Deník vojenského lékaře Gallaše z roku 1788
Josef H. A. Gallaš - edice Bohuš Vybíral
Naposledy upraveno: 27.04.2014
Prvních šestnáct stran rukopisu obsahuje Gallašovu předmluvu neboli Výstrahu čtenáři - Eine Warnung statt der Vorrede an den Leser - zahájenou motem z Ovidia a pisatelovým upozorněním, že není vědec, ba ani zvláštní stylista a nemá tudíž literární ctižádosti, a že není ani přísně pravověrný, ani módní nevěrec, takže může čtenáře zklamat, znudit, nebo pohoršit, což není jeho úmyslem. Pak praví Gallaš, odvolávaje se na italského učence Lodovica Antonia Muratoriho, že nepíše pro svět, nýbrž pro sebe, aby zahnal nudu. Bude zaznamenávat důležitější myšlenky, živější city a významnější události svého života pro výstrahu i potěšení, a poněvadž se hlásí k známému výroku Homo sum; humani nil a me alienum, puto, žádá čtenáře, aby ho neposuzoval a neodsuzoval podle několika stránek, anebo podle jednotlivého záznamu; nýbrž podle celého deníku, který o něm podá ucelený obraz. Aby se pak do něho nevloudily cizí rysy, bude Gallaš vždycky řádně citovat, užije-li někde cizích myšlenek.
Slohově těžkopádná předmluva je zahrocena značně osobně, nevyhýbá se ani obhroublejším výrazům proti případným zaujatým čtenářům a jest datována v Jaroslavi v červenci 1789, zatím co je první deníkový záznam již z 1. ledna 1788 a poslední z 11. května téhož roku.
Byla tedy napsána dodatečně a přivázána k původním denním záznamům, když je Gallaš shrnul do naší knížky, nebo tam byla vepsána, když Gallaš začal do knížky opisovat starší denní poznámky. Dnes víme jenom z jeho vlastního životopisu ze se Gallašovi ztratilo v Jaroslavi, když oslepl, mnoho rukopisů, »zvláště mnoho i z těch kteréž se na válku tureckou vztahovaly« a které tam patrně ve volných chvílích upravoval podle starších zápisků.
Prvnímu deníkovému záznamu z Nového roku 1788 předeslal Gallaš moto z Ovidia na něž navázal úvahu o svém dosavadním životě. Především přeje lidem štěstí, jehož sám poznal dosud jenom velice málo, neboť i o předešlém roce praví: »Měl jsem mnoho chmurných dnů v uplynulém roce, bylo mi snášeti četná pronásledování. - Bůh jim to odplať dobrým. Přešlo to a mohu se ohlížet po minulém roce s jasnou tváří jako veselý poutník, jenž zlezl obtížný kopec a ohlíží se po těžce vykonané denní cestě.« Pak si uvědomuje, že mu již prchlo dvaatřicet nejlepších let a je rád, že je již po protivném obřadném novoročním blahopřání - patrně na medicinsko-chirurgické akademií Josefově - při němž se profesoři otrocky hrbili před svým představeným...
Jiné povahy je další zápis ze dne 3. února. Začíná průpovědí Honores mutant mores, kterou si Gallaš připomíná při svém povýšení na vrchního lékaře, přeje si, aby ji splnil v dobrém smyslu. Říká si: »Snaž se na každém stupni cti dokázat, že jsi ještě vždycky hoden vyššího, aniž bys po něm dychtil. K podřízeným se nechovej pyšně, ale také ne sprostě, tento způsob podrývá patřičnou poslušnost a vede k snižování, onen vyvolává nevraživost a podlamuje důvěru«...
Zápisem ze dne 19. března se začínají poznámky z nového důležitého a zajímavého úseku Gallašova života. Tohoto dne si poznamenává, že byl s Vilémem v akademii, aby se tam před odchodem odhlásili u profesorů. »Odpovídá-li vnějšek nitru, má Hunčovský nejvřelejší cit. Pouze on se choval jako přítel, objal nás a zdálo se, jako by nás v našem štěstí spíše litoval, nežli se z něho radoval. „Pečujte o své zdraví! Země, kde budete, je pro Němce morová jáma...“ pravil. Ostatní profesoři ohrnovali nad odcházejícími jenom nosy.«
Záznam ze dne 22. března je již datován v Ebersdorfě na lodi s prachem, na niž vstupoval Gallaš spokojen s celým světem. Vždyť doufal, že za vlády »otce Josefa« poběží válečný stroj pravidelněji a zručněji nežli za času jeho zvěčnělé matky. Ale pláč jeho přátel, pohled na sklad prachu, na hrubou lodní posádku a představa tureckých ukrutností padly mu přece na chvíli těžce na duši. »Leč něžně volající hlas lidskosti: „Jdeš sice tam, kde si smrt zřídila svou dvojí laboratoř, snad se již nevrátíš do vlasti, ale jdeš léčit trpící bratry, jdeš je zachraňovat,“ rozněcoval znovu klesající odvahu.« Hned poté se však dožil Gallaš prvého zklamání. V šest hodin ráno bylo dáno znamení k odjezdu lodi, ale vtom se objevil na břehu ordonanční důstojník generála Magdebourga a zakázal odjet poněvadž loď nebyla ještě řádně odbavena. Pan generál zatím ještě spí, vstane asi kolem osmé hodiny a něž se potom skončí celá odbavovací procedura, uplyne ještě hezká chvilka... V domnění, že to přece jen tak dlouho nepotrvá, zašel si Gallas s přáteli na skleničku do blízké vinárny, ale pan generál se neukázal po celý den. Teprve příštího dne v 11 hodin byla loď konečně odbavena a mohla vyplout.
Den poté, na velikonoční pondělí, byl Gallaš na mši ve farním chrámu ve Fischamendě. Vrátil se rozladěn. Kázání se mu nelíbilo: samé podobenství místo prostého evangelického tónu. Je to špatný způsob mnichů, kteří neměli být zařaděni do duchovní správy. Také s hudbou nebyl spokojen pro světskou vložku O mi caro sposo ze zpěvohry Cosa rara. »Copak je to asi za idiota, který při posvátném úkonu (t.j. proměňování) zanotuje takovou profanní písničku?« Konečně vytýká i vadnou chrámovou výzdobu: místo aby povznášela, je udělána jenom pro strach a hrůzu. V dalším záznamu z téhož dne vzpomíná Gallaš cesty do Bratislavy. Byl jí nadšen: samé romantické obrazy – krásné nivy, gotický kostelík u Děvínské Staré vsi, podunajské městečko Hainburg, nedaleko zřícenina starého hradu, zvláště pak děvínský hrad na příkré skále nad ústím Moravy do Dunaje vyvolaly v něm radostné dojmy. K večeru přistáli za bouře v Bratislavě, kde přenocovali v hospodě. Následující den byl věnován odpočinku a prohlídce města a jeho památností.
Dne 27. března si zaznamenal Gallaš dojmy z kteréhosi města (z Vacova ?), kde se nápadně odrážel obrovský vítězný sloup, památník vkusu kardinála Migazziho, od bídné uličky s cikánskými chatami. Příštího dne vystoupili v Pešti. Dopoledne si prohlédli město, odpoledne se starali o povozy na další cestu, protože se na lodi necítili v bezpečí: posádka totiž nedbala vůbec na to, že veze kolem 200 centů prachu. Gallaš si koupil také něco potravin a železný hrnek a železnou pánev, což se mu později velice dobře zhodilo.
Dne 29. března uvažoval zase smutně na lodi o útrapách, kterými doléhá válka na obyvatelstvo, když ho ani vlastní lidé nešetří. Zato byl šťasten následujícího dne, kdy odpočíval ve stínu košatých stromů v romantickém zákoutí u tiché tůně na ostrůvku nedaleko Tolny a zažil nádherný západ slunce.
Posledního března dorazila výprava na noc do Baje, odkud cestoval Gallaš patrně už jenom povozem. Cesta šla přes Moháč, Batinu, Bezdan, Baraňskou Novou Ves, Sombor. Stapar, Hódság, Dalj, Pivnici, Kulpin, Petrovac, Futok do Petrovaradina.
Bylo krásné jaro, všude plno květů a květin. První fialky, jež našel Gallaš u cesty, natrhal pro svou vídeňskou lásku.
Ve Futoku se ohlásili u svého představeného osobního chirurga Valentina Göpferta, který si v rozporu s filosofickou skromností, již kladl vždycky každému na srdce, velice zakládal na své hodnosti a věřil, že si jí dopomůže k říšskému rytířství. Ve Futoku, kde byl právě hlavní stan, se dostal Gallaš také do styku s arcivévodou Františkem, pozdějším císařem Františkem II., který koupil pro lékaře vůz, aby se jim pohodlněji cestovalo. Když mu 8. dubna za to v audienci děkovali, byl arcivévoda velice vlídný, vyptával se na jejich poměry a nabádal
je, aby dbali svých povinností. Gallaš měl ostatně už den před tím možnost uplatnit se v pravé chvíli, neboť poskytl první pomoc myslivci, který se poranil na lovu, jehož se zúčastnil též arcivévoda.
Dne 12. dubna opustil Gallaš s hlavním stanem Futok, den poté byl v Karlovcích, kde se řádně nenajedli, protože se o ně představený nestaral a Řekové (t. j. pravoslavní Srbové) měli právě půst. Göpfert se nestaral o vrchní lékaře ani později a tak si stěžuje Gallas po dvou dnech záznamu z Indije na neutěšené poměry, do kterých je vyhnal Brambilla. Ubytováni bývají v bídných chatách a jídlo nelze nikde sehnat.
»Jsou ti zdejší lidé skutečně tak chudí, nebo jenom před námi všecko schovávají?«
V Batinjici si zapsal Gallaš dne 16. dubna první národopisný záznam. Přišla k němu nevěsta a žádala ho o dárek na svatební ozdobu, a když jí dal nový desetník, prorazila v něm hned dírku a přivěsila si jej na svatební korunku. V Zemunu se Göpfertova nedbalost opakovala: vrchní lékaři museli spát s Göpfertovým sluhou, než se jich ujal štábní chirurg Molitor, jemuž po nich vlastně nic nebylo. Gallaš ke všemu mlčel, ale jeho přítel Schmitt se utkal s Göpfertem velice prudce. V Zemunu byl již Gallaš v bezprostřední blízkosti nepřítele a když se procházel dne 20. dubna s Molitorem po hrázi, dostali se u Bežanije až k prvním strážím a octli se skoro až u sedmi Turků, ukrytých v loďce na Sávě. Cestou si stěžoval Molitor na Brambillův despotismus a řevnivost mezi důstojníky, Gallaš byl zase nespokojen s bytem, byl příliš daleko a Gallaš se obával, že by se snad nemohl dostavit včas na místo, kde by ho bylo třeba. Chtěl by raději bydlet ve stanu, někde docela blízko Göpferta, ale zhýčkaný Schmitt nechce o tom ani slyšet. Ale to se brzy změnilo. Už následujícího dne píše Gallaš všecek rozrušen o prvním krvavém utkání nepřátelských jednotek a dne 22. dubna o útoku, který Turci podnikli z Bělehradu a po němž dostal Gallaš se Schmittem na ošetření čtyřicet vojáků a generála Bocharta. Hned po prvních dělových ranách změnil Schmitt svůj názor a za chvíli byli oba vrchní lékaři přestěhováni.
Čtyři dni poté si zaznamenal Gallaš v deníku ještě jednu bitvu, a to o Šabac, jehož Rakušané také dobyli. Při ztečení opevnění byl první na nepřátelské půdě kníže Poniatowski, druhý plukovní duchovní františkán Pálfy, který byl také hned vyznamenán zlatou medailí a odměněn šestnácti dukáty. Poniatowski byl zraněn a ošetřen Gallašem.
Vojenské akce pokračovaly, lékaři měli plné ruce práce a tak je další a poslední Gallašův zápis v našem deníku až ze dne 17. května. Zachycuje rozčílenou scénu s kterýmsi jeho představeným, jehož nazývá Aristippem. Vytýkal Gallašovi, že nevyzdvihl u válečné pokladny cestovné, ačkoliv mu nedal k tomu rozkaz a Gallaš neměl ani tušení, že je někam odkomandován. Představený ho nezpravil o ničem, ani když se u něho hlásil s cestovným: byl právě zaměstnán - hrál v karty. Předtím se ovšem rozčiloval, že nikdo nic nedělá, císaře že jenom všichni podvádějí a válečné operace postupují proto tempem hlemýždím...
To je v jádru obsah Gallašova deníku z roku 1788, jistě jednoho z nejrušnějších let jeho života. Jsou to většinou docela prosté poznámky člověka dobré povahy, šlechetného srdce a hluboce věřící duše. Svědčí o kritickém stanovisku Gallašově k modním heslům, proti nimž staví pisatel poctivý život. Svědčí o jeho solidním odborném vzdělání, jak mi dosvědčil dr. Mořic Remeš po přečtení obou lékařských záznamů.
Mein Tagebuch auf das Jahr 1788. Vybral a přeložil Vybíral, Bohuš. Příspěvky k poznání života a práce Jos. Heřmana Agapita Gallaše, díl I: V tichém ústraní, Gallašův deník z roku 1788. Dolní Újezd, 1940, 18 s.
Josef Heřman Agapitus Gallaš se narodil 4. duna 1756 v Hranicích na Moravě. Podle přání rodičů absolvoval piaristické gymnázium v Lipníku a nastoupil na filozofická a bohoslovecká studia v Olomouci. Protože se však u něj projevoval ve stále větší míře umělecký talent, nastoupil na vídeňskou uměleckou akademii, kde se specializoval na figurální kresbu. V důsledku těžké nemoci však upadl do dluhů, z nichž se mu stala východiskem vojenská lékařská služba. Úspěšně absolvoval Josefovu medicínsko-chirurgickou akademii a brzy se stal vrchním vojenským lékařem. Roku 1788 se zúčastnil rakousko-turecké války a dostal se do styku s císařským dvorem i císařem Josefem II. Nové těžké onemocnění znamenalo konec jeho kariéry a v roce 1791 se Gallaš vrátil jako pětatřicetiletý penzista do svého rodiště. Zemřel v roce 1840.
Útlou publikaci editora a překladatele Bohuše Vybírala tvoří dvě části – stručný Gallašův životopis nazvaný V tichém ústraní a Vybíralův výklad obsahu Gallašova deníku, který by přetištěn také v Záhorské Kronice, XXIII (1940-1941) s. 4-8.
V úvodu editor napsal: „Roku 1924 dostal se mi náhodou do rukou svazek rukopisných památek po hranickém rodáku Josefu Heřmanu Agapitu Gallašovi. Poněvadž jsem byl právě zaměstnán jinými pracemi a také proto, že běželo valnou většinou o pouhé jednotlivé listy s výpisky z nejrozmanitějších spisovatelů, o nesouvislé poznámky a neúplné náčrtky k dopisům, nevěnoval jsem mu tehdy pozornost. Teprve po letech, když jsem mluvil s bývalým ředitelem hranického gymnasia p. E. Cigánkem o blížícím se stém výročí Gallašovy smrti, vrátil jsem se k těmto památkám a poznal jsem, ze nejsou přece jenom tak bezpředmětné pro důkladnější poznání života a práce našeho národního buditele, jak jsem dříve soudil. Nesporně důležitý je aspoň jistě jediný celý vetší rukopis onoho svazku – Gallašův deník z r. 1788, o němž dnes podávám první zprávu.
Knížka, v níž je zapsán, je tuhé vazby, velikosti 19 x 10,5 cm, desky jsou oblepené světle hnědým, místy už značně poškozeným škrobovým papírem, na hřbetě je nahoře červený štítek s černým nápisem Mein Tagebuch auf das Jahr 1788 mezi dvěma černými linkami. Knížka má 168 nečíslovaných stran, z nichž prvních šest a poslední tři jsou nepopsané. Po dvanácti vystřižených listech zůstaly v ní jenom úzké proužky. Zato jsou do ní vloženy tři listy s perokresbami krajinek a list se zvláštním záznamem. Popsané stránky jsou částečně tužkou linkované, většinou však mají pouze dvěma svislými čarami vyznačené sloupce o průměrné šíři 7,5 cm, do nichž je vepsáno většinou sedmnáct řádků. Až na klasické citáty, psané latinkou, je celý rukopis napsán německým písmem, a to poměrně čitelně.“
Ke Gallašovi mnohem více podroběji viz komentovaná edice Jiřího J. K. Nebeského Mé žalosti a mé bolesti, Hranice, 2006 historie.hranet.cz
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/edice/gallas-1788.html