikrát nalezly.2) Účelem tohoto příspěvku je snaha zjistit, jaké místo zaujímala svedená bitva v myslích obyvatel, jichž se přímo nedotkla a jejichž život mnohem více poznamenala pouhá přítomnost vojáků v jejich domovech.

Nejvíce prostoru věnují bitvě kroniky z obcí, které s vlastním bojištěm sousedily a kam zpravidla již během 2. prosince přiváželi raněné. Neobsahují však podrobnosti o bitvě, které se její nedobrovolný účastník ani neměl jak dozvědět, ale spíše se věnují událostem s bitvou nevyhnutelně spojeným. Velké množství raněných vojáků našlo útočiště v rajhradském klášteře, kam bylo po celý den slyšet bitevní vřavu, proto také rajhradský kronikář zapsal dobu počátku a konce bitvy. Do zdejšího benediktýnského kláštera přivezli první raněné Francouze již v půl třetí odpoledne a večer se klášterní kostel stal nedobrovolným domovem několika set zajatých Rusů.3) Rajhradské kroniky počet raněných Francouzů neuvádí, mnohem podrobnější údaje má obecní kronika nedalekých Holasic: Toho roku dne II. prosince byla patálie u Měnína ... až k Vyškovo, když to se povídalo francouzúv pobytých až do 30 000 tisíc, a plezýrovaných (tj. raněných) 15 000 tisíc, Rusů ale aneb Moskvanú ještě mnohem více. Francouz vyhrál patálii. V réhradským klášteře bil špitál kdežto francozov bylo 300 plezýrovaných. Tam (j)sme musili skládat chléb, krávy, ovce, husy, slípke, slámu, seno, oves. Museli (j)sme chodit ... přisluhovat tam plezýrovaným.4) Počty padlých, raněných i zajatých jsou nadsazené, což je jev běžný ve všech kronikách, které tato čísla uvádějí.5) Stejný počet padlých Francouzů uvádí i obecní kronika Popovic. Rusů podle tamního kronikáře padlo dokonce o deset tisíc více.6) Nejvíce padlých vojáků uvedl autor pamětního zápisu, uloženého v roce 1818 do báně mušovského kostela sv. Linharta, celkem 80 000, což by musela být polovina všech zúčastněných.7)

Nejpodrobnější líčení samotné bitvy má bezpochyby obecní kronika Újezda u Brna, ležícího na samém okraji bojiště, kde začaly první boje. Kronikář, jehož jméno bohužel neznáme, líčí události 2. prosince takto: počala se patálie za stodolama v Malé trati a trvala až do večera; přestala nad Křenovice když to Francouzi Ruse zahnali. Napřed byli Rusy na Staré Hoře, a pak Francouzi se tam dostali, a Ruse tam odtud stříleli, oni utíkali přes louky a chtíce jít přes most, Francouzi ho z kanona roztrhli, a oni jeli vedle strúhy a ke zbrani a tam v marastu vězet jich zůstalo okolo 300 koní, které obyvatelé všecky vytáhnouti museli. Dědina ale ač přes ní stříleli předce, ale od ohně ochráněna byla.8)

Ne zcela přesně zaznamenal průběh slavkovské bitvy farář Roháček z Lulče, ležící severně od bojiště. Podle Roháčka se situace až do jedenácté hodiny dopolední vyvíjela pro spojence příznivě, teprve po Francouzském útoku na pravé křídlo (ve skutečnosti vedl hlavní útok na spojenecký střed na Prateckých výšinách) se obrátili Rusové a Rakušané na útěk.9)

Některé z kronik psaných v obcích sousedících přímo s bojištěm přinášejí podrobnější časové údaje začátku a konce bojů. I přesto, že průběh bitvy je dostatečně znám, je poměrně zajímavé si všimnout, nakolik se jednotliví kronikáři od sebe liší. Pokud jde o začátek bitvy, uvádí kroniky pouze dva údaje, buď je obecně řečeno, že boje začaly časně ráno (obecní kronika Újezd u Brna) a nebo v šest hodin (farní kronika Telnice, obecní kronika Rajhrad). Skutečnost je taková, že první srážky v Telnici se odehrávaly už někdy kolem třetí hodiny ráno a hlavní boje pak začaly kolem sedmé hodiny útokem vojáků Kienmayerovi kolony na Telnici, která v té chvíli byla ve francouzských rukou. Kupodivu právě telnický farář Petr Skřídlovský uvádí začátek bitvy až v šest hodin ráno. V té době se však v Telnici už několik hodin bojovalo.10) K ukončení bojových operací došlo po čtvrté hodině odpolední, kdy na počátku prosince zapadá slunce.11) Žádné větší boje, už s ohledem na tmu, neprobíhaly v šest hodin v podvečer, jak uvádí obecní kronika Rajhradu. Nelze předpokládat, že by právě na této straně bojiště došlo touto dobou k jakýmkoli bojům, byť nevýznamným přestřelkám, neboť zbytky spojenecké armády prchaly směrem k Hodonínu. Rajhradský kronikář patrně slyšel pouze střelbu, která mohla pocházet již jen z nevýznamných přestřelek mezi vítěznými Francouzi a ustupujícími zbytky rusko-rakouské armády. Naopak velmi brzy, již ve dvě hodiny odpoledne, nechal bitvu ukončit farář z Pozořic. Podle mutěnického kronikáře Fantiška Vrby, který vycházel z vlastní zkušenosti, protože přes Mutěnice prchali spojenečtí vojáci, bitva trvala do tří. To se zřejmě objevili v Mutěnicích první prchající spojenci.12) Nejpřesnější údaj o ukončení bojů, vyjma několika kronik, které píší, že bitva trvala do večera, což byla počátkem prosince pravda (farní kronika z Lulče, obecní kronika Újezd u Brna), má farní kronika z Telnice - 4 hodiny odpoledne.

Autoři doposud uvedených kronik popisovali vlastní zážitky, popřípadě líčení přímých svědků. Nyní se podívejme jak se bitvě věnují kroniky, pocházející z míst od bojiště vzdálených, kam se informace o bitvě dostaly až s určitým zpožděním. Do Pohořelic, ležících asi 20 km od Brna, přinesli první zprávy o svedené bitvě zajatí Rusové, kteří tudy procházeli 3. prosince večer. Podle farářových slov jich mělo být dvacet tisíc, což je číslo velmi nadsazené.13) Žádné podrobnosti o bitvě tří císařů kronika neobsahuje, i když to samozřejmě neznamená, že by obyvatelé Pohořelic o událostech, k nimž došlo východně od Brna, nic nevěděli. Ze vzdálenějších lokalit bitvu zaznamenali kronikáři v Drnholci, Lanžhotě, Přítlukách a Moravském Krumlově, kde bylo ubytováno značné množství francouzských vojáků. Lanžhotská je jako jediná psána česky, proto zde ocitujeme celou pasáž, věnovanou slavkovské bitvě: Když ale francouz s velkou silú Rakúse a celú Moravu i také nieco Uhry obtáhl, tedy napřed do Vídně, pak do Brna bez všecké bitvy, neb jednoho vystřelení vtáhl, tak mezi tím v Rakausích u Kremže veliká, ještě ale větší a strašlivější při Brnie, totiž při Slavkovie a při Začanech, Křenovicích, k Telnici až k Pozořicím velké Battalie byli, kdežto všecko zkaženo a v nic uvedeno bylo.14) Kronikář si patrně nedovedl poradit s informací o několika lokalitách, tak kromě jedné velké slavkovské, uvádí i další bitvy v jednotlivých vsích.

Autor pamětní knihy městečka Drnholce nezaznamenal přesné datum bitvy, ale zato zapsal ztráty na obou bojujících stranách. Rusů, rakouské vojáky nezmiňuje, patrně o rakouské účasti nevěděl, mělo být mrtvých a zraněných 23 000 a Francouzů 14 000. Pamětní kniha města Moravského Krumlova zachycuje především události, spojené s pobytem Francouzů, takže samotná bitva je zmíněna jen velmi stručně (de facto se dovíme jen, že byla) a pouze v závislosti na osudech okupovaného města.15) Podobně stručný byl i kronikář v Přítlukách (neuvedl ani datum bitvy), jako jeden z mála však věděl, že ruské oddíly, i přes svou početní převahu, tvořily z rakouského hlediska pouze pomocný sbor (Hilfstruppen).16)

Uvedené kroniky informují jako jedny z mála budoucí čtenáře nejen o událostech ve své obci, ale snaží se vysvětlit francouzskou přítomnost na Moravě v širším kontextu. Někdy s větším, jindy s menším úspěchem. Jejich stránky však nevypovídají tolik o informovanosti vzdělanější vrstvy obyvatel moravského venkova, jako spíše o rozhledech a zájmech jednotlivých kronikářů, dnes bohužel z převážné většiny anonymních. Ze všech dobových zápisů je jasné, že o svedené bitvě nedaleko od Brna věděl zvláště na jižní Moravě snad každý, jen několik kronikářů se však rozhodlo, že ji zmíní i na stránkách svého díla. Tito kronikáři se snažili svým čtenářům poskytnout i informace o politickém vývoji vůbec a události, k nimž došlo v jejich obci, zařadit do širších souvislostí. Proto také zpráva o třetí koaliční válce zpravidla končí 26. prosince uzavřeným bratislavským mírem, většinou doplněná o jeho následky. Císař rakouský musel Francii odstoupit ganze Italien, Majland, Niederland, und ein Stuck von Romischen Reich.17) Zde byla informovanost kronikářů poněkud menší, protože přesné datum podepsání bratislavského míru žádný nezaznamenal. Bratislavský mír a jeho následky nezařadil do obecní kroniky lanžhotský písař Václav Čemák, neboť zápis pořídil 30. prosince a to nemohl o uzavřeném míru ještě nic vědět.18)

V protikladu ke kronikářským záznamům uvedeného typu, tj. snažících se seznámit čtenáře s celkovým vývojem, stojí kroniky, často také velmi podrobné, ale omezující se pouze na události vlastní obce. Za příklad může z Francouzi okupovaného regionu sloužit farní kronika Vlasatic. Farář Franz Alois Mittelheimer, o bitvě zcela jistě věděl, alespoň od procházejících Francouzů, nepovažoval ji však pro dějiny své farnosti za natolik důležitou událost, aby se o ní musel zmínit a to na stránky kroniky zapsal i počet kolon ruského vojska, které Vlasaticemi v říjnu 1805 procházely i s přesnými daty a jmény velitelů.19)

S popisem bitvy tří císařů velmi úzce souvisí známá legenda o utonutí velkého množství prchajících ruských vojáků v Zatčanském a Měnínském rybníku. O tisících utopených prchajících Rusech hovoří řada přímých účastníků bitvy i někteří soudobí kronikáři.20) Jako zásadní událost, vedoucí dokonce k porážce dosud vítězných Rusů, líčí příhodu kolem rybníků snad nejznámější kronikář přelomu 18. a 19. století, milčický rychtář František J. Vavák.21) V podobném duchu podal průběh bojů i Dominik Kučera z Boskovic: Dne 2. a 3. prosince byla u Brna velmi tuhá krvavá bitva. A vyhnali Rusi několik set Francouzů do Mněnínského rybníka a na druhé straně zas Francouzi pravý křídlo prorazili a prodrali se až za Prostijov, blíž Olomouci.22) Z uvedeného popisu není ani jasné, jak vlastně bitva dopadla. Kučera však žil poměrně daleko od samotného dějiště bitvy a neměl patrně k dispozici přesné zprávy od procházejících vojáků. Rakouský erár se vůbec snažil co nejvíce omezit zprávy o vojenských operacích, které by mohly negativním způsobem ovlivnit názory obyvatel monarchie. Veškeré noviny byly cenzurovány, v Brně navíc kvůli válce nevycházely vůbec, a přísné kontrole podléhali i cizí státní příslušníci a jejich korespondence.23) Z tohoto důvodu byla informovanost obyvatel o bitvě svedené nedaleko od Brna velice nízká. Již bylo uvedeno, že milčický rychtář Vavák považoval slavkovské střetnutí až na závěrečnou tragédii v rybníkách, která měla za důsledek vítězství Francouzů, za vítězné pro Rusy. Tento názor není nijak ojedinělý a souvisí právě s velmi špatnou informovaností v oblastech od jižní Moravy vzdálených.24) Typickým příkladem je zpráva vrchního úředníka žďárského panství Jana Aloise Ulricha z 4. prosince 1805, podle níž byli Francouzi u Brna poraženi a Napoleonův švagr princ Joachim Murat měl být dokonce zajat.25) Ne vždy ovšem zprávy z doslechu musely být nutně zkreslené. Poměrně věrně a s několika zajímavými podrobnostmi zapsal události z jižní Moravy jen na základě toho, co slyšel, drahotušský kronikář Ignác Reger, i když vlastní bitva je zde popsána velmi stručně.26)

Kronikáři z vojsky obsazených oblastí skutečně vycházeli jen ze zpráv, které dostávali od přímých účastníků bitvy. Většina kronikářů však o rakouské účasti vůbec nehovoří, museli tudíž přijít do styku, samozřejmě kromě Francouzů, pouze s vojáky ruského cara, ať již před bitvou nebo po ní. Bylo by ovšem omylem předpokládat, že kvůli jazykové bariéře pocházely získané informace pouze od Rusů nebo v menší míře od vlastních vojáků. Řada obyvatel okupovaných území mohla získat zprávy i od vítězných Francouzů. Nejeden voják Velké armády pocházel z německy mluvících oblastí a pro Moravany nebyl problém se s nimi domluvit a zase naopak, někteří obyvatelé venkova (faráři, učitelé, vrchnostenští úředníci) mohli francouzsky také umět.27)

Obecně lze říci, že ačkoli závěrečné události roku 1805 jsou na stránkách kronik popsány častokrát velmi podrobně, samotné bitvě u Slavkova se mnoho kronikářů příliš nevěnovalo. Autor raději potomkům zanechal svědectví o událostech, které se seběhly přímo v jeho bydlišti a odraz vzdálené bitvy jej příliš nezajímal. Řada kronikářů ani nezaznamenala, že nedaleko od Brna bojovala vlastní armáda. Zájmy státu a panovníka byly v této době obyvatelům venkova celkem lhostejné. S habsburskou monarchií se většina jejích obyvatel nikdy příliš nesžila a zda císař prohrál někde nějakou válku, jim, pokud se válečné události nedotkly přímo jejich domovů, na srdci příliš neleželo. Nejlepším dokladem pro toto tvrzení je skutečnost, že ze všech sledovaných kronik pouze farář Skřídlovský z Telnice a sedlák František Vrba z Mutěnic jmenují mezi účastníky bitvy rakouské vojáky.28) Patrně jen proto, že v Telnici Rakušané bojovali a přes Mutěnice prchali. O nějakém vlasteneckém zápalu nemůže být na moravském venkově na přelomu 18. a 19. století ani řeči. Pokud si vedených válek císařovi poddaní vůbec všimli, tak jen v souvislosti s poskytováním přípřeží, dovozem zásob i píce pro koně, nedostatkem potravin, drahotou a hlavně oslabením měny, které vedlo počátkem roku 1811 ke státnímu bankrotu.

 

Poznámky:

1) O bitvě u Slavkova dnes existuje značné množství literatury. Z českých prací jsou to především SLOVÁK, Alois: Bitva u Slavkova. Brno 1898, KALÁB, Emil: Bitva tří císařů (bitva u Slavkova). Brno 1928, UHLÍŘ, Dušan: Slunce nad Slavkovem. Praha 1984, nejnověji KOVAŘÍK, Jiří: Napoleonova tažení I. Vítězné roky. Třebíč 2003.

2) Především SLOVÁK, A.: Bitva u Slavkova, HÁJEK, Vladimír - CHRISTOVÁ, Anna - UHROVÁ, Olga: Co vyprávějí kroniky o bitvě u Slavkova. In: Psal se rok 1805, Brno 1978, s. 13-18 a UHLÍŘ, Dušan: Slunce nad Slavkovem. Praha 1984.

3) SOkA Brno-venkov, C 108 AM Rajhrad, inv. č. 10a, pag. 89-90. Farní kroniku cituje SLOVÁK, A.: Bitva u Slavkova, s. 128.

4) 4) SOkA Brno-venkov, C 27 AO Holasice, neusp., kronika z let 1772-1937, pag. 164. Ze stejného hlediska, tj. přivážení raněných, jejich ubytování a nejnutnějšího ošetření, popisuje 2. prosinec 1805 i farní kronika šlapanická (SLOVÁK, A.: Bitva u Slavkova, s. 46 a RICHTEROVÁ, Hana: Francouzi na Moravě ve světle dobových kronik I. Bulletin ČSNS 3/1997, s. 6-9). Jen velmi málo kronik psaných česky mluví v souvislosti se vojenskou srážkou o bitvě, na místo toho použila většina kronikářů slovo patálie, pocházející z francouzského bataille (MACŮREK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1971, s. 437).

5) Přesná čísla samozřejmě k dispozici nemáme. V bitvě padlo na obou stranách kolem 20 000 vojáků. Celkové ztráty na straně rusko-rakouské armády činily spojenci kolem 26 000 mužů, tj. mrtvých, raněných i zajatých, Francouzi ztratili necelých 9 000 mužů (UHLÍŘ, D.: Slunce nad Slavkovem, s. 365).

6) 6) SOkA Rajhrad, C 98 AO Popovice, neusp., kronika 1793-1900, fol. 16b.

7) SOkA Mikulov, AF Mušov, neusp., pamětní zápis z roku 1818.

8) SOkA Rajhrad, C 138 AO Újezd u Brna, neusp., kronika 1749-1843, fol. 81b. Podobný průběh bitvy, i když mnohem stručněji, uvádí farní kronika z Pozořic (SLOVÁK, A.: Bitva u Slavkova, s. 124). Francouzská vojska stála 2. prosince ráno severojižním směrem mezi Tvarožnou a Telnicí v počtu asi 73 000 (počty bojujících na obou stranách se dost liší, zde použity údaje z UHLÍŘ, D.: Slunce nad Slavkovem, s. 399-404). Spojené rusko-rakouské vojsko stálo ve stejné linii mezi Blažovicemi a Telnicí. Dohromady bylo spojenců asi 90 000, z nichž 15 000 bylo Rakušanů. Bitva začala spojeneckým náporem na francouzské oslabené pravé křídlo u Telnice, které bylo včas posíleno Davoutovým sborem, spěchajícím od Vídně. Rozhodujícím momentem bitvy byl francouzský útok na spojenecký střed na prateckých výšinách, v době, kdy se přesunoval na jih. Po úspěšném a překvapivém útoku se Francouzi, ovládnuvší výšiny kolem jedenácté hodiny dopoledne, obrátili a vpadli do týlu spojenců, útočících na Telnici. V severní části bojiště se ruský Bagrationův sbor i přes neúspěšný útok na francouzské levé křídlo dokázal v pořádku odpoutat a nakonec krýt ústup celé spojenecké armády směrem k Hodonínu.

9) SLOVÁK, A.: Bitva u Slavkova, s. 49.

10) Český překlad farní kroniky otiskly KOŘALNÍK, Ladislav: Naše obec Telnice za slavkovské bitvy. In: Příspěvky k válečným událostem roku 1805 ve Slavkově. Slavkov 1983, s. 20-21 a RICHTEROVÁ, Hana: Francouzi na Moravě ve světle dobových kronik II. Bulletin Československé napoleonské společnosti 4/1998, s. 7-9. Kolem třetí hodiny ranní vyhnal rakouské vojáky z Telnice jeden prapor francouzského 3. řadového pěšího pluku (UHLÍŘ, D.: Slunce nad Slavkovem, s. 264; KOVAŘÍK, J., Napoleonova tažení I, s. 140).

11) UHLÍŘ, D: Slunce nad Slavkovem, s. 354, o hodinu posunuje konec bitvy KOVAŘÍK, J., Napoleonova tažení I, s. 208.

12) Kronika Františka Vrby z let 1757-1847, pag. 6. Uložena je na Obecním úřadě v Mutěnicích.

13) Německy psanou farní kroniku, pocházející až z roku 1827, dnes uloženou na farním úřadě v Pohořelicích cituje SLOVÁK, A.: Bitva u Slavkova, s. 24. Pamětní pergamen, uložený v roce 1832 do báně pohořelického kostela, redukuje počet zajatých Rusů, kteří městem po bitvě procházeli, na 10 000 (SVOBODA, Miroslav: Pamětní zápis o událostech v Pohořelicích v letech 1805 - 1813. Jižní Morava 2004, roč. 40, sv. 43, s. 302).

14) SOkA Mikulov, AM Drnholec, neusp., kronika obce z let 1691-1843, pag. 180.

15) SOkA Znojmo, AM Moravský Krumlov, památná kniha 1527-1888,sig. MK I/6, fol. 181a.

16) SOkA Mikulov, AO Přítluky, neusp. kronika obce 1709-1934, pag. 71. O Rusech jako spojencích vlastní armády mluví i František Vrba (Kronika Františka Vrby z let 1757-1847, pag. 6).

17) SOkA Mikulov, AM Drnholec, neusp., kronika obce z let 1691-1843, pag. 180. Podle mírové smlouvy se musel rakouský císař vzdát Benátska, Istrie, Dalmácie, což byly všechny rakouské državy v Itálii, všech zbylých území v Říši, Tyrolska a Vorarlberska. Vše představuje území o rozloze 63 000 km2 s třemi milióny obyvatel (UHLÍŘ, D: Slunce nad Slavkovem, s. 388, celý text mírové smlouvy viz s. 414-417).

18) Zahraniční noviny, které již v lednu 1806 otiskly obsah bratislavské mírové smlouvy, mohly být do monarchie přivezeny pouze se souhlasem policejního ministra Summeraua (ROUBÍK, František: Co se dělo v Čechách roku 1805. Dějiny a současnost, roč. I, 1959, č. 3, s. 39) a slavnostní bohoslužba za uzavřený mír se sloužila teprve 4. března 1806 (JENÍK Z BRATŘIC, Jan: Z mých pamětí (ed. J. Polišenský). Praha 1947, s. 203).

19) SOkA Mikulov, AF Vlasatice, domácí protokol fary z let 1807-32, pag. 147-148. Mezi kroniky, které zachycují francouzskou okupaci v závěru roku 1805 a přesto o bitvě nehovoří, patří farní kronika Chvalatic (SOkA Znojmo, AF Chvalatice, sig. K-I 609, farní kronika let 1750-1895), farní kronika Křepic (SOkA Mikulov, AF Křepice, neusp. kronika 1785-1806), obecní kronika Rybníků (SOkA Znojmo, AO Rybníky, sig. K-I 10, obecní kronika 1727-1950), farní kronika Hnanic (SOkA Znojmo, AF Hnanice, sig. K-I 556, farní kronika 1804-1928) a farní kronika Březí (SOkA Mikulov, AF Březí, neusp., kronika 1740-1937).

20) Legendu vyvrátil zcela přesvědčivě již na konci 19. století SLOVÁK, A: Bitva u Slavkova, s. 92-100. Vzpomínky na tuto událost přímých účastníků cituje UHLÍŘ, D: Slunce nad Slavkovem, s. 348-351.

21) SKOPEC, Jindřich (ed.): Paměti Františka J. Vaváka souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816. Kniha IV (rok 1802-1806). Praha 1936, s. 144. Milčice sice leží ve středních Čechách, význam Vavákovy kroniky však její zařazení do tohoto příspěvku zcela jistě obhájí.

22 HENZLOVÁ, Milana: Ohlasy Velké francouzské revoluce a napoleonských válek II. část, 2. Kučerova kronika. Vlastivědná ročenka OA Blansko 1990, s. 10.

23 ROUBÍK, F.: Co se dělo v Čechách roku 1805, s. 38-39.

24 UHLÍŘ, Dušan,: Situace na Moravě v době francouzské okupace. In: Příspěvky k válečným událostem roku 1805 ve Slavkově. Slavkov 1983, s. 8.

25 MATERNA, František: Napoleon v bitvě u Slavkova poražen? Napoleon. Sborník napoleonské společnosti v Praze, roč. I, 1935, č. 1, s. 5-6; v digitální podobě viz http://www.primaplana.net

26 INDRA, Bohumír - TUREK, Adolf: Paměti drahotušských kronikářů 1571-1911. Olomouc 1947, s. 70-71. Drahotuše leží severně od Olomouce.

27 Rozhovor císaře Napoleona s pohořelickým farářem S. Libischerem tlumočil německy i francouzsky mluvící brigádní generál Jean Rapp, pocházející z Alsaska (Kratochvíl, Augustin: Pohořelský okres. Vlastivěda moravská II. Místopis Moravy. Brno 1913, s. 48).

28) KOŘALNÍK, L.: Naše obec Telnice za slavkovské bitvy, s. 20-21, RICHTEROVÁ, H.: Francouzi na Moravě ve světle dobových kronik II, s. 7-9, Kronika Františka Vrby z let 1757-1847, pag. 6. Všechny tři zúčastněné strany uvádí také velice dobře informovaný Jan Jeník z Bratřic (JENÍK Z BRATŘIC, J.: Z mých pamětí, s. 203).

 

Přetištěno:
Jižní Morava 2005, ročník 41, svazek 44, s. 307-314.


Původní adresa příspěvku:
Bitva u Slavkova očima kronikářů
 - primaplana.net/txt/kontext/svoboda-kroniky-slavkov.html