Krátký životopis c. k. polního maršála hr. J. V. Radeckého z Radče, část II.: 1809-1836

12.07.2016 16:17

F. V. [František Cyril Kampelík]

Naposledy upraveno: 27.10.2016

 

R. 1809 pozdvihlo se Rakousko ještě jednou, a sice v síle posud nevídané. Bez spojence, bez cizí pomoci, důvěřujíc jedině ve spravedlnost své věci, podniklo nesnadný zápas. Tvořivý duch arciknížete Karla povznesl věrnou armádu v každém ohledu; ve všech zemích vypravila se k hotovosti zemská obrana. Veškery části rozsáhlého mocnářství hotovy byly k obětem pro svého císaře, a postoupené dříve země toužily opět po spojení s Rakouskem. Ondřej Hofer, Josef Speckbacher postavili se v čelo věrných Tyrolanů do boje proti vnějšímu nepříteli. Rakousko se zpěčovalo uznati Napoleonova bratra Josefa za krále Španělského, i vypovědělo z počátku dubna Francouzům válku. Hlavní armádu vedl arcikníže Karel, s nížto vtrhl do Bavor. Gen.-major hr. Radecký nalézal se v této armádě a sice v V. sboru pod arciknížetem Ludvíkem. Pokud se šlo po bavorské půdě, tvořil tento sbor přední, později zadní voj. Od Landshutu zaháněl v ustavičných bojích nepřítele ku předu, avšak brzy se stalo, že odtrhnut jsa od ostatního vojska, osamotněl. Francouzové ihned obrátili se proti němu, a přinutili jej převahou k ucouvnutí. Radecký, který tvořil zadní voj, vzdoroval všude nepřátelům, jevě podivuhodnou udatnost, odvahu a opatrnost. Brzy zdržoval zmužilým odporem mocného nepřítele v rychlém postupování, čímž nabyli ostatní času, aby v pořádku ucouvli; brzy mýlil nepřítele i čekal naň v té straně, kdež by se toho byl nejméně nadál. Tak blíže Landshuta, u Nov. Oettingu, Lambachu, Welsu, Kleinmünchenu, u přechodu přes řeku Traun, u Neumarktu. U Traunu vznikla u přechodu pres most zácpa, což, poněvadž Francouzové rychle přejíti chtěli, krutý boj spůsobilo. Že však naše armáda ucouvla tak daleko, a sice posléze až za Dunaj, mělo svou příčinu v nešťastné bitvě u Eckmühlu (23. dubna 1809).

Brzy nato svedl arcikníže Karel rozhodnou bitvu. Napoleon se zmocnil v Dunaji ležícího ostrova Lobavy a překročil odtud řeku, kdež měl obsazeny vesnice Ašper (Aspern) a Esslingen. Arcikníže Karel odhodlal se, učiniti naň útok (21. a 22. května 1809). Hořící loďky a vory, jež na rozkaz arciknížete po Dunaji puštěny byly, rozbořily Napoleonův most a oddělily jej od druhého břehu. Z Ašpru byl gen. Masséna vypuzen, a všecko namahání francouzských gardů, aby se opět vesnice té zmocnili, bylo marné. Krutější nastal však boj následujícího dne mezi Ašprem a Esslingeny. Všude byl arcikníže Karel v čele pluků; onť bojoval, povzbuzoval, sám předcházeje příkladem. Posléze viděl se Napoleon udatností naší armády nucena, couvnouti přes Dunaj. Bylť poražen a sice ponejprv v bitvě rozhodné, poražen od Rakušanu samých, pod velením šlechetného a hrdinného arciknížete Karla. Radecký nemohl míti účastenství v této bitvě; bylať mu následkem rozdělení vojska odňata příležitost, aby osvědčil známou statečnost svoji. V. armádní sbor, ve kterémž stál, obsadil přechody přes Dunaj.

Dne 1. června 1809 byl ustanoven za podmaršála a od V. ku IV. armádnímu sboru přeložen, jehož velitelem byl kníže Rosenberg. Toto oddělení vojska postaveno bylo na návrších u Markgraf-Neusiedlu i za nedlouho mělo se účastniti nejkrvavějších bojů. Po šest neděl stály nepřátelské armády naproti sobě u Dunaje. Napoleon odevšad se sesíliv, vytrhnul nenadále z ostrova Lobavského, ale s radostnou myslí počal arcikníže bitvu. Jeho nadšení přešlo na celou armádu. Ačkoliv raněn, nessedl předce s koně. Dva dni trvala bitva a dne 5. července 1809 stál rekovný arcikníže co vítěz na bojišti. Druhého dne rozhodlo štěstí pro Napoleona. Avšak arciknížete opustilo pouze štěstí, radostná mysl a věrnost jeho vojínů zůstala mu. Vždyť dobyli Rakušané více nepřátelských práporů nežli vítěz.

Podmaršál hr. Radecký stál v této bitvě u Wagramu dne 5. a 6. července 1809 na levém křídle. Sbor jeho nebyl znepokojován, až z rána, když první bitvu svedeno. Tu teprv se blíží francouzský vojevůdce Davoust se svým vojskem a 40 děly i počne vražednou bitvu. Jeho snahy, aby Rakušany zahnal nazpět, byly však marné; všecky se roztříštily o statečnost Rosenbergovu a jeho vojínů, Radeckého a jiných. Druhého dne byl tento pluk od milého rána až do večera v nejkrutějším boji, a Radecký tvořil přední dvou prvních šiků. Nepřátelští harcovníci musili ucouvnouti, jak statečně na ně vrazil, a v nejhustším padaní kulí postupoval ku předu. Tu poslal Napoleon tomuto stísněnému sboru znamenitou pomoc. S převahou učinili Francouzové znova útok; přes 1 000 mužů ode sboru Radeckého leželo již na bojišti, veliká část jeho děl nebyla k potřebě; i musilť v takových okolnostech Radecký ucouvnouti až za zákopy Markgraf-Neusiedelské. Francouzský velitel dal utvořiti šiky k útoku, sbor Rosenbergův udržel se však předce ve svém postavení, pokud ho nedošel z hlavního bytu rozkaz, aby ucouvnul, což se stalo v nejlepším pořádku.

Podmaršál Radecký získal si v této bitvě nejchvalnějšího uznání arciknížete Karla. Pravit o něm, „že dal v této bitvě na jevo nejchvalnější důkazy horlivosti a vojenských vloh.

Nato se obrátila naše armáda do Moravy, avšak brzy bylo učiněno příměří (12. července) a posléze (14. října) uzavřen mír ve Vídni, kteréžto město bylo též bydlištěm podm. Radeckého v pokojných letech 1810, 1811 a 1812. Milostivý jeho mocnář uznal a poctil též jeho zásluhy, povolav jej do dvorské vojenské rady a za náčelníka štábu bytovnického (General-Quartiermeisterstab); r. 1809 dne 6. září učinil jej majetníkem 5. husarského pluku.

 

  

Rytina od H. Mansfelda zobrazuje Radeckého krátce po napoleonských válkách, velmi pravděpodobně jako plukovníka jeho husarského pluku č. 5. Tentýž dodatečně (?) kolorovaný portrét tomu však neodpovídá, protože pátí husaři nosili do roku 1849 dolmany i kožešinové atily (pelissy) tmavě zelené a poté tmavě modré.

Radecký byl majitelem tohoto pluku v letech 1809-1814, 1830-1831 a 1848-1858, mezitím zastával pouze pozici tzv. druhého majitele. Po maršálově smrti měl husarský pluk č. 5 nést jeho jméno na věčné časy.

 

V tomto novém okresu činnosti své působil podm. hr. Radecký s velikou horlivostí a obezřetností, a nejedno prospěšné, přiměřené zařízení u vojště stalo se působením a rozkazem jeho.

Napoleon svými vítězstvími pořád výše a výše postupoval. Čím však více rostla jeho moc, tím více zmahala se jeho přílišná ctižádost. Jen jediná říše nebyla na pevnině evropské od něho posud pokořena - ohromné Rusko. I odvážil se, roztříštiti ji. Víc než půl milionu bojovníků vedl r. 1812 naproti Rusům. Avšak „pýcha předchází pád!“ Prozřetelnost chtěla tomu jinak. Za krátký čas krylo přes 250 000 mrtvol rozlehlé sněhové stepi ruské, a jenom chatrné zbytky ohromné armády vrátily se nazpět! Jedva že Napoleon sám se uchránil - Rakousko v tom nemělo účastenství. Teprv r. 1813, když bylo Prusko meč vytasilo a vyjednávání o mír na přímluvu Rakouska nic neprospělo, vypovědělo též Rakousko dne 12. srpna Napoleonovi válku. Podmaršál hr. Radecký stal se náčelníkem bytovnického štábu armády, nad nížto velel maršál kníže K. Schwarzenberg v Čechách. Bylť mu tedy vykázán velmi důležitý okres působnosti. On měl účastenství ve všech vyjednáváních v radě váleční, v poradách o postavení a rozdělení vojska a při všech válečních událostech byl přítomen. Hlavní moc Napoleonova stála ve Slezsku a v Sasích, an zatím spojenci, 237 000 mužů silni, pod Schwarzenbergem v Čechách, 95 000 mužů ve Slezsku pod Blücherem a 150 000 m. u řeky Havle a Sprevy pod princem Bernadottem postaveni byli. Tyto tři veliké armády postupovaly k sobě pořád blíže i působily okolo Napoleona téměř veliký kruh. Marně se snažil tento, aby každou jednotlivou armádu o sobě porazil. Armáda Schwarzenbergova byla sice nucena, od Drážďan ucouvnouti, avšak francouzský gen. Vandamme, který měl zpáteční pochod znepokojovati aneb zameziti, musil se u Chlumu a Nollendorfu vzdáti. K tomuto vítězství podstatně přispěl podm. Radecký. Výslovně vytknul maršál Schwarzenberg ve své zprávě „rekovnou mysl a činnost podmaršála a náčelníka štábu bytovnického hr. Radeckého v nejrozhodnějších okamženích.“ Ruský císař Alexander ozdobil prsa jeho za touto příčinou řádem sv. Anny I. třídy.

Pamětní deska v Duchcově - Husově ulici č. 13, která připomíná Radeckého pobyt v tomto domě v roce 1813. Odhalena byla v roce 1895 (stav v roce 2006).

 

Po této porážce kalilo se štěstí Napoleonovo. Onť byl veškeru svou sílu po dalších marných pochodech stáhl do rovin okolo Lipska. Spojenci táhli mu však v zápětí, a zde právě svedena ona velepamátná a předůležitá bitva, ve které dne 16., 18. a 19. října roku 1813 více než půl milionu bojovníků, synů to rozličných vlastí, ze zadní Asie a západní Francie, z jižních Vlach a ze severního Švédská, proti sobě stálo.

Rozdělení a postavení vojska v armádě Schwarzenbergově pocházelo podstatně od Radeckého.

Ohlušující bylo hřmění děl, jichžto se 600 počítalo; krutý byl obzvláště útok francouzských jezdců gen. Murata na vesnici Gossu, kdež se nalézali vznešení mocnářové Rakouský, Ruský a Pruský, jejž ale Schwarzenberg statečně odrazil; strašlivě bojováno v Probstheidě a okolí, kdež Francouzové 150 děl postavili. Dne 19. října bránil Napoleon již jenom brány Lipské, na kteréžto město se všech stran útok činěno. Mnoho tisíc mrtvol pokrývalo bojiště a nemalý počet vojska byl poraněn.

Mezi raněnými nalézal se též podmaršál Radecký. „Náčelník bytovnického štábu podm. hr. Radecký“ dí o něm zpráva maršála Schwarzenberga o této bitvě, „získal sobě svým obezřetným jednáním, svou neunavenou činností a výtečnou udatností obzvláštní právo na vděčnost vlasti.“ Jeho milostivý mocnář František a Ruský císař Alexander odměnili tyto jeho zásluhy; udělilť mu onen komturský kříž řádu M. Terezie a tento řád sv. Jiří III. třídy.

Radecký na výřezu z monumentálního skupinového portrétu Johanna Peter Kraffta nazvaného Hlášení o vítězství knížete Schwarzenberga v bitvě u Lipska 1813 spojeneckým panovníkům, který byl poprvé zhotoven v roce 1817 pro vídeňskou invalidovnu.
 

Díky umístění na tomto obrazu se Radecký v roce 2013 dostal i na českou poštovní známku, konkrétně příležitostný aršík 200. výročí bitvy u Lipska, který dle návrhu Zdeňka Zieglera vyryl Václav Fajt; viz Známky vydávané v roce 2013 - mpo.cz/dokument143597.html srovnej cartesmaximum.blogspot.cz.

 

Radecký po bitvě u Lipska znovu v nejbližším okolí vrchního velitele Schwarzenberga, kterého císař František dekoruje velkokřížem Vojenského řádu Marie Terezie.
(vyobrazení: Peter Johann Nepomuk Geiger)

 

Posud válčil Napoleon spíše ze ctižádosti a pro slávu váleční, nyní však bylo mu bojovati o zachování koruny. Spojenci následovali v zápětí prchajících Francouzů až přes Rýn. Se všech stran vtrhli do Francouzska a Napoleon nemohl déle leč do konce března 1814 vzdorovati. Dne 31. března 1814 byla Paříž dobyta, a v poledne vtáhli vznešení mocnářové a maršál Schwarzenberg, obklíčen jsa Radeckým a jinými do města. Dne 11. dubna se vzdal Napoleon trůnu, dostav s titulem císařským ostrov Elbu za bydliště.

I na těchto posledních výpravách dal Radecký „nové důkazy své obezřetnosti a vojenského genia.“ Řády od císaře Ruského, krále Pruského, Bavorského byly nová vyznamenání, jichžto se mu za jeho veliké zásluhy dostalo. Navrátiv se do vlasti, ustanoven byl 11. června r. 1814 za dozorce vojska v Uhřích. Pátého husarského pluku stal se prvním majetníkem, byv až posud druhým. (Zvláštním armádním rozkazem nařídil J. V. císař František Josef, aby tento pluk na vždycky jméno maršála Radeckého podržel, což zajisté důkaz nevšední vážnosti).

Málo známý Radeckého portrét od neznámého autora.

 

Nebezpečí, jehož zavezením Napoleona na ostrov Elbu mocnosti se zbaviti hodlaly, hrozilo však po roce opět. Vyvázna totiž z vykázaného sobě bydliště, přibyl Napoleon dne 1. března 1815 opět do Francouzska. Nemaje ničeho leč své jméno, chtěl předce dobyti říši s 30 miliony duší! Dne 20. března dostal se do Paříže i jal se s velikou rychlostí sbírati pole a zaopatřovati váleční potřeby. Avšak i spojenci rovněž se připravili k nové válce a vytáhli se svými vojsky proti Francouzsku.

Radecký se stal opět náčelníkem bytovnického štábu armády, která pod maršálem Schwarzenbergem do Elsas vtrhnouti měla; ještě ale byl hlavní byt v Heidelberku, an přišla již zpráva, že dne 18. června 1815 nepřítel u Waterloo v Belgii od Wellingtona a Blüchera byl přemožen. A takto viděl se Napoleon podruhé nucena, vzdáti se koruny, kterou jenom 100 dní byl nosil. Spojenci táhli dále a vznešení panovníci přibyli dne 9. července do Paříže. Hlavní byt, ve kterém se Radecký nalézal, přenesen byl přes Špýr, Nancy, Toul do Fontainebleau. Tenkráte byl Napoleon zavezen co vězeň na skalnatý ostrov Sv. Heleny, 1 000 mil od Francouzska vzdálený. A zde na této holé, obmezené skále nalezl tento nevšední muž, jemuž byl svět příliš malý, pokoj smrti dne 5. května 1821.

Jakkoli Radecký vítězství Waterlooského se nezúčastnil, nebyly předce jeho zásluhy nepatrné, pročež jej poctili mocnářové: Ruský, Francouzský, Hanoverský a j. v. svými řády, a jeho vlastní panovník učinil jej cís. kr. tajným radou. Ano císař Rakouský dal mu na vůli, aby si nějakou zvláštní milost vyžádal; a tu se ukázala zřejmě šlechetná a spanilá mysl našeho hrdiny. Nikoli pro sebe, ale pro jiného užil této milosti. Generál Mack nalézal se již po 10 roků za svou neopatrnost a hluchost u vězení, ježto nedbaje cizí rady r. 1805 vojsko u Ulmu ku vzdání se přinutil - aby tomuto nešťastnému Mackovi dána byla milost, byla žádost Radeckého, vždyť prý se od něho za jeho lepších dob mnohý ledačemu dobrému přiučil.

* * *

V následujících nyní pokojných letech až do roku 1829 přebýval podmaršál hr. Radecký větším dílem v Uhřích. Jakožto divisionér dostal se nejprve do Šoproni a od 12. prosince 1818 do Pešti. Od r. 1821 byl dán k ruce komandujícího generála v Uhřích, až pak se stal 24. listopadu 1829 velitelem pevnosti Olomúcké. Krátký čas před tím, 18. února 1829, povýšen byl za generála jízdy. V Olomúci zůstal však jenom dvě léta, neboť již 26. dubna 1831 přeloložen byl k cís. kr. armádě do Vlach, kdežto 23. listopadu 1831 za komandujícího generála království Lombardo-Benátského ustanoven byl.

Pamětní deska v Olomouci - na Edelmannově paláci na Horním náměstí, kde Radecký pobýval v letech 1829-1831.
Byla zřízena olomouckou vojenskou posádkou v roce 1892.

 

Tím vykázán mu byl obor působnosti velmi rozsáhlý a veledůležitý. Jenom muž jako Radecký, mnohostranně a důkladně vzdělaný, zkušený ve válce, věrné a šlechetné mysli, byl s to, vyhověti dokonale povinnostem, jež mu postavení jeho ukládalo. Úkol, jejž sobě vytknul, a jemuž tak výborně dostál, nebyl jiný, leč aby podřízené sobě vojsko v každém ohledu zdokonalil, lásku a příchylnost k panovnickému rodu u něho oživil a udržel, aby „jakékoliv události, která v pozadí příštích dob se ukrývá, bez obavy vstříc hleděti mohlo.“ V letě táhlo vojsko do táboru, aby se v jistých vojenských pohybech cvičilo. A tu se nerozbil tábor, ve kterém by Radecký sám osobně nebyl přítomen. Neúnavně činným jevil se všude. Ano, zdáloť se, že má sílu mladistvou, když meškal v táboře. Unavení necítilo téměř jeho tělo, ani když vystupoval na nejvyšší hory. Tak vystoupil r. 1834, tedy co 68letý stařec, s pravým ohněm mladickým na příkrý vrch Volmarana. Na podzim odbývaly se pak velikolepé manévry obyčejně na takových místech, kdež skutečně za dřívějších dob bitvy svedeny byly. Brzy rozšířila se o těchto manévrech pověst široko daleko, tak že se k nim scházívali důstojníci nejrozličnějších národův. Ve vlasti a v cizích zemích došla výborná zařízení Radeckého uznání, a J. V. císař Ferdinand učinil jej dne 17. září 1836 polním maršálem. Též panovníci: Ruský, Pruský, Sardinský, papež aj. v. ozdobili prsa Radeckého svými řády.

Avšak netoliko svými výbornými zařízeními, alebrž zejména i svou osobností, spůsobem, jakýmž s vojskem zacházel, působil tak blahodarně a prospěšně na celou armádu. Brzy staltě se duší, která celku života dodávala. K vyšším a nižším důstojníkům stál v důvěrném a přátelském poměru. U jeho stolu jídali v čas pokoje i války všickni důstojníci, kteří byli blíže něho. A tu nepanovala žádná úzkostlivá etiketa, tu se nehledělo tak přísně na pořádek sezení u stolu. Polní maršál posadil se do prostřed tabule a okolo něho ostatní důstojníci, jakž náhodou který kde sedl. Hovor při stole býval duchaplný, někdy se střídal vtip za vtipem, zkrátka duchaplná zábava, nejlepší rozmar a utěšená mysl panovaly u stolu. A jakož býval maršál sám veselomyslný a spokojený, tak i rád vídal, když byli jiní veselé a utěšené mysli. Ježto měl výbornou paměť, ostrou a vtipnou mysl, dobré a upřímné srdce, a při tom všem jsa pán mnohonásobně zkušený, uměl též hovoru poskytnouti živost. Srdečně se též smával, prohodil-li i někdo jiný nějaký vtip. Vstoupil-li nenadále mezi důstojníky, kteří buď pohromadě stáli aneb okolo strážního ohně seděli, hleděl dle možnosti, aby jich z nenucenosti jejich nevytrhoval. „Zůstaňte sedět, přátelé, nedělejte žádných okolků,“ říkával někdy ku vstávajícím důstojníkům.

K ostatním vojínům byl vlídný a laskavě i přívětivě s nimi zacházel, tak že si všechněch náklonnost a lásku získal. Mluvil rád a často se sprostými vojáky, někdy i v jejich mateřštině, jakož jmenovitě s Čechy po česku hovořil a je svými krajany nazýval. Vyptával se jednotlivých mužů na jich poměry, povzbuzoval jich několika slovy a často jim nenadále učinil radost Nejednou vstrčil strážem do nábojnice (Patrontasche) několik dvacetníků, aneb jim je položil někam na blízku, aby si je vzaly, přišedše ze stanoviště. (Jak známo, nesmí totiž voják, pokud na stanovišti strážním stojí, od nikoho nic přijmouti.) Radecký nenáležel k vojevůdcům, kteří sobě málo života lidského váží. Když spatřil raněné aneb padlé na bojišti vojíny, vždycky se zarmoutil, a často si vzdychnul z hloubi srdce, zvolaje: „Ježíši Kriste!“ Nic ho více nerozhněvalo, než když se dověděl, že voják svůj chléb a náležité opatření něčí nedbalostí buď v náležité dobrotě aneb snad v pravý čas nedostával. „Vždyť je dost přísný proti sobě, proč by neměl žádati přísnosti u věcech služby též od jiných?“ říkával při takové příležitosti. Hodinu k pochodu ustanovenou zachovával s největší svědomitostí, aspoň se později nikdy z místa na pochod nevytáhlo. Zprávy odcházející přečítal sám všecky. Co se týče způsobu jeho živobytí, panoval v něm největší pořádek. Hned o 5. hodině vstával, a ihned se jal pracovati. Okolo 6. hodiny pil kávu ve společnosti svých pobočníků a ordonančních důstojníků, kteří měli službu. K 10. hodině snídal a okolo 4. hod. odpoledne obědval. Večer o 7. hod. pil čaj a o 9. odebral se na odpočinutí.

Radecký v hodnosti generála jízdy na litografii P. Berlottiho.
Přehled jeho řádů a vyznamenání dostupný online viz např. - forum.valka.cz/topic/28478

 

Co se týče jeho zevnějšku, na první pohled poznati bylo na něm velikého vojevůdce. Jeho čelo bylo vysoké, pohled pevný, rozkazovací a skoumavý, avšak zároveň přívětivý a laskavý. Postavy nebyl veliké, ale pevného, složitého zrůstu, a vzdor svému vysokému stáří chodíval obyčejně zrovna, zpříma a rychle. Jenom povídalo-li se mu něco důležitého, naklonil hlavu badavě na stranu. Chodíval-li po pokoji semotam, míval obyčejně ruce v zadu, a přišel-li s někým, jenž si byl jeho důvěru a lásku získal do řeči, procházel se sním, brávaje jej obyčejně j pod páždí neb za ruku. Jel-li na koni, obyčejně na bělouši, jel pevně a jistě a téměř vždy rychle. Hlas jeho byl silný a hluboký. Radostně leskla se tvář jeho, dávala-li se mu zpráva o podařených bojích aneb patřil-li vlastníma očima na zmužilý útok svého statečného vojska. Co do oděvu nelišil se od ostatních generálů leč límcem zcela premovaným — odznakem to maršálským; v posledních letech nosíval španělku. Vlasy byly bílé a od bitvy Novarské nechal si též pod nosem vousy růsti, což se takto stalo: Již mnohdykráte tázali se ho generálové, proč nenosí kníry. On vždy odpovídal, že tak dlouho podle vojenských pravidel vousů pod nosem nenosil, a že nebude tak pozdě teprva začínat i kníry nosit. Před bitvou Novarskou opět přišla řeč na tento předmět, i žádáno snažně maršála, aby si nechal státi kníry. „Inu, dejte pozor, vyprášíme-li u veliké bitvě notně Piemontským, nechám si kníry státi.“

V těchto několika řádkách snažili jsme se, dle zpráv očitého svědka, několika rysy osobnost onoho muže vypodobniti, o kterém císařské naše vojsko tak často a tak rádo povídá, jemuž pro jeho věrnou pečlivost dali jméno „otec,“ jehož jediný pohled, jediné slovo stačilo, aby vojíny k zápasu na život a na smrt rozčilil.

 

Přestištěno:

F. V. [KAMPELÍK, František Cyril]. Krátký životopis c. k. polního maršála hr. J. V. Radeckého z Radče. Praha, 1858, 63 s. (zde publikovaný úryvek je ze s. 19-30); celou  knihu v digitalizové podobě viz např. kramerius.nkp.cz

 

srovnej:

DUNCKER, Carl von. Otec Radecký, obraz ze života v rámci dějin současných. (Přel. J. Macalík). Vídeň, 1891, 214 s.
  - kramerius.nkp.cz

[HELLER von Hellwald, Friedrich - SCHÖNHALS, Carl Ritter von] Der k. k. österreichische Feldmarschall Graf Radetzky. Eine biographische Skizze nash den eigenen Dictaten und der Corespondenz des Feldmarschalls von einem österreichischen Veteranen. Stuttgart – Augsburg, J. G. Cotta, 1858, 440 S.
  - books.google.cz/books?id=0Y9pAAAAcAAJ
(ÖNB, digitized: 19.07.2016)

Denkschriften militärisch-politischen Inhalts aus dem handschriftlichen Nachlass des k. k. österreichischen Feldmarschalls Grafen Radetzky. Stuttgart – Augsburg, J. G. Cotta, 1858, 552 S.
  - books.google.cz/books?id=-AWBAAAAIAAJ

SCHNEIDAWIND, Franz Jos. Adolph. Feldmarschall Graf Radetzky, sein kriegerisches Leben und seine Feldzüge vom Jahre 1784-1850. Augsburg, 1851, B. Schmid'schen Buchhandlung, 604 S.
 - books.google.cz/books?id=N81oAAAAcAAJ
(ÖNB, 09.06.2016)
 - archive.org/details/bub_gb_Rys6AAAAcAAJ (Bayerische Staatsbibliothek, 10.02.2009)

 

 

Související příspěvky:

F. V.: Krátký životopis c. k. polního maršála hr. J. V. Radeckého z Radče, část I.: do roku 1805

   (16.06.2016 - studie, články a populární zpracování)

Dlouhý život Radeckého měl býti věnován vojenství, kterýž co hrdina s nevšední zmužilostí, pevnou odhodlaností a velikou bystrostí ducha pro svůj panovnický dům Habsburgský a pro svou slavnou vlast bojoval, i který nejprve co podřízený důstojník, napotom však co samostatný vůdce udatné a slavné armády dědictví svého mocnáře ubránil...

 

Jan Vogeltanz: Vojenské stejnokroje 1848-1849, 2. část: polní tažení maršála Radeckého v Itálii

Polní maršál Radecký a jeho doba - výstava u příležitosti oslav 250. výročí Radeckého narození v sedlčanském muzeu

 

Podporujeme návrat pomníku maršála Radeckého na Malostranské náměstí
radecky.org

Doporučené odkazy:

Josef Brtek: Maršálovi, co jest maršálovo. Literární noviny, 2.8.2012, s. 22; v elektronické verzi literarky.cz

Jiří Rak: Národ sobě: 5) Maršál Radecký. Stream.cz, 11.6.2013, 4:03 min. - stream.cz/narodsobe

Jiří Rak - Zdeněk Hojda - Ladislav Čepička - Vladimír Kučera: Maršálek Radecký zachránce monarchie. ČT 2, Historie.cs, 15.5.2012, 40 min. - ceskatelevize.cz, redakčně krácený přepis - ceskatelevize.cz/ct24/archiv