Jan Nepomuk Steinský, otec válečných hrobů z roku 1866
V srpnu zde byl anotován publikační počin Jaroslava Dvořáka Libellus honoris c. k. důstojníků padlých ve válce roku 1866. Pro úplnost však nutno dodat, že týž znalec událostí roku 1866 vydal v roce 2011 vlastním nákladem ještě jednu knihu, která nese název Jan Nepomuk Steinský, otec válečných hrobů z roku 1866 a čítá 238 stran bohatě ilustrovaných fotografiemi i rytinami a doplněných poznámkovým aparátem.
Úryvkem z úvodního textu bychom rádi přispěli k rozšíření povědomí o této knize s dodatkem, že v případě zájmu o její koupi je možno obrátit se přímo na autora na e-mailu: jaroslavdvorak@atlas.cz
Prolog (s. 13-17)
Památná bitva u Hradce Králové, která byla dne 3.7.1866 svedena mezi rakouskou armádou vedenou polním zbrojmistrem rytířem Ludwigem Benedekem (1804−1881) a pruskou armádou, v jejímž čele stanul pruský král Vilém I. (1797−1888), patří svým významem mezi nejdůležitější a nejznámější válečná střetnutí 19. století. Co se týká rozsahu, počtu bojujících i ztrát ji převýšila pouze pověstná třídenní Bitva národů u Lipska z roku 1813, leč v proslulosti si s ní v ničem nezadá. Ovšem, co se týče počtu dochovaných pomníků a dalších památek věnovaných padlým, ji však bitva u Hradce Králové několikanásobně převyšuje, ba až zastiňuje. Tak jako ostatně všechna vojenská střetnutí až do příchodu věku globálních válek. V tomto směru jí patří nepochybně světové prvenství, což je v nemalé míře zásluha jednoho jejího účastníka – Jana Nepomuka Steinského.
Ve svém vyprávění se musím vrátit do doby, kdy jsem se teprve seznamoval s královéhradeckým bojištěm a kdy jsem poprvé v souvislosti s válečnými hroby uslyšel Steinského jméno. Stalo se tak již při mé první návštěvě královéhradeckého bojiště 3.7.1982 s exkurzí vedenou známým průvodcem po bojištích „šestašedesáté války“ Rudolfem Pokorným st. (1934−2004). Už tenkrát jsem byl fascinován neobyčejným množstvím pomníčků připomínajících tuto tehdy 116 let starou historickou událost.
Hned u prvního souboru vojenských pomníků (v Sadové naproti známému hostinci U kanonýra Jabůrka nedaleko nádraží, viz s. 106) náš průvodce zastavil svůj asi 350−hlavý dav, který se kolem něj okamžitě shlukl, aby nás u hrobů prvních pruských padlých neobyčejně poutavým vyprávěním zatáhl do historie a atmosféry prusko−rakouské války. Dělal to tak fascinujícím způsobem, jak to uměl jen on, že jsem ho ve své mladické neznalosti a touze po vědění doslova hltal. A tak nám u každého pomníku a šachetního kříže, který jsme měli při cestě, dodával stále nové a nové informace. Tu se zmínil o padlém, z jaké pocházel rodiny či nás seznámil s historkou vížící se k jeho smrti. Tam zase neopomněl přiblížit okolnosti historie pomníku či vojenské jednotky, která ho nechala zřídit na památku svým padlým kamarádům. Samozřejmě nezapomenul zdůraznit, že o opravu a údržbu těchto památek se staral Komitét pro udržování památek z války roku 1866, v jehož čele stál Jan Nepomuk Steinský.
Postupně, a s čím dál četnějšími návštěvami bojiště, před mýma očima počal vyvstávat podivuhodně barvitý, ohromně bohatý a pestrý obraz královéhradecké bitvy. Dá se říci, že se přede mnou z dávných, takřka zapomenutých a mlhou zapomnění zahalených dávných časů počal vynořovat naprosto jiný, podstatně reálnější svět. Něco, co už nebylo jen suchou historií z učebnic dějepisu, ale díky skvělému vypravěčskému umění našeho průvodce a především všudypřítomným hrobům a pomníčkům se stalo něčím, co na mě dýchalo svou specifickou atmosférou. Právě ony přečetné památky dávaly a dávají celému bojišti zvláštní až nenapodobitelnou autentičnost.
Každý návštěvník těchto míst musí pocítit určité pohnutí, když míjí nekonečné množství pomníků. Nepochybně se ho zmocňuje pocit, že se může takřka dotknout samotné historie. A právě tento pocit v něm evokuje ono množství pomníků a křížů, které vyvolávají silné emoce a nutí k zamyšlení. Dnes s odstupem let, které uplynuly od bitvy, jsou již většinou úplně smazány přímé stopy bojů, které zanechala bojující vojska v podobě šrámů na staveních a stromech. Poslední budovy, poslední úvozy a jiné terénní nerovnosti, které pamatovaly tuto historickou událost, musely ustoupit nezastavitelně se rozvíjející civilizaci.
A tak zůstaly už jen ty pomníčky. Tu a tam se jménem padlého, někde jen lakonicky uvádějící počet pohřbených, jinde maje pouze charakter všeobecného věnování. Nejspíše by se neúprosný zub času postaral o to, aby se nedochovaly ani do dnešních dnů. Za to, že tu stojí dodnes a dávají královéhradeckému bojišti jeho charakteristický ráz, můžeme děkovat především již několikrát zmíněnému Janu Nepomuku Steinskému, účastníku tehdejších bojů a jednorukému válečnému invalidovi, ale především člověku s mimořádně vyvinutým citem pro kamarádství a zvláště pro kamarádskou vděčnost. Vlastní válečný traumatizující zážitek umocněný následnými pocity vděčnosti za zachránění svého života v něm vyvinuly neobyčejně hluboký citový vztah k hrobům padlých a k bojišti vůbec. Určitě si uvědomoval výjimečnost svého osudu, neboť i přes své těžké zranění přežil. Většina jeho spolubojovníků známých či naprosto neznámých neměla to štěstí jako on, aby přežila onu hroznou válečnou smršť léta 1866. On přežil, byť zmrzačený, ale přežil.
Vnitřně musel proto asi pociťovat jakýsi osobní, životní dluh, který ho provázel po celý zbytek života a jež se tedy cítil být povinen pro klid své duše splatit. A poté, co se uzavřela jeho dráha aktivního vojáka, vrhl se vší silou do díla, aby památka padlých v této válce nebyla nikdy zapomenuta. Nasadil přitom veškerou svou energii a šel za svým cílem s nevídanou vervou a houževnatostí. Jako by byl doslova posedlý myšlenkou, že ani jedna jediná prolitá kapka krve v této válce nesmí být zapomenuta.
Na počátku jeho práce existovalo na královéhradeckém bojišti 227 označených památek, ke kterým během 23 následujících let působení v čele Komitétu pro udržování památek na královéhradeckém bojišti z války 1866, přibylo nebo bylo vzato do evidence přibližně dalších 200 památek.
V posledním průvodci po královéhradeckém bojišti, který byl vydán roku 1996, je uveden seznam 474 očíslovaných památek. Tak jak rychle plynou roky od vydání tohoto posledního průvodce, tak i tento seznam doznal změn. Díky zlepšenému regionálnímu povědomí, zvýšenému zájmu státních a samosprávných orgánů, ale především intenzivní činností Komitétu 1866 byly zaregistrovány či zřízeny nebo objeveny další čtyři památky, které byly vzaty do evidence. Mezi nimi je i pomník před chlumským Památníkem bitvy 1866 věnovaný majoru Janu Nepomuku Steinskému.
Svému zakladateli a prvnímu předsedovi ho věnoval Komitét 1866. Odhalen byl v sobotu 4.10.2003 při příležitosti 115. výročí založení spolku. Návrh pomníku vypracoval člen komitétu a absolvent hořické kamenosochařské školy Aleš Zlatohlávek z Rozběřic, a to včetně realizace reliéfu podle návrhu sochaře Michala Moravce z Hořic. Investorem byl komitét a celková cena pomníku dosáhla částky 30 886 Kč.
Pomník věnovaný Janu N. Steinskému a všem, kterým nebyla lhostejná památka padlých ve válce 1866, tvoří štíhlý kvádr (stéla) z leštěného šluknovského syenitu o výšce 250 cm, který stojí na malém nízkém soklíku. Vrchol kvádru je ukončen nepravidelným lomem v duchu funerální symboliky. V horní části kvádru se po jeho obvodu táhne vodorovný nepravidelně vytesaný pás, v němž jsou reliéfně zobrazeny vojenské emblémy. Pod tímto pásem se na čelní stěně pomníku nachází vtesaný rozsáhlý dedikační text, který je proveden v tradičním duchu památek z války 1866 v českém a německém jazyce. Zní následovně:
SVÉMU ZAKLADATELI A PRVNÍMU
PŘEDSEDOVI
JANU NEPOMUKU
STEINSKÉMU
15. 6. 1848 – 31. 7. 1922
VĚNUJE
KOMITÉT PRO UDRŽOVÁNÍ PAMÁTEK
Z VÁLKY ROKU 1866
NA PAMĚŤ VŠECH ČLENŮ SPOLKU
KTERÝM NEBYLA
LHOSTEJNÁ PAMÁTKA NAŠICH PŘEDKŮ
PADLÝCH V PRUSKO−RAKOUSKÉ VÁLCE
Na zadní straně je text:
ZALOŽEN 2. 12. 1888
PRVNÍ ČLENOVÉ PŘEDSTAVENSTVA
J. N. STEINSKÝ
F. WALDEK
A. TVRZSKÝ
K. ZÁBĚHLICKÝ
V. DOKOUPIL
JUDR. J. TAUSIK
Jan Steinský si u svých současníků za svou záslužnou a neobyčejně humánní činnost vysloužil úctu a uznání. K této výjimečné starostlivosti o památku padlých vojáků ho nutilo vědomí starého vojenského vysloužilce a přímého účastníka těchto bojů. Svou roli určitě hrál i jeho pocit sounáležitosti s masou bojujících, z něhož se u něj časem vyvinula nutnost nějakým způsobem ochránit a uchovat památku padlých kamarádů, ale i bezejmenných druhů. Ušlechtilé, ryzí kamarádství bylo to, co jej pojilo se všemi vojenskými veterány „šestašedesáté války“ a v nemenší míře svazovalo s těmi, jenž neměli to štěstí jako on a položili své životy v této válce.
Již za svého života se stal legendou, ke které s neobyčejnou úctou a uznáním vzhlíželi všichni, kteří s ním přišli do osobního styku v souvislosti s ochranou a zachováním vojenských hrobů na královéhradeckém bojišti. Jeho obětavé, nezištné a především neutuchající působení pro uchování památek na padlé vojáky především oceňovali všichni pozůstalí, kteří si přáli, aby jejich padlí příbuzní odpočívali důstojně a jejich hroby byly patřičně označeny, ale i hojní návštěvníci bojiště. Ti se rekrutovali nejen z řad četných účastníků bojů, ale byli to i prostí občané, kteří chtěli poznat místa, kde tolik mužů položilo své životy a prolilo svou krev. Právem si vysloužil za svou práci řadu vyznamenání a již za svého života se dočkal uctivého a plně vystihujícího přídomku Otec vojenských hrobů na královéhradeckém bojišti.
Nebyl sice úplně prvním, komu osud památek na padlé nebyl lhostejný, a koho napadlo, že o hroby padlých a jejich pomníky je potřeba soustavně pečovat, aby časem nezanikly. Jeho prvenství však spočívá v tom, že za svou myšlenkou šel nejen s příkladnou, ba až na první pohled nepochopitelnou houževnatostí, ale především, že inicioval založení organizace, která si předsevzala pečovat o památky na královéhradeckém bojišti. Dokázal svou představu nejen realizovat, ale obzvláště svou neúnavnou činností a vlastním příkladem podnítil množství vlivných osob především ze šlechtických a podnikatelských, ale i intelektuálních kruhů, kteřré se kolem něj seskupily či založily obdobné lokální spolky na dalších bojištích. Podařilo se mu tak v pravém slova smyslu nastartovat v podstatě proces organizované ochrany památek z války 1866.
Svou činností, jak již bylo uvedeno, dal příklad dalším svým následovníkům, kteří v jím započatém díle pokračovali a pokračují i přes nepřízeň doby a nehledě k momentálně panujícím politickým poměrům. S jeho jménem je tedy spjata nejen historie Komitétu 1866, ale i samotná tradice ochrany a udržování vojenských hrobů z války 1866, a to nejen na královéhradeckém bojišti, ale i v celých východních Čechách ne−li na celém českém a moravském území, kudy se prohnala bouře této sice krátké, ale velmi krvavé války.
Jan Steinský se svou výjimečností natolik liší od svých současníků, ale i následovníků, že se o něm dá říct, že jako kněz slouží Bohu, lékař nemocným, tak Steinský se dobrovolně uvolil sloužit mrtvým a chránit památku všech padlých ve válce 1866. A to se mu stalo jeho životním posláním, kterému zůstal věrný až do své smrti.
Svým životním rozhodnutím dal svému životu jasný smysl a celkově ho posunul naprosto do jiné dimenze – až k samému vrcholu mravních hodnot. Jeho význam pro samotnou ochranu památek z války roku 1866 je sice nepřehlédnutelný, ale nemůže být na škodu, když si velikost tohoto skutečného Otce vojenských hrobů na královéhradeckém bojišti trošku podrobněji připomene.