Karel kníže ze Švarcenberku v díle Josefa Jungmanna

14.01.2013 09:58

Naposledy upraveno: 14.01.2013

 

V roce 1839 vyšla postupně ve čtyřech dubnových číslech přílohy Pražských novinČeská wčela“ životopisná stať nazvaná Karel kníže ze Švarcenberku, cís. král. rakouský polní maršal. Ačkoliv autor tohoto příspěvku nebyl v novinách uveden, byl jím významný český jazykovědec a obrozenec Josef Jungmann, který ji později zahrnul i do jednoho ze svých souborných děl Slowesnost aneb náuka o wýmluwnosti prosaické, básnické i řečnické.

Životopis knížete Karla Schwarzenberga zařadil Jungmann po boku Adama Daniela z Veleslavína či Jana Amose Komenského do podkapitoly: VI. dějeprawné spisy – b) dějepisy – β) člověčenstva – aa) životopisy, přičemž účel celé knihy charakterizoval v úvodní části slovy: „slovesnost tato původně určena býti měla studujícím v Gymnasiích Českých; čemuž že okolnosti rozličné v cestě byly, vydána v změněné poněkud formě, v kteréž i tak na onen čas nějaký užitek vlastenské mládeži přinesla…“

(Edici připravil a ilustracemi s komentáři doplnil Karel Sáček)

 

Karel kníže ze Švarcenberku, cís. král. rakouský polní maršal

Josef Jungmann

 

Karel Filip kníže ze Švarcenberku narodil se ve Vídni dne 15. dubna 1771. Od nejmladších let k stavu vojenskému ustanoven jsa, již v prosinci r. 1787 co poručík u pluku Wolfenbüttelského, odebral se s polním maršalem Lacym k vojsku do Slavonska. Při každé příležitosti, zvlášť ale při dobývání Sabači jevil on výtečnou zmužilost, pročež od cís. Josefa II. 14. listopadu na důstojnictví setníka povýšen. Obzvláště výtečným učinil se při obležení Berbiru. U Bělohradu byl jen krátký čas, neboť prudká zimnice přinutila jej od armády se vzdáliti, ku které se teprv r. 1790 jakožto ritmistr cís. pluku lehké jízdy do Moravy navrátil, kde se vojsko proti Prusům shromáždilo. Již v létě toho roku za majora povýšen. Jakožto první strážmistr tělesné arrierní stráže přítomen byl korunování cís. Leopolda II.

Zámecký park v Krásném Dvoře: vyhlídková věž zřízená Janem Rudolfem hrabětem Czerninem jako novogotický chrám oslavující Schwarzenberga jako osvoboditele vlasti, do nejž nechal syn zřizovatele Eugen umístit sochu knížete od Josefa Maxe ml. Její sokl nese nápis: „Polnímu maršálovi Karlu knížeti ze Schwarzenbergu, statečnému, moudrému a šťastnému vůdci spojeneckého vojska“ (Dem Feldmarschall Carl Fürsten von Schwarzenberg, dem tapfern, weisen und glücklichen Führer der verbündeten Heere).
Podrobněji viz DOBEŠ, Adam: Eugen Karel Czernin a Schwarzenbergové. In: Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii. České Budějovice, 2008, s. 439-452.

 

Na začátku r. 1792 přesazen k pluku Latourovu. Jak mile pověst o nastávající vojně se roznesla, spěchal za svým povoláním. Neohrožeností, smělostí a dobrým pořádkem získal si za krátký čas lásku udatného zástupu. Krátký čas před válkou proti Francouzům r. 1793 vystoupiv za plukovního poručíka vedl tři oddělení ulánů, s nimiž ve vítězné bitvě u Neervindu dohlédal na přední stráže na obou březích Šeldy, a znamenitě přispěl, že se dorážení Dampierovo na prince Koburka u Orianyku nepodařilo; onť porazil nepřátelské oddělení, hrozící levému boku spojeného vojska. Švarcenberk udržel se v Lillerspolu k bezpečnosti armády proti Quesneyovi při dorážení na tábor u Famarsu a při obležení Vallencienském, byl pod generálem Bellegardem při dobytí mormolského lesa, a když se pevnost dobývala, vtrhnul do Solemnesu, by spojení s Kambrayí zamezil. Tehdáž získal si velikou pochvalu: přepadnulť nepřátelský batalión u Estreuxu a větší díl zajal. Touž udatností předčil u Landrecy. V únoru r. 1794 stal se plukovníkem u kyrysníků Zešvicových, vyznačil se u Premontu a Serenu, a dne 26. dubna dobyl si kříže teresianského. Při začátku vojny r. 1795 byl ve vojště shromážděném po obou březích Mohanu, a na jaře 1796 v krvavých bitvách u Niddy pod Wartenslebenem. Bitvy u Amberku a Vircburku zvýšily pověst knížete. V bitvě u Limburku byl za generálního majora povýšen. Od arcivévody Karla, jenž byl správu vojska opět převzal, do Vlach povolán, prokázal vojsku rakouskému důležité služby, načež s arcivévodou r. 1797 k Rýnu opět odešel.

Když vojna r. 1799 opět se počala, bojoval u Ostrachu, Singu a Stokachu, dobyl Dunaješingu, vedral se do hor Černého lesa, maje na zřeteli Rýn, když arcivévoda Karel do Švejcar vtrhnouti se hotovil. Později bojoval ve Švejcařích, pak při dobytí Manheimu, a u Heidelberku proti Neyovi. Zde ho přepadla nemoc, tak že od vojska se odebral.

V září r. 1800 Švarcenberk polním maršalovým poručíkem učiněn, v čele pravého křídla vypudil večer před bitvou u Hohenlindy nepřítele ze všech míst na břehu Isary, a přiblížil se v bitvě se svým oddělením až k Hohenlindě. Mezi tím porazil nepřítel střed rakouského vojska, a nyní doráželo se na knížete se všech stran, tak že se měl s celým svým vojskem vzdáti. Přiměřený ale boj osvobodil jej i vojsko jeho. Arcivévoda odevzdal mu zprávu vojska, nepříteli takměř podlehlého. Veliké jen schopnosti knížete podařilo se dopřáti vojsku na několik hodin odpočinutí, až by se vozy a děla přes Enži dostaly. Tuto nešťastnou vojnu ukončilo příměří.

Nyní zvolil jej císař za vyslance v Petrohradě, by císaři Alexandrovi zjevil přáni k dosednutí na trůn ruský. Tehdáž byl Švarcenberk poprvé v užším spojení s mocnářem, jenž později tak dokonale byl ho pochopil. Dva měsíce zůstal v Petrohradě.

V listopadu 1804 poslán do Lince, by tam zprávu nad vojskem přijal. V březnu 1805 stal se místopresidentem císařské dvorní rady.

Ve válce toho roku bylo mu vlastní oddělení vojska podřízeno. S ním vtrhnul do Ulmu, bojoval u Gunzburku a rozhodnul bitvu u Junginku. Za to výtečné počínání jemu kříž teresianský druhé třídy udělen. Když naše armáda před silnějším nepřítelem couvati musela, měl Švarcenberk příležitost na jevo dáti svou moudrost, zmužilost a ducha přítomnost. Přijda do Chebu onemocněl. Pouzdraven odebral se do Vídně, a doprovázel císaře Františka a Alexandra do Moravy. Jsa proti každé kvapné bitvě, mluvil i proti slavkovské, jejíž smutný konec předpověděl.

Krásnodvorská rozhledna neboli templ je v současnosti nepřístupná a nachází se v havarijním stavu (na fotografii v roce 2008). Soše knížete Schwarzenberga byla sražena hlava - dle lokální ústní tradice byli pachateli tohoto činu ruští vojáci, přítomní zde po druhé světové válce.

Důstojnější oslavy 200. výročí vítězství nad Napoleonem se pravděpdobně dočká druhý Schwarzenberga oslavující chrám - památník na Ptačím Vrchu u Českého Krumlova, někdejším panství vojevůdcova staršího bratra. Podrobněji viz STORM, Vojtěch: Památník Karla I. Filipa ze Schwarzenbergu na Ptačím hrádku u Českého Krumlova. In: Schwarzenbergové v české..., s. 103-112; srovnej: Památník na Ptačím hrádku po dvou stech letech dostaví, Českokrumlovský deník, 29.07.2012, ceskokrumlovsky.denik.cz; popř. ateliery-a.com/rekonstrukce
 

V létě 1806 žil pokojně na svém panství v Čechách, za důstojnost presidenta při dvorské vojenské radě poděkoval, a teprv roku 1808 ujímal se zemské obrany velmi horlivě. Po sněmu Erfurtském byl opět vyslancem v Petrohradě, kde všemožně usiloval odvrátiti hrozící Rakousku nebezpečenství, z onoho sněmu pocházející. Dva dni před bitvou u Wagramu vrátil se do Rakous; u Znojma dorážel mocně na nepřítele. Císař povýšil ho za generála jízdy. Vídeňský pokoj uvedl jej opět na dráhu diplomatickou: byl vyslancem u císaře Napoleona. Svou osobností získal mnohého znamenitého muže, i náklonnost Napoleonovu, kteráž zjevila se přede vším při nešťastné události, an při slavnostech strojených od knížete r. 1810 ke cti císařovny Marie Ludovíky, manželka bratra jeho, panujícího knížete Josefa, při zanícení paláců shořela co oběť mateřské lásky; duchovní síla knížete naplnila tenkrát císaře největší úctou a náklonností.

Švarcenberk jednal o rakouský podíl ve vojně proti Rusům; nenadále byl však povolán přijmouti zprávu nad oddělením rakouského vojska. V červnu 1812 táhl ode Lvova k Lublinu, by se s pravým křídlem velké armády spojil; i postupoval s ní aš k Prušani, odkud povolán do Nešvice a Minska učinil generálmajora knížete z Neušetlu pozorná na četné ruské vojsko, ve Volynsku stojící. Všemožně odporoval mínění, že vojsko to nepatrné jest. Dostav ale nové poručení vtrhnul do Nešvice, kdež ho i hned došla zpráva o nehodách Sasův. Věda, jak mnoho si Napoleon na Varsavě zakládá, a předvídaje nebezpečenství hrozící pravému boku francouzské armády, šel Rusům u Isoldy naproti. Napoleon s knížetem proto na nejvýš spokojen, přidělil Sasy pod jeho zprávu a poručil, aby Rusy překonal a do Volyně hnal. Oboje stalo se v krátkém čase. Přechod přes Isoldu vynucen, oužina u Kazibrodu dobyta. Konečně bylo i spojené vojsko ruské pod Tormasovem u Podubnice přemoženo, skrze bahna pronásledováno a přes Turii zahnáno. Tu však oddálilo se francouzské vojsko až k Moskvě dosahující a ruská armáda od Dunaje nenadále přitrhla. Příliš slabý k vítězství, držel se Švarcenberk do posledního okamžení, a když Tormasov a Čičakov spojeni přes Styr se pustili, ustoupil kníže za Turii a přesvědčil se v rovinách Lubomilských o přítomnosti veškerého vojska odmirálova, jemuž se vyhnouti a jej podržeti se snažil. Švarcenberk nepustil se do boje, směle přešel na očích nepřítele řeku Bug, zjevil se opět za Muchavicí, než tam nepřítel po rovné cestě přitáhl, vzdoroval celé nepřátelské armádě přes týden, čině přípravy k novému boji a vymkna se dvě hodiny před tím, než ruské řady se přiblížily. Došel do Lečny, přešel Bug, porazil u Bialy ruské oddělení a spojil se s přicházející posilou z Haliče a Francouz.

U Isabeliny vrazil na Rusy s Froucouzy se potýkající a tlačil je přes Narvu a Muchavici. Se ztrátou polovice vojska a většího dílu střeliva dávají se Rusové na outěk. Nyní vrátil se kníže opět do Slonima. Zde ale dostav zprávy o nehodách u Bereziny, couvnul se svým vojskem do Bialystoku. Kníže na to odebral se do Vídně, a odtud bez odkladu opět k vyslaneckému ouřadu do Paříže.

Přísné jeho a moudré chování proti nepříteli, jakož i ku spojeným mocnostem získalo mu největší vážnost obou válčících stran. S nezměněnou příznivostí přivítal ho Napoleon, jejž ale rychle zas opustil, neboť nastala doba, kdež vojska evropejská muži tomu naproti vésti měl.

Rakousko strojilo se, aby z počátku sprostředkovalo pokoj, později ale, by sílu svou ukázalo muži tomu, jenž všecku naději v pokoj rušil. Švarcenberk na přímluvu Napoleonovu již za času války s Rusy polním maršalem jmenován, stal se po vypovězení války Francouzům nejvyšším vůdcem spojených vojsk.

Na straně spojených bylo o 126,000 vojínů více. Postavení hlavní armády u Oharky potud jím prospělo, že krajiny od Labe až k Odře do rukou jejich přišly, a též bylo spojencům ku prospěchu, že dosazování vojska, koní a všech potřeb na blízku se nalézalo, an zatím Francouzové nesmírným namáháním slábli. Však Francouzům bylo ku prospěchu, že jediný, výborný vůdce nad armádou dokonale ozbrojenou zprávu měl, a že pevnosti nad Labem, Odrou a Vislou zámysly jeho podporovaly.

Povážíme-li tedy na francouzské straně výtečné dary vůdce a spolu císaře, povážíme-li důležitý boj počnouti se mající, a že jen jedna z bojujících stran zvítěziti, druhá ale klesnouti musí, snadno pochopíme, proč Švarcenberk každému odvážlivému předsevzetí se opíral, pokud cíle svého s bezpečností dosáhnouti nemohl. Plány, které byl před vypuknutím vojny mocnářům předložil, záležely v jednoduchých článcích: Napoleon musí při nynějším stavu věcí co nejdříve hlavní bitvu svésti, neb síly vojska jeho ubývá, naší přibývá. Bychom k vítězství kráčeli, musí francouzské vojsko jednotlivými boji a všemožným úsilím se menšiti. K tomu bude sloužiti troje oddělení našeho vojska; v Čechách, v Slezích a především v Prusku, a však jenom tenkrát, bude-li nezměnným zákonem ustanoveno, že každé oddělení, proti kterému Napoleon se obrátí, ucouvne, a druhé dvě za ním a po boku se pustí, nutíce jej tudy, aby od prvního oddělení upustil. Toto neustálé sem tam přecházení vojska více ho unaví, než troje oddělení spojenců, a podá i příležitost k zahlazení jednotlivých naproti poslaných vojsk nepřátelských. Seslábne-li tím spůsobem nepřítel, budiž zponenáhla od Labe za Sálu tištěn. V okolí Lipském budou snad spojena vojska moci s ním bitvu svésti.

Dle tohoto plánu vtrhlo hlavní vojsko u Oharky shromážděné do Sas (20. srpna), jak mile Švarcenberk se dověděl, že Napoleon do Slez na Blüchera táhne. Drážďany se oblehly, a však nedobyly pro nesmírný déšť a rychlý příchod Napoleona. Hlavní oučel byl ale dosažen; bitvy u Grossberu (23. srpna) a u Kacbachu (26. srpna) svědčí o tom. Proto dlel Napoleon v Drážďanech a z toho následovalo zahlazení vojska Vandamova u Chlumu (30. srpna). Ta sama příčina pohnula Napoleona do Čech se vedrati; tím ale byl Blücher osvobozen. Již 4. září stál opět u Hochkirchenu, a severní armáda dobyla nad maršalem Neyem slavné vítězství u Denevic (6. září). Tak následuje u francouzské armády ztráta po ztrátě, sem tam se obrací, dychtíc po hlavní bitvě, až konečně tak seslábla, že spojenci pomalu ovoce úsilí svého sbírati mohli. V krátkém čase stála slezská a severní armáda za Labem. Švarcenberk obklíčil českým vojskem pravé křídlo nepřítele pochodem svým ku Starým Hradům. Ještě jedenkráte pokoušel se Napoleon o svedení hlavní bitvy a vrazil celou mocí na Blüchera. Blücher se mu ale přechodem přes Sálu vyhnul, tím ho v rovinách u Lipska zastavil. Nyní přitrh Napoleon na toto osudu plné místo, obrátil se na české vojsko, by ho k bitvě vyzval.

Tu dobu vyplnilo se polovice plánu, dle kterého se posud pokračovalo; druhá měla se v skutek uvésti. Nyní věda Švarcenberk, že Blücher a dědičný princ Švédský na blízku se nalézají, a vyzvav je oba ku pomoci, svolil dne 16. října k bitvě. Měly-li Napoleonovy záležitosti k jeho prospěchu obrátili se, musil toho dne vítězství dobyti. V okolnostech dne 16. října vypadlo všecko k jeho prospěchu. Celou svou sílu 170,000 výborných vojínů měl pohromadě, an zatím troje oddělení spojenců teprva dne 17. sjednotiti se mohlo, proto že dědičný princ Švédský se severní armádou, totiž s třetím dílem válečné moci dne 16. do boje nepřitáhnul, jakž to byl Švarcenberk žádal a očekával. Napoleon ale nezvítězil dne 16.; protož stalo se dne 18. a 19., co se nevyhnutedlně státi musilo.

Leipzig-Meusdorf: Schwarzenbergův pomník připomínající doručení zprávy o vítězství v bitvě národů spojeneckým panovníkům. Byl zřízen manželkou a syny roku 1838 a jeho žulový kvádr nese nápis: Knížeti Karlu ze Schwarzneberga, vůdci zástupů bojujících 18. října 1813 na lipských pláních za svobodu Evropy (Dem Fürsten Karl von Schwarzenberg dem Führer der am 18. Oct. 1813 auf den Ebenen von Leipzig für Europas Freiheit kämpfenden Schaaren setzen diesen Denkstein seine Gattin Marianne und seine Söhne Friedrich, Carl, Edmund. (Foto: 2012)

 

By jednotu a srozumění mezi rozličnými vůdci a vojsky zachoval, na čemž všecko záleželo, musil kníže na zřeteli míti vše to, co se v času a okoličnostech zanedbalo, a což při tak mnohonásobně zapleteném řízení více se přiházelo, než při jednoduché zprávě protivníka jeho. Tak se i kníže proti svému přání podrobil, že se nepřítel k Rýnu nepronásledoval. Nicméně ač mile rád v méně důležitých věcech se poddal, předce stál na svém mínění, byl-li o dobrém následku přesvědčen. Tím spůsobem, když vojsko spojencův u Rýna bylo, setrval při tom, by se pokoj neuzavíral a Švejcarům neutralnost nepovolovala.

Návrhu jeho, aby vojska do francouzské země skrze Lotrinsko a Franche-Conté se vedla, tak aby se ku konci ledna u Marny sjednotila, byla dána přednost před návrhem, aby celá armáda jedinou cestou do Francouz táhla. Dne 20. ledna stál Švarcenberk u řeky Marny a Blücher v údolí Másy. Po šesti dnech spojilo se oboje vojsko u Auby. Spojenci počítali tenkráte 162,000 mužů, Napoleon neměl více než 70,000; byl ale pevnostmi svými všude hájen a síla jeho rostla u prostřed říše každým dnem. Švarcenberk nedal se vítězstvími tak svésti, aby byl za hřičku měl věci nastávající; pevně držel se pravidla, které jej od Oharky až k Marně vedlo, totiž, aby na nic se neodvažoval, dokud se ještě něco bez odvážení dá poříditi. Události rokův 1757, 1792 a 1812 vznášely se mu před očima. Duch národa, který na jeho vlastní půdě měl se přemoci, zima, nedostatek potravy, nemoci ec. neodvrátili ho od zákona, aby, dokud možná, s jistotou a bezpečně jednal.

Ku konci ledna přehánělo se přátelské i nepřátelské vojsko. Přepadnutí zámku Brienského dne 29. zavdalo příčinu k bitvě Brienské dne 8. února, kterou Napoleon svedl, maje největší naději k vítězství nad slezským vojskem. Švarcenberk zvítězil, ježto Napoleon dosti rychle prospěchu nepoužil a času mu popřál, aby své vojsko se slezským spojiti mohl. Obtížné zásobování tak velikého vojska, i položení nepřátelské armády nutilo spojence po Brienském vítězství, aby své vojsko opět rozdělili. Švarcenberk nařídil proto Blücherovi, by po Marně postupoval, což on podlé Sekvany učiní. Zřetelem obou byla Paříž. Nedostatek prozřetedlnosti s jedné, a Napoleonův bystrý zrak s druhé strany ponoukajíce k bitvám u Champobertu, Montmirailu a Etogesu (10., 11. a 14. února), byly příčinou, že slezské oddělení se ztrátou čtvrtého dílu vojska do Chalonu vrátili se musilo.

Toto vítězství působilo škodlivě i na hlavní armádu, která po boji u Montereau (18. února) až za Sekvanu musila táhnouti a tam s Blücherem se spojiti, aby v příležitém čase k hlavní bitvě sjednocenou silou na nepřítele udeřiti mohli. Příležitost ta se ukázala, však jen ku prospěchu Francouzům. Švarcenberk vyhnuv se hlavní bitvě vrátil se za Aubu. Nepříznivé zprávy z jihu, kde i Bubna před Augereauem couvnouti musil, pohnuli mocnáře ustoupiti s hlavní armádou až k Langresu; Blücher odloučiv se proti vůli knížete Švarcenberka od hlavní armády, pronásledoval maršala Marmonta oudolím okolo Marny. Sotva se Napoleon o tom dověděl, byl i hned po hotově, pustiti se za slezským oddělením, Švarcenberk přesvědčiv se, co Napoleon obmýšlí, nedopustil, by hlavní armáda k Langresu šla. Šarvátkami u Baru vynutil se pochod přes Aubu, v několika dnech bylo Troyes vzato a armáda položila se opět u Sekvany. Napoleon tisknul zatím Blüchera k Aysně, kde dobytím Soissonu a přiblížením se armády severní stav jeho nebezpečný v pravém čase opět se polepšil. Nyní následovala bitva u Laonu (9. března), kde Napoleon síly své darmo mařiv rychle po Marně se vrátil, kamž ho Blücher následoval. Švarcenberk věda, co se stalo, nařídil potkati se na pravém břehu Sekvany s nepřítelem, sám ale chtěl jíti právě přes Aubu, když ho zprávy došly, že Napoleon již před ním za Aubou stojí. Ohled jeho byl přepadnouti hlavní vojsko na pravém křídle, průčelí jeho u Auby proraziti, a tak oddělení u Sekvany stojící po jednotlivých částech potříti. Kníže se rychle odhodlal spojiti vojska svá teprv za Aubou, což bylo příčinou, že Napoleon jednotlivých oddělení nenalezna, když spojenou armádu poraziti chtěl, sám poražen byl.

Ztrativ čas a vojáky ustoupil Napoleon, a k Vitry u Marny se obrátil v tom odvážlivém předsevzetí, že od svého spojení s Paříží upustí, na své pevnosti v Lotringu a Elsasu spolehne a spojené mocnosti ve francouzské zemi obklíčí, by spojení jich s Rýnem a Švejcary překazil. Napoleon myslil takovýmto počínáním přinutili mocnáře k ucouvnutí. Švarcenberk znamenav úmysl ten, uzavřel blížiti se k Vitry, spojití se s Blücherem a tak sjednocenými vojsky do Paříže táhnouti. Předsevzetí to přednesl císaři ruskému a králi pruskému, odeslal ještě toho dne pobočníka k císaři rakouskému do Bar sur Aube, aby mu oznámil, co se uzavřelo.

Pochod Napoleonův k sv. Dicieru přesvědčil Švarcenberka, že se nemýlil. Psaní, které byl Napoleon své manželce do Paříže poslal, a jenž do rukou Tettenbornových se dostalo, nepřipouštělo docela žádné o tom pochybnosti. Na vrcholcích Sompuiských v deset hodin ráno (25. března) navrhnul Švarcenberk u přítomnosti mocnářův a nejvyšších důstojníkův společní, hlavní tah, a pak aby slezská armáda do Paříže vtrhla.

Kníže Švarcenberk, po dosaženém oučelu ode všech mocnářův evropejských poctěn, byl od té doby účasten jenom toho, co se v Paříži a později ve Vídni jednalo, a však jakožto president vojenské dvorní rady zachoval rakouskou armádu v tak zbrojném stavu, že po zprávě o přistání Napoleona ku francouzským břehům z ostrova Elby, hned do pole táhnouti mohla. Společně s vévodou Wellingtonem a s ostatními vůdci předložil Švarcenberk shromážděným mocnářům dne 28. dubna 1815 plán k novému tažení, dle kterého spojená vojska v čtyřech odděleních takto se postaviti měla: anglicko-pruské v Hollandech; rakouské se spojenci jižních Němec u prostředního a horního Rýna; ruské u dolního Rýna, a konečně ještě sedmdesát tisíc rakouského vojska u Piemontu. Čtyr a dvadcátý den měsíce června byl ustanoven k započetí války, kterouž ale bitva u Waterloo beze všeho nadání zkončila. Slyše to Švarcenberk rychle přešel Rýn. Dvadcátý den na to byl kníže Wrede s předními pluky u Paříže, a dva dni na to (17. června) vtrhlo rakouské vojsko po druhé do hlavního města francouzského, an zatím druhé rakouské vojsko ze Vlach úžinami švejcarskými cestu si razivši, Lyon oblehlo a obsadilo.

Švarcenberk vydal se z Paříže, a dne 5. a 6. října viděl posledníkrát v ležení Dižonském shromážděné vojsko rakouské, které byl k slávě a vítězství vedl. Napotom odebral se na svůj zámek Vorlík v Čechách, kde jej císař Alexander navštívil. Tam odtud odešel do Vídně.

Karlovy Vary: zákoutí knížete Karla Schwarzenberga 30. června 1818. Pomník nacházející se poblíž důstojníky napoleonského období hojně navštěvovaného Poštovního dvora byl zřízen v roce 1891 a renovován 1991. (Foto: 2008)

 

Ouřední povinnosti zvaly kníže v lednu 1816 na cestu do Vlach. Slavná byla jeho cesta. Ku konci března odjel ze Vlach, jsa již velmi churav. Dne 13. ledna 1817 byl mrtvicí raněn. První nebezpečenství minulo sice, nemoc ale trvala, až divným řízením do Lipska odjel, a tam toho samého dne, kterého před sedmi lety v čele vojska evropejského k Lipsku přitrhnul, zemřel 15. října 1820.

Vojska a vlast ctí památku toho reka, jehož činění v tato slova vtěsnati lze: V radě moudrý, v boji vítěz, v živobytí láska.

 

 

Digitalizovaný text odpovídá verzi publikované v díle Slowesnost aneb náuka o wýmluwnosti prosaické, básnické i řečnické se sbírkou příkladů w newázané i wázané řeči, 2. vydání. Praha, 1845, s. 227-235, viz např. kramerius.nkp.cz/kramerius/4478298&=23858312; s výjimkou u cizích jmen došlo ke kompletní záměně písmene „w“ za „v“ a „au“ za „ou“.

 

Původní text Jungmannovy stati v České wčele viz:

č. 28, 05.04.1839, s. 111-112, viz kramerius.nkp.cz/kramerius/7288084
č. 29, 09.04.1839, s. 115-116, viz kramerius.nkp.cz/kramerius/7288088
č. 30, 12.04.1839, s. 119-120, viz kramerius.nkp.cz/kramerius/7288092
č. 31, 16.04.1839, s. 123-124, viz kramerius.nkp.cz/kramerius/7288096

 

 

Související články:

Sbor knížete Schwarzenberga v Rusku roku 1812

Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka: 1/4 životopisný nástin