Úvodní stránka > Giuseppe Garibaldi 1/3

Giuseppe Garibaldi 1/3

28.04.2013 18:17

Richard UHLÍŘ

Naposledy upraveno: 28.04.2013

Giuseppe GARIBALDI (4.7.1807-8.6.1882) náleží bezesporu mezi nejvýznamnější osobnosti XIX. století. Bez nadsázky jej lze označit za profesionálního válečníka a profesionálního revolucionáře. V současnosti je již po dlouhou dobu pevně zakotven v panteonu italských národních hrdinů, kam bezesporu náleží. Během svého života válčil s mnoha protivníky, mezi něž opakovaně náleželo i tehdejší Rakouské císařství, nikdy však nebyl spojencem Rakouska. Z pohledu zájemců o problematiku války roku 1866 je pak podstatné, že byl i jedním z jejích protagonistů.

S Garibaldim se lze v současnosti setkat na italské půdě téměř na každém kroku.

I. Zrození revolucionáře

XIX. století bylo epochou významných změn na mapě evropského kontinentu, spojených s utvářením nových nezávislých národních států. V průběhu tohoto dějinného procesu vystoupilo do popředí na scéně evropské historie několik jedinců, kteří svým podílem spolupůsobili při ovlivňování běhu dějin, do nichž se nesmazatelným písmem zapsali. Jednou z těchto historických postav byl hrdina italského národního sjednocení, bojovník, revolucionář a dobrodruh Giuseppe GARIBALDI. Zvláštním rysem této historické postavy byl úradek osudu, kterým se narodil jako občan Francie, byť i jeho mateřská řeč byla italština. Pravděpodobně tento fakt spolupůsobil na jeho vztah k Francii, ke které vždy podvědomě tíhnul - a to i tehdy, když se svými dobrovolníky bojoval proti francouzské armádě, ať již jako generál Římské republiky, nebo později u Mentany. Ale v jeho nitru pro něj vždy Francie znamenala vlast Velké revoluce, nesmrtelnou republiku, jejíž hesla Svobody, Rovnosti a Bratrství obletěla celou Evropu XIX. století a stála u kolébky všech revolucí a občanských válek, které v této historické epoše na půdě našeho kontinentu vznikly. A za touto vidinou Giuseppe GARIBALDI vlastně po celý život vědomě i nevědomky kráčel.

Giuseppe GARIBALDI se narodil 4.7.1807 v Nizze v rodině drobného obchodníka. Nizza byla na počátku XIX. století provinciálním přístavním městem, které bylo v průběhu revolučních válek připojeno k Francii. Jeho otec byl zároveň i kapitánem pobřežní plavby a na své bárce převážel zboží. Když se po ztroskotání své lodi ocitl bez prostředků, zřídila si jeho žena, Garibaldiho matka, drobné hokynářství. Giuseppe, kterému doma říkali Peppino, se narodil jako druhý syn. Prvorozeným synem byl o tři roky starší Angelo a po Giuseppem následovali bratři Michele a Felice a sestra Teresa. Nejstarší bratr Angelo se věnoval obchodu. Vystěhoval se do USA a usadil se zprvu v New Yorku a později ve Philadelphii, kde se stal konsulem. Odtud podporoval rodinu penězi. Mladší bratr Michele si zvolil námořnickou dráhu, ala jeho zálibou bylo zahradničení. Další bratr Felice se stal úspěšným obchodníkem a usadil se v Bari jako zástupce vývozní firmy. Zemřel poměrně mlád a veškeré své úspory odkázal bratrovi - Giuseppe si za ně později koupil pozemky na ostrově Caprera. Sestra Teresa zemřela v dětském veku.

Giuseppe sám byl bystrý a inteligentní. Ve svých pozdějších „Pamětech“ přiznává, že měl raději zábavu než učení. Většinu času trávil v přístavu, kde se stal brzy uznávaným vůdcem chlapecké tlupy. Odmalička jej přitahovalo moře, lodi, dobrodružství. Toužil po životě námořníka. Rodiče se ho snažili od námořnické dráhy odradit. Chtěli mu poskytnout dobrou výchovu a mít z něj „pána“. Giuseppe však měl zájem jen o námořnictví. Ze všech ostatních věd jej zajímaly pouze dějiny starého Říma. V důsledku toho byly jeho celkové znalosti dosti neucelené a chaotické a jeho vyjadřování v italštině velmi nejisté. Teprve později si doplnil své vzdělání a dosáhl diplomu námořního kapitána dálkové plavby. V této věci se mu jeho životní přání splnilo.

V roce 1814, když bylo Giuseppemu sedm let, došlo v jeho životě ke změně, které výrazným způsobem ovlivnila další život jeho rodiny, jeho samého i celého jeho dalšího životního směřování. Po první abdikaci císaře NAPOLEONA I. došlo k likvidaci francouzského panství v severní Itálii a k obnově Sardinského království. Rozhodnutím vítězných nepřátelských mocností byla 30.5.1814 Nizza odtržena od Francie a opět připojena k restaurovanému Sardinskému království. Rodina Garibaldiů tak přestala být francouzskými občany a stala se poddanými sardinského krále. Návrat ke starým předrevolučním a přednapoleonským řádům, které navrátivší se bývalé vrchnosti přinášely, byl širokou veřejností přijat s pocity značně smíšenými. Na jedné straně lidé pociťovali uspokojení z toho, že skončily nekonečné války a s tím spojené lidské i hmotné oběti; na druhé straně však stále více rostla nespokojenost se staronovými pořádky, kterým lidé již dávno odvykli. Vracející se sardinský král se svým generálním štábem vystoupili při slavnostní ceremonii oblečeni podle staré módy z 80. let XVIII. století - napudrovaní, s copy a klobouky ve stylu éry Ludvíka XVI. a tvořili jakési komické postavy - jak ve svých memoárech popisuje Massimo d’AZZEGLIO, pozdější známý sardinský a italský politik. To samo o sobě mohlo leckomu připadat neškodné a roztomilé, avšak k těmto pocitům se velmi brzy přidružila a nakonec i převládla nespokojenost. Navrátivší se král VITTORIO EMMANUELE I. a jeho dvořané si jaksi „vzali do hlavy“, že jejich dobří piemontští poddaní posledních dvacet let prospali, tak jako je „prospali“ oni. Prostě „Nic nezapomněli a ničemu se nenaučili“ - jak se o navrátivších francouzských Bourbonech vyjádřil kníže Talleyrand; to platilo v plné míře i o restaurované savojské dynastii, vládnoucí obnovenému staronovému Sardinskému království.

Ve skutečnosti však jejich poddaným přineslo uplynulých dvacet let francouzské éry více pokroku, než by přineslo celé století pokojného, ospalého vývoje, pokud by nedošlo k Velké francouzské revoluci, kterou byli zasaženi v plné míře i oni. Král, který byl v té době již stár přes padesát let, nebyl žádným zvláštním veleduchem. Navíc byl obklopen okolím, které novým idejím vůbec nerozumělo. O tom se jeho noví poddaní přesvědčili již v jeho nástupní řeči, ve které se vyjádřil, že chce na všechno, co se za dobu jeho nepřítomnosti stalo, pohlížet jako na „dlouhý sen“. Král se domníval, že podává velký důkaz své velkomyslnosti a ušlechtilosti, když „přikrývá minulost závojem zapomenutí“. Při oslavě svého návratu na pevninu ze svého dvacetiletého exilu na ostrově Sardinii převzal od jednoho stařičkého dvořenína z doby předrevoluční „Královský sardinský dvorní almanach z roku 1798“, v němž byl uveden seznam státních úředníků a důstojníků vojska, platný před útěkem Savojského rodu z Piemontu na Sardinii. Ve snaze restaurovat staré pořádky rozkázal král, aby královští úředníci z předrevoluční doby, pokud jsou na živu, opětně nastoupili do svých úřadů.

Téhož systému se užilo i ve vojsku, kde předrevoluční královští důstojníci, kteří nesloužili ve francouzské éře a tedy již po mnoho roků vyšli ze cviku, byli povoláni do aktivní služby v těchže hodnostech, které měli před rozpuštěním královského vojska v Piemontu. Podobně bylo postupováno u těch vojáků a důstojníků, kteří přešli z bývalého královského vojska do služeb pod Napoleonem, ať již v armádě Francouzského císařství nebo v armádě napoleonského Italského království. U všech došlo ke snížení hodností na úroveň dosaženou v řadách bývalého královského vojska. U důstojníků, poddůstojníků a vojáků, kteří nastoupili do vojenské služby až ve francouzské éře bylo postupováno tak, že každému z nich, pokud dosáhl nějaké hodnosti, byla tato hodnost snížena o jeden stupeň. Kdo by s těmito královskými úpravami nesouhlasil, musel svou vojenskou kariéru „pověsit na hřebík“ a odejít z vojska. Protože to pro vojáky a důstojníky znamenalo nejen hmotné poškození snížením žoldu oproti francouzské éře, ale také snížení společenské prestiže spojené se snížením vojenské hodnosti, mnoho z nich nepřijalo nabízenou službu v obnoveném královském vojsku a tak se záhy projevil značný nedostatek, zejména důstojníků. Aby tomuto nedostatku odpomohla, jmenovala královská vláda do důstojnických hodností zcela nezkušené mladíky z řad staré aristokracie. Již zmíněný Massimo d’AZEGLIO, který sám pocházel z řad staroaristokratických mladíků, nastoupivších do královského vojska o tom později napsal: „Náš způsob formování regimentu byl zvláštní. Naši představení, pocházející z předrevoluční šlechty za dvacet let všechno zapomněli a my mladí jsme se posud ničemu nenaučili. Naproti tomu naši podřízení poddůstojníci a vojáci, kteří téměř všichni prošli službou v napoleonském vojsku - mnozí i v důstojnických hodnostech - a měli vojenská řemeslo v malíčku, smáli se nám v naší přítomnosti za zády a v naší nepřítomnosti se nám vysmívali zcela veřejně“.

Tak se snažila restaurovaná vláda Sardinského království, postrádající zcela ochotu k povolení jakýchkoliv ústupků moderní době, co nejvěrněji obnovit minulost v lidech i věcech. Obyvatelé Savojska, Nizzy a Piemontu postupně zjišťovali, že jsou přesazeni hluboko zpátky do XVIII. století, že všechny přežilé výsady šlechty a církve, které revoluční a napoleonská éra smetly, jsou obnoveny. Tento návrat ke starým pořádkům se protivil mnohým, zvláště ve vzdělaných vrstvách obyvatelstva. Veřejně však nebylo možno vyjádřit svoji nespokojenost, protože by následovala tvrdá represe. Mezi nespokojenými vzdělanci stále více sílilo přesvědčení, že jedinou cestou k dosažení změn je připojení k tajným společnostem, které vyrůstaly jako houby po dešti. Panovalo obecné přesvědčení, že tyto tajné spolky nabudou časem dosti moci, aby vládám vnutily své představy o uspořádání věcí veřejných. Všeobecná nespokojenost a frustrace zachvátila postupně většinu obyvatelstva a v tomto ovzduší vyrůstal i malý Peppino.

Jeho velkou láskou bylo moře a tak si nakonec prosadil, že jej v roce 1822 v jeho patnácti letech otec svěřil svému známému, námořnímu kapitánovi Angelu PESANTEMU, na jehož brigantině Giuseppe jako plavčík podnikl svou první velkou námořní plavbu do Černého moře do přístavu Oděsa. Angelo PESANTE byl pro Garibaldiho „nejlepší kapitán, jakého kdy poznal“, znamenal pro něho „druhého otce“. Po této učednické plavbě vzal otec Domenico Giuseppeho na palubu své bárky a v dubnu 1825 vypluli do Říma s nákladem vína. Později podnikal GARIBALDI dálkové plavby na různých lodích, a když kapitán jedné z nich odešel na odpočinek, stal se sám jejím kapitánem. Při jedné plavbě do Černého moře se v ruském přístavu Taganrog setkal s námořníkem Gianbattistou CUNEEM z ligurské Oneglie, který byl nadšeným republikánem a členem podzemní organizace „Italia Giovinna“ (Mladá Itálie). Ten se s GARIBALDIM velmi sblížil a uvedl jej na pozdější celoživotní dráhu italského patriota, nacionálního revolucionáře.

Mezitím se situace na Apeninském poloostrově stále více revolucionovala. Po pádu napoleonského panství nastal ve všech restaurovaných italských státech reakční útlak, který stále sílil. Od roku 1815 byla Itálie rozdělena na osm států:

KRÁLOVSTVÍ SARDINSKÉ - zahrnující kromě ostrova Sardinie také Piemont, Savojsko a Nizzu na pevnině;
KRÁLOVSTVÍ LOMBARDSKO-BENÁTSKÉ - zahrnující Lombardii a Benátsko a tvořící součást držav rakouského císaře;
VÉVODSTVÍ PARMSKÉ - tvořené malostátem Parma;
VELKOVÉVODSTVÍ MODENSKÉ - tvořené malostátem Modenou;
VELKOVÉVODSTVÍ TOSKÁNSKÉ - tvořené malostátem Toskánskem s hlavním městem Florencie;
CÍRKEVNÍ STÁT - zahrnující Řím s Laziem (okolí vlastního Říma), provincie Umbria, Marche, Romagna;
KRÁLOVSTVÍ OBOU SICÍLIÍ - zahrnující Neapolsko s provinciemi Abruzzi, Kampanie, Apulie, Basilicata, Kalábrie a ostrov Sicílii;
REPUBLIKA SAN MARINO - drobná republika tvořící jakousi výspu svobody v moři reakčních států.

Těchto osm států a státečků rozličné velikosti tvořilo pestrou mozaiku na mapě Apeninského poloostrova a bylo viditelným dokladem nejednoty Italů jako národa, jejich rozdrobenosti a slabosti. Vlastně tu ještě žádného italského národa nebylo. Byli tu Piemonťané, Toskánci, Benátčané, Neapolitánci a ostatní kmeny, které byly spojeny rasou, jazykem a do jisté míry i kulturními tradicemi, aniž by tu bylo vyvinuto jednotné národní cítění, tvořící nejsilnější pouto každého skutečného národa. Celý tento systém byl ve skutečnosti aplikací zásady regionalizmu, dovedené ad absurdum. Co tu však bylo společné, byl právě ten sílící, dusivý reakční útlak ve všech těchto státech, ať již byly pod cizí vládou jako království Lombardsko-Benátské, nebo v ostatních státech s domácími či zdomácnělými vládnoucími dynastiemi. Duch reakce se snažil zadusit všechny vzpomínky na skvělou napoleonskou epochu. Šlechta a duchovenstvo se usilovně snažily odškodnit se za strach a finanční ztráty revoluční a napoleonské epochy a proto si vyhrazovaly stále větší a větší výsady. Avšak napoleonská epocha zanechala po sobě nesmazatelné stopy a to přes veškeré usilování reakce restaurovat předrevoluční poměry. V politickém životě vždy platila a platí zásada, že žádnou ideu a žádné vzpomínky nelze vymazat a potlačit prostředky policejního, byrokratického nebo církevnického útlaku, pokud potlačovatelé nenabídnou ideje a perspektivy lepší, přitažlivější a přinášející lidem více výhod, nežli ty předchozí.

Období napoleonského Italského království oživilo italské národní cítění zvláště ve vzdělaných vrstvách obyvatelstva; na celém poloostrově vznikaly a množily se tajné odbojné společnosti, jež navazovaly na zásady Francouzské revoluce a na ducha pokrokových napoleonských reforem. Masovou podporu nacházely tyto snahy zejména v kruzích bývalých napoleonských důstojníků a vojáků a v měšťanstvu, jež získalo za Napoleona majetek a postavení. A právě tyto vrstvy byly nejvíce ohroženy nastoupivší reakci a jejími restauračními tendencemi. Nejrozšířenější tajnou společností byli tak zvaní „karbonáři“. Karbonářské organizace byly rozšířeny ve všech italských státech od Sicílie po Alpy. Při tom jejich základna a okruh působnosti byly v jednotlivých italských státech různé.

Zatímco na příklad v Neapolsku bylo toto hnutí rozšířeno zejména mezi vzdělaným měšťanstvem, mělo v Piemontu mnohem užší ráz - omezilo se hlavně na armádu, na její důstojnický a poddůstojnický sbor a snažilo se o sblížení s korunním princem. Princ CARLO ALBERTO, následník trůnu, požíval pověsti liberála a byly do něj vkládány značné naděje pokrokových kruhů. Avšak iluze, které jeho sympatie k liberálům budily v poněkud naivních spiklencích, byly upřílišněné. Dne 19.3.1821 abdikoval sardinský král VITTORIO EMMANUELE I. ve prospěch svého bratra CARLA FELICE. Vládu však ve skutečnosti vykonával princ CARLO ALBERTO, který vydal dosti liberální ústavu. Hnutí, které vypuklo poté na několika místech poloostrova, bylo však vládami jednotlivých států tvrdě potlačeno. Následovala série poprav a četná uvěznění. Také v Piemontu došlo k pokusu o vojenský puč, který však byl neúspěšný a měl jediný důsledek - princ CARLO ALBERTO byl na rakouský nátlak a pod hrozbou rakouské vojenské intervence donucen vydanou ústavu odvolat. Velmi tvrdě bylo potlačeno karbonářské hnutí v Neapolsku a v Miláně. Neapolsko mělo třicet rozsudků smrti, milánští karbonáři putovali na Špilberk. Do ciziny, hlavně za oceán odcházela první vlna italské politické emigrace.

Nadešel rok 1830 a události v Evropě se opět poněkud „pohnuly“. V červenci 1830 vypukla v Paříži revoluce, které smetla, tentokrát definitivně, z francouzského trůnu starší větev královského rodu Bourbonů. Italské revoluční hnutí tak dostalo nový impuls, tentokrát z bezprostředního sousedství. Byl to těžký inzult tak zvané „Svaté alianci“, sdružující mocnosti bývalé protinapoleonské koalice na obranu proti možným revolučním nebezpečím. Výsledkem této revoluce nebyla sice Francouzská republika, jak doufali radikálové v celé tehdejší Evropě, avšak na francouzský trůn dosedl král LOUIS PHILIPPE I. z Orleánské dynastie, nesoucí titul: „z Boží milosti a Vůle svrchovaného Národa Francouzského král Francouzů.“; tento titul, na rozdíl od titulatury svržené bourbonské dynastie: „z Boží milosti král Francie a Navarry“ vymezoval měšťansko-revoluční původ vlády nové královské dynastie. Skutečně, mezi „legitimními“ evropskými monarchy nebyl nový král Francouzů považován za rovnorodého a byl pohrdlivě přezdíván „králem barikád“.

Pro italské nacionalisty to však byl nový, silný podnět k vystoupením, zejména v Církevním státě, ale také v Parmě a Modeně. Jako první povstala Bologna na severu papežských držav v provincii Romagna, nedaleko hranic velkovévodství Modenského. Občané přinutili papežského legáta, který představoval autoritu papežské vlády v provincii, aby 5.2.1831 předal moc občanské komisi. O čtyři dny později, 9.2.1831 povstali občané Modeny a svrhli vládu velkovévody FRANCESCA IV., který však již při prvních nepokojích spěšně opustil svůj stát. Několik dní poté povstali občané velkovévodství Parmského a také provincií Marche a Umbria v Církevním státě. Na území, osvobozeném od vlády svržených suverénů se vytvořila vláda „Spojených italských provincií“ se sídlem v Bologni. Papežské vláda se udržela jen ve vlastním Římě a v jeho nejbližším okolí v provincii Lazio. Rakouské vojsko, stojící v království Lombardsko-Benátském však rychle a razantně zasáhlo a ukázalo se, že plány a nadšení italských nacionalistů nejsou nikterak úměrné jejich bojovému odhodlání a reálné vojenské síle. Rychlý postup rakouského vojska ukončil krátkou existenci „Spojených italských provincií“. Koncem března 1831 byly opět všude u moci restaurované staré režimy. Francie, v jejíž pomoc pevně, ale zcela nerealisticky doufali italští nacionalisté, zůstala nečinná. Nepřišli ani francouzští vojáci, ani žádný diplomatický zásah. Následovaly obvyklé represálie vůči účastníkům revolučních akcí a za oceán vyrazila další vlna revoluční emigrace.

Koncem dubna 1831 nastoupil v Sardinském království na trůn dosavadní korunní princ CARLO ALBERTO. S jeho nástupem na trůn spojovali liberálové značné naděje. Doufali, že nový král nezapomněl na rok 1821, kdy jako mladý princ-regent vyhlásil liberální ústavu. Avšak CARLO ALBERTO za poslední desítiletí značně změnil názory a na základě zkušeností, které s liberály a karbonáři učinil, zaujímal nyní vůči nim stanoviska značně kritická. Poznal, že jejich převratné plány jsou v současnosti vzhledem k mocenskému poměru sil nerealistické a mohou vést pouze k tomu, že Sardinské království bude jejich podporováním zataženo do konfliktu se všemi okolními státy, zejména s Rakouskem, které samo svojí vojenskou silou značně převyšovalo sardinskou vojenskou sílu a to bez naděje na jakoukoliv pomoc, která by případně mohla sardinskému státu přijít ze zahraničí. Při poměru sil, jaký reálně existoval, byl výsledek takovéhoto hypotetického střetnutí snadno odhadnutelný. Stejně realisticky posuzoval nový král také nadšené horování některých jedinců z řad vzdělaného měšťanstva o „branném pozdvižení celého italského národa“. Věděl, že tento „národ“ je v podstatě pouhá chiméra, existující toliko v hlavách zapálených nacionalistů a nespokojených živlů nejrůznější provenience.

Proto také přijal se značným despektem otevřený dopis, který mu po jeho nastoupení na trůn poslal mladý revolucionář a republikán Giuseppe MAZZINI, jenž krátce před tím vyšel z vězení, kde si odpykával trest za karbonářskou činnost. Nyní se ze svého marseillského exilu obrátil na krále CARLA ALBERTA s otevřenou výzvou, aby se mladý král postavil do čela vlasteneckého hnutí boje za italskou svobodu, jednotu a nezávislost. Výzva byla brzy ilegálně rozšířena po celé Itálii a touto cestou se dostala do rukou králi. Již sám tento způsob byl vůči králi urážlivý a podobal se vydírání. Král na MAZZINIHO dopis odpověděl příkazem k zatčení jejího autora, jakmile vstoupí na teritorium Sardinského království. MAZZINI sám byl představitelem nacionalistické opozice, respektive té její extrémní části, která se vyznačovala radikálním republikánstvím. Jeho zásadovost a nesmiřitelnost mu sice získaly autoritu a vážnost v širokých vrstvách italské veřejnosti a nadšenou podporu italské revoluční mládeže, avšak bránila mu v realistickém hodnocení situace, na základě kterého je jedině možno přijmout správná rozhodnutí. Tím že MAZZINI podléhal často sklonům vydávat svá přání za skutečnost, zažil mnohá zklamání a neúspěchy. To bylo také příčinou jeho životního ztroskotání. Pro jeho ideu republiky Italské, jednotné, nedílné a demokratické, za kterou neúchylně kráčel po celý svůj život, nenazrál ještě ani zdaleka čas v podmínkách XIX. století, kdy se Itálie teprve probouzela a italský národ vlastně počal utvářet. Italské národní sjednocení, jehož proces byl nakonec dovršen v roce 1870 vztyčením italské trikolory na římském Kapitolu, bylo provedeno nikoliv na bázi demokratické republiky, nýbrž na bázi parlamentní monarchie, pod vládou Savojské dynastie.

Mezitím se GARIBALDI, v roce 1833 již kapitán dálkové námořní plavby, konečně navrátil domů. Vyhledal MAZZINIHO v jeho hlavním stanu „Mladé Itálie“ v Marseille. Zde složil do rukou MAZZINIHO přísahu a byl přijat do řad „Mladé Itálie“. Ve sdružení dostal bojový pseudonym „BOREL“. Jeho prvý úkol, který od MAZZINIHO dostal, spočíval v náboru námořníků sardinského válečného loďstva do řad „Mladé Itálie“. Obdržel totiž povolávací rozkaz k nástupu pětileté služby ve válečném námořnictvu, protože dosud měl jako námořník obchodního loďstva povolen odklad. Dne 26.12.1833 se hlásili GARIBALDI a jeho druh z „Mladé Itálie“ MUTRU na velitelství královského sardinského válečného loďstva. V sardinském válečném loďstvu bylo zvykem, že si nováčkové při nástupu služby zvolili palubní jméno. GARIBALDI se dal zapsat jako „CLEOMBROTTO“ podle starověkého hrdiny řecké Sparty. Edoardo MUTRU si ponechal své podivně znějící jméno MUTRU jako palubní jméno. Ačkoliv měl GARIBALDI kapitánský patent pro obchodní lodi, u královské mariny nastoupil v hodnosti lodníka III. třídy. Oba nováčkové byli služebně přiděleni na fregatu „EURIDICA“. Jen se GARIBALDI poněkud rozkoukal v novém prostředí, začal s plněním úkolu, který mu uložil MAZZINI. Jeho agitační činnost mezi mužstvem, kterou zahájil na fregatě, byla prováděna způsobem, který byl, viděno dnešním pohledem, značně naivní. Svůj úkol provádět revoluční agitaci a podporovat nadšení pro ideje „Mladé Itálie“ štědrým rozdáváním peněz GARIBALDI vskutku plnil horlivě. Záhy nabyl popularity mezi posádkou jako „ten co rozdává peníze a mluví o revoluci“.

GARIBALDI měl skutečně k disposici větší množství finančních prostředků z pokladny MAZZINIHO organizace, jejichž pomocí měl získávat lodní mužstvo pro revoluční cíle. To mu pochopitelně na jedné straně získávalo okruh přátel a stoupenců, na druhé straně ovšem v jeho okolí začalo klíčit podezření, že je agentem-provokatérem královské tajné policie, který verbuje lidi pro revoluci jen proto, aby je později udal a vydal policejním orgánům. Konečně i značně důvěřivý GARIBALDI - „BOREL“ - „CLEOMBROTTO“ vytušil, že mu začíná hrozit vážné nebezpečí vyzrazení a zatčení. Proto se rozhodl i se svým přítelem MUTRUEM pro dezerci. Palubní deník fregaty „EURIDICA“ zaznamenává tento zápis: „4.2.1834 dva námořníci III. třídy, kteří byli na pevnině z důvodů lékařského ošetření, byli shledáni podezřelými z piklů proti vládě a z toho důvodu byl námořník III. třídy MUTRU uvězněn a druhý námořník III. třídy CLEOMBROTTO uprchl. Po uprchlém bylo vyhlášeno pátrání.“

GARIBALDI prchal přes Nizzu do Francie do Marseille. Cestou byl zatčen a uvězněn, avšak podařilo se mu z vězení uprchnout. V červnu 1834 se v Janově sešel vojenský tribunál a vynesl rozsudek nad „spiklenci proti vládě“. GARIBALDI a další dva spiklenci byli v nepřítomnosti odsouzeni k „potupné smrti“ a „vystavení veřejné pomstě“.

Mezitím GARIBALDI vstoupil pod cizím jménem na loď „UNION“ a znovu odplul do Oděsy. Nějaký čas se plavil taká na tuniské fragatě a pak se znovu vrátil do Marseille. Zde pracoval po dva týdny jako ošetřovatel v karanténní nemocnici v době, kdy zde řádila epidemie cholery. Toto vysoce riskantní působení GARIBALDI absolvoval ve zdraví a bez úhony. V té době mu kapitán BEAUREGARD z Nantes nabídl místo druhého důstojníka na své brigantině, plující do Brazílie do Rio de Janeira. GARIBALDI už delší dobu pomýšlel na cestu za oceán. Původně se chtěl vydat za svým bratrem Angelem do Severní Ameriky, ale ani Brazílie nebyla špatným řešením. Věděl, že tam mnoho italských krajanů našlo bezpečné útočiště a politický azyl a proto nabídku přijal. Netušil, že se jeho pobyt za oceánem protáhne na dvanáct let.

II. Americký exil

V Rio de Janeiro přistál GARIBALDI na předělu let 1835 a 1836. Jeho smlouva s kapitánem BEAUREGARDEM vypršela a tak GARIBALDIMU nastal nový život v Novém světě. Netrvalo dlouho a začlenil se do komunity italských krajanů, z nichž valná část byla jeho spolubojovníky z organizace „Mladá Itálie“. Jeho kapitánský patent a dlouhá námořnická praxe mu otevírala cestu ke slušné, zajištěné existenci, ale takovéto vyhlídky jeho dobrodružnou povahu nemohly nadlouho uspokojit. Všechno ho táhlo tam, kde byl nějaký neklid. Ve stejné době, od září 1835 probíhal odboj separatistické republiky Rio Grande do Sul, bohatého státu brazilských gaučů proti centrální císařské vládě v Rio de Janeiru. Situace na válčišti byla velmi proměnlivá. Po prvních úspěších povstaleckých vojsk následovala v říjnu 1836 těžká porážka, při níž císařské oddíly zajaly mnoho předních republikánů včetně prezidenta republiky Benita GONSALVENSE, jeho hlavního velitele vojska generála Livia ZAMBECCARIHO, italského emigranta, karbonáře a bolognského hraběte a dalších dvou čelných republikánů. Všichni zajatci byli uvězněni v pevnosti Santa Cruz. Republikáni však bojovali dál a GARIBALDI se svým přítelem a krajanem ROSETTIM uvítali možnost bojovat pod jejich prapory.

Pod záminkou, že přinášejí zajatci ZAMBECCARIMU zprávy od rodiny v Itálii, dosáhli na brazilském ministerstvu války povolení navštívit jej v jeho pevnostní internaci. Při návštěvě s ním dohodli další postup: bylo třeba vybudovat republikánské loďstvo a GARIBALDI jako zkušený námořník a navíc námořní kapitán dostal povolení k bojovým akcím ve jménu republiky Rio Grande proti lodím, plujícím pod vlajkou brazilského císařství. ZAMBECCARI se už do Rio Grande nevrátil; v prosinci 1839 byl Brazilci propuštěn na svobodu pod podmínkou návratu do Evropy. Tři měsíce po návštěvě, počátkem května 1837 navštívil GARIBALDIHO posel republikánů z Rio Grande a jménem generála ZAMBECCARIHO, který se dosud nacházel v brazilském zajetí, mu předal korzárský patent, na který GARIBALDI dychtivě čekal. Pro GARIBALDIHO bylo důležité, že mohl zatím, než se naskytne příležitost bojovat ve vlasti, bojovat za republikánskou ideu na americké půdě. V bojích pod vlajkou republiky Rio Grande sbíral GARIBALDI zkušenosti ve vedení guerillové války, které se mu v budoucnosti velmi zúročí, až bude bojovat na půdě Itálie. Odboj republiky Rio Grande proti Brazílii v letech 1835-1841 nakonec skončil porážkou. V zimě 1841 se vzbouřená provincie musela navrátit pod vládu brazilského císaře. (Stát Rio Grande do Sul je dnes jedním ze spolkových států Brazílie.)

Mezitím došlo v Garibaldiho osobním životě k události, která významně ovlivnila jeho další životní dráhu. V létě 1839 se seznámil s Annou Marii Bento RIBEIRO. Nad jejím mužem jsou všichni Garibaldiho životopisci v rozpacích - podle některých zemřel, podle jiných odešel neznámo kam. Jisté však je, že když GARIBALDI koncem října 1839 požádal Anitu o ruku, nikdo mu nebránil. Brzy poznal, jak vhodnou družku si vybral pro svoji další životní dráhu. Anita sdílela všechny trampoty a strádání GARIBALDIHO korzárského a guerillového života po jeho boku a neváhala bojovat s puškou v ruce vedle svého muže. Dne 16.9.1840 se Anitě narodil syn. GARIBALDI mu dal jméno „Menotti“ na paměť popraveného italského vlastence a karbonáře Cira MENOTTIHO. Již dvanáct dní po porodu musela Anita s nemluvnětem prchat a skrývat se před císařskými brazilskými vojáky. GARIBALDI našel svou ženu s dítětem v lese. Na vysilující společné pouti pralesem dozrálo v GARIBALDIM rozhodnutí, ovlivněné samozřejmě i Anitou, zanechat alespoň na čas nebezpečného života. Proto požádal za propuštěnou ze svazku ozbrojených sil republiky Rio Grande a poté se s rodinou odebral do uruguayského Montevidea, kde se dočasně usadili.

Anita se domnívala, jak ukázala budoucnost, zcela mylně, že přiměje svého muže, aby se vzdal dosavadního dobrodružného života a spokojil se jednou provždy s pokojným zaměstnáním jako tisíce dalších GARIBALDIHO krajanů. Jeho přátelé mu obstarali místo obchodního cestujícího a výpomocného učitele matematiky, zeměpisu a krasopisu. Po roce tohoto klidného života v Montevideu uzavřel GARIBALDI s Anitou církevní sňatek, když před tím odpřísáhl, že její bývalý manžel DUARTE - po kterém jako by se země slehla - je mrtev. Jeho žena byla s tímto způsobem života zcela spokojena a zdálo se že dny bojů a nebezpečí již navždy patří minulosti. Osud však určil jinak. Latinskoamerické země, které se nedlouho před tím zbavily španělské nadvlády, byly dosud velmi labilní. Jejich vzájemný poměr i jejich hranice nebyly nijak definitivně určeny a tak mezi nimi navzájem docházelo v delších či kratších časových lhůtách k různým bojům a ozbrojeným třenicím. Navíc uvnitř jednotlivých států docházelo k častým převratům a revolucím, kdy jeden diktátor střídal druhého, jedna mocenská skupina svrhla mocenskou skupinu předchozí, aby za nějaký čas byla opět svržena sama další na moc pretendující klikou. Tak tomu bylo bohužel i v případě nového domova GARIBALDIHO a jeho rodiny.

Provincie Montevideo a Uruguay musely po setřesení španělské koloniální nadvlády odrážet brazilskou vojenskou intervenci, protože císařská vláda v Rio de Janeiru neuznala nezávislost obou provincií a zahájila proti nim válečné tažení. V tomto boji pomáhala oběma provinciím Argentina, která jim vyslala na pomoc vojsko. S argentinskou vojenskou pomocí byli brazilští interventi poraženi a zahnáni. V půli července 1830 se obě provincie - Montevideo a Uruguay - spojily v jeden státní celek a tak vznikla Východní republika Uruguay. Ale ani Uruguay neunikla osudu mnoha dalších latinsko-amerických zemí - krutému boji o moc ve státě a dlouhotrvající občanské válce, jež se nakonec s přestávkami protáhla až do roku 1905. Rozbor peripetií tohoto konfliktu není v podstatě pro naše pojednání o životě a díle Giuseppe GARIBALDIHO důležitý, je možno pouze konstatovat, že jeden generál, který se dostal do čela státu byl svržen jiným generálem, který byl zase dalším vojenským pučem opět sám svržen generálem předchozím, čerstvě svržený generál odešel do emigrace do Argentiny, jejíž vládce - rovněž generál - byl starým přítelem právě svrženého generála. Poskytl tady svému příteli vojenskou pomoc a vyslal jej v čele kontingentu argentinského vojska proti Uruguaji. Ostatně argentinský vládce měl v úmyslu připojit Uruguay k Argentině a jeho starý kamarád - svržený uruguayský diktátor - proti tomu nic nenamítal. Měl se sám stát vojenským guvernérem uruguayské provincie, připojené k Argentině. Tak se stalo, že Argentina, bývalý spojenec Uruguaje z dob společných bojů proti Brazílii, stala se v době nejnovější stejným nepřítelem uruguayské nezávislosti, jako byla v minulosti Brazílie.

GARIBALDI se zpočátku choval k uruguaysko-argentinskému konfliktu, který se jej v podstatě nikterak netýkal, nezúčastněně. Když se však na něj, jakožto na zkušeného námořníka obrátily přístavní úřady se žádostí, aby pomohl při uvolnění lodi uváznuvší na mělčině, která byla poškozena argentinskou dělostřelbou, vyhověl a úspěšně se zhostil úkolu. Brzy po jeho účinném zásahu jej uruguayská vláda oficiálně požádala, aby převzal velení nad zbytky uruguayského loďstva, který tvořily pouhé 3 malá bojová plavidla s 300 muži posádek. Tentokrát se GARIBALDI zpočátku zdráhal přijmout účast v podniku, který se jej jako italského emigranta nikterak netýkal. Také jeho Anitě se celá záležitost vůbec nezamlouvala; byla zcela spokojena v pokojném rodinném životě manželky a matky. Vyhlídka na návrat do válečnického života, plného nebezpečných dobrodružství a rizik, navíc ve válce, která se jí ani její rodiny netýkala, v ní nebudila žádnou euforii. Nakonec však GARIBALDI podlehl přemlouvání svých přátel - italských emigrantů, vesměs sympatizujících s režimem, který byl ohrožen argentinským vojenským vpádem. Město Montevideo, kde se prakticky koncentrovala komunita evropských přistěhovalců, mělo tehdy něco přes 30.000 obyvatel. Z toho však pravých Uruguayců bylo méně než 11.000; cizinců bylo přes 19.000. Největší komunitu tvořili Francouzi, po nich byli nejpočetnější Italové. Italů bylo asi 4.200 osob. Bylo mezi nimi mnoho obchodníků, rejdařů, zprostředkovatelů. Do Montevidea přesídlila z Rio de Janeira rovněž italská emigrace. GARIBALDI tu našel svého přítele ANZANIHO i starého známého G. B. CUNEA. Právě ti ho přemluvili, aby vyhověl žádosti uruguayské vlády a přijal nabízené velení.

Obdržel hodnost plukovníka a úkol proniknout se svými třemi loděmi po řece Páraná do argentinské provincie Entre Ríos, která společně s další argentinskou provincií Corrientes povstala proti ústřední argentinské vládě v Buenos Aires a spojila se s Uruguayci. GARIBALDI úkol splnil a poté se zúčastnil bojů s útočícími argentinskými vojsky, která nabývala na frontě stále větší převahy nad slábnoucími Uruguayci. V průběhu bojů zatlačili Argentinci uruguayské oddíly a argentinské vojsko proniklo až k samému Montevideu. Vyvstalo zcela reálné nebezpečí pádu hlavního města. Toto bezprostřední ohrožení přinutilo i cizinecké komunity postavit se po bok uruguayských vojsk. Dobrovolnou nobilizací cizinců vznikla jako první a početně nejsilnější Francouzská legie uruguayského vojska v síle 2.000 mužů a poté následovali Italové, kteří postavili legii čítající 530 mužů. Bojovalo se pak úporně a se střídavým štěstím až do roku 1846, kdy došlo k uzavření míru. Jím Argentina byla donucena uznat nezávislost Uruguaje. Pro Uruguay samotnou to však vůbec neznamenalo konec neklidu. V republice došlo k revoluci a po ní k dalším převratům, vnitřním zmatkům a srážkám. Ale to se již přímo GARIBALDIHO netýkalo, jeho pozornost byla upřena k událostem, jež se počaly odvíjet přímo v Itálii.

III. Návrat do Itálie

Mrtvolný klid, který v Itálii zavládl po potlačení revolučního hnutí v třicátých letech, v následujícím desítiletí skončil. Od roku 1845 opět propukaly na různých místech Apeninského poloostrova nepokoje, časem přerůstající v revoluční bouře, které sice byly nakonec vždy potlačeny, protože postrádaly vzájemného spojení a koordinace. Byly však neklamným znamením, že klid reakční epochy byl pouze zdánlivý a končí; blížil se výbuch revoluce velkých rozměrů. Revoluční bouře si vyžadovaly novou daň krve. „Mučednická smrt není nikdy marná!“ hlásal MAZZINI, když mu jeho odpůrci vyčítali oběti a dávali mu za vinu, že posílá na marnou a zbytečnou smrt výkvět italské mládeže. Je ovšem pravda, že tento revoluční prorok osobně raději setrvával v bezpečí exilu a vůbec nepospíchal na barikády „v jedné ruce s praporem, v druhé ruce se zbraní“, jak sám s oblibou hlásal. Sám za svoji osobu však nikterak onu mučednickou smrt nevyhledával a hrdinství raději přenechával druhým.

V roce 1846 dosedl na Petrův stolec ve Vatikánu nově zvolený papež PIUS IX., který za svého dlouholetého působení prostého venkovského faráře získal pověst liberála a muže vcelku osvíceného. Jeho první panovnické kroky v úřadě papeže-krále se zdály tuto pověst potvrzovat. Jako první vyhlásil nový papež-král všeobecnou amnestii pro všechny politické vězně a politické exulanty. Následovala řada reforem ve státní správě, kterými byla uvolněna dosud velmi přísná církevní tisková cenzura a byla umožněna účast laických osob ve správě Církevního státu. To bylo dosti přelomové nařízení, protože až dosud směli zasedat ve správních orgánech Církevního státu pouze kněží. Nedosti na tom - papež se také v některých svých veřejných vystoupeních stavěl proti cizí nadvládě v Itálii a také proti svévolné a despotické správě v některých italských státech. Papežské reformy měly velký ohlas. Jak uvnitř Církevního státu, tak i v zahraničí. Především vyvolaly ostrý protest Rakouska, které se cítilo přímo zasaženo papežskou kritikou cizí nadvlády v Itálii. Rakouský kancléř kníže METTERNICH začal papeži vyhrožovat.

Ostatní italští panovníci se však k tomuto rakouskému stanovisku nepřipojili. Vládnoucí vrstvy na Apeninském poloostrově instinktivně postřehly, že začíná být zle, že nejreakčnější teror, kterým se na poloostrově až doposud vládlo je kontraproduktivní a mohl by naopak urychlit všeobecný výbuch, jenž by je mohl připravit nejen o koruny, ale třeba i o hlavy. Proto jednotliví panovníci jeden po druhém ze strachu, aby se jejich trůny nezřítily v revolučním zemětřesení, sáhli rovněž k postupným reformám, zpočátku pouze drobným, později byly jejich ústupky stále větší a větší. Sardinský král CARLO ALBERTO, velkovévoda toskánský LEOPOLDO II., král Obojí Sicílie FERNANDO II. i ostatní italští panovníci se vydali ve stopech papežových po cestě reforem a ústupků, sice s obavami a rozpaky, neochotně a postupně - krok za krokem, ale v té chvíli neviděli pro sebe žádného jiného východiska. Naproti tomu masy obyvatelstva, jež byly až dosud deptány reakcí, považovaly reformy za počátek osvobození, a proto je bouřlivě vítaly. Italská emigrace v Jižní Americe byla přicházejícími zprávami přímo nadšena. V jejich představách nadcházel již den osvobození Itálie z cizího jha.

GARIBALDI odevzdal 12.10.1847 papežskému nunciovi v Montevideu dopis pro papeže, v němž ho vyzýval k dalším činům. Papeži psali ve stejném duchu i revolucionář a republikán MAZZINI, psali mu i jiní mužové z revoluční emigrace. Nikdo z nich však nikdy od papeže žádnou odpověď nedostal. Jejich dopisy místo aby papeže potěšily, jej vyděsily na nejvyšší míru, když viděl, jací lidé mu to píší. Ve skutečnosti papež zaujímal nejreakčnější stanoviska ze všech korunovaných hlav v Evropě - nepočítáme-li tehdejšího ruského cara NIKOLAJE I. - a jeho reformátorství byla pouhá maska, kterou chtěl předejít revolučnímu výbuchu. Když seznal, že ve svých veřejných vystoupeních zašel příliš daleko a vzbudil naděje, které nechtěl ani nemohl splnit, začal rychle couvat. To však italská veřejnost ani italská emigrace prozatím netušily. Všichni se oddávali těm nejblaženějším nadějím.

Nadešel rok 1848. K prvnímu revolučnímu výbuchu v Evropě došlo v lednu 1848 na Sicílii. Sicilský lid se vzbouřil, vyhnal královské vojsko i královské úředníky a ovládl celý ostrov. Nedosti na tom. Povstání, které vypuklo v Palermu, se zakrátko přeneslo ze Sicílie přes Messinskou úžinu a rozšířilo se do Neapolska. Král FERNANDO II., vyděšený událostmi na míru nejvyšší, byl nucen povolit ústavu. Krátce poté došlo k nepokojům i v jiných italských městech. Počátkem února 1848 povolil ústavu i sardinský král CARLO ALBERTO, když již neviděl jiného východiska. Když zprávy o tom, co se stalo v Neapolsku a v Piemontsku došly do Církevního státu, zavedl ústavní režim i papež-král. Když pak na Apeninský poloostrov došly zprávy z Paříže o únorové revoluci, která smetla z trůnu krále z Orleánské dynastie a proklamovala republiku a nedlouho poté i zprávy o revoluci ve Vídni, nastalo vření v celé Itálii.

Dne 19.3.1848 povstal Milán a po několikadenních pouličních bojích vyklidila rakouské posádka město. Zároveň povstaly i Benátky a vyhlásili obnovení republiky San Marca. Velitel rakouských vojsk v Itálii maršál RADECKÝ stáhl všechna svá vojska a soustředil je pod ochranou tak zvaného „pevnostního čtverce“ který tvořily čtyři pevnosti: Verona, Peschiera, Mantua a Legnano, zeměpisně rozložené tak, že tvořily na mapě území tvaru velikého čtverce. Armády, které měly obsazeny všechny čtyři pevnosti, se mohly mezi nimi soustředit a zaujmout postavení, které bylo velmi obtížné napadnout z kteréhokoliv směru. Zde mohli Rakušané klidně vyčkávat jakýkoliv útok nepřítele bez ohledu na to, ze které strany nepřítel zaútočí.

Mezitím tlak veřejného mínění donutil sardinského krále CARLA ALBERTA vyhlásit Rakousku válku. Válka Italů za národní osvobození začala. Italská emigrace soustředěná v Montevideu se pod dojmem zpráv z vlasti obrátila na všechny krajany v Latinské Americe s výzvou o pomoc. Byla vyhlášena sbírka na podporu dobrovolnického sboru, který měl odjet bojovat do Itálie. Odjezd však nebyl tak snadný, na cestu bylo třeba sehnat peníze. GARIBALDI sám byl bez prostředků. Proto i se svými druhy prodali vše, co měli. Posádka příští výpravy do vlasti však nebyla příliš početná, neboť GARIBALDI pečlivě vybíral své druhy, kteří s ním měli odplout. Obrátil se také na vládu republiky v Montevideu, která dala GARIBALDIMU větší finanční částku, 800 pušek, 2 děla, náboje a prach. Přípravy pokročily již tak daleko, že GARIBALDI poslal Anitu s dětmi napřed do Nizzy ke svým příbuzným. MAZZINI však s GARIBALDIHO spěchem nesouhlasil. Obával se, že pro vylodění v Itálii dosud nenastaly vhodné podmínky. Proto 20.2.1848 vyjel připravit terén v Itálii Giacomo MEDICI, který přijel do Montevidea před dvěma roky s doporučujícím dopisem od MAZZINIHO. Podle pokynů, které od GARIBALDIHO obdržel, měl jednak kontaktovat MAZZINIHO a kromě toho měl navázat styk s nacionalisty v Janově, Florencii a Bologni. V konečné fázi příprav odjezdu GARIBALDIHO a jeho legie se objevily některé nové překážky - někteří legionáři vážně onemocněli a došlo k neshodám s kapitánem lodi, který měl výpravu dopravit do Itálie. Někteří dobrovolníci také v poslední chvíli „odpadli“ z osobních důvodů - měli v Montevideu rodiny a dobré zaměstnání a nechtěli riskovat jejich ztrátu krokem do nejistoty italských bojů a zmatků. Z předpokládaného počtu 1.000 dobrovolníků nakonec zůstalo pouhých 63 mužů. Ostatně omezené finanční prostředky nedovolily výpravu početnější. Nakonec se podařilo překonat všechny potíže a loď „SPERANZA“, vezoucí výpravu, mohla zvednout kotvy a nabrat kurs směrem k italským břehům. Vláda uruguayské republiky dala lodi povolení plout pod uruguayskou vlajkou. Dne 15.4.1848 se GARIBALDI a jeho legionáři konečně rozloučili s italskými krajany v Montevideu a vypluli vstříc staré vlasti.

IV. Římské tažení 1848/1849

Po 68 dnech plavby přistála „SPERANZA“ dne 21.6.1848 v Nizze. GARIBALDI tak po dvanácti letech exilu stanul na rodném břehu. Anita mu vyjela na loďce naproti a na břehu ho uvítala matka, děti a občané Nizzy. V prvním projevu, který GARIBALDI pronesl na domácí půdě - mimochodem ve francouzském jazyce - pozdravil sardinského krále CARLA ALBERTA jako osvoboditele Itálie od cizáků a vyslovil mu svoji podporu, aniž se zřekl svého republikánského přesvědčení. Jeho oddíl vzrostl v Nizze o dalších 77 dobrovolníků, takže dosáhl počtu 140 mužů. S nimi připlul 29.6.1848 do Janova. Někteří skladní stoupenci MAZZINIHO vyčítali GARIBALDIMU, že se veřejně vyslovil pro podporu krále CARLA ALBERTA, aniž se napřed setkal a poradil o věci s MAZZINIM a že se dokonce „zaprodal sardinskému králi“, aby získal královskou přízeň a otevřel si cestu ke kariéře v královských službách. GARIBALDI však v této věci viděl dále než republikánští extrémisté, seskupení okolo MAZZINIHO. Ostatně ve svých projevech jasně vymezil své stanovisko ve věci národní jednoty v boji za Itálii: „Jsem republikán, ale když jsem se dozvěděl, že král CARLO ALBERTO se vydal bojovat za Itálii, přísahal jsem, že se mu podřídím... Běda nám, kdybychom tříštili své síly a marnili je vzájemnými půtkami různých směrů, místo abychom se pevně semkli kolem něho a ještě hůře, kdybychom mezi sebou začali rozsévat sémě nesvárů. Naším úmyslem a odhodláním je sloužit Itálii a bojovat proti jejím nepřátelům, ať už jsme vstoupili do války za národní osvobození pod jakýmikoliv barvami.“ GARIBALDI vždy vyhlašoval, že je v zájmu svobodné a sjednocené Itálie ochoten spojit se s kýmkoliv - třeba i s ďáblem. Ostatně i sám MAZZINI již dříve napsal, že pro jednotu a svobodu Itálie je ochoten obětovat všechny své republikánské zásady. Rozdíl mezi GARIBALDIM a MAZZINIM však spočíval v tom, že GARIBALDI se tohoto svého přesvědčení neúchylně přidržoval po celý svůj život, kdežto MAZZINI od svého správného a realistického přesvědčení často zabíhal k extrémnímu republikanizmu. To mu pak často bránilo v realistickém pohledu na vývoj situace.

Po přistání v Janově se GARIBALDI vydal do Roverbelly u Mantovy, kde měl svůj hlavní stan král CARLO ALBERTO. Setkání s králem jej však naplnilo zklamáním. Ke GARIBALDIHO nabídce bojovat se svými legionáři po boku královského vojska a velet sboru dobrovolníků se král otevřeně nevyjádřil. Tvrdil, že nemůže o věci rozhodnout sám bez porady s ministry a odvolával se na platné zákony Sardinského království. Poradil GARIBALDIMU, aby se odebral do Turína a tam vyčkal rozhodnutí ministra války. Bylo to zdvořilé odmítnutí a GARIBALDI se tedy vydal na cestu. Cestou se zastavil v Miláně a požádal tam o podporu tamní prozatímní vládu. Potom pokračoval v cestě do Turína. Ministr války v Turíně GARIBALDIHO nepřijal a odkázal jej na ministra vnitra, který jej po delším čekání přijal. Jednání však nebylo úspěšné a jediným jeho výsledkem byla rada, kterou ministr vnitra GARIBALDIMU dal, aby jel nabídnout své služby jako velitel korzárské lodi Benátské republice. GARIBALDI tedy odejel z Turína zklamán. Dne 14.7.1848 přijel do Milána, kde byl přijat vládou, ve které zasedali republikáni - stoupenci MAZZINIHO. Ministr války Guerrieri GONZAGA navrhl na zasedání vlády, aby GARIBALDIMU, o kterém již věděli, že byl v Turíně chladně přijat, byla nabídnuta hodnost generála lombardského vojska a svěřeno mu velení sboru dobrovolníků. Občané Milána nadšeně vítali GARIBALDIHO, jeho legionáře a další dobrovolníky, kteří za ním přicházeli ze všech italských krajů.

Zatím na frontě sardinské královské vojsko úspěšně postupovalo. Rakušané ustupovali bez většího odporu, aby získali čas, než jim dorazí posily. Král CARLO ALBERTO však nebyl žádný vojevůdce. U Pastrenga si nechal uniknout vítězství tím, že zahájil útok až v 11 hodin dopoledne, aby jeho vojáci měli dosti času zúčastnit se mše. V 16 hodin odpoledne pak nařídil ukončení boje s podotknutím: „Pro dnešek je toho dost!“ Protivníkem takovéhoto „stratéga“ byl starý zkušený válečník, polní maršál Jan Václav RADECKÝ z Radče (Johann Wenzel RADETZKY von Radetz), který přes svých osm křížků byl tělesně i duševně velmi čilý. Svým vojákům rozuměl a požíval jejich naprosté důvěry a úcty. Přezdívka „Otec Radecký“ („Papa Radetzky“), kterou ho jeho vojáci obdařili, skutečně vyjadřoval vztah mezi masou prostých vojáků a jejich velitelem. Za těchto okolností mohl oblíbený maršál po svých vojácích požadovat výkony, kterých by jiný, méně populární velitel nemohl od svých mužů dosáhnout. Jeho vojáci věděli že „Otec Radecký“ je nikdy nepožene na zbytečné jatky, že služba pod jeho velením je sice náročná, ale vrcholně čestná a že jeho voják dostane všechno, nač má podle vojenských řádů nárok. Nepořádky v zásobování nebo okrádání vojáků, tak časté v mnoha tehdejších armádách, se v RADECKÉHO vojsku nevyskytovaly. Každý intendant, který by se o něco podobného pokusil nebo velitel, který by takovéto nešvary trpěl, potázal by se u „Otce Radeckého“ s velmi zlou. Kromě toho dobří vojáci měli rychlý postup a povyšování a odměňování se dělo skutečně podle zásluh, nikoliv podle stupně protekce. Na šlechtický původ se při tom nehledělo, přesto že v habsburské monarchii byla jinak šlechta privilegovaným stavem. Avšak armáda maršála RADECKÉHO byla v této věci světem sama pro sebe. Ani císař ve Vídni, ani Dvorská válečné rada maršálu RADECKÉMU do záležitostí, týkajících se jeho vojsk nikterak nezasahovali. Věděli, že na starého maršála je naprosté spolehnutí, a že on dokáže se svými vojáky to, co žádný jiný rakouský vojevůdce nedokáže. Zkrátka, starý maršál a jeho vojáci byli pro Vídeň zárukou, že rakouské panství tam, kde oni stojí, zůstane zachováno, ať již by se události na ostatních frontách vyvíjely jakkoliv.

Zcela jinou osobností byl král CARLO ALBERTO. Jeho životopisec Costa de BEAUREGARD ho charakterizoval jako člověka váhavého, nerozhodného a také neupřímného. Napsal o něm: „Jeho pohled odporoval jeho slovu, jeho slovo vyvracelo jeho úsměv, jeho úsměv zakrýval jeho myšlenku. V každém rozhodnutí viděl hned jeho nevýhody, bál se neúspěchu, ale bál se i úspěchu a trpěl vědomím vlastní odpovědnosti. Směšoval v sobě duši hrdiny a duši ženy!“ Král byl přesvědčen, že je „vyvolen k velkým úkolům“, ale když je měl plnit, zachvacoval ho strach. Bál se svých vlastních rozhodnutí. Byl silně nábožensky zatížen až do bigotnosti. S papežovou podporou se cítil v boji jistější. Jakmile papež „přehodil výhybky“ a začal couvat, zejména poté co byla zveřejněna papežská encyklika „Nad vřavou“, odsuzující italský revoluční boj, králova jistota rychle vyprchala. Nemohl však už ustoupit, musel bojovat.

Tito dva zcela rozdílní vojevůdci nyní změřili své síly. Dne 23.7.1848 zahájil maršál RADECKÝ ofenzívu proti Sardincům. Se svou armádou v síle 75.000 mužů vyrazil z pevnostního čtyřúhelníku a 25.7.1848 se u Custozzy srazil se sardinskou armádou, které velel král osobně. Přes svoji početní převahu byli Sardinci drtivým způsobem poraženi. Po porážce Sardinců se maršál RADECKÝ se svým vojskem obrátil směrem na Milán. V italských řadách zavládl poprask a revoluční odhodlání počalo rapidně poklesat. Demoralizace italských šiků zasáhla i GARIBALDIHO dobrovolnický sbor a vyvolala řadu dezercí. Mnoho exponovaných revolucionářů utíkalo do neutrálních Švýcar, kam uprchl i MAZZINI. Dezercí neustále přibývalo. Za této situace chtěl GARIBALDI organizovat v Lombardii partyzánskou válku a vydal se v čele svých dobrovolníků směrem do Alp. Soudil, že tato partyzánská válka by mohla být počátkem osvobozování Itálie. Po podepsání příměří k němu přišel posel od MAZZINIHO ze Švýcar se slibem, že mu pomůže. Byly to však sliby - chyby. Zatím v noci na 28.7.1848 se sešla prozatímní vláda v Miláně a spolu s přizvanými generály a politiky vytvořila „Výbor veřejné obrany“. V té době však už maršál RADECKÝ stál před branami Milána. Na zasedání „Výboru veřejné obrany“ GARIBALDI kritizoval neschopnost velení sardinské armády. Výbor nakonec rozhodl „použít GARIBALDIHO způsobem, který by nejlépe odpovídal jeho schopnostem“ a dal souhlas k reorganizaci jeho legie.

Dne 30.7.1848 odejel GARIBALDI do Bergama, kde měla jeho legie připravit obranu města. Jeho „Italskou legii“ tvořilo 3.700 mužů z toho: oddíl legionářů z Montevidea 70 mužů, pěší prapor pod velením ANZANIHO 300 mužů, pěší prapor dobrovolníků z Vicenzy 600 mužů, oddíl ligurských dobrovolníků 140 mužů, prapor dobrovolníků z Pavie 400 mužů a pluk lombardských dobrovolníků 2.190 mužů. Dne 3.8.1848 dostal GARIBALDI od „Výboru veřejné obrany“ příkaz k návratu do Milána, kde mezi tím radikálové získali ve vládě převahu a rozhodli se bránit město bez ohledu na to, co udělá sardinská armáda a král CARLO ALBERTO. V Miláně začaly růst na ulicích barikády, avšak městem procházely kolony ustupujícího sardinského vojska a šířily zmatek. Panika zachvacovala i GARIBALDIHO legionáře. Na náměstí v Monze po nich zůstaly jen odhozené pušky. Utíkali na všechny strany; zvláště je lákalo blízké Švýcarsko. GARIBALDI sám sice hodlal bojovat dál a vyzval ostatní generály, aby se k němu připojili. Ti ale dali přednost bezpečnému Švýcarsku. Dne 7.8.1848 dal GARIBALDI nastoupit své legii a oznámil ji své rozhodnutí bojovat dále proti Rakušanům. Odpovědí na jeho plamenný projev bylo však ledové mlčení. Z 3.700 mužů „Italské legie“ mu zbylo něco přes 1.000 mužů, ostatní se rozutekli. Dali přednost vlastní záchraně před záchranou Milána. Mezitím se z Milána valily kolony uprchlíků, mezi nimi i král CARLO ALBERTO s malým doprovodem. Maršál RADECKÝ si dovolil vůči poraženému protivníku rytířské gesto: dal rozhlásit, že kdo chce, může do 6.8.1848 do 20. hodiny město bez překážek opustit. Maršál se tak jednak chtěl vyhnout zbytečným represáliím, jejichž přívržencem nikdy nebyl a hlavně pak chtěl ušetřit životy svých vojáků, které by patrně musel obětovat, kdyby vzal město útokem proti zoufale se bránícímu protivníkovi a vést možná úporný boj dům od domu, barikádu od barikády. Starý moudrý maršál bojoval, když bojovat musel a v boji vítězil. Když bojovat nemusel, dosahoval svého cíle bez boje a tím i bez obětí svých vojáků a také vítězil. Svého cíle - ovládnout Milán, dosáhl nakonec bez boje a bez zbytečného krveprolití. A zvítězil.

Po pádu Milána 9.8.1848 vydává MAZZINI z bezpečí svého švýcarského exilu zvučné heslo: „Královská válka skončila, vlastenecká válka začíná!“ GARIBALDI se pokusil zahájit partyzánskou válku na Lago Maggiore. Po osmnácti dnech této činnosti zanechal - po konečném krachu italského odboje v Lombardsku i on odchází se zbytkem svého houfu do bezpečí švýcarského exilu. Dne 27.8.1848 přešel se zbytkem „Italské legie“ švýcarské hranice a dal se odzbrojit švýcarským vojskem. Asi měsíc strávil v bezpečí azylu ve Švýcarsku. Dne 6.7.1848 byl však zvolen poslancem sardinského parlamentu za oblast Chiavari. To mu umožnilo legální návrat na území Sardinského království. Kryt svojí nově získanou poslaneckou imunitou, přijel domů do Nizzy. Avšak revoluční kvas v Itálii zdaleka neskončil pádem Milána. Byly tu revoluční Benátky - republika San Marca a zejména stále více se revolucionizující Řím. Tam sice ještě trvala vláda papeže-krále, ale papežský trůn se otřásal pod stále silnějšími údery všeobecné nespokojenosti římského občanstva. Počátkem listopadu 1848 tato nespokojenost přerostla v otevřenou vzpouru: reakční ministr Pellegrino ROSSI byl 15.11.1848 zavražděn na ulici a nedlouho poté, 24.11.1848 uprchl papež PIUS IX. do pevnosti Gaeta pod ochranu bourbonského krále Obojí Sicílie FERNANDA II.

Po jeho útěku dostaly události v Římě spád: 12.11.1848 - ještě před útěkem papeže vyrazil GARIBALDI s narychlo sebraným oddílem dobrovolníků v počtu 400 mužů na Řím. Mezi tím, co GARIBALDI se svým houfem pochodoval na Řím, odehrály se tam popisované události a po útěku papeže se ustavila revoluční vláda. Poté, co GARIBALDI dorazil se svými dobrovolníky do Říma, nabídl mu ministr vnitra římské revoluční vlády vstup do římských služeb. V římském parlamentu zatím probíhaly zuřivé diskuze a tahanice o to, jakou vládní formu si Řím po útěku papeže zvolí. Konečně zvítězilo republikánské křídlo - bylo početnější a hlučnější. Dne 9.2.1849 prohlásilo Ústavodárné shromáždění zrušení světského panství papežů-králů a vyhlásilo Římskou republiku. Její existence znamenala zároveň krátký - a také ojedinělý - triumf pro doživotního exulanta MAZZINIHO. Ten obdržel ve svém švýcarském exilu stručnou zprávu od vůdce republikánské frakce v římském parlamentě MAMELLIHO: „Řím-republika-přijeďte“ a okamžitě vyrazil na cestu. Dne 4.3.1849 dorazil do Říma, který ho již před tím zvolil čestným poslancem. Posud měl moc v rukou výkonný výbor ve složení: ARMELLINI, SAFFI, MAZURELLI. Poslední z nich byl sice kněz, ale požíval sympatie liberálů. Po zprávě o porážkách sardinského vojska jmenoval parlament místo dosavadního výkonného výboru triumvirát ve složení: MAZZINI, ARMELLINI, SAFFI.

Zatím byly na severu znovu zahájeny vojenské operace na hlavním bojišti. Sardinský král CARLO ALBERTO ukončil 12.3.1849 příměří s Rakušany a osm dní poté, 20.3.1849 vyhlásil opět Rakousku válku. O jeho skutečných pohnutkách, které jej vedly k tomuto riskantnímu kroku, se lze pouze dohadovat. Tažení však bylo neobyčejně krátké - trvalo pouhé tři dny. Dne 23.3.1849 porazil maršál RADECKÝ sardinské vojsko u Novary. Král CARLO ALBERTO ještě na bojišti podepsal abdikační akt ve prospěch svého syna. Hned poté se odebral do exilu v Portugalsku, kde také zanedlouho, dne 28.7.1849 zemřel. Nový král, který nastoupil pod jménem VITTORIO EMMANUELE II., zahájil neprodleně s Rakouskem jednání o uzavření míru. Mír byl podepsán 6.8.1849 s podmínkami dosti tvrdými, jak se ostatně dalo očekávat. Království Sardinské se zříkalo všech územních zisků a s okamžitou platností zastavilo jakoukoliv podporu italskému revolučnímu hnutí. Nový král musel potlačit povstání v Janově, jehož obyvatelstvo odmítlo smířit se s podmínkami mírové smlouvy. Mezitím v Lombardii povstalo proti Rakušanům město Brescia a potlačení tamního odporu si vyžádalo deset dní. Generál HAYNAU, který Brescii pacifikoval, použil vůči obyvatelstvu dosti tvrdých trestů, zejména v těch případech, kdy civilisté zákeřně ze zálohy stříleli na rakouské vojáky. Také na jihu se reakce pokusila přejít do protiútoku. Rakouské vítězství povzbudilo k činnosti bourbonského krále Obojí Sicílie FERNANDA II. Jeho vojsko zaútočilo na povstalý ostrov Sicílii a po urputných bojích ostrov ovládlo. V Toskánsku byl vývoj o něco pokojnější, ale i tam ovládla pole reakce a její představitelé povolali nazpět velkovévodu, jenž se zdržoval, tak jako papež, rovněž v pevnosti Gaeta. Revoluce dosud planula v Benátkách a v Římě.

Za významný mezník italského národního obrození - „Risorgimenta“ je považováno setkání maršála Radeckého s Viktorem Emanuelem II. dne 24. března 1849 v piemontském Vignale. Čtenáře těchto stránek by mohlo zajímat, že některé z uměleckých ztvárnění Radeckého jednání poměrně detailně zachycují i uniformy c. k. armády, jako je tomu například na zdech radničního paláce (Palazzo Pubblico) v toskánské Sieně.

(K této pompézní výzdobě viz podrobněji např.: Amos Cassioli e il Risorgimento dipinto, YouTube kanál moviementhd, nahráno 11.04.2011 youtube.com/watch?v=jnfy_Cd5DLk)

Radikální republikáni v čele s MAZZINIM nebyli v podstatě porážkou Sardinského království nikterak překvapeni. Mnozí z nich ji dokonce uvítali, jako doklad neschopnosti monarchie dovést k úspěchu národněosvobozenecký boj italského lidu. Sám MAZZINI se domníval, že tím je zmařena možnost sjednocení Itálie na monarchistickém základě a naproti tomu se otevírá jediná možná cesta ke sjednocení - v rámci Italské demokratické republiky. Tento odhad situace však vycházel z přání pohybujících se zcela mimo realitu a nebral v úvahu skutečný poměr sil na Apeninském poloostrově a konec konců i v celé tehdejší Evropě. Hrozba cizí vojenské intervence, která se nad Římskou republikou vznášela, byla však skutečná a bezprostřední. Intelektuálští ideologové typu MAZZINIHO však realitu přezírali a to ke škodě své vlastní i celé jejich věci, za kterou bojovali jejich stoupenci.

Papež PIUS IX. který 24.11.1848 uprchl z Říma do Gaety, se nyní obrátil ze svého exilu na všechny katolické vlády v Evropě s naléhavou prosbou o pomoc. Očekávání rakouské vojenské intervence ve prospěch papeže se však nesplnilo. Ke všeobecnému údivu vystoupila jaká první v této kause republikánská Francie. Teprve nedávno zde zasedl do křesla prezidenta republiky princ Napoleon BONAPARTE, (tj. potomní NAPOLEON III.) synovec Velikého Císaře. Důvodů, které ho k vojenské intervenci v Římě vedly, bylo vícero. Vůči francouzským klerikálům, ovládajícím veřejné mínění francouzského venkova, o jehož podporu nový prezident usiloval, vystupoval jako obnovitel papežského panství a jeho ochránce před silami rozvratu. Vůči liberálům, ovládajícím zejména průmyslové, obchodní a finanční kruhy zase zdůrazňoval, že přichází zachránit obyvatelstvo Říma před rakouskou vojenskou okupací, již bezprostředně hrozící a dosáhnout dohody mezi papežem a římským lidem s cílem ustanovit režim, který by byl vzdálen jak kněžské svévole, tak i anarchie, ovládnuvší v poslední době Řím. Již toto zdůvodnění francouzského vojenského zásahu bylo dvojznačné - každý v něm mohl nalézt to, co chtěl: liberálové a levá strana francouzského politického spektra v něm mohla nalézt důraz, na zamezení rakouské vojenské intervence a tím i rakouské okupace Říma, která by patrně vedla k obnovení vlády inkvizice a kněžského tmářství; naproti tomu francouzští konzervativci a politická pravice v něm mohla nalézt příslib obnovení vlády papeže-krále, byť i omezené nějakou případnou dohodou mezi papežem a římským lidem.

Dne 24.4.1849 zakotvila v přístavu Civitavecchia první francouzská vojenská transportní loď, přivážející předvoj francouzského expedičního sboru pod velením generála OUDINOTA. Důstojníci, které generál OUDINOT vyslal ke starostovi města jej požádali, aby město přijalo francouzskou armádu jako spojenecké vojsko. Žádost starosty o poskytnutí lhůty, ve které by vstup francouzského vojska mohl oznámit vládě Římské republiky, generál odmítl. Mezitím francouzské oddíly zahájily vyloďovací operaci a po vylodění ovládly město. Posly z Říma, kteří generálovi tlumočili protest římského parlamentu, přijal generál OUDINOT přátelsky a vydal provolání k obyvatelstvu Říma, ve kterém prohlásil: „Francie si neosobuje právo usměrňovat zájmy, jež jsou především věcí římského lidu a v širším smyslu záležitostí celé Evropy. Je však přesvědčena, že je ve svém postavení zvláště povolána k zásahu, jehož cílem je ustavit režim, který by byl právě tak vzdálen svévole, jednou pro vždy zmařené, jakož i anarchie z poslední doby.“ Mezitím připlouvaly další lodi s francouzským vojskem, takže v nedlouhé době měl generál OUDINOT k disposici 14.000 vojáků.

Dne 26.4.1849, dva dny po vylodění prvních francouzských oddílů, předstoupil před římský parlament MAZZINI a seznámil jej s poselstvím generála OUDINOTA. Celkový dojem, který francouzské poselství na poslance učinilo, byl velmi špatný. Římští zástupci jednomyslně rozhodli přijmout francouzský zásah jakožto akt nepřátelství proti Římské republice a „odpovědět síle silou“. Římská republika se připravovala k obraně. K dispozici bylo zhruba na 10.000 mužů - pravidelného vojska, národní gardy i dobrovolníků. Náčelníkem štábu byl Carlo PISACANE, dobrodruh rodem z Neapole. Jeho dobrodružný život ho zavedl zprvu do Paříže, odtud do Londýna a nakonec do Alžíru. Zde vstoupil pod prapory Francie do řad francouzské cizinecké legie. V jejích řadách se zúčastnil četných bojů proti domorodcům. V roce 1848, když se dozvěděl o vypuknutí revolučních bouří v Itálii, dezertoval z legie, protloukl se do Itálie a zúčastnil se bojů proti Rakušanům v Lombardii. Po porážce lombardských vlastenců uprchl do Švýcar. Po vyhlášení Římské republiky přijel do Říma ze švýcarského exilu za MAZZINIM. Díky svým bohatým vojenským zkušenostem viděl PISACANE mnohem dále a správněji než MAZZINI o obou dalších triumvirech ani nemluvě. Jako svůj první a nejdůležitější úkol spatřoval ve vytvoření bojeschopné a ukázněné pravidelné armády, bez které konec konců žádnou válku vyhrát nelze. V této věci se však později dostával do rozporů s GARIBALDIM, který upřednostňoval partyzánské pojetí války, na které byl zvyklý již z bojů v Latinské Americe. GARIBALDI sám dostal dekret od ministra války Římské republiky generála AVEZZANA, kterým byl jmenován brigádním generálem vojska Římské republiky. Bez prodlení se zapojil do obrany ohroženého města.

Dne 30.4.1849 přitáhl k Římu generál OUDINOT s 10.000 muži a 30 děly. Vzhledem k početní rovnováze sil a k převaze pravidelného vojska nad nesourodými vojenskými formacemi, které měla vláda republiky k disposici, počítal s rychlým obsazením města. Jeho útok na město byl však zastaven silnou palbou obránců. GARIBALDI řídil boj ze svého velitelského stanoviště ve ville Corsini. Své legionáře poslal spolu s vybraným batalionem římských dobrovolníků do útoku na bodák a sám osobně vedl podpůrný útok záloh. Francouzi byli odraženi a byli zatlačeni až k přístavu Civitavecchia, odkud zahájili své tažení na Řím. Ztratili na 150 padlých, 450 raněných a 400 zajatců. Římané ztratili na 80 padlých a 120 raněných. Mezi raněnými byl i GARIBALDI sám. Jeho zranění bylo na štěstí lehké, takže nebyl vyřazen z boje. Vítězství vyvolalo v Římě slavnostní náladu. Římané dokonce propustili zajaté Francouze a uspořádali pro ně prohlídku města. GARIBALDI chtěl bez odkladu pronásledovat poražené ustupující Francouze a tak dovršit jejich porážku. Toto řešení bylo vojensky zcela správné a logické, avšak narazilo na obstrukci politiků. Zejména MAZZINI stále doufal, že se s republikánskou Francií nakonec dohodne. Jako mnohokrát před tím i potom, kdykoliv se GARIBALDI a MAZZINI navzájem různili ve svých náhledech na věc, míval pravdu GARIBALDI a MAZZINI se zpravidla mýlil. Tak tomu bylo i tentokrát.

Zatím co MAZZINI bláhově věřil ve vyjednávání a dohodu, generál OUDINOT požádal v Paříži o posily. Mezitím na Řím postupoval další nepřítel - tentokrát z jihu. Vojsko krále Obojí Sicílie FERNANDA II. v síle 10.000 mužů dorazilo již do Frascati a Albanu. GARIBALDI dostal oddíl v síle 2.300 mužů, složený se svých legionářů, příslušníků finanční stráže, zahraničních dobrovolníků a lombardských bersaglierů (myslivců). Dne 4.5.1849 shromáždil své bojovníky na Piazza del Popolo a vyrazil v jejich čele nepříteli vstříc. Po dvoudenním pochodu 6.5.1849 narazil na nepřítele. Bourbonští vojáci zaujali postavení na pahorcích Monte Albani. Polovina z nich v síle 5.000 mužů vyrazila proti republikánům. Po krátké ostré srážce zanechali bourbonští na bojišti 50 mrtvých a rychle ustoupili. GARIBALDI hodlal využít porážky nepřítele k pronásledování a zničení ustupujících a ke vpádu do Neapolska, kde chtěl podnítit povstání proti bourbonské vládě. Dříve však, než mohl zahájit další postup a vkročit do Neapolska, obdržel 10.5.1849 od triumvirů naléhavou výzvu k návratu zpět do Říma.

Zprávy o neúspěchu OUDINOTOVA útoku na Řím způsobily v Paříži velkou nespokojenost v táboře levice i v táboře pravice. Republikáni a liberálové protestovali proti útoku na Římskou republiku jako proti porušení mezinárodního práva, které nakonec ani není v zájmu Francie a může přinést věci republiky jen škody. Vláda na tyto výtky odpovídala, že generálu OUDINOTOVI nedala příkaz svrhnout v Římě republikánskou vládu. Konzervativci naproti tomu zdůrazňovali, že neúspěch francouzského vojska zneuctil Francii a volali po rázné odvetě. Vláda sama nebyla jista, jaký postup nadále zvolit a potřebovala získat čas, aby se mohla rozhodnout. Proto vyslala do Říma svého diplomatického zástupce Ferdinanda de LESSEPSE - budoucího stavitele suezského průplavu - a zároveň se rozhodla poslat generálu OUDINOTOVI posily. LESSEPS přijel do Říma 15.5.1849 a neprodleně zahájil vyjednávání s vládou Římské republiky. Jednání bylo poměrně zdlouhavé, ale nakonec dospělo ke kompromisu. Původní francouzské návrhy předpokládaly obsazení Říma francouzským vojskem a poté plebiscit obyvatelstva, které se mělo vyjádřit k formě vlády. S tím však představitelé Římské republiky nesouhlasili, protože by tím byly de facto popřeny výsledky lednových voleb, ve kterých jednoznačně zvítězili republikáni. Konečně dosáhl MAZZINI značných ústupků: dohoda, která byla uzavřena, již nepředpokládala okupaci Říma francouzským vojskem a uznávala republikánskou vládu. Dohoda s LESSEPSEM triumviry uklidnila.

Zároveň se však republika pro každý případ chystala k pokračování v boji. Počet branných sil Římské republiky se podařilo zvýšit z původních 10.000 mužů na dvojnásobek. Mohli tedy proti bourbonskému vojsku, stojícímu na jižních hranicích republiky, vyslat větší sílu než počátkem května. Velení bylo svěřeno římskému občanu plukovníku ROSSELIMU, kterého povýšili zároveň s GARIBALDIM, jeho dosavadním nadřízeným, na divizního generála. Generálu ROSSELIMU bylo nyní podřízeno 11.000 mužů. GARIBALDI neměl o ROSSELIM valné mínění, považoval ho spíše za vojenského byrokrata než za taktika. Jeho rozkazy příliš nerespektoval. V průběhu postupu na jih došlo k názorové konfrontaci mezi GARIBALDIM a generály PISCANIM a ROSELLIM. Ti považovali ústup bourbonských vojsk za pouhý manévr, který měl vlákat římské vojsko do pasti. GARIBALDIHO argumenty, opírající se o jeho válečnické zkušenosti, však nakonec převážily a GARIBALDI dostal povolení k postupu do Neapolska.

Dne 17.5.1849 GARIBALDI překročil neapolskou hranici, ale daleko nedošel; týž den odpoledně obdržel rozkaz triumvirů k urychlenému návratu do Říma. Situace v hlavním městě se totiž prudce zhoršila. GARIBALDI se tedy chtěj nechtěj musel vzdát svého plánu na svržení bourbonského režimu v Neapolsku. Do Říma dorazil 31.5.1849. Téhož dne římský parlament potvrdil dohodu s LESSEPSEM. Avšak neočekávaně zaútočili Rakušané. Rakouské vojsko obsadilo Perugiu a v neapolské Gaetě se vylodit expediční sbor španělského královského vojska. Tím se situace republiky velmi ztížila - přibyli noví nepřátelé. Také LESSEPSOVA mise vzala nečekaný obrat. Dne 1.6.1849 - tedy hned na druhý den po podepsání dohody s vládou Římské republiky, obdržel z Paříže oznámení, že jeho diplomatická mise v Římě skončila. Zároveň dostal příkaz k návratu do Paříže. Co se stalo? Zatím co LESSEPS vyjednával s římským triumvirátem, proběhly ve Francii volby, ve kterých zvítězili konzervativci. Tím se generálu OUDINOTOVI uvolnily ruce. Dne 28.5.1849 dostal OUDINOT z Paříže rozkaz zahájit nové tažení na Řím hned poté, co mu dorazí posily. Generál se tedy dal na pochod a již 30.5.1849 obsadil pahorek Monte Marie před římskými hradbami. Vládě Římské republiky oznámil, že LESSEPS překročil svou pravomoc a uzavřel dohodu, ke které nebyl oprávněn.

Počátkem června 1849 byl poměr sil v neprospěch Římské republiky. Francouzský expediční sbor čítal 35.000 mužů a 75 děl. Ozbrojené síly Římská republiky čítaly 19.000 mužů a 100 děl. Z toho bylo 12.000 mužů pravidelného vojska a 7.000 národních gardistů a dobrovolníků. Mezi dobrovolníky bylo 1.800 Italů z různých krajů Itálie a 350 cizinců, většinou polských emigrantů. Většinu děl, kterými republika disponovala, tvořily zastaralé kanóny malého kalibru.

Dne 1.6.1849 oznámil generál OUDINOT triumvirům, že dnem 4.6.1849 obnoví nepřátelství. Do té doby stanovil lhůtu pro francouzské občany k opuštění města. Generál ROSELLI provedl 2.6.1849 inspekci jednotek římské armády. Dne 3.6.1849, den před vypršením lhůty, v časných ranních hodinách obsadil generál OUDINOT strategicky významný pahorek Gianicolo s vilami Pamphili, Corsini a další místa naproti městské bráně San Pietro. Na protesty triumvirů odpověděl, že na den 4.6.1849 ohlásil jen útok na město Řím a že periferní pahorek Gianicolo k Římu nepatří. K situaci, ve které se republika ocitla, je nutno připomenout, že triumvirát nevzal dostatečně v úvahu nebezpečí, které republice hrozilo. V době od dubna do června 1849 bylo relativně dosti času na provedení obranných opevňovacích prací, zvláště na důležitých místech, jež byly klíčem k obrannému systému Říma. Kromě toho bylo ve městě i v okolí dosti pracovních sil, kterých by bylo možno při opevňovacích pracech využít, římští triumvirové však tento čas promarnili řešením méně podstatných záležitostí a tak se stalo, že 3.6.1849 v časných ranních hodinách zastihl francouzský útok Římany zcela nepřipravené. V noci byli bezstarostně spící Římané probuzeni střelbou z pušek a děl od brány Porta San Pancrazio. GARIBALDI okamžitě vyhlásil poplach svým legionářům a spěchal v jejich čele na místo boje. Zaskočené republikánské hlídky na vnějších posicích byly pobity nebo zajaty a když GARIBALDI se svými legionáři dorazil k bráně Porta San Pancrazio, byli již Francouzové pány strategicky důležité posice Quattro venti. Všechny pokusy GARIBALDIHO dobýt ztracenou pozici zpět, byly marné. Den 3.6.1849 v podstatě rozhodl o osudu Říma.

Ztráty republikánů, zvláště pokud se týče důstojníků a poddůstojníků byly značné. Začala se také projevovat i únava, která je průvodním zjevem zvláště při vleklých a neúspěšných bojích. Kromě toho zejména v jednotkách, které tvořili bývalí papežští důstojníci a vojáci, šířila se nechuť k boji a neochota plnit vydané rozkazy. Vyšší důstojníci, kteří přešli do služeb republiky z bývalého papežského vojska, zvláště ti, kteří počítali s porážkou republiky a obnovením papežského státu, a které republika opomenula vyloučit z řad vojska, nejen že odpírali vykonávat rozkazy, ale vyvolávali v řadách svých vojáků odpor k vykonávání rozkazů. Při pokusu o noční výpad způsobili tito bývalí papežští vojáci a důstojníci mezi jednotkami republikánského vojska paniku, která zmařila celou úspěšně započatou akci. Papežští žoldnéři také nedbale vykonávali strážní službu a tím usnadňovali Francouzům provádění průlomů do republikánských opevnění. Za tohoto neblahého stavu věcí se pád Římské republiky blížil nezadržitelně. Zkušený partyzánský velitel GARIBALDI navrhoval triumvirům, aby republikánská vláda se všemi silami a prostředky, kterými ještě disponuje, opustila Řím, odešla do Apenin a přešla na partyzánský způsob vedení války. MAZZINI však tento návrh zamítl. Bylo však jasné, že boj o Řím vstoupil do své kulminační fáze a další úspěšná obrana již není možná. Představitelé republiky se rozhodli zůstat na svých místech a vyčkat vstupu Francouzů do Říma, aby jim odevzdali vládu nad městem a výzbroj republikánské armády. Dne 30.6.1849 se sešlo Ústavodárné shromáždění a přijalo usnesení, že obrana města se zastavuje, protože se stala nadále nemožnou. Poté MAZZINI podal s oběma dalšími triumviry demisi a Ústavodárné shromáždění zvolilo nový triumvirát. Většina čelných představitelů republiky opustila Řím s americkými pasy v kapse a odebrali se do emigrace. Dne 2.7.1849 se setkal vyslanec USA CASS s GARIBALDIM a sdělil mu, že vláda USA dává GARIBALDIMU a jeho ženě, která za ním mezitím dorazila, k dispozici korvetu, která momentálně kotví v přístavu Civitavecchia. Rovněž mu nabídl, že sebou může vzít ty své spolubojovníky, kterým by ze strany nepřátel mohly hrozit represálie. GARIBALDI poděkoval za nabídnutou možnost záchrany, ale rozhodl se odejít se zbytkem vojáků republiky, kteří byli ochotni jej následovat z Říma a pokračovat v boji. GARIBALDIHO Anita doprovázela svého muže na této nebezpečné a dobrodružné cestě, přestože byla opět v jiném stavu. Nechala si ostříhat vlasy, oblékla se jako muž a vsedla na koně. Oddíl vojáků, kteří se rozhodli GARIBALDIHO provázet, čítal na 4.000 mužů, z nich 400 jezdců a trén složený z doprovodných vozů. Z Říma si GARIBALDI odvážel dekret Ústavodárného shromáždění, kterým byl povýšen do hodnosti armádního generála a vybaven mimořádnou plnou mocí Římské republiky. Nesl razítko Římská republiky a podpis MAZZINIHO. Stejné povýšení obdržel i generál ROSELLI. GARIBALDI jako zkušený partyzánský velitel si byl plně vědom rizika, které touto svojí výpravou podstupuje. Jeho malé vojsko mělo proti sobě 70.000 nepřátelských vojáků - z toho 35.000 Francouzů, 15.000 Rakušanů, 12.000 Neapolitánů, 6.000 Španělů a 2.000 Toskánců. Vůči takové přesile musel GARIBALDI použít všechny své dlouholeté zkušenosti partyzánského vůdce. Dne 4.7.1949 dorazil GARIBALDI se svým oddílem do Monte Rotonda. Cestou však počala morálka jeho oddílu vážně upadat. Každou noc dezertovali další a další muži. Naproti tomu nebylo možno dosáhnout, aby se k jeho oddílu přidal byť i jen jediný dobrovolník. GARIBALDI se stal přísným a neúprosným: dal zastřelit legionáře za ukradenou slepici. Stejně tvrdě postupoval proti zadrženým zběhům. Všechna tato opatření však byla málo platná. Během jediného týdne po odchodu z Říma se GARIBALDIHO oddíl zmenšil na 2.500 mužů. To znamená, že z původních 4.000 mužů dezertovalo plných 1.500 mužů. A to ještě nedošlo k žádným bojům. Poprvé přebývaly zbraně - museli je zakopávat, aby se jich nezmocnil nepřítel. Dne 8.7.1849 dorazil GARIBALDIHO oddíl nočními pochody do Terni. Zde se k němu připojil plukovník Hugh FORBES, Angličan bojující v řadách italských nacionalistů s oddílem 600 mužů a 2 děly větší ráže. Pro GARIBALDIHO to byla v jeho situaci významná posila. Odtud pochodovali na Todi, kde byli pohostinně přijati. Dne 13.7.1849 vyrazil oddíl na další pochod. Postup byl stále obtížnější. Někde byli republikánští vojáci přijati pohostinně, jinde se k nim obyvatelstvo chovalo nevšímavě. Někde také i nepřátelsky. Co však bylo nejhorší: na výzvu GARIBALDIHO, aby dobrovolníci vstoupili do oddílu, nepřidal se k nim ani jeden muž. Zato přibývalo zběhů; mnozí prchali, na koních i pěšky a se zbraněmi. Cestou drancovali venkovské dvorce a při tom se vydávali za GARIBALDIHO vojáky. To vedlo k tomu, že venkované přijímali GARIBALDIHO oddíl s nedůvěrou - venkované dost dobře nerozlišovali zběhy od GARIBALDIHO vojáků. Za těchto okolností musel i GARIBALDI sáhnout k nuceným rekvisicím; snažil se však při nich pokud možno šetřit chudé venkovany. Musel pospíchat, aby co nejdříve dosáhl Benátek, které dosud pokračovaly v boji proti Rakušanům. Otálet příliš nemohl; jeho oddíl se neustále zmenšoval dezercemi a na pochodu Toskánskem měl v patách Rakušany.

U obce San Angello in Vado narazil GARIBALDIHO oddíl na Rakušany a upadl do pasti - Rakušané obsadili všechny cesty z údolí. V poslední chvíli objevil GARIBALDI horskou stezku, kudy svůj oddíl vyvedl z obklíčení. Jeho zadní voj se však na pochodu zdržel, byl přepaden rakouskými husary a porubán. Ještě hůře skončila srážka GARIBALDIHO oddílu u obce Foglio. Zde narazila legie na tyrolské střelce. V boji ztratil GARIBALDI polovinu vojáků na padlých, raněných a rozprchlých. Ztratil také jedno ze dvou děl. Se zbytkem svého oddílu a jediným dělem dorazil GARIBALDI večer 29.7.1849 do města Macerata. V té chvíli měl v patách rakouské oddíly, kterým velel Erzherzog ERNST von HABSBURG a generálové STADION a HAHN. Ti uzavřeli GARIBALDIMU cestu k moři a přinutili jej upustit od pochodu do Benátek. V této situaci nezbývalo GARIBALDIMU nic jiného, než zamířit s oddílem k neutrální republice San Marino, aby tam vyhledali azyl. Po některých potížích se GARIBALDIMU podařilo vejít ve styk s vládou republiky a tak vstoupil se svým oddílem 31.7.1849 na území neutrální republiky. Byl opravdu již nejvyšší čas - zadní voj GARIBALDIHO oddílu se již dostal do přestřelky s předvojem generála HAHNA. Vstup na území San Marina neznamenal pro GARIBALDIHO a jeho legionáře konec všech starostí a nebezpečí. Rakouské vojsko stálo na všech přístupech k San Marinu a bylo jen otázkou času, kdy se rozhodne vtrhnout na území republiky a obsadit je. Proto vláda republiky vstoupila v jednání s rakouským velitelstvím a vyjednala tyto podmínky: 1) Generál GARIBALDI odevzdá výzbroj svého oddílu vládě republiky San Marino, která je předá velení rakouského vojska. 2) Důstojnicí a vojáci GARIBALDIHO oddílu budou eskortováni do svých domovských obcí se zárukou plné amnestie. 3) Generál GARIBALDI dá čestné slovo, že opustí Itálii; na to obdrží od rakouského velení pas k cestě do Ameriky; 4) Rakouské vojsko je oprávněno vstoupit na území republiky San Marino a utábořit se tam; 5) Smlouva vstoupí v platnost, jakmile ji ratifikuje rakouský velící generál v Bologni. GARIBALDI přečetl dojednané podmínky svému štábu. Dojem byl v celku velmi špatný. Podezření vzbuzovaly zejména pasáže o eskortování důstojníků a vojáků do míst jejich bydlišť. Kde je záruka, že Rakušané tento bod dodrží a nebudou je eskortovat někam do žalářů nebo na galeje? Proč se nemohou odebrat do míst svých bydlišť sami? Kde je záruka že bude dodržen i článek o plné amnestii? Kde je záruka že GARIBALDI dostane pas do Ameriky? Zcela jasný byl bod číslo 1) o odzbrojení GARIBALDIHO oddílu a odevzdání jeho zbraní rakouskému velení. Stejně jasný byl bod číslo 4), který dovoloval rakouskému vojsku připravit si ležení na území republiky San Marino, což znamenalo faktické provedení okupace tohoto drobného státu. Konečně nejzáludnější byl bod číslo 5). Co se stane, jestliže GARIBALDI a jeho oddíl složí zbraně, předá je vládě republiky San Marino a ta zase velení rakouského vojska, ale rakouský velící generál v Bologni smlouvu nakonec neratifikuje? V takovém případě by samozřejmě pozbývaly platnosti všechny ostatní body a vlastně smlouva celá. Co potom udělají Rakušané s GARIBALDIM a jeho vojáky, kteří již budou odzbrojeni a de facto i v jejich rukou? Vrátí jim zbraně, propustí je z internace a dají jim možnost, aby si případnou cestu ze Sam Marina na svobodu okolo stojícími rakouskými regimenty probojovali? Tomu při zdravém rozumu nebylo možno uvěřit. Ostatně každý rakouský velitel, který by je takto nechal „uklouznout“ z pasti by patrně skončil před válečným soudem. Proto také všichni důstojníci GARIBALDIHO štábu, kterým GARIBALDI dojednané podmínky přečetl, smlouvu jednoznačně odmítli. Co však dále? Zbytek GARIBALDIHO oddílu, se kterým vkročil na území republiky San Marino, čítal zhruba na 2.000 mužů. To bylo vše, co zůstalo z vojska Římské republiky. Ale ne všichni byli schopni pokračovat v dalších namáhavých pochodech a bojích. Tělesné i duševní síly většiny těchto mužů již byly zcela vyčerpány. Proto bylo dohodnuto, že vyberou 250 nejvěrnějších a nejspolehlivějších mužů a s nimi GARIBALDI a jeho štáb opustí tajně v noci území San Marina, aby svou přítomností nepůsobili svým hostitelům nesnáze. GARIBALDIHO samozřejmě doprovázela i jeho Anita, byla však v pokročilém stupni těhotenství a vážné nemocná.

Zpráva o tom, že GARIBALDI se svými nejbližšími druhy v noci tajně odešel, vyvolala mezi jeho vojáky, kteří o tom nevěděli a zůstali v San Marinu ponecháni sami sobě, Rakušanům na pospas, zmatek a pobouření. Někteří se za ním vydali na vlastní pěst, jiní chtěli zaútočit na Rakušany, avšak chyběl jim zkušený velitel, který by takovouto akci zorganizoval. Většina se jich však rozutekla a v převlečení se vydala na cestu k domovu. Většinou však byli cestou odhaleni, polapeni, ztýrání a skončili ve vězení. Jen málokterý vyvázl bez úhony.

Zatím GARIBALDI se svým malým oddílem dorazil 1.8.1849 do obce Casernatiku na pobřeží Adrie. Oddíl zamířil rovnou do přístavu, kde kotvilo třináct rybářských bárek, Garibaldiáni cestou odzbrojili a zajali posádku papežské četnické stanice a rakouskou vojenskou hlídku, kterou překvapili spící. Jen přímluva Uga BASSIHO, bývalého polního kuráta papežského vojska, který přešel na stranu republiky a patřil k nejbližším spolubojovníkům GARIBALDIHO, zachránila zajatcům život. Garibaldiáni vzbudili městské radní, rekvírovali v místních obchodech potraviny na cestu a vzali sebou majitele bárek jako lodníky. Zatím vypukla prudká bouře, takže nalodění oddílu a naložení zásob trvalo téměř osm hodin. Konečně bouře utichla, takže druhého dne, 2.8.1849 v 7 hodin ráno konečně vyplul celý oddíl na moře. Byl již nejvyšší čas. Hodinu po jejich vyplutí dorazil do města silný oddíl rakouského vojska, který jim byl v patách. GARIBALDI přikázal nabrat kurs směrem na Benátky. Celý den pluli v klidu a bez jakýchkoliv překážek. Nadešla klidná, jasná měsíční noc, které jim však přinesla pohromu.

V té době vykonávala ve vodách, kterými plula GARIBALDIHO výprava, pravidelnou hlídkovou službu rakouská válečná loď, plachetní briga „ORESTES“. V jasné měsíční noci spatřila rakouská lodní hlídka na západním směru plující flotilu podezřelých rybářských bárek, které jak se zdálo, byly plně obsazeny. Protože noční rybolov nebyl v těchto vodách obvyklý, snažil se „ORESTES“ přiblížit k podezřelé flotile a „prohlédnout si ji zblízka“. Samozřejmě že i GARIBALDI zpozoroval blížící se loď, ve které snadno identifikoval nepřítele a snažil se jí uniknout změnou kursu plavby. Když „ORESTES“ zpozoroval pokus podezřelých plavidel o únik, zahájil na ně palbu. Osm lodic se 162 legionáři se vzdalo, další tři lodice vysadily uprchlíky na břeh a odpluly se vzdát rakouské válečné lodi. Pouze dvě lodice unikly, avšak i ty uvázly ráno 3.8.1849 na mělčině u Comacchie. GARIBALDI s Anitou a několika svými nejbližšími druhy byli na jejich palubách. S těžce nemocnou Anitou v náručí dosáhl břehu. Zde vyzval své druhy, aby se co nejrychleji rozprchli, nemají-li všichni zahynout. Nakonec mu přišla pomoc od Nina BONNETA, člena Mladé Itálie a pověřence MAZZINIHO pro kraj Romagna. Jako republikánský územní funkcionář neodešel do Říma a setrval v místě i v době bojů o Římskou republiku. Od jednoho místního rybáře se dozvěděl, že se 5 mil od jeho usedlosti vylodili nějací republikáni. Proto jim vyjel naproti se svým pomocníkem. Zavezl uprchlíky do nejbližšího statku, ale protože kraj pročesávaly rakouské vojenské hlídky spolu s papežskými četníky, nemohli tam zůstat dlouho a museli dále. Uprchlíci putovali krajem od samoty k samotě. Dne 4.8.1849 zemřela Anita v dvorci Guiccioliů. GARIBALDI požádal hostitele, aby ji zde pochovali a pokračoval s jedním průvodcem dál ve svém útěku.

Dne 5.8.1849 vydal rakouský generál GORZKOWSKY výstrahu obsahující varování všem, kdo by GARIBALDIMU nebo jeho druhům poskytli jakoukoliv pomoc. Přesto se nenašel nikdo, kdo by GARIBALDIHO vydal. Jeho cesta vedla přes Ravennu do Forli a dál v doprovodu apeninských pašeráků k toskánské hranici. Dne 23.8.1849 stanul GABIBALDI se svým průvodcem na toskánské hranici. Jeho dobrodružná cesta pokračovala dále přes Toskánsko, kde jej zastihla zpráva o pádu republiky San Marca v Benátkách. Další cesta do Benátek tedy ztratila smysl a oba uprchlíci se obrátili směrem k hranicím Sardinského království. Dne 6.9.1849 telegrafoval sardinský královský komisař v Janově do Turína, že se GARIBALDI objevil v Chiavari. Obratem obdržel od ministra vnitra odpověď: „Pošlete ho do Ameriky, bude-li s tím souhlasit. Pro ten případ mu poskytněte peněžní podporu. Nebude-li souhlasit, zatkněte jej a uvězněte!“ Pro GARIBALDIHO přijela do Chiavari četnické eskorta převlečená do civilu. V noci byl potají přivezen do Janova a ubytován - pod policejním dohledem - v dóžecím paláci. Sardinské královské úřady sledovaly tímto postupem dva cíle: jednak chtěly zabránit veřejným manifestacím v Janově, který byl vždy baštou republikánů a rovněž chtěly, pokud možno utajit GARIBALDIHO pobyt před Rakušany a vyhnout se tím jejich případné žádosti o GARIBALDIHO vydání. To by při stavu veřejného mínění v Piemontsku mohlo vyvolat vážné nepokoje. Protože sardinský královský režim byl od své kapitulace před Rakušany před svými poddanými i před širokou italskou veřejností v postavení velmi labilním, mohly by takovéto nepokoje vést k závažným důsledkům a nebylo ani vyloučeno, že by zemi mohli okupovat Rakušané. Proto bylo zájmem savojské monarchie GARIBALDIHO pobyt na území Sardinského království co nejvíce utajit a co nejrychleji jej dostat do ciziny.

V. Druhá emigrace

V té době však již GARIBALDI nebyl neznámým revolucionářem. Měl své četné stoupence a zastánce i na nejvyšších místech v mocenské hierarchii Sardinského království. Proto se vláda nakonec s GARIBALDIM dohodla, že odjede do emigrace s tím, že dostal i finanční podporu. S povolením úřadů navštívil i svou rodinu v Nizze a 16.8.1849 nastoupil na loď. Odplul nejprve do Tunisu, pak navštívil své rodáky na ostrově Maddalena a 24.10.1849 odplul do Tangeru, kde našel útočiště a pohostinství u tamního sardinského konsula. Po sedmi měsících klidného života, když se ale GARIBALDIMU nenaskytla žádná možnost sehnat zaměstnání, odplul v červenci 1850 přes britský Liverpool do New Yorku. Mezi lety 1851 až 1854 prošel GARIBALDI celou řadu latinsko-amerických zemí. V dubnu 1851 podnikl jako lodní kapitán plavbu do jižní Ameriky. V lednu 1852 velel jako kapitán obchodní lodi plující do Číny a do Austrálie. O rok později, v lednu 1853 vykonal další plavbu do jižní Ameriky. Po návratu z této plavby se v New Yorku seznámil s italským krajanem Antoniem FIGARIM, který mu nabídl místo kapitána na své lodi plující do Londýna. GARIBALDI rád přijal, protože mu tato plavba přinášela i slušný výdělek.

V roce 1852 zemřela v Nizze matka GARIBALDIHO, která pečovala o jeho děti. Proto potřeboval peníze, aby mohl zaopatřit své děti, o které pečovali po smrti jeho matky příbuzní v Nizze. Dne 12.1.1854 vyplul z New Yorku a 8.3.1854 zakotvil v Londýně. Zde ho očekávalo slavnostní přivítání. Velvyslanec USA uspořádal na jeho počest banket, kterého se zúčastnili všichni představitelé evropské revoluční emigrace, žijící v Londýně: Maďar KOSSUTH, Francouz LEDRU-ROLLIN, Rus GERCEN, Ital MAZZINI i zástupci polské emigrace z let 1830-1831. V rozhovoru mezi GARIBALDIM a MAZZINIM znovu vyšla najevo jejich rozdílné stanoviska: pro MAZZINIHO byla nejdůležitější otázkou Italská republika, demokratická, jednotná a nedílná, pro GARIBALDIHO naproti tomu svržení rakouského panství v Lombardsku a Benátsku, poté sjednocení Itálie v jediný stát. GARIBALDI na rozdíl od MAZZINIHO realisticky hodnotil skutečný poměr sil jak na Apeninském poloostrově, tak i na evropské politické scéně. Sardinské království považoval GARIBALDI za situace, jaká tehdy byla, za nezbytný nástroj k dosažení tohoto cíle. Jeho heslem vždy bylo: „Sjednotit Itálii - třeba s ďáblem!“ Ruský revolucionář GERCEN si zaznamenal GARIBALDIHO výrok: „Znám italský lid lépe než MAZZINI, protože jsem mezi ním vždy žil. MAZZINI zná jen Itálii vzdělanců a intelektuálů. Ti však tvoří pouhou menšinu italského národa!“ Naproti tomu MAZZINI se obával, že se GARIBALDI stane „figurkou“ na královské šachovnici. GARIBALDI však zcela realisticky „stál oběma nohama na zemi“, kdežto MAZZINI se jako velká většina intelektuálů „vznášel v oblacích“ a často byl zcela ve vleku svých vlastních představ. Historie právem dala za pravdu GARIBALDIMU, který se dožil sjednocené Itálie, osvobozené od cizího panství a naproti tomu odsoudila MAZZINIHO, jehož naplnění ideálů Itálie jako demokratické republiky bylo odsunuto až do XX. století.

V polovině padesátých lat XIX. století se změnilo politické klima v Evropě i na Apeninském poloostrově. V Sardinském království dosedl do křesla ministerského předsedy osvícený vlastenec hrabě Camillo Benzo di CAVOUR, nejpozoruhodnější státník moderních italských dějin, muž rozhledu celoevropského a vskutku státnického. Do politiky vstoupil v roce 1848. Od té doby stoupal stále výše. V roce 1850 se stal ministrem zemědělství. V roce 1852 se stal ministerským předsedou. V této funkci stál v čele vlády Sardinského království až do své, bohužel předčasné smrti v roce 1861. Máme-li posuzovat každého vladaře nebo státníka podle dědictví, které po sobě zanechal svým následovníkům a pokračovatelům, musíme spravedlivě uznat, že ani před CAVOUREM ani po něm až do dnešních dnů neměla a nemá Itálie státníka, který by se mu svými schopnostmi vyrovnal. Jeho velikost spočívala i v tom, že celým svým životním dílem narýsoval dráhu, po které Itálie kráčela ještě celá další desítiletí po jeho smrti a která ji nakonec dovedla k osvobození od cizí nadvlády a ke sjednocení, i když jeho následovníky byli muži, kteří se mu svými kvalitami zdaleka nevyrovnali. CAVOUROVOU snahou bylo zajistit Sardinskému království vedoucí postavení v procesu osvobození Itálie od cizího panství a jejího sjednocení ve stát jediný. Italské národní obrození „Risorgimento“ v jeho představách neznamenalo jen boj za svržení cizí - tedy rakouské - nadvlády a sjednocení Itálie pod vládou krále sardinského jako „krále jediného a dokonalého“, ale také provedení hlubokých vnitřních reforem, které měly sardinskému království zajistit větší ekonomickou sílu a tím i sílu vojenskou a politickou váhu na mezinárodním poli a zapojit Sardinské království do evropského ekonomického prostoru i do evropského „koncertu mocností“ - jak bylo tehdy zvykem říkat - jakožto státu zcela rovnocenného. Na poli vnitropolitickém chtěl státními zásahy kombinovanými se soukromou iniciativou v ekonomice snížit náskok nejpokročilejších evropských zemí před malým dynamickým královstvím, které se usilovně tlačilo mezi ostatní přední evropské mocnosti. Jednalo se zde o vnitřní kontrolovanou revoluci - tedy „revoluci shora“, podobnou té, jakou zahájil o desítiletí později v Prusku svým „novým kursem“ BISMARCK.

Po stránce politické byl hrabě CAVOUR mistrem kombinace politiky síly s politikou klamu a blufování, kombinované s politikou trpělivého vyjednávání a tiché diplomacie. Byl vyznavačem „zlaté střední cesty“ což mu zajišťovalo spojenectví a podporu představiteli umírněné pravice, umírněné levice a politického středu a tím i spolehlivou většinu v parlamentu. Tak se mu dařilo marginalizovat jak vliv dvorních reakcionářů na extrémní pravici, tak i extrémních levičáků, ve kterýchžto obou extrémech vždy viděl hlavní hrozbu státu. Za jeho vlády se Turín stal nejen centrem italského národního života politického, ale i centrem italského života kulturního, kterém byla až do té doby Florencie. Exulanti z jiných italských států zaujali významná místa, ze kterých mohli ovlivňovat italské veřejné mínění. V Cavourově éře bylo Sardinské království jediným italským státem, vycházejícím v politickém životě ze zásad ústavní monarchie a zaručujícím značnou svobodu tisku, shromažďování, spolčování a vzdělání. Hrabě CAVOUR sám byl umírněný liberál a soudil, že je lépe včas dát národům ústavu dle britského vzoru „dokud není pozdě“ tj. dokud si lid tyto změny nevynutí revolučním výbuchem, který svrhne monarchii. CAVOUR byl zásadním odpůrcem republiky a jeho základní myšlenkou bylo sjednocení Itálie pod vedením sardinské monarchie za pomoci některé z evropských velmocí. Chtěje sjednotit Itálii pod vládou Savojské dynastie vynaložil veškeré úsilí k tomu, aby jeho panovník získal sympatie lidových mas a možno-li i republikánů.

Do tohoto politického ovzduší se tedy vracel v květnu 1854 ze svého druhého exilu GARIBALDI. Svoji budoucnost si plánoval jako zcela soukromou bez zasahování do veřejného života. Pomýšlel na návrat na moře, aby si zajistil živobytí. Sardinské královské úřady mu velmi ochotně vyšly vstříc tím, že mu vystavily nový patent kapitána dálkové plavby. Dne 7.5.1854 přijel GARIBALDI do Nizzy, kde se setkal se svými dětmi a svými příbuznými. V srpnu 1854 již podnikl svoji první pobřežní plavbu. V Nizze se však GARIBALDI nehodlal usadit natrvalo. Jeho snem bylo usadit se na klidném místě, vzdáleném pokud možno všeho ruchu. Jeho volba padla zprvu na ostrov Sardinii. Koncem srpna 1855 získal GARIBALDI nečekaně dostatečné peněžní prostředky, aby mohl svůj záměr uskutečnit. Zemřel bratr Felice, který mu odkázal v závěti 35.000 lir a z Ameriky dostal dalších 25.000 lir jako doplatek za své kapitánské plavby. Jeho známí mu poradili, aby se usadil na ostrově Caprera. Byl to žulový ostrov, kde nebyl žádný přístav, jen primitivní přístaviště mezi útesy, žádné úřady, žádní četníci, jen několik pastýřů dobytka a jeden anglický manželský pár. Dne 29.12.1855 podepsal GARIBALDI kupní smlouvu a stal se pánem poloviny ostrova.

V lednu 1856 vykonal GARIBALDI cestu do Londýna. Jako důvod cesty uváděl koupi kutru. Ve skutečnosti se jel dohovořit s několika italskými revolucionáři na přepadení věznice na ostrově Santo Stefano a osvobození několika italských nacionalistů, které tam věznily úřady království Obojí Sicílie. Plavidlo k tomuto účelu jim věnoval ředitel Britského musea, ale akce se neuskutečnila, protože bárka ztroskotala ještě v britských pobřežních vodách. GARIBALDIHO angličtí obdivovatelé a zvláště pak anglické obdivovatelky později uspořádali peněžní sbírku, která mu umožnila koupit i druhou polovinu ostrova Caprery. V porthsmouthských loděnicích postavili GARIBALDIMU podle jeho vlastních plánů novou bárku o výtlaku 40 tun, na které GARIBALDI vykonal několik plaveb mezi Janovem a Sardinií s nákladem dříví a uhlí a při tom se vždy zastavil na svém ostrově. V lednu 1857 GARIBALDIHO postihla nehoda. Jeho loď zničil požár a GARIBALDI byl tak nucen vzdát se dráhy lodního dopravce a uchýlit se na svoji Capreru. Zde si počal stavět svůj dům, jehož plán si vypracoval opět sám podle vzoru jihoamerických domků. Dům obsahoval čtyři pokoje v přízemí, kryté rovnou střechou a terasu. Jakmile stavbu dokončil, přestěhoval na Capreru postupně svoji rodinu. Zatím však v letech, kdy GARIBALDI žil ve svém ostrovním ústraní a věci veřejné sledoval pouze zpovzdálí, nazrávaly na poloostrově důležité události, které změnily postupně jeho tvářnost.

Zpět