Ředitel Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě František Josef Kinský
Pavel ELBL
Naposledy upraveno: 11.10.2014
Jedna z nejvýznamnějších osobností Kinských v celé historii rodu, František Josef se narodil 6. prosince 1739 v domě Kinských v Ostruhové ulici v Praze. Dětství strávil v kruhu rodiny pod dohledem vychovatele, který mu vštípil základy vzdělání. Ranné mládí prožil na Tereziánské rytířské akademii ve Vídni, po jejímž absolvování začal studovat Karlovu univerzitu. Po studiích nastoupil u Českého apelačního soudu. Zde však své uspokojení nenalezl.
František Josef kníže Kinský.
(Ilustrace převzata z elektronické verze studie Jindřicha Marka: Historické fondy Národní knihovny ČR, stručné dějiny jejich zpracování, viz knihovna.nkp.cz)
V druhém roce sedmileté války 1759, vstoupil mladý Kinský dobrovolně do armády. Jednalo se o dragounský pluk Löwenstein-Wertheim, kterému velel jeho starší bratr Josef. Kinský (1736-1804). V roce 1759 přešel v hodnosti podporučíka k Lacyho pěšímu pluku, roku 1760 si koupil hodnost setníka, po čtyřech letech se objevil jako major v pluku Oliviera Wallise. Po uzavření hubertsburského míru mezi Rakouskem, Pruskem a Saskem 15. února 1763 armádu neopustil a v roce 1768 už byl plukovníkem. Rychlost Kinského postupu v hodnostech prokazuje, že jistě nemalý vliv majetku a rodu byl u něj znásoben zaujetím pro vojenské povolání i nemalými schopnostmi.
Kinský se po návratu do Prahy zařadil do okruhu průkopníků české vědy a techniky. Setkával se s přírodovědcem Ignácem Antonínem Bornem, matematikem Stanislavem Vydrou a filologem Josefem Dobrovským. Kinský se věnoval především práci vychovatele a pedagoga. U pluku jemuž velel založil školu pro tambory a začal mladým kadetům přednášet geometrii. Kinský se stal členem skupiny českých osvícenců, kteří se scházeli u hraběte Nostice a v roce 1770 založili Soukromou učenou společnost. Kinský pro společnost zakoupil přístroje k fyzikálnímu měření a v roce 1775 založil s Bornem Vlastenecké muzeum při pražské univerzitě.
V roce 1777 věnoval Kinský Univerzitní knihovně svoji osobní knihovnu nazývanou Bibliotheca Kinskyana minor. Knihovní fond obsahuje 475 titulů v 881 svazcích z let 1521-1799. Jak je patrné Kinský knihovnu i po jejím odevzdání stále doplňoval. V roce 1781 věnoval Kinský Univerzitní knihovně sbírku vojenské literatury nazývanou Bibliotheca Kinskyana militaris. Kinský tuto sbírku obsahující 376 svazků z 16. až 18. století vybudoval v průběhu své vojenské kariéry. Knihy pojednávají o různých druzích vojska, jejich organizaci, výzbroji, výstroji, výcviku a válečném umění. Je zde možné nalézt díla zabývající se fortifikačním uměním, matematikou a technickými obory. Jsou zde obsaženy i paměti slavných vojevůdců, mapy a plány bitev. V pozdějších desetiletích byla knihovna nadále rozšiřována a dnes obsahuje přibližně 3000 svazků. Obě uvedené knihovny jsou součástí samostatného fondu Bibliotheca Kinskyana maior tzv. majorátní rodové knihovny Kinských věnované Univerzitní knihovně ve výše uvedeném roce Františkem Josefem (1739-1805), Františkem Ferdinandem (1738-1806) a Filipem Josefem (1741-1827).
Kinský se snažil vyvíjet i svoji vlastní vědeckou činnost. Pedagogické a vychovatelské názory uveřejnil v roce 1773, kdy anonymně vydal knihu Erinnerung über einen wichtigen Gegenstand von einem Böhmen - Připomenutí důležité věci od jednoho Čecha. Již v následujícím roce se kniha dočkala druhého vydání a byla přeložena do francouzštiny. Na 278 stranách vysvětluje Kinský nejmodernější způsoby výchovy mládeže nejenom vojenské. Doporučuje mladým šlechticům vojenský výcvik, jemuž dává přednost před tancem, horlí pro přísnou kázeň a pro osobní statečnost. Jeho originálním úsečným slohem proniká vojenská říznost. Válku označuje za nutné zlo, jež je třeba mírnit humánností a láskou k bližnímu a nabádá vést ji proti nepřátelské armádě a ne proti obyvatelstvu. Současně odmítá kruté kontribuce, drancování i kastovního ducha vojenského stavu
Kinský kladl důraz na mateřský jazyk, tělesnou výchovu a didaktické zásady. Zavrhoval bezduchý dril a učení zpaměti. Trval na pěstování hlubokého vztahu k vlasti, národu a jeho dějinám. Později se zasadil o to, aby byl český jazyk jako předmět na Vojenské akademii zařazen hned za jazykem německým. Až potom měly následovaly jazyky další jako například latina, francouzština ad.
V roce 1776 vydal Kinský svoji druhou knihu Über die Hofmeister - O vychovateli. Ve spise vyložil především svoji představu o tom jak má vypadat pedagog-vychovatel. Za svoji činnost byl Kinský již v roce 1770 povýšen do hodnosti generálmajora.
V roce 1777 obdržel Kinský rozkaz ke studijní cestě po vojenských školách v Evropě. Ještě před odjezdem měl vykonat návštěvu Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, která měla být reformována. Inspekce trvala skoro měsíc a Kinský se zajímal především o to, zda je zdejší výuka a výchova prováděna podle filantropických zásad. Potom již navštívil vojenskou školu Karlsschule ve Stuttgartu, kde pobyl tři týdny. Ve Švýcarsku navštívil vzdělávací ústavy ve Marschlimu a Neuhofu.
Koncem roku 1777 a na počátku roku 1778 propukl vojenský konflikt o dědictví bavorských kurfiřtů. Pruský král Fridrich II. vyslal do severních Čech své vojsko a z Horní Falce se sem přesunul i generál Kinský. V této době sepisoval zprávu určenou císařovně, porovnávající Vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a vojenskou akademii Karlsschule ve Stuttgartu. Po uzavření těšínského míru v roce 1779 se Kinský oženil s hraběnkou Renatou Trauttmansdorfovou, komornou císařovny Marie Terezie. Kinský obdržel od císařovny příplatek 4000 zlatých a jeho manželka penzi ve výši 2000 zlatých.
Dne 26. června 1779 byl pro svoje zásluhy z rozhodnutí Marie Terezie a jejího syna Josefa Kinský jmenován ředitelem Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě. Jeho úkolem bylo uskutečnění potřebných reforem na akademii. Vrchním ředitelem akademie se však stal až po smrti hraběte Colloreda 21. března 1785. Více než třicet let řídil Kinský výchovu budoucích důstojníků rakouské armády, kterou čekaly vyčerpávající války s revoluční a později napoleonskou Francií.
I při svém vytížení se stále věnoval i tvůrčí činnosti. V roce 1786 vydal knihu Etwas für Weltrekruten - Něco pro světové nováčky, ve které poskytuje rady studentům akademie. V roce 1787 sepsal Allgemeine Principien zur öffentlichen, besonders Militärerziehung - Všeobecné zásady veřejné, zvláště vojenské výchovy a Elementarbegriffe von Dienstsachen - Základní pojmy služebních záležitostí. Ve všech uvedených spisech se zabývá metodikou výcviku, výuky a mravní výchovy vojínů ale i správnými vlastnostmi důstojníků. Kinského sebrané spisy v šesti svazcích vyšly v Novém Městě Vídeňském v letech 1786-1788.
František Josef kníže Kinský na jednom z portérů rodové galerie.
Když v roce 1788 vypukla válka proti Turecku byl Kinský císařem Josefem II. požádán o dohled nad arciknížetem Františkem jeho synovcem a budoucím císařem. Kinský měl mladého arcivévodu zasvětit do tajů vojenského umění. Při jednom bojovém střetu Kinský zachránil arcivévodu před jistou smrtí. Při tažení, které pro Rakousko dopadlo nevalně se Kinský setkal s budoucím polním maršálem Radeckým, tehdy dvaadvacetiletým kyrysníkem a pobočníkem maršála Laudona.
Po ukončení války v roce 1789 se Kinský vrátil zpět na Vojenskou akademii, kde se mimo pedagogické a vychovatelské činnosti věnoval i vědě. V Berlíně mu bylo dokonce nabídnuto čestné členství ve Společnosti přátel přírodovědného bádání. V roce 1790 se stal ředitelem přírodopisného kabinetu Českého muzea při Klementinské koleji.
Nutno říci, že když v roce 1789 padla Bastila a vypukla Velká francouzská revoluce, Kinský do určité míry sympatizoval s některými ušlechtilými zásadami revolucionářů ale nemohl souhlasit s vražděním nevinných lidí. Válka s Francií vypukla 21. dubna 1792 a po prvních porážkách byl císař František II. nucen vyslat na bojiště své nejlepší velitele, tedy i generála Kinského. Rakouská armáda pod velením vévody Fridricha Josiáše prince sasko-kobursko-saalfeldského dobyla zpět Belgii. Armádní rozkazy z tohoto tažení se o Kinském zmiňují jako o jednom z nejlepších a nejrozvážnějších velitelů. Kinský dokonce v této nepokojné době dokázal sepsat další knihu Über die Mittel, die Franzosen von ihrem blinden Zutrauen an ihre Führer abzulenken - O způsobech, kterými lze odvést Francouze od slepé důvěry vůči svým velitelům. Spis Kinský vytvořil během válečných událostí let 1793-94 v Nizozemí a Flandrech.
V roce 1794 byl Kinský povýšen do hodnosti generála-polního zbrojmistra. Z fronty byl Kinský odvolán na základě rozkazu císařské dvorní rady 11. června 1795. Na poslední tažení se vydal ještě roku 1797 a pak se již natrvalo usadil ve Vídeňském Novém Městě. Zde se věnoval své nejoblíbenější činnosti vychovatele a pedagoga. Mimoto měl vřelý vztah k přírodním vědám a zabýval se rovněž mineralogií.
V roce 1801 byl Kinský jmenován tajným radou a zdálo se, že nic nebrání jeho uspokojení z vykonávané práce. Poslední léta jeho života mu však znepříjemnili lidé jejichž synové studovali na akademii. Tyto vlivné osoby byly pohoršeny tím v jaké přísnosti a pořádku Kinský akademii vede. Někteří ze studentských „výtečníků“ byli dokonce pro svoje nepřípustné chování vyloučeni. Byla vytvořena komise složená z Kinského odpůrců, která dosavadní systém panující na akademii podrobila kritice s návrhy na změnu. Kinský se obrátil na císaře, aby sestavil komisi, která by situaci nestraně posoudila. František II. Kinskému vyhověl v roce 1804 ale z nepochopitelných důvodů do komise jmenoval členy, které nebylo rozhodně možné označit za Kinského příznivce. Komise vzápětí žádala, aby byl z vyučovacích osnov vyloučen český a italský jazyk. Napadán byl rovněž učitelský sbor a Kinského péče o něj. Bylo navrženo snížení počtu učitelů a jejich platu. V neposlední řadě bylo žádáno omezení bohatosti a pestrosti stravy. Kinský se rozhodně nehodlal vzdát a po celý zbytek života vedl boj s dvorními byrokraty o zachování jeho reforem a systémů výchovy a výuky na Akademii, kterým zasvětil téměř celý život. Císař své rozhodnutí po seznámení se s výsledky komise neustále odkládal. Rozhodl až rok po Kinského smrti, schválil změny v řízení akademie a jmenoval jejím ředitelem arciknížete Jana.
Model Kinského pomníku.
Generál, pedagog, vychovatel a učenec, hrabě František Josef Kinský zemřel 9. června 1805 ve Vídni. Jeho poslední přání znělo následovně: „Pochovejte mne uprostřed mých chovanců, které jsem nade všecko miloval, kterým jsem nejkrásnější léta mého žití věnoval!“ Generálovo tělo bylo skutečně převezeno na hřbitov Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě a zde pohřbeno. Náhrobní kámen byl prostě označen Kinského jménem, vyrytým do žulové desky.
Kinského žáci na svého učitele, kterého nazývali Vater Kinsky nikdy nezapomněli. Myšlenku na vybudování pomníku zasloužilému generálovi prosazoval především plukovník Wimpffen. Na základě výzvy z roku 1808 se mu podařilo shromáždit 8 139 zlatých na jeho výstavbu. V roce 1809 však vypukla nová válka s napoleonskou Francií a v roce 1811 byl vyhlášen státní bankrot. K odhalení pomníku tak došlo až 4. října 1830 ve Vídni, poté co se podařilo shromáždit obnos ve výši 13 308 zlatých.
Počátek odhalení oznámilo 36 dělových salv. Akce se zúčastnili dosud žijící Kinského studenti, z nichž někteří dosáhli významných postů v rakouské armádě. Nacházeli se zde tři polní maršálové, tři plukovníci, čtyři podplukovníci, osm majorů, devatenáct hejtmanů a další důstojníci. Nejvýznamnější osobou však byl polní maršál Wimpffen, hlavní strůjce pocty svému učiteli.
Necelé tři metry vysoké bronzové poprsí generála Kinského v nadživotní velikosti bylo vytvořeno profesorem vídeňské Akademie výtvarných umění Janem Schellerem. Dílo je umístěno na pětimetrovém podstavci, směřovaným do stromořadí lip nazývaného jako Kinského alej.
Z Kinského odkazu lze do dnešních dnů čerpat především z jeho přesvědčení založeného na tom, že měřítkem všech věcí a vztahů je svobodný lidský rozum. Inspirativní je rovněž Kinského odpor k ortodoxní nesnášenlivosti a přesvědčení o výchově, jako prostředku vedoucímu k zušlechťování člověka a kultury. S tím souvisí hluboká úcta k filantropii a všestrannému napomáhání lidskému štěstí. Cílem výchovy je pak mravnost a čestný charakter. Nelze opomíjet ani intelektuální a fyzickou zdatnost mladého člověka.
ARCHIVNÍ PRAMENY
Státní ústřední archiv Praha
Bohemika Kinského
Česká dvorská kancelář
České gubernium
Státní oblastní archiv Zámrsk
Rodinný archiv Kinských Chlumec nad Cidlinou
LITERATURA
BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských, Praha 1997.
Bibliotheca Kinskyana maior, Bibliotheca Kinskyana minor, Bibliotheca Kinskyana militaris. Tři samostatné fondy knihovny Kinských v Národní knihovně v Praze.
DVORSKÝ, J. Český apologeta, generál Fr. J. hr. Kinský, pedagog filantropismu, Hranice nad Bečvou 1931.
HALADA, J. Lexikon české šlechty, Praha 1999. s. 265-267.
HANUŠ, J. Počátky královské české společnosti nauk. Český časopis historický XIV., 1908, s. 141-152, 311-324, 381-405.
Týž. Národní museum a naše obrození. K stoletému jubileu založení národního musea, I, Praha 1921..
HAUBELT, J. František Josef Kinský. Věstník Československé akademie věd 78, 1969, s. 560-577.
Týž: České osvícenství, Praha 1986.
HERRE, F. Marie Terezie, Praha 1996.
KÁDNER, O. Český apologeta, Generál Fr. J. Kinský, Hranice nad Bečvou 1931.
KINSKÝ, F. J. Erinnerung über einen wichtigen Gegenstand von einem Böhmen, Praha 1773.
Týž: Kniha k čtení pro sedlské školy v císařských a královských zemích bez otázek k užívání žáků, sv. 1-2, Praha 1780.
KINSKÝ, Z. R. Rod Kinských na Chlumci, Praha 1930.
Týž: U nás, Praha 1933, 1948.
KOČÍ, J. České národní obrození, Praha 1978.
KROUPA, J. Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810, Brno 2006.
KUTNAR, F. Obrozenecké vlastenectví a nacionalismus. Příspěvek k národnímu a společenskému obsahu češství doby obrozenecké, Praha 2003.
MAŠEK, P. Modrá krev, Praha 1999. s. 129-133.
RICHTER, K. Sága rodu Kinských, Chlumec 1995.
Rukověť tištěných knihovních fondů Národní knihovny České republiky. Ed. V. Faltysová, Praha 2006.
TOBOLKA, Z. Knihovny hrabat Kinských. In: Národní a univerzitní knihovna v Praze, její vznik a vývoj, Praha 1959, s. 128-135.
VALENTA, A. Dějiny rodu Kinských, České Budějovice 2004.
ŽUPANIČ, J. FIALA, J. STELLNER, F. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české, Praha 2006.
Dodatky k příspěvku
28.09.2008 Karel Sáček
Od roku 1966 je každý důstojnický studijní ročník Tereziánské vojenské akademie označován originálním odznakem, který připomíná významnou postavu nebo událost rakouských vojenských dějin. Ročník 1994 nese jméno Františka Josefa hraběte Kinského. Z představitelů šlechtických rodů českých zemí se stejného uznání dostalo jen Radeckému a Schwarzenbergovi.
Pohlédněme ještě krátce na Kinského očima Josefa Haubelta, který ve své knize České osvícenství věnoval této osobnosti kapitolu nazvanou „Jako dobrý potomek Slovanů“. Autor zabývající se dějinami přírodních věd hodnotí Kinského význam následovně:
Trvalejší hodnoty vytvořil Kinský jako přírodovědec a jako pedagog. Sám se však cítil být především vojákem, který si přál vyniknout na polích válečných. Před příchodem do Vídeňského Nového Města si vymínil, že v každém válečném konfliktu půjde do boje. Snad nejvíce se vyznamenal ve válce proti Prusku samostatným přepadem Habelschwerdtu a Oberschwedeldorfu 18. ledna 1779, jímž přešla iniciativa na stranu císařských vojsk. O necelých deset let později táhl na Turky a jeho největším - tehdy ostatně vysoce oceňovaným výkonem bylo to, že při zmatku za ústupu neztratil hlavu a 20. září 1788 zachránil arcivévodu Františka (autor chybně uvádí Karla – pozn. primaplana) před tureckým zajetím. Je samozřejmé, že bojoval proti revoluční Francii. Vedl 17. dubna 1794 kolonu vojsk k útoku na revoluční oddíly mezi Guise a Landreçy, o pět dní později řídil útok u Beaurepaire, pak bránil Landreçy před útočícími revolučními vojsky a nakonec 17. a 18. května 1794 bojoval v bitvě u Tourcoing. Podle všech jeho životopisců se tu samozřejmě vyznamenal, i když spojená rakousko-anglická vojska byla na hlavu poražena. Na bitevních polích neměl Kinský příliš mnoho štěstí. Pověst vynikajícího vojevůdce neměla z čeho vzniknout. Snad byl úspěšnější jako vojenský stavitel. Jeho teoretické studie i praktické výkony ve fortifikačním stavitelství však ještě čekají na objektivní posouzení.
U Kinského se dosud oceňovala pouze jeho pedagogika; jeho češství a osvícenský ráz jeho uvažování i působení. Dosavadní historiografie však usilovala o nemožné, neboť chtěla oslabit utilitární a osvícenské momenty jeho působení dokazováním slučitelnosti lockovsky ražených úvah o výchově a vzdělání s demokratickými a humanistickými axiómy Rousseauova anticivilizačního myšlení. Právem bylo vyzvedáváno Kinského češství, avšak legendou o jeho obrozenectví se zastíralo Kinského důsledné podřizování potřebám dvorské politiky. Progresivní význam Kinského přírodovědecké práce dosud doceněn nebyl, i když přinesla významné výsledky. Kinský však vždy pokládal svůj podíl na přírodovědeckém výzkumu Čech za soukromou a v životě okrajovou záležitost. Neměl prostě zdravou badatelskou ctižádostivost opravdového přírodovědce, a proto také byl s to badatelskou práci přerušit. Pro životní osudy tohoto šlechtického vojáka je typické, že výsledky jeho práce ve Vídeňském Novém Městě neměly dlouhého trvání. Už 20. října 1805 vstoupil v platnost nový řád vojenské akademie, který vyjádřil to, s čím Kinský před dvaceti lety nemohl počítat a co ve stáří nedovedl tvořivým způsobem ocenit. Vyjádřil nové požadavky na rakouské vojenské školství, které byly důsledkem válek s revoluční Francií a s Napoleonem.
Nejplodnějším obdobím v Kinského životě byla léta 1769 až 1785, v nichž vystupoval jako osvícenský přírodovědec a pedagogický myslitel, který ojedinělým způsobem ve službě vědě, ve službě vlasti, stejně tak jako ve službě monarchii dokázal zdůraznit své národní češství. Kinský nebyl jenom ozdobou svého stavu, své vlasti a Učené společnosti. Byl badatelem a myslitelem a jako takový rovnocenným partnerem těch, kteří ve druhé polovině osvícensky kladli pevné základy novověkého rozmachu vzdělanosti v českých zemích.
Původní adresa příspěvku:
Ředitel Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě František Josef Kinský
- primaplana.net/txt/clanky/kinsky-theresiana.html