Polské Kongresové království a listopadové povstání 1830/31

18.04.2017 16:55

Jan Vogeltanz

Naposledy upraveno: 18.04.2017

 

Po vídeňském kongresu v r. 1815 bylo z iniciativy cara Alexandra I. a na základě dohod vítězných států nad Napoleonem vytvořeno v personální unii s Ruskem Království polské (odtud také název Kongresové nebo Kongresovka). Rozkládalo se na části území bývalého Velkovévodství varšavského s Varšavou jako hlavním městem. Krakov jako svobodná republika zůstal formálně samostatný (do r. 1846), zábory ze III. dělení Polska připadly pod vládu Pruska a Rakouska, kde platila administrativa těchto států (soudnictví, školství a další politické oblasti plně podléhaly Berlínu i Vídni, zejména na území pod pruskou správou byla nastoupena germanizace). V Království polském byla zpočátku autonomní a liberální situace, mj. byla založena univerzita ve Vilně. Nicméně za vlády velkoknížete Konstantina (formální hlava státu) byly postupně utužovány zákony a omezovány relativní občanské svobody, porušovány ústavní principy a zaváděny policejní metody mající represivní povahu jako tomu bylo v Rusku. Po nástupu cara Mikuláše I. r. 1825 pak tento tlak ještě zesílil, včetně rusifikačních tendencí, směřujících k samoděržaví obdobnému jako v carském impériu. To vše vedlo k vnitropolitickému napětí a narůstání opozičních a radikálních nálad v polské společnosti, zejména pod vlivem revolučních událostí roku třicátého v ostatní Evropě - pád bourbonské monarchie ve Francii, osamostatnění Belgie apod. Armáda kongresového království pak měla hlavní podíl na následném vypuknutí povstání ve Varšavě 29. listopadu 1830.

  

Polské kongresové království 1830-31: generál v gala uniformě 1830 a adjutant v polní uniformě 1831; pěšák v přehlídkové a dělostřelec v polní adjustaci.
(všechny ilustrace zhotovil autor textu)

 

Byla postavena jako regulérní ozbrojené těleso již v r. 1815 především z bývalých formací Velkovévodství varšavského, které se po skončení bojů s Napoleonem vrátily do vlasti. Jednalo se o zkušené vojáky a důstojníky, kteří prošli prakticky všemi bojišti napoleonských válek. Jinak byly nové ozbrojené formace organizovány, vyzbrojeny a vystrojeny podle ruského vzoru. Byly rozděleny na gardu a řadové pluky. V gardě byl pěší granátnický pluk a do r. 1817 i střelecký regiment, gardovou jízdu reprezentovali jízdní střelci (vlastně jízdní myslivci) v síle pluku a artilerii gardová jízdní baterie.

Řadový kontingent byl složen z pěšího sboru, ze sboru kavalerie a sbor tvořilo také dělostřelectvo a technické útvary. Pěší pluky byly sestavovány do 4 brigád (v každé 2 pluky), 2 brigády byly složeny z pěších myslivců resp. střelců. Dohromady 4 brigády tvořily 2 divize celkem 8 pluků pěchoty a 4 pluky myslivců (střelců). Pěší pluk měl 1960 mužů ve dvou praporech a 4 rotách. Výcvik myslivců (střelců) byl - jako u drobných útvarů v jiných armádách - zaměřen na větší taktickou mobilitu (včetně střelecké průpravy). Organizace kavalerie byla strukturálně odpovídající pěchotě. Jezdecké formace se skládaly ze dvou divizí hulánů (lanciérů, kopiníků) a jízdních střelců, každá po čtyřech plucích. Pluk měl dva diviziony po dvou eskadronách – celkem 870 jezdců.

Dělostřelectvo a technické formace měly samostatný sbor složený ze štábu, 2 brigád pěšího, dělostřelectva (přidělené ke každé pěší divizi), brigády jízdního dělostřelectva, která byla přidělena k jízdní divizi. Vedle těchto formací byl i raketový sbor - půlbaterie jízdní a půlrota pěší. Z technických jednotek byly zastoupeny řemeslnické roty, inženýrský sbor a prapor sapérů a trén.

Celkem bylo v polské armádě takřka 42 000 mužů, z toho ve zbrani 38 tisíc (30 pěších praporů a 36 eskadron jízdy a 96 děl). V čele byl formálně velkokníže Konstantin, fakticky zastupovaný generálem. Součástí generálního štábu bylo operační oddělení v čele s generálním ubytovatelem (ve starší terminologii kvartýrmistrem), pověřeným organizačními záležitostmi logistiky (týlu), výcvikem a doplňováním. Předpisy, vybavení (výstroj a výzbroj) byly ruského typu. Důstojnický dorost byl vychováván v Kadetním sboru v Kaliszi. Důstojnický sbor byl stál vysoké úrovni, zejména starší zkušenější důstojníci. Nedostatkem byla ovšem absence taktické součinnosti a operační flexibilita, což se negativně projevilo právě v době válečného nasazení.

Po vypuknutí povstání byli mobilizováni veteráni (12 000 mužů) a všeobecně mužská populace ve věku 18-45 let jako miliční těleso, tedy záložní formace (víceméně jako zeměbrana), z níž se měly doplňovat řadové pluky a zřizovat nové. Již na počátku povstání se ovšem projevil nedostatek materiálu (výzbroje a výstroje), který bránil zvětšování ozbrojených sil. Situace se řešila rozšířením stávajících pluků o 3. a 4. prapor (původně byly v pluku jen 2 prapory) a postavením nových 16 řadových pluků o třech praporech, takže se jednalo takřka o nárůst takřka o 42 700 mužů. Doplňována byla i kavalerie, jejíž počet se rozšířil na 14 pluků. V květnu 1831 bylo postaveno dalších 5 pěších pluků a rovněž bylo rozšiřováno i dělostřelectvo. Vedle toho vznikala řada dobrovolnických formací a partyzánských oddílů. Celkem se povstání zúčastnilo 160 až 180 tisíc ozbrojenců, z toho řadová armáda do června 1831 dosáhla stavu 87 000 mužů.

  

Polské kongresové království 1830-31: důstojník hulánů v přehlídkové uniformě a jízdní střelec v polní uniformě; střelec v přehlídkové adjustaci a trén v polní adjustaci.

 

Povstalecké síly, jak řečeno výše, trpěly od počátku nedostatkem zbraní a munice, provizorní řešení se nacházelo v četných soukromých dílnách s improvisovanou produkcí, s nouzovou výzbrojí (polským specifikem nejen tohoto konfliktu bylo vybavení některých dobrovolnických jednotek typickými kosami či jinými chladnými zbraněmi). Třebaže úroveň důstojnického vzdělání i štábní strategie i taktické plány byly teoreticky na vysoké úrovni, váhavostí a nekoordinovaností vyššího velení se neprosadily. Na druhé straně morální duch armády i dobrovolníků byl vynikající, vojáci a důstojníci včetně generálů vykazovali mimořádný stupeň statečnosti, zejména mladí důstojníci i v těžkých situacích projevovali velké hrdinství, jímž strhli i mužstvo. Pěchota pak přes všechny obtíže kvalitou výcviku a v boji především převyšovala přesností palby protivníka. Podobně kavalerie byla zejména v útočných operacích nad úrovní soupeře, stejně jako dělostřelectvo prokázalo kvalitní nasazení, nicméně značná početní převaha ruských vojsk rozhodla o vítězství.

Vlastní povstání bylo zahájeno 30. listopadu 1830, když spiklenci pod vedením podporučíka Wisockého obsadili Varšavu za podpory armády a obyvatelstva. Povstání se velmi rychle rozšířilo po celém území království a vlády se ujala administrativní rada. Začala jednat s velkoknížetem Konstantinem a do čela armády jmenovala Józefa Chłopického.

V následujících dnech (3. prosince) se nově postavená prozatímní vláda se ujala moci v zemi a 18. prosince velkokníže Konstantin opustil království a odjel do Petrohradu. Nicméně Chłopicki (jako diktátor od 5. prosince) svou váhavostí a nedůvěrou v úspěch povstání na samém počátku nepřistoupil k razantním krokům a nezahájil ofenzivní vojenské akce, čímž vlastně již v prvních dnech předznamenal budoucí porážku. Průběh událostí ovšem byl velmi rychlý a spontánní i přes postoj Chłopického - ten ostatně již 17. ledna následujícího roku složil diktaturu a válka se rozpoutala v plném rozsahu. Jakékoliv jednání s carem Mikulášem I. nebylo možné, ten byl od prvních zpráv rozhodnut povstání potlačit silou.

Vrchním velitelem ozbrojených sil byl nově vybrán Michał Radziwiłł, generálním kvartýrmistrem pak jmenován Ignacy Prądzyński, šéfem štábu generál Wojciech Chrzanowski. Řadová armáda byla zvětšena na 46 000 mužů. Mikuláš I. byl 25. ledna 1831 zbaven trůnu a za několik dnů se ujala vedení v zemi národní vláda včele s A. I. Czartoryskim.

  

Polské kongresové království 1830-31: ostrostřelec Grothusova oddílu Sandoměřské dobrovolnické formace; důstojník Národní gardy a jezdec dobrovolnické kališské kavalerie.

 

Reakce ze strany carské vlády ovšem záhy následovala vysláním silné ruské armády 5. a 6. února v počtu 115 000 mužů a 336 děl pod velením zkušeného generála Ivana Děbiče, veterána napoleonských válek a krátce předtím i účastníka vítězné války s Portou. Carská vojska vstoupila na území království, což znamenalo zahájení války. Hlavní strategický záměr generála Děbiče bylo dobití Varšavy, nicméně jeho pochod na hlavní město Poláky zaskočil. Za několik dní stála ruská vojska nedaleko Varšavy, kde došlo k prvním střetům s polskou armádou. 25. února se srazili protivníci v bitvě u Grochowa, kde 40 000 Poláků pod velením Chlopického zadrželo ruský kontingent o síle 60 000 vojáků. Druhého dne začal nový polský vrchní velitel generál Jan Skrzynecki vyjednávat s Děbičem a boje byly na čas přerušeny. Nicméně na Volyni jiný polský generál Józef Dwernicki zahájil vojenské operace a Děbič se rozhodl překročit Vislu a znovu zaútočit na Varšavu ze západního směru. Na pravém viselském břehu byl ponechán ruský sbor generála Rosena, který měl za úkol krýt komunikace carské armády směrem na Brest proti případným polským útokům - zejména se jednalo o strategicky důležité ruské armádní sklady v Siedlcach. Poslední březnový den se podařilo Polákům porazit Rosenův sbor, ovšem Skrzynecki tohoto důležitého úspěchu nevyužil, což se ukázalo jako velká strategická chyba. Přesto v dalších dnech byla polská vojska opět úspěšná, neboť již 10. dubna Prądzyński zvítězil nad oslabeným Rosenovým sborem a v důsledku toho byl Děbič nucen změnit plán konečného útoku na metropoli a pod tlakem událostí přeskupit své formace, načež obě strany ustaly ve válečných operacích. Další průběh konfliktu ovšem již pro polské jednotky už úspěšný nebyl, neboť útok Skrzynieckého na ruskou gardu selhal, když ruské elitní pluky ustoupily bez větších ztrát a navíc Děbič za příznivějšího jarního počasí a schůdných komunikací obdržel posily. 26. května postihla polské oddíly osudná porážka u Ostrolenky. Ta znamenala strategický obrat v celé válce. Poláci byli nuceni přejít do obraných akcí. Snaha odlehčit tísněným polským plukům na Litvě byla neúspěšná, stejně jako povstání guerillového typu na Volyni a Podolí. Dwernického sbor, který postoupil jižním směrem, byl nakonec donucen ruskou přesilou přejít na území rakouské monarchie. I na dalších bojištích byla pro povstalce situace nepříznivá, neboť menší oddíl pod Henrykem Dembińskim byl donucen stáhnout se z Litvy do Varšavy. Na území dnešního Běloruska, v Haliči i severně od Varšavy sice probíhala poměrně intenzivní partyzánská válka, ale na další vývoj to nemělo podstatný vliv.

Po smrti generála Děbiče na choleru byl vrchním velením ruského kontingentu pověřen generál Paskevič, který zahájil rozsáhlou ofenzívu překročením Visly severozápadně od Varšavy. (Epidemie cholery zachvátila větší část území, nejen Polského království. Podlehl jí i pruský generál Gneisenau, jeden s vítězů napoleonských válek, ale pronikla i dále na západ, takže Rakousko bylo nuceno postavit na svých haličských hranicích sanitární kordon. Přesto na východním Slovensku zasáhla nemalou část populace.) Generál Skrzynecki Paskevičovi v dalším postupu nezabránil a byl proto nahrazen generálem Dembińskim. Stalo se tak 11. srpna, ale ani tato změna ve velení nepřinesla zlepšení situace, protože nový velitel se rovněž ruskému postupu nepostavil na odpor a ustoupil v prvních srpnových dnech do Varšavy. Zde došlo 17. srpna ke změnám ve vládě (nyní stál v jejím čele Jan Krukowiecki) a místo aby bylo přistoupeno k radikálním krokům, tedy soustředění všech dostupných sil proti Paskevičovu postupu, byl vyslán generál Ramorino na východ proti Rosenovi a tak byli v kritické situace polské síly citelně oslabeny.

Zatím stál Paskevič před Varšavou s 77 000 muži a 390 děly. Proti němu mohli Poláci postavit pouze polovinu 40 000 vojáků, síla artilerie byla menší dokonce o 200 hlavní. 6. září byly dobyty přední obranné linie a 8. téhož měsíce Varšava kapitulovala. Nicméně další polské síly v Modlinské pevnosti dosahovaly 30 000 mužů a 100 děl a rovněž Ramorino v Lublinu stál s bojeschopným kontingentem, stejně jako Samuel Różycki u Kielců. V té době už nový velitel Maciej Rybiński jednal s Paskevičem o kapitulačních podmínkách. Na severu složily polské jednotky zbraně před Prusy u Brodnice 5. října. Rovněž tak již 18. září před Rakušany Ramorino (syn napoleonského maršála Lannese), který emigroval přes rakouské území dále na západ. Hranice monarchie s Bavorskem překročil u Domažlic, jak poznamenal domažlický kronikář Antonín Schnabel ve svých Pamětihodných příhodách královského města Domažlic. Konečně Różycki kapituloval 28. září, modlinská pevnost se vzdala 9.10. a Zamość 21. října.

  

Polské kongresové království 1830-31: důstojník dobrovolnické volyňské jízdy a jezdec dobrovolnické královské jízdy; dobrovolník vyzbrojený kosou – "kosynier" a důstojník dobrovolnického Kotzelova oddílu.

 

Povstání vzbudilo obrovské vlastenecké nadšení v širokých vrstvách polského obyvatelstva, jak zmíněno výše, vojáci bojovali statečně, ale nekoordinované akce velení ukázaly nejednotnost generality, jenž - mimo osobní statečnost jednotlivých velitelů - nebyla na taktické a ani na strategické výši.

Roku 1848 se jména polských generálů objevují na řadě velitelských míst v tehdejší povstalecké Evropě. Tak Dembiński se proslavil v Uhrách, Ramorino v armádě piemontsko-sardinské téže doby, Chrzanowski dokonce byl v r. 1849 velícím generálem uvedené armády v bitvě u Custozzy, kterou ovšem prohrál (velitelskými schopnostmi nevynikal ani za povstání). Velmi schopný organizátor polského dělostřelectva generál Bém naproti tomu převzal od Dembińského velení uherské revoluční armády a velmi zdatně si vedl na sedmihradském válčišti.

Jak bylo podotknuto výše, armáda Kongresového království byla v letech 1815-1830 nejen organizována, ale i vyzbrojena a vystrojena podle ruského vzoru. Nicméně její stejnokrojový systém měl specificky odlišné elementy. Především barva uniforem pěchoty byla tmavomodrá se žlutou egalizací (tedy barvou límce, vyložení a lemů) a na rozdíl od ruské infanterie měly řadové pluky polské pěchoty náprsní klopy, tedy prvek v Rusku náležící pouze gardě. Jinak se polské gardové útvary vyznačovaly - stejně jako ruské - prýmky na límcích a patkách manžet. Další odlišný element byl pochopitelně na čákách a hulánských čapkách, tedy stříbřitý polský orel umístěný na tvz. amazonském štítě, který byl znám už u emblémů nejen císařských vojsk francouzských, ale i u některých formací předchozího Velkovévodství varšavského. U střeleckých oddílů pak byla žluť vyložení redukována na lemy. Jinak se stejnokroj střihově od ruského prakticky nelišil a prodělával i obdobné adjustační změny jako v carské armádě. Takže v r. 1826 odpadly girlandové závěsy na čákách, zavedeny byly šedé pláště místo bílých, 1728 pak místo kalhot s kamašemi byly předepsány pantalolony, v témže roce na důstojnickém převlečníku odpadají barevné manžety. Huláni (kopiníci) v tmavomodrých stejnokrojích a podle pluků s odlišnou plukovní egalizací na kurtkách i dýnkách čapek jsou velmi podobni svým ruským protějškům. Podobně i jízdní střelci v jednořadových zelených fracích a stejnobarevných pantalonech s pěchotní čákou. Zelená byla i barva dělostřelců a ženijních oddílů s červeně lemovanou černou egalizací.  Tato barevná kombinace, třebaže korespondovala s ruskou. Dělostřelci měli na čákách křížené hlavně a žlutý kov knoflíků, bílý kov byl předepsán pro sapéry, kteří měli místo hlavní na čákách zkřížené sekery. Trén byl jako v Rusku v šedém se světlomodrým vyložením, generalita k jednořadým frakům měla límce a manžety karmínové s typicky polským generálským cik-cak dekorem a dvourohé klobouky s červeno-bílým péřovým chocholem a bílou kokardou. Za povstání ovšem chocholy byly z čák (i u důstojníků) odstraněny, bílé kokardy nahraženy červeno-bílými a odpadají rovněž tuhé granátnické chocholy.

Během konfliktu postavené nové řadové formace pěchoty byly vystrojeny podle jednotlivých pluků v různobarevných tunikách ke kolenům (v Polsku zvané valašky), na hlavách s furažkami, také s rogatyvkami a u jízdy opět většinou s hulánskou adjustací, především s čapkami. Nově zřízené dobrovolnické oddíly bojovaly opět převážně s rogatyvkami, ve valaškách a často s četnými osobitými prvky lidového kroje, především malopolského. Často byla výstroj (stejně jako výzbroj) nepříliš jednotná, z nouzových a časových důvodů improvizovaná, někdy - hlavně výzbroj - s kořistnými nebo civilními (měšťanskými nebo venkovskými) nepředpisovými prvky, jednotná byla pouze červeno-bílá národní kokarda na pokrývkách hlavy.

Distinkce řadové armády byly analogické ruským, tedy epolety důstojníků (u vyšších s třásněmi), od r. 1828 s distinkčními hvězdami, u poddůstojníků s lemy límců a výložek. Šerpy stříbřité s červeným protkáním.

  

Rusko 1828 – 1830/31 – 1844: generál v převlečníku v letní polní adjustaci; gardový adjutant kavalerie v gala; kyrysník Kavalergardy v zimní polní adjustaci akozák Donského vojska.

 

Armáda carského Ruska nasazená na potlačení listopadového povstání se vzhledově - u některých formací - velmi podobala ozbrojeným silám Kongresového království. Nejen výzbrojí a služebními předpisy, ale zejména výstrojí. Odlišnosti byly patrné především na signifikantních označeních, tedy emblémech pokrývek hlavy. Na nových čákách (tedy rusky kiverech) a čapkách hulánů, jinak vzhledově stejných s polskými, byl umístěn carský orel ze žlutého nebo bílého kovu (podle kategorií), podobně jako polský umístěn na tvz. amazonském štítku. U gardy byl ovšem tento znak bez štítku, tedy s vějířem ocasních per. Základní barvou stejnokroje ruské pěchoty, střelců, dragounů, jízdních myslivců, dělostřelců a technických útvarů včetně generality a štábů byla od dob Petra I. tradiční tmavá zeleň, od roku 1826 s jednořadovými fraky a pantalony, u gardy ovšem s barevnými klopami a prýmy. Barvy byly podle kategorií, u pěchoty červená, u gardy byl potom rejstřík pestřejší, u dělostřelectva a technických jednotek (sapérů, minérů a pionýrů) černá s červenými lemy, u dragounů a jízdních myslivců podle plukové egalizace, s límcovými patkami. Kyrysníci měli - spolu s četnictvem - přilbu s hřebenem a žíněmi, uniforma byla bílá, kyrys žlutý kovový a v poli nošen i na šedém celoarmádním plášti, zavedeném rovněž spolu s šedými jezdeckými pantalony v r. 1826. Huláni oblékli své modré kurtky obdobné - spolu s čapkami - jako Poláci. Ruští husaři obdrželi v r. 1826 rovněž pláště, šedé pantalony a nové barvy šňůrovaných dolmanů a kožíšků (ty podle pluku v odlišných barvách) a v r. 1828 i různobarevné kivery v armádním vzoru. V poli měla čáka voskované kryty se zkratkou formace. Dělostřelectvo nosilo na čákách červené šňůry, jízdní baterie dostaly vybavení jako dragouni, tedy záchytné šňůry kolem krku. Generalita se až na jednořadý frak a pantalony příliš nelišila od adjustace v r. 1812, podobně jako štáby a adjutanti. Pouze dvourohý klobouk byl nošen podélně (en colonne) opět s bílým, oranžovým a černým péřovým chocholem. Kozácké jednotky nosily tmavomodré kurtky, stejně jako pantalony a papachu s dýnkem. Pompon byl všeobecně tuhý, u důstojníků dracounový, u granátníků vyztužené černé chocholy. Trén (furštaty) byl vystrojen v zánovní šedé uniformě se světlomodrou egalizací.

Řemení bylo nového typu, bílé, u střelců černé kožené, pantalony jízdy a jízdního dělostřelectva byly na vnitřní straně podšity černou kůží, u důstojníků se místo kordů prosadily šavle (u kyrysníků palaše). U důstojníků byly v roce 1827 nově zavedeny na epoletách hvězdičky a odpadly barevné manžety na převlečnících, které byly nahrazeny pouze lemy. V létě byly povoleny furažky, u důstojníků se štítkem.

  

Rusko 1828 – 1830/31 – 1844: pěšák Nižegorodského pěšího pluku č. 12 v přehlídkové adjustaci a dragoun Novorosijského dragousnkého pluku v přehlídkové adjustaci.

 

Vybraná literatura:

BEGUNOVA, Alla. Šabli ostry, koni bystry. Moskva 1992.

FÖRSTER, Gerhard – HOCH, Peter – MÜLLER, Reinhold. Uniformen europäischen Armeen, Berlin 1978.

GEISS, Imanuel. Geschichte griffbereit, Bd. 1-6. Harenberg, 1993.

GLINKA, V. M. Russkij vojennyj Kostjum XVIII. nač. XX veka. Lenigrad 1988.

KANNIK, Priben. Uniformen in Farben. Berlin 1967.

KNÖTEL, Herbert – SIEG, Herbert. Handbuch der Uniformkunde. Hamburg 1937.

LINDER, Karol. Dawne wojsko polskie. Warszawa 1960.

Mala encyklopedia wojskowa, I-III. Warszawa 1967 - 1971.

VISKOVATOV, A. V. Istoričeskoje opisanie oděždy i vooruženija Rossijskich vojsk. St. Petersburg 1899-1902 – Novosibirsk 1944–1945.