Ruská vojska v Čechách a na Moravě v letech 1798 až 1800

31.05.2011 16:51

Jan Vogeltanz

Naposledy upraveno: 31.05.2011

 

V létě roku 1798 byla z podnětu Velké Británie vytvořena tzv. druhá koalice namířená proti Francouzské republice; skládala se z Rakouska, Ruska, Turecka, Neapolska, Portugalska a samozřejmě z iniciátorského státu - Anglie. Ostrovní impérium se cítilo přímo ohroženo ve svém koloniálním postavení expedicí generála Bonaparta do Egypta a spolu se svými spojenci zahájilo válečné akce. Francie odpověděla protiofenzívou na všech frontách od Rýna po Janovský záliv. Rakousko vyhlásilo válku republice 12. 3. 1799 ale již roku 1798 požádalo cara Pavla I. o vojenskou pomoc, které panovník vyhověl a pověřil velením celého kontingentu vyslaného na italské bojiště Alexandra Vasiljeviče Suvorova.

  

Ruský generál v polní adjustaci a granátník pěšího pluku Orlov v letní adjustaci;
ruský důstojník Sumského husarského pluku a důstojník dragounského pluku St. Petersburg
– všichni v letech 1796-1801.
 (ilustrace zhotovil autor textu)

 

Tažení bylo zahájeno koncem roku 1798. Čtyři ruské pomocné sbory protahovaly českými zeměmi i Slovenskem na italské bojiště a do Švýcarska od prosince téhož roku, kdy napříč Moravou po trase Těšín, Nový Jičín, Hranice, Brno a Znojmo pochodovali vojáci sboru generála Rosenberga, kteří dále pokračovali v lednu 1799 do Rakouska. Východoslovenským územím se přesunovala po spojnici Dukla-Svidník-Bardejov-Prešov-Košice vojska druhého sboru generála Rebindera, která nastoupila pochod v dubnu téhož roku. V červnu a červenci následovali příslušníci třetího sboru Alexandra Michajloviče Rimského-Korsakova, jejichž pochodový proud směřoval z Těšína na Nový Jičín, Hranice, Olomouc, Svitavy, Litomyšl, Chrudim, Čáslav, Kolín, Prahu, Beroun, Rokycany, Plzeň, Horšovský Týn a Klenčí pod Čerchovem. Poslední oddíly patřily do sboru prince z Condé a byly složeny z francouzských emigrantů a části ruských jednotek a svůj pochod prováděly po stejné cestě jako předchozí těleso; několik formací však postupovalo jinou cestou směrem od Svitav na Poličku, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Soběslav, Týn nad Vltavou, Písek, Strakonice, Horažďovice, Klatovy, Domažlice a Klenčí pod Čerchovem.

Již v březnu posledního roku 18. století dorazily první ruské pluky na italské válčiště, kde se spojily s rakouskými jednotkami generála Melase a společně postupovaly - nyní již pod společným Suvorovovým velením - proti Francouzům pod generály Schérerem a Macdonaldem. Suvorov hned zpočátku vyčlenil část vojsk k obléhání pevností Mantovy a Peschiery a s padesáti tisíci muži zahájili 9. dubna útok na Valeggio a vzápětí dobyl Brescii a Bergamo. Ve dvoudenní bitvě porazil 26. a 27. dubna francouzský kontingent generála Moreaua u Addy a předposlední dubnový den vpochodovala ruská a rakouská vojska do Milána. Suvorovův vítězný postup pokračoval v květnu obsazením Tortony a Turina, kam vkročili spojenci 26. května. Moreau byl nucen ustoupit se svým sborem na Riviéru. Byla postavena nová francouzská armáda v počtu 84 000 vojáků pod Macdonaldovým velením a postupující na počátku června od jihu ve směru od Florencie na Piacenzu a Modenu. Její pochod byl koordinován s novou ofenzívou čtrnáctitisícového Moreauova sboru na Tortonu a obě operace měly přivést ruského generalissima do dvojího ohně. Starý maršál však již 15. června s 22 000 Rusy a Rakušany vytáhl na Alessandrii a ve třech dnech - 17. až 19. června - porazil Macdonalda u Trebbie a donutil ho k ústupu na jih. U Tortony odrazil pluky generála Moreaua a konečně 15. srpna rozbil jednotky Moreauova nástupce Jouberta u Novi.

Vítězný vojevůdce nastoupil v polovině září 1799 proslulý pochod přes Alpy, od Hannibalových dob nejdramatičtější masový přechod nejvyššího evropského masívu. Cílem pochodu bylo podpořit sbor Rimského-Korsakova v síle 27 000 mužů, který zde čelil přesile čtyřicetitisícové Massénovy armády, jíž podlehl po dvoudenním. udatném odporu u Curychu ve dvoudenní bitvě 25. až 26. září. Den předtím zdolaly ruské jednotky alpské pásmo v prostoru průsmyku Sv. Gottharda. Po neshodách s rakouským velením a následující změně vojensko-politické situace vykročil Suvorov s vyčerpanými, nemocnými a raněnými vojáky zpáteční cestu přes jižní Německo zpět do vlasti. Na tomto pochodu odpočívali a zotavovali se ruští vojáci na přelomu století v prosinci a lednu 1799 a 1800 v Čechách. Suvorovův průjezd českými zeměmi byl triumfální cestou nastoupenou 14. prosince 1799 - ten den přespal na klenčské poště - a pokračující 20. téhož měsíce v Praze, kde byl zahrnován všestrannými poctami a pozorností celé tehdejší české společnosti.

Pobyt ruských vojsk v Čechách v této době, jak za cesty na italské bojiště, i za necelý rok na jejich zpátečním pochodu do Ruska měl značný historický význam pro posílení českého národního vědomí a slovanské vzájemnosti. Nicméně poměr k ruským vojákům byl záhy dvojznačný. Vedle zmíněných pozitivních kontaktů v Praze existovaly na venkově spíše vztahy složitější, zejména kvůli různým deliktům (krádežím) ze strany ruských jednotek zde ležících.

    

Ruský dělostřelecký bombardýr a pěšák v zimní adjustaci;
donský kozák – všichni v letech 1796-1801.

 

Cenné a pozoruhodné jsou i popisy vzhledu ruských vojáků, jejich výzbroje a výstroje. Známý milčický rychtář František Václav Vavák ve svých Pamětech píše, že měli „též všichni čisté ošacení, majíce všickni kabáty barvy zelené, vejložky červené, modré, bílé i taky černé; sami dělostřelci měli kabáty barvy černé. Zelená barva jest Rusům přirozená; všechna jejich pěchota jest zelená, krom vejložkama jeden regiment od druhého se dělí, tolíkéž u kavalerie; artilerie jest černá. Husaři rozdílné barvy kožíšky mají, tito zde měli dolománky a gatě žluté, župice neb kožíšky modré, kolem kůží vlnatou, černou obložené, čepice z černé chlupaté kůže, z nich pytlíky dolů visící; koně nevysoké a velmi rychlé. Jeden každý regiment byl milý k spatření.“ Velmi zajímavě je zachycen i vzhled kozáků: „Všickni měli fousy a krátké neb docela ostříhané vlasy, oděv takový, v jakém kdo z domu vyjel. Kalhoty široké, bundy neb halabrany dlouhé, na břiše přepásané, nejvíc modré barvy; čepice vysoké, nad chlupatým okolkem stojící, a ten jest Jejich starodávní oděv.

Milčický rychtář zanechal poměr ně přesný popis tehdejšího stejnokroje ruské armády, zavedeného po nástupu Pavla I. na trůn v r. 1796. Původně se jednalo o tzv. gatčinskou uniformu zábavních jednotek (gatčinskaja forma potěšnych častěj), která odpovídala střihem pruskému stejnokroji užívanému v období panování Bedřicha II., jehož byl Pavel nekritickým obdivovatelem. Carův servilní obdiv se ovšem příkře rozcházel s rázným odmítnutím Suvorovovým, který proti Prusům bojoval v sedmileté válce a účastnil se i jejich katastrofální porážky u Kunnersdorfu r. 1759. Nicméně i v této uniformě, ke které měl generalissimus takové výhrady - zejména k znovuzavedení pudrování a copu, dovedl své vojáky k vítězství. Skladba celého stejnokroje byla následující: třírohý zploštělý klobouk s harasovým bílým lemem a pomponem ponejvíce v červené barvě, kabát s límcem případně s klopami a manžetami v plukovních barvách, často doplněných prýmky s dekorem, a rovněž s kalhotami a vestou světlých odstínů. Uvedený komplet platil pro pěší pluky.

K výzbroji pěšáků patřila ručnice s křesadlovým zámkem zavedená v r. 1796 jako inovovaný model z r. 1782, černě lakovaná, s červeným závěsným řemenem z juchty, dále šavle a nábojová taška s mosazným terčovým emblémem na víku. Výstroj uzavíral komplet skládající se z torny z hrubé teletiny, sucharového chlebníku a polní plechové ploché lahve.

Pluk husarů, vzpomínaný podivuhodně detailně Františkem Václavem Vavákem, byl zařazen rovněž do sboru Rimského-Korsakova. Jednalo se o Sumský pluk plukovníka Lutošina se slámově žlutým dolmanem, světlemodrým kožíškem s bílými šňůrami a černými beránčími lemy, s kalpakem ze psí černěné kůže a splývavým dýnkem v barvě dolmanu, s taškou v barvě kožíšku a čabrakou ve stejném odstínu. Důstojníci měli stejnokroje honosnější: jejich kalpaky byly sobolí a lemy kožíšku z polární lišky, šňůrování a garnitura stříbřitý nebo zlatistý dracoun podle barvy šňůr mužstva. Chochol na kalpaku byl Jako na kloboucích kyrysníků a dragounů, kalhoty uherské jednotné bílé.

Četné kozácké formace skutečně v uvedené době nebyly dosud předpisově vystrojeny - kromě tělesné sotně v červených kaftanech (uralská těl sotňa v malinových), ale skutečně převládala modrá barva, kalpaky s vyztuženým dýnkem, pasy a jako doplněk výzbroje kopí, vedle husarské šavle, pistolí a karabin i delších ručnic.

Dělostřelectvo ovšem černé stejnokroje nenosilo, pravděpodobně se jednalo o zašlé zelené uniformy ztmavělé střelným prachem.

Stejnokroje z roku 1796 byly nošeny ruskou armádou až do roku 1801. Během následujícího roku provedl nový car Alexandr I. rozsáhlou reformu vojenství včetně adjustace a zavedl jednu z nejmodernějších uniforem v Evropě, v níž se za několik let objevili ruští vojáci opět v našich zemích v roce 1805 u Slavkova.