Odhalení lipského monumentu v českém tisku roku 1913

26.08.2015 17:10

Karel Řezníček

Naposledy upraveno: 13.09.2015

 

Nejeden z vás nepochybně byl osobně přítomen na vzpomínkové akci u příležitosti dvoustého výročí „Bitvy národů“ u Lipska, já takové štěstí neměl, ale vydal jsem se proti proudu času a dohledal nejautentičtější reportáže z doby před sto lety, kdy bylo slaveno první kulaté výročí a to mj. i slavnostním odhalením dnes již proslulého Völkerschlachtdenkmalu.

Z průběhu výstavby.

 

Autor komentáře v Národních listech se zjevně svezl na tehdy módní vlně panslavismu, projevil se však také jako prorakouský patriot, přičemž dle všeho nebyl vůči pořadatelům zcela objektivní, ovšem je s podivem, že ve svém „antigermánství“ nezahrál na mnohem tristnější strunu toho, že před bitvou u Lipska se Napoleona a z jím zformovaného Rýnského svazu zřekl toliko Rakušany zviklaný bavorský král a na jarní výzvu pruského monarchy k odpadnutí od uzurpátora Buonaparta vstřícně zareagovali jen meklenburští vévodové, jejichž branná moc byla naprosto zanedbatelná – dezerce části saského sboru a württemberské lehké kavalerie na sklonku vlastní bitvy pak nadchla málokoho, vojenské cti dbající protivníky císaře Francouzů nevyjímaje, nemluvě o tom, že již nic zásadního neovlivnila.

Takže komu čest, tomu čest a přiznejme Prušákům, že zde 16. i 18. října 1813 bohyni vítězství odvedli svůj podstatný díl, ostatně u Lipska zaplatilo svou krví za výhru na 16.000 Prajzů, Austriáků jejichž rozličné národnosti raději nerozlišujme „jen“ zhruba 12.000, ačkoliv jich co do počtu bylo na bojišti přítomno nesporně více (ovšem nikterak 120.000 jak se dalo v českém tisku nalézti, to byla v té době možná tak síla Schwarzenbergovy České armády) a vzato procentuelně tu měli vojáci Fridricha Viléma III. dokonce vyšší ztráty než Rusové (22% vůči 17% vojínů Alexandrových, zatímco Františkovi soldáti zaplatili „jen“ 13%; tedy - alespoň - vzato dle číselných údajů uvedených dvoujazyčně v prusko-rakouské rivalitě teoreticky nestranném lipském pravoslavném chrámu), ve vojsku koalice jinak bezpochyby nejpočetněji zastoupení.

Arcivévoda František Ferdinand d'Este v Lipsku.

 

»Německý pomník u Lipska

S velikou okázalostí a slávou, za účasti německého císaře, rakouského následníka trůnu, ruského velkoknížete Cyrila Vladimíroviče, švédského prince, králův a knížat německých, zástupců rakouské generality i aristokracie odhalen včera [tj. v sobotu 18. října 1913] u Lipska přemohutný pomník na paměť třídenní „bitvy národův“ dobojované dnes před sto lety vítězně proti velikánu Napoleonovi I. –

Byli jsme vskutku dychtiví, v jaký tón uhodí pořadatelé této historické slavnosti, jakou myšlenku politickou vyváží po stu letech retrospektivy u pomníku tak významného jako okázalého.

Jak známo, podlehl Napoleon I. ve vražedné bitvě lipské u večer 18. října 1813 jedině proto, že měl proti sobě trojnásobnou přesilu nepřátelských spojenců: Rakouska, Pruska a Ruska vůči nimž nemohl již vésti do boje tu svou někdejší, v nesčíslných bitvách vyškolenou a otuženou starou armádu nepřemožitelných hrdin od Slavkova a Jeny, alébrž toliko sporé její pozůstatky rozhojněné na rychlo sebranými a jedva vycvičenými rekruty. Onu starou armádu vítězů pohřbila rok před tím nešťastná jeho výprava na Rus za třeskutých mrazů zimy r. 1812 na hrozném ústupu od hořící Moskvy. Ano, tam, na březích Bereziny, zasazena nezdolné výbojnosti nepřemožitelného dosud podmaňovatele světa první rozhodná rána a to tak těžká, že nedovedl se z ní přes všechnu svou fenomenální energii více vzpamatovat a zotavit ku bývalé olbřímské síle.

Nebýti zdrcující pohromy na sněžných pláních ruských, nebylo by asi r. 1813 došlo ke druhé kruté ráně, jakou utrpěla moc Napoleonova u Lipska. Všechno bojovné nadšení tehdejší mládeže německé, vznícené teprv pohledem na prchající, zbědované trosečníky poražené Napoleonovy armády, vracející se zoufale přes Německo do Francie – sotva bylo by stačilo ku zorganizování a vypravení náležitých branných sil Německa pod vedením krále pruského ku doražení raněného lva: musily ku pomoci Němcům přichvátati síly Ruska a Rakouska, aby docílilo se vítězství rozhodného v bitvě u Lipska.

Tuto platnou, ba rozhodnou službu Rakouska a Ruska v osudné hodině pro existenci německého národa nedovedla národní ješitnost německých dějepravců dosud nikdy spravedlivě ocenit, tak že rakouští vojenští publicisté ještě dnes musejí v potu tváři sami vítězoslavícím Němcům v říši připomínat a dokazovat, jakých obětí nesmírných na krvi a statcích bylo přineslo Rakousko za válek proti Napoleonově světovládě nejen pro spásu svou, ale i Německa. Vídeňská „Armee-Zeitung“ ve zvláště vydaném právě spisku o názvu: „Vůdčí úloha Rakouska ve válkách osvobozovacích“ páčí oběti jeho na lidech úhrnem na 376.000 a na jmění národů na 1000 milionů zlatých.

Byli jsme tudíž žádostivi, zdali a s jakou vřelostí bude této obětovné vůdčí úlohy Rakouska vzpomenuto u paty pomníku lipského.

Leč v celé slavnostní řeči předsedy Německého „patriotenbundu“ p. Klimenta Thiema nebylo o veliké zásluze Rakouska ani Ruska hrubě zmínky, nýbrž vítězství lipské vylíčeno jedině jako velečin národa německého pod vedením Pruska a pomník zbudovaný označen výhradně jako věkovitý hlasatel vlastní procitlé životní síly národa německého a jeho milovaných vládců.

Zástupcům Rakouska zůstavena soběstačná oslava lipského vojevůdce kn. Schwarzenberga opodál u jeho rakouského pomníku skoro jako tichá mše u pobočného oltáře, kdežto zástupci Ruska mohli opět vzpomínati svých padlých hrdin z bitvy lipské ve vlastní ruské kapli svým zbožným „Věčnaja paměť!“ – ale hlavní slavnost uspořádána kolem obrovského pomníku vítězné síly národa německého…

Schwarzenbergův pomník sto let po bitvě.

 

Po této nevděčné nešetrnosti ku neocenitelným spojencům věru ještě div, že pořadatelé lipské slavnosti projevili tolik dobrého taktu, že chránili se zraniti citů národa francouzského, jenž ovšem dnes po stu letech sám dávno dospěl ku poznání, jakým osudným bludem byl zatížen genius Napoleonův, když rozbažil se celou vášní své vůle po světovém panství nade všemi národy západní, jižní, střední, ba i východní Evropy, a za tou utopií proléval krev synů Francie od Španěl až po Moskvu. Tato ohromná budova nezřízené ctižádosti musila se dříve [či] později shroutit a rozpadnout katastrofálně, když ne bitvou lipskou, tož bitvami pozdějšími: neboť všaká universální říše jest proti přírodě a nese zárodek svého úpadku od počátku v sobě. –

 Nerozčílí a neroztrpčí tudiž dnešní slavnost lipská ani mysl prokročilého národa francouzského, neboť ten mohutný pomník, jenž si zbudovalo Německo na bojišti svého vítězství nad někdejším despotickým Caesarem Francie, zůstává vůči nynější demokratické Francii – bezpředmětným, jsa za to spíše ku výstraze jiným baživcům po nadvládě a moci světové…

 

Trudně humorná je tu zejména závěrečná myšlenka, že po stu letech všechny Francouze již Lipská porážka přebolela, a i kdyby toto nadobře již byla i pravda, byl zde mj. dějinně mnohem bližší Sedan, tj. porážka Napoleonova synovce Ludvíka Bonaparta a zejména stále politicky nesmírně citlivý následný pruský zábor Alsaska a Lotrinska. A pokud by i toto vše již přebolelo, což docela určitě ani ne rok před vypuknutím 1. světové války určitě neplatilo, proč nikde (ani v jiných listech či pramenech) nebylo uvedeno, že by byli slavnosti přítomni i oficielní francouzští, byť třeba i republikánští, delegáti – nemluvě o nějakých jejich projevech díků za dávné zbavení despotovy tyranie.

Dodejme snad raději už jen, že tento svrchu uvedený text byl v ranních Národních listech v neděli 19. října 1913 uveřejněn ve dvou sloupcích na nejčestnějším místě titulní strany, to v konkurenční Národní politice najdeme téhož dne „lipský referát“ až na druhém listu a navrch druhou polovinou přetékajíc z 3. stránky až na 4. – délkou se však oba příspěvky mohou rovnat, druhý jen je mnohem méně patrioticky exaltovaný, byť ne neemocionální. Ovšem pokud jde o onu dotčenost rakouské strany, vůbec ji neakcentuje, nýbrž mezi následujícími řádky tu baže lze vyčíst spíše až opak, neb pietní akt u tzv. Schwarzenbergova pomníku [Schwarzenbergdenkmal], byť jde spíše o mohutný pamětní kámen, nebyl nijak zásadně, natož jakýmkoli ponižujícím způsobem upozaděn, jen tato skulptura byla evidentně mnohem staršího data (byl odhalen již roku 1838 k výročí 25.!) než zbrusu nový a nebývale obrovský Völkerschlachtdenkmal, jenž ve své době nepochybně ohromoval celou Evropu:

Celkový pohled na kresbě z roku 1913.

 

»Odhalení pomníku bitvy u Lipska

Z Lipska, 18. řijna (Tel. tisk. kanc.)

Dnes slavnostně vysvěcen pomník bitvy zřízený na paměť porážky Napoleonovy. Slavnosti se súčastnili: Arcikníže František Ferdinand v zastoupení císaře Františka Josefa, ruský velkokníže Cyril Vladimirovič, švédský princ Vilém, německá spolková knížata, představení svobodných a hansovních měst Lubeku, Brém a Hamburku, říšský kancléř šl. Bethmann-Hollweg, představenstvo německého říšského sněmu s četnými jeho členy, členové rodu schwarzenberského, hr. Jan Radetzký, atd. atd.

Krátce před půl 12. hodinou přibyli císař Vilém, který přijel v 10 hod. 45 min. do Lipska a byl na nádraží saským králem uvítán s velkou vojenskou okázalostí, a saský král pozdravováni přítomnými za bouřlivých ovací k pomníku a vstoupili do stanu zřízeného u vchodu k pomníku. Tam byla shromážděna nejvyšší a vysoká panstva. Císař a král pozdravili neobyčejně srdečně arciknížete Františka Ferdinanda, velkoknížete Cyrila, švédského prince Viléma a spolková knížata. Na to odebral se císař Vilém s hosty ke schodišti vedoucímu k pomníku, kdežto družina rozestavila se po obou stranách stanu. Hned na to slavnost započala. Nejprve zazpívali všichni slavnostní hosté staronizozemskou modlitbu: „S modlitbou před Boha spravedlivého“, Která mohutně zněla po slavnostním místě a působila neobyčejně tklivým dojmem.

Na to vystoupil první předseda německého vlasteneckého svazu komor. rada Klement Thieme na tribunu zřízenou proti knížecímu stanu a pronesl slavnostní řeč, v níž prohlašoval bitvu u Lipska za spravedlivý soud nad Napoleonem. Na to výmluvnými slovy líčil, jak v celém německém národě ožil opět starý teutonský duch, když se z Ruska vracely jen chatrné, v hadry oděné zbytky veliké armády Napoleonovy, a jak po příkladu Pruska pozvedl se celý německý národ, dobře věda, že jde o jeho bytí či nebytí.

Na to promluvil saský král Bedřich August krátkou řeč, v níž děkoval přítomným knížatům, že přijala jeho pozvání k slavnosti a prohlásil, že přijímá pomník do své královské ochrany. Když král domluvil, odevzdali rychlí poslové císaři Vilémovi listinu. Císař listinu přijal a odebral se potom s nejvyšším panstvem prohlédnout si vnitřek pomníku. Zde byla povznášející slavnost ukončena.

Po vysvěcení pomníku bitvy u Lipska odebral se arcikníže František Ferdinand s družinou k pomníku Schwarzenbergovu v parku Meusdorfském, kdež po příchodu císaře Viléma, velkoknížete Cyrila a ostatních hostí kníže Karel Schwarzenberg pronesl tuto řeč: „Vaše císařská a královská Veličenstva, Vaše císařské a královské Výsosti! Račte přijmouti nejuctivější dík naší rodiny za poctu, jíž dostalo se našemu předku, polnímu podmaršálkovi knížeti Karlu Schwarzenbergovi, když božskou Prozřetelností nebylo souzeno mému otci, aby náš dík tlumočil. [zemřel 4. října 1913, pochován byl devátého] / Děkuji pánům zástupcům kdysi spojených armád jménem nás všech co nejvřeleji za uznání zásluh jejich vůdce v těžkých strastiplných dobách, zásluhy, jež náležejí dějinám a jež nikdy nemohou propadnouti zapomenutí. My uctíváme v této vzpomínce památku přesného plnění povinností vůči panovníkovi a vlasti a nerozlučnou s touto vzpomínkou zůstává nám vzpomínka oněch reků, kteří vše radostně obětovali, aby poslechli hlasů svých panovníků a osvobodili svoji vlast od každého nátlaku. Záře jež tuto dobu oblévá, příklad sebeobětavosti každého jednotlivce v boji za panovnická práva a volný národ, nikdy nevybledne. Zajišťuje minulým generacím nezničitelnou slávu, budoucím ukazuje jedině správnou cestu vlastenecké práce a v této záři bude vojín i vůdce dále žíti aere perennius. [pevněji než z bronzu] „Co minulo, již se nevrátí, ale když skvěle zaniká, ještě dlouho září.“ Těmito slovy básníka uctíváme tehdejší dobu a všechny tehdejší současníky, uctíváme knížata a národy, nabýváme sílu ke splnění svých vlastních povinností. Račte, Vaše císařská a královská Veličenstva, Vaše císařské a královské Výsosti přijmouti opětně nejhlubší dík naší rodiny, jíž bude tato pocta nehynoucí vzpomínkou zapsanou zlatými písmeny v dějinách. Věčná čest mrtvým!“

Po proslovu položil arcikníže František Ferdinand u pomníku dva věnce, jeden s bílou stuhou jménem císaře Františka Josefa a vavřínový věnec, ozdobený orchidejemi a černožlutou stuhou. Též císař Vilém položil u pomníku věnec. Potom představil arcikníže císaři knížete Karla Schwarzenberga a členy své družiny. Tím byla slavnost skončena. Po ní následovala snídaně na radnici, pořádaná radou města Lipska, po snídani pak vrátili se členové panovnických rodů do královského zámku.

Z Lipska, 17. října (Tel. t. k.)

Odpoledne byla, odhalena pamětní deska na úmrtním domě knížete Schwarzenberga, věnovaná městem Vídní. Starosta dr. Weiskirchner a městský rada Tomola pronesli slavnostní řeči.«

Kamenní strážci svobody.

 

Tento noticka o pamětní desce odhalené vídeňským starostou Richardem Weiskirchnerem následovala hned bezprostředně po hlavním textu, proto ji tam ponechávám a promptně i oglosuji, třebaže mě to krátce odvede od hlavního monumentu.

Oním domem o němž je řeč je tzv. Königshaus na Veletržním náměstí (Markt 17), roku 1813 známější asi jako Apelhaus, byť ne dle významu slova, ale dle rodiny obchodníka jenž dům s kořeny možná již v 16. století na počátku 18. věku renovoval a přestavěl na komerčně hotelovou rezidenci, jejíž první patro měli od těch dob při návštěvách Lipska rezervováni saští kurfiřtové (a polští králové v jedné osobě; plus jako přátelé či nepřátelé zde pobývali mj. ruský car Petr I., pruský Fridrich II. či švédský Karel XII.). To sem se během lipské bitvy uchýlil král Fridrich August I., a zde se konala ona proslulá a nepochybně upřímně dojemná rozlučka již půl století Sasku vládnoucího monarchy s Napoleonem, jeho dobrodincem i prokletím. Smrt Karla Filipa, generalisima spojenců v Bitvě národů v předvečer 7. výročí (15. října 1820) v tomto domě byla spíše souhrou náhod, než přílišným návalem sentimentu, neb v Lipsku nemínil hledat vzpomínky, ale odbornou lékařskou pomoc, jenže druhý záchvat mrtvice mu tu byl již osudným – ovšem zda kníže vypustil duši v prominentním prvním patře, či někde výše v tomto pětipodlažním objektu, to jsem se žel nikde nedopídil.

Rovněž zatím nikde jsem se, alespoň v tehdejším českém tisku (přiznejme, zatím jsem intenzivně pátral jen poblíže data výročí, jež Prusové dlouhá léta „slavili“ 18., jako rozhodující den bitvy, Sasové jistě několik desetiletí dobře věděli proč oni ctili až 19. jako den „osvobození Lipska“), nedohledal zmínku o „odhalení“ hned pěti dalších rakouských pomníků zhotovených právě k uctění stého výročí lipské bitvy, tedy předpokládejme pravděpodobně odhalených alespoň „někdy okolo“ slavných výročních dnů roku 1913. Řekněme tedy jen, že architektonicky si byly všechny velmi podobné, dvojhlaví rakouští orli (s rozepjatými křídly a umístění vždy na vysokém kamenném podstavci s pamětními nápisy) odlití ve Vídni firmou König & Maier tu byli umístěni takto: na Rembrandtově [do roku 1950, tedy i roku 1913, Merveldtově] náměstí v (Alt-)Lößnigu, na Antonienstraße v Lindenau [či dnes spíše Schleußigu], na Schwedenstraße v Paunsdorfu [před kostelem], na rozcestí ulic Seifertshainer S. a Kleinpösnaer S. v Holzhausenu a v Gutsparku ve Wachau! To by se Vilém II. a saský Fridrich August III. museli rozkrájet aby byli u všeho, u zjevně hlavní rakouské pietní akce (u níž prý dle dalších zdrojů byla přítomná „vlastní hudba od 37. c. a k. pěšího pluku“ jež tu zahrála mj. i rakouskou hymnu) u již věkovitého pomníku Schwarzenbergova evidentně nescházeli, stejně jako většina ostatních čestných hostí, včetně württemberského krále, bádenského velkovévody, bavorského regenta a drtivé většiny dalších prominentů.

Vraťme se tedy k Völkerschlachtdenkmalu a zkusme si přiblížit co tak strašného saský Teuton Clemens Thieme (jenž měl posléze tu smůlu, že se dožil nejen porážky Vilémovského Německa, ale i konečného debaklu Adolfovy 3. říše; přesto se i v sovětské okupační zóně dočkal pohřbu na čestném místě na dohled od „svého“ monumentu) vyslovil, přičemž se nemusím(e) namáhat překladem [doplňme, že i německy psaná Bohemia či Prager Tagblatt, Thiemův projev nepřetiskuje, nýbrž přináší toliko projev Schwarzenbergův], pro našince postačí sáhnout po brněnských Lidových novinách z téhož 19. října 1913 (prvotní info přinesly bez emocí již 18. ve večerním vydání) a nalistovat str. 6., kde je však nejspíše jen určité gro, neb i slovenské Národnie noviny neskór mj. napísaly: „... mal hlavnú reč, ktorá byla velmi nemecká, ako by len Nemci zvíťazili pri Lipsku. Len to uznal, že velká armáda Napoleona bola zničená ruským národom...“

Císař Vilém, saský král a další protagonisté.

 

Zde však nic podobného není, přičemž onu formulaci Národních listů o inspirujícím pohledu na zdecimované trosky Grande Armée ustupující Německem z Ruska vkládají Thiememu do úst i některé další naše tiskoviny (př. Hlas národa, či deník Čech, jenž však uveřejnil jen doslova jakýsi výcuc z projevů a stran Ruska a Pruska Thiemu do úst vkládá toliko toto: „Když velká armáda v Rusku poražena, oživl opět teutónský duch. Malé, vysáté, ale duchem mravní síly naplněné Prusko zanítilo mohutný obětní oheň...“, ale to je i dle dalších pasáží jen vyslovená redakční sumarizace), čili si asi každý vybral to co chtěl, či co se mu hodilo (České slovo se kupříkladu od „oslav militarizmu“ již dopředu zcela distancovalo a bylo ve zpravodajství doslova telegrafické), ale moravští zpravodajci asi byli méně předpojatí, jen Thiemovu řeč podstatně zkrátili, resp. s tlumočením jeho dlouhého projevu zjevně započali až někde zhruba v jedné třetině, neb tento začíná „Vaše Veličenstva, němečtí bratři, německé sestry“, a jak bylo výše zdůrazněno akcentuje i složitá společensko-politická dějství teprve vedoucí k Bitvě národů:

 

»[...] Pokud točí se kolo času – pokud září slunce jas, pokud proudy k moři spěchají, potud nejpozdější vnuk bude velebiti bitvu u Lipska. Tak jest a tak i bude!

Bojiště okolo Lipska je posvěceným místem, stalo se posvátným všemu německému lidu přinesenými obětmi na statcích a životech pro svobodu vlasti, ježto zde naši otcové rozbili zotročující pouta dobyvatele, aby opět stali se národem bratrů. Za hřmění děl znovu zrodilo se německé lidové sebevědomí a německý národ, veliký to statky, na nichž později jako na bezpečných základních kamenech mohla býti založena nová německá říše.

Osvobozovací boje počaly přísti nítě, které dnes silně a vroucně spojují německé kmeny. Existenci německé říše předcházela existence německého lidu a zde se zrodil!

V srdcích národa vyrostl trvalý pomník, živý to pomník německé vděčnosti. Německo nezapomene svých hrdinů. Avšak co v duši se pečlivě skrývá, žádá také mocně viditelné znamení. Jednou musí se to vyjádřiti, musí se to vytvořiti, i kdyby to 100 let trvalo. Nikdy neumírá velká lidská myšlenka.

Nuže! Zde stojí vůle lidu, stavší se kamenem, viditelné znamení vděčnosti k Bohu našim hrdinným

otcům za naši svobodu a naše národní bytí! Velkých dob velké to znamení! Padlých hrdinů pomník cti, německému národu pomník slávy, potomstvu pomník napomenutí vysoký a slavný.

Na pomníku stělesňuje Michael vítězné pozdvižení se německého lidu. Německý národ zřídil si svůj pomník za osvobození z veliké bídy sám sobě ke cti. Pomník tento má býti německému lidu oslavným činem, povolaným, aby po staletí působil na německou mysl a ducha. Pomník bitvy národů musí býti pomocníkem německého lidu, k němuž každého roku dne 18. října bude říditi své kroky a svoje myšlenky, který připomene všem, že jsou bratři jednoho kmene a že vždy mají si vážiti a milovati kromě Boha německou lásku a věrnost jako největší a nejvyšší statek.«

 

Na tuto řeč komorního rady, architekta a duchovního otce celého monumentu odpověděl, alespoň podle téhož brněnského novinového zdroje, saský král Fridrich August III. zhruba takto:

»Vznešeným vlasteneckým nadšením prodchnutá slova, která jste pane Thieme, právě v zastoupení svazu německých patriotů ke mně pronesl, dojaly nás Němce hluboce. Podporují mocný dojem velikého pomníku, který byl zde zřízen obětavostí německých mužů na znamení německé síly a jednotnosti. Právě tak jako tento pomník připomíná nám dvě krvavé bitvy a hrdinou smrt mnoha hodných vojínů, kteří před 100 lety padli na tomto bojišti, jako nás dále upomíná na milostivé a zázračné Boží řízení, které našemu národu po dlouhém zápasu a toužení vytvořilo nádhernou jednotu, nechť tak i po dalších 100, ba po 1000 letech ještě pozdějším pokolením hlásá dnešní den. Nechť jim vypravuje, jak v této hodině Němci a Rusové, Rakušani, Maďaři a Švédové klesají na svá kolena, uctívají Boha, tohoto všemohoucího ředitele světových dějin, a jak se k němu modlí, aby zachoval nám mír ku blahu našeho německého národa, ke blahu států a knížat, která mi připravila velikou radost tím, že vyhověla mému pozvání a při této slavnosti jsou zastoupena členy svých domů a deputacemi svých udatných armád. V tomto smyslu blahopřeji svazu německých patriotů ku zdařilému dílu a beru pomník pod svoji královskou ochranu.«

 

Vše se vesměs shoduje s tím, co již bylo popsáno výše, totiž základním faktem, že Hohenzollern Vilém II. zde žádný projev neměl a ač pomazaná hlava celého Německa byl jen blahosklonným prominentním hostem. Ovšem jako císař a vladař teutonského národa se toliko nevyhnul přijetí oněch „rychlých poslů“, což si asi žádá jisté vysvětlení. Z posbíraných střípků se dá sestavit, že se svým poselstvím sounáležitosti a solidarity byli i z nejvzdálenějších koutů Německa (mluví se i o Rakousku, tedy Sudetech, ne nezbytně, početná německá komunita byla i v Praze a „Germány“ se cítili i mnozí předlitavští Austriáci, díky jednomu z dobových listů víme minimálně o sedmi „našincích“ co měli běžet od Chlumce; prý se symbolické akce konaly i na obou amerických kontinentech) vypraveni běžci s písemnými zdravicemi [na pamětních blanketech lemovaném dubovými listy a se siluetou denkmálu], kteří je pak jakýmsi štafetovým způsobem předávali dále, v tom kolik jich nakonec předstoupilo před imperátora si jednotlivé noviny odporují, ale v citované Národní politice se mluví o jedné listině, což je krajně nepravděpodobné, ledaže by tu šlo jen o nějaký velice dlouhý soupis. Dle údaje pořadatelů uveřejněného v Lidových novinách mělo na celé běžecké akci participovat 37.830 turnerů! A to je i gro celého památníku, jenž měl sjednocovat, ne rozdělovat, ale to holt Thieme a spol. nekalkulovali s Čechy.

Rakouský (Merveldtův) pomník.

 

Zatímco výše vyjmenovávané rakouské pomníky byly většinově financované institucemi podunajské monarchie (byť pozemky dle všeho zaopatřili Sasové), na Völkerschlachtdenkmal se tu vskutku primárně skládal německý lid, teprve mnohem, mnohem později převzali patronaci i politické špičky. Třebaže již porážka Francie ve válce z let 1870-71 vzedmula Velkoněmecké národní cítění, teprve až 22. dubna 1894 založil lipský architekt Clemens Thieme (1861-1945) u vědomí blížícího se jubilea „Deutschen Patriotenbund zur Errichtung eines Völkerschlacht-National-Denkmal“ (čili od počátku šlo o pomník „německý“, to, že se u Lipska bili i Rusové, Rakušané [tedy i Češi, Moravané, dolní i horní Uhři, Chorvaté, aj.], Švédové, Britové, Francouzi, Poláci, Italové, Španělé i mnozí další národové tím však nikdo v nejmenším nezpochybňoval, ostatně tento fakt tu byl od prvopočátku obsažen již v názvu monumentu!) na nějž konali sbírky především členové nejrůznějších střeleckých, tělocvičných i kulturních spolků a rozhodně nic nikterak nebylo dirigováno z Berlína.

Čtyři a půl roku trvalo, než bylo uskutečněno slavnostní zahájení stavby [mělo se tak stát 18. října 1898, byť základní kámen byl slavnostně poklepán až o rovné dva roky později], přičemž počet zaangažovaných dělníků se prý pohyboval kolem pouhých čtyřiceti! Ovšem bez mezitím získané podpory alespoň lokálních úřadů by se určitě nepovedlo získat tak výhodně položené pozemky, natož posléze postavit na tři sta tisíc tun vážící kolos (jádro je betonové, granitová je převážně jen vnější i vnitřní „obšívka“), ostatně nejedna česká pamětihodnost by se bez pomoci státu, či alespoň jeho blahosklonné vstřícnosti, a privátních darů štědrých mecenášů (mj. i několika příslušníků panovnického domu Habsburského, včetně císaře, jenž sám v několika sponzorských darech přispěl), neobešla.

 

Deník Čech 17. října 1913 výsledný lipský monument popisuje takto:

»Pomník pozvedá se na uměle zřízeném vrcholku ve výši 91 m. Je dnes nejvyšším pomníkem na světě, o 8 m. vyšší než socha svobody v Nov. Yorku. Na pomník vedou 40 m. široké schody. Pomník má podobu čtyřrohé pyramidy. V čele jest 60 m. široký a 25 m. vysoký relief, provedený professorem Bahrensem, představující sv. Michala archanděla [ten sám o sobě je vysoký metrů 11], objevivšího se v okamžiku vítězství. Nad hlavou má nápis: »Bůh s námi!« [tato písmena jsou vysoká 180 cm] Vchod do pomníku vede zpočátku do krypty, ve trojí prostranství rozdělené. První je věnována padlým vojínům, druhé německému národu a třetí věnováno jest příštím pokolením. Pomník je kolosální skupinou 500 soch. Nejvýše jest ještě místo pro 150 osob. Z první balustrády, k níž vede 136 schodů, je rozkošný pohled na Lipsko a kraje v nichž před 100 lety zuřil boj...«

Archanděl Michael.

 

Historii složitého a emotivního výběru z celé řady projektů, či spíše ideí, než byla vyvolena konečná verze vybudovaná stavitelem Bruno Schmitzem (1856-1916) a o generaci mladším Otto Rudolphem (?) nechám raději na někom jiném, stejně jako symboliku tuctu z vnějšku stojících dvanáctimetrových kamenných „strážců svobody“, v kryptě pak zhruba polovičních dvojic „strážců klidného spočinutí padlých“ a spousty dalších skulptur vyhotovených týmy sochařů Christiana Behrense (1852-1905) a Franze Metznera (1870-1919), přičemž čtyři nejmohutněji působící vnitřní sochy (Glaubenßtärke, Opfertreudigkeit, Tapferkeit a Volkskraft) v horním patře síně Slávy (Ruhmeshalee) jsou sice jen 9,6 metru vysoké, ale to je dáno tím že jsou tu tyto dominantní postavy úmyslně situovány v sedě! Největší masu představuje 324 jezdců, válečníků vracejících se domů, zdobících vnitřek kopule.

Bylo to 15 let vysilující práce (pro Thiemeho nepochybně více jak 20!), ale výsledek bere návštěvníkům Lipska mnohdy dech i dnes, kdy žel už výhled na někdejší bojiště zdaleka není tím čím býval před oněmi sto lety a také většině místních obyvatel již monument poněkud zevšedněl, zhruba tak jako třeba Pražanům svého druhu takřka unikátní jezdecká socha Jana Žižky na Vítkově, či petřínská rozhledna.

Pokud jde o pravoslavnou kapli zmíněnou v úvodním komentáři Národních listů, kde prý v ústraní vzpomínali Rusové, pak se jedná o onen obrovský Pamětní kostel Sv. Alexandra (Sankt-Alexi-Gedächtniskirche zur Russischen Ehre), respektive sice základnou možná nevelkou sakrální stavbu, zato s 55 metrů vysokou věží! Při jejím vysvěcení byl přítomen jak velkokníže Kirill (přes určitou dvorskou nemilost, tehdy třetí co do pořadí ev. následnictví po Mikuláši II. a muž, jenž se po VŘSR tituloval carem v exilu), tak saský král a při jubilejních oslavách její návštěvu nevynechal ani Vilém II., byť se to jeví poněkud v rozporu s reportáží Národní politiky... [ono to bude tím, že sem se císař Němců dostal 18. až dlouho po poledni, buď po oné „snídani na radnici“, jak je poněkud zmatečně označeno slavnostní a spíše podvečerní dejeuner, ale podle jiných reportáží dokonce ještě před ní!]

Ovšem to není tak podstatné, neboť co důležité je, že byl postaven za štědré „dotace“ německých institucí (př. pozemek o rozloze 2400 kvadratických metrů dostal ruský architekt Pokrovskij k dispozici od města na věčné časy zcela grátis, přičemž Lipsko nepochybně, alespoň částečně, sponzorovalo i stavební materiál) a také státní kasa romanovské říše, kde zájem o rok 1813 pozvedl teprve enormní úspěch a spontánnost původně spíše domácích oslav „Vlastenecké války roku 1812“ (reminiscence na rok „1807“ mající zvednout morálku po frustracích roku 1905 zdaleka nesplnily očekávání) – každopádně je tu potřeba zmínit fakt, že ideově se podobný chrám rodil již někdy od roku 1910, vlastní stavba však byla zahájena teprve 28. prosince 1912 a vše tedy v závěrečné fázi proběhlo v závratném tempu, uvážíme-li, že slavnostní vysvěcení proběhlo již 16. [3.] října 1913 (někde se píše 17., ale to není možné, novinové reporty proběhly už 16. v několika večernících)! Každopádně ostatky stovek (symbolicky tisíců) bezejmenných ruských vojáků i několik generálů dostalo důstojnou hrobku a ruský podíl na vítězství velice malebný, navíc naprosto mírumilovně vypadající a (pravda, dokonce za všech režimů) minimum kontroverzí vyvolávající pomník.

O jeho popisu se český čtenář tehdy mnoho nedozvěděl, takřka nic, i proto dejme prostor slovenské „obdenní tlači“, respektive v úterý, čtvrtek a sobotu v Turčianskom Sv. Martině vycházející tiskovině s titulem Národnie noviny, byť textem až na str. 3 výtisku z 25. října, kdy už jinde Lipsko plnilo stránky světových novin zcela jinou »atrakcí«, jak o tom ještě bude řeč o několik odstavečků níže:

 

»Chrám-pamätnik v Lipsku

Mesto Lipsko sa velmi krásne chovalo ku stavbe ruského chtámu-pamätnika na rok 1813. Štědrou rukou postaralo sa o miesto, dalo zasypať výmoly, parkovalo okolie, vysadilo velkými už stromami. Chrám je postavený v štýle chrámov prvých romanovských časov, má pyramidálnu kupolu, cele pozlatenú, nad ňou cibulo-obraznú baňu s jagajúcim zlatým križom. Výška je 78 lakťov ruských. Hlavný vchod je od západu. V prízemí je muzeum, vyššie sám kostol. Stavba pozastáva z troch častí, dolu sklep, v prvom poschodí muzeum a potom chrám. Nad vchodovými dverami je obraz „Spása Nerukotvoreného“, v abside obraz velkých rozmerov „Kristus na prestole“. Oba obrazy sú mozaiky. Vnútro chramu prekvapuje krásou. Ikonostas je v štýle XVII. stoletia, cárské dvere sú pozlátené. Bronzové svietniky sú též stylové. Ikonostas je dar vojska donského. Lámp je 400 od umelca Florova. Saský štát všetky veci chrámové dal previezť z Ruska po lacnom tarife bez cla. Prusko nebralo vóbec ničeho za frachtu. Bolo toho 9 vagónov v 140 kysniach.«

 

Velkokníže Cyril, zástupce carův, při slavnostním otevření ruského kostela v Lipsku.

 

Povězme si ještě co se v tomto chrámu odehrávalo, tedy alespoň na oné „miniaturní“ a „předběžné“ akci z 16. října, již v češtině obstojně zaznamenal alespoň Hlas národa, byť se tohoto ceremonielu za podunajskou monarchii oficielně zúčastnil maximálně rakousko-uherský drážďanský ambasador Anton von Forgach (psán i Porgach):

»Dnes dopoledne byly slavnostně opět pohřbeny tělesné pozůstatky ruských důstojníků, kteří padli v roce 1813 v bitvě národů u Lipska. Slavnosti zúčastnili se: za cara ruského velkokníže Cyril Vladimírovič, ruská vojenská deputace, jakož i zástupci saských vojenských a občanských úřadů. Slavnost byla zahájena zádušní mší v dvoraně Janského hřbitova, načež byly rakve s tělesnými pozůstatky padlých vojínů dopraveny v slavném průvodu do nově zbudovaného ruského kostela. V čele průvodu byli sasští huláni, pěšáci a dělostřelci, na to jely čtyři lafety, do nichž bylo zapřaženo šest koní, na lafetách byly vezeny čtyři bílé rakve. Ve třech rakvích byly kosti padlých ruských důstojníků, kdežto ve čtvrté rakvi byly kosti neznámých ruských vojínů. Za lafetami kráčeli smuteční hosté. Za zvuků Beethovenova smutečního pochodu ubíral se průvod ulicemi města, v nichž byly tisíce obecenstva, k ruskému kostelu, kde stál vojenský kordon. Ruští důstojníci odnesli rakve s lafet ke hrobům. Na to byla sloužena smuteční mše a potom byly rakve uloženy ve hrobce. Když byla sloužena smuteční mše, vypálily oddíly pěchoty a dělostřelectva tři salvy. Velkokníže položil na rakve věnec carův a věnec, jenž sám daroval.«

 

Překvapivě tu nejsou jmenováni oba zde pohřbení ruští generálové (Ivan Jegorovič Ševin a Nikolaj Danilovič Kudašev), ale možná na slavnostní uložení jejich ostatků došlo teprve onoho 17., nebo právě až toho 18., již za přítomnosti Viléma II. i rakouského následníka, což je část oslav, o nichž se již „naši novináři“ čert ví proč zmínili již jen vysloveně okrajově, pokud vůbec. A když už, pak toliko jen ve smyslu, že právě zde byla celá lipská pamětní slavnost oficiálně církevně zakončena patrně jakýmsi, s ohledem na rozdílné formy křesťanské konfese klíčových protagonistů (byl to chrám pravoslavný, ale čestnými hosty zde byli římští katolíci i monarchové hned několika reformistických směrů, souhrnně označovaných protestantismus), prvotně ekumenicky pojatým slavnostním Te Deum.

Pak už byl jen epilog s onou hostinou na radnici [zmínky o zámku nechápu, Lipsko jako takové „reprezentativní objekt tohoto typu“ postrádá], slavnostními loučeními s nejvýznamnějšími účastníky, kteří pospíchali za jinými povinnostmi (ani Vilém II., ani František Ferdinand v Lipsku nenocovali!), pro masy návštěvníků pak byl večer zpestřen slavnostními světelnými iluminacemi, ohňostroji, lampiónovými průvody a vším myslitelným co bychom souhrnně nazvali „lidovou veselicí“ [byl zde zjevně i opravdový »Cirkus«, a 20. se po dopravní nehodě menažérie prohánělo ulicemi Lipska množství lvů, z nichž jeden navštívil mj. i recepci hotelu „Blücher“ – dle fotky těl ve Světezoru, sedm králů (a královen) zvířat muselo být zastřeleno, několik dalších šelem bylo prý polapeno i živých; leč to většina slavnostních hostí byla naštěstí již dávno odjeta].

Konečnou tečku za jubilejní lipskou slavností učinily pozdě večer 18. odeslané pozdravné telegramy saského krále nepřítomným panovníkům spojeneckých mocností: Františku Josefovi, caru Mikuláši II. a Gustavu V., králi švédskému, pravnuku to Bernadottovu.

 

Telegram saského krále Františku Josefovi z 18. října 1913 večer v překladu redakce Hlasu národa zněl:

»Jeho Veličenstvu císaři rakouskému, králi uherskému!

Při dnešních slavnostech, z nichž jedna platila velké statečnosti také mně tak drahého rakouského a uherského vojska, se zvláštní úctou vzpomněl jsem Jeho Nejvyššího velitele.

Dovoluji si projeviti tyto pocity Vašemu císařskému a královskému Apoštolskému Veličenstvu a spojuji s tím svůj nejupřímnější dík za tak vysoce mně vítané vyslání jeho císařské a královské Výsosti arciknížete Františka Ferdinanda a zároveň své nejupřímnější přání ku blahu Vašeho Veličenstva a ku trvalé slávě zde tak skvěle zastoupené a s německým vojskem úzce spojené armády rakousko-uherské. Bedřich August.«

 

PT/ Ruskou delegaci v Lipsku, pokud sesumíruji vše dohledané, tvořili vedle velkoknížete Kirilla ještě mj. šéf generálního štábu Jakov Grigorjevič Žilinskij, jenž poněkud ironicky vskutku jen nedlouho předtím signoval v Paříži dohodu, že v případě vypuknutí války s Vilémovým Německem nasadí Rusko do boje do měsíce 800.000 mužů a do 15 dnů od vypuknutí nepřátelství zahájí carští vojáci zničující ofenzívu do Východních Prus a potáhnou jako spojenci někdejších nepřátel na Berlín.

Zajímavější pro nás bude rakouská participace, kde c.k. mocnářství vedle následníka trůnu (při slavnostní tabuli v budově lipské radnice seděl po císařově pravici!) reprezentoval sedmadvacetiletý kníže Schwarzenberg (jenž byl z tohoto titulu již Karlem V., tedy prapravnukem vítěze od Lipska; šlo pak i o děda současného politika), který zemře již 6. září 1914 „na poli cti“ ve Vukovaru, na srbské frontě, kde jej nezastihla nepřátelská kulka, ale osudnou se mu stala úplavice. Z tohoto orlického rodu tu měli být v Lipsku přítomni i princové Jan, Felix (?; každopádně mělo jít o velitele dragounského pluku Nr.14) a o generaci starší Bedřich!

Z dalších rakouských účastníků odhalení lipského monumentu za naši pozornost určitě stojí olomoucký rodák Alexander von Krobatin (1849-1933), c.k. ministr vojenství v letech 1912-1917 [u něhož je v jedné notitce Hlasu národa uvedeno, že z rozkazu panovníka i arciknížete Františka Ferdinanda má již 18. ráno položiti vavřínový věnec „u pomníku Merveldtova“, tedy takřka s jistotou u nového rakouského denkmálu na náměstí v (Alt-)Lößnigu!], c.k. náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf, armádní inspektor generál Rudolf von Brudermann, ředitel válečného archivu generál Vojnović (snad každý regiment pyšnící se v tradicích účastí v lipské bitvě vyslal své zástupce, dlouhý seznam nominovaných, vesměs plukovníků, je k nalezení v deníku Čech a hezky česky znějí minimálně jména jako František Bendík podplukovník 40. regimentu, či Rudolf šl. Dokonal z 8. hulánského), jakož i další potomci někdejších velitelů, př. Felix, hr. Bianchi, Rudlolf, hr. Hardegg, Albert, hr. Nostitz-Rieneck či Franz, Folliot de Cranneville, přičemž míru příbuznosti u výše v citaci z tisku zmíněného hraběte Jana Radetzkého s někdejším Schwarzenbergovým náčelníkem štábu si žel netroufám stanovit, dle deníku Čech (jenž uvedl i další jména, jež ovšem nejsou tak zvučná; Abele, Lilienstein, či Weitstätten) šlo o koncepčního praktikanta místodržitelství Josefa hr. Radeckého – nejspíše tedy nešlo o Jana (jak bylo udáno v úvodním příspěvku z Národní politiky), nebo alespoň ne prvním jménem, ale Josefa [plným jménem Joseph Franz Johan Theodore Wenzel Maria], narozeného 18. srpna 1884 ve Štýrském Hradci (Graz) a zesnulého 30. května 1966 ve Vídni.

Pozvánka pro koncepčního praktikanta místodržitelství Dr. Josefa hr. Radeckého.

 

PS/ O lipském monumentu se zmínili 15. května 2012 v ČT v pořadu Historie.cs právě v souvislosti s později proslulým maršálem Radeckým z Radče (hovořili zde historici Ladislav Čepička, Zdeněk Hojda z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Jiří Rak z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy; moderoval publicista Vladimír Kučera) a vyvolali mou zde zúročenou zvědavost.

J. Rak tu krom jiného pravil: „Bitvu u Lipska si však Rakousko nechalo "ukrást" Prušáky. Kolem roku 1913 vzniká ke stému výročí monstrózní pomník v Lipsku, u nás se konaly oslavy u Chlumce (místo bitvy, která předcházela bitvě u Lipska), ale o tom se nemluvilo a vytahovali se hlavně Prušáci. Vyvolalo to jedno z posledních vzepětí české reality v Rakousku. České noviny se tenkrát urazily, vypočítávaly, kolik procent tam bylo českých pluků a českých vojáků, a upozorňovaly, že to nelze takhle nechat v německé režii.“

Z. Hojda následně dodal: „Prušáci to uchvátili i proto, že u Lipska vznikl jeden pomník, který připomíná především pruské zásluhy. Zatímco na místě bitvy u Chlumce si každá z koaličních armád postavila vlastní pomník – zvlášť Prusové, zvlášť Rusové, zvlášť Rakušané.“

Oba se jednoznačně mýlili, v pruské režii se zde nedělo prakticky vůbec nic (prvotní nápad i následný scénář byly jednoznačně saské – snad i jako jakési pokání) a o Prusku se zde mluvilo stejně málo jako o Rakousku, tento největší pomník BITVY NÁRODŮ byl »celoněmecký« a to plným právem, nejprve ideou, následně financemi a konečně tedy logicky i ceremonielem, přičemž monument sám o sobě neponižuje nikoho ničím, ani někdejší spojence, dokonce ani nepřátele NE!

Nadto Rakušané si tu tehdy, nepochybně i v určité reakci na vskutku mnohaletou výstavbu německého kolosu, naplánovali a posléze i realizovali, jak už jsem výše pravil a místně situoval (tj. Holzhausen, (Alt)Lößnig, Paunsdorf, Wachau a Lindenau/Schleußig), dokonce hned pět zbrusu nových pomníků vlastních (Die ÖSTERRIECHERDENKMALE; fakticky každý rakouský sbor tu má vlastní!), přičemž tyto asi jako kdyby pro našince tehdy jako dnes snad ani neexistovaly?

Nádavkem nikoho v teutonské Germánii ani slovanské Rassiji by nejspíše ani nenapadlo pohoršovat se nad tím, že na nich nebyli zmíněni ruští a pruští spojenci, nebo minimálně alespoň ony „kontingenty“ které ze Schwarzenbergovy České armády udělaly nejmohutnější vojenské těleso koalice – prostě tyto pomníky byly rakouské a basta!

Ostatně nejinak je tomu s Jubilejním pomníkem u Chlumce, kde ústřední nápis hovoří toliko o padlých Rakušanech, ač zde hlavní tíži bojů nesli Rusové a bitvu posléze rozhodli Prusové!

Nádavkem ke slovům Z. Hojdy, připomeňme, že ruský i pruský pomník tu byly již mnohem staršího data, hlavní trachtace se však pochopitelně konala kolem monumentu rakouského – onoho čerstvě odhalovaného, jak o tom pojednám v jiném příspěvku.

 

Přetištěno: Připomínka sta let od odhalení lipského monumentu, in: Bulletin Československé napoleonské společnosti č. 59, březen 2014, s. 9-25.