Ruské opolčenije 1806-1807 a 1812-1814

08.08.2010 22:49

Jan VOGELTANZ

Naposledy upraveno: 09.10.2010

 

I. období 1806-1807

Po porážce III. koalice u Slavkova a uzavření míru v Bratislavě se začátkem roku 1806 snažilo Prusko s vítězným Napoleonem sblížit, ale odpor řady pruských patriotů byl natolik značný, že naopak došlo k příklonu k sice poraženému, ale neponíženému Rusku, které zůstávalo nadále s Francií ve válečném stavu. Ruská armáda se totiž záhy po neúspěchu u Slavkova v následujících měsících stáhla na západní hranice carského impéria.

Situace se během první poloviny roku 1806 velmi zdramatizovala a 9. srpna vyhlásil pruský král Fridrich Wilhelm III. mobilizaci a následně předal Napoleonovi 26. září ultimátum s požadavkem vyklizení pravého břehu Rýna. Poté přišlo vyhlášení války, do které Prusové vstoupili společně se Saskem. Ale již 9. října a za několik dní 14.10. utržili oba spojenci katastrofální porážku u Jeny a Auerstädtu. Další průběh války vlastně znamenal rychlý postup vítězných francouzských pluků na sever k Baltu na Pomořany i na východ, kde Francouzi 28.11. obsadili Varšavu a brzy se přiblížili k ruské hranici a zejména k Pobaltí.

 

1. Velitel 500 opolčenců 4. oblasti 1806-1807; 2. příslušník elitního praporu carské milice 1807; 3. myslivec vybraného opolčenského praporu 1807 1. oblasti; 4. opolčenec 1806-1807.
(Ilustrace zhotovil autor textu)

 

 V situaci, kdy se Rusové obávali Napoleonova vpádu na své teritorium, vyhlásil car Alexandr I. 30. listopadu formou provolání k národu výzvu k budování zemské obrany a ke zřízení prvních miličních útvarů, které vstoupily do dějin jako tzv. Opolčenije. Byly vlastně obdobou již dříve zřízené francouzské republikánské a posléze císařské národní gardy, či na druhé straně – rovněž z obav francouzského vpádu – v devadesátých létech XVIII. století v habsburské monarchii stavěných četných dobrovolnických formací, z nichž proslul zejména Legion arcivévody Karla. Podobně tedy jako v mocnářství císaře Františka II.(I.) byly v ruských správních celcích – guberniích – organizací nově zřizovaných těles teritoriální obrany pověřeni vysloužilí armádní důstojníci se zkušenostmi z řadových ozbrojených složek, vesměs pocházející z místní šlechty. Společně se státními úředníky měli povinnost z nevolníků státních (tzv. kazennyje) i poddaných šlechtě (krepostnyje) utvořit jednotky zemského vojska, tedy rusky označované opolčenije. Na západních územích carské říše, administrativně rozděleném na sedm oblastí, v nichž bylo jedenatřicet nižších obvodů – gubernií – byli do opolčenija zařazováni nevolníci mezi 17 až 50 léty. Společně s nimi se pak vztahovala nová branná povinnost i na svobodníky, tedy sedláky, obhospodařující samostatně jeden statek a z městských obyvatel především na kupce a řemeslníky.

Zmínění zástupci místní nobility tvořili potom důstojnický sbor nových zeměbraneckých útvarů a na rozdíl od mužstva a poddůstojníků byli vybaveni poměrně jednotnými stejnokroji, vycházejícími z tehdejších vzorů řadové armády. Nicméně i tato důstojnická uniforma byla na rozdíl od armádní jednořadá s osobitou egalizací, tedy barvami vyložení, vymezenými na límec, lemy přednic fraků, manžety a šosy. Jinak byla předepsána armádní zeleň a jako kalhoty pantalóny či husarské kalhoty téže barvy s příslušnými barevnými lemy. Vesty byly bílé, klobouk dvourohý s agrafou a kokardou či chocholem jako u armády. Jako obuv byly nejrozšířenější husarské holínky. Egalizační barvy byly určeny pro jednotlivé oblasti následovně: 1. červená, 2. modrá, 3. bílá, 4. oranžová, 5. růžová, 6. lila, 7. malinová.

Ještě před armádními důstojníky dostaly jejich opolčenské protějšky nové epolety (armáda až na podzim 1807), ovšem jen typ bez třásní (francouzsky kontraepolety), navíc kombinované s dracounovým nárameníkem (pogonou) na soukenném egalizačním podkladě. U vrchního velitele celé oblasti (odpovídajícího v podstatě armádnímu stupni generála) byly epolety na obou ramenou, u guberniálních komandantů (přibližně hodnost mezi generálem a plukovníkem, tj. v Rusku do konce XVIII. století „brigadir“) byla už pouze epoleta na levém a pogon na pravém rameni. Levé rameno náčelníka, velícího tisícovce (tedy útvaru asi odpovídajícímu pluku regulérní pěchoty), zdobila pouze epoleta, zatímco u oddílů s pěti sty opolčenci (tj. v síle pěšího praporu), stál důstojník, mající protějšek u řadového majora. Ten měl na témže rameni už jen zlatistý dracounový pogon. Ostatní důstojníci, velící stu- a padesátičlenným formacím (rotám či četám), byli bez ramenních distinkcí. Důstojníkům pochopitelně náležely i poboční chladné zbraně. U vyšších hodností se jednalo většinou o osobní kordy či šavle (obvykle husarské), posledně uvedené pak byly převládající u hodností nižších. Samozřejmě často s pozlacenou garniturou.

Jinak ovšem adjustace opolčenského mužstva byla velmi rozmanitá a nepředpisová. Vzhledem k naléhavosti nebyl stejnokroj předepsán a tak příslušníci miličních těles oblékali obvyklý domácí selský oděv, tzn. delší kabátec ke kolenům zapínaný na háčky, vyrobený z hrubého tmavošedého sukna, v lepším provedení u městských útvarů, v horší kvalitě u venkovských; také byl zván kazakin podle typického vrchního oděvu kozáckých sotní. K tomu náležely široké kalhoty téže kvality a barvy, tzv. šarivary, u městských oddílů zasunuté většinou do kožených holínek, u mužických příslušníků s láptěmi, tedy s pruhy látky ovinutými kolem lýtek a s velmi jednoduchou obuví. Rovněž pokrývky hlavy byly rozmanité, od kožešinových kuželovitých papach po obdobné soukenné, s dýnky splývajícími i ve tvarech vyztužených čtverců podle polských rogatyvek.

Již tehdy se v některých guberniích objevuje poprvé pro opolčence charakteristické označení, tedy měděný tlapatý kříž se zaoblenými rameny, doplněný iniciálami panovníka (A I – Alexander I.) ve vavřínovém věnečku. Pokud se může hovořit o výzbroji, byla ještě rozmanitější než oděv a mimo ojedinělých ručnic u mohovitějších opolčenců sestávala mimo nejrůznějších nožů hlavně z vidlí, pík, kos, sekyr či kyjů, chladné poboční sečné zbraně byly omezeny jen na velitele, jak podotknuto výše. Ručnicemi byla vyzbrojena zhruba jen pětina domobranců.

V této všestranné adjustační směsici zemského vojska ovšem byl výjimkou elitní prapor carské milice, blízký vybavením a organizací tehdejší řadové armádě. Byl složen z pěti pěchotních rot a dělostřelecké půlroty; vystrojen byl sice v zeleni ruské armády, nicméně pak byl zcela překvapivě koncipován frak střižený podle vzoru svých potencionálních rivalů, tedy v tomto případě francouzské lehké pěchoty, tj. s náprsními klopami v barvě fraku a celkově s červenými lemy límce, klop i manžet s patkami. Červeně lemované nárameníky byly ovšem ruské provenience, knoflíky měděné. Zelené kalhoty opět s vnějším červeně lemovaným švem a s černými volnými armádními kamašemi ke kolenům, pro léto byly kalhoty bílé plátěné. Konečně k vybavení tělesa patřila i tehdejší armádní čáka - kivjor, s bílými závěsy (u dělostřelectva s červenými), s jednoplamenným granátem a černým chocholem. Tento kivjor ovšem byl zaveden s předstihem, protože stejný armádní model přišel do výstroje řadových pěších pluků až v roce 1809. Poddůstojníci na rozdíl od červených pomponů mužstva měli tyto diagonálně děleny na bílou a oranžovočernou část jako armáda.

Bubeníci obdrželi celozelené červeně lemované pogony a tzv. ramenní vlaštovčí hnízda a jejich chochol byl červený. Na rozdíl od řadových útvarů byl plášť tohoto praporu imperiální milice v zelené barvě fraku. Granátníci a střelci dostali pěchotní ručnice a celý prapor byl vybaven černým řemením, typickým pro armádní myslivce a stejně jako oni užíval jako poboční chladnou zbraň tesák v černé pochvě. Nábojové tašky byly bez garnitury. Dělostřelci měli jen tesáky, ale na bandalíru navíc jehlice s řetízky. Důstojníci praporu dostali opět s předstihem před armádními kolegy epolety s červeným polem, šerpy z dracounu a na šavlích portepé, zavěšené na černém bandalíru.

Opolčenské útvary pak dodaly v březnu roku 1807 vybrané mužstvo z několika oblastí pro nově utvářených 18 opolčenských mysliveckých praporů. Tyto bataliony už byly na rozdíl od ostatních opolčenců vystrojeny sice v jednoduchých, ale jednotně střižených kaftanech po kolena, zapínaných na háčky a opět v tmavošedé barvě, stejně jako pantalóny. Původně měla být uniforma střeleckých praporů ze zeleného sukna různých odstínů, nicméně kvůli nedostatku látky těchto barev byl nakonec použit zmíněný levnější a dostupný tmavošedý materiál, typický již pro předchozí zeměbraneckou výbavu. Ovšem každý nový opolčenský prapor měl tedy už být vystrojen pokud možno jednotně a příslušnost k určité oblasti byla opět vyjádřena – podobně jako u shora uvedených opolčenských velitelů – barevným límcem kaftanu. Na kivjorech mužstva, jinak souhlasících s tehdy předpisovým armádním modelem, bylo označení tehdejší ruské řadové pěchoty, tj. černé oranžově lemované kokardy, s malou agrafou a pomponem se štětičkou v příslušných barvách (kombinacích), obdobných jako u armádních rot. Také ručnice byly už jednotné, takže opolčenské prapory střelců byly odveleny k postupnému posílení armádních pěších pluků.

Do bojů už ovšem nezasáhly, na rozdíl od zmíněného elitního střeleckého praporu, který se ještě účastnil jarní kampaně roku 1807 a za bojové zásluhy byl po uzavření tylžského míru 3. července 1807 zařazen jako kádr nového gardového tělesného Finského pluku.

 

II. období 1812-1814

V červnu roku 1812 překročila Napoleonova Velká armáda Němen a zahájila pro ni posléze katastrofální ruské tažení. Pro cara Alexandra I. nastala nutnost v těchto dramatických dnech posílit opět řadovou ruskou armádu, čelící invazním plukům francouzského císaře, zřízením zemského vojska. Stalo se tak 6. července 1812 (podle juliánského kalendáře), kdy panovník vyzval ruský národ k obraně vlasti. Tato válka potom vstoupila do dějin jako Vlastenecká (podobně jako s odkazem právě na rok 1812 v roce 1941 Velká vlastenecká válka s nacistickým Německem) a carova výzva se setkala s nadšeným ohlasem všech obyvatel carského impéria. Do nově tvořených opolčenských útvarů vstupovalo dobrovolně tisíce rolníků v naději na osvobození z tíže nevolnictví, ale následovali je i svobodní měšťané, řemeslníci, studenti a seminaristé a veliteli se opět stávali vysloužilí či záložní důstojníci z řad šlechty – podobně jako roku 1806 – i poddůstojníci a řadoví vysloužilí vojáci, kteří se zapojili do intenzivního výcviku příchozích branců a všeobecné organizace.

Organizace opolčení v roce 1812 zahrnovala pochopitelně větší územní rozlohu carského Ruska než v roce 1806, zejména oblasti bezprostředně ohrožené nepřátelským postupem, tedy především západní teritorium říše. Zde byly ustaveny tři okruhy obrany, přičemž první okruh byl určen k obraně Moskvy, ostatně hlavního cíle napoleonského útoku. Do tohoto okruhu byly začleněny následující gubernie: Tverská, Jaroslavská, Vladimirská, Rjazaňská, Tulská, Kalužská, Smolenská.

 

5. Myslivec moskevského opolčení 1812; 6. důstojník téhož opolčení; 7. husar dobrovolnického husarského pluku hraběte P. I. Saltykova; 8. důstojník dobrovolnického kozáckého pluku hraběte M. A. Dmitrijeva-Mamonova; 9. důstojník téhož pluku v přehlídkové uniformě.

 

 Jejich obrana měla zamezit co možná nejvíce postupu Velké armády, nejen na Moskvu. Ohroženo ovšem bylo i Pobaltí a samozřejmě metropole Sankt Petersburg, neboť na levém křídle hlavního proudu napoleonských vojsk byl armádní sbor maršála Macdonalda spolu s několikatisícovým pruským kontingentem generála Yorcka. Macdonald měl na Napoleonův rozkaz postupovat právě na sever na Kuronsko a Livonsko až k rižskému přístavu. Proto byla vyčleněna ruská obrana, mající zabránit případnému dalšímu postupu na hlavní město říše tzv. druhého strategického okruhu, do něhož patřila zejména Sankt-Petersburská a Novgorodská gubernie s příslušnými zeměbraneckými a dobrovolnickými útvary (městské milice a podobně).

Zálohu tvořil okruh třetí, který zahrnoval gubernie, které nebyly přímo ohroženy a neležely bezprostředně v bojovém pásmu, tj. zejména východně od Moskvy až k Uralu, tedy Nižegorodská, Kazaňská, Kostromská, Penzenská, Simbirská a Bratská gubernie. Z těchto správních celků mělo pocházet rovněž mužstvo na doplnění bojujících formací i miličních útvarů.

Ovšem vedle zmíněných gubernií všech tří rozsáhlých okruhů byly dále utvářeny opolčenské a dobrovolnické oddíly na dalším území carské monarchie, především na Ukrajině, ale i na vzdálené Sibiři a východně od Uralu, a tak mohlo být postaveno v době bojů a postupně mobilizováno mohutné těleso čítající více než čtvrt milionu mužů, k němuž vedle opolčenců patřily zejména nepravidelné jezdecké formace nejen kozácké, stejně jako lehká kavalerie, složená z neruských obyvatel, jako byli Kalmykové, Baškirové a středoasijské národnosti, známé pod všeobecným označením Kirgizové, třebaže se jednalo vlastně o Kazachy.

Vybavení opolčenců a dalších miličních formací, včetně partyzánských oddílů operujících v týlu nepřítele (tyto byly často pod velením a výcvikem důstojníků řadových husarských pluků, jak je známo z Tolstého Vojny a míru, kde jsou takovými veliteli i bratři Rostovové), bylo velmi rozmanité, podle možností jednotlivých oblastí a útvarů, nouzové a improvizované, formálně se ovšem řídící alespoň rámcovými stejnokrojovými předpisy.

Výzbroj byla, zejména u pěších opolčenců, vesměs chladná, tedy píky, případně sekery, sečné zbraně jako šavle byly zprvu jen výsadou velitelů, palné zbraně byly opět vzácností a ve větším měřítku byly dodávány zejména z hojné kořisti, zanechané ustupující Velkou armádou, získané od zajatců nebo nacházené u padlých, takže v posledních fázích kampaně byly už dokonce převažující a u některých opolčenských jednotek i poměrně jednotné.

Typickou barvou opolčenských uniforem – opět vysokých čapek, papach či rogatyvek, kaftanů (kazakinů), pantalónů a hlavně šarivar – byla šeď. Sukno této barvy bylo nejlevnější a nejdostupnější a šedá barva spolu se zavedením emblému tlapatého kříže převyšujícího korunované carské iniciály A I ve vavřínovém věnci se stala symbolikou carské zeměbrany. Na ramenech kříže byl rozložen nápis v azbuce: ZA (horní rameno) VJERU (levé rameno) I (dolní rameno) CARJA (pravé rameno).

 

10. Kozák jízdního pluku kalužského opolčení 1812; 11. střelec praporu velkokněžny Jekatěriny Pavlovny 1812; 12. myslivec tulského opolčení 1812; 13 důstojník téhož opolčení; 14. důstojník dělostřelecké baterie opolčení 1812.

 

Tmavozelená byla spíše obvyklá pro milice městské, byť střihově byla přizpůsobena všeobecnému modelu opolčenského stejnokroje. Opět záleželo na majetnějších nositelích, tedy z měst zejména kupeckých a řemeslnických vrstev, kteří převážně vylepšovali své vybavení na vlastní náklady. Také pokrývky hlavy byly převážně vysoké, okrouhlé a jednotnější, důstojníci dostávali již armádní převlečníky (sjurtuk) s epoletami, zejména ve větších městech.

Nejkvalitněji ovšem byly vystrojeny i vyzbrojeny, často velmi originálně, dobrovolnické jednotky, postavené na náklady vlasteneckých aristokratů či bohatých měšťanů. Jejich adjustace pak byla stejně jako u řadové armády jednotná, byť v rámci dílčí formace. Převážně se jednalo o jízdní oddíly, upomínající na kozáky, kopiníky nebo husary, při vší výlučnosti ovšem respektující dobový armádní model té které jezdecké kategorie.

Ve zmíněném prvním okruhu byli zařazeni zeměbranci především z Moskvy a celé moskevské gubernie v počtu takřka 35 000 mužů, z nichž bylo zformováno 8 pěších, 3 myslivecké a jeden jízdní pluk a v síle divize spadaly pod velení generálporučíka I. I. Markova. Jejich dislokace byla u Možajska, Věreji, Ruzy a Takčka. Polovina se účastnila borodinské bitvy ve 3. řadovém armádním sboru generálporučíka N. A. Tučkova. Podle svědectví francouzského důstojníka Vinturiniho byl útok 7 000 moskevských opolčenců, vyzbrojených jen píkami a sekyrami, neobyčejně zuřivý a nehledě na ztráty údajně rubající nepřátele jako stromy.

Barva jejich kaftanů byla opolčenská šeď, stejně jako šarivary a rovněž tak i pokrývek hlavy s příslušným emblémy kříže a iniciál. Sotně jezdeckého pluku, složené z kupců a měšťanů, byly v kozáckých kaftanech a šarivarech tmavozelených. Další útvary z gubernie tverské a jaroslavské měly poněkud jiné vystrojení, tedy na hlavách furažky v šedé barvě s opolčenským označením, smolenští zeměbranci v počtu 13 890 mužů pod generálmajorem N. P. Lebeděvem pomáhali řadové pěchotě v ariergardě již za bitvy u Smolenska a posléze stáli i u Borodina. Tverští poslali do pole 5 pluků pěchoty a jeden jízdní a také dosáhli takřka 15 000 mužů, jejichž velitelem byl generálporučík M. G. Tyrtov a konečně jaroslavští opolčenci v čele s generálmajorem J. I. Dědukinem ve 4 pěších a jednom jízdní regimentu čítali takřka 12 000 mužů.

Proslulý moskevský hrabě M. A. Dmitrijev-Mamonov, známý svým bohatstvím, postavil v mladém věku a na své náklady dobrovolnický kozácký pluk, do jehož čela se postavil kníže B. A. Četvertinskij, známý především jako oficír kavalerie. Do elitního útvaru vstoupil nejen mladý poeta P. A. Vjazemskij, ale i další mladí příslušníci moskevské aristokracie. Na druhé straně bylo mužstvo, složené z nevolníků, ale zčásti i z dobrovolníků. S mladými šlechtickými důstojníky se vybraná kavalerie zformovala postupně v Jaroslavlji, poté v Moskvě a konečně v Serpuchově a do bojového střetu vstoupila jedna eskadrona u Tarutina a s řadovou armádou se účastnilo celých šest eskadron i následujícího roku tažení na západ, takže bojovalo u slezského Katzbachu, obsadilo Drážďany a skončilo válečné měsíce v roce 1814 ve francouzském Fort Louis, kde byl pluk rozpuštěn.

Vzhledem k bohatství zakladatele i důstojnického sboru byl pluk známý hojným počtem kvalitních dobře střižených stejnokrojů včetně vybavení prádlem. Uniforma byla vlastně kopií tehdejší kozácké, tedy tmavomodré, se standardní tyrkysovou egalizací (vyložením), odpovídající umístěním úzu řadových kozáckých pluků a se žlutou garniturou. Na kozácké papašese žlutými závěsy a s bílým chocholem byl opolčenský znak, samozřejmě u důstojníků byly známé a obvyklé i originální tolerované varianty.

 

15. Voják pěších družstev st.-petersburského opolčení 1812; 16. kozák 1. pluku st.-petersburského opolčení 1812; 17. štábní důstojník vladimirského opolčení 1812; 18. voják téhož opolčení; 19. voják rjazaňského opolčení 1812.

 

Nejen Mamonovovi kozáci, ale i Saltykovovi husaři reprezentovali moskevskou dobrovolnickou šlechtickou kavalerii této doby. Husarský pluk, postavený na náklady hraběte P. I. Saltykova, zprvu formovaný v Moskvě a posléze v Kazani, měl poněkud složitou historii. Po smrti iniciátora byl jako neúplný v říjnu 1812 spojen s irkutskými řadovými dragouny, posléze pod názvem Irkutský husarský pluk – podobně jako Mamonovův kozácký pluk – následoval řadovou armádu i v kampani 1813-1814, kdy v něm bojoval i pozdější autor díla „Hoře z rozumu“, mladý volontér A. S. Gribojedov.

Husarský stejnokroj pluku byl střihem totožný s adjustací armádních husarů, vyznačoval se převahou černé, tedy dolmanů, kožíšků, čabraky i tašky, jinak husarské uherské kalhoty, stejně jako límec, manžety a lem čabraky byly malinové, se žlutými šňůrami a další garniturou a s opolčenským křížem s iniciálami na husarském kivjoru. Jinak byl odlišen pěti řadami knoflíků u důstojníků a na rozdíl od řadových husarských pluků i absencí dracounového lemu. Posléze už jako řadový pluk vyměnil opolčenské označení za standardní kokardu.

Velkokněžna Jekatěrina Pavlovna, sestra Alexandra I., vyjádřila své patriotické nadšení utvořením osobitého střeleckého batalionu, nesoucího její jméno (964 příslušníků mužstva, 55 poddůstojníků a 137 důstojníků). Mužstvo tvořili státní nevolníci ze statků této členky panovnického rodu, kteří byli soustředění v Tveru, kde byl generálním gubernátorem její manžel vévoda Georg Oldenburský. Jako u ostatních elitních dobrovolnických těles zřizovaných šlechtici, se jednalo o jednotně a kvalitně vybavený útvar, jak uniformami, tak výzbrojí. Vzhledem se tito střelci nelišili podstatně od regulérní pěchoty a myslivců, neboť měli jako oni dvouřadý tmavozelený frak, stojatý límec a pogony, rovné manžety a patky a pouze jejich kalhoty byly střiženy jako u tehdejších námořních posádek, tedy ekvipáží. Jako u ruských pěšáků oné doby byl i pro střelce velkokněžny typický způsob nošení pláště jako bandalíru od levého ramene k pravému boku a jako carští myslivci měli i černé řemení s tesákem místo šavle. Zvláštní byl kožešinový kivjor s opolčenským odznakem, ale podbradník byl kovový šupinatý. Vedle krátkých mysliveckých štuců patřily do jejich výzbroje i pušky a důstojnický sbor měl standardní epolety ze zlatistého dracounu a originálně námořnické šavle na černém bandalíru. V tažení roku 1813 stál u saské Pirny a následně v řadách vítězů u Chlumu a Přestanova, kde se zasloužil spolu s dalšími spojeneckými jednotkami o vítězství nad generálem Vandammem.

Vzhledem k nebezpečí přímého ohrožení invazními napoleonskými vojsky, postupujícími v hlavním směru na Moskvu, byly v Kalužské gubernii zcela spontánně a s předstihem před hlavními rozkazy urychleně formovány místní opolčenské jednotky z venkovských mužiků již od 10. srpna do 1. září, do jejichž řad vstoupilo přes čtrnáct tisíc mužů, z nichž sestavily místní úřady myslivecký batalion, pět regimentů infanterie a jeden pluk kavalerie. Před kalužskými zeměbranci stál strategicky naléhavý úkol, spočívající v záchraně značných zásob nezbytně nutných pro řadovou armádu, které byly soustředěny právě na guberniálním teritoriu. Kalužští opolčenci se během tažení zhostili svých povinností čestně, neboť úspěšně vzdorovali francouzským batalionům, zejména při obraně skladů u Brjanska a zejména u Jelně odrazili rozhodně francouzský kontingent pod velením generála Champagne. Jim pak velel generálporučík V. F. Šepelev. Vybavení bylo jako u jejich moskevských protějšků. Výzbroj byla pouze píkami a sekyrami, palné zbraně patřily jen mysliveckému batalionu, a to ještě velmi různorodé.

Ještě o několik dnů dříve a v krátkém čase mezi 8. a 18. srpnem stáli k nasazení připravení opolčenci z Rjazaňské gubernie. Takřka šestnáct tisíc zeměbranců pod velením generálmajora A. D. Izmajlova tvořilo sestavu jednoho jízdního, dvou mysliveckých a čtyř pěších pluků a na Kutuzovovův rozkaz dostali za úkol krýt jak Rjazaň, tak všechny komunikace, po nichž vedly zásobovací konvoje od Oky k polní armádě, zejména hlavní spojnice k Rjazani a Kasimovu a bránili dotírajícím Francouzům z Izmajlova na Kolomnu.

V době, kdy Francouzi z obsazené Moskvy představovali vážné nebezpečí svými výpady do dalších ruských oblastí, rjazaňští společně se svými tulskými a vladimirskými druhy těmto hrozbám zabránili.

 

20. Voják nižegorodského opolčení 1812; 21. kozák nižegorodského opolčení 1812; 22. pěšák nižegorodského opolčení (varianta 1813-1814); 23. kavalerista nižegorodského opolčení (varianta ke kozákovi 1813-1814); 24. jezdec jízdního pluku kostromského opolčení 1813-1814.

 

Po ústupu Francouzů z Moskvy byl jejich úkol rozšířen o obranu zásob obilí v jižních oblastech od Moskvy opět před případným nepřátelským útokem. Vedle obvyklých kaftanů, šarivar a furažky v obligátní šedi byl pro rjazaňskou milici charakteristický egalizační prvek malinový (u 1. pl.) či světlomodrý (u 4 pl.) označení na přednicích kaftanů, dvojité lampasy a okolek furažky, vedle vyzbrojení píkami a sekyrami.

Velmi vážné zadání připadlo opolčencům z Tulské gubernie vzhledem ke strategicky důležitým zbrojním manufakturám v Tule. Na obranu města a celého distriktu bylo zformováno během pěti týdnů od konce srpna do poloviny září celkem 14 182 ozbrojenců ve dvou jízdních a 4 pěších kozáckých plucích, mysliveckém pluku a dvou jízdních dělostřeleckých půlrotách. Posledně jmenované dostaly z Moskvy 12 kanonů. V době výstavby kontingentu byl jeho velitelem tulský gubernátor N. I. Bogdanov, pro připravené zeměbrance pak převzal velení generálporučík kníže D-M. Volkonskij.

Vzhledem k důležitosti celé gubernie ještě navíc v každém újezdě (tj. okresu) byly postaveny oddíly místní zeměbrany, složené z mužiků, s výzbrojí píkami, sekyrami, kosami a vidlemi jako ostatně většina miličních těles. I tyto formace byly rozděleny na pěší a jízdní s úkolem především nočních obhlídek (výjezdů) a strážní služby. Navíc ve městech byla obdobná milice, spadající pod velení místních magistrátů. V Tule byl ještě jako výpomoc rovněž domobraně z měšťanů přidělen strážní prapor. Území gubernie pak svou koncentrací ozbrojených jednotek se změnilo ve vojenský tábor.

V době, kdy se Velká armáda blížila k Moskvě, tedy v první zářijové dekádě, zaujalo tulské opolčenije obranné postavení na perimetru dlouhém 200 verst (versta = 1,067 km), sahajícím od Kaširy na Bělev, Olejev a až k Aleksinu a svého úkolu se zhostilo úspěšně, protože se napoleonským jednotkám prakticky nepodařilo ve větším počtu překročit řeku Oku. Ojedinělé průniky byly odraženy.

Ve Vladimirské gubernii již v srpnu bylo povoláno do zbraně více než patnáct tisíc zeměbranců, soustředěných v šesti pěších plucích pod velením generálporučíka knížete G. A. Golycina. Po vytažení z Pokrovského újezdu v polovině září zaujali obrannou linii u vladimirské cesty, která měla v tažení důležitou roli, neboť Napoleon vyslal na její obsazení sbor maršála Davouta. Gubernie sama sice nebyla bojovými operacemi zasažena, ale nacházely se zde cenné zásoby potravin, tolik potřebné pro strádající okupační posádku v Moskvě. Třebaže Bogorodsk byl Francouzi osazen, mimo město zůstali opolčenci na svých postaveních a za pomoci jim vyslaného kozáckého oddílu pod velením I. E. Jefremova již 2. října dobyli Bogorodsk a okolí zpět a po ústupu napoleonských pluků z Moskvy zde vladimirští opolčenci plnili úkoly posádkové služby.

K adjustaci zeměbranců z Vladimirské gubernie patřily šedé kozácké kaftany, stejné barvy byly i šarivary a vysoké čepice s příslušným opolčenským označením. Stejné barvy byly i rance, řemení a zajímavé byly píky s puškovou pažbou, které vlastně byly připraveny pro první milici v letech 1806-1807. Důstojníci měli navíc červené lemy a na pantalónech lampasy, lemy byly i kolem límce a na přednici kaftanů (vyložení límce bylo navíc černé sametové). Hodnostní označení velitelského sboru sestávalo ze zlatistých epolet.

Sankt-Petersburská gubernie patřila, jak podotknuto výše, do druhého obranného okruhu a organizace zeměbrany byla osobitě rozčleněna na osmnáct pěších družin (v každé po 821 mužích). V každé byli zařazeni vždy branci z jednoho újezdu nebo z nejbližšího sousedství, a tak obyvatelé jedné vesnice zůstávali pohromadě.

Také do metropolitních dobrovolnických oddílů, postavených na osobní náklady hraběte F. M. dOliviera (Oliverejci) a barona K. K. Bodeho, patřila poměrně jednotně vystrojená kavalerie a to dva jízdní pluky. V čele byl na příkaz M. I. Kutuzova zpočátku P. I. Meller-Zakomelskij, generálporučík a posléze senátor A. A. Bibikov.

Vedle sankt-petersburských příslušníků milice bylo zformováno i novgorodské opolčenije, rovněž organizované do patnácti družin, v celkovém poštu 10 841 mužů pod velením generálporučíka N. A. Nabokova. Obě formace byly přiděleny k armádnímu sboru generála P. Ch. Wittgensteina a za nočního útoku 7. až 8. října tito „bradatí lidé“ zuřivě zaútočili na Polovo, zejména 12. petersburská družina. Podle svědectví maršála Saint-Cyra byl jejich útok neobyčejně prudký.

Další bojová účast obou družiníků pokračovala u Vitebska, Bereziny a došli až do Gdaňska v roce 1813.

 

25. Důstojník jízdního pluku poltavského opolčení 1812-1814; 26. jezdec eskadrony chersonského statkáře V. P. Skaržinského 1812-1814 (varianta i bez klop); 27. kozák 6. pluku černigovského opolčení 1812-1814; 28. štábní důstojník jízdního pluku simbirského opolčení 1813-1814; 29. důstojník pěchoty simbirského opolčení 1812-1814.

 

Vedle obligátních šedých kaftanů, šarivar a furažek s příslušným emblémem byla vybraná 1. družina složená z narvských a petersburských měšťanů, oblečena po kozácku v tmavozelených uniformách.

Osobitě vystrojeni a vyzbrojeni byli zeměbranci z Vologdy a Oloněcka, kteří pocházeli z Jarenského a Usť-Cysolského újezdu a původně byli lovci a myslivci ze státních a vrchnostenských lesů, takže jejich zbraně byly prakticky původní lovecké ručnice a tesáky a již v srpnu 1812 z nich byla v Sankt-Petersburgu zformována 17. družina pod velením státního rady F. N. Bolgovského. Oloněčtí pak postavili 18. družinu a jejich komandantem byl I. M. Aklečejev.

Jejich adjustace byla v příslušné šedé a v kozáckém střihu, navíc šedý plášť jako bandalír řadových infanteristů, jejich řemení bylo myslivecké, tedy černé kožené. Poddůstojníci měli na furažce červený okolek a v roce 1813 byly tyto formace přestrojeny do zelených stejnokrojů.

Starobylé ruské město Nižní Novgorod bylo centrem formování zeměbraneckých oddílů v září 1812 a během měsíce se dostavilo do jejich řad celkem 12 462 mužů, z nichž pod velením knížete G. A. Gruzinského bylo postaveno 5 pěších a 1 jezdecký pluk.

Přes deset a půl tisíce opolčenců pocházejících z Kostromské gubernie, dodalo mužstvo a důstojníky do 1 mysliveckého praporu, 4 regimentů pěchoty a jednoho kavalerie a do jejich čela se postavil generálporučík P. G. Bardakov. Hlásili se do něho velmi hromadně jak mužici, tak i mládenci ještě nedosáhnuvší osmnácti let a dokonce se chtěli stát opolčenci i seminaristé z Kostromy.

V prosinci kostromští postoupili až ke Kijevu a dále se rozložili na zimní kvartýry ve Volyňské gubernii. Již počátkem následujícího roku 1813 postupovali na západ s hlavní armádou jako záložní a v druhé polovině roku stáli v bitvě u Drážďan a v Čechách u Liberce (v originálu uveden Reichenberg). Záhy nato obsadili Drážďany. Část opolčenců vstoupila rovněž do slezské pevnosti Hlohov a další formace dokonce vtáhly do Hamburku.

Nižegorodští byli v obvyklých šedých kaftanech a šarivarách, ze stejné látky byly i rogatyvky s beránčím rounem po obvodu, samozřejmě s křížem s iniciálami, do rance pak složili náhradní boty, rubašky, kalhoty, rukavice a potraviny na tři dny. K výzbroji patřily píky a sekyry. Kostromští měli navíc rozličné pokrývky hlavy.

Zeměbranci třetího okruhu, víceméně hlavně záložního, byli formováni východně od Moskvy a blíže k Uralu, jak bylo podotknuto výše.

Tak penzenští vedle sídla gubernie Penzy se soustředili i v Saratovsku a dalších městech tohoto administrativního celku a jejich vystrojení a vyzbrojení bylo dokončeno do konce listopadu 1812. Vedle obvyklé šedé adjustace dostali kivjory, na kterých byla vedle opolčenského znaku navíc kovová stuha s nápisem „ZA VĚRU I CARJA“ a černé kožené opasky, polní láhev a ranec. Všechny pluky – celkem 3 pěchotní a 1 jízdní v počtu 8 356 mužů pod velením generálmajora I. M. Kamenského obdrželi opět píky a sekyry. Došlo k neklidu těsně před pochodem k hlavní armádě, 50 opolčenců bylo posláno za podněcování na Sibiř a pět shledáno zdravotně nezpůsobilými, nicméně ostatní byli odesláni k bojujícím formacím.

Naproti tomu v další uralské gubernii, Simbirské, začal nábor již v září 1812. Formování bylo iniciováno místní šlechtou, která se jednoznačně rozhodla ke vstupu do zeměbrany a byly utvořeny 4 pěší a 1 jízdní regiment, celkem takřka devět tisíc opolčenců. Velitelem byl zprvu jmenován kníže N. I. Teniščev a poté generálmajor I. M. Bulygin.

K adjustaci patřil obvyklý šedý kaftan kozáckého střihu, podobné šarivary a furažky s opolčenskými emblémy. Jinak barva lemů límce, přednici a švů šarivar byla u Simbirčanů tyrkysová. Rance s nezbytnými potřebami byly na zkřížených černých popruzích a vedle pík a sekyr měla menší část opolčenců i palné zbraně. Poddůstojníci jako pobočnou a jedinou zbraň dostali šavle.

Tmavší šeď a lepší střih byl patrný na důstojnických uniformách, kdy tyrkysové označení bylo i na límcích, manžetách a okolcích furažek a v širší podobě prýmu i na přednici a jako lampas na šarivarách. Tyrkysové pole bylo i na stříbřitých epoletách a jako pobočné důstojnické zbraně byly obvyklé kordy a šavle různých typů.

Kazaňská gubernie spolu s Vjatskou mohly dodat vzhledem k řídkému osídlení tři a půl tisíce zeměbranců, kteří byli zařazeni během září. Z nich byl postaven myslivecký prapor, pěší pluk a 3 jízdní kozácké sotně a na organizaci se postupně podíleli generálmajor I. M. Bulygin, generálporučík N. S. Muromcev a nakonec generálmajor A. D. Gurjev.

Již v červenci se usneslo vedení kazaňské univerzity, že vedle přípravy studentů a pedagogů pro vojenskou službu studenti mediciny měli být vyškoleni pro službu v polních lazaretech.

Jako ostatní zeměbranecké formace třetího okruhu i opolčenci kazaňsko-vjatští táhli počátkem prosince 1812 na Volyň a následně spolu s hlavní ruskou armádou v letech 1813-1814 byli účastni obsazení Drážďan, Magdeburku a Hamburku.

Obligátní šedé kaftany kozáckého vzoru byly doplněny šarivarami, které za špatných povětrnostních podmínek byly zasunuty v holínkách. Furažky s tradičním opolčenským křížem s iniciálami patřily k pokrývkám hlavy a ranec byl na zkřížených řemenech. Výzbroj byla doplněna zřejmě kořistními palnými zbraněmi, protože k adjustaci patřila i sumka na opasku.

Ukrajinské opolčenské útvary byly formovány již na začátku konfliktu, tedy od června 1812. Tak poltavské zeměbranecké jednotky byly tvořeny částečně z kozáků a částečně z mužiků a celkem v Poltavské gubernii bylo postaveno devět regimentů po 1 200 mužích. Podle svědectví spisovatele I. P. Kotlarevského, kompletujícího pátý poltavský pluk kozácké kavalerie, byl nábor spontánní.

Tzv. zemské opolčení se v Poltavské gubernii formovalo z nevolníků a o více než šestnácti tisících se nakonec utvořilo sedm pěších, čtyři jízdní pluky a dokonce šestisetčlenný oddíl týlové služby (tedy logistiky) a také prapor lazaretní služby a dělostřelecký oddíl o 24 dělech. Zeměbrana Poltavské gubernie dosáhla nejvyššího počtu ze všech ruských správních celků této kategorie. Velitelem byl záložní generál kníže F. S. Ževachov a jízdě velel jeho příbuzný S. E. Ževachov.

Odění zemských opolčenců bylo střihově zcela kozácké, pouze se lišili od kozáků v modrém standardní opolčenskou šedí, jinak kaftany, šarivary i kožešinová papacha s šedým kalpakem (sáčkem) odpovídaly vzhledu Donského vojska oné doby. Také vybavení bylo kvalitnější než u ostatních miličních těles carské říše, protože vedle šavlí a pík byli vyzbrojeni zčásti již palnými zbraněmi. Kozáci byli v typicky modré, s červeným vyložením a lampasy, s černým řemením, papacha byla se štítkem a podbradníkem, chochol černý a závěsy bílé a samozřejmě opolčenský znakem. Vybavení kavalerie odpovídalo armádním kozákům, tedy s píkami, šavlemi, pistolemi a karabinami.

 

30. Vojín vologdského a oloněckého opolčení 1812-1814; 31. pěšák penzenského opolčení 1812-1813; 32. jezdec penzenského opolčení 1812-1813; 33. pěšák kazaňského opolčení 1812-1813; 34. a 35. partyzáni 1812.

 

V další ukrajinské gubernii, Černigovské, byla mobilizace zeměbrany zahájena v první polovině července ještě před carským manifestem. Také zde byl počet opolčenců poměrně vysoký, takřka šestadvacet tisíc odvedenců. Navíc jako dobrovolníci vstoupili do řad zeměbrany místní šlechtici (217 příslušníků nobility). Vzhledem k velkému počtu mohlo být postaveno 10 pluků pěchoty a pět regimentů jezdeckých a rovněž oddíly artilerie. U poltavských formací zmíněný S. E. Ževachov velel vedle poltavských kavaleristů i černigovským. Opolčenci měli zabránit vpádu nepřátel do Mogilevské a Smolenské gubernie, především, kde probíhaly rozsáhlé vojenské akce, především jedna z prvních bitev tažení u Smolenska. Proto byl na hranicích s těmito správními celky postaven kozácký karanténní kordon. V pohraniční oblasti pak byli vyzbrojeni a mobilizováni prakticky všichni obyvatelé osad a městeček.

Zejména městské obyvatelstvo Kyjevské gubernie (celkem bylo povoláno 3 170 opolčenců) spolu s místní šlechtou (vedle 1 050 ozbrojenců byl k dispozici i oddíl aristokratů o 600 mužích). Konečný počet zeměbranců v Kyjevské gubernii dosáhl přes pět a půl tisíce mužů. V čele kyjevských stál generálmajor kníže N. G. Ščerbatov. Oddíly černigovského, kyjevského a poltavského opolčení osvobozovaly jižní Bělorusko a 14. listopadu byly v Mogilevě.

Kozáci černigovské zeměbranecké jízdy bojovali v tmavozeleném kozáckém stejnokroji, límec, pogony a přednice kaftanu byly s červenými lemy. Černé kožené pásy a bandalíry jako u regulérních kozáckých pluků, na kozácké papaše byl sáček červený, závěsy bílé a černý chochol.

V Chersonské gubernii na pobřeží Černého moře původně zamýšlená mobilizace opolčení nebyla realizována, ale byl zde postaven dobrovolnický útvar – podobně jako např. výše zmíněný kontingent Dmitrijeva Mamonova a další – na náklady kolegiálního asesora V. P. Skaržinského (syna prvního atamana bugských kozáků), tedy eskadrona kozáků o 180 mužích, jak z nevolníků, tak svobodných. Vyzbrojena byla různorodou výzbrojí z Tiraspolského arzenálu, ať chladnými, tak palnými zbraněmi. Zbraně ovšem byly pouze zapůjčeny a po skončení válečných operací byl zřizovatel této jízdní jednotky povinen je vrátit.

Sám Skaržinskij se postavil do čela eskadrony a v rámci 3. armády se s ní účastnil bojových akcí. Již koncem října se o něm pochvalně vyjádřil velitel na jihu působícího kontingentu carské armády admirál P. V. Čičagov vrchnímu veliteli M. I. Kutuzovovi.

Stejnokroje eskadrony připomínaly barevnou skladbou bílých kurtek se světlomodrými klopami, límci a vyložením, stejně jako papachami se sáčkem adjustaci Doněckého pikenýrského pluku z časů Kateřiny II. z let 1764-1776. Na tmavomodrých pantalónech byly světlomodré lampasy a pás odpovídal hulánskému. Bandalíry byly černé kožené, jinak důstojníci měli stříbrné epolety stejně jako knoflíky.

Také Livonská gubernie na baltském pobřeží nepatřila do blízkého druhého branného okruhu, nicméně i zde byly postaveny dobrovolnické formace o 2 260 mužích a navíc dvoutisícový kozácký pluk. Uvedené oddíly měly úkol zabránit řádění marodérů na určeném území a rovněž krýt hranice gubernie před nepřátelským vpádem, protože Macdonaldův sbor nebyl daleko. Jak na ostrově Esel, tak v Dorpatském a Permském újezdě bylo dalších 300 střelců a navíc již v dubnu 1812 byl přímo v Dorpatu postaven oddíl jízdních střelců (70 mužů), také na náklady záložního poručíka Niroda. Jeho kolega, rezervní poručík Schmidt dokonce postavil jednotku, čítající 330 lidí, tzv. volontérský sbor. Konečně další kontingent, zvaný sborem livonských střelců (myslivců); v něm sloužila kavalerie i pěchota o jedné jízdní a dvou pěších rotách. Z Dorpatské univerzity působilo v opolčení 57 studentů s profesorem Eslsperem jako zdravotní opolčenský personál.

Sousední Kuronsko ovšem francouzskou okupací postiženo bylo, nicméně i zde byl zformován oddíl svobodných kuronských střelců, opět z původních myslivců a hajných, znalých lesnatého terénu a jízdních. Konečně na území Estonské gubernie působila občanská stráž, která plnila místo armády strážní povinnosti.

Zmíněné pobaltské formace byly jednotně vystrojeny v lotyšských národních krojích (převážně), myslivečtí i dobrovolníci.

Stejnokroj nebyl pevně stanoven – mimo převažujícího lotyšského národního kroje – leč lesníci a hajní nosili původní uniformu Lesní správy, tedy dvouřadý tmavozelený kabát se světlezeleným límcem a vyložením a s bílými knoflíky, v podstatě ve střihu armádních důstojnických převlečníků. Výzbroj byla štucy, ručnicemi, tesáky a kordíky, u kavalerie pak k tomu byly přidány šavle, píky, pistole a karabiny. Řemení s kartušemi bylo vesměs černé kožené.

Známé hansovní město Riga prakticky od tzv. Severní války na počátku XVIII. století až do válek s Napoleonem nepoznalo válečné nebezpečí. Proto se na počátku kampaně 1812 oprávněně rižští obyvatelé obávali osudu Hamburku a Gdaňska, jež ztratily francouzskou okupací svobodný statut a totéž hrozilo Rize při nebezpečně se přibližujícím sboru maršála Macdonalda. Napoleon význam Rigy totiž zdůraznil tím, že ji nazýval předměstím Londýna.

Válečný stav ve městě začal již 17. června a město shromažďovalo horečně zásoby všeho druhu na 4 měsíce a magistrát mimo to organizoval – mimo stálou garnizonu – i městskou milici, rozdělenou v rotách. Roty měšťanů měly vedle čistě branných povinností, tedy hlavně strážních, i protipožární výcvik, sanitní přípravu při zřizování špitálů, dále zpevňování opevnění, vše s každodenním přísným režimem plnění zmíněných povinností. Vzhledem k nedostatku profesionálních dělostřelců byla část měšťanů vycvičena k obsluze děl na městských hradbách. 200 mužů mělo chránit přístav. Nepřátelské oddíly skutečně město blokovaly, futražírující zásobovací Macdonaldovy oddíly dorazily až k městským hradbám. Došlo i ke střetům s městskou ozbrojenou mládeží, která podnikala výpady z hradeb. Francouzi ovšem neměli prostředky na systematické obléhání a tak ještě na podzim od města ustoupili a přidali se k všeobecnému ústupu zbytků Velké armády.

Ozbrojení rižští obyvatelé byli v tehdy obvyklém měšťanském oděvu, opět s prvky lidového lotyšského kroje, také v námořnických kalhotách a kazajkách, s nejrůznější výzbrojí – tesáky, šavlemi a s mnoha typy palných zbraní. Jednotné byly jen městské barvy na modro-zelených kokardách na pokrývkách hlavy. Jednotněji byli vystrojeni důstojníci v převlečnících ze své vojenské služby a bikorny, furažkami a čákami z roku 1807 s kovovým znakem města, původně již v tomto roce přiděleným městským kompaniím.

 

36. Důstojník rižských městských kompanií 1812-1813; 37 livonský střelec 1812-1813; 38. husar rusko-německého legionu 2. pluku 1812-1815; 39. husarský důstojník husar rusko-německého legionu 1. pluku 1812-1815; 40. poddůstojník pěších brigád rusko-německého legionu 1812-1815.

 

 Zvláštní postavení mezi opolčenskými a dobrovolnickými formacemi dvanáctého roku zaujímal Rusko-německý legion, který jako projekt v témže roce předložil Alexandru I. německý patriot baron Karl von Stein. Ten také vyzval německé vojáky ve Velké armádě k boji proti Napoleonovi a už v prvních měsících kampaně za francouzského postupu k Moskvě přešlo na ruskou stranu kolem 600 mužů z německých kontingentů. Tito dezertéři a zajatci, kterých přibývalo, si přáli do Legionu vstoupit a mimo ně se do něj hlásili i němečtí důstojníci, žijící v emigraci v Rusku a již sloužící v ruské armádě. Mezi nimi vynikal i známý vojenský teoretik a tehdy podplukovník Karl von Clausewitz. Do legionářských řad rovněž vstoupilo i 271 německých kolonistů ze Saratovské gubernie. Koncem roku 1812 byl legion zformován a v březnu 1813 už stál u Königsbergu. V jeho sestavě byly tehdy 2 pěší brigády po 4 praporech, 2 husarské pluky a 2 jízdní dělostřelecké roty, celkem 4 244 mužů. V témže roce Legion bojoval v severním Německu proti maršálu Davoutovi a dosáhl konečného počtu 8 000 mužů. Posléze byl odvelen do Dánska a Norska a v dubnu roku 1815 rozpuštěn.

V týlu nepřítele působily – jako v letech 1941-1944 – četné partyzánské oddíly, které se objevily již za ústupu Rusů od Smolenska. Vznikaly spontánně a prvním organizátory byli smolenští statkáři bratři Grigorij, Petr a Jegor Leslie, kteří postavili ze svých nevolníků oddíl o 60 mužích a stáli u města Krasnyj na břehu Dněpru.

S postupem Francouzů narůstaly v jejich týlu, zejména ve Smolenské, Kalužské a částečně v Tulské gubernii, i spontánně utvářené gerilové formace, v Rusku známé též jako partyzánské (za partyzány byly ale původně označovány diverzní oddíly lehkého jezdectva – husarů či kozáků). Do oddílů vstupovali příslušníci všech vrstev, plně se zapojili i uprchlí zajatci (Jermolaj Četvertakov, Stěpan Jeremenko, Fjodor Samus), statkáři, kteří byli vlastně i důstojníky (major Chrapovickij, poručík Borejša, major Griňov, rotmistr – tj. rytmistr – Bělskij, námořní poručík Melnikov i veterán suvorovských tažení major Jemeljanov). Z mužických velitelů byli známí Gerasim Kurin, Fjodor Stulov, Vasilij Polovcev, Fjodor Anufrijev, Sidor Timofejev, Ivan Ivanov či Fedul Dmitrijev. Asi nejznámjěší byla partyzánská velitelka Vasilisa Kožina, vdova po starostovi chutoru Gorškovo v Syčevském újezdě Smolenské gubernie.

Partyzáni byli oděni v selských kaftanech, polokožíšcích, rubaškách a láptích, zbraně u nich byly všeho druhu, od selských vidlí, kos, seker, kyjů upravených s hřeby, až po kořistné ruční palné zbraně,

 

Litaratura: 
BAUMGARTNER, v. Dr. Wolständiges Verzeichnis aller Kosaken-Formationen 1812. Zeitschrift für Heeres- und Uniformkunde, 1943, s 33 an.
Deutsche uniformen. Zeitalter deutsche Freiheitskrieg, Zigaretten-Album.
GLINKA, V. M. Russkij vojennyj kostjum XVII - načala XX věka. Leningrad, 1988.
KANNIK, P. Uniformen in Farben. Berlin, 1967.
KNÖTEL, H. – SIEG. H. Handbuch der Uniformkunde. Hamburg, 1937.
Militär-Wörterbuch, I. – II. Berlin, 1985.
PARCHUJEV, O. K. – SMIRNOV, A. A. Russkaja armija 1812 goda – vypusk 3. Moskva, 1989.
VALKOVIČ, A. – KOSMOLINSKIJ, P. Kaftan seryj, mědnyj krest. Sovětskij muzej, 1990, č. 4, s. 73 an.
VISKOVATOV, A. V. Istoričeskoje opisanie oděždy i vooruženija Rossijskich vojsk. St. Petersburg 1899-1902 – Novosibirsk 1944–1945.

 

Původní adresa příspěvku:
 - primaplana.net/txt/varia/vogeltanz-opolcenie.html