Pokusy o zřízení lidové obrany v Čechách a na Moravě po bitvách u Slavkova a Wagramu
František Roubík
Naposledy upraveno: 12.10.2014
Nebezpečí, hrozící rakouské monarchii od rostoucích vojenských úspěchů Napoleonovy armády a vyvrcholivší dne 2. prosince 1805 bitvou tří císařů u moravského Slavkova, vzbudilo také v Čechách potřebu pomýšleti na organisaci lidové obrany země a koncem r. 1805 se zdálo, že veřejné mínění jest i na venkově tomuto plánu nakloněno. Situace se však změnila uzavřením prešpurského míru ze dne 27. prosince 1805, jimž sice Rakousko utrpělo citelné územní ztráty, ale jenž přes to přinesl obyvatelstvu kýžený klid, zbaviv jej tíživých obav před vpádem francouzské armády do Čech. Tím ovšem zmizela také nedávná nálada zejména venkovského lidu pro zřízení lidové obrany země, což se dosti jasně ukázalo v dubnu r. 1806.
Opíraje se o zprávy, tehdy ovšem již zastaralé, že si velká část obyvatelstva přeje organisace obrany země, jenž by umožnila odvoláni části řádného vojska k jiným účelům, a odvolávaje se na to, ze již některé rakouské provincie formálně jednaly o tomto plánu, obrátil se císař František I. dne 23. dubna 1806 vlastnoručním listem na českého nejvyššího purkrabí hraběte Josefa Ant. Wallise s přáním, aby se pokusil zjistiti náladu lidu v Čechách v tomto ohledu a aby mu o výsledku tohoto šetření podal přímo zcela upřímnou, otevřenou zprávu.
Wallis vyzval proto obratem všecky krajské hejtmany v Čechách k podání dobrého zdání o možnostech a vyhlídkách chystaného ozbrojení lidových mas podle přání císaře. Zprávy, došlé na tuto výzvu ode všech 16 krajských úřadů v zemi, ukázaly však jasně, že informace císaře o náladě lidu pro tuto zemskou obranu jsou již událostmi předstiženy a že by naopak nebylo z politického hlediska radno dávati za daných poměrů venkovskému lidu do rukou zbraně, třebaže za účelem obrany země. Někteří krajští hejtmané snažili se sice udržeti přesvědčení o loyalitě venkovského lidu a jeho ochotě k obraně země v čas válečného nebezpečí, ale i oni připojili k tomuto svému mínění řadu výhrad, značně omezujících tento jejich úřední optimismus. Ochotu, jaká se ještě v listopadu 1805, před porážkou u Slavkova, jevila mezi venkovským lidem pro organisaci zemské obrany, vysvětlil jistě správně chrudimský krajský hejtman Jahn tím, že tehdy měli sedláci a vůbec usedlí poddaní obavy, že se v případě nepřátelského vpádu domkáři a podruzi připojí k nepříteli a budou s ním pleniti a loupiti. Krajský hejtman nepokládal osobně tento strach za zcela bezdůvodný, jsa z vlastní zkušenosti informován o tom, že hlavně nekatoličtí domkáři a podruzi si činí nárok na selská pole a že by se mohli pokusiti využíti příchodu nepřítele k vynucenému splnění tohoto svého požadavku. K tomuto dobrému zdání připojil však i upozornění, že by ozbrojení venkovského lidu naladilo jej snad příznivěji pro dosud málo oblíbený vojenský stav.
Vrozený odpor venkovského lidu proti vojenské službě zdůraznil ve své zprávě také rakovnický krajský hejtman Kreutzinfeld, který shrnul své mínění v tom smyslu, že venkovský lid není nakloněn k brannému odporu, dokud se nevidí ohrožen na svém majetku, že by byl však ochoten se brániti v případě nepřátelského útoku, ale jen tak, aby nebyl nucen se při tom vzdalovati z domova. Optimističtěji díval se na otázku boleslavský krajský komisař Reichenbach, jenž si sliboval úspěch ozbrojovací akce, bude-li k ní užito jako důstojníků osob domácího původu a pravých vyzkoušených patriotů. Velmi skepticky postavil se však k návrhu prácheňský krajský hejtman Nussbaumer, jenž upozornil na to, že v míru není již ani stopy po někdejším přání lidu, aby byl ozbrojen k obraně proti nepříteli. Také on referoval podle pravdy, že nálada v lidu, toužícím po stálém míru, jest ostře zahrocena proti vojsku a že by bylo možno počítati se zdarem chystané akce jedině tehdy, kdyby byl lid na ni předem připraven a kdyby byla provedena velmi opatrně.
Neméně skepticky vyjádřili se také krajští hejtmané plzeňský a bydžovský. Plzeňský krajský hejtman z Heslova upozornil zejména na odpor venkovského lidu proti naturální robotě, k níž musí býti namnoze donucován vojenskou asistencí, a varoval před ozbrojením lidu za těchto okolností. Doporučoval proto pokusiti se o organisaci lidové obrany nejprve v královských a pak ve větších municipálních městech a teprve potom na panstvích a ve vsích, ovšem za všech potřebných bezpečnostních opatření: zbraně měly býti chovány ve sklepeních pevných šlechtických zámků a měly býti lidu jen půjčovány k občasným cvičením.
K povzbuzení nálady obyvatelstva pro chystanou brannou organisaci navrhoval povoliti lidu některé svobody, měšťany, účastnící se cvičení, osvoboditi na čas od povinnosti vojenské konskripce, udíleti účastníkům měšťanské a mistrovské právo se slevou poloviny běžné taxy, ale jen na slib desítileté účasti v zemské obraně. Sedláci, kteří by se vyznamenali v zemské obraně, měli býti jmenováni rychtáři a konšely a měla jim býti dávána přednost před ostatními poddanými, členové magistrátů a hospodářští úředníci, kteří by vynikli v obraně země, měli býti vyznamenáni čestnými medailemi s výslovným odkazem na toto zřízení.
Ještě důrazněji varoval před povážlivým ozbrojením venkovského lidu bydžovský krajský hejtman Walsch, jenž připouštěl zřízení lidové obrany jen s podmínkou, že zbraně budou chovány pod vojenským dozorem a budou lidu jen půjčovány ke cvičení. Upozorňoval na to, že odpor venkovského lidu byl dosud vždy jen potlačen vojenskými zbraněmi, že po vyzbrojení lidu by se mohl duch odporu, vládnoucí zejména na panstvích Chlumci, Sadové, Vlčicích a Miletíně, rozšířiti snadno i jinam, a při blahobytu a rostoucí bujnosti lidu by se mohl zakořeniti a vésti i k brannému odporu proti robotě. Na obtíže hospodářského rázu upozornil hradecký krajský hejtman Weyhrotter, jenž pokládal sice myšlenku lidové obrany za proveditelnou, ale obával se hospodářských škod, jež by vznikly dlouhým cvičením zvláště komercialistům v horských krajích, připoutaným k tkalcovským stavům a kolovratům – doporučoval proto čerpati lidský materiál pro lidovou obranu především z měst a z kraje, kde je větší blahobyt.
V zásadě odmítavě vyjádřil se o plánu lidové obrany klatovský krajský hejtman Hein, jenž nejprve upozornil na to, že ochota ke zřízení massové obrany, jak se projevila v zemi před několika měsíci, vyplynula ne tak ze zájmu lidu o obecné dobro, jako spíše z obav o bezpečí soukromého majetku a proto že také toto přání nyní v míru utuchlo a je nyní již v lidu téměř vůbec zapomenuto. Krajský hejtman projevil, však přece naději, že by bylo snad možno získati i nyní lid třeba že ne s nadšením - pro myšlenku zemské obrany, zvláště když by mu byly připomenuty strasti minulé války. Jako nezbytný předpoklad zdaru celé akce označil však nutnost postaviti v čelo jednak samé majitele panství, jednak vybrané vojenské osoby pevného charakteru, znalé češtiny a umějící si získati úcty a důvěry venkovského lidu. Ochrana majetku může zajímat jen usedlé poddané, nikoli domkáře a podruhy - pokračoval krajský hejtman ve svých kritických vývodech. Český sedlák, jenž nyní samostatně myslí, odvažuje a počítá svůj prospěch a má ctižádost, dá se všude vésti slušnými, rozumnými důvody, ale může býti snadno podrážděn k odporu a tvrdošíjné zatvrzelosti, užije-li se proti němu prudkosti a nevčasných hrozeb nebo trestů.
Obavy před ozbrojením venkovského lidu velmi zřetelně projevil ve svém zdání také čáslavský krajský hejtman Schmelzern, jenž rovněž otevřeně upozornil na to, že venkovský lid již netouží po organisaci lidových mas jako tomu bylo v době, kdy byl nepřítel v zemi. Přes to že ukázal k příliš kosmopolitickému smýšlení bezzemků, projevil krajský hejtman přece jen naději ve zdar chystané akce, jež by však musela býti provedena výběrově, takže by nesměl býti vyzbrojen všechen lid. Sedlák je nyní již beze zbraně velmi nevázaný - upozorňoval Schmelzern - a se zbraní v ruce byl by k rozkazům svých vrchností ještě vzpurnější, než je nyní. Při organisaci lidových mas bylo by těžko udržeti disciplínu, došlo by k svévoli, excesům. nesvárům a sporům s vojskem a také odvody by se nepotkávaly s takovým úspěchem jako dosud. Krajský hejtman doporučoval vypracovati potají předem dobře uvážený plán pro budoucí eventuální potřebu, zříditi v každém kraji asi 2000 mužů zemské milice, z níž by čtvrtina zůstala v zemi k udržení veřejného pořádku. Veliteli milice měli býti jmenováni pensionovaní důstojníci pod civilní jurisdikcí, kteří by dohlíželi na cvičení, konané v létě o nedělích a svátcích. Lid by však musel býti předem zejména kněžími poučen o účelu tohoto zřízení, a to v zásadách pravé cti a zdravé mravnosti, měl by býti v něm zmenšen dosavadní egoismus a roznícen pravý národní duch, při čemž by nemohla ani šlechta zůstati stranou, ale musela by aspoň z části přistoupiti k zemské obraně a dáti tak venkovskému lidu dobrý příklad. V závěru své zajímavé zprávy odvážil se čáslavský krajský hejtman připojiti včasnou kritiku dosavadních zásad veřejné správy a upozornění na potřebu době přiměřených reforem: v době, kdy se v habsburských, zemích všecko mění, bylo by potřebí také některých podstatných změn, zvláště když má císař nyní v říši lid zcela jiného smýšlení, než tomu bylo před 30 lety; s tímto lidem musí býti jednáno podle jeho změněných vlastností a musí býti k tomu voleny zcela jiné prostředky lépe odpovídající změněnému způsobu smýšlení a cílům, kam má býti lid veden.
Výsledek provedené úřední ankety ukázal zřejmě, že myšlenka zřízení lidové obrany v Čechách přišla již opožděně v době, kdy kýžený mír oslabil ochotu širších vrstev obyvatelstva k osobním obětem ve prospěch obrany země. Ze zachovaných spisů není zřejmo, připojil-li Wallis k reprodukci dobrých zdání krajských úřadů také projev svého osobního mínění. Stalo-li se tak, je velmi pravděpodobné, ze také jeho vyjádření vyznělo skeptickým posudkem nadějí, kladených ve zdar císařova námětu. Vskutku také tehdy nedošlo k uskutečnění tohoto plánu, a teprve později, za poněkud změněných poměrů, bylo v červenci r. 1808 započato s organisací zemské obrany, vybudované na zásadě povinné účasti mužů mezi 18-45 lety věku, vybraných losem – šlo tedy o jinou formu, než byla zamýšlena r. 1806. Plán ozbrojení venkovského lidu za účelem obrany země před vpádem nepřítele však již ani po neúspěšném pokusu z r. 1806 nezapadl a vynořil se znovu r. 1809 v souvislosti s novým nebezpečím, jež se zejména po porážce rakouských vojsk u Wagramu opět přiblížilo českým zemím.
Obnovení nepřátelského stavu s Napoleonem k němuž došlo počátkem r. 1809, obrátilo pozornost rakouských vládních kruhů zejména k náladě a smýšlení venkovského lidu v českých zemích, jež byly i tentokráte hlavní vojenskou i hospodářskou oporou monarchie. Již počátkem února 1809 bylo proto uloženo nejvyššímu purkrabí hr. Wallisovi aby si bedlivé všímal nálady v zemi a podával o ní pravidelné zprávy nejvyššímu policejnímu úřadu do Vídně a císaři.
(Fond PGT obsahuje korespondenci, týkající se příprav k organisaci lidové obrany země v Čechách i na Moravě. Mimo to bylo k této studii použito i Wallisových periodických situačních zpráv o náladě v Čechách od března 1809 do června 1811, uložených v presidiální registratuře českého gubernia v archivu ministerstva vnitra v Praze, PG., 1807-1810, sign. 6/115. V PGT jsou uloženy i důvěrné spisy, týkající se bezpečnostních příprav pro případ obsazení země nepřítelem. Již dne 28. dubna, tedy jen několik málo dní po počátku ústupu rakouské armády před francouzským vojskem z Bavor do Čech byly vydány důvěrné pokyny o projektovaném přestěhování vídeňských centrálních úřadů z Prahy do Pešti, kam měly býti z jednotlivých zemí svezeny i všecky státní pokladny, zlato, stříbro a jiné cennosti vedle důvěrných úředních spisů. Zvláštní připojená instrukce pro zemské chefy podrobně stanovila postup bezpečnostních opatření pro případ, že by nepřítel vtrhl do země a obsadil ji. Nejvyšší purkrabí měl vytrvati na svém místě, opatřiti potřebný počet vozů k odvezení státních peněz, všem státním úředníkům měl kromě jejich pravidelného platu vyplatiti i kvartál předem a pro jeho nutné výdaje bylo mu povoleno k disposici 25-50.000 zl. k osobnímu vyúčtování. Také stavovské pokladny měly býti včas dopraveny do bezpečí. Zásoby z vojenských skladišť měly býti, pokud jich nebude moci použíti vojsko, odevzdány magistrátům na dodatečné vyúčtování. Také zámožným soukromníkům měly státní úřady umožniti záchranu jejich peněz a cenností. Krajským úřadům v Čechách bylo ihned nařízeno, aby v případě nebezpečí odvezly všecky peníze do Prahy, odkud měly býti dopraveny do Král. Hradce a pak podle potřeby dále přes Litomyšl do Moravy a Uher. Do 24 hodin měli krajští hejtmané oznámiti kolik beden a povozů budou k této záchranné akci potřebovati. Pochodem francouzské armády do Rakous místo do Čech pozbyla ovšem tato opatření významu.)
Periodické zprávy, posílané guberniálnímu presidiu krajskými hejtmany pohraničních krajů v Čechách (Budějovicka, Boleslavska, Loketska, Klatovska, Litoměřicka, Plzeňska, Prácheňska a Žatecka) každých osm dní a z ostatních krajů v obdobích 14denních, nemohou ovšem býti naprosto spolehlivým pramenem pro posouzení nálady na venkově v této době. Krajští hejtmané se pochopitelně snažili vylíčiti poměry ve svém kraji pokud možno uspokojivě, zejména pokud šlo o míru loyality venkovského obyvatelstva k císařskému domu a vládě vůbec.
Proto také vyzněly tyto zprávy povšechným ujišťováním, že nálada mezi lidem je celkem dobrá, zejména na jaře r. 1809, kdy byla v lidu udržována naděje v příznivý výsledek nové války proti Napoleonovi. Přes to však již tehdy prozrazují jednotlivé krajské relace velmi jasně, že to byly zejména přísně prováděné vojenské odvody a četné přípřeže a transporty, jež budily ve všech krajích hlubokou nespokojenost poddaných, značně již vyčerpaných válečnými útrapami. Byly to zvláště rekrutýrky, při nichž pro nedostatek schopných lidí, zvláště po odvodech do zemské obrany (Landwehr) v druhé polovině r. 1808, museli býti odváděni i selští synové, čeledíni a ženatí mužové, což mělo ovšem brzy za následek citelný nedostatek pracovních sil pro zemědělskou práci. V pohraničních krajích, zejména v Litoměřicku na panstvích Haňšpachu, Šluknově a Rumburku docházelo proto k četným desercím mladých lidí za hranice do Německa. Také nucené odvádění dobytka a koní bylo příčinou hlasitých stížností poddaných - na jaře 1809 bylo ve čtyřech týdnech odvedeno v Čechách přes 5000 kyrysnických a dragounských koní, což mělo rovněž nepříznivý vliv na postup zemědělské práce.
Znepokojení gubernia vyvolala zpráva z Chrudimska, že tam ožívá víra venkovského lidu ve stará proroctví, a bylo proto bez prodlení nařízeno aby kněžstvo i vrchnostenští úředníci opatrně čelili tomuto povážlivému zjevu. V Chrudimsku (a podobně i v Čáslavsku) byli to zejména nekatolíci a náboženští blouznivci, kteří se stavěli zcela chladně vůči vládní agitaci pro povznesení vlasteneckého nadšení a netajili se nadějí, že Napoleon musí přijíti do Čech a vysvoboditi je z útisku. Nejvyšší purkrabí Wallis uložil proto obratem jak protestantskému, tak i katolickému duchovenstvu v kraji působiti všemožně ke změně této nebezpečné nálady. Válečné události a obavy před nepřátelským vpádem vyvolaly leckde projevy paniky, jako na př. na Chotěšovsku, kde poplašil poddané sám vrchní, jenž podlehl v květnu r 1809 strachu před domnělým příchodem francouzského vojska. Kněžstvu připadal tehdy vedle krajského a vrchnostenského úřednictva vůbec úkol působiti na venkovský lid jednak vyvracením vynořujících se různých pověstí (jako na př. zpráv, že si Napoleon nepřeje války, jež mu byla rakouským císařem vnucena), jednak líčením násilností a útisku, jehož se prý nepřítel dopouští v obsazených krajích.
Kdežto na venkově nevědomost selského obyvatelstva o skutečné vojenské situaci umožňovala do určité míry příznivý výsledek systematické vládní agitace mezi venkovským lidem, vládla v informovanější Praze hned od počátku válečných operací celková malomyslnost a kritická skepse, zmenšená jen na čas zprávami o úspěchu rakouské armády nad Napoleonem v bitvě u Asrpern v květnu 1809. Na náladu v Praze působily zejména zahraniční, ponejvíce německé časopisy, orientované téměř výhradně ve smyslu příznivém Napoleonovi. Rakouský zahraniční ministr Stadion zaujímal tenkráte, na jaře r. 1809, ku podivu liberální stanovisko v otázce prodeje tohoto zahraničního časopisectva a ještě v polovině května I809 když žádal Wallise o pravidelné zasílání všech zahraničních tiskopisů a novin, jež jsou prý vládě vítanou informací při obtížném
spojení s Německem, vyzýval Wallise, aby potlačoval v těchto novinách jen zprávy, hrubě urážející císařský dvůr. Ostatní, třeba přepjaté a rakouské vládě nepříznivé zprávy cizích novin měl Wallis podle Stadionova pokynu připouštěti k prodeji, aby se prý publiku otevřely oči o způsobu jednání v zemích pod francouzskou vládou. Opatrnější a energičtejší Wallis však neuposlechl tohoto pokynu a rozhodl se úplně potlačiti rozdílení všech cizích novin mezi pražské publikum. Jako důvod tohoto svého odporu uvedl Wallis v relaci Stadionovi zejména zásadní nepříznivé stanovisko všech těchto časopisů vůči rakouské vládě a jejich tendenci podkopati náladu poddaných a přesvědčiti je o nevyhnutelném a již velmi blízkém rozpadu rakouské říše. I mírné zahraniční listy opakovaly tvrzení, že nynější válku zavinilo Rakousko bez viny Napoleonovy a obsahovaly i zprávy o vítězstvích francouzské armády, takže se podle Wallisova mínění proto nehodily k veřejnému rozšiřování, a to zvláště v Praze, kde panovala tehdy úzkostlivá malomyslnost, jež by se těmito zprávami ještě zvětšila. Všechno obyvatelstvo Prahy mělo nepopsatelně velkou touhu po novinkách a Wallis se proto obával, že by mohlo těmto zkresleným zprávám snadno uvěřiti. Poněvadž některé zahraniční listy, jako augšpurské, frankfurtské, Allgemeime Zeitung, Korrespondent von und für Deutschland a Neuwieder Zeitung tehdy již po nějaký čas do Prahy vůbec nedocházely a z ostatních novin přicházelo sem jen několik málo výtisků, domníval se Wallis, ze jejich zákaz nevzbudí větší pozornosti. Stadion, jenž vzal Wallisovu zprávu se souhlasem na vědomí, přisvědčil i jeho stížnosti, že vláda publikuje málo vojenských zpráv, odůvodňuje to tím, že jednak není vůbec rakouského listu, jenž by čelil zprávám zahraničních novin, jednak že nepříznivý vývoj událostí a malý počet uspokojivých vojenských zpráv nedovoluje podrobnější informaci publika.
Podstatný obrat nastal po porážce rakouské armády v bitvě u Wagramu ve dnech 5.-6. července 1809, kdy bylo sice již 11. července uzavřeno ve Znojmě příměří na šest týdnů, ale francouzská armáda obsadila znojemský a brněnský kraj, jsouc tak stále připravena k dalšímu rozhodujícímu boji. Již dne 13. července, kdy ustupovala poražená rakouská armáda po Pražské silnici do Čech k Litomyšli, vybídl Wallis (jemuž svěřil císař 9. července 1809 i funkci zemského komisaře pro Moravu, pokud nebyla obsazena nepřítelem) čáslavského a chrudimského krajského hejtmana, aby se obratnou a nenápadnou agitací pokusili překonati neochotu venkovského lidu k obraně země a aby užili aspoň myslivců k potřebné obraně. Čáslavský krajský hejtman referoval totiž tehdy o odporu poddaných, kteří z egoismu nechtějí ztratiti život a bojí se nepřátelského plenění. Příklad tyrolského odporu proti nepříteli, líčený živými barvami vládní propagandou, nepůsobil tehdy na venkovské obyvatelstvo, přetížené zejména v Čáslavsku rekvisicemi povozů (vrchní zemský komisař Lilienau vyslal tehdy z kraje 650 for do Jindř. Hradce) a denní dopravou raněných a nemocných do vojenských špitálů. V přísných rekrutýrkách se tehdy stále pokračovalo a na unavené poddané v Čáslavsku nepůsobil tehdy ani příklad břevnického správce Erbena, jenž odvedl na vojnu svého vlastního syna, když nebyl s to postaviti počet rekrutů, předepsaný pro břevnický statek.
Také z ostatních krajů Čech přicházely tehdy souhlasné zprávy o vzmáhající se touze po míru, třebaže na venek se krajským hejtmanům jevila celková nálada jako uspokojivá. Jako dříve, tak i nyní vládl největší strach z příštích událostí v Praze, kde zejména důstojníci hlasitě v kavárnách i na ulicích kritisovali vedení rakouské armády. Rostoucí touha po míru nebyla císaři příliš vítána v době, kdy zdlouhavé jednání o vystřídání příměří trvalým mírem nedávalo jistoty, že nebude nutno pokusiti se ještě jednou o vojenský odpor proti přepjatým požadavkům vítěze.
Proto také již dne 1. září 1809 upozornil císař Wallise, že je třeba buditi v lidu přesvědčení, že cílem císaře je sice mír, ale že není jisto, přeje-li si míru také nepřítel, a kromě toho, že špatný mír by jen proměnil pomíjející dosavadní zlo v trvalé. Všem krajským hejtmanům bylo proto tehdy uloženo, aby ve smyslu těchto pokynů působili na venkovské obyvatelstvo k tomu, aby věrně vytrvalo. Nechuť k obhajobě města proti případnému útoku nepřítele projevila se tehdy také v Praze, kde zvláště odstoupení arcivévody Karla z velitelství armády vzbudilo značnou nespokojenost. Ze všech krajů se ozývaly zprávy o rostoucí touze po míru a stížnosti na nedostatek pracovních sil v zemědělství.
Nejistota rakouského vojenského velení v období prozatímního příměří nutila především k opatření spolehlivých zpráv o činnosti nepřítele a pohybech jeho armády a k získáni spojení se zeměmi obsazenými nepřítelem. Arcikníže Ferdinand, velící zemské obraně a sídlící tehdy v Olomouci, jemuž císař vlastnoručním listem uložil zaříditi tuto informační výzvědnou službu, nekladl v dopise Wallisovi ze dne 20. srpna 1809 tak váhu na vysílání jednotlivých osob, nemajících přehledu o celku, jako spíše na zřízení rozsáhlého a trvalého výzvědného systému, opírajícího se o dobrou náladu ve venkovském lidu a o jeho věrnost a příchylnost k vládě. Krajským úřadům v krajích, sousedících s Německem, měly býti proto dány podrobné pokyny, aby v největší tajnosti vybídly pohraniční panství k nenápadnému opatření zpráv o jménech nepřátelských pluků, brigád, divisí a armádních sborů v blízkosti Čech, o jménech jejich velitelů, jejich síle, směru jejich pochodů, umístění dělostřelectva a laboratoří, náladě důstojnictva a mužstva, způsobu jejich ubytování, o počtu a umístění vojenských skladišť a různých opevnění. Všecky tyto zprávy měly býti co nejrychleji podávány buď krajským úřadům nebo přímo vojenským velitelstvím. Chystaná zpravodajská síť měla nepřetržitě sahati z Čech a Moravy až do Horních Rakous. Krajské úřady měly k této výzvědné a nejvýše důvěrné službě vybrati jen zvláště schopné a důvěryhodné vrchní a úředníky panství a mělo se k tomu užíti i spolupráce lesních. Výsledek této akce nebyl však veliký.
Pro státní správu daleko důležitější bylo udržeti v tehdejší napjaté době příznivou náladu zejména venkovského obyvatelstva a povzbuditi jeho odvahu a ochotu k případné obraně proti nepřátelským vpádům do země. Již dne 5. září 1809 upozornil císař Wal1ise, že až do úplného vyjasnění poměrů je třeba získati mysli obyvatelstva Čech pro spolupráci pro případ nepřátelského vpádu. Účinným prostředkem k tomu mělo býti připomínání událostí z roku 1805 a líčení postupu nepřítele ve Znojemsku a Brněnsku, kde prý dochází k plenění, vydírání a ukrutnostem nepřítele přes to, že se těchto krajů zmocnil bez odporu obyvatelstva jediné uzavřením příměří. Slib, že nemá v úmyslu ponechati lid jen jeho silám, doprovodil císař projevem naděje, že zejména v Čechách nebude chyběti schopných „vůdců mas“ (Anführer der Massen). Wallis obrátil se proto již 13. září 1809 důvěrným oběžníkem na všecky krajské hejtmany s rozkazem, aby při každé příležitosti obratně a nenápadně rozněcovali ducha a odvahu obyvatelstva proti společnému nepříteli, rušiteli štěstí a utiskovateli beze smyslu pro právo a mravnost, který jen předstírá slovy mírumilovné smýšlení, ve skutečnosti si však přeje stálé války a úplného porobení všech národů. Krajští hejtmané měli použíti k propagandě v tomto smyslu v naprosté tajnosti i duchovních a vrchnostenských úředníků, požívajících důvěry venkovského lidu. Zejména se měli v této činnosti vystříhati každého ukvapeného kroku a všeho, co by mohlo vzbuditi vzrušení, úzkost a obavy a co by mohlo býti proti povaze a poměrům obyvatelstva. O provedených opatřeních měli krajští hejtmané podati Wallisovi zprávu event. i s návrhem osob, jež by se hodily za vůdce lidových mas.
Tento pokus o vládní propagandu branné nálady mezi venkovským lidem posílil ještě více důvěrný vlastnoruční list císaře Františka, poslaný Wallisovi z tábora v Tatě (Totis) v Uhrách dne I8. září 1809 a prozrazující císařův strach před úspěchem nepřátelské propagandy zejména mezi venkovským lidem v Čechách a na Moravě. Ukazuje k tomu, že přes všecku ochotu s jeho strany není takřka žádné naděje na dosažení snesitelného míru od nepřítele, informoval císař Wallise o podání ultimata Napoleonovi, jež může každým okamžikem vésti k vypovědění příměří. Projevil zvláště obavu, že prvním činem nepřítele bude zrušení všech feudálních práv v územích jím obsazených, což by mohlo zvláště působiti na sedláky v Čechách a na Moravě, kteří nemají dosti prozíravosti a kteří tolik nenávidí robotu beze všech dalších úvah. Císař uložil proto Wallisovi, aby podle svých důkladných zkušeností o povaze a smýšlení Čechů i Moravanů pomýšlel včas na prostředky, jak účinně a v pravý čas čeliti těmto vlivům, jež by mohl míti Napoleonův postup k největší škodě říše.
Wallis však, jak jsme viděli, nepotřeboval tohoto zvláštního povzbuzení a učinil již dříve opatření v tomto smyslu. Zvěděv ze zpráv krajských hejtmanů, že jeho rozkazu ze dne 13. září bylo špatně rozuměno tak, že jde o obranu země při vpádu velké francouzské armády do Čech, pospíšil si důvěrným oběžníkem ze dne 18. září 1809 poučiti všecky krajské hejtmany, že vpád hlavní Napoleonovy armády do Čech je za současné situace velmi nepravděpodobný, že by však mohlo dojíti k nepřátelské invasi z Moravy, Saska nebo odjinud z Německa, proti níž by stačila obrana domácího obyvatelstva. Odvolávaje se na svůj oběžník z 13. září upozornil Wallis krajské hejtmany, že se nepřítel, nemající pojmu o právu a humanitě, takže naň platí jen statečný odpor, jaký projevili Tyrolané, obává ozbrojení Čech. Krajští hejtmané měli proto ve vší tajnosti prováděti nařízení ze 13. září, vyhýbajíce se však při tom vší škodlivé publicitě. Neměli k propagandě užívati úředních oběžníků, ale měli studovati ducha obyvatelstva a pomocí svých důvěrníků nepřímo šířiti mezi lidem žádoucí idee a učiniti z nich tak nenápadně populární oblíbenou ideu samého obyvatelstva. Jako císař, tak i Wallis neopomněl v této kritické chvíli získati sympatie obyvatelstva tím, že zvláště zdůraznil národní pýchu, jež je prý jedno ze zvláštních vlastností Čechů, u nichž kromě toho působí i vzpomínka na velké činy předků. Aby byl ještě více rozohněn duch Čechů, kteří by nebyli, jak známo, ničím tak roztrpčeni, jako rozkouskováním tohoto tak mocného a slávou pokrytého českého království, měli krajští hejtmané obratně a účelně užíti zprávy, oznámené prý Wallisovi císařem, že Napoleon žádal od císaře tři z nejlepších krajů pro saského krále. Jména těchto tří většinou německých krajů nebyla v oběžníku krajským hejtmanům uvedena – jen v přípise pražskému hejtmanovi Kolovratovi připojil Wallis informaci, že šlo o kraje litoměřický, žatecký a loketský.
Jak byla tato propagační akce v krajích prováděna, ukazuje zachovaný koncept krajského oběžníku, poslaný dne 18. září 1809 k vlastnoručnímu otevření vybraným vrchnostenským úředníkům panství v jičínském kraji. Oběžník reprodukoval propagační argumenty, uvedené výše ve Wallisových přípisech krajským hejtmanům. Nepřítel jedná nelidsky a tvrdě s obyvatelstvem obsazených rakouských zemí. I ve Znojemsku a Brněnsku, jichž se zmocnil bez odporu obyvatelstva, plení, vydírá, znásilňuje proti všemu mezinárodnímu právu. V každém „bodrém“ Čechu musí to vzbuditi hněv a vůli k odporu proti invasím z Moravy, Saska a Německa podle vzoru statečných Tyrolanů a ve vzpomínce na rok 1805. Nepříteli nejde o mír, ale o stálou válku a úplné porobení všech národů. V důvěrné dohodě s místním duchovenstvem měli vrchnostenští úředníci opatrně, chytře, nenápadně a zcela potají působiti v tomto smyslu na poddané svých panství, nebudíce přitom pozornost a strach. Opatrně, nepřímou cestou měli také operovati výše zmíněnou zprávou o Napoleonově úmyslu odtrhnouti od Čech tři jejich nejlepší kraje, což jistě vzbudí rozhořčení každého českého patriota a Čecha. Ani v tomto oběžníku nebyly ryto tři kraje výslovně uvedeny.
Podávaje dne 24. září 1809 císaři zprávu o těchto provedených opatřeních zároveň se zprávami krajských hejtmanů, upozornil Wallis, že zdar celé akce předpokládá schopné krajské úřednictvo. Na jeho návrh byli pak císařem dne 5. října jmenováni noví neplacení krajští komisaři, Nonner do Budějovicka, hr. Hartman do Berounska a Erben do Boleslavska, klatovský krajský hejtman Prochaska byl určen pro správu plzeňského kraje místo tamního již delší dobu nemocného krajského hejtmana a správa klatovského kraje byla svěřena prvnímu krajskému komisaři Bumlovi. Wallisovi byl tehdy dán ku pomoci konceptní praktikant Kübeck. Z přílohy Wallisovy zprávy císaři dozvídáme se také jména osob z Čáslavska, hodících se podle zprávy tamního krajského hejtmana za vůdce lidových mas.
Vývoj válečných událostí nepřinesl nutnosti vyzkoušeti chystaný systém lidové obrany země, jež by se byla při tehdejším smýšlení poddaných sotva osvědčila. Prácheňský krajský hejtman Nussbaumer projevil sice ve své dodatečné úřední správě z 8. prosince 1809, tedy již v době míru, optimistickou naději, že by se byla všeobecná hotovost v kraji nepotkala s obtížemi, ale ani on nemohl zatajiti, že leckde, zvláště v městech vyskytli se bázlivci, kteří pokládali toto všeobecné povstání lidu za slabý, marný a odvážný prostředek.
O skutečně nepatrných vyhlídkách na úspěch projektované hotovosti venkovského lidu k obraně proti nepříteli svědčí však kritičtější a proto také daleko skeptičtější hlasy, které slyšíme v této době od znalců poměrů z Moravy, kde byly rovněž v té době učiněny podobné přípravy k organisaci lidové hotovosti. Arcikníže Ferdinand vybídl v září 1809 také zde hejtmany krajů nepřítelem neobsazených k organisaci lidové obrany krajů proti případným vpádům nepřítele a připojil ke své výzvě i stručné zásady pro organisaci a činnost této lidové zeměbrany (Landsturm).
Podle těchto zásad měl býti v každém kraji ustanoven velitel lidové hotovosti a na každém větším či několika menších sousedních panstvích měl býti zvolen jeden důvěrník, mající za úkol působiti k rozdmýchání bojovné nálady venkovského lidu. V každém kraji mělo býti včas zhotoveno asi 8.000-10.000 oštěpů, jež byly pokládány za nejvhodnější zbraň pro tento účel zejména proto, že lze jimi působiti jen ve velkých masách, každý z poddaných s nimi umí zacházeti, není k nim potřebí střeliva a lze jich snadno vyrobiti větší počet. V případě potřeby měla býti lidová obrana svolána na každém panství zvoněním, mužům měly býti rozděleny oštěpy, myslivci z panství měli se dostaviti s puškami a střelivem a mohlo jich pak býti užito jako podvůdců. Dříve ustanovený velitel měl býti tepve v případě svolání hotovosti představen lidu jako vůdce, měla pak býti přečtena příslušná císařská proklamace a po stručném vysvětlení situace měly býti dány lidové hotovosti rozkazy pro další postup. Ženám lidových obránců mělo býti uloženo, aby přinesly za svými muži potraviny na několik dní.
Lidové obrany mělo býti použito jedině k odporu proti slabším nepřátelským oddílům, k obsazování skladišť, chytání vojenských kurýrů a ordonancí, opatřování a dodávání zpráv, při čemž měla obrana působiti jen nedaleko od domova, nejvýše do vzdálenosti několika mil. Nebyl-li nepřítel v okolí, měla býti lidová obrana propuštěna domů, kde však měla býti stále připravena k nástupu. Při vpádu silného nepřátelského oddílu, na jehož zdolání by lidová obrana nestačila, měla býti ihned rozpuštěna, zbraně měly býti uschovány a mělo se vyčkati odchodu nepřítele.
Tyto předpisy pro organisaci a působnost lidových obran v krajích doplnil dne 3. října 1809 sám Wallis přípisem, poslaným krajským hejtmanům přerovskému, jihlavskému, těšínskému a opavskému, dvornímu radovi Hessovi a arciknížeti Ferdinandovi. Wallis informoval krajské hejtmany nejprve o tom, že císařovým úmyslem je pouze organisovati lidovou obranu proti případnému nepřátelskému vpádu Slezskem nebo východní Moravou do západní Moravy nebo Uher, kde byla stejně již učiněna opatření k lidové obraně země. Krajští hejtmané měli, podobně jako v Čechách, vyvrátiti poddaným svých krajů klamné rozšířené mínění, že by je trpné vyčkávání ušetřilo drancování a nási!í nepřítele. Přes to, že přerovský krajský hejtman projevil pochybnosti o možnosti účasti venkovského obyvatelstva na obraně vlasti, nařizoval Wallis, aby byl učiněn pokus o to jak v Přerovsku, tak i v Těšínsku a Opavsku ve smyslu výše zmíněných zásad, které v některých bodech doplnil. Hornaté kraje měly býti rozděleny v okresy, v nichž měli býti zcela potají zvoleni spolehliví a vlivní důvěrníci, kteří by nedělali nic jiného, než působili při každé příležitosti k povzbuzení ochoty venkovského lidu k sebeobraně vhodným vyprávěním, působivými příklady a přiměřenými výklady.
Měli lidu účinně líčiti smutný stav území obsazených nepřítelem, jeho věrolomnost, vydírání a útisk, a výsledky této propagační akce měli občas hlásiti krajskému úřadu, jemuž měli býti bezprostředně podřízeni. Okresními představenými měli býti podle možnosti jmenováni zejména důstojníci domobraneckých bataillonů, kdežto důvěrníky měli býti nejlépe majitelé statků nebo krajští úředníci, kteří měli nejprve zjistiti, s kolika muži by bylo asi možno počítati. Při tom mělo býti rozlišeno, kteří muži mohou zůstati v případě potřeby delší dobu mimo domov, aby žádná vesnice nezůstala prázdná. Okresní představení měli také pečovati o zásobování lidové obrany na několik dní, třeba i prostřednictvím žen. Jako zbraně mělo býti užito oštěpů, kos a cepů, při čemž mělo býti pro Přerovsko počítáno asi s 10.000 oštěpy. Okresní vůdcové i hlavní velitel měli býti podle pokynu arciknížete Ferdinanda oznámeni lidové ohraně teprve po vypovědění příměří a po přečtení císařské proklamace. Teprve tehdy měla býti obrana svolána zvoněním na předem určené místo, kde měla býti mužstvu rozdělena zbraň. Myslivci a hajní měli se dostaviti s puškami a střelivem. Účelem lidové obrany měl býti jen odpor proti slabším nepřátelským oddílům, stěžování vojenských operací a ohrožování nepřítele v týle a s boků. Podobně jako v Čechách měli také na Moravě duchovní vybízeti lid důvěrně a obratně k věrnosti trůnu, náboženství a vlasti. Zřízení lidové obrany v Přerovsku, Hradištsku, Olomoucku a Jihlavsku mělo tedy podepříti případný odpor obyvatelstva brněnského a znojemského kraje proti nepřátelskému jhu, kdyby došlo k vypovědění prozatímního příměří. Arciknížete Ferdinanda požádal Wallis, aby vyslal po jednom schopném důstojníkovi do Olomouce, Hradiště, Hranic, Těšína a Opavy, což se také hned stalo.
Hradištský krajský hejtman Lindenhain, obdržev v září r. 1809 výše zmíněný rozkaz o organisaci lidové obrany a působení na poddaný lid, nechtěl tak učiniti písemnou cestou a rozhodl se proto po poradě s dvorním radou Hessem, jenž byl tehdy vyslán císařem ve zvláštním poslání na Moravu, že osobně objede všecka panství v kraji. Navštíviv skutečně hned ještě v září panství Napajedla, Žeranovice, Holešov, Lukov, Hošťálkov, Vsetín, Liptál, Vyzovice, Klečůvku, Zlín a Malenovice, uložil důvěrně všem vrchním a duchovním působiti na lid v naznačeném smyslu, zejména zdůrazňováním utrpení obyvatelstva v obsazených krajích a odkazem na skvělý příklad tyrolského odporu. Pokud šlo o organisaci lidové obrany, zmínil se ve své zprávě Wallisovi, zřejmě přesvědčen o účelnosti tohoto opatření, o rozkazu, jejž dal pro organisaci této obrany. Při vpádu nepřítele do vsi měli podle tohoto jeho rozkazu všichni hospodáři i čeledíni vystoupiti před vrata svých statků, aby se jich nepřítel ulekl a upustil od zamyšlené rekvisice - šlo ovšem jen o menší nepřátelské rekvisiční oddíly. Vrchní na panstvích v kraji projevili sice krajskému hejtmanu pochybnosti o uskutečnitelnosti této lidové obrany, ale Lindenhain skončil svou zprávu projevem své osobní naděje, že se poddaní dostaví v případě potřeby k obraně.
Jeho úřední relace vynesla mu však jen ostrou důtku od Wallise, jenž jej pokáral zejména proto, že osobní objížďkou panství jen zbytečně uvedl ve všeobecnou známost chystané přípravy a věc tak velmi poškodil. Dvornímu radovi Hessovi pak, na jehož další pokyny hradištského krajského hejtmana odkázal, vytkl Wallis, že nedovedl v tom Lindenhainovi zabrániti a upozornil také na směšnost jeho nápadu s hospodáři a čeledíny pro případ nepřátelského vpádu. Hess odmítl však odpovědnost za neobratný postup krajského hejtmana, o jehož škodlivosti byl rovněž přesvědčen. Odvolal se na to, že správně upozornil Lindenhaina, že císaři jde především o to, aby celá akce nevyzněla jako následek úřední výzvy, ale jako projev iniciativy, vyšlé ze samého lidu. V dohodě s vrchním zemským komisařem pro Moravu Mannerem rozhodl se Hess k osobní objížďce olomouckého kraje, kterou nastoupil již 7. října 1809, Do hradištského kraje rozhodl se úmyslně zatím nejezditi, aby tam po neopatrné cestě krajského hejtmana nevzbudil ještě větší pozornosti. Hradištskému krajskému hejtmanovi pak Hess současně s výtkou jeho neobratného postupu nařídil zastaviti ihned další objížďky panství v kraji a informovati ihned všecky příslušné vrchnostenské úředníky o nutnosti naprosté důvěrnosti celé akce a zachování klidu a pořádku zejména v té době, kdy francouzský oddíl překročil u Stražovic smluvenou demarkační linii (francouzský generál Montbrun se však ihned za tento přehmat omluvil). Krajský hejtman měl se spokojiti jen s obratným důvěrným působením na náladu lidu proti nepříteli.
Daleko kritičtější než zpráva hradištského krajského hejtmana vyzněla úřední relace tehdejšího vrchního komisaře moravského a bývalého olomouckého krajského hejtmana Wolfa Mannera, poslaná Wallisovi dne 7. října 1809. Manner projevil odůvodněné pochybnosti, že by bylo možno přiměti k dobrovolné obraně vlasti poddaný lid olomouckého kraje, vyčerpaný válečnými dodávkami a strachující se o osud svých polí a příští úrodu. Zvláště obyvatelé Hané – dovozoval Manner – jsou celou svou povahou líní a odměření, chladného smýšlení, ke všemu necitelní, spoléhající se na to, že jim pole dá bez velké námahy nejen výživu, ale i přebytek. Naproti tomu počestný obyvatel hornatých krajů jest, stejně jako r. 1805, chráněn skrytou polohou svého stavení a nezná proto ze zkušenosti nepřátelské násilnosti, jež mohou jedině buditi odvahu k sebeobraně a pomstě. Kdo má tedy tvořiti tuto lidovou obranu? – tázal se Manner skepticky. Velký počet domkářů, zahradníků a podruhů bojuje v zeměbraně za vlast, ti, kdo byli na čas osvobozeni od vojenské povinnosti, byli nyní povoláni zrušením exempcí, a zbývajících neduživců bylo nyní použito jako dělníků k dělostřelectvu, čeledínů k vozatajstvu a ošetřovatelů nemocných. Zbývají tedy jen sami hospodáři, připoutaní stem svazků ke svému majetku a rodině - jen s těmi by se mohlo při organisaci lidové obrany počítati. S ohledem na to, že robota na Moravě nebyla tehdy již tak hrozná a tíživá, protože na státních, duchovních, nadačních a městských statcích byla již většinou abolována, na mnoha panstvích došlo k úmluvám a leckde byla robota zmírněna, projevil Manner přesvědčení, že by poddaný ani za slib zrušení roboty nenasadil život v obraně kraje. Manner se domníval, že lidová výzva může působiti jedině ve spojení s řádným vojskem, zejména když armáda vítězně postupuje - tehdy by mohly houfy lidu působiti, ale jenom tehdy, byly-li by dobře vedeny osobami, znalými jeho řeči a nebyly-li by vystaveny žádnému nedostatku v zásobování. Jinak by způsobily větší zpustošení než nejzuřivější nepřítel. V kraji je nedostatek osob, jež by byly ochotny s resignací obětovati své osobní dobro blahu celku. Rozhodně by se k vůdčí roli nehodili - pokračoval Manner ve svém upřímném a zajímavém výkladu, opřeném o osobní zkušenost ze své dřívější funkce krajského hejtmana - vrchnostenští úředníci, kteří jsou v očích lidu orgánem všeho zla a útisku. Aspoň v Olomoucku nelze na takové vůdce s jistotou počítati a nelze od těchto vrchnostenských úředníků očekávati ani dodávání spolehlivějších zpráv. Poddaný ztratil posledními neúspěchy císařské armády víru v možnost jejího vítězství a touží proto po míru, aby se mohl opět věnovati své rodině a polím. Z těchto důvodu - končil Manner - nelze s úspěchem dosáhnouti lidové obrany k záchraně vlasti, a nelze také vzíti z hospodářství poslední pracovní síly bez vážných obav o osud příští sklizně. Odkaz na příklad tyrolského odporu nepokládal Manner za dosti působivý a vhodný, jednak proto, že jsou Tyroly již samou přírodou lépe chráněny před nepřátelským útokem, jednak také proto, že Tyrolané bojují především proto, aby si udrželi dosavadní osvobození od dávek a břemen, kterýžto důvod na Moravě odpadá.
Wallis, podávaje dne 11. října 1809 císaři zprávu o celkovém nezdaru pokusu o organisaci lidové obrany na Moravě připojil i Mannerovu relaci se souhlasnou pochvalou její upřímnosti a odůvodněnosti a s míněním, že by mělo býti dbáno jejích vývodů. Vývoj událostí přerušil ostatně i na Moravě pokus o eventuální realisaci myšlenky lidové obrany. Mír, uzavřený mezi císařem Napoleonem dne 14. října 1809 ve Vídni odstranil příčiny, jež vedly k výše naznačeným pokusům a dopisem ze dne 23. října 1809 oznámil císař Wallisovi, že uzavřením míru odpadá potřeba lidové obrany a nařídil mu zastaviti všecky přípravy k její organisaci.
Vídeňský mír, ukládající monarchii další těžké územní i finanční oběti, nepřinesl však obyvatelstvu státu kýžených úlev. Nálada obyvatelstva se sice na čas podstatně zlepšila, ale naděje v lepší časy se nesplnily. Místo válečných břemen dolehla na všecky vrstvy obyvatelstva zejména rychle stoupající drahota, souvisící s hrozivým poklesem papírových bankocetlí a postihující zvláště těžce úřednictvo, pensisty a vůbec vrstvy odkázané na pevný plat. Desetiprocentní zvýšení majetkové daně, nucené odvádění stříbra, nedostatek píce a z toho plynoucí hromadný prodej dobytka - to vše zhoršilo brzy velmi podstatně celkovou náladu v zemi, jež vyvrcholila dne 20. února 1811 pověstným Wallisovým finančním patentem, snižujícím cenu papírových bankovek na pětinu a znamenajícím proto skutečný státní bankrot. Také naděje, kladené ve změnu dosavadního absolutistického režimu pod vlivem válečné porážky a podle vládních projevů v době válečného nebezpečí, se nejen nesplnily, ale v příštích letech došlo naopak ještě k většímu utužení policejního vládního systému, jímž pak Metternich ovládal rakouský stát až do převratu r. 1848.
Přetištěno:
Časopis pro dějiny venkova 3, roč. XXVI, 1939, s. 128-141. (původní studie obsahuje navíc devět poznámek pod čarou)
Původní adresa příspěvku:
Pokusy o zřízení lidové obrany v Čechách a na Moravě po bitvách u Slavkova a Wagramu
- primaplana.net/txt/clanky/lidova-obrana-1805-a-1809.html