Loutkář Matěj Kopecký jako vojenský dovolenec

07.12.2007 17:10

Jan Toman

Naposledy upraveno: 06.12.2014

 

Rok 1796 nebyl nijak příznivý pro kramářský obchod ani pro provozování komedií. Válečné neúspěchy rakouského vojska pod velením arcivévody Karla znervózňovaly i obyvatelstvo Čech, které se už začalo obávat vpádu francouzského vojska do Čech. Začíná se projevovat nedostatek kovových peněz, které jsou lidem stahovány a schovávány. Místo nich jsou vydávány papírové bankocedule, jimž lid nedůvěřoval. Ale co je horší, většině mladých mužů hrozil vojenský kabát, aby se mohly doplňovat stále více prořídlé řady rakouských vojsk. Krajské úřady neodbytně žádají na vrchnostenských úřadech a magistrátech nové a nové kontingenty rekrutů. I mladému komediantovi Matěji Kopeckému začíná hrozit nebezpečí, ale nikoli od mirotického magistrátu nebo od cerhonické vrchnosti, ale od vrchnosti lažanské, s níž Kopecký svůj poddanský poměr dosud nerozvázal a která si na něho v tísni, jak sehnat požadované kvóty rekrutů najednou vzpomněla. A aby ho nějak příliš a předčasně nepoplašil, obrátil se lažanský vrchnostenský úřad, jenž informace o nepřítomném Matěji získal jistě u jeho otce, nejdříve v této záležitosti diplomaticky na mirotický magistrát.

V dopise ze dne 14. května 1797 vysvětluje lažanský direktor Ant. J. Schübl, že má panství podle došlého rozkazu dodat do Plzně dva rekruty, ale že panství již trpí nedostatkem schopných a zdravých lidí. Žádá proto, aby „zde (v Lažanech) conscribirovaný a nyní v Miroticích bydlící komediant Matěj Kopecký byl v doprovodu spolehlivého konvojanta na Lažany dodán (instradiert), protože by se dobro volně asi zdráhal.“

Mirotický magistrát v nejblíže příští schůzi rady 20. 5. 1797 žádost lažanského úřadu projednal a usnesl se tam odepsati, že zmíněný Mates Kopecký se zde (v Miroticích) nezdržuje. Zmíněnou odpověď mohl dát mirotický magistrát s dobrým svědomím. Byl jarní čas, nejpříhodnější doba k provozování nejrůznějších „vorštelunků“ a Kopecký byl jistě někde ve světě.

O intervenci a zájmu lažanského úřadu se pak Matěj dozvěděl buď při svém nejbližším návratu do Mirotic, ale mohl jej také výstražně informovat jeho otec Jan z Lažan. Na vojnu se mu jistě nechtělo a bylo proto třeba okamžitě jednat.

Na rodinné poradě v domku Holzäpflovském bylo nalezeno jednoduché východisko. Protože nebylo dosud vyřízeno obvěnění Rosaliino, rozhodl se starý Mates Holzäpfel postoupiti svému zeťovi Kopeckému půl svého domku. Jako majitel reality v městském šosu stane se z něho měšťan, obstará si oficiální přiznání měšťanství v Miroticích, propuštění z Lažan a tím se vojně vyhne. I když tento postup poloviny domku nebyl jistě myšlen na trvalo, ale spíše jen jako manévr zastírací, byl v nejkratší době proveden a účelu bylo dosaženo.

Již 1. června 1797 byl na mirotické radnici vložen do městské kontraktní knihy zápis, jímž Matěj Holzäpfel postoupil polovinu svého domku čís. 65 v ulici z Pátku ke kostelu ležící, s jednou světnicí, kuchyní a polovinou zahrádky jménem věna své dcery Rosalie svému zeti Matěji Kopeckému v ceně 100 zl. Povinnosti z postupované reality nebyly vyznamenány žádné.

Při nejbližší příležitosti navštívil Kopecký svého otce v Lažanech, zašel na tamní vrchnostenský úřad, vysvětlil svoji situaci a tvrdě, že je v Miroticích spolumajitelem čtvrtvárečního domu, požádalo pro puštění z lažanské jurisdikce. Direktorovi Schüblovi však nestačilo jen Matějovo prohlášení a protože týž neměl pro svoje tvrzení úředního potvrzení, dotázal se dopisem z 19. června 1797 mirotického magistrátu, zda je pravdivé Kopeckého tvrzení o získání poloviny domku čís. 65 od jeho tchána Matěje Holzäpfla a vysvětluje, že o propuštění Matěje Kopeckého může lažanský úřad rozhodnouti kladně podle generálních pravidel až po předložení autentického postupního kontraktu.

Magistrát Kopeckého předvolal, vyšetřil celou záležitost a když se přesvědčil o skutečném postupu domku, potvrdil vše úředně v intervenčním dopise lažanskému úřadu, který již 1. července 1797 vydal Matěji Kopeckému propuštěcí list (Entlasschein), jímž se dosavadní lažanský poddaný Matěj Kopecký z Numera 20 v Lažanech propouští do jurisdikce města Mirotic.

Propuštěcí list z Lažan mu byl poslán úřední cestou přes magistrát. Ve schůzi rady 26. července 1797 bylo k tomu usneseno: „Dotyčného o tom vyrozuměti s tím doložením, aby si dal příslušný kontrakt vložiti do městských knih.“ Z toho je zřejmo, že postupní smlouva již 1. června 1797 uzavřená, nebyla ještě koncem července do knih vepsána, ač nese jasně výše vyznačené datum.

Tím bylo sice na čas pro Matěje nebezpečí vojenského odvodu zažehnáno, ale dosáhnuv právního podkladu pro získání právoplatného městského práva v městečku, podal si již 19. srpna 1797 k magistrátu žádost o udělení městského práva.

Tento zachovaný dokument je v mnohém směru zajímavý. Kopecký v něm uvádí, že je stár 24 roků, ač mu bylo správně teprve 22 let, že pojal za manželku místní měšťanskou dcerku, s níž vyženil část čtvrtvárečního domu čís. 65 a že se v Miroticích stále zdržuje. Nejzávažnější je jeho vlastní přiznání a udání, že „v zimním čase komediemi a v letním čase přitom kramářstvím se živí“ Žádost, psaná rukou kancelisty Salzera, je podepsána prvním nám známým, ještě neumělým vlastnoručním podpisem Matějovým...

V sledování životních osudů Kopeckého po r. 1797 přichází několik let, z nichž se o něm zachovalo jen poměrně málo hodnověrných zpráv. Z let 1798-1800 nemáme o něm ani jednu zprávu matriční a také prameny archívní o něm mlčí. O těchto letech však s plnou jistotou můžeme říci jen to, že do jeho života hluboce zasáhla válka vojny napoleonské.

Kopecký v těchto letech prostě z Mirotic mizí a s ním i jeho mladá žena Rosalie. Když se tu r. 1801 znovu objeví, představí se nám v bílém kabátě vojáka od regimentu Brechainville.

Pravidelně každým rokem v rodině se vyskytující porody ukazují, že se jim v r. 1798 kdesi ve světě narodilo další dítě, kde je také pochovali, protože i další Matěj, zemřelý 15. dubna 1801 na psotník ve stáří 1 roku v Miroticích, se také ještě v Miroticích nenarodil.

Neuhnul se tedy Matěj určitě vojně již v r. 1798, i když se mu to před rokem ještě šťastně podařilo. Jak se ale na vojnu dostal? To by nás jistě velmi zajímalo a přece po vyčerpání všech možností v hledání archívních zpráv zůstává a asi pravděpodobně zůstane tento problém trvale nerozluštěn.

Za městečko Mirotice Kopecký na vojnu určitě poslán nebyl. Zbývají tedy ještě tyto možnosti: bud byl rekrutován za panství cerhonické, nebo byl někde třeba i násilně naverbován a konečně se mohl také na vojnu přihlásit dobrovolně. Mnozí totiž, jimž se v životě nijak zvlášť dobře nedařilo a jež doma majetek ani dobré bydlo nepoutalo, dali se zlákat císařským patentem, vydaným již v srpnu 1796, jímž rakouská vláda těm, kteří se na vojnu přihlásili dobrovolně, slibovala nejrůznější výhody: okamžité propuštění po ukončení války, zvláštní zacházení jako s dobrovolnými, svobodné vyvolení regimentu podle „vlastnosti a schopnosti,“ a konečně asi výhoda nejlákavější: „Z slušné uznalosti při jich domů navrácení jak k jejich osídlení, tak k lepšímu štěstí všemožná pomoc udělena i také v každé příležitosti přednost dána bude“.

Ve spoře zachovaných zprávách o vojenském působení Matěje Kopeckého se ani jednou nevyskytuje výslovná zmínka o jeho dobrovolném přihlášení na vojnu. Některé známé skutečnosti ale naproti tomu nevylučují však možnost, že se přece jen na vojnu přihlásil dobrovolně. Je to zvláště jeho hodinářství, jímž se hodlá po r. 1802 zcela regulerně živit, i když před tím se znalostí tohoto řemesla nikdy neprokazoval. Bylo totiž další výhodou patentu z r. 1796, že sliboval dobrovolníkům po propuštění z vojny „darmo“ mistrovství i těm, kteří řemeslu nebyli ani řádně vyučeni. Stačilo prokázat, že se v určitém řemeslu pouze vyznají.

Není tedy zcela určitě prokázáno, že Kopecký byl r. 1798 poslán na vojnu za Mirotice, ale není to také vyloučeno. V tomto roce měl mirotický magistrát s postavením žádaného počtu rekrutů mimořádné potíže. Kontingent t. r. na Miroticích požadovaný nebyl vyšší než jiná léta, - byly to obvykle 3 hlavy, - ale magistrát vybral nejprve tři mirotické synky-tovaryše, kteří byli ve světě na vandru. Na verbovací a asentní stanici v Krumlově se však nedostavil ani jeden z nich a proto musela být hledána náhrada. Je možné, že v tísni vybral magistrát právě Kopeckého. Ale s určitostí to tvrdit nelze, protože tzv. „Assent-Liste“, zachované v souvislé řadě od r. 1792 až přes r. 1800 právě pro jediný rok 1798 tuto Assent-Liste zachovánu nemají.

První tři léta Kopeckého vojančení 1798-1800 zůstanou asi navždy zahalena tajemstvím. Stal se vojákem píseckého pluku Brechainville a podle všeho se zdá, že jej na vojnu následovala i jeho žena Rosalie, protože i ona se v zmíněných letech v Miroticích neobjevuje. Jeho válečné osudy byly zajisté velmi pestré. Zahrnovaly v sobě poznání nejen nových krajů a lidí, ale i utrpení a strázně dlouhých vojenských maršů a vyskytl se v nich i oheň několika bitev. Ale zase: nic určitého a přesného o tom nevíme. Sám Kopecký v pozdějších letech o svých vojenských zážitcích své výroky dost často měnil.

Uplynou jistě na události bohatá tři léta 1898-1800 a někdy v zimě 1800/1801 vrací se zase Matěj Kopecký i s rodinou do Mirotic. Není to z vojny propuštění trvalé, ale jen obyčejná dovolená na neurčito, kterou si Matěj vymohl sám u svého regimentu, aniž bylo třeba jiného zásahu. Rodina se zase usadila v domku Holzäpflovském u kostela, který však už má v té době nového majitele, neboť starý Mates Holzäpfel s manželkou Mariánou jej již 13. února 1800 postoupil v ceně 300 zl. synu Josefu Holzäpflovi, zajistiv si na domku malý výměnek. V domku bylo až příliš těsno, protože starým Holzäpflovům i mladým manželům Kiliánovým se v době nepřítomnosti Kopeckých narodily dohromady 4 další děti, každým po dvou. A protože i majitel domku mladý Josef Holzäpfel, zvaný obyčejně Sepl, se počal ohlížet po nevěstě, nezbývalo Matějovi nic jiného, než se ohlížet po jiném útulku. Nejraději by se býval stěhoval do svého.

Ač byl z vojny propuštěn jen na dovolenou anebo právě proto, aby se snáze z vojny natrvalo dostal, požádal někdy počátkem března 1801 mirotický magistrát o prodání kusu obecního místa pro vystavění domku. Toto rozhodnutí nebylo podloženo jen úmyslem trvale se usadit v Miroticích, ale musela tu být i jistá finanční základna, která by umožnila tento úmysl uskutečnit. Dá se těžko předpokládat, že zbohatl právě v předešlých válečných letech. Spíše spoléhal asi na tchánovu finanční pomoc, který se se synem Seplem příliš dobře nesnášel. Rada mirotického magistrátu, jednajíc o této žádosti v sezení 18. března 1801 rozhodla, že „taková žádost hospodářské inspekci k jejímu mínění na 8 dní proti navrácení komunikati (zprávy) přislána býti má“.

Zdání hospodářského úřadu, jenž byl zvláštní poradní instituci magistrátu pro záležitosti obecního majetku a obecního hospodářství, neznáme. Snad ani magistrátu nebylo podáno nebo byla jeho relace zamítavá - anebo právě v rozhodující čas, když se mělo o žádosti jednat, byl dovolenec zase povolán ke svému pluku. Jisté je, že se r. 1801 k stavbě nedostal, ani stavební místo nezískal, protože za rok bude žádost o místo opakovat. Právě někdy kolem jeho opětovného nastoupení vojenské služby postihla rodinu nová smutná událost, když 15. dubna 1801 jeho válečný syneček Matěj, neznámo kde ve světě narozený, v stáří jednoho roku na psotník v č. 65 zemřel. Při úmrtním zápise tohoto v Miroticích již třetího zemřelého dítěte je otec zapsán jako voják od regimentu Brechainville.

Po skoro šestiletém manželství a po narození tří, případně čtyř dětí, zůstávají manželé Kopečtí stále bez potomků.

Léto a podzim 1801 strávil Matěj Kopecký zase ve vojenské uniformě, ale je už vojenského života zřejmě syt a hledá nové možnosti, jak se vojny trvale zbavit.

V říjnu 1801 předstoupil před mirotický magistrát Kopeckého tchán Matěj Holzäpfel a předložil žádost, aby „jeho zeť Matěj Kopecký z vojenského stavu byl vyzvednut“. Tentokráte však u magistrátu dobře nepochodil. V sezení rady byla žádost zamítnuta s následujícím odůvodněním: „Přítomná žádost se vyplniti nemůže, poněvadž onen zeť Matěj Kopecký žádný zdejší kontribuent (poplatník) není a tak se o jeho propuštění z vojny žádati nemůže.“

Zde se jasně ukazuje důvod a příčina Matějova jarního usilování o zakoupení „kusu obecního místa“. Vlastnictví městské reality zakládalo důvod poplatnictví a o své poplatníky byla obec povinna se starat a jim pomáhat. Škoda, že také neznáme bližší důvody žádosti Matesa Holzäpfla o zeťovo propuštění z vojny. Mohly vnést aspoň částečně světlo do přítmí jeho vojenských záležitostí. Důvody rodinné to být asi nemohly, protože v té době jsou manželé Kopečtí bezdětní a jiné důvody se lze jen těžko dohadovat.

Na trvalé propuštění z vojenského stavu nebyla sice v neklidných válečných časech velká naděje, ale i bez mirotické intervence se podařilo Kopeckému na jaře r. 1802 získat další dovolenou na neurčito a znovu se objevuje v Miroticích. Využívá dovolené k tomu, že 20. dubna 1802 opětuje u magistrátu žádost o odprodání kusu obecního místa k vystavění chalupy. Ze záznamu žádosti, která po kladném doporučení hospodářského úřadu, byla tentokráte příznivě vyřízena se dovídáme, že žadatel užíval stále titulu měšťan a zároveň že se změnilo i jméno pluku u něhož sloužil z BrechainviIle na Spork („měštěnín a voják od slavného reg. inf. Spork“).

Smlouvou, která byla do městských knih vtělena 3. května 1802, prodal „vzáctný magistrát“ soldátu od slav. reg. Spork- inf. Matesu Kopeckému na jeho žádost kus obecního místa 6 x 4 sáhy vedle chalupy Pavla Mrčila v Neradově k vystavění domku za 24 zl., které kupující ihned po uzavření kontraktu hotově složil. Z místa a vystavěné chalupy mělo být vedle povinného „vybejvání“ daní odváděno do městského důchodu při sv. Havle 2 zl. 10 krejc. činže.

Kromě této přesně vyměřené povinnosti byly do všech smluv o prodání obecního pozemku k vystavění domků vpisovány nebo připomínány všeobecně platné připomínky a příkazy magistrátu: „S manželkou bohabojný život vésti, měšťanům všechnu čest prokazovati, žádné křiky a proklínání netropiti, nýbrž počestně živu býti, nepořádné lidi nepřechovávati a na boží oheň bedlivý pozor dávati.“ Označením Neradov se tu míní dnešní část Mirotic, ležící na levém břehu říčky Lomnice. Byla to v té době většinou pustá draha, na nichž stály jen ojedinělé stodoly. Tato část města je dnes obecně nazývána „Zářečí“.

Voják-urlaubník, komediant a marionetář, který právě zamýšlí hledat nové štěstí v řemesle hodinářském, chce si stavět chalupu. Je to odvážné při jeho finančních možnostech, vždyť téhož r. 1802 si u magistrátu vypůjčil Kopecký 20 zl., aniž by bylo udáno k jakému účelu. Jako zástavu na učiněný dluh označil právě zakoupené a plně zaplacené místo pod stavbu. Podle všeho jarní dovolená Kopeckého nebyla tentokráte na neurčito, protože někdy v červnu musel podniknout kroky o její prodloužení. Krajským missivem z 1. července 1802 je totiž mirotický magistrát informován, že podle platných předpisů nelze žadatelům udělovat delší dovolenou než do začátku nejbližšího výcvikového období a že tudíž „Urlaub-Pass infanteristy Matěje Kopeckého zní proto jen na tak krátký čas. Bude-li jmenovaný stát o prodloužení dovolené, nechť se magistrát neprodleně (unmittelbar) o obnovení a prodloužení pasu obrátí na příslušný regiment.“

Kopecký musel tentokrát přes veškeré usilování o prodloužení dovolené narukovat k svému pluku, který ležel posádkou v blízkém Písku. Pluk byl náhle počátkem srpna 1802 přemístěn do Lince a všichni dovolenci pluku Spork byli na základě kurendy krajského úřadu Prácheňského v Písku svými magistráty a vrchnostmi předvoláni a nařízeno jim, aby se nejdéle do 20. srpna dostavili do Písku. Odtud měli být pod velením hejtmana, který za tím účelem zůstal v Písku, odvedeni za svým regimentem do Lince. Předvolání mělo být dovolencům zapsáno do jejich dovoleneckých pasů a zároveň měli podepsati zmíněnou krajskou kurendu (oběžník-cirkulář). Na zachované mirotické kurendě nalézáme však jediný podpis jiného Sporkovského dovolence Antonína Zřízka. Byl tedy v té době Kopecký zase určitě u svého pluku, a byl tam možná již tehdy, kdy se mu po třech narozených a zase zemřelých synech narodila 2. července 1802 první dcera Anna Marie.

Dítě se narodilo zase ještě v Holzäpflovském domku čís. 65 a za kmotry mu byli panna Anna Polesná, hořejší mlynář Josef Vidalík a mirotická panská šafářka Barbora Radková. Otec Matěj Kopecký je označen jako voják od Spork regimentu a kramář.

Jak dlouho v Linci, případně jinde Matěj Kopecký pobyl u svého pluku udat přesně nedovedeme, ale před vánoci 1802 je už zase na dovolené v Miroticích, aniž by pro tuto dovolenou byl přes mirotický magistrát podniknut nějaký intervenční zásah. Nebyla to dovolená přesně vymezená, ale stejně nejistá „na neurčito“. Kopecký nebyl s tímto stavem spokojen, vojny měl dost a proto hledal cesty, jak se vojenské služby zbavit na trvalo. Byl si však dobře vědom, že bez podpory a příznivého doporučení magistrátu toho nedocílí.

Magistrátní rada Adalbert Tokstein a nedávno zvolený purkmistr Valentin Enders nebyli však Kopeckému tak příznivě nakloněni, jako tomu bylo r. 1797 za purkmistra Kašpara Alše a rady Vítka. Jen radní kancelista Franz Dominik Salzer, který se po krátkém a neslavném působení kancelisty Schwöba dostal zase na mirotickou radnici, zachovával Matěji stálou přízeň. Ten mu také koncem prosince 1802 napsal česky žádost, kterou Kopecký 29. prosince vlastnoručně podepsal a osobně na magistrátě předložil.

Požadoval v ní, aby z vojanského stavu, z kterého jen na neurčitý Čas propuštěn jest, docela vymožen byl a k opodstatnění té žádosti „zavedl“ , že

1. v nynějších časích ani chvíli jistý není, by znova narukovati nemusel a proto

2. je mu také těžko vystavěti svůj domek. Kdyby jej i vystavěl a on k regimentu jíti musel, týž domek jeho manželce a ditkám v nejmenším by nic platen nebyl a k jejich obživě nepřispěl, a protože

3. podepsaný žadatel sebe a své svým hodinářským obchodem dokonale vyživiti může, doufá, že slavný magistrát jeho se ujme a z vojny ho docela vymůže.

U magistrátu však žádost Kopeckého porozumění a ohlasu nenalezla. Rada o ní jednala 13. ledna 1803 a rozhodla nepříznivě. Doslovně: „Ona žádost místa nenalézá a žádostvedoucí se na nejvyšší patent poukazuje, podle něhož nikdo z vojenské služby propuštěn býti nemůže.“ S žádostí o trvalé propuštění „z vojanského stavu“ tedy Kopecký neuspěl a žádost ani z Mirotic odeslána nebyla. Je však pozoruhodná v několika bodech. Vyjadřuje přesně nejistotu jeho postavení a obavu před novým povoláním k vojsku. Byl jistě dobře informován o současné vojenské situaci ve světě, věděl že francouzský dobyvatel se chystá k novému velkému tažení, a proto se hleděl z vojenského kabátu vyvléci stůj co stůj. Tuto nejistotu dobře vymlouvá, že na zakoupeném místě obecním stavba jeho domku nijak kupředu nepokračuje, ale důvod, proč se stavbou ještě nezačal byl asi jistě jiný a prostý - neměl na to peněz. Troufalé je také argumentování, že by domek manželce a dítkám stejně žádnou obživu nezajistil. Obecně je toto tvrzení jistě správné, ale v době, kdy Kopecký podával svoji žádost o trvalé propuštění z vojny a oháněl se při tom dítkami - je zcela bezdětný, protože i ta posledně narozená Anna Marie dožila se pouze rovných tří týdnů a již 23. července 1802 zase na psotník zemřela.

Nejpřekvapivější v této žádosti je však Kopeckého tvrzení, že „sebe a své svým hodinářským obchodem dokonale vyživiti může“. S tím hodinářství se tu u Kopeckého v pramenech setkáváme vůbec poprvé. Nepřiznal se k němu při své svatbě r. 1795, nemluví se o něm, když se jedná o jeho propuštění z Lažan, nezmiňuje se o něm, když žádá o mirotické měšťanství ani ve svých záležitostech vojenských a až dosud ani jednou nebylo připomenuto v matričních zápisech jeho prvých čtyř dětí. Až teď najednou! A je to právě toto hodinářství, náhle se objevivší, které jediné by ukazovalo a potvrzovalo nadhozenou možnost, že se Kopecký na vojnu přihlásil dobrovolně, aby mistrovství v nějakém oboru bez řádného vyučení a předepsaného tovaryšského vandru získal „darmo“. Podle dříve již připomenutého patentu, slibujícího dobrovolcům tuto výhodu, stačilo se prokázat několika potvrzeními o dobře provedené práci ve vyvoleném oboru a na základě těchto potvrzení a doporučení mohl krajský úřad vydati o jeho způsobilosti a oprávněnosti k provádění určitého řemesla pouhý dekret, nahrazující výuční a mistrovský list. Tito „dekretníci“ však tím nezískávali právo státi se právoplatnými členy řemeslnických cechů.

Proč si Kopecký vyvolil právě hodinářství, můžeme se zase jen dohadovat. Vedle záliby v mechanice byla tu ještě důležitá i okolnost, že rodilý komediant, pracující často i na provaze ve velikých výškách, mohl tuto schopnost uplatnit hlavně při opravě věžních hodin, na kterýžto obor, jak pro to uvedeme ještě některé doklady, se Kopecký právě specializoval.

Není vyloučeno, že ještě v prvé polovině roku 1803 Matěj Kopecký musel nějaký čas strávit u svého pluku, ale potom už měl s vojnou pokoj. Při narození další dcery Anny 4. července 1803, která po několika měsících (18. února 1804) zase zemřela, je v matričním zápise označen otec Matěj jako hodinář. Bylo tedy po r. 1802 jeho hlavním zaměstnáním hodinářství a pokračuje v něm i r. 1804, z kteréhožto roku se nám právě zachovaly dva zajímavé doklady o jeho nové činnosti.

17. května 1804 obdržel Kopecký na zámku cerhonickém osvědčení, že hodiny, zvláště věžní, výborně a s největší pílí opravil a že po dobu této práce, která trvala dva měsíce, čestně, řádně a poctivě se choval, takže zasluhuje chvály a doporučení. Stejné doporučení mu bylo vydáno od vrchnostenského úřadu v Bukovanech 20. června 1804. To rovněž osvědčuje, že tam zřídil a opravil zámecké hodiny, které patnáct let ukazovaly nesprávně.

Obě tato osvědčení dal si Kopecký vystavit zřejmě za tím účelem, aby jich použil jako dokladů k žádosti krajskému úřadu o vydání hodinářského dekretu a měl jich možná i více.

Po celý rok 1804 zdržoval se Kopecký v Miroticích, ale z vojny trvale propuštěn ještě nebyl. Konscripční elaborát mirotický za r. 1805 obsahuje jeden zvláštní list se seznamem vojenských dovolenců v místě bydlících. Mezi nimi je uváděn i Matěj Kopecký jako příslušník Spork-inf. regimentu, patřící ke kompanii hejtmana Hertelenda. Rubrika „Urlaubzeit“ je u něho, jako u většiny ostatních, vyplněna poznámkou: Bis zur Einberufung. Tedy stále ještě jen dovolená na neurčito, až do povolání k vojskovému tělesu.

V spisovém materiálu konscripčním pro léta 1806-1808, který není úplný, výkazy dovolenců chybějí. Pro rok 1809 je tento výkaz zase zachován, ale jméno Kopecký již neobsahuje. Byl tedy z vojny trvale propuštěn v letech 1806-1808, ale přímý doklad pro to nemáme.

Stejně nejasné je to i s Kopeckého invaliditou. Kopecký sice sám později, když se uchází o povolení k provozování kramářství a ještě mnohem později, jak o tom ještě bude řeč, udává, že byl dvakrát raněn v bitvě s nepřítelem, ale jeho zranění, i když k nim došlo, musela být lehčího rázu a nezanechala viditelných a trvalých následků. V evidenci mirotických invalidů se jeho jméno také nikdy nevyskytuje.

Kopeckého těžkou invaliditu také vylučuje fakt, že byl r. 1808 za řazen do nově zřizované zemské obrany (Landwehr). Zemská obrana byla ustanovena císařským patentem z 12. května 1808. Její zřízení motivuje patent tím, že „se nyní ročně znamenité množství vojáků propouští, k prácem městského živobytí se navracuje a z toho při armádě povstávající schodek jiným znova sebraným mužstvem se dosazuje“. Za tím účelem bylo nařízeno k vojenské službě zaznamenaný lid v okrskových oddílech reservy dohromady postaviti, je každoročně nějaký čas ve zbrani cvičiti a k vojenské službě připravujícím způsobem vyučovati.

Nařízením z 27. června 1808 uveřejněna byla pravidla k organizování zemské obrany. Nejdříve byly zřizovány oddíly a sbory, určené výhradně k hájené zdejší země“ s výslovným podotknutím, že tyto sbory jsou od pravidelného vojska docela odděleny. Zeměbranecké povinnosti podléhaly osoby ve věku od 18 do 45 let. Městské magistráty a panské vrchnostenské úřady musely urychleně sestavit seznamy osob, podléhajících zeměbranecké povinnosti a z nich měl být vylosován k zeměbranecké službě vždy jen určitý, pro každý magistrát nebo panství přesně stanovený počet mužů. Mirotický magistrát sestavil již příslušný seznam dne 14. července 1808 a pojal do něho z městečka celkem 81 osob. V seznamu je uveden i Mathes Kopetzký, 30 let, ženatý, bydlící v čís. 90. Týž den bylo provedeno vylosování 17 zeměbranců, kteří byli přiděleni k 6 kumpanii zeměbranecké se sídlem ve Varvažově.

Matěj Kopecký však mezi sedmnácti vylosovanými nebyl a tak jej tato nová nepříjemně hrozící povinnost šťastně minula. V zeměbraneckých aktech mirotických se pak už s jeho jménem až na jeden případ nesetkáváme. Obšírněji se o té zeměbranecké episodě Kopeckého zmiňujeme jen proto, že nám jasně vyvrací často opakované tvrzení o jeho invaliditě. Magistrát by jej jistě nepojal do seznamu k losování, řídě se jasnými organizačními směrnicemi odst. I., lit.-d., který praví: „Aby se cíl tohoto snažení dosáhl, mohou k tom jen osoby od 18 do 45 let a takové, jenžto žádného viditelného tělesného nedostatku na sobě nemají, potřebované býti.

Skutečnost, že Matěj Kopecký nebyl pojat do seznamu invalidů a že byl zařazen i do tvořící se zemské obrany, nevylučuje však nikterak jeho pozdější tvrzení o dvojím zranění ve válce. Mirotický magistrát by také tuto udávanou okolnost, kdyby nebyla pravdivá, nikdy nepotvrdil, zvláště, když Kopecký ve svých pozdějších žádostech o povolení k provozování loutkových her udával, že následkem těchto zranění ne nezpůsobilý k vykonávání těžších prací. Šlo zajisté tedy o invaliditu lehkou a zranění, jejichž následky se u Kopeckého výrazněji projevily až ve věku pozdějším, zvláště potížemi dýchacími.

Vylíčením všech známých vojenských záležitostí Kopeckého až do r. 1809 jsme poněkud předběhli postupné sledování jeho životních osudů a příhod v Miroticích. Je třeba se vrátit k onomu pro něho významnému roku 1803, kdy se rozloučil s vojenským stavem... V sledu všedních dnů a měsíců uplývají léta. Mnoho se v těch letech 1805-1810 v životě Matějově neděje. Úřady nijak nezaměstnává, archívní prameny o něm mlčí. Jen občas nějaká významnější událost v rodině, nebo v příbuzenstvu, vojenské sensace, jako byl Slavkov 1805, při tom pocit mrazivého zatrnutí: což kdyby si vojenští páni zase jednou vzpomněli a zavolali, protože v ruce je jen nejistý Urlaub-Pass a nikoli kýžený Abschied...

Na začátku roku 1812 rozhodoval se Matěj Kopecký o nové možnosti, jak si zajistit v Miroticích aspoň skrovnou, ale stálou existenci. Uprázdnilo se zde totiž místo policejního strážníka, čili jak v Miroticích tehdy říkali „policejního vojáka“ po Janu Leitovi, který se sám z tohoto místa poděkoval, když mu před časem uprchla z obecního vězení v radnici vagabundka Anna Mládenečková. Byl za to potrestán třídenním vězením v železech. Ztratil tím autoritu a bylo mu naznačeno, aby na službu strážnickou rezignoval. O uprázdněné místo se hlásilo mnoho uchazečů a mezi nimi i Matěj Kopecký.

Peněžitá služba z této funkce nebyla sice valná, ale bezplatný byt v radnici, potřebné palivo z obecního lesa, každý rok jedny služební šaty nebo plášť, i dobré boty a k tomu různé akcidence, diškrece při různých posílkách - to zase hodně vynahradilo. A komu by se byla tato služba lépe hodila než vysloužilému vojákovi, který prošel kraj světa, uměl dobře německy a jako bývalý komediant dovedl virtuosně zacházet s paličkami bubnu a měl jistě i dostatečně silný hlas na vyvolávání různých oznámení?

Dne 5. února 1812 podal si Kopecký k magistrátu žádost o místo mirotického policejního strážníka. - ale nepochodil! Bylo mnoho uchazečů a mnozí jiní ještě více potřebnější. Rada rozhodla propůjčiti toto místo jinému žadateli Josefu Leitovi (asi syn předešlého strážníka) „pro jeho velkou chudobu“ a žádost Kopeckého zamítnuta.

 

 

Přípěvek popisující na příkladu loutkáře Matěje Kopeckého velmi detailně systém fungování vojenských dovolených z pohledu místní samosprávy je převzat z knihy Jana Tomana Matěj Kopecký a jeho rod, vydané v Praze roku 1960. Příspěvek je tvořený výpisky a nekoresponduje s vnitřním členěním knihy, stejně tak jeho název byl vytvořen uměle vycházeje ze struktury těchto stránek.

Jan Toman ve své  předmluvě konstatoval: „Hlavním a nejvydatnějším zdrojem získání nových poznatků o Matěji Kopeckém, jeho synech a dalších osudech rodiny Kopeckých byl pochopitelně městský archív mirotický, tak dlouho opomíjený a dosud tak málo využitý. Nespokojil jsem se ovšem jen se studiem materiálu aktového, který nemusí být vždy zachován v úplné celistvosti. Byly proto prohlédnuty i početně zachované úřední knihy a by byla naprostá jistota, že nebylo opomenuto nic a bylo uspokojeno i badatelské svědomí, byly nakonec svědomitě prostudovány kompletně zachované řady podacích protokolů in politicis a in judicialibus z údobí 1792-1850 a celé ročníky jednacích protokolů od r. 1850 až přes r. 1900, jimiž aspoň ve stručném regestu musela projít každá sebemenší úřední záležitost i každé podání, k němuž se třebas příslušný spis nezachoval.

Že mě přitom vydatným pomocníkem byla dlouholetá archívářská praxe, znalost vývoje správy i hluboké proniknutí do užívaných registraturních systémů, jako nutný předpoklad pro pořádací práce archívní – je samozřejmé.“

Dr. Jan Malík o kousek dál ještě dodává charakteristiku autora: „Jan Toman – původně v souvislosti se svou studií „Miroticko v literatuře, umění a vědě“ – setkává se pramenně s postavou Matěje Kopeckého už bezmála celé čtvrtstoletí. Patří mezi neocenitelné a zpravidla bohužel nedoceněné badatele, kteří na svou houževnatou heuristickou práci doplácejí právě proto, že je neláká laciná monumentalita kompilačních prací. Toman jako poučený archivář a zároveň bystře kombinující kronikář nedá se zmást pouhým textem svých pramenů, nýbrž neopomene si je vždy také analyticky prověřovat a vzájemně srovnávat, a odhodlá-li se někdy k závěru více méně hypotetickému, udržuje své doklady vždy přísně v mezích logiky – a označuje je pak také důsledně jako dohady, možnost a pravděpodobnosti.“

 

Přetištěno:
TOMAN, Jan. Matěj Kopecký a jeho rod. Praha, 1960, s. 33-63; původní text obsahuje 29 poznámek pod čarou odkazujících na primární prameny.

Původní adresa příspěvku:
 - primaplana.net/txt/studie/matej-kopecky.html