Bitva u Slavkova v monografiích k dějinám c. (a) k. pluků
Karel Sáček - Ondřej Tupý
Naposledy upraveno: 07.12.2015
Řadový pěší pluk Kaiser č. 1 – 6. fyzilírský prapor
Praporu, který čítal 600–700 mužů velel major baron Lesch, který jej přivedl 31. října do Vídně a začlenil do Jirčíkovy (Jurczek) brigády. Obecně se o rakouské pěchotě v bitvě u Slavkova vyjádřil ve své relaci polní podmaršál Kolowrat, jeden z velitelů 4. kolony: „Znalost pěchoty umožňovala málo očekávání od jejích schopností, neboť ji tvořily 6. prapory, složené především z invalidů a zcela nevycvičených nováčků, dle vojenských měřítek neschopných osvědčit se a navíc vyčerpaných namáhavostí zimního tažení. Ale odhodlanost a vytrvalost těchto rakouských praporů, potvrzené před ruskými a rakouskými generály vrchním velitelem Kutuzovem, odsunuly obavy stranou.
Úsilí generálů Jirčíka a Rottermunda a koordinace jejich přesunů, osobně prováděná generálním ubytovatelem Weirotherem, ošálili nepřítele, který se cítil být tísněn na hřeben kopce přesunutou ruskou brigádou tak, že vyslal dva důstojníky s nabídkou jednání. To však nemohlo být kvůli intenzitě bojů přijato, neboť by protivníkovi přineslo zisk potřebného času. Útok byl tedy proveden s důrazem a nepřítel začal ustupovat. Díky posilám, přispěchavším z Prace, získal však ztracené výhody brzy zpět. Přispěla k tomu především okolnost, že naši dělostřelci považovali protivníkovu pěchotu kvůli velmi podobnému oblečení za ruskou.“
Ústupovou trasu 6. praporu od Slavkova tvořila cesta, po které se ubírala i ruská carská garda, přes Čejč, Hodonín, Holíč, Sobotiště a Myjavu. Pět dní po bitvě prosince čítal na seřadišti ve Staré Turé pouhých 251 mužů.
(Pizzighelli, Cajetan. Geschichte des k. u k. Infanterie-Regiments Nr. 1 Kaiser Franz Joseph, 1716–1881. Troppau, 1881.)
V každém ze čtyř rohů Mohyly míru stojí štítonoš se znakem země, která byla bitvou zasažena. Figura symbolizující habsburské soustátí nese tzv. malý znak císařství.
Řadový pěší pluk Salzburg č. 23 – šest polních praporů
Na výšiny mezitím dorazil kromě Droueta, který postupoval na levé křídlo Vandammovy divize, také císař s celou gardou a Oudinotovou granátnickou divizí. Nyní mohl zvrátit rozhodnutí jen všeobecný bodákový útok. Polní podmaršál hrabě Kolowrat se proto pro něj rozhodl. K tomu se spojila rakouská pěchota s ruskou Kamenského brigádou a zahájila nápor en front proti výšinám se strašným útočným pokřikem ruských jednotek. Nepřítel vzdoroval tomuto útoku hustou střelbou, který měla v sevřených řadách ruského pěšího lidu vražedný účinek a rychlost prvotního náporu se změnila v pomalý, střelbou podporovaný postup, který však po povzbuzení všech přítomných generálů a ostatních důstojníků, kteří svým příkladem zesílili odvahu jednotek, obrátil nepřítele na ústup, a vedl statečnou ruskou brigádu ve spojení s rakouskými prapory, z nichž se obzvláště vyznamenaly Auerspergův pluk a šest praporů pluku kurfiřta salzburského (23), na vrchol výšiny. Ale nepřítel, jenž pocítil důležitost této ztráty, zde přivedl čerstvé jednotky a napadl bojem znavené Rakušany a Rusy se sílou a převahou. Nárazem nepřítele byl ohrožen střed pluku Salzburg.
Statečný plukovník Sterndahl, coby brigádník svého pluku (generálmajor Mondet se právě zdál být raněn), spolu s 6. praporem Auersperg, nechal za signálů bubnů postupovat proti nepříteli; jako dočasný velitel pluku podplukovník Hübler, zaútočil nejúčelněji a nejstatečněji s granátníky na Francouze, zůstal ale střelou z pušky na bitevním poli. Granátníci ale útočili na bodák jako nejzuřivější hrdinové na nepřítele, který se obrátil na ústup. V kouři se ale za nimi postupující prapory brigády odchýlily příliš doleva, čímž se přerušilo spojení. Toho využil nepřítel a nechal vyrazit své jezdectvo, aby granátnický prapor obklíčilo. Kvůli tomu střelba na obou stranách zhoustla a naše znavené dělostřelectvo bylo přepadeno nepřátelským jezdectvem, čímž se do nepořádku dostal i statečný pluk [Salzburg] a jeho velká část vzata do zajetí nebo rozbita. Složený 6. prapor [pluku] Auersperg, který byl dvakrát tak silnější než 6 praporů [pluku] Salzburg, zaplnil mezery, a nechal-li by jej nešťastný generál Weyrother (Weinrother), mohl tento sám v okamžiku rozhodnout bitvu ve prospěch spojenců.
Takto ale musely být výšiny vyklizeny, a přitom padlo nepříteli do rukou ještě několik děl, které zůstaly kvůli vysílení koní uvízlé v měkké zemi. Výše popsanými útoky oslabená pěchota se stahovala v nejvyšším možném pořádku zpět. Protože také ostatní sousedící kolony couvaly, nařídil polní podmaršál hrabě Kolowrat podle dispozic ústup do pozic z předchozího dne.
Během tohoto ústupu postupoval nepřítel důrazně vpřed. Plukovní kadet Franz Fendler zachránil zástavu jednoho praporu, který byl téměř ztracen, když padnul praporečník (Fahnenführer). Za tento čin jej císař František jmenoval 7. prosince praporčíkem. Nadporučík Franz Töpfer na ústupu zachránil plukovní pokladnu, přitom nechal napospas svá zavazadla. Za to mu císař František poskytnul 28. února 1806 odškodnění ve výši 150 zl. Bylo 11 hodin dopoledne, když 4. kolona musela zahájit ústup na Vážany.
Ztráty pluku bohužel nelze přesně konstatovat; tak, jak dalece se dá rekonstruovat podle stavových soupisů (Standesliste), čítá: mrtvých: podplukovníka Balthasara Hüblera a 26 mužů; raněných: nadporučíka Josef Birkenstocka, praporčíka Eduard Betzeka a 158 mužů; zajatých: 245 mužů; pohřešovaných: 797 mužů; dále 24 koní.
(KUN, Josef Eugen. Kriegs-Album des k. u. k. Infanterie-Regiments No. 23. Ein Gedenkbuch in Wort und Bild. Budapest, 1916.)
Řadový pěší pluk Kaunitz-Rietberg č. 20 – 6. fyzilírský prapor
Hned 1. prosince byl po výdeji stravy postup obnoven. Čtvrtá kolona, s 15 rakouskými prapory, nyní již pod velením generála Kolowrata, a 12 prapory Rusů pod velením generála Miloradoviče, pochodovala napravo. Za Němčany (Niemschau) překročila hlavní silnici ze Slavkova do Brna a rozmístila se ve dvou liniích za 3. kolonu, která stála na výšině napravo od Prace (Pratzen). Nepřítel tento pochod nenarušoval, a naopak stáhnul se ze všech svých předsunutých postavení. Napoleon soustředil své síly pohromadě, aby se mohl podle libosti přizpůsobit situaci…
Později, když dorazila 1. kolona, byly Telnice a Sokolnice znovu obsazeny a nepřítel se stáhnul. Nyní dal Napoleon Soultovi rozkaz dobýt Prateckou výšinu a prorazit střed spojenců, načež napnul veškeré své síly, aby zadržel obě křídla spojenecké armády. S 24 000 muži zaútočil na dvanáctitisícovou 4. kolonu složenou z Rusů a Rakušanů. Císařové František a Alexander a generálové Kutuzov a Kolowrat se nacházeli právě u tohoto útvaru, který se měl podle bojového plánu zařadit za 3. kolonu dole v údolí. Kutuzov váhal, zda důležité postavení opustit, také když už byla dole celá třetí kolona. V devět hodin se i čtvrtá kolona pohnula směrem ze svahu. Když však Rusové opustili ves Prace a chtěli vystoupit na další úbočí, našli již hřeben kopce obsazený Francouzi. Soult přivedl divize Vandamme a St. Hillaire s 26 prapory. Rusové museli ustoupit zpět do vsi a držet ji s devíti prapory, dokud Kolowrat nerozmístil Rakušany do druhého sledu, který poté Rusy vystřídal, a tito se za jeho liniemi znovu zformovali.
Rakouská pěchota bránila postavení tak statečně, že s dostatečně silnou podporou by bylo možno výsledek bitvy zachránit. Boj byl velmi intenzivní, Francouzi postoupili bez jediného výstřelu vpřed a teprve na vzdálenost sta kroků vypálili salvy, které měly veskrze vražedný účinek. Nepřítel ponenáhlu rozvinul své masy a rychle pochodoval na návrší, přičemž své levé křídlo opřel o kostel a pravé křídlo o nejvyšší bod výšiny. Poté byly podniknuty nové pokusy o vytlačení nepřítele z výšin, ale ten je již pevně ovládnul. Rusové postoupili vpřed, aby obchvátili [nepřítelovo] křídlo, totéž učinily rakouské brigády Rottermund a Jirczik (Jurczek).
První rakouské prapory, a mezi nimi i pátý prapor pluku [č. 20], které podnikly tento útok, ochodovaly chladnokrevně a nebojácně proti nepříteli, ačkoli se jejich mužstvo skládalo ponejvíce z rekrutů. Napadly francouzský pluk, který jako jeden z prvních dosáhnul hřebene výšiny a zcela jej obklíčily. Francouzi přivítali Rakušany s vytrvalostí a bránili se statečně, ale byli přece jen donuceni ustoupit. Sami pak obdrželi posily a znovu získali ztracený terén.
Dva ruské pluky, Fanagorijský granátnický a Rjazaňský mušketýrský, se přidaly k posilám a znovu obnovily boj. Rakouské brigády a Rusové nyní zaútočili na Francouze s bodáky. Sami Francouzi [útok] přijali s odhodláním a dobře mířenou palbou, která zejména mezi Rusy napáchala obrovskou spoušť.
Rakouský pluk „Salzburg“ na ně poté odvážně zaútočil a v jednom okamžiku se již zdálo, že je obrátí na ústup. Avšak [Francouzi] vědomi si důležitosti svého postavení ihned podnikli protiútok a výšinu dobyli. Čtvrtá kolona musela [ustoupit] zpět a Rusové přitom přišli o velkou část svého dělostřelectva, které uvízlo v jílovitém terénu. Také Francouzi přitáhli mezitím na výšinu své dělostřelectvo a intenzivně jím ostřelovali ustupující spojence, kteří se stahovali na Vážany (Waschau) a dále na pozice u Hodějic (Hodianitz) a Heršpic, kde probíhala koncentrace praporů.
[Pátý] prapor [pěšího pluku č. 20] se stále držel v nejlepším pořádku a během ústupu udržoval pravidelnou palbu. Tento boj na Pratecké výšině trval dvě hodiny. Poté, co Francouzi prolomili střed, byla bitva ztracena, což zapříčinilo zejména [přílišné] roztažení kolon. Rakušané ve svazku čtvrté kolony ztratili, co se mrtvých a raněných týče, generála Jirczika, šest štábních a devatenáct nižších důstojníků a 1886 mužů. Pět důstojníků a 470 mužů padlo do zajetí. Pátý prapor [pěšího pluku č. 20] přišel o 13 mrtvých, 43 raněných, 252 zajatých a dva pohřešované muže. U Hodějic přenocovala čtvrtá kolona v táboře, 3. [prosince] postupovala přes Hodonín směrem na Holíč a 4. překročila Moravu. [Pátý] prapor dorazil do Myjavy.
(AMON VON TREUENFEST, Gustav Ritter von. Geschichte des k. k. Infanterie-Regiments Nr. 20 Friedrich Wilhelm, Kronprinz des Deutschen Reiches und Kronprinz von Preussen. Wien, 1878, s. 326-331.)
Řadový pěší pluk Auersperg č. 24 – 6. fyzilírský prapor
Jeho Veličenstvo uznalo zásluhy tohoto praporu a jmenovalo jeho velitele podplukovníka barona Bacha 15. února 1806 plukovníkem. Prapor ztratil na mrtvých, zraněných a zajatých 298 mužů. Ztráty důstojníků nejsou známy.
(PROCHAZKA, Wilhlem. Geschichte des k. k. Infanterie-Regimentes FML Freiherr v. Rheinänder Nr. 24. Wien, 1886.)
Řadový pěší pluk Czartorysky č. 9 – 2. fyzilírský prapor
Prapor čítal po připojení k brigádě generálmajora Jirčíka ve Vídni 551 mužů. Jeho počínání zachycuje výňatek z hlášení polního podmaršála hraběte Kolowrata: „Potvrzuji skutečnost, že granátnický setník pan hrabě Delbeccuto Orlandini, jako velitel Czartoryského 2. praporu, který celou dobu stál pod mým velením si počínal k mé zvláštní spokojenosti ve službě precizně a při každé příležitosti tak, aby zachoval svůj prapor v dobrém pořádku a kázni. Především si však vysloužil doporučení, když v bitvě, která se odehrála u Slavkova 2. prosince 1805, vedl v nejlepším pořádku svůj podřízený prapor proti nepříteli. Bez ohledu na to, že pod ním byl zasažen kůň, činil se ve svém příkladném velení tak, jak je vždy od uznávaného a statečného velitele očekáváno. Přestože utrpěl ztráty 42 mrtvých a 130 zraněných od šikovatele dolů, kteří byli zajati, byl přinucen opustit bojiště teprve až rozkazem k ústupu celého rakouského sboru.“
(SYPNIEWSKY, Alfred Ritter Von. Geschichte des k. u. k. Infanterie-Regimentes Feldmarschall Carl Joseph Graf Clerfayt de Croix Nr. 9. Jaroslau, 1894.)
Zde bojovala za svou vlast pěší brigáda generála Jirčíka
- text na pomníku zřízeného poblíž Mohyly míru v roce 1995 z iniciativy KVH Brno, jehož ústředním motivem je zlomená slovanská lípa chránící svou korunou císařského orla.
Řadový pěší pluk Kerpen č. 49 – 6. fyzilírský prapor
V srpnu byl zřízen záložní divizion a byl postaven pod velení majora Reina; brzy poté došlo ke zřízení 6. praporu – čtyři setniny silného – a převodu velení nad tímto praporem na majora v. Mahlerna. Tento prapor se zúčastnil bitvy u Slavkova, přičemž zraněni byli setník Nigl a podporučík Bayer. Ten zemřel brzy nato na následky zranění. Praporčík a praporní pobočník Eliášek (Eliatschek) byl za vynikající statečnost na bojišti povýšen na podporučíka.
(AUSPITZ, Leopold. Das Infanterie-Regiment Freiherr von Hess Nr. 49. Eine Chronik nach den Weisungen des Regiments-Commandanten Obersten Anton Juriskovic von Hagendorf. Teschen, 1889.)
Řadový pěší pluk Beaulieu č. 58 – 3. fyzilírský prapor
3. prapor ležel v Braunau a byl na počátku října vyslán na Moravu. Přitáhl dne 23. listopadu do tábora v Nedvězí a byl začleněn do brigády generálmajora Jurczeka, divize polního podmaršála hraběte Karla Kolowrata. 3. prapor pochodoval ve čtvrté koloně přes Vrahovice do Dobrochova, dne 28. přes Želeč a Vyškov na výšiny u Nouzky, dne 29. přes Hlubočany na výšiny před nimi, dne 30. přes Bučovice, Marefy, Křižanovice do Heršpic, dne 1. přes Slavkov, Křenovice a Zbýšov na výšiny nad Hostěrádkami. S generálmajorem Jirčíkem (Jurczek) včele se s dvakrát s prudkostí vrhli na nepřítele, vystoupali na výšinu a vrhli jej bodákovým útokem zpět. Generálmajor Jirčík byl v tomto boji těžce zraněn.
Ztráty praporu nelze zjistit, byly ale velmi výrazné, zvláště 11. setnina byla zcela zničena. Došlo ale také na vyznamenání příslušníků pluku: stříbrnou medailí za statečnost šikovatelé Spatzer a Fischer, kaprálové Kunze, Rosznowitz a Wolfram, svobodníci Greithe a Hodruk a peněžní dar ve výši čtyř dukátů obdržel svobodník Löfler.
(JACUBENZ. Geschichte des k. u. k. Infanterie-Regiments Erzherzog Ludwig Salvator Nr. 58. Wien, 1904.)
Řadový pěší pluk Lindenau č. 29 – 6. fyzilírský prapor
Rudolf von Hödl se ve své monografii k dějinám pěšího pluku č. 29 (HÖDL, Rudolf von. Geschichte des k. und k. Infanterieregiments Nr. 29 auf immerwährende Zeiten Gideon Freiherr von Laudon. Temesvar, 1906) omezuje pouze na následující konstatování: „O počínání šestého praporu Lindenau v průběhu této katastrofální události chybí jakékoliv úřední záznamy... Z důstojníků zůstali na poli cti mrtví: podplukovník Lorenz v. Seauveaud, setník Lorenz hrabě Coreth a praporčík Georg Kopous. Z mužstva zůstalo s konečnou platností 180 mužů nezvěstných.“
Dragounský pluk Erzherzog Johan č. 1
Na konci listopadu byl pluk v důsledku různých rozkazů téměř rozpuštěn. Diviziony plukovníkův a 1. majora a poté podplukovníkova první eskadrona byly převeleny ke krytí velkého ruského dělostřeleckého a zásobovacího vozatajstva, první eskadrona [divizionu] 2. majora převelena do pevnosti Olomouc a kromě toho bylo mnoho poddůstojníků a mužstva přiděleno k ordonanční službě ruské generalitě. V důsledku toho bylo možné nasadit pouze 2 eskadrony, které byly začleněny do brigády generálmajora Wodnianského.
V průběhu bojů o Pratecké návrší tyto eskadrony překročily most v obci Prace společně s jedním praporem a obsadily výšinu, na které se nachází kostel. Proti příchozí třetí nepřátelské koloně se rozvinula ruská pěchota a na vyvýšeninu u kostela poslala posilu. Přesto Francouzi vystoupili na výšinu a prapor po slabém odporu zatlačili a zmocnili se vesnice Prace. Obě eskadrony se do útoku nezapojily a stáhly se za Prace. Zde, vystaveny těžké střelbě z děl a pušek, byly eskadrony svědky dobytí výšin rakouskými a poté ruskými prapory, které však zůstaly bez úspěchu. Ztráty v bitvě u Slavkova činily: 21 zajatých a 3 nezvěstné, celkem 24 mužů a 41 koní.
(AMON VON TREUENFEST, Gustav Ritter von. Geschichte des Bukowina’schen Dragoner-Regimentes General der Cavallerie Freiherr Piret de Bihain Nr. 9 von seiner Errichtung 1682 bis 1892. Wien, 1892.)
Replika c.k. tříliberního kanónu vz. 1753, jako dar spolku Baterie Austerlitz, který v roce 1995 instalován poblíž Mohyly míru.
Kyrysnický pluk Kaiser č. 1
Náš pluk, oslabený detašementy se zmenšil na 500 jezdců, pluky Lothringen a Nassau na 300 jezdců. Liechtenstein vyrazil z tábora v 7 hodin 30 minuta začal formovat svůj sbor mezi Blažovicemi a hospodou západně od Holubic. Kyrysnická divize Hohenlohe byla na levém křídle a náš pluk v 1. linii (Treffen) vedle křídelního pluku Lothringen. Hned jak bylo tohoto postavení dosaženo, muselo být kvůli neobsazení Tvaroženského kopce Bagrationem opuštěno.
Liechtenstein musel držet v šachu nepřítele tak dlouho, dokud by nedorazil záložní sbor velkoknížete Konstantina. Nejdříve odeslal pluk Lothringen se svou baterií jihozápadně od Blažovic a brzy za ním poslal ještě pluk Nassau, který se s ním spojil a provedli společně několik skvělých útoků. Nápor nepřítele byl však stále silnější. Murat zaútočil se 44 eskadronami.
Námaha Lichtensteinova jezdectva byla marná, střed spojenců byl prolomen, gardový sbor musel ustoupit a Bagration byl odražen. Vítězství již nemohlo být dosaženo, bylo třeba krýt ústup. Tímto těžkým úkolem pověřil Liechtenstein divizi Hohenlohe. Ta zaujala postavení u valchy (Walkmühle), nechala projít ruské oddíly úžlabinou u Křenovic a teprve poté se stáhla. Francouzský nátlak byl silný, Velkokníže Konstantin provedl poslední ofenzivní výpad, na kterém se podílely císařovi a lotrinského kyrysníci na pravém křídle a nassavského kyrysníci na levém.
Na popsaných útocích se podílely jen diviziony plukovníkův a 2. majora a podplukovníkova 2. eskadrona, zbývající tři eskadrony byly určeny k ochraně hlavního stanu.
Ztráty pluku činily: 2 těžce zraněné důstojníky – 2. rytmistra Friedricha Fenka a nadporučíka Feliciana Freunda, kteří na následky zranění zemřeli. Dále na mrtvých a zajatých 27 mužů a 34 koní, počet zraněných nelze přesně určit. Lze však vycházet ze stavu 16. prosince, kdy bylo služby neschopno 339 mužů a 172 koní. K tomuto datu pluk čítal 1342 mužů a 1104 koní.
(WENKE, Ernst. Geschichte des K. u. K. 1. Böhmischen Dragoner-Regimentes Kaiser Franz. Prag, 1896.)
Kyrysnický pluk Lothringen č. 7
Kníže Hohenlohe nechal rozmístit nalevo od Blažovic baterii a vedl ní na návrší mezi Blažovicemi a Prací poslal celý pluk, který měl krýt levé křídlo carské gardy. Blažovice byly ostřelovány francouzským dělostřelectvem a kníže Liechtenstein proto rozhodl o stažení kolony doleva blíže k Praci. Pluk se opět spojil s pluky Kaiser a Nassau a společně provedli úspěšný útok na francouzskou kavalerii. Drouetovým postupem na Prace došlo k ohrožení levého boku kolony intenzivní střelbou. Liechtenstein se proto stáhl za blažovický mlýn a později dále přes Křenovice na výšiny nad Slavkovem.
V bitvě padl major Josef hrabě Auersperg (nar. 1764 v Linci), a dále tři muži, jeden vyšší důstojník a 28 koní. Rytmistr Simon Mathey byl zmrzačen zásahem dělové koule do stehna, podporučík Großmann, 18 mužů a 18 koní zraněno a 12 mužů a 12 koní pohřešováno.
(VICTORIN, Josef, Geschichte des k. k. siebenten Dragoner-Regimentes Herzog Wilhelm von Braunschweig von seiner Errichtung 1663 bis zum Ende Mai 1879. Wien, 1879.)
Kyrysnický pluk Nassau č. 5
Dne 25. listopadu byl pluk v táboře u Olomouce, kde jmenován novým plukovníkem dosavadní podplukovník Friedrich baron Minutillo. Počátkem prosince se nacházel v Prostějově, tudíž nemohl zasáhnout do bitvy u Slavkova.
(b. a. Das kais. u. kön. Dragoner-Regiment Nikolaus I. Kaiser von Rußland Nr. 5 von der Errichtungs-Periode (1721) bis in die Gegenwart. Wien, 1893.)
Pěší brigáda Carneville (hraničářská)
Pěší brigáda barona Carneville se skládala ze 3 setnin pionýrů se dvěma pontonovými mosty (Laufbrücke), 1 praporu brodských, 2 praporů prvního szekelského a 2 praporů druhého szekelského, dohromady 3 440 muž se dvěma pozičními bateriemi.
Výšinu před Telnicí měl obsadit plukovník Knesevich s prvním szekelským plukem. Telnice byla dobyta Szekely kolem 9. hodiny dopolední. Brodský prapor zůstal na vyvýšenině mimo vesnici jako záloha.
Později Davout postoupil jednou kolonou vpravo a druhou vlevo vesnice. Podplukovník Desullenovich vedl brodský prapor s obnaženým bajonetem proti té pravé. V tu chvíli přispěchal generál hrabě Nostitz s plukovníkem Mohrem a dvěma eskadronami husarů Hessen-Homburg. Oba szekelské pluky ztratily více než polovinu mužstva. Brigádní pobočník poručík Friedrich Wilhelm Mertz byl zraněn na hlavě a byl pod ním zabit kůň. Brigáda Carneville obdržela za své statečné počínání desetidenní plat (Gratislöhnung) a major Diveki od druhého szekelského pluku byl povýšen na podplukovníka. Dne 3. prosince pokračovala divize přes Kyjov do Uherského Brodu.
(b. a. Aus der Geschichte der k. k. Grenz-Infanterie-Regimenter erstes Szekler Nr 14 und zweites Szekler Nr. 15, in der Schlacht bei Austerlitz am 2. Dezember 1805. In: Österreichische militärische Zeitschrift, 1846, Heft 6, s. 315–319.)
Szekelský hraničářský husarský pluk č. 11
Dne 1. prosince podplukovník Rakovsky obsadil podplukovníkovou první eskadronou Holubice, druhou Hostěrádky a Křenovice a udržoval spojení s plukovníkem Mohrem (Moor) z husarského pluku Hessen-Homburg. Přibližně v 8 hodin se celá nepřátelská armáda ve třech liniích ozářila pochodněmi. Přední stráže se domnívaly, že nepřítel zapálil svůj tábor a ustupuje. Aby se o tom přesvědčil, jel plukovník Geringer se šesti husary co nejblíže nepřátelskému táboru a sledoval ovace věnované Napoleonovi. Nadporučík Herbay byl s raportem o tomto pozorování odeslán do hlavního stanu. Patrola nadporučíka Batso zajala u Měnína jednoho nepřátelského kapitána.
Když po rozednění obdržely detašementy pluku rozmístěné jako přední stráže rozkaz neprodleně se soustředit u Újezda, zůstal poplukovník Rakovsky s jednou eskadronou szekelských husarů a jedním divizionem husarů prince Hessensko-Homburského na pozicích u Holubic.
(AMON VON TREUENFEST, Gustav Ritter von. Geschichte des k. k. 11. Husaren-Regimentes Herzog Alexander v. Württemberg etc. (1762–1878). Wien, 1878.)
Husarský pluk Hesen-Homburg č. 4
Štáb pluku v den slavkovské bitvy tvořili: plukovník Johann Friedrich sv. p. v. Mohr, podplukovník August baron Vécsey a majoři Johann hrabě Maggy a Anton v. Homonnay.
Když kolem deváté hodiny ranní došlo k vytlačení spojeneckých jednotek z Telnice, spojené s ústupem Novoingermanlandského pluku a pronásledovatelé byli na výšině před vesnicí 15 kroků od křídla podplukovníkova divizionu, dal plukovník Mohr zatroubit k útoku a podplukokovník Vécsey se vrhl se svým divizionem na vítězstvím jisté Francouze s takovou prudkostí, že posekal dva prapory, zajal přes 300 mužů a ostatní zahnal. Za tento čin obdrželi plukovník Mohr i podplukovník baron Vécsey rytířský kříž Řádu Marie Terezie. Poté odeslal polní podmaršál baron Kienmayer jednoho důstojníka s hlášením do hlavního stanu a očekával rozkazy. Stříbrnou medailí za statečnost ozdobený nadporučík Andreas Mihályi zaplatil tento hrdinský útok životem. (V roce 1806 mu byl v blízkosti Telnice vztyčen pamětní kámen s nápisem: „Hier starb Oberlieutenant Mihályi von Hessen-Homburg-Huszáren den Tod der Ehre“). Kromě tohoto poručíka přišel pluk ještě o 4 mrtvé. Zraněni byli: nadporučíci Ignaz v. Morvay (v tomto tažení již podruhé), Andreas Bartos, Sigismund Ekler, Anton Zrinszky a dalších 32 mužů, zajato bylo 7 mužů, pod kadetem Maitényim byl zastřelen kůň. Následujícího roku byly za tažení 1805 rozděleny mezi mužstvo tohoto pluku 3 zlaté a 25 stříbrných medailí za statečnost.
Při závěrečných bojích odrazil několikrát plukovník szekelských husarů Geringer společně s kozáky útoky dvou nepřátelských pluků. Francouzi však přitáhli dělostřelectvo a plukovník Geringer byl zasažen kartáčovou koulí nad spánek tak silně, že spadl z koně a zůstal ležet na zemi.
Dne 4. prosince se uskutečnilo setkání císaře Františka I. s císařem Napoleonem. Doprovázet Jeho Veličenstvo měl podle rozkazu podplukovník Vécsey se 40 husary prince Hessensko-Homburského a rytmistr Handel, nadporučík Adam Nemes a poručík Franz Kovács v čele 60 Szekelských husarů. Přes velmi špatné počasí se podařilo v průběhu nočního bivakování těmto vojákům tak vystrojit a očistit, že jim Jeho Veličenstvo vyslovilo nejvyšší pochvalu.
(AMON VON TREUENFEST, Gustav Ritter von. Geschichte des k. u. k. Husaren-Regiments Nr. 4 Arthur Herzog v. Connaught u. Strathearn. Wien, 1903.)
Švališerský pluk O’Reilly č. 3
Dne 26. 11. čítal přibližně 900 mužů a byl zařazen do brigády generálmajora Stutterheima, která sestávala kromě toho z ½ eskadrony hulánského pluku Merveldt, kozáckých pluků Sysojevova a Melentěvova a včetně dvou jízdních baterií. V bitvě u Slavkova dne 2. 12. se podílel zleva na krytí postupu Buxhöwdena a ústupu Szekelského husarského pluku z Telnice. Při tom se ocitl pod palbou francouzských děl z Telnice, která byla posléze umlčena příchozí rakouskou jízdní baterií.
Během bitvy byl detašován rytmistr Sardagna s křídlem eskadrony plukovníkova divizionu, jemuž velel, a společně s 50 jezdci Černigovského dragounského pluku několika kozáckými oddíly se podílel na krytí pravého křídla ustupujících jednotek, za což si vysloužil pochvalu v relaci generálmajora Weyrothera. K Sardagnovi se připojil rytmistr Lažanský, velitel druhého křídla tohoto divizionu.
Celkové ztráty činily 26 mužů a 45 koní, nadporučík Gäßler byl těžce raněn granátem do ruky, pohřešovaným se stal nadporučík Hohenheiser.
(b. a. Geschichte des k. k. achten Uhlanen-Regimentes Ezherzog Ferdinand Maximilian von seiner Errichtung 1718 bis August 1860. Wien, 1860.)
Hulánský pluk Schwarzenberg č. 2
Plukovník hrabě Hardegg se 16. listopadu připojil k rakousko-ruské armádě, zúčastnil se bitvy u Slavkova a byl poté členem suity Jeho Veličenstva při setkání s císařem Napoleonem u Spáleného mlýna. Rytmistr kníže Lubomirski převzal velení nad polovinou eskadrony, která se zformovala v záloze a s oddílem pod velením majora von Schreitera (od O‘Reillyho švališerů, který bojoval též u Slavkova) provedl u řeky Moravy několik úspěšných přepadů. Když francouzská armáda postoupila k Brnu, byl tento oddíl přivolán k armádě a rytmistr kníže Lubomirski byl se svou půleskadronou zařazen do Kienmayerova předvoje a s husarským plukem Hessen-Homburg utvořil brigádu generálmajora hraběte Nostitze.
V půl osmé se předvoj polního podmaršála Kienmayera začal formovat do bitevní sestavy. Půleskadrona postupovala pod palbou nepřátelských tiraillérů s husary prince Hessensko-Homburského na jejich pravém křídle proti Telnici. Kvůli členitému terénu se však nemohla střetnout s nepřítelem. To se podařilo až po několika hodinách krvavých bojů, kdy došlo k ovládnutí Telnice. Tato hulánská půleskadrona ztratila 5 zraněných mužů a 11 koní.
(KIELMANSEGG. Schwarzenberg-Uhlanen 1790 bis 1887. Tarnow, 1887.)
Dva dělostřelečtí důstojníci obdrželi za zásluhy v bitvě u Slavkova rytířský kříž Řádu Marie Terezie
Major Wenzel Frierenberger v bitvě u Slavkova velel rakouským dělostřeleckým bateriím. Z nich tři byly přiděleny ruským plukům a dvě pod velením setníka Zochiho ruskému gardovému sboru. Frierenbergerovi zůstaly pouze dvě těžké baterie, se kterými přispěchal na pomoc Bagrationovu sboru, rozvrácenému francouzskými kyrysníky. Obě baterie pod velením poručíka Petermüllera a vrchního ohněstrůjce Schweikharda obsadily malou výšinu u pošty u Rousínova a zahájily palbu, aniž by byly kryty. Ačkoliv se několikrát staly terčem útoku, odvrátily jej kartáči a koulemi. Stále bez krytí držely tuto vyvýšeninu, dokud se Bagrationův sbor znovu neshromáždil. Obě baterie tvořily nejkrajnější křídlo a zabránily nepřátelskému vpádu do týlu ustupujících jednotek.
Setník Johann Zochi (Zocchi) byl v bitvě u Slavkova se svými dvěma důstojníky nadporučíkem Lagondou a poručíkem Maschnerem velitelem dvou baterií (8 dvanáctiliberních děl a 4 houfnice) a byl přidělen ruské gardě. Ihned jak zaslechl kanonádu, zrychlil svůj přesun. Přestože byly děla a vozy s municí na čtyři dny a furáží zatíženy, podařilo se Zochimu dorazit včas a podpořit nástup gardového sboru. Když později musel tento sbor ustoupit, kryl jej se sebeobětováním. Ústup se zadrhl u jediného mostu, přes který bylo možno přejít hluboký a široký Mlýnský potok. Aby byl získán čas, posunul se Zochi bez krytí o 150 kroků k nepříteli a držel jej po dlouhý čas intenzivní kartáčovou palbou z dosahu ustupujících Rusů. Kvůli velkým ztrátám dělostřelectva pomáhal také osobně se svými důstojníky obsluhovat děla. Když se Francouzi později přiblížili, organizoval záchranu všech děl, která postupně stahoval. Podařilo se mu to až na dvě houfnice, jejichž osádka ani koně již neexistovali.
(DOLECZEK, Anton. Geschichte der österreichischen Artillerie von den frühesten Zeiten bis zur Gegenwart. Wien, 1887.)
Pomník připomínající nasazení c. k. dělostřelectva majora Frierengergera byl odhalen v roce 1995 díky spolku Baterie Austerlitz při silnici nedaleko Staré pozořické pošty vedoucí směrem k Rousínovu.
Zveřejněno:
SÁČEK, Karel - TUPÝ, Ondřej. Bitva u Slavkova v monografiích k dějinám rakouských pluků. in: Bitva u Slavkova a válka 1805. Brno, 2005, s. 150 – 169.
TUPÝ, Ondřej – SÁČEK, Karel – UHLÍŘ, Lubomír. Rakouská armáda v roce 1805. in: Třetí koaliční válka 1805, její kořeny – její pozadí. Brno, 2004, s. 351 – 354.