Krušnohorská ozvěna Trafalgaru: antinapoleonský leták ze Stříbrné
Josef Brtek
Naposledy upraveno: 30.07.2012
V krušnohorské vsi Stříbrná (dříve Silberbach) u Kraslic na Sokolovsku došlo v letech 1865 až 1866 při přestavbě domu č. p. 13, sirotčince v místní části Am Bau (v údolí Stříbrného potoka při severovýchodním úpatí kopce Tisovec, 807,2 m n. m., v severním okolí pozdějšího kostela Nejsvětějšího srdce Páně z r. 1910), k nálezu protinapoleonského letáku. Byl psán německy, patrně ručně, a jeho rozměry ani pozdější uložení bohužel nejsou známy. Jeho text, ovšem s několika omyly v doprovodném textu, jímž se jej snažil zasadit do doby vzniku, určit jeho autorství a identifikovat historické osobnosti, v roce 1983 publikoval v SRN vysídlenec ze Stříbrné Adolf Lienert. O jeho přepis uvedeného dokumentu se zde opíráme při českém překladu a nově řešíme jak správné zasazení do kontextu, tak stanovisko k osobě případného autora letáku.
Stříbrná, kostel. Akvarel Karla Vedrala z roku 2001.
Ten je výmluvnou ukázkou pravého smýšlení agresivní napoleonskou Francií podmaněných či ohrožených evropských národů, jejich postojů k nekonečným válkám i okupačním praktikám. Jeho text doplňoval ústní tzv. šeptandu (něm. Mundpropa gande) i k ní přispíval. Byl patrně ilegálně opisován, šířen i čten gramotnými lidmi ze vzdělanějších vrstev a snad jimi předčítán negramotným. Otázku jeho dosahu mimo lokalitu nálezu nelze již bez znalosti bližších okolnosti uspokojivé vyřešit, je však cenným dokladem dobových protifrancouzských nálad a je možné, že byl šířen ve více opisech. V pohorské Stříbrné, ležící na hranicích Rakouska a Saska, zavilých nepřátel revoluční a napoleonské Francie, jež jim posléze silou vnutila dočasné spojenectví, lze očekávat mezistátní dosah letáku, mezi Němci na české i saské straně Krušnohoří. K bližšímu zhodnocení bychom potřebovali alespoň snímek dokumentu, ten však není k dispozici. Také primární zdroj bohužel A. Lienert neuvádí; nevíme, zda měl k dispozici leták, či spíše, zda čerpal z nějaké starší zprávy o něm či z případného opisu.
Jak bylo u mnohdy anonymní dobové publicistiky často zvykem, obsah letáku v době jeho vzniku zřejmě aktuálně reagoval na evropské válečné dění, v tomto případě z let 1805-1806. Na starší pokusy z konce 18. stol. o invazi na území hlavního rivala, Velké Británie, navázal 1. konzul a pak císař Francouzů Napoleon Bonaparte v letech 1801, resp. 1803-1805 snahou vybudovat silné loďstvo a soustředit pozemní síly v severní Francii k invazi přes průliv La Manche. Britská diplomacie ale získala do již 3. koalice proti Francii Rakousko a Rusko, takže Napoleon byl koncem léta r. 1805 nucen ji odložit, odvést svá vojska do Podunají a zničit tyto nové soupeře u Ulmu a Slavkova. Spojená francouzsko-španělská flotila admirála Villeneuva zatím dle Napoleonových starších rozkazů zkusila v červenci 1805 prorazit do La Manche od jihozápadu, neuspěla však a při novém vyplutí z jihošpanělského přístavu Cádizu, kam se uchýlila, byla nedaleko něj 21. října 1805 u mysu Trafalgar tvrdě poražena loďstvem britského viceadmirála vikomta Horatia Nelsona. Ten sice v bitvě padl, hrozbu invaze ale navždy zmařil a Británii nadlouho zajistil výraznou námořní převahu.
Tragickým hrdinou od Trafalgaru se stal francouzský admirál Pierre Charles Jean Baptisté Sylvestre de Villeneuve-Eslapon (*31. 12. 1763 Valensole, dpt. Dolní Alpy), statečný velitel, jehož rozhodnost ochromovala tíha zodpovědnosti, který se však pokusil zvítězit navzdory značně horší kvalitě své kombinované flotily. V bitvě byl raněn i zajat Brity. Ti ho v dubnu 1806 vyměnili za své zajaté kapitány. Už v zajetí si Villeneuve zdrcující porážku hořce vyčítal a v Bretani, kam byl vysazen, jeho těžké deprese zesílily, když zjistil, že se mezitím u Napoleona ocitl v hluboké nemilosti. V hostinci v dolnobretaňském Rennes, kde mamě čekal na pozvání ke dvoru, aby se obhájil, byl 22. dubna 1806 nalezen mrtev: napsal choti dopis na rozloučenou a nožem si do hrudi a srdce zasadil 6 ran. Na vítězství nad ekonomicky zdatnější Británií na moři a na vylodění Francie neměla síly a předpoklady, Napoleonovy rozkazy byly zmatečné. I proto se 42-letý Villeneuve stal obětním beránkem jeho hněvu: císař si své chyby nepřiznával a rád z nich vinil jiné. Sebevražda, zoufalý čin statečného velitele i fatální vyústění osobní tragédie zlomeného muže, císařský režim poškodila: byla totiž pokládána za další zločin Napoleonovy vojenské despocie (věřilo se, že neúspěšného admirála, jenž poškodil prestiž císařství, jemuž se stal nepohodlným, zabila tajná policie z císařova podnětu). Načas vzbudila jistý mezinárodní rozruch, jehož pohotovým ohlasem je i text letáku ze Stříbrné.
Trafalgar 21.10.1805.
Protinapoleonský pamflet ze Stříbrné má podobu apokryfního dopisu; je umně stylizovaným fiktivním listem admirála Villeneuva jeho zeměpánovi a vrchnímu veliteli, císaři Napoleonovi I., údajně sepsaným před svou sebevraždou. Smyšlený „lettre ďoutre-tombe“ (list ze záhrobí) formou admirálova kritického postoje k režimu ve své zemi vyčítá císaři jeho dobyvačná tažení, zpochybňuje jejich slávu i prospěch z nich, předhazuje mu potoky prolité krve nejlepších synů vlasti, rozvrat Evropy, proklíná ho i napadá jeho falešný nimbus „osvoboditele národů“ a „neporazitelného, geniálního hrdiny“, demaskuje ho jako despotu doma i dobyvatele a utiskovatele venku, bez jehož porážky a odstranění svět nedojde klidu. V překladu z němčiny text letáku zní takto:
„Rennes (A. Lienert četl chybně Piennes), 26. (sic!) dubna, ráno před svou sebevraždou.
Můj pane! V poslední rozmluvě, již jsem s Vámi měl, jste sám přiznal, že když Francie záhy bez odporu ovládne celou pevninu, její svrchovanost však stále zůstane nezajištěna, její vnitřní poměry zůstanou neupevněny, její obchod uvázne, její manufaktury budou muset ležet ladem, její obyvatelé by zůstali v chudobě a nedostatku, dokud nebude s to donutit Velkou Británii, aby se podrobila jejím nařízením. Kdyby má vlast měla ještě nějaký čas zažít prokletí být pod jejím železným žezlem, tak bude její ozbrojená námořní moc stejně špatná, jako je její moc obchodní - a v jejích přístavech nebude k vidění nic jiného, než nestoudní námořní lupiči a ožebračení obchodníci.
Co má moje vlast nyní za prospěch, za čest ze všech Vašich šťastných polních tažení? Nebo je pod Vaším bezmezným útlakem svobodnější než kdysi? Přetíženi daněmi, hrozně utištěni účinným a bezcitným vojenským DESPOTISMEM, truchlí mí zotročení krajané nad blízkostí nevyhnutelného neštěstí, avšak neosmělují se odvážit nad ním vzdychat.
Jen Vy, Vaši příbuzní, Vaše kreatury mají užitky z vítězství, která byla vybojována za cenu nejčistší krve a (obětí, pozn. JB) nejušlechtilejších miláčků Francie. Když se ale věc pozoruje z čistě politického hlediska, co mají Francouzi za čest a prospěch? Co mají druhé národy za jistotu před Vaším uzurpátorstvím? Před Vaším pustošením? Před Vaší beztrestností? Před Vašimi změnami? Před Vašimi mírovými smlouvami? Co jim pomůže vidět krvežíznivého dobrodruha jako císaře? A jeho neřestnou kurvu jako císařovnu? Jeho ubohé a bezbožné bratry jako krále a prince? Jeho zvrhlé děvky jako královny a princezny, spoluviníky jeho zloby jako vévody, maršály a rytíře? Spoutal jste osoby Francouzů, ale jejich rozum není možné spoutat a zmást. Tuze dobře víte, že Velká Británie je moudrá a mocná, než aby někdy uzavřela mír s mužem, jenž, zatímco se staví přítelem, pracuje proti anglické nezávislosti, a jíž jako široko daleko vyhlášený nepřítel není tak nebezpečný.
Jeho olivové ratolesti nejsou nic jiného, než v politickém a společenském významu ohnivé skvrny tohoto vražedného paliče. Vždy během války nabízí mír a během míru nic, než válku. Z řeči, kterou k Vám tímto dopisem hovořím, snadno zvíte, že její autor by nemohl být více dostižen Vaší zuřivou pomstou a že se pranic neobává Vašich mučíren a žalářů, Vašich travičů a mučitelů.
Spolehněte se na to - a ohromná výše Vašich zločinů Vás musí přesvědčit, že je to pravda - že tak, jako Vy jste žil coby jeden z největších zlosynů, musí také Váš konec být jedinečný a strašný. Vrah či kat ukončí životní pouť ohavností, které k hanbě lidstva trvaly tak dlouho.
Tím počestnému potomstvu, které by chtělo kárat část mého veřejného života, s opravdovou lítostí a žalem vlastenecky smýšlejících nezůstanu neznámý, jak jsem pocítil při své smrti; opisy tohoto dopisu jsou zaslány důstojníkům ve všech francouzských námořních základnách. Vaši podlí pochlebníci mohou říkat, co chtějí. Kdybych neuposlechl rozkaz Vašeho ministra nepřibližovat se k hlavnímu městu dříve, než k tomu nedostanu svolení, a raději Vás odstranil z cesty a usmrtil, tak by mi příští staletí žehnala jako osvoboditeli a uctívala jako spasitele. Třes se, tyrane! Žiješ opovrhován, zemřeš obtížen kletbami celého světa, jež tě budou provázet až za hrob. De Villeneuve.“
Viceadmirál Pierre Charles de Villeneuve (1763-1806). Archiv autora.
K tomu náležel A. Lienertem blíže neobjasněný dodatek, snad na rubu téhož listu, snad samostatný, dle stylu dost možná dopsaný někým jiným:
„My Napolion!
Císař Francouzů, z toho 30 miliónů lehkomyslných, zloděj království Sardinského a Nizozemí, vévodství Toskánského, Modeny a republiky Janova, uchvatitel Itálie, krveprolévač z Hannoverska a Holandska, vyžírka z Německa, arcilotr z Malty, uniformovaný pokrytec z Egypta, vrah a zloděj z Neapolska, bandita po vší pevnině, podněcovatel vzpour ve všech monarchiích, hlavní náčelník lupičské bandy, vyslanec Luciferův, rytíř velkého Satanova řádu a pekla etc., etc. “
Adolf Lienert soudil, že podle „elegantního slohu“, prozrazujícího duchaplného autora se značným rozhledem, by otcem onoho letáku mohl být majitel panství Kraslice (kam Stříbrná patřila), Jindřichovice, Sokolov a četných dalších, hrabě Bedřich (Jan) Chrysogon z Nostic-Rienecku (1762-1819). Důkazy pro to, že by autorem mohl být právě tento žák i mecenáš stejně protinapoleonsky smýšlejícího vědce Josefa Dobrovského, však nemáme. Za současného stavu našich znalostí proto lze jen obecně říci, že anonymní autor jistě pocházel z gramotných vrstev, snad z řad šlechty, měšťanstva či duchovenstva. Mezi nimi se kromě tajných stoupenců Francie, schvalujících otřesení přežilých a taktéž policejních feudálních poměrů, našlo i mnoho odpůrců Napoleonových dobyvačných válek, žádajících územní, materiální i krvavé lidské oběti válčících zemí a národů. Bylo mezi nimi i mnoho kritiků územních anexí, politického přetváření, vojenského útisku a ekonomického vysávání poražených mocností i podrobených satelitních států, do jejichž čela autokratický Napoleon I., hlava rodinného klanu, dosazoval své příbuzné i sešvagřené velitele. Nepochybné je, že text vyšel z pera zásadního odpůrce francouzských agresí. K bližšímu určení autorství však nebyly provedeny patřičné náležitosti (např. stylistické či grafologické analýzy a porovnání letáku s jinými texty, prokazatelně vzešlými od Bedřicha Jana Nostice, jež by se daly hledat v rodinném archivu Nosticů). Za posouzení také stojí, zda fiktivní dopis nešťastného admirála není dílem (či opisem díla) soudobé britské či jiné antinapoleonské propagandy a zda by se k němu např. v některých zahraničních edicích výtvorů bohaté protinapoleonské publicistiky nedal najít vzor či jiný obsahem a úrovní srovnatelný text.
Rovněž Lienertovo mylné určení admirála Villeneuva jako „pravděpodobně blízkého příbuzného“ vikomta Albana de Villeneuve-Bargemont (8. 8. 1784 Saint Alban, dpt. Var - 8. 7. 1850 Paříž), jenž byl členem Napoleonovy Státní rady a jako jeho domácí odpůrce v letech 1813-28 prefektem jednoho z departementů Francie, je nutné opravit ve prospěch zmíněného admirála Pierra Charlese Jeana Bapt. Sylvestra de Villeneuve (1763-1806) z eslaponské větve tohoto jihofrancouzského rodu.
Bližší okolnosti vzniku pamfletu neznáme a nemá význam o nich spekulovat. Jako doba vzniku se jeví logickým čas po 22. dubnu 1806, kdy admirálova sebevražda byla dobovou senzací i žhavou aktualitou, skrze kterou se dala formou apokryfního dopisu výtečně vyjádřit nechuť (středoevropských obyvatel k věčné dobyvačné politice autoritativního Napoleonova vojenského císařství, opřeného o cenzuru, kriminalizaci domácí opozice republikánské i roajalistické, o lživý mýtus „neporazitelné Velké armády“ a falešný kult jejího „úspěšného“, ba „geniálního“ velitele, zbudovaného na loupeživých mírech politiky územních anexí, provázené všestranným hospodářským, vojenským i politickým vykořisťováním ovládnutých zemí ve prospěch evropské supervelmoci Francie, což bylo realizováno nezbytnými vnitřními reformami na dobytých územích, jež toto vykořisťování francouzskými vojsky i podnikateli lépe umožňovaly odstraněním feudálních přežitků ve prospěch kapitalistické organizace společnosti, což otřásalo dosavadním tisíciletým výsadním postavením kléru a šlechty v ní. Dobu vzniku letáku lze klást do jara či léta 1806, kdy se v Rakousku, zdeptaném porážkami u Ulmu i Slavkova, naplno projevily neblahé důsledky potupného bratislavského míru, kdy bylo možno výhodně propagandisticky projevit i využít aktuální ohlas na Villeneuvovu sebevraždu a kdy ozvěnu této novinky ještě nepřekryly další senzační zprávy o nahrazení Svaté říše římské národa německého profrancouzským Rýnským spolkem v létě 1806 či ze 4. koaliční války s Francií, kdy Napoleon od října 1806 drtivě porážel Prusko, Rusko i sousední Sasko, začínající za katastrem Stříbrné.
Právě ze Saska pak na 7 let učinil povolného vazala, jehož krušnohorské hamry v Klingenthalu (pouhé 2 km západně od Stříbrné) se do r. 1813 též, vedle manufaktur např. v Turíně či Versailles, podílely na výrobě krátkých pěchotních šavlí vzor AN IX/XI, zvaných „briquet“ a určených francouzským infanteristům i kanonýrům.
Narážka na Napoleona I. jako „vraha a zloděje z Neapolska“ by se snad mohla týkat výpravy jeho velitelů včetně div. gen. Reyniera do jižní Itálie proti neapolsko-britským silám v únoru až srpnu 1806, uvážíme-li, že staršího tažení franc. republikánské armády do Neapolska z let 1798-99, kdy tu direktorium nakrátko ustavilo vazalskou Parthenopskou republiku, rozbitou válečnými operacemi maršála Suvorova i vzbouřeneckými aktivitami katolických stoupenců kardinála Ruffa, se v Egyptě dlící Bonaparte nezúčastnil.
S uměřenou trochou nadsázky lze onen leták nazvat „krušnohorskou ozvěnou námořní bitvy u Trafalgaru“. Je nám dokladem, že (pokud sem nebyl dodatečně importován až v letech 1815-66) protinapoleonská agitace před dvěma staletími patrně našla živnou půdu i mezi některými německými obyvateli Kraslicka či sousedního saského Fojtska (Vogtlandu).
Literatura:
A. Lienert: Silberbach, woher wir kommen. 2. vyd. Feuchtwangen 1983, s. 297-298.
V. Truchanovskij: Osud admirála Nelsona. Praha 1992.
K. Řezníček: Války na moři v letech 1792-1815 (in: Bulletin ČSNS č. 14, březen 2001, s. 13-27)
Týž: Trafalgarská bitva a její dozvuky (tamtéž, č. 25, prosinec 2003, s. 170-189)
Týž: Od Allemanda po Willaumeze aneb Výčet francouzské admirality (tamtéž, č. 43, září 2009, s. 43-48).
Týž: Trafalgarská epopej, (in: Bitva u Slavkova a válka roku 1805. Třebíč 2005, s. 202-265).
Týž: Medailonky desítky admirálů, (tamtéž, s. 266-298).
J. Kovařík: Korzáři Francouzské revoluce. Třebíč 2004.
Týž: Trafalgar. Anatomie námořní bitvy. Praha 2008.
E. Kosiarz: Námorné bitky. 2. vyd. Bratislava 1984.
R. Bielecki: Encyklopedia Wojen Napoleońskich. Varšava 2001.
M. Kukiel: Wojny napoleońskie. Varšava 1927.
J. W. Dyskant: Trafalgar 1805. Varšava 2002.
A. Pigeard: Dictionnaire de la Grande Armée. Paříž 2003.
G. Six: Dictionnaire biographique des généraux et amiraux francais de la Révolution et de l 'Empire (1792 až 1814), I.-II. Paříž, 1934, 2. vyd. ibidem 1974, nové vyd. Mayenne 2003.
A. Pigeard: Les Étoiles de Napoléon. Maréchaux, amiraux, généraux 1792 – 1815. Entremont-le-Vieux 1996.
Týž: Dictionnaire de la Grande Armée. Paříž 2003.
R. Monaque: Trafalgar 21 octobre 1805. Paříž 2005.
Za konzultaci místní části Am Bau děkuji p. Pavlu Rundovi, Sokolov.
Otištěno v Bulletinu Československé napoleonské společnosti č. 45/2010, s. 30-34; pro www.primaplana.cz doplněno autorem.