Úvodní stránka > Rozlišování součástí rakouské armády 1792–1815, 2. část

Rozlišování součástí rakouské armády 1792–1815, 2. část

08.08.2013 16:30

Lubomír UHLÍŘ – Karel SÁČEK

Naposledy upraveno: 08.08.2013

II.3. Pěchota

První druh zbraně – pěchota, byla jádrem vojsk a nejpočetnějším druhem zbraně ve všech evropských státech již od 16. století, kdy začala převládat na bojištích a nejinak tomu bylo i v rakouské armádě. Zde se původně užívalo označení pěší lid (Fussvolk), později pěchota (Infanterie).

Za koaličních válek v rámci pěchoty existovaly tyto druhy vojsk:

řadová pěchota (včetně granátníků)
garnizonní pěchota
hraničářská pěchota
lehká pěchota
myslivci
speciální válečné formace.

II.3.1. Řadová pěchota

Pěchota, užívající v boji lineární taktické uspořádání, běžné ve všech evropských armádách v 18. století, byla podle něj neoficiálně označována jako řadová pěchota (Linien-Infanterie). V rakouské armádě bylo toto označení oficiálně zavedeno až v roce 1798. Základní organizační jednotkou (řadové) pěchoty byl (řadový) pěší pluk čili pluk (řadové) pěchoty (do roku 1718 Regiment zu Fuss, 1718–1798 Infanterie-Regiment, 1798–1873 Linien-Infanterie-Regiment), 1873–1903 Infanterie-Regiment, 1903–1918 Infanterieregiment).

[„Léta 1718. objevuje se poprvé název »pluk infanterie« (Infanterie-Regiment) místo dosud obvyklého »pluk pěší« (Regiment zu Fuss).“ (MAY, J. Dějiny císařského a královského pěšího pluku čís. 35. Plzeň 1901, s. 267). Wrede uvedené specifikuje v tom smyslu, že nový termín se sice objevuje poprvé v roce 1718, nicméně až do roku 1740 se užívalo staré i nové označení (WREDE, A. – SEMEK, A., c. d., I. díl, s. 38). Reálná situace byla ale ještě více odlišná. Např. v českém zemském schematismu pro rok 1808 se vedle sebe vyskytuje archaický termín Regiment zu Fuss i ryze moderní Infanterieregiment, tehdy většinou ještě neužívaný (Schematismus für das Königreich Böhmen auf das Jahr 1808. Prag s. a., s. IV/19–IV/20). Přídomek řadový odlišoval tento druh vojska od ostatních druhů pěchoty: již dříve existující hraničářské pěchoty a tehdy nově, podle francouzského vzoru, zřízené lehké pěchoty. Po zrušení posledního hraničářského pluku v roce 1873 se tento přídomek stal nadbytečným a byl z oficiálních názvů pěších pluků odstraněn.]

Řadová pěchota se dělila do dvou kategorií na německou a uherskou pěchota (deutsche, ungarische Infanterie) respektive německé a uherské pluky (deutsche, ungarische Regimenter). Toto označení bylo odvozeno od místa doplňování pluku. V prvém případě se jednalo o pluky, doplňované ze Svaté říše římské národa německého a dědičných zemí (včetně italských a nizozemských habsburských držav, posléze Haliče a Bukoviny), ve druhém případě o pluky doplňované z Uherského království (včetně Sedmihradska). Německé a uherské pluky se vzájemně lišily poněkud odlišnou uniformou a do roku 1852 i různými systemizovanými početními stavy, případně i organizační strukturou. Nicméně toto označení nebylo součástí oficiálního názvu pluku.

1704 - mušketýr a granátník; 1750 - fyzilír a důstojník, 1790 - fyzilír, 1800 - pěchota.
(ANGER, Gilbert. Illustrierte Geschichte der k. k. Armee, Band I. Wien 1887, Serie I, Tafel II
- ilustrace z tohoto souborného díla je přiložena pro obecnou představu, v detailech je však nutno uniformy na většině přehledových tabulí označit jako chybné).

II.3.1.1. Řadové pěší pluky

Schéma typického označování (řadových) pěších pluků bylo následné:

1. k. k., K. K. (1804–1806 též k. u. k. k., K. u. K. K.)

2. parciální číslování – zřídka

3. speciální přídomek – zřídka

4. Infanterie-Regiment (1798 Linien-Infanterie-Regiment)

5. jméno (resp. titul) majitele

6. číslo pluku č. X (N. X, No. X, Nr. X, Nro. X).

Konkrétně tedy například: „c. k. pěší pluk Allvinczy č. 19“ (k. k. Infanterie-Regiment Allvinczy No. 19).

První v pořadí byly pluky arcidomu, ovšem pouze některé. Pěší pluk č. 1 Kaiser náležel stabilně v letech 1745–1916 panujícímu císaři. (Tuto tradici porušil až císař Karel I. (1916–1918), když v roce 1916 ponechal pěšímu pluku č. 1 jméno zesnulého císaře Františka Josefa I., přičemž sám zůstal nadále majitelem pěšího pluku č. 19, udělovaného od roku 1858 následníkům trůnu.) Rakouským arcivévodům náleželo několik pěších pluků, např. Erzherzog Carl (IR 3) nebo Erzherzog Anton (IR 52). Jako čtvrtý byl zařazen jediný pěší pluk, označený titulem majitele, jehož majitelem nebyl císař. Pěší pluk č. 4 nesl název Deutschmeister, (Při jeho založení v roce 1696 se tento termín psal ve tvaru Teutschmeister, což se užívalo ještě ke konci 18. století, nikoliv důsledně.) od roku 1814 Hoch- und Deutschmeister, označující majitele, který byl velmistrem Řádu německých rytířů. Od roku 1780 se těmito velmistry stávali pouze rakouští arcivévodové, jejich jména se ale v označení pluku nikdy neobjevila. Další v pořadí byly dva garnizónní pluky s čísly 5 a 6, pojaté rovněž do systému tohoto číslování. Majiteli pluků č. 7 až 59 byli většinou rakouští generálové či plukovníci, případně členové arcidomu. Od čísla 60 byly zařazeny hraničářské pěší pluky (resp. jeden z garnizónních pluků).

Pluky byly označovány většinou pouze rodovými jmény majitelů. Tak např. pluky Sztáray (IR 33), Mitrowsky (IR 40), Pellegrini (IR 48) atd. Křestní jména, přidaná do označení v případech časového souběhu stejného rodového jména, byla užita např. u pluků Ulrich Kinsky (IR 36) a Franz Kinsky (IR 47). Podobně byly odlišeny pluky Joseph Colloredo (IR 57) a Wenzel Colloredo (IR 56), přičemž oba Colloredové pocházeli ze stejné větve Colloredo-Waldsee. V označení pluku, patřícího jejich vzdálenému příbuznému z jiné rodové větve (IR 33), se již prameny rozcházejí a upřesňují jej buď křestním jménem jako Hieronymus Colloredo, či názvem rodové větve jako Colloredo-Mansfeld. U složených jmen se lze setkat se zkratkou či iniciálou křestního jména: Mich. Wallis (IR 11), W. Colloredo (IR 56), stejně jako se zkratkami titulů, např. E. H., EH, Erzh. (Erzherzog), Gr. H. (Grossherzog).

I za koaličních válek existovalo několik pluků, které nesly název suverénního státu, většinou některého z drobných německých knížectví, jejichž panovníci vstoupili do císařských služeb: Hohenlohe (IR 17), de Ligne (IR 30), Württemberg (IR 38), Ferdinand Toscana (IR 23).

Až na závěr koaličních válek se u pěchoty objevil první majitel – cizinec, car Alexandr I., který v roce 1814 obdržel pluk č. 2. Pluk ruského cara (LIR 2) byl označován Kaiser Alexander nebo pouze Alexander, ale i Alexander I., Kaiser von Russland. Ostatní panovníci přinesli rakouským plukům označení podle názvu jejich států, např. Württemberg (IR 38), de Ligne (IR 30), někdy i názvů států de facto neexistujících, např. Modena (IR 35). Rozdrobené německé státy často měly složené názvy, takže označovaly pluky např. Reuss-Greitz (IR 55), Reuss-Plauen (IR 17), Hessen-Homburg (IR 19). Jistou výjimku v označování podle států se složeným názvem byly pluky Coburg (IR 22) prince sasko-kobursko-saalfeldského či Hildburghausen (IR 41) vévody sasko-hildburghausenského, u nichž bylo vynecháno první slovo složeného názvu státu.

V období 1792–1815 existovaly případy, kdy došlo k výměně pluků, u nichž osoba vykonávala práva majitele. Například markýz Johann Gabriel Chasteller byl nejdříve majitelem pluku č. 64 (mysliveckého), po jeho rozformování pluku č. 46 a po jeho zrušení pluku č. 27.

Naopak se někdy měnilo jméno pluku, aniž došlo ke změně osoby jeho majitele. Ukázkovým příkladem je pluk č. 23, patřící arcivévodovi Ferdinandovi. Ten byl nejprve velkovévodou toskánským, po ztrátě tohoto území se stal kurfiřtem salzburským, po krátké existenci tohoto státečku kurfiřtem würzburským a pak ještě povýšil na würzburského velkovévodu. Pluk tedy nesl označení: Toscana (1790–1803), Salzburg (1803–1805) a Würzburg (1805–1809). A aby to bylo ještě komplikovanější, stal se Ferdinand po zrušení pluku č. 23 jako velkovévoda würzburský majitelem pluku č. 7, posléze mu byl v důsledku dalších územních změn vrácen velkovévodský trůn v Toskánsku. Pluk č. 7 tedy nesl jméno Würzburg (1809–1814) a poté Toscana (1814–1824).

I za napoleonských válek existovaly uprázdněné pluky, u nichž k obsazení důstojenství majitele došlo až po delší době. Např. v chrudimském kraji byl roku 1794 doplňován c. k. pěší pluk vacat d’Alton č. 15 (k. k. Infanterie-Regiment vacat d’Alton No. 15). Pozor na pojmenování pluku č. 62, jehož majitelem byl od roku 1810 Theodor svobodný pán Wacquant-Geozelles.

V období koaličních válek nenesl žádný pěší pluk pojmenování na věčné časy. U pěchoty byl jako první takto pojmenován v roce 1825 řadový pěší pluk č. 2 po ruském caru Alexandrovi I. (zemřel 1. 12. 1825), v roce 1847 řadový pěší pluk č. 3 po arcivévodovi Karlovi (zemřel 30. 4. 1847). V roce 1888 byly některým plukům přiděleny na věčné časy jména zemřelých panovníků či vojevůdců, z nichž mnozí majiteli pluků v minulosti ani nebyli. Z majitelů pluků z období 1792–1815 se dostalo této pocty hraběti Karlu Clerfayt de Croix (IR 9) a hraběti Františku Mořici Lacymu (IR 22). Některé osobnosti posmrtně obdržely pluk, aniž by jeho majiteli předtím byly. Tak po Fridrichu sasko-kobursko-saalfeldském byl v roce 1888 pojmenován pluk č. 57, neboť pluk č. 22, jehož byl majitelem, obdržel stejného roku na věčné časy jméno Lacyho.

Na počátku koaličních válek existovalo 57 (řadových) pěších pluků s čísly 1–4 a 7–59. V průběhu válek docházelo k celé řadě změn, pluky byly rušeny či zakládány podle stávající situace. Tak byla pěchotní sekvence narušena již v roce 1795, kdy byl zrušen pěší pluk č. 48 pro značné ztráty a celkovou nespolehlivost (pluk byl doplňován ze severoitalských držav). V roce 1798 byly založeny nové uherské pluky, jeden z nich dostal uprázdněné číslo 48, ostatní čísla 60 až 62, uvolněná hraničářskými pluky. Číslo 63 obdržel německý pluk, zřízený v roce 1799. Další léta přinesla řadu redukcí. Porážka v roce 1809 a územní ztráty, tj. pro armádu ztráty doplňovacích obvodů, vedly ke zrušení 8 pluků (čís. 13, 23, 38, 43, 45, 46, 50 a 55). Uprázdněná čísla pak byla doplňována jen postupně buď nově zakládanými pluky ke konci napoleonských válek či těsně po nich – čís. 13, 23, 38 a 43 (k jejich vytvoření byly použity následující formace armády bývalého Napoleonova Italského království: Reggimento dei Velliti della guardia reale, 1., 2. Reggimento Volontarii, 1., 2., 3., 4. Reggimento della Linea, Reggimento Coloniale) v roce 1814 a čís. 45 (z dosavadních čtyř italských lehkých praporů) v roce 1816. K tomuto roku existovalo 58 pluků řadové pěchoty s čísly 1 až 63, mezi nimi ale byla neobsazená čísla 5, 6, 46, 50 a 55. Tato situace trvala až do roku 1851.

Výše uvedené změny přinesly i některé inovace v označování pluků, vesměs provizorního charakteru. Někdy bývalo pro nově vzniklé formace užíváno po přechodnou dobu atypické označování nově založený pluk (neu errichtetes Regiment) či nový pluk (neues Regiment) s dalšími atributy, většinou zemskými. Pokud došlo k současnému založení několika takových pluků, vyskytovalo se u nich i parciální číslování, verbální či numerické. Vlastní čísla byla nově zakládaným plukům někdy přidělena okamžitě, jindy až dodatečně. V období napoleonských válek se výše uvedené týkalo celkem desíti pěších pluků.

V roce 1798 založené čtyři uherské pluky měly dvojí atypické označení. U prvního z nich (posléze č. 48) byl v dubnu 1798 zavedený název První [1.] nový [nově založený] uherský řadový pěší pluk (Erstes [1.] neues [neu errichtetes] ungarisches Linien-Infanterie-Regiment) změněn v červenci 1798 na Nový uherský řadový pěší pluk č. 48 (Neues ungarisches Linien-Infanterie-Regiment Nr. 48). Podobně tomu bylo u druhého (č. 60), třetího (č. 61) a čtvrtého (č. 62) pluku. Majitelé byli u těchto pluků jmenováni až dodatečně v letech 1799–1802.

Oproti tomu německý pluk, založený v roce 1799 byl již při svém založení označován jako řadový pěší pluk č. 63.

Podobný systém jako v roce 1798 byl použit u čtyř pluků, založených v roce 1814 z jednotek bývalého Napoleonova Italského království. U prvního z nich (posléze č. 13) byl v červenci 1814 zavedený název První [1.] rakousko-italský řadový pěší pluk (Erstes [1.] österreichisch-italienisches Linien-Infanterie-Regiment) změněn v listopadu 1814 na standardní označení řadový pěší pluk č. 13. Podobně tomu bylo u druhého (č. 23), třetího (č. 38) a čtvrtého (č. 43) pluku. Také zde byli majitelé ustanoveni až posléze a to u všech pluků v roce 1815.

Poslední pěší pluk, který byl produktem předchozího období, v roce 1816 zřízený řadový pěší pluk č. 45, byl takto označován již při svém založení. S předchozími pluky byla pouze ta podobnost, že i zde byl první majitel jmenován až později, a sice v roce 1817.

Uherská pěchota - 1702, 1748, 1756, 1790, 1815, 1840, 1886.
ANGER, Gilbert. Illustrierte Geschichte der k. k. Armee, Serie I, Tafel VII.

II.3.1.2. Kombinované granátnické prapory

První návrh na zřízení granátníků v císařské armádě pochází z roku 1663. Ale až v roce 1670 bylo převzato od benátské republiky Svatého Marka 100 granátníků a minérů, kteří byli zařazeni do pěšího pluku Portia. V následujících letech se granátníci objevují v dalších plucích a postupně měla každá pěší setnina přiděleno osm granátníků. Zvyšování počtu granátníků souviselo i s rušením pikérů a rundtaršírů u pěchoty. V roce 1700 byli granátníci od fyzilírských setnin staženi a byla z nich vytvořena samostatná granátnická setnina u všech pěších pluků. V roce 1711 byla u každého pěšího pluku vytvořena druhá granátnická setnina.

Za válek byly z granátníků, vyčleněných ze svých pluků, vytvářeny kombinované formace – prapory až sbory (nikdy ale ne pluky). Po válce byli pravidelně navraceni ke svým kmenovým plukům. Vrhání ručních granátů sice vymizelo již koncem sedmileté války, granátníci ale existovali i nadále, nyní pouze jako elitní součást pěchoty.

První samostatné granátnické jednotky na úrovni praporu, proponované ke stabilní existenci i v době míru, se objevily v roce 1769. Kombinovaný granátnický prapor (Combiniertes Grenadier-Bataillon) byl vytvořen ze tří nebo dvou granátnických divizionů (tj. šesti nebo čtyř setnin) různých pluků. Později se výjimečně vyskytovaly prapory složené z jiného počtu divizionů. Jednotlivé diviziony podléhaly jurisdikci svého kmenového pluku a byly od něj zásobovány výstrojí a proviantem. Velitelem praporu, jmenovaným Dvorní válečnou radou, byl podplukovník, který nemusel náležet žádnému z pluků, z jejichž divizionů byl prapor vytvořen. Později byli do této funkce ustanovováni vyšší důstojníci ve všech třech hodnostních stupních. Výjimečně mohl být velitelem praporu setník ve funkci provizorního velitele (většinou za války). Až v roce 1790 bylo nařízeno, že velitelem praporu může být jmenován jen důstojník některého z pluků, jehož diviziony vytvářely příslušný kombinovaný prapor. Důstojníci z jiných pluků zde ale dosluhovali až do roku 1794.

Kombinované granátnické prapory neměly majitele, a protože nebyly číslovány ani při svém vzniku ani nikdy v budoucnu, byla k jejich vzájemnému odlišení použita jména velitelů. Schéma označování kombinovaných granátnických praporů bylo následné:

1. k. k., K. K.

2. Combiniertes Grenadier-Bataillon

3. jméno velitele.

Označování praporů jmény velitelů vytvářelo, zejména v retrospektivních podáních, obdobně nepřehlednou situaci, jak tomu bylo u pěších pluků před rokem 1769, kdy jediným rozlišovacím markantem bylo jméno majitele. Vzhledem k tomu se začala používat i další specifikace pomocí čísel pluků, z jejichž divizionů byl prapor vytvořen, tj. obecně trojice či dvojice čísel pluků. Užívání tohoto způsobu označování, vzdor jeho neoficiálnosti, je přínosné, protože ve složení praporů docházelo během doby k četným modifikacím (diviziony byly přesouvány mezi prapory navzájem, některé diviziony zanikaly při rušení pluků), přičemž docházelo i ke změnám šestisetninových praporů na čtyřsetninové a obráceně.

Granátnické prapory bývají pomocí plukovních čísel specifikovány dvěma způsoby. Buď jsou čísla uváděna v přirozeném pořadí (většinou vzestupně), nebo jsou uváděna v oficiálním pořadí divizionů v jednotlivých praporech.

V roce 1769 bylo postaveno 19 praporů (14 po třech a 5 po dvou divizionech). Prvé kombinované granátnické prapory byly vytvářeny na podkladu tehdejších garnizon, do jednotlivých praporů ale byly zařazovány diviziony těch pluků, které se doplňovaly z téže provincie (korunní země). Do roku 1779 pak byly granátnické prapory postupně přesouvány do těch provincií, ze kterých se doplňovaly jejich kmenové pluky. Dislokovány byly zpravidla v hlavním městě provincie. Při vytváření granátnických praporů nebyly míseny diviziony německých a uherských pluků, což se většinou praktikovalo i v budoucnosti. V následujících letech bylo provedeno několik změn struktury granátnických praporů.

Na začátku koaličních válek existovalo 20 kombinovaných granátnických praporů (17 po třech a 3 po dvou divizionech). Během 1. koaliční války u nich bylo provedeno několik změn. [V letech 1792–1794 bylo použito atypické opatření, když prapor Rousseau (38,55) byl rozšířen o granátnický divizion námezdného pluku Würzburg. V letech 1795–1797 byl prapor Strasoldo (44,48) v důsledku zrušení pěšího pluku č. 48 zredukován na pouhý divizion (44). V letech 1796–1797 byly z granátnických praporů vytvářeny granátnické brigády.] V roce 1797 byly kombinované granátnické prapory rozpuštěny a granátnické diviziony navráceny ke svým kmenovým plukům.

V roce 1799 byly kombinované granátnické prapory znovu zřízeny, ale s určením pouze pro dobu války. Na začátku 2. koaliční války existovalo 18 kombinovaných granátnických praporů (po třech divizionech). Během války u nich byla provedena řada změn. [Po bitvě u Hohenlindenu roku 1800 byly početně velmi zeslabené prapory Eidler (3,35,50), Tegetthoff (20,22,29) a Eggerdess (21,42,54) sloučeny do 1 praporu o 9 divizionech a prapory Wouvermanns (9,30,58), Schulz (41,49,56) a De Ligne (38,55) do 1 praporu o 8 divizionech. V roce 1800 byly z granátnických praporů vytvářeny granátnické brigády.] V roce 1801 byly kombinované granátnické prapory rozpuštěny a granátnické diviziony navráceny ke svým kmenovým plukům.

V roce 1805 byly vytvořeny v rámci řadových pěších pluků granátnické prapory o čtyřech setninách. Bývalí fyzilíři v granátnickém praporu byli označováni jako mladí granátníci (junge Grenadiere). Při ztrátách mužstva byli původní granátníci doplňováni z řad mladých granátníků, mladí granátníci rekruty. Granátnickému praporu velel vyšší důstojník. Za polního tažení bojovaly granátnické prapory buď v rámci svých pluků, nebo byli vyčleněny a byly z nich sestavovány brigády. V roce 1806 byli mladí granátníci zrušeni a byla opět zavedena původní organizace s jedním granátnickým divizionem.

V roce 1809 byly granátnické prapory opětovně zřízeny na dobu války. Existovalo 21 kombinovaných granátnických praporů (19 po třech a 2 po dvou divizionech). 17 praporů, nasazených na bojišti v Německu, bylo zformováno do II. rezervního sboru, označovaného též jako granátnický sbor (Grenadier-Corps). Sbor sestával ze 2 divizí po 2 brigádách, brigáda ze 4 nebo 5 praporů. Všechny prapory byly zrušeny po válce koncem září 1809.

Ale již začátkem prosince 1809 bylo nařízeno obnovení praporů s určením i pro dobu míru. Tehdy bylo sestaveno 19 kombinovaných granátnických praporů (15 po třech a 4 prapory po dvou divizionech). Do Schwarzenbergova pomocného sboru v roce 1812 byly zařazeny 2 prapory. V letech 1813–1815 bylo v rámci kombinovaných granátnických praporů provedeno několik organizačních změn. (Vesměs souvisely se znovuzřizováním řadových pěších pluků. Z vyšších organizačních celků byla v roce 1813 v rámci hlavní armády vytvořena granátnická divize o 8 praporech.)

Poslední důsledek napoleonských válek se u kombinovaných granátnických praporů projevil až v roce 1817. Tehdy existovalo 21 kombinovaných granátnických praporů (16 po třech a 5 po dvou divizionech). Tento stav zůstal nezměněn do roku 1818. Další změny byly provedeny v letech 1819, 1830 a 1832. Kombinované granátnické prapory existovaly až do roku 1852, kdy byly definitivně rozpuštěny a granátnické diviziony byly navráceny ke svým kmenovým plukům. V roce 1852 byly rovněž zrušeny medvědice, granátníci měli nyní jako pokrývku hlavy čáko. Stav řadového pěšího pluku byl normován na 4 prapory po 1 granátnické a 5 fyzilírských setninách, proto byl stav granátníků zdvojnásoben. Granátnické setniny mohly být v případě potřeby slučovány do granátnického praporu v rámci pluku, což bylo realizováno za války roku 1859.Definitivně byli granátníci zrušeni v roce 1860. Označení granátník bylo ponecháno pouze pro bývalé granátníky a dále pro délesloužící mužstvo, od roku 1867 pouze pro délesloužící poddůstojníky, pro mužstvo byl používán název veterán. Toto bylo zrušeno v roce 1869 a označení granátník z armády zcela vymizelo. Výše uvedené se týkalo celé armády s výjimkou Královské uherské korunní stráže (Königliche ungarische Kron-Wache [Kronwache]) v letech 1861–1872, jejíž příslušníci nosili medvědice a dále vojín této složky byl označován jako Grenadier. Od 70. let 19. století existovali granátníci nadále jen v rámci některých měšťanských ozbrojených sborů, jako třeba ve Vídni nebo Praze.

II.3.2. Garnizónní pěchota

Vedle jednotek, určených ve válce pro nasazení v poli, se mezi formacemi zbraní vyskytovaly i další sbory, určené primárně pro službu v týlu nebo zápolí. Mezi ně náležely i garnizónní čili posádkové formace, s nimiž se někdy setkáváme i v polní službě, což ale bylo činěno spíše v případech nezbytí.

Garnizónní jednotky byly vytvářeny již za třicetileté války. Tyto pěší formace přednostně zajišťovaly obranu pevností a posádkových center, ale již tehdy byly některé z nich použity i pro polní službu. Většinou byly zřizovány jako samostatné setniny (Frei-Compagnie). Stálé garnizónní setniny byly stavěny v letech 1675–1748. Od roku 1756 byly k těmto službám určeny třetí prapory pěších pluků, pro něž byl až do roku 1769 užíván název garnizónní prapor (Garnisons-Bataillon). V letech 1760–1763 vedle nich existoval Rakouský garnizónní pluk (Österreichisches Garnisons-Regiment).

Stabilní garnizónní pluky pocházejí až z období po sedmileté válce. Byly sestavovány vesměs z tzv. poloinvalidů (Halbinvaliden), tj. vojáků starších či pro zranění již neschopných řadové služby, výjimečně z úplných invalidů (Invaliden či Ganzinvaliden), tedy vojáků již služby neschopných, kteří byli umísťováni v některé z vojenských invalidoven. Za války tyto pluky neměly tvořit součást polních armád, ale vykonávat pouze posádkovou či pevnostní službu jako v míru.

První stálý garnizónní pluk byl vytvořen v roce 1766 z poloinvalidů Pražské invalidovny (Prager Invalidenhaus). V roce 1767 byla část jeho mužstva převedena k tehdy založenému 2. garnizónnímu pluku.

Druhý garnizónní pluk byl založen koncem roku 1767 s využitím mužstva, přiděleného od 1. garnizónního pluku. Zkompletován byl pomocí doplňování poloinvalidů až v roce 1775.

Třetí garnizónní pluk pochází z roku 1772. Byl založen z poloinvalidů pluků, doplňovaných v Rakouském Nizozemí, ale pouze v síle praporu. Přestože se i nadále jednalo o jediný prapor, bylo pro něj od roku 1776 užíváno označení pluk, i když nikoliv důsledně.

Garnizónní pluky neměly žádné majitele, práva majitelů u nich vykonávala Dvorní válečná rada. Proto byl pro jejich rozlišování již před rokem 1769 užíván systém parciálního číslování. Nejstarší z nich byl v roce 1766 označován jako garnizónní pluk (Garnisons-Regiment), ale již od roku 1767, kdy byla vytvořena druhá formace tohoto typu, jako První garnizónní pluk resp. 1. garnizónní pluk (Erstes Garnisons-Regiment, 1. Garnisons-Regiment), zatímco nově vytvořená jednotka jako Druhý garnizónní pluk resp. 2. garnizónní pluk (Zweytes či Zweites Garnisons-Regiment, 2. Garnisons-Regiment). Třetí z nich byl od založení v roce 1772 označován jako Nizozemský garnizónní prapor (Niederländisches Garnisons-Bataillon), od roku 1776 jako Třetí garnizónní pluk resp. 3. garnizónní pluk (Drittes Garnisons-Regiment, 3. Garnisons-Regiment). Ve skutečnosti se stále jednalo o jediný prapor, který byl ve schematismech nedůsledně uváděn buď pod výše uvedeným názvem, nebo jako Třetí garnizónní prapor resp. 3. garnizónní prapor (Drittes Garnisons-Bataillon, 3. Garnisons-Bataillon), vzdor tomu, že neexistoval žádný první a druhý prapor, ale první a druhý pluk.

Od roku 1769 byly garnizónní pluky pojaty do systému celkového pěchotního číslování, nadále ale byly označovány pomocí staré i nové nomenklatury. Tak byl 1. garnizónní pluk, který obdržel číslo 5, nyní vedle svého původního názvu (doplněného novým číslem), tj. 1. (První) garnizónní pluk č. 5 označován též jako pěší pluk (1798 řadový pěší pluk) č. 5 (Infanterie-Regiment [Linien-Infanterie-Regiment] Nr. 5), podobně 2. (Druhý) garnizónní pluk č. 6 jako pěší pluk (řadový pěší pluk) č. 6 (Infanterie-Regiment [Linien-Infanterie-Regiment] Nr. 6). Důvodem zařazení těchto pluků bez majitelů na čelní místa v číselné řadě hned za pluky arcidomu byl výše uvedený fakt výkonu práv majitelů Dvorní válečnou radou, která byla postavena na přední místo před veškerou generalitu.

Třetí garnizónní pluk (prapor) bývá někdy uváděn s číslem 77, jindy se pod tímto číslem vyskytuje hraničářský čajkistický prapor. Číslo 77 totiž bylo v té době první volné za hraničářskými pěšími pluky (tehdy č. 60–76). Po roce 1780 se pod tímto číslem vyskytuje 3. garnizónní pluk, zatímco čajkistický prapor je nadále udáván bez čísla. Na začátku 90. let 18. století je 3. garnizónní pluk udáván ještě s číslem 77, posléze je ale uváděn bez jakéhokoliv čísla.

Tyto tři garnizónní pluky (ve skutečnosti dva pluky a jeden prapor) existovaly i na začátku koaličních válek. Vedle nich fungoval jako garnizónní formace po krátkou dobu Mantovský prapor invalidů (Mantuaner-Invaliden-Bataillon), existující v letech 1796–1797. (Garnizónní jednotky, složené z úplných invalidů existovaly sporadicky již v předchozích dobách. Mantovský prapor byl poslední formací tohoto druhu, později již žádné takové vytvářeny nebyly.)

1. garnizónní pluk (č. 5) byl v roce 1808 zrušen, jeho mužstvo bylo použito k formování dvou samostatných garnizónních praporů, část mužstva byla zařazena do hraničního kordonu.

Vyčleněné součásti 2. garnizónního pluku (č. 6) byly již v roce 1792 zařazeny do armády v Piemontu, resp. k posádce v Mantově. Součásti pluku, dislokované ve Východní Haliči, zde od roku 1792 konaly i službu vojenského hraničního kordonu. V roce 1798 byla do pluku zařazena část mužstva tou dobou zrušeného 3. garnizónního pluku. V roce 1808 byl pluk zrušen, jeho mužstvo bylo použito k formování dvou samostatných garnizónních praporů, část mužstva byla zařazena do hraničního kordonu.

Třetí garnizónní pluk (bez čísla) byl v roce 1798 zrušen, část jeho mužstva byla zařazena do 2. garnizónního pluku (č. 6).

Z mužstva obou zrušených garnizónních pluků byly v roce 1808 vytvořeny čtyři samostatné garnizónní prapory, opatřené pořadovými čísly 1 až 4, tj. garnizónní prapor č. 1 (Garnisons-Bataillon Nr. 1) atd. Prapory č. 1 a 2 byly postaveny z pluku č. 5, prapory č. 3 a 4 z pluku č. 6. V roce 1813 byly prapory č. 1 a 4 převedeny mezi štábní pěchotu, (existovaly tedy pouze 2 garnizónní prapory č. 2 a 3). V roce 1814 bylo zřízeno dalších šest praporů s čísly 5 až 10 (takže existovalo 8 garnizónních praporů č. 2, 3, 5 až 10), ale prapory č. 6 až 10 byly zrušeny již koncem roku 1815 (nadále existovaly 3 garnizónní prapory č. 2, 3 a 5). V roce 1816 pak byly navráceny formace, užívané ke službám štábní pěchoty, takže existovalo pět garnizónních praporů č. 1 až 5 a to do roku 1830. V detailu byla situace u jednotlivých praporů následná:

Garnizónní prapor č. 1 byl v roce 1808 vytvořen z jednoho praporu 1. garnizónního pluku. V roce 1813 byl změněn na prapor štábní pěchoty č. 1 a mezi garnizónní jednotky byl navrácen až v roce 1816. Existoval do roku 1843.

Garnizónní prapor č. 2 byl v roce 1808 vytvořen z jednoho praporu 1. garnizónního pluku. Zrušen byl v roce 1855.

Garnizónní prapor č. 3 byl v roce 1808 vytvořen z jednoho praporu 2. garnizónního pluku. Zrušen byl v roce 1855.

Garnizónní prapor č. 4 byl v roce 1808 vytvořen z jednoho praporu 2. garnizónního pluku. V roce 1813 byl změněn na prapor štábní pěchoty č. 2 a mezi garnizónní jednotky byl navrácen až v roce 1816. Zrušen byl v roce 1855.

Garnizónní prapor č. 5 byl vytvořen v roce 1814. Existoval do roku 1853.

Garnizónní prapor č. 6 byl vytvořen v roce 1814. Zrušen byl v roce 1815.

Garnizónní prapory č. 7, 8, 9 a 10 byly vytvořeny v roce 1814. Zrušeny byly koncem roku 1815.

II.3.3. Hraničářská pěchota

Jižní a jihovýchodní části habsburské monarchie, sousedící s Osmanskou říší či jejími vazaly, vytvářely zvláštní oblast, celkově označovanou jako Vojenská hranice (Militär-Gränze). V detailu se jednalo o několik správních celků tzv. generalátů, jejichž jednotícím znakem bylo podřízení veškeré správy armádě. Vytvoření této instituce bylo důsledkem sousedství s dědičným nepřítelem (Erbfeind), vyvolávajícím v pohraničních prostorech situaci permanentního ohrožení.

V oblasti Vojenské hranice byly vytvářeny již od 16. století zvláštní vojenské jednotky jakožto milice jednotlivých generalátů. Do regulárních pluků podle armádního vzoru byly zformovány až v roce 1745. Většinu z nich tvořila pěchota – pěší pluky a později samostatné pěší prapory; dále zde existovala speciální jednotka říčního loďstva, později počítaná mezi technická vojska. Vedle vojenských úkolů byly hraničářské jednotky pověřeny výkonem bezpečnostní služby ve svém teritoriu. Tyto jednotky byly označovány přídomkem Gränitz, Gränz či Grenz, od roku 1798 s předřazením výrazu National, např. (National-)Gränz-Infanterie-Regiment, Gränz-Husaren-Regiment atd. Co do označování tvořily hraničářské pluky výjimku, neboť jméno území, ze kterého byly stavěny, tvořilo součást oficiálního názvu pluku.

Schéma označení hraničářských pěších pluků bylo následné:

1. k. k., K. K. (1804–1806 též k. u. k. k., K. u. K. K.)

2. parciální číslování – někdy

3. teritoriální přídomek

4. Gränz-Infanterie-Regiment (1798 National-Gränz-Infanterie-Regiment)

5. číslo pluku č. X (N. X, No. X, Nr. X, Nro. X).

Od 40. let 18. století existovalo 17 hraničářských pěších pluků. V roce 1769 byly pojaty do všeobecného číslování pěchoty. Protože tou dobou byly všechny pluky bez majitele, dostaly se až na konec sekvence a obdržely čísla 60 až 76. Čajkistický prapor (Czaikisten-Bataillon, Tschaikisten-Bataillon) bývá někdy uváděn pod číslem 77, po roce 1780 se ale pod tímto číslem vyskytuje 3. garnizónní pluk, zatímco čajkistický prapor je nadále udáván bez jakéhokoliv čísla.

Na počátku koaličních válek existovalo 17 hraničářských pěších pluků s čísly 60–76 a samostatný čajkistický prapor (bez čísla). V roce 1798 dostaly hraničářské pěší pluky vlastní čísla 1–17. Po válce roku 1809 při územních ztrátách, plynoucích ze Schönbrunnského míru, zaniklo šest hraničářských pluků (č. 1, 2, 3, 4, 10 a 11), jejichž mužstvo bylo převedeno po vytvoření Ilyrských provincií do francouzské armády. Zbylé pluky nebyly přečíslovány, takže nadále existovalo 11 hraničářských pluků s čísly 5–9 a 12–17. Ale již v letech 1813–1814 byly zrušené formace obnoveny, takže na konci napoleonských válek existovaly, stejně jako v roce 1798, pluky hraničářské pěchoty s čísly 1–17 a čajkistický prapor.

Hraničáři: 1768 - pěšák a dělostřelec, 1774 - husar, 1780 - ostrostřelec, 1815 - pěšák, 1840 - ostrostřelec.
(ANGER, Gilbert. Illustrierte Geschichte der k. k. Armee, Serie I, Tafel XV)

II.3.4. Lehká pěchota

Samostatné formace lehké pěchoty se v rakouské armádě objevují až za koaličních válek a po jejich ukončení se zde s nimi již nesetkáváme. Vytváření samostatných praporů lehké pěchoty za 2. koaliční války bylo napodobováním francouzských vzorů. Po ukončení války v roce 1801 byly zrušeny. Tou dobou totiž vzniká první stabilní myslivecká formace a tak se vlastně lehká pěchota stává nadbytečnou. Lehké prapory, objevující se ke konci napoleonských válek byly produktem přebírání součástí bývalé armády Napoleonova Italského království a existovaly pouze po přechodnou dobu.

V roce 1798 bylo nařízeno postavit 15 praporů lehké pěchoty, ve skutečnosti jich bylo postaveno pouze 14. K tomu byly použity dosavadní dobrovolnické formace (včetně francouzských emigrantských) a dále bylo mužstvo doplňováno rekruty, především z Uher, Itálie a Haliče. Každý prapor lehké pěchoty či lehký pěší prapor (Leichtes Infanterie-Bataillon), případně též pouze lehký prapor (Leichtes Bataillon), byl opatřen pořadovým číslem a to 1 až 7 a 9 až 15, neboť prapor č. 8 nebyl postaven. [Podle nařízení z 10. 6. 1798 měly být k jeho postavení využity oba prapory Wurmserova dobrovolnického sboru. Toto rozhodnutí bylo později zrušeno, Wurmserův dobrovolnický sbor existoval po celou dobu 2. koaliční války a lehký prapor č. 8 nebyl nikdy postaven, přičemž jeho číslo zůstalo trvale neobsazeno. Nedošlo zde tedy k přečíslování (ve smyslu přesunu čísel o jedno kupředu počínaje číslem 9), ale ani pro žádný z obou později zřízených lehkých praporů nebylo č. 8 použito.] Vedle toho byly prapory označeny jmény svých velitelů, neboť neměly žádné majitele. U lehké pěchoty byl zaveden systém, který využíval prvky označování jak řadových pěších pluků (čísla formací), tak kombinovaných granátnických praporů (jména velitelů).

Systém lehké pěchoty během 2. koaliční války zaznamenal dvojí rozšíření. V roce 1799 byl z piemontských služeb převzat prapor lehké pěchoty. Byl označován jako Italský lehký prapor (Italienisches leichtes Bataillon) a tento název býval někdy doplňován jménem velitele (Buonacorsi). V roce 1800 byl v Dalmácii (do roku 1797 benátské) postaven další prapor Dalmatský lehký prapor (Dalmatinisches leichtes Bataillon), u nějž se ale jméno velitele mjr. Dominika Ertela v názvu nevyskytovalo. I u těchto praporů byla používána čísla, která byla zřejmě zavedena až v roce 1800, neboť neodpovídají časové posloupnosti jejich vzniku – č. 16 pro dalmatskou a č. 17 pro italskou formaci. Všechny formace lehké pěchoty byly zrušeny v roce 1801. (Mužstvo zrušených lehkých praporů bylo zařazeno do řadových pěších pluků č. 2, 5, 6, 13, 31, 32, 33, 34, 38, 39, 44, 48, 52, 53, 60 a 63, dále do hraničářského pěšího pluku č. 12, nikoliv však do nového mysliveckého pluku č. 64.)

Schéma označování lehkých pěších praporů bylo následné:

1. k. k., K. K.

2. národnostní přídomek (jen prapory č. 16 a 17)

3. Leichtes Infanterie-Bataillon, Leichtes Bataillon

4. jméno velitele (vyjma č. 16, u č. 17 nesoustavně)

5. číslo praporu (N. X, No. X, Nr. X, Nro. X).

V červenci 1814 byly z formací armády bývalého Napoleonova Italského království vytvořeny čtyři lehké prapory, k jejichž vzájemnému rozlišení byla použita pouze čísla. Oficiální označení zde bylo Italský lehký prapor č. X (Italienisches leichtes Bataillon Nr. X), X = 1, 2, 3, 4. Všechny tyto prapory byly zrušeny již v roce 1816 a použity k vytvoření nového řadového pěšího pluku, který obdržel č. 45, uprázdněné od roku 1809. Jednotky lehké pěchoty již nadále nebyly vytvářeny. (Jedinou výjimku představuje lombardsko-benátský lehký pěší prapor v letech 1848–1851, který byl postaven z příslušníků milánského a benátského Vojenského policejního strážního sboru v italských provinciích Rakouského císařství.)

II.3.5. Myslivci

Funkci lehké pěchoty pro výkon průzkumu, předních stráží apod. vykonávali v armádě habsburské monarchie původně převážně vojáci hraničářských jednotek. Nicméně již během válek o rakouské následnictví se objevil prvý předobraz potomních mysliveckých formací – dobrovolnická myslivecká setnina Pfeiler (pojmenovaná podle velitele), existující v letech 1745–1746. Název „myslivecký“, užívaný pro ni i pro ostatní nástupnické formace, byl odvozen z toho, že při přijímání do nich byla vedle členů různých střeleckých sborů a spolků dávána přednost lesníkům, protože se jednalo o muže dobře ovládající zbraně, kteří nepotřebovali dlouhodobý střelecký výcvik.

První větší dobrovolnická myslivecká formace se objevila až za sedmileté války. V roce 1758 byl vytvořen dobrovolnický Sbor polních myslivců (Feld-Jäger-Corps), vedle něj fungoval od roku 1759 Dobrovolnický myslivecký sbor (Frei-Jäger-Corps). Oba sbory byly rozpuštěny po válce v roce 1763. Protože se myslivci ve válce osvědčili, bylo již v roce 1769 nařízeno, aby byl v případě vypuknutí válečného konfliktu postaven myslivecký sbor (Jäger-Corps).

V následujících válkách byla v letech 1778–1791 postavena celá řada dobrovolnických mysliveckých sborů. Některé formace, vytvořené za války s Osmanskou říší v letech 1787–1790 byly posléze rozpuštěny, jiné zůstaly zachovány a účastnily se koaličních válek. V jejich období vzniklo a posléze zaniklo větší množství dobrovolnických mysliveckých formací. Dále byly v této době či bezprostředně po ní vytvořeny první stabilní myslivecké jednotky.

První takovouto formací byl myslivecký pluk, který existoval v letech 1801–1808. Byl vytvořen z někdejších dobrovolnických mysliveckých sborů, částečně z řadového pěšího pluku č. 46 a původně byl doplňován výhradně z Tyrolska. Proto se v jeho názvu setkáváme se zemským přídomkem. Pluk byl pojat do číselné posloupnosti řadové pěchoty a obdržel č. 64. Jeho název tedy zněl Tyrolský myslivecký pluk č. 64 (Tyroler Jäger-Regiment Nr. 64), ve schematismech je vedle toho označován rovněž jako řadový pěší pluk č. 64 (Linien-Infanterie-Regiment Nr. 64). [Číslování pro celé období existence uvádí Wrede (WREDE, A. – SEMEK, A., c. d., II. díl, s. 397). Ve schematismech je tento pluk podchycen až od roku 1802. S číslem 64 je uváděn pouze v letech 1804–1806, tj. pro období od 10. 6. 1803 do 1. 8. 1806, předtím a potom je prezentován bez čísla.] Po odstoupení Tyrolska Bavorsku v roce 1806 byl pluk zachován a nadále byl doplňován z najímacích obvodů německých pluků. Z jeho označení vypadl zemský přídomek, takže byl nyní Myslivecký pluk (Jäger-Regiment). Majitel byl u tohoto pluku jmenován až v roce 1802, byl jím FML markýz Chasteler de Courcelles.

V roce 1808 byl tento pluk rozformován na 9 samostatných divizionů, které byly rámcovými jednotkami a v případě války měly být doplněny na prapory. Diviziony byly rozlišeny pouze čísly 1 až 9, nikoliv jmény velitelů jako např. u granátníků nebo svého času u lehké pěchoty. Každý z nich byl označován jako Divizion polních myslivců č. X či Polní myslivecký divizion č. X (Feld-Jäger-Division Nr. X), resp. zkráceně jako Divizion myslivců č. X či Myslivecký divizion č. X (Jäger-Division Nr. X). K jejich doplnění na prapory došlo již koncem roku 1808 v rámci příprav na válku. Označení pak znělo Prapor polních myslivců č. X či Polní myslivecký prapor č. X (Feld-Jäger-Bataillon Nr. X), resp. Prapor myslivců č. X či Myslivecký prapor č. X (Jäger-Bataillon Nr. X) a jejich počet zůstal nezměněn. Po ukončení válečného tažení 1809 byly prapory zredukovány na diviziony. K opětovnému doplnění na prapory, tentokrát definitivnímu, došlo až v roce 1813. Dále byl v tomto roce počet mysliveckých praporů zvětšen na 12. Další změny u polních myslivců následovaly až po napoleonských válkách.

Poslední změnou u myslivců, která byla přímým následkem organizačních proměn za napoleonských válek, bylo v roce 1816 vytvoření Tyrolského mysliveckého pluku či Pluku tyrolských myslivců (Tyroler-Jäger-Regiment, 1822 Tiroler-Jäger-Regiment). K jeho postavení bylo využito mužstva tou dobou zrušeného mysliveckého dobrovolnického Fennerova sboru. Majitelem pluku byl císař František I., po něm následovali v tomto důstojenství všichni jeho nástupci na trůně.

Myslivci - 1763, 1800, 1815, 1821, 1840 (2x), 1886.
(ANGER, Gilbert. Illustrierte Geschichte der k. k. Armee, Serie I, Tafel V)

II.3.6. Speciální válečné pěchotní formace

Existovalo větší množství kategorií speciálních válečných jednotek. Již od sedmileté války byly ve válečných dobách vytvářeny formace štábní pěchoty (Stabs-Infanterie) a v průběhu napoleonských válek jich existovalo větší množství. Za koaličních válek byly stavěny rovněž kombinované hraničářské prapory z mužstva hraničářských pěších pluků. V tomto období se v rakouské armádě naposledy objevují námezdné jednotky (Mieth-Truppen) čili jednotky v císařském žoldu (Truppen in kaiserlichem Sold), pronajaté cizími suverény do císařských služeb – většinou se jednalo o pěchotu. Typickými válečnými formacemi, existujícími i za koaličních válek, byly dobrovolnické sbory (Frey-Corps, Frei-Corps) a zeměbrana (Landwehr), v Uhrách označovaná jako insurekce (insurrekce). Rozsáhlost problematiky dobrovolnických sborů a zeměbran zabránila zahrnutí uvedených jednotek do tohoto pojednání.

II.3.6.1. Štábní pěchota

Jednotky, určené k osobní ochraně vyšších velitelů v poli, se vyskytovaly již za třicetileté války, tehdy ale byly vytvářeny výlučně z jízdy. První pěší štábní jednotka existovala za sedmileté války a od té doby byly ve válečných konfliktech systematicky formovány oddíly štábní pěchoty.

V letech 1758–1763 existoval pluk štábní pěchoty (Stabs-Infanterie-Regiment), další byl vytvořen za války o bavorské nástupnictví v letech 1778–1779. Majiteli uvedených pluků byli šéfové generálního štábu – generální ubytovatelé (General-Quartiermeister), kteří v nich vykonávali práva majitelů, ale pluky podle nich pojmenovány nebyly. Později zřizované štábní pluky neměly žádné majitele. Za tureckých a napoleonských válek byly k vytváření štábních jednotek částečně použity garnizónní formace.

V rámci příprav války s Osmanskou říší byl v říjnu 1787 založen pluk štábní pěchoty. K jeho formování byly použity součásti 1. a 2. garnizónního pluku. Pluk obdržel v roce 1790 číslo 1 – pluk štábní pěchoty č. 1 (Stabs-Infanterie-Regiment Nr. 1), protože v té době byl založen další štábní pluk. Pluk č. 1 byl zrušen počátkem roku 1791, mužstvo bylo navráceno ke garnizónním jednotkám.

Pluk štábní pěchoty č. 2 (Stabs-Infanterie-Regiment Nr. 2) založený v březnu 1790, byl zformován částečně z poloinvalidů, částečně doplněn verbováním. Zrušen byl v říjnu 1790 a byl z něj vytvořen 1 prapor a 2 samostatné diviziony. Prapor, označovaný jako německo-toskánský prapor štábní pěchoty (Deutsch-toscanisches Stabs-Infanterie-Bataillon), byl formálně ve službách velkovévody toskánského. V roce 1801 byl navrácen do císařských služeb a rozdělen mezi řadové pěší pluky č. 44 a 63. Diviziony fungovaly ještě na počátku koaličních válek.

V letech 1792–1815 bylo vytvořeno větší množství štábních jednotek, přičemž v první fázi byly použity jednotky, které vznikly před vyhlášením války.

Na počátku 1. koaliční války existovaly 2 diviziony štábní pěchoty, které zbyly z výše uvedeného pluku štábní pěchoty č. 2 po jeho zrušení v roce 1790. Z nich byl v roce 1792 vytvořen pluk štábní pěchoty (Stabs-Infanterie-Regiment), v roce 1799 byl rozšířen o ilyrské invalidy a v srpnu 1801 byl zrušen.

Za 3. koaliční války byly v září 1805 zřízeny 2 štábní diviziony, divizion štábní pěchoty u armády v Německu (Stabs-Infanterie-Division bei der Armee in Deutschland) a divizion štábní pěchoty u armády v Itálii (Stabs-Infanterie-Division bei der Armee in Italien). Oba diviziony byly rozpuštěny v březnu 1806.

V březnu 1809 byl z vojáků českého hraničního kordonu zřízen divizion štábní pěchoty hlavního stanu (Stabs-Infanterie-Division des Hauptquartiers) a dále u každého z tehdejších 11 sborů (včetně 1. a 2. rezervního sboru) po jedné setnině štábní pěchoty (Stabs-Infanterie-Compagnie), většinou též z mužstva hraničních kordonů. V lednu 1810 byly tyto jednotky zrušeny a mužstvo navráceno ke svým kmenovým útvarům.

V roce 1812 byl pro potřeby Schwarzenbergova pomocného sboru v Rusku postaven divizion štábní pěchoty č. 1 (Stabs-Infanterie-Division Nr. 1). K tomu bylo použito mužstvo garnizónního praporu č. 1. V roce 1813 byl zkompletován na prapor štábní pěchoty č. 1 (Stabs-Infanterie-Bataillon Nr. 1). V dubnu 1816 byl zrušen a jeho mužstvo bylo navráceno ke garnizónní službě.

V červnu 1813 byl vytvořen divizion štábní pěchoty č. 2 (Stabs-Infanterie-Division Nr. 2) z mužstva garnizónního praporu č. 4. V prosinci 1813 byl zkompletován na prapor štábní pěchoty č. 2 (Stabs-Infanterie-Bataillon Nr. 2). Prapor byl zrušen v březnu 1816 a mužstvo bylo opětovně zařazeno mezi garnizónní součásti.

Vedle těchto praporů fungoval v letech 1813–1815 oddíl štábní pěchoty dolnorakouské zeměbrany (Niederösterreichische Landwehr-Stabs-Infanterie-Abtheilung).

1756 - Laudonův dobrovolnický sbor; 1794 (v originálu chybně uvedeno 1744) - legie arcivévody Karla, dragouni Royal-Allemand; 1797 - vídeňský dobrovolník, 1809 - dobrovolnický sbor Marie Ludoviky, 1813 - srbský dobrovolnický sbor.
(ANGER, Gilbert. Illustrierte Geschichte der k. k. Armee, Serie I, Tafel XXXII)

II.3.6.2. Kombinované hraničářské prapory

V letech 1792–1801 existovalo větší množství kombinovaných praporů, vytvořených z mužstva hraničářských pěších pluků. Prapory byly sestavovány z pluků jednoho nebo i více generalátů. V rámci generalátů byly prapory číslovány, případně pro ně bylo užíváno zvláštní označení. Jednalo se o následující (v hranatých závorkách je uvedeno období existence, ve složených závorkách pluk/pluky, z jejichž setnin byl prapor vytvořen, u každého pluku v kulatých závorkách počet dodaných setnin):

1. Karlovacké prapory (Carlstädter Bataillone)

č. 1 [1794–1797] {GIR 1 (2), GIR 2 (2), GIR 3 (2)}
č. 2 [1794–1797] {GIR 1 (2), GIR 2 (2), GIR 3 (2)}
č. 3 [1796–1797] {GIR 1 (2), GIR 2 (2), GIR 3 (2)}
č. 4 [1796–1797] {GIR 3 (6)}
č. 5 [1796–1797] {GIR 2 (6)}
č. 6 [1796–1797] {GIR 1 (4), GIR 4 (2)}
č. 7 [1796–1797] {GIR 1 (2), GIR 2 (2), GIR 3 (2)}
č. 8 [1796–1797] {GIR 5 (4), GIR 2 (1), GIR 1 (1)} - pro formaci je uváděn název Varaždínsko-karlovacký prapor (Warasdiner-Carlstädter Bataillon)
č. 9 [1794–1797] {GIR 4 (6)} - pro formaci je uváděn název Sluňský prapor (Szluiner Bataillon).

2. Varaždínské prapory (Warasdiner Bataillone)

č. 1 [1792–1797] {GIR 5 (2), GIR 6 (2), GIR 10 (1), GIR 11 (1)} - pro formaci je uváděn název První varaždínsko-bánský prapor (Erstes Warasdiner-Banal-Bataillon)
č. 2 [1793–1797] {GIR 5 (3), GIR 6 (3)} - pro formaci je uváděn název První varaždínský prapor (Erstes Warasdiner Bataillon)
č. 3 [1793–1797] {GIR 5 (3), GIR 6 (3)} - pro formaci je uváděn název Druhý varaždínský prapor (Zweites Warasdiner Bataillon)
č. 4 [1796–1797] {GIR 5 (3), GIR 6 (2), GIR 4 (1)} - pro formaci je uváděn název Varaždínsko-sluňský prapor (Warasdin-Szluiner Bataillon)
č. 5 [1796–1797] {GIR 6 (2), GIR 5 (1), GIR 4 (1), GIR 3 (2)}
č. 6 [1796–1797] {GIR 6 (6)}
č. 7 [1796–1797] {GIR 5 (6)}
č. 8 = karlovacký prapor č. 8
č. 9 [1796–1797] {GIR 5 (2), GIR 6 (2), GIR 10 (1), GIR 11 (1)} - pro formaci je uváděn název Druhý varaždínsko-bánský prapor (Zweites Warasdiner-Banal-Bataillon)

3. Slavonské prapory (Slavonische Bataillone)

č. 1 [1792–1797] {GIR 7 (2), GIR 8 (2), GIR 9 (2)}
č. 2 [1793–1797] {GIR 7 (2), GIR 8 (2), GIR 9 (2)}
č. 3 [1793–1797] {GIR 7 (2), GIR 8 (2), GIR 9 (2)}
č. 4 [1793–1797] {GIR 7 (2), GIR 8 (2), GIR 9 (2)}
č. 5 [1796–1797] {GIR 9 (6)}
č. 6 [1796–1797] {GIR 7 (6)}
č. 7 [1796–1797] {GIR 8 (6)}
č. 8 [1796–1797] {GIR 7 (2), GIR 8 (2), GIR 9 (2)}
č. 9 [1796–1797] {GIR 9 (6)}
č. 10 [1796–1797] {GIR 7 (2), GIR 8 (2), GIR 9 (2)}.

4. Bánské prapory (Banalisten-Bataillone)

č. 1 [1796–1797] {GIR 10 (3), GIR 11 (3)}
č. 2 [1796–1797] {GIR 11 (6)}
č. 3 [1796–1797] {GIR 10 (6)}
č. 4 [1796–1798] {GIR 10 (3), GIR 11 (3)}
č. 5 [1796–1797] {GIR 11 (6)}
č. – [1797–1801] {GIR 10 (3), GIR 11 (3)} - pro tento prapor bez čísla je uváděn název Uherský bánský první polní prapor (Ungarisches Banal Erstes Feld-Bataillon)

5. Banátské prapory (Banater Bataillone)

č. 1 [1793–1797] {GIR 12 (3), GIR 13 (3)}
č. 2 [1796–1801] {GIR 12 (3), GIR 13 (3)}
č. 3 [1796–1797] {GIR 12 (3), GIR 13 (3)}
č. 4 [1796–1801] {GIR 12 (3), GIR 13 (3)}
č. 5 [1796–1801] {GIR 12 (3), GIR 13 (3)} - pro formaci je uváděn v letech 1797–1801 název Německo-banátský prapor (Deutsch-Banater Bataillon)
č. 6 [1796–1800] {GIR 12 (3), GIR 13 (3)} - pro formaci je uváděn v letech 1797–1800 název 2. valašsko-ilyrský prapor (2. Walachisch-Illyrisches Bataillon).

6. Sedmihradské prapory (Siebenbürger Bataillone)

A. Sikulské prapory (Székler Bataillone)

č. 1 [1793–1797] {GIR 14 (3), GIR 15 (3)}
č. 2 [1794–1801] {GIR 14 (3), GIR 15 (3)}
č. 3 [1796–1797] {GIR 15 (4), GIR 14 (1)}
č. 4 [1799–1801] {GIR 14 (6)}
č. 5 [1799–1801] {GIR 15 (6)}
č. 6 [1800–1801] {GIR 14 (2), GIR 15 (2)}.

B. Valašské prapory (Walachen-Bataillone)

č. 1 [1793–1801] {GIR 16 (2), GIR 17 (2)}
č. 2 [1796–1801] {GIR 16 (3), GIR 17 (3)}
č. 3 [1796–1801] {GIR 16 (3), GIR 17 (1)}.

Kromě těchto praporů byl z ostrostřelců některých hraničářských pluků vytvořen Chorvatsko-slavonský ostrostřelecký sbor (Croatisch-slavonisches Scharfschützen-Corps), sestávající ze dvou praporů:

č. 1 [1792–1800] {GIR 1, GIR 2, GIR 3, GIR 4, GIR 10, GIR 11}
č. 2 [1792–1797] {GIR 5, GIR 6, GIR 7, GIR 8}.

II.3.6.3. Námezdné pěší jednotky

Z pěších jednotek to byly především formace würzberské a bamberské, najaté tamním knížetem-biskupem – pěší pluk Würzburg (Infanterie-Regiment Würzburg), sestávající ze 2 praporů fyzilírů a divizionu granátníků a bamberský pěší prapor (Bambergisches Infanterie-Bataillon). Tyto jednotky byly v roce 1790 předány do císařských služeb a v roce 1797 navráceny do svého státu. Divizion würzburských granátníků byl v letech 1792–1794 zařazen do kombinovaného granátnického praporu Rousseau spolu s granátnickými diviziony rakouských pěších pluků č. 38 a 55.

Další formace postavil kníže Friedrich August von Anhalt-Zerbst – 2 setniny pěchoty (granátníků). Anhalt-zerbstské jednotky byly jako spojenecká jednotka (Auxiliar-Truppe) převzaty v roce 1790 částečně do císařského žoldu a v roce 1797 byly převedeny stabilně do císařských služeb.

Vedle těchto jednotek se během koaličních válek vyskytovalo v rámci rakouské armády větší množství spojeneckých jednotek, částečně pocházejících ze států Svaté říše římské národa německého – říšské kontingenty (Reichs-Contingente), částečně z jiných států jako např. z Piemontska, označované jako Auxiliar-Truppen nebo Bundes-Truppen. Kromě toho měly statut spojeneckých jednotek i některé dobrovolnické sbory jako např. francouzský emigrantský sbor Condé (Legie Condé) v letech 1792–1797 a 1800–1801, nebo Vévodský brunšvický sbor (Herzoglich Braunschweigisches Corps) v roce 1809.

Štítky:

armádní_organizace | myslivci | řadová pěchota | hraničáři | vojenští_dobrovolníci

Zpět