Sbor knížete Schwarzenberga v Rusku roku 1812

22.03.2009 16:44

Jiří Kovařík

Naposledy upraveno: 14.09.2014

 

Na jaře roku 1812 Evropa cítila, že se schyluje k velké válce mezi imperátorem vší Rusi Alexandrem I. a císařem Francouzů Napoleonem I. Od Pyrenejí až k Moskvě se to začínalo hemžit vojáky, odvedenci či rekruty. Dunění bubnů nepříjemně doléhalo i do rakouské monarchie císaře Františka I., kterému bylo už delší dobu jasné, že v nastalém konfliktu mezi dvěma mocnostmi nemůže zůstat stranou, i kdyby sebe víc chtěl.

Kancléř Metternich svého vladaře přesvědčil, že má-li monarchie volit mezi dvěma zly, musí se postavit po bok silnějšího. A tím se za daného stavu věcí jevila napoleonská Francie. Jednání o spojeneckou smlouvu, na níž měl zájem i Napoleon, trvalo přes rok. Nakonec ji podepsali 14. března v Paříži za francouzskou stranu Hugues-Bernard Maret vévoda z Bassana a za rakouskou stranu Karel Filip kníže Schwarzenberg.

Jako každá smlouva byla i tato v podstatě obchodní záležitostí. Rakousko skrze ni chtělo získat zpět ilyrské provincie (které mu vzal nedávný nepřítel Napoleon), turecké državy na Dunaji (které Františku I. v téže době sebral nedávný spojenec imperátor Alexandr), a zabezpečit si Halič (kde hrozilo nebezpečí jak od Francouzů, tak i od Rusů). Zaplatit mělo vojenskou účastí na válce proti Rusku. Dohoda Rakousko zavazovala k postavení třicetitisícového sboru, který by se po vyhlášení válečných akcí mezi Ruskem a Francií zapojil do války po Napoleonově boku.

 

Voják diplomat

Dík Metternichově obratnosti jednalo Rakousko s Francií jako rovný s rovným a to se odrazilo i v tajných článcích smlouvy, které blíže specifikovaly postavení rakouského [III:16/17] vojenského sboru. V rámci Napoleonovy Grande Armée bylo zcela výjimečné. Auxiliární (nebo také Observační) sbor měl podléhat bezprostředně Napoleonovi (tedy de facto náčelníku štábu Berthierovi) a měl operovat na císařem Francouzů určené linii. Tím veškerá podřízenost Francouzům končila. Sbor měl mít rakouského velitele (všem ostatním jedenácti armádním sborům veleli francouzští maršálové či generálové), nesměl být rozdělen a musel operovat pouze jako samostatný celek. Jeho zásobování převzala však armáda francouzská.

Vytvořit tento sbor nepředstavovalo žádný problém. V dubnu 1812 už stál vystrojený a vyzbrojený v prostoru Lvov - Radymn - Zločov. Podle rakouských pramenů sbor čítal 23 500 mužů pěchoty, 4 500 jezdců a 2 000 dělostřelců. Organizačně se členil na čtyři divize. Náčelníkem štábu se stal podmaršálek (Feldmarschalleutnant) Josef von Stutterheim. Velení 1. divize převzal Leopold Anton svobodný pán von Trautenberg, 2. divizi velel Heinrich Bessina svobodný pán von Siegenthal, pěší divizi Friedrich svobodný pán Bianchi, vévoda di Castelana, divizi jezdecké Johann Maria hrabě Frimont. Všichni tito velitelé s výjimkou Trautenberga byli veterány bitev u Aspern a Wagramu, Stutterheim měl za sebou dokonce ve i vyšší velitelské funkci Slavkov.

 

Lienhart, Dr. - Humbert, R. Les Uniformes de l'Armée française 1690 depuis 1900, Tome V: Garde Nationale et Troupes Alliées. Leipzig, 1902, s. 77.
www.grosser-generalstab.de/lh/lh5/lh5_77.html

 

Otazník však visel nad osobou vrchního velitele. Dvorská válečná rada chtěla do této funkce jmenovat arcivévodu Karla, prvního válečníka, který kdy Napoleona porazil. Vítěz od Aspern ale rázně odmítl. Jako syn císaře Leopolda: bratr císaře Františka, člen panovnického domu u jako voják nemínil válčit po boku a pod velením nedávných protivníků.

Bylo nutno hledat dál a volba padla shodou okolností právě na mu:, který za rakouskou stranu spojeneckou smlouvu před několika dny podepsal. Karel Filip, první kníže orlické sekundogenitury Schwarzenbergů, v sobě spojoval kvality vojáka i diplomata. Už jako poručík bojoval s Turky, v dalších hodnostech velel prakticky všem druhům jezdectva, účastnil se tažení proti Francouzům v Itálii, Rakousku a německých zemích, obstál v bitvě u Wagramu. Pak přešel do diplomatických služeb, v letech 1809-1811 zastával funkci [III:17/18] velvyslance v Paříži a měl velký podíl na sjednání sňatku císaře Francouzů s rakouskou arcivévodkyní Marií-Luisou. Kníže pochopitelně dobře znal Napoleona, navíc se za svého pařížského působení spřátelil s náčelníkem štábu Grande Armée Berthierem.

Pro Schwarzenbergovo jmenování hovořily i jeho názory: Nebylo pochyb, že u konzervativního aristokrata bude stát na prvním místě a za všech okolností služba rakouskému panovnickému domu. Poměry u Napoleonova dvora knížete nikterak neoslnily, byl však realistou a za daného stavu věcí pokládal spojenectví s Francií za nutnost. O Napoleonově vítězství v tažení vcelku nepochyboval.

Pána na Orlíku nabídka dvorské válečné rady zaskočila a dlouho váhal, než řekl ano. Věděl velice dobře, že jmenování, podepsané císařem 15. května, jej staví do nebezpečné, nesmírně náročné a současně velice ožehavé pozice. O dva týdny později dorazil ke svému sboru, který se krátce nato vydal na pochod. Ve Lvově se kníže Schwarzenberg dozvěděl, že bude v případě útoku na Rusko operovat na jižním křídle Velké armády. Pokud by Rusové zahájili válku dřív než Francouzi, měl krýt Varšavské velkovévodství (což bylo saské území pod Napoleonovou patronací).

Protože se nedal vyloučit ruský vpád do rakouské Haliče; převzal obranu tohoto území druhý rakouský sbor pod velením generála jezdectva knížete Hohenzollerna, posílený stávajícími haličskými posádkami, jimž velel polní zbroj mistr kníže Reuss-Plauen. Nejspíše s ohledem na Hohenzollernův sbor (který však naprosto nepatřil do ordre de bataille Velké armády) byl podle Napoleonova rozkazu Schwarzenbergův sbor přejmenován na I. rakouský armádní sbor.

Vypadalo to lépe a u Rusů mohl název vzbudit dojem, že rakouská účast na tažení je mnohem větší...

 

Pochod přes močály

Sbor se dal 10. června na pochod k dolnímu Bugu a o čtyři dny později francouzský štáb Schwarzenberga uvědomil, že bude působit v sousedství VII. (saského) sboru generála Reyniera. Se Sasy navázali Rakušané spojení v prostoru Siedlce. Od nich se dozvěděli, že 24. června překročila Napoleonova Grande [III:18/19] Armée Němen a vtrhla do Ruska. „Nevěděli, že vypukla válka, a nebyli tudíž ani ve stavu pohotovosti...,“ napsal o rakouském sboru generál von Funck, jehož saská divize tábořila nedaleko rakouských pozic.

Se VII. sborem Schwarzenbergův sbor po většinu tažení úzce spolupracoval, generalita obou sborů měla dostatek příležitostí se vzájemně poznat. V pamětech generála von Funcka, velitele 22. divize Reynierova sboru, se zachovaly subjektivní postřehy o rakouských velitelích, které nepostrádají na zajímavosti a prozrazují, že velitelský sbor netáhl po boku Francouzů právě s nadšením:

Kníže Schwarzenberg byl statný muž, vypadající víc než na čtyřicítku, avšak skvělý jezdec na skvělém koni. Jeho chování bylo mimořádně lidské... Náčelník štábu generál Stutterheim byl chladný a uzavřený a pravděpodobně měl k věci, v níž jsme se spojili, odpor. Zdálo se mi, že má hlavu na správném místě... Z generálů projevovali Mohr, kníže Liechtenstein a kníže Homburg ochotu statečně se bít. Bianchi a zejména Liechtenstein by mohli mít možná víc vojenského nadání. Bianchi se choval, jak mu velela čest, byl však příliš uhlazený a uzavřený... Ze Siegenthala stejně jako z Lilienberga, raněného u Poddubna, vyzařoval při každé příležitosti smysl o povinnost. Frimont dával otevřeně najevo neochotu a dělal jen to, co musel... Většinou nedochvilní Freilich a Zechmeister, jakož i jeden starší generál, jehož jméno mi vypadlo (Pflacher), byli úplné nuly... Znamenitým velitelem jezdectva byl plukovník Scheither, nyní generál.

Na jižním křídle Velké armády vládl v prvních týdnech války klid. Teprve 3. července přešel rakouský sbor u Drogyczyna přes Bug [III:19/20] a postupoval na Siemiatyce a Kamenec. O týden později zaujal stavení u Pružan. S ruským odporem se setkával jen výjimečně.

První dny se kolony přesunovaly téměř neustále po hatích vpravo a vlevo ležícími močály... Nelze popsat, v jakém stavu mužstvo po takovém denním pochodu, v prudkém slunečním žáru dorazilo večer k místu, kde jsme se rozhodli rozbít tábor. Popadalo na zem a upadlo do hlubokého spánku, aniž by se obtěžovalo cokoliv si uvařit. Důstojníci a poddůstojníci rot a eskadron si museli osobně stoupnout na hlídku a sami se co čtvrthodinu střídat, jinak by jistě celý sbor zaspal budíček...,“ napsal Karl Johann rytíř von Grueber, jezdecký důstojník a pobočník polního podmaršálka Siegenthala.

 

Schwarzenbergovo manévrování a jeho srovnání s pohyby ostatních sborů
(zdroj: SCHIRMER, Fritz. Kriegsgeschichtlicher Atlas zur Studium der Feldzüge der letzten 100 Jahre. Pozsony, 1904, Tafel 21)
pro zvětšení klikněte zde

 

První útok na ves Siginewiczi dokonce Siegenthalova 2. divize zaspala. Kurýr se Schwarzenbergovými rozkazy, nařizujícími vyrazit ráno s výstřely Frimontových děl a postupovat vpřed na úrovni jeho divize, dorazil až po půlnoci. Siegenthalův pobočník Grueber svého nadřízeného nebudil, depeši přečetl, vložil ji do šavlové tašky pod hlavou a znovu usnul:

Bylo osm ráno, když mého generála probudila zuřivá dělostřelba z našeho středu. Pobočníku, vzkřikl generál a třásl mi ramenem, přišel dnes z hlavního štábu nějaký rozkaz? Ne, Excelence, vykoktal jsem napůl spící. Ordonanční poddůstojník, který rozkaz předal... přistoupil a řekl: Pane nadporučíku, já přece přivezl rozkaz, který jste si dal pod hlavu... Předal jsem otevřenou depeši generálovi, který byl nad mou lehkomyslností velice rozmrzelý, nařídil sedlat a troubit na poplach...

Odpor, s nímž se zatím Rakušané setkávali, byl minimální. Občas se v lesích objevili kozáci, kteří vzápětí obrátili koně a ujeli. Dvě tisícovky ruských vojáků, kteří se Rakušanům postavili do cesty za Siginewiczi, zahnala Frimontova pěchota a O’Reillyho švališeři. V půli července však Napoleon rozkázal, aby Reynierův VII. sbor převzal rakouská postavení u Nesviže a Schwarzenberg aby naopak zaujal postavení Reynierovo. Prakticky to znamenalo výměnu roli i postavení. O důvodech prameny mlčí, obvykle se má za to, že Napoleon Rakušanům příliš nevěřil a nechtěl si je nechat v týle. Schwarzenberg tak měl táhnout po boku Velké armády do Ruska [III:20/21] hlouběji, než čekal. Jeho sbor vyrazil ostrými pochody na Slonim. Okolnosti však zabránily, aby se Rakušané k jádru Napoleonových sil připojily.

V oblasti Volyně, v prostoru Lucku na řece Styru, stála 3. západní (nebo také záložní observační) armáda hraběte Alexandra Petroviče Tormasova, představující sílu 46 000 mužů se 163 děly. Šedesátiletý generál jezdectva Tormasov byl, podobně jako Schwarzenberg, napůl voják, napůl diplomat, i když poněkud jiného druhu. Prodělal tři tažení v Gruzii a na Kavkaze, kde velkou část svého umu věnoval podněcování rozbrojů mezi těmi, kteří válčili proti němu. Teď se jeho armáda hnula vpřed od Styru vzhůru k Pripjati. Bylo to právě ve dnech, kdy si Schwarzenberg s Reynierem na základě Napoleonova rozkazu měnili pozice.

 

 

Past u Kobrynu

Velitel VII. (saského) sboru generál Jean Louis-Ebenezer hrabě de Reynier, původem Švýcar, prošel mnoha válkami. Za Bonapartovy výpravy do Egypta velel divizi, pak bojoval v Itálii, Španělsku i Rakousku. Byl to schopný stratég s takřka s vědeckým přístupem, vzdělaný a znalý mnoha řečí, navíc schopný zachovat rozvahu i v nejkritičtějších situacích. Bohužel neměl nadání vzbudit u vojáků nadšení. Málo mluvil, protože si byl vědom své řečové vady.

Jeho saský sbor čítal pouhých 17 100 mužů, dost málo na to, aby střežil tři cesty z Polesí na Litvu, po nichž mohla Tormasovova armáda přijít, a zároveň kryl hranice Varšavského velkovévodství. Reynierovy síly stačily na krytí cesty jediné a francouzský generál zvolil trasu Luck - Brest - Slonim, která byla v případě Tormasovova útoku nejpravděpodobnější.

Tormasov vyslal vpřed tři předvoje, každý jiným směrem, což Reyniera mátlo. Generálmajor Lambert, Francouz v ruských službách, velel jednomu z nich. Přesně podle Tormasovova plánu postupoval po obou březích Bugu k Brest-Litovsku. Tuto pevnost krátce před tím Rakušané, postupující podle rozkazu na Slonim, vyklidili a Sasové ji dosud nestačili obsadit. Reynier sice poslal k Brestu saského [III:21/22] generála Klengela s jednou brigádou, plukem hulánů a osmi děly, celkem s 1 800 pěšáky a 300 jezdci, do pevnostních zdí však stihly dorazit včas jen dvě saské eskadrony. Tak se stalo, že 5 000 mužů hraběte Lamberta vtrhlo bez velkého odporu do Brestu, pobilo či pozajímalo všechny, kteří se postavili na odpor, a táhlo dál na Gorodečno a Pružany, tedy ve směru, kam postupoval Tormasov.

Pád Brestu generála Reyniera zaskočil, čekal totiž, že Rusové budou postupovat mnohem přímější trasou vzhůru směrem na Antopol. „Ve štábu způsobila zpráva velký zmatek. Členové štábu... svalovali vinu na Rakušany, mluvili otevřeně o zradě a ujišťovali; že ti vyklidili Brest o den dříve, než měli,“ píše velitel 22. saské divize von Funck a zároveň ale dodává, že náčelník štábu VII. sboru Langenau zbytečně zdržel vyslání Klengelova odřadu, který měl v Brestu Rakušany vystřídat!

Generál Reynier, který si uvědomil svůj omyl, neztratil hlavu. Okamžitě změnil trasu pochodu směrem na Kobryn, kde předpokládal, že se bude nalézat Klengelův oddíl. Bylo však už pozdě. Když Sasové po osmihodinovém usilovném pochodu dorazili 27. července ve čtyři ráno do Gorodců, slyšeli od Kobrynu palbu z děl. Od markytánky a několika prchajících jezdců, které potkali krátce poté, se dozvěděli první zmatené zprávy o nerovném boji Sasů s Rusy.

Generál Klengel postupoval s Královským a Niesemeuschelskýrn pěším plukem přes Kobryn na Brest a neměl potuchy, že pevnost už padla do ruských rukou. Ráno 27. července však jedna eskadrona hulánů z pluku hejtmana Heymanna zjistila, že cesta před nimi je plná kozáků, a podala o tom zprávu. To už se všechny tři eskadrony, které měl Klengel k dispozici, bily s Lambertovým kozáckým předvojem a ruskými hulány. Z napadeného saského jezdeckého předvoje uniklo jen šest desítek mužů, kteří pádili zpět ke Kobrynu, kde začal Klengel spěšně budovat obranu.

Kobryn byla bídná ves s dřevěnými chalupami a kamenným kostelíkem uprostřed, ležící v odkrytém terénu, obklopeném mokřinami říčky Muravec. Ruské jezdectvo ji v krátkosti zcela obklíčilo a kolem desáté začaly na chudé kobrynské chalupy dopadat ruské kule. Klengel, vědom si vážnosti situace, přikázal plukovníku Zechwitzovi, [III:22/23] aby se s hulány pluku prince Klementa pokusil prorazit cestu zpět na Pružany a přivést od Reyniera posily.

Posily však dostal mnohem dříve Lambert. Od Kovelu dorazil další Tormasovův předvoj pod velením generála Čaplice. Dvě eskadrony Alexandrijských husarů a hulánů překročily říčku Muchavec, přítok Muravce, aby Sasy od řízly od ústupové cesty na Pružany. Sasové zahájili z levého břehu palbu dvěma děly, Rusové přitáhli dva jednorožce a u Kobrynu začalo být horko. Obklíčení Klengelovi muži vzali ruská děla útokem, aby se probili. Opěšalí ruští dragouni je zahnali zpět. Nezbývalo než se bránit stavení od stavení.

Ve směru od Antopole vzdorovaly dvě roty Královského pluku, na jihu šest rot Niesemeuschelského pluku. K polednímu však byl major von Schlieben s Královskými zatlačen na rynk, kde se opevnil v kostele a v rozvalinách staré švédské reduty za mostem. Po další hodině k nim couvli i Niesemeuschelští. Obráncům docházela munice. „Když musel jednu část vyklidit, držel další a nakonec obsadil kostel, o nějž se pevně opřel,“ vyprávěl podle svědectví poručíka Lieberskinda generál Funck, do jehož divize Klengelův odřad patřil, a pokračoval:

Protože pušky už byly zčásti k nepotřebě a děla buď nepoužitelná, nebo ustupovala, byl zbytek jednotky, včetně hulánů asi 1 900 mužů, přemožen a zajat! Ztráty Rusů přesáhly počet celé saské jednotky. Odvaha, s níž byl Klengel, věren danému rozkazu, nucen čelit od čtyř hodin ráno pěti tisícům a od pěti hodin dvanácti tisícům nepřátel až do dvou odpoledne... by si za statečnost a vytrvalost zasluhovala lepší osud. Generál Tormasov s nimi jednal s veškerou [III:23/24] úctou. Byli ošetřeni, jak jen bylo možno, důstojníci si mohli ponechat kordy a zčásti koně.

Za tohoto stavu věcí nezbylo Reynierovu sboru, než se dát se před trojnásobnou přesilou na ústup k Pružanům. Ke knížeti Schwarzenbergovi vyslal francouzský generál cvalem důstojníka s naléhavou žádostí o podporu. Tormasov Sasy nepronásledoval, 29. července naopak postup svých pochodem vyčerpaných a vyhladovělých vojáků u Antopole zastavil.

 

Na pomoc Sasům

Sasové se teď mohli jen modlit, aby posel zastihl Rakušany ještě v jedenadvacet mil vzdáleném Sloninu. Kníže Schwarzenberg se naštěstí od Reyniera vzdaloval jen zvolna. Snažil se nejprve zjistit, jaké síly vlastně Tormasov má a kudy postupuje. Posílal na všechny strany početný průzkum a zdá se, že útok ruské 3. armády na Reynierův sbor očekával. Na Reynierovu žádost o pomoc reagoval bez zaváhání. Porušoval tím však Napoleonův rozkaz k přesunu 1. rakouského sboru do oblasti Minsku. S vědomím vážnosti situace vzal tuto odpovědnost na sebe a k císaři Francouzů vyslal francouzsky hovořícího důstojníka, který měl objasnit vzniklou situaci a žádat příslušnou změnu dispozic. Na odpověď nečekal a vyrazil na pochod směrem na Antopol:

Řekněte vašemu maršálovi,“ pravil mi císař na závěr francouzsky, „aby svůj sbor rychle obrátil a spojil se u Kovelu s generálem Reynierem. Jeďte co nejrychleji, je to naléhavé. Poté jsem byl pro puštěn,“ vzpomínal na své poselství k Napoleonovi rytíř Grueber.

Dne 3. srpna se rakouský a saský sbor setkaly. Schwarzenberga jmenoval Napoleon vrchním velitelem spojených rakousko-saských sil. S Reynierem vycházel kníže podle všech svědectví velice dobře.Jistě na tom měly velký podíl Schwarzenbergův šarm, diplomatické schopnosti i to, že pán na Orlíku ponechal ostřílenému Reynierovi široký prostor pro rozhodování. Rámcově se oba velitelé shodli na tom, že až Tormasova napadnou, bude rakouský sbor útočit čelně a Sasové se pokusí o obchvat z boku. [III:24/25] Sbory šly Rusům vstříc odděleně a nijak nechvátaly. Skýtaly podivný pohled, dosti odlišný od představo mužích ve sněhobílých rakouských uniformách či bělostných kabátcích s červenými revéry, jaké nosila saská pěchota. „Pláště tábořením zplesnivěly, mnozí je odstřihli až ke kyčlím a nosili je teď jako spencery. Jen málokteří měli celé kalhoty, většině zbyly lněné spodky a i ty byly zčásti rozedrané a kůže z nich prosvítala ven. Ještě hůř vypadaly boty, kamaše a punčochy a není přehnané, když tvrdím, že u každého praporu šlo jen třicet až čtyřicet mužů obutých,“ vypráví o oněch dnech von Funck.

K prvním bojům s Rusy došlo 11. srpna dopoledne u Pružan. Reynier se střetl s Tormasovem, který se jej u Velkého Sela pokusil obklíčit. Polní podmaršálek von Trautenberg, velitel. divize rakouského sboru, vyslal vpřed k Reynierovi část Kienmayerova husarského pluku a sám s kolonou vyrazil za zvukem děl. Překročil poslední terénní vlnu před Pružanami, rozvinul 5. myslivecký prapor a Svatojiřské hraničáře, kteří společně začali čistit les od Rusů. Poté nechal rychle opravit stržené mosty a kolem čtvrté odpolední zaútočil na Kozebrod. Kolem páté začala postup hraničářů podporovat rakouská děla, jim však odpovídaly na výšinách u Gorodečna mnohem výhodněji postavená děla ruská. Do jejich kartáčové palby se dostaly tři roty majora Franquena z pluku Beaulieu. Trautenberg jim poslal na pomoc další roty a část Dukova pěšího pluku. Nakonec o postupu rozhodl bodákový útok roty poručíka Pausnera, který Rusy konečně vypudil ze statku v Kozebrodu.

Boj se posunoval dál a Rakušané v něm mařili všechny ruské pokusy vyrvat jim dobyté pozice zpět. Kolem osmé večer měla Trautenbergova divize přechod přes řeku u Kozebrodu ve svých rukách. Zatím se nejednalo o nic víc než o srážku, předcházející větší střet a Trautenberga stál boj devadesát mrtvých a devětadevadesát raněných. Schwarzenbergův sbor postoupil před rozcestí na poloviční cestě mezi Kozebrodem a Gorodečnem, Trautenbergova divize, zajišťovaná Frimontovou jezdeckou divizí, se vysunula před hlavní síly a Sasové, pokračující stále vpravo od Rakušanů, došli až ke vsi Poddubno. Tormasov couvl ke vsi Zavnice, kde se opřel o mimořádně pro obranu výhodný terén, a čekal. [III:25/26]

 

Vivat!

Krajina, v níž došlo následujícího dne k bitvě, byla víc než podivná. Podél toku Muravce a mezi vesnicemi Zabin a Zavnice se prostíraly močály, jimiž se dalo projít jen po hrázích, po nichž vedly cesty. Jedna šla od západu na východ ve směru Pružany - Kobryn (po níž postupovali Rakušané), druhá se vinula sedm kilometrů na východ od Poddubna, třetí byla nad Poddubnem. Nad pravým břehem potoka se rovinatá půda měnila v hustě zalesněné výšiny. Tyto výšiny na úrovni Poddubna přetínal úvoz, který se táhl kolmo na Muravec k Zavnici. Tormasovovy síly stály na výšinách mezi Muravcem a silnicí Pružany - Kobryn, zepředu kryty močálem, zezadu strání úvozu, z levého boku močálovitým údolím potoka. Lambertovo jezdectvo umístil Tormasov na pravé křídlo u Zavnice, střed zaujal sbor generálporučíka Markova (9. divize Udomova), levé křídlo ze sboru generála pěchoty Kamenského (18. divize prince Červatova) tvořilo nad svahy takřka pravý úhel.

Kníže Schwarzenberg se chtěl vyhnout krvavému frontálnímu útoku a síly rozložil zhruba tak, jak bylo s Reynierem dohodnuto na počátku ofenzívy. Rakouský sbor měl útočit čelně s důrazem na ruské pravé křídlo, Reynier, rozložený na cestě přes Poddubno, chtěl obejít levé ruské křídlo lesem a napadnout je z týlu.

Na straně Rakušanů, před pravým křídlem Rusů, přecházejí bažiny v široký pás pevné půdy a na konci levého ruského křídla je pohodlná široká hráz, kterou měli Rusové obsazenu... Mezi těmito dvěma body byly lesy, pokládané za neprůchodné,“ líčí pozice generál von Funck.

 

 

Už za noci se začaly Reynierovy jednotky, zesílené rakouskou Zechmeisterovou jezdeckou a Lilienbergovou pěší brigádou, od Poddubna přesouvat lesem na stráně nad úvozem, tedy do Tormasovova levého boku a týlu. Do Poddubna, které Sasové z větší části opustili, se přesunula rakouská Siegenthalova divize.

Reynier, pozorující Rusy kukátkem ze střechy zabinské krčmy, nejprve čekal, že se Tormasov hne. Pak dal povel vyrazit. Po sedmé ráno postoupili vpřed rakouští harcovníci a s nimi popojela děla. Ruské baterie začaly pálit a chalupy v Poddubnu vzplanuly. [III:26/27]

Plán se zpočátku dařil. Sasové s částí Rakušanů vyšli z lesa v místech, kde je Rusové nečekali. Tormasovovi hrozil obchvat, čemuž nasvědčovala vzápětí zahájená palba šestnácti saských děl. Hrabě Lambert poslal na ohrožený úsek harcovníky a jejich mířená střelba dokázala, jak jsou tyto jednotky dělostřelectvu nebezpečné. Saské baterie musely couvnout.

Francouzský generál se rozhodl nasadit do protiútoku jezdectvo, rakouský Hohenzollernův dragounský pluk a saský švališerský Polenzův pluk. Pavlogradským husarům se povedlo bojem rozpálené dragouny vlákat do léčky a jezdecký útok skončil bez úspěchu. Tehdy vyrazily na výšiny přes les dvě brigády saské pěší divize Funckovy. Jednu vedl von Funck osobně, druhé stál včele von Sahr. Spolu s nimi postupovala na jejich pravém křídle Lilienbergova rakouská pěší brigáda. Postup byl zastaven dělostřelectvem, harcovníky a protiútoky Kaminského. Sasové s Rakušany se museli vrátit k lesu. Zraněného Lilienberga vystřídal osobně velitel divize Bianchi.

Kníže Schwarzenberg přesunul po cestě od Poddubna k Muravci Siegenthalův sbor a nyní nasadil Funckovi na pomoc pěší pluk Colloredo, jehož mužstvo tvořili z větší části Češi. Útok tohoto pluku si vydobyl u Sasů veliký respekt. Postup nicméně vázl, Rusové kladli na ohbí výšiny houževnatý odpor, Tormasov obrátil čelem k Sasům část Markovových pluků a Reynier, místo aby své síly zkoncentroval, musel jednotky stupňovitě roztahovat. Dvě hodiny po poledni se zuřivě střílelo a na obou stranách rostly ztráty. Do kritického místa mezi postavením saské von Sahrovy brigády a rakouské Lilienbergovy brigády zaútočili ruští dragouni Starodubského a Tanganrogského pluku. Von Angerův a von Spiegelův prapor se stihly zformovat do karé, rakouští myslivci bleskově vytvořili Klumpen, obranné hloučky, ti z myslivců, kteří nebyli ohroženi nájezdem přímo, pokračovali v mířené palbě v rojnici: „Dělové koule prorazily ve čtvercích mezery. Hned byly vyplněny. Trubači a tamboři lehké pěchoty, jejichž nástroje se zničily, popadli pušky padlých a pálili...,“ líčil tuto fázi Funck, který přiznal, že už držel les jen s vypětím posledních sil.

Zechmeister napadl ruské dragouny a kozáky Polenzovými saskými a rakouskými Hohenzollernovými a O’Reillyho švališery, [III:27/28] zahnal je, získal sto padesát zajatců a pak jel dál k ruskému levému křídlu. Tady se srazil s Pavlogradskými a Alexandrijskými husary. Von Sahrova pěší brigáda, podporovaná Alvinziniho pěším plukem z Le Coqovy saské divize a rakouským plukem Colloredo-Mansfeld zformovaným do útočně-obranné Bataillonmasse (což byla specificky rakouská variace na pěchotní karé, umožňující více pohybu než klasický čtverec), současně obnovila nápor na ruské pravé křídlo. Tyto jednotky postupovaly za podpory rakouské půlbaterie poručíka Austa a Freilichových husarů, to jest rakouských pluků Kaiser Franz a Blankensteinských husarů.

Na středu, kde stála rakouská divize Trautenbergova spolu s jezdeckou divizí Frimontovou, se po celou dobu bitvy mnoho nedělo. Rakušané tu spíše naznačovali postup po silnici a ostřelovali Rusy z děl. Teprve k páté hodině odpolední postoupili jak Frimont, tak i Trautenberg přes mokřinné koryto Muravce za Gorodečnem a chystali se zaútočit na Zavnice od severu. Nicméně Rjažský pluk, stojící na cestě Pružany - Poddubno - Kobryn Rakušanům nejblíže, se tu udržel až do večera. Reynierovi se útokem na pravé ruské křídlo zatím podařilo přinutit Rusy k ústupu z výšin před lesem. Funckovi Sasové se opět ocitli na dotyk s Lilienbergovými Rakušany, vedenými nyní Bianchim. Nad lesem se v tom okamžiku rozlehlo mohutné „Vivat!“. Bylo kolem šesté večer. Když pak rakouské pluky prošli úvozem, zaútočilo celé křídlo znovu. Rusové ustupovali. Spořádaně, za boje. Začínalo se šeřit, palba utichala.

Ztráty byly na obou stranách značné. Tormasov hlásil, že přišel o 1 300 mužů, ve skutečnosti měl na 4 000 mužů vyřazených z boje a 500 zajatých. Rakušané ztratili 2 000 mužů (včetně raněných), Sasové uváděli 169 mrtvých, 660 raněných a 6 nezvěstných.

 Friedrich Wilhelm L'Allemand - Boj rakouské pěchoty 1812.
(Srážka s ruskými dragouny naznačuje, že se jedná o bitvu u Poddubna/Gorodečna.)

 

Nepřítel se za noci stáhl a jeho zadní voj jej následoval, sotva po něm naše jízdní dělostřelectvo vypálilo. Šel jsem podél míst, kde se Rusové bránili. Nechali tu spoustu mrtvých i raněných, o které jsme se postarali, jak to bylo možné. Ztráty Rakušanů byly značné, zejména u pluku Colloredo...,“ uzavírá Funck.

Mlhy předchozích dní se změnily v deště. Reynier přenechal pronásledování Rusů Rakušanům a svůj sbor rozmístil v Brestu, odkud [III:28/29] po čtyřech dnech začal postupovat až do prostoru Lubomli. Rakušané se s Rusy střetli ještě u Ratna. Ruský zadní voj tu Schwarzenberga zadržoval tak dlouho, až Tormasov s hlavními silami prošel úžlabinou. K poslednímu střetu této fáze tažení došlo u Lubomli. Tormasov se pokusil zastavit a napadnout rakouský i saský sbor, každý zvlášť. Postupující Rakušané se s Rusy střetli u Vyžvy a Tormasov opět couvl.

Dík pomalosti Rakušanů, kteří se uměli lépe bít než pochodovat, získal Tormasov čas dojít na Volyň a dostat se až k posilám,“ konstatoval po pravdě von Funck.

Nedalo se říci, že by kníže Schwarzenberg vybojoval rozhodné vítězství, a nebylo možné tvrdit, že byl Tormasov poražen. Strategickou výhodu však získal Schwarzenberg a Napoleon byl s jeho počínáním velice spokojen. Císaři Francouzů se po bitvě u Poddubna zdálo, že se rakouské síly, v jejichž zápal neskládal velké naděje, rozhodně zapojily do bojů a že se i Vídeň postaví teď po jeho bok mnohem výrazněji. Navíc předpokládal, že zpráva o rakouské ofenzivě imperátoru Alexandrovi ukáže šíři celé protiruské koalice.

Císař Francouzů listem z 24. srpna požádal svého tchána císaře Františka o ocenění zásluh rakouského sboru a udělení maršálské hole knížeti Schwarzenbergovi. Rakouským velitelům prý chtěl Napoleon udělit řády Čestné legie. Odmítli s poukazem na to, že slouží svému císaři a rakouskému panovnickému domu...

Zatím došly sasko-rakouské síly až k řece Styru. Ruská vojska se stíhla za řeku a zaujala obranu na druhém břehu, opřena o opevnění Lucku. Francouzským spojencům zabránily deště a v jejich důsledku rozvodněná řeka v dalším postupu. Zaujali tedy postavení na levém břehu, Sasové u Torczyna, Rakušané vlevo od nich u Kyselina.

 

O’Reillyho švališeři

Až do poloviny září se žádná z bojujících stran nepohnula. Mosty přes Styr byly strženy, řeka hluboká a bez brodů, ruské pozice na mnohem vyšším a lesnatém pravém břehu výhodné. Schwarzenbergovi dorazily jen nepodstatné posily v podobě brigády polského generála Kosinského, začleněné k Reynierovým Sasům. [III:29/30] Generál Tormasov, zatlačený k Lucku po porážce u Poddubna mohl být plný optimismu. Od tureckých hranic se k němu blížila celá Dunajská armáda admirála Čičagova. Torrnasovovy předvoje pod velením generálů Lamberta a Čaplice zatím vedly s Rakušany a Sasy drobnou válku, která věštila, že klid ve Volyni už nepotrvá dlouho.

Začali útočit naprosto systematicky. Četné kozácké jednotky dotíraly na naše předsunuté jednotky a ničili naše vysunuté pozice. Ze všech dopředu vyslaných hlídek se jich vracelo stále méně, proto padaly do nastražených léček,“ konstatují von Funckovy vzpomínky.

Aby Schwarzenberg Tormasovovým nájezdům nějak čelil, vytvořil pohyblivou kolonu, která měla střežit styrský břeh. Generálmajor Zechmeister dal postavit most a dne 20. září měl zahájit průzkum protilehlého břehu směrem na Luck. Avšak ruské jezdectvo bylo rychlejší. Části Vlasovova a Čikilevova kozáckého pluku na průzkumu bojem zjistili, že se u Čikileva chystá nocovat rakouský pluk O’Reillyho a že tu míní rozložit svůj stan i Zechmeister. To podnikavému hraběti Lambertovi stačilo. O den později, nikým nepozorován, přemístil na rakouský břeh řeky do prostoru Čarukovo - Nesviž silné oddíly jezdectva. Patnáct německy mluvících dobrovolníků převlékl do ukořistěných rakouských uniforem, vyslal je vpřed zasévat zmatek a vyrazil.

Na O’Reillyho nic netušící pluk, z něhož naštěstí byla část v plné zbroji, zaútočili především Arzamasští husaři. Nebylo jich mnoho, avšak moment překvapení i zmatek, který zaseli převlečení Rusové, a tma vykonaly své. Lambertovým jezdcům se podařilo rozprášit třináct eskadron, přičemž sami měli dva zabité a tři raněné husary! O’Reillyho pluk přišel o tři korouhve a podle ruského hlášení ztratil 15 důstojníků a 295 příslušníků mužstva! Podle rakouských hlášení to bylo 43 Sasů, 20 Poláků a 92 O’Reillyho dragounů...

Událost by byla z širšího hlediska vcelku málo významná, dozvuky však měly mnohem širší souvislosti. Korouhve O’Reillyho švališerů, které ukořistil poručík Alexandrijských husarů hrabě Buxhövden, vrátil car Alexandr císaři Františkovi a tento dar doprovodil kancléř Rumjancev dojemným dopisem, adresovaným knížeti z Metternichů: [III:30/31]

Válečná náhoda dala do rukou Jeho Císařského Veličenstva tři korouhve slavného pluku švališerů O’Reillyho; museli jich želet, neboť je dostali od císařovny Marie Terezie... Jeho Veličenstvo... žádá Jeho Veličenstvo císaře Rakouska, aby ráčil přijmout přátelskou službu, totiž aby přijal tyto korouhve zpět a vrátil je oněm statečným, jímž náležely... Císař Alexandr žádá císaře Františka, aby tento krok, který Jeho Veličenstvo činí,... zůstal v tajnosti...

Ano, to byly námluvy, to bylo elegantní i výmluvné naznačení, že Alexandr nedává Rakušany do jedné řady s Francouzi a že je pokládá jen za dočasné nepřátele... Kancléř Metternich také Rumjancevovi dne 27. října poděkoval a naznačil shodu budoucích mocenskopolitických zájmů více než výmluvně:

Jako nelze pochybovat, že k současnému stavu věci dospěly, až když císař, můj pán, vyčerpal všechny prostředky k jejich odvrácení, nelze mít pochybnost o tom, že Jeho Císařské Veličenstvo touží po dobách, v nichž nebudou vztahy mezi Rakouskem a Ruskem narušovány okolnostmi, jimiž císař nevládne...

Ve Vídni se dál rozehrávala politická hra, zahájená už vzápětí po podpisu rakousko-francouzské smlouvy. Kancléř Metternich tehdy ruského imperátora ujistil, že rakouské spojenectví není třeba brát vážně a vojenská účast na něm že nepřesáhne sílu sboru, který navíc nebude postupovat příliš razantně. Imperátor vší Rusi tehdy odpověděl, že ani on se nebude snažit rakouskému sboru způsobit velké ztráty.

Kníže Schwarzenberg byl od Vídně a vysoké politiky daleko. Věřil v užitečnost spojenectví s Napoleonem, byl přesvědčen o francouzském vítězství a chtěl přispět ke slávě rakouských zbraní. Jako voják viděl své možnosti a v půli září císaři napsal: „S posilou několika tisíc mužů bych už mohl něco podniknout, ale kdybych dostal 20 000 až 30 000 mužů, mohl bych zasáhnout možná rozhodujícím způsoben a vybojovat mír.

Císař, kancléř i válečná rada posuzovaly situaci z jiného úhlu. Rakouský sbor posily tudíž nedostal. Ani tehdy, ani později! [III:31/IV:3]

 

Ofenzíva admirála Čičagova

Na počátku třetí zářijové dekády roku 1812 dorazila k pozicím Tormasovovy armády na pravém břehu Styru Dunajská armáda. Zahrnovala čtyři armádní sbory (generála hraběte Langerona, generálporučíka Essena III., generálporučíka Vojnova a generálmajora Bulatova). Velel jí pětačtyřicetiletý admirál Pavel Ivanovič Čičagov, bývalý ministr námořnictva, pak soukromník žijící v cizině a posléze veterán válek s Turky.

Admirál Čičagov, jehož Napoleon nazýval cet imbecile ďadmiral (ten slabomyslný admirál), byl člověk chytrý, vtipný a velmi dobře a čistě hovořil francouzsky a anglicky... V jeho armádě panovala tuhá disciplína...,“ psal Denis Davydov, který velitele Dunajské armády dost dobře znal.

Kníže Kutuzov sice od Čičagova žádal, aby s Dunajskou armádou postupoval především do Napoleonova týlu, Tormasov i Čičagov se však shodli, že rozkaz Nejjasnějšího bude účinnější splnit až poté, co společně rozdrtí Schwarzenberga. Rakousko-saský sbor byl totiž dosti podstatnou překážkou účinné realizace Kutuzovových pokynů.

Poměr sil na linii u Styru se příchodem Dunajské armády radikálně změnil v rakousko-saský neprospěch. Proti 60 000 Rusů tu nyní stálo pouze 12 000 Sasů, 26 000 Rakušanů a 5 000 Poláků, což dávalo dohromady nesourodou sílu 43 000 mužů. Když začaly ruské pluky 22. září překračovat řeku Styr, rakousko-sasko-polským oddílům nezbylo než couvat. U Ljubomle došlo k prvním střetům, jejichž průběh plně odpovídal charakteru válčiště [IV:3/4] na Volyni. Schwarzenberg tu zastavil za dva sáhy širokým průplavem, pro obranu dostatečně hlubokým a navíc bahnitým, který protékal skrze všudypřítomné močály. Reynier na pravém křídle měl bránit hráz, která byla zároveň komunikací. Jeho děla odtud ovládala stržené mostky, jakož i vyústění polní cesty. Rakušané drželi vlastní vyústění hráze u Ljubomle, na něž zaměřili silnou baterii.

Admirál Čičagov nechal vpřed ke hrázi předjet děla a až k jejímu břehu vyslal pěší myslivce v rojnici, pod jejichž ochranou měli sapéři opravit mostky. Oddíl generála Essena III. se měl pokusit proniknout nepříteli do boku.

U hrází rakouští a saští dělostřelci s podporou harcovníků ruské myslivce smetli a zahnali. Admirál se tedy pokusil bráněná postavení obejít: Essenovými a Lambertovými jednotkami zprava, Tormasovovými divizemi zleva, přičemž sám by s hlavními silami napadl v příhodné chvíli střed. Záměr opět narazil na pevnou rakousko-saskou obranu. Generál Funck nechápavě kroutil hlavou, proč se Rusové vrhali právě na nejsilnější místa obrany a své síly drobili, místo aby zaútočili soustředěně:

K večeru se Rusové stáhli zpět. Proč nás nenapadli s celou mocí, nechápu, čekali jsme to. Asi nás chtěli zatlačit určitým směrem a podle toho se začali přeskupovat, když jsme se pohnuli dál. Osmdesát tisíc mužů ztratilo příliš mnoho času jen proto, aby šlo krok za krokem za sborem, který neměl ani polovinu jejich síly.

Schwarzenberg se vymanil z dotyku s Rusy a ustupoval nocí přes Rovno na Vlodavu, kde hodlal přejít přes Bug na jeho levý břeh. Rusové šli s odstupem několika hodin za ním. Neschůdný terén, plný mokřin, bažin a jezer, zpomaloval postup obou stran. Na Bugu ženisté postavili dva mosty v místech chráněných lesem i křovinami natolik, že je Rusové nijak neohrožovali. Přechod měl krýt Reynierův sbor. První se přepravila na opačný břeh von Funckova 22. divize a její dělostřelectvo okamžitě zaujalo postaveni tak, aby mířilo na mosty i protilehlou ves a domy:

Přímo za mnou přešel předvoj a po něm Le Coqova divize, zatímco šik rakouského jezdectva, které vyjelo na výšiny o něco [IV:4/5] zpět, držel nepřítele v uctivé vzdálenosti, jsa kryt naším dělostřelectvem, rozvinutým dál na levém břehu... Nepřišli jsme při tom přechodu o jediného muže, o jediný mostní člun, o jediné zavazadlo. Jednotky pokládaly překonání řeky za tak těžké a radovaly se natolik, že Reyniera, když pak vjel do ležení, provázelo vřelé Vivat!

 

Varování

Kutuzov Čičagovově ofenzivě koncem září zamíchal karty. Poslal depeši, aby Tormasov dál pronásledoval Schwarzenberga a Čičagov aby neprodleně vyrazil přes Mogilev do Napoleonova týlu. Vzápětí dorazil druhý rozkaz, že Tormasov má velení své armády předat Čičagovovi, odjet za Kutuzovem a převzít 2. západní armádu po zemřelém Bagrationovi. Admirál náhle velel oběma armádám, které musel reorganizovat tak, aby se daly splnit oba úkoly, to jest tisknout Schwarzenberga a současně pochodovat na Mogilev.

Schwarzenbergovo postavení se zhoršovalo. Kosinovského Poláky mu odveleli zpět do Varšavského velkovévodství. Vystřídat je mělo 6 000 Rakušanů, ti však nakonec zůstali v Haliči... Orlický pán začal procitat a chápat, že Vídeň smysl francouzsko-rakouské smlouvy přehodnocuje a že mu nikdo nepomůže, pokud si nepomůže sám. V té době připojil k hlášení maršálu Berthierovi několik řádek, mezi nimiž toto vše naznačil. Jeho raport, lze-li věřit Caulaincourtovým pamětem, přinutil Napoleona k zamyšlení:

Loajalita a smysl pro čest, jimiž byl kníže Schwarzenberg znám, dávali té výstraze velkou váhu. Její obsah byl přibližně následující: Postavení je již teď obtížné, situace se může zhoršit. Ať už se budou události vyvíjet jakkoliv, může se Berthier spolehnout na jeho (tj. Schwarzenbergovy) osobní pocity i význam, který přikládal a přikládá všem vztahům k císaři. Když císař o onom lístku mluvil s Berthierem, pravil: To je předzvěst, že Rakušané při první příležitosti přeběhnou, pokud už s tím nezačali...“ Napoleon tím nemínil Schwarzenberga, ale rakouské mocnářství. [IV:5/6]

Dne 2. října zajali Rusové rakouského kurýra s rozkazy, z nichž vyplývalo, že se rakousko-saské síly míní soustředit na Bugu. Hrabě Lambert a za ním celá 3. západní armáda vyrazili na Dubsko a Ratno. Obtížný terén a únava však působily i na Rusy, a tak se záměr odříznout v prostoru Ratna rakouskou Siegenthalovu divizi nezdařil. Kníže Schwarzenberg s hlavními silami zatím došel po levém břehu Bugu k Brest-Litevsku a tady se k němu připojily i oddíly generálů Siegenthala a Mohra.

Admirál Čičagov se hnul vpřed v souladu s Kutuzovovými záměry a 10. října se přiblížil ke zdem Brestu, na které čtyřmi sbory zaútočil. Kníže Schwarzenberg z obavy, aby jej nepřítel nezatlačil k Bugu či jeho přítoku Lesně a jejím močálům, zničil mosty a s jistým náskokem couvl za Lesnu. Ústup hlavních sil opět kryl Reynier, který Brest opustil až v poslední chvíli.

Čičagov s hlavními silami zůstal v Brestu a výpady podnikal jen oddíly generála Čaplice a plukovníka Černyševa. Dne 18. října však vyrazil vpřed generál Essen III. a zamířil směrem k Bjalé, kde narazil na Sasy a část Rakušanů u řeky Bjalky. Sasové rychle pochopili, že protivník nemá mnoho sil. Ostrostřelci napadli ruskou baterii, a když je Žitomirští dragouni chtěli zahnat, srazili se s masivním saským postupem vpřed a do ruského pravého boku. Essen začal pod tímto tlakem ustupovat zpět směrem na Brest.

Boj řídil Reynier. Schwarzenberg stál vedle něho. Generála von Funcka, který k nim dorazil s hlášením, zarazil rozdíl mezi oběma vojevůdci:

Osobně byl Schwarzenberg rytířsky statečný, ale stále plný starostí o zdar věci. Projevily-li se na něm tyto obavy, kontrastovalo jeho jednání s Reynierovým ledovým klidem, nad nímž si maršál často zoufal, neboť z Reyniera jen zřídka dostal odpověď.“

Funck ovšem nemohl tušit, že na knížete doléhají nejen starosti o vývoj boje, ale i o osud obou sborů, které bez naděje na posilu z rakouské či francouzské strany držely s vypětím všech sil celé jižní křídlo Velké armády. Dvorská válečná rada ve Vídni naznačovala, aby se rakouský sbor vyhýbal střetu a zůstal pokud [IV:6/7] možno nedotčený. Napoleon, ještě nedávno zahrnující knížete přízní, mu teď vyčítal, že si po bitvě u Poddubna nepočínal razantněji. Pánu na Orlíku nebylo vskutku co závidět...

 

Hra na honěnou

Po odražení Essenova odřadu couvly rakousko-saské síly k Drogyczinu, odkud mohly udržovat spojení s Varšavou a dál přitom blokovat Čičagovovým vojskům postupu směrem proti Napoleonovi, jehož situace začínala být povážlivá; Kníže nemohl tušit, že Velká armáda opustila 18. října Moskvu a po bitvě Malojaroslavce zahájila definitivně ústup na Smolensk. Pak udeřila zima a Grande Armée tála jak jarní sníh. Souběžně s ustupujícím Napoleonem pochodoval Kutuzov, od severu ohrožoval Napoleonovu ústupovou trasu Wittgenstein. Admirálu Čičagovovi se důrazně nařizovalo, aby si prorazil cestu přes spojené rakousko-saské síly na jihu a u Bereziny se spojil s Wittgensteinem i Kutuzovovým předvojem. V tom okamžiku by sklapla kolem Napoleonových sil past. A zdálo se, že skutečně sklapne.

Císař Francouzů si celý Kutuzovův záměr plně uvědomoval a ze všech sil se mu snažil zabránit. Nebylo divu, že od Schwarzenberga chtěl, aby podstoupil s Čičagovem boj i za cenu značných ztrát. Napoleonovy důvody zdaleka nebyly jen strategické. dopise adresovaném 9. listopadu Maretovi dal jasně najevo, že by si přál co největší ztráty v rakouských řadách a že Schwarzenberga bude obtížné k něčemu takovému přinutit. „Po střetnutí, které by část jeho (tj. Schwarzenbergových) sil zničilo, by [IV:7/8] byl velitel ztracen a vídeňský dvůr by musel poslat nové jednotky,“ napsal.

Francouzští historikové dodnes pokládají Schwarzenbergův ústup za počátek „zrady“ rakouského sboru a jeho veliteli vyčítají nečinnost, která měla podle nich za následek nejprve spojení Čičagova s Tormasovem a posléze Čičagovův pochod do týlu Velké armády. Schwarzenbergova korespondence však jednoznačně dokládá, že kníže v té době stále věřil v Napoleonovu sílu a byl odhodlán dostát své vojenské cti. O skutečném stavu Velké armády měl pramálo zpráva ty ještě dostával většinou zprostředkovaně od Mareta z Minsku či dokonce z německých novin!

Admirál Čičagov, setrvávající v Brestu, rozdělil koncem října své síly na dvě části. S první, silnější vyrazil 30. října k Pružanům a 6. listopadu došel do Slonimu. Odtud hodlal pokračovat směrem na Minsk a k hornímu toku řeky Bereziny. Proti rakousko-saským silám ponechal generálporučíka Sackena s druhou částí svých jednotek. Jednalo se o sbory generálmajora Bulatova a generálmajora Lievena, k nimž admirál po jistém váhání přidal ještě sbor generálporučíka Essena III., který však stál na půli cesty mezi Čičagovovými a Sackenovými silami.

Poměr sil se tak stal pro Schwarzenberga a Reyniera podstatně příznivější. Oba toho měli zapotřebí. Koncem října k nim přišly vůbec první chabé posily, pouhých 1 700 Sasů. Na Napoleonův rozkaz k oběma společně operujícím sborům pochodovala od XI. záložního Augereauova sboru 32. francouzská pěší divize, jíž velel generál Durutte. Byla to divize vytvořená převážně z čerstvých odvedenců posledních ročníků. Měla mít 9 000 až 10 000 mužů, podle von Funcka z těchto zcela nezkušených, námaze neuvyklých a velice nedisciplinovaných vojáků dorazily čtyři tisícovky...

Knížeti Schwarzenbergovi pohyby Čičagovovy armády neunikly. Dne 30. října vydal svým Rakušanům rozkaz k pochodu za Rusy směrem na Slonim. Mezi Drogyczynem a Siemiatycemi znovu přešel Bug a pokračoval vzhůru k Narewu, kde zůstal 4. listopadu stát. Reynierův sbor zatím setrvával u Skrzesewa, odkud měl vázat Sackena. Von Funck o tom napsal: [IV:8/9]

Rakušané šli teď přes Bug, aby znovu osvobodili spojovací linie armády, vedoucí od Moskvy a Smolenska přes Minsk na Grodno, a my chtěli generála Sackena zaměstnat, aby nemohl Rakušany sledovat... Osm dní jsme klidně stáli u Skrzeszewa. Potraviny byly stále vzácnější, oděvy stále ohavnější a rozedranější, nejistota ohledně osudu Velké armády rostla s celkovým nedostatkem zpráv. Naše spojení s ní vedlo přes Vilno a Grodno, odkud nám vévoda z Bassana dával posílat zprávy. Ale on sám už neměl co sdělovat...

Jakmile Rakušané obsadili Slonim, překročilo 12 000 mužů Reynierova sboru Bug a vyrazilo za nimi. To však neuniklo Sackenovi, který opustil Brest a vydal se za Reynierem. Vznikla podivná situace, která připadala generálu Funckovi až komická:

Postavení našich sborů bylo po opuštění Skrzeszewa zcela zvláštní. Nejprve šel generál Mohr s jednou divizí Rakušanů a spěchal vstříc Němenu. Za ním táhl Čičagov se 40 000 muži. Pak pochodoval kníže Schwarzenberg, jehož síly nepřesahovaly 24 000 mužů, pozorován 14 000 Rusy, kteří jej následovali. Nakonec šel generál Sacken, který měl podle zadržené depeše 19 000 mužů pěchoty, 7 000 jezdectva a 50 těžkých děl...

 

Útěk oknem

Tyto podivně roztroušené síly se přeskupovaly, spojovaly a pak se zase dělily. Mapy, jména míst, data a dislokace dávají pramalou představu o podmínkách, za nichž se všechny tyto přesuny uskutečňovaly. Vlhká chladna se střídala s mrazy, déšť se sněhem, přišla-li obleva, padly na močál ovitou krajinu husté mlhy. Generál von Funck píše:

Po cestách se téměř už nedalo jít dál - a lidé neměli boty. U toho ale nezůstalo. Nazí, citelnému chladu a nepohodě vystavení vojáci pátrali po kusech oděvu a brzy se na pochodu objevily roztodivné doplňky. Popské sutany, ženské šaty, velké vlněné přikrývky, přivázané k tělu spletenými provázky či řemením, surové kožky, fraky, noční košile, měšťanské šaty, vše dohromady. Reynier to viděl a nic neříkal, vina ležela na intendantech, kteří [IV:9/10] radši výstroj zašantročili, než aby ji vydali... Vypadali jsme spíše jako cikánská banda než jako vojáci. Jen Francouzi byli dobře oblečeni, neboť dostali v Berlíně nové uniformy.

V mlhách nad slatinami vojáci nejednou nevěděli, kde jsou oni a kde nepřítel, kterým směrem v noci vůbec postavit hlídky. Za těchto nepřehledných přesunů docházelo jen k drobným potyčkám, z nichž největší se odehrála 13. listopadu asi 9 km jihozápadně od Volkovysk u vsi Lopienica Mala. Jádro Schwarzenbergova sboru bylo tou dobou ve Slonimu. Saský sbor, který spolu s rakouskou Gablenzovou divizí pochodoval teprve k Volkovysku, byl tvrdě napaden Sackenovým oddílem. Reynier nápor odrazil a z výpovědí zajatých Rusů zjistil, že se mu ruský 7. sbor pokouší v prostoru Volkovysk přetnout spojení se sborem rakouským. Bylo životně důležité, aby VII. saský sbor dorazil do Volkovysk před Rusy.

Po deštích udeřily mrazy, silnice pokryl led, i jezdectvo šlo pěšky, neboť koně na náledí stále padali. Navzdory všem potížím Reynier Sackena předstihl a 14. listopadu dorazil na místo. Po letmé prohlídce terénu velitel sboru usoudil, že vkročit se všemi jednotkami do Volkovysku, který leží mezi pahorky v kotlině jako na dlani a ze tří čtvrtin jej obklopuje bahnitá voda, by nemělo smysl. Zaujal obranné postavení na nejvyšším z pahorků, který ležel asi půl kilometru od města směrem na Mosty. Do městských zdí poslal jen Durutteho divizi a prapor Würzburčanů. Pak se ale dal náčelníkem štábu Langenauem přesvědčit, aby přenocoval ne v ležení, ale v jednom z domů. Většina velitelů divizí následovala jeho příklad.

Onoho večera se k Volkovysku blížil i předvoj ruských sil generála Sackena. Místní obyvatelé prozradili, že Sasové táboří mimo městské zdi, že však uvnitř města nocují jejich velitelé. A přesně označili domy. Takovou příležitost si Sacken nemohl nechat ujít! V noci, kryt zuřící sněhovou bouří, pronikl 39. myslivecký pluk nepozorovaně k městské bráně. Hlídky varovalo až vrzání veřejí. Zahájily sice palbu z mušket, to však myslivce plukovníka Bělokopytova nemohlo zastavit. Rozespalí Durutteho vojáci [IV:10/11] se jim stavěli na odpor jen zvolna a zmateně, nikdo však pořádně nevěděl, co se děje. Velitelé, nocující ve Volkovysku, byli zaskočeni stejně jako řadoví vojáci.

Asi ve dvě hodiny mě vzbudil strašlivý rámus na dvoře. Vyběhl jsem k oknu, myslel jsem, že dům hoří. Jeden husar na mne křikl, že ve městě je nepřítel, a já vzápětí zaslechl docela blízko výstřely a kozácký pokřik,“ vzpomínal generál Funck. Stihl na sebe hodit jen plášť a pěšky chvátal s bosým generálem Gablenzem, který zimou ani nedokázal promluvit, do ležení.

Von Funck doběhl do ležení a vyhlásil poplach. Vybubnovat jej mohli pouze dva tamboři, zbytek bubnů už na tažení dávno vzal za své. Funck ihned sebral von Angerovy a von Spiegelovy granátníky a vyrazil na pomoc Reynierovi:

Na místě vládlo strašlivé dopuštění. Kozáci napadali husary z hlídky a ježto ti ujížděli zpět k pěchotě na mostech, byly tři roty Francouzů, čerstvých rekrutů, rozraženy koňskými kopyty, prchaly pryč a přítel nepřítel, vše se dralo z města... Za kozáky jeli myslivci, dovnitř pronikalo řádné jezdectvo i pěchota a je téměř nepochopitelné, že při tom všem došlo k tak malým ztrátám a že Reyniera a celý generální štáb nezajali...

Probuzený velitel saského sboru vyskočil naštěstí. včas oknem ven a dostal se do ležení. Z města unikl i generál Durutte a další velitelé, takže jedinou kořistí se stal prapor saského pluku prince Friedricha Augusta, který ukořistil Vjatský pluk.

Bylo naším štěstím, že Rusové napadli město a ne ležení. Jednotky sice vyrušili v noci, ty však nepřišly o zásoby, neboť je měly v táboře...,“ konstatoval Funck.

Velitel 21. divize generálporučík Le Coq ihned vyslal pobočníka Charleta za Schwarzenbergem do Slonimu, Rakušané mohli však dorazit Sasům na pomoc nejdříve druhý den. Naštěstí pro Reiniera měli Rusové k okamžitému útoku na ležení málo sil. Hrstka ruských jednotek obsadila kousek planiny před městem, hrstka Sasů a Francouzů, zejména harcovníků, zase držela zahrady kolem krčmy a kostela. [IV:11/V:28]

 

Heslo: Volkovysk a vítězství

Od rána 15. listopadu palba z obou stran houstla. Reynier s obavami sledoval, jak se nové a nové ruské jednotky rozvinují, aby obešly ležení na pahorku zezadu. Le Coqovu 21. divizi postavil mezi město a silnici na Mosty. Za ní, poněkud vlevo stála von Funckova 22. divize. Gablenzovo saské jezdectvo zaujalo postavení na levém křídle.

Kolem osmé hodiny ranní se do útoku proti levému křídlu rozjelo mohutné Sackenovo jezdectvo. Reynier nečekal a vyslal do. protiútoku 23. lehkou jezdeckou brigádu generálmajora von Gablenze.

Starý obrist Engel se postavil do čela husarům a dragounům a vedl je na nepřítele, jehož šik byl o třetinu širší,“ líčil Funck jezdecký protiútok, který skončil lépe než začal. Hned po rozjezdu si totiž generál Gablenz pomyslel, že za ruským šikem se skrývá další jezdectvo v koloně, a dal zatroubit k ústupu, což však slyšeli jen Polenzovi švališeři. Saští husaři cválali dál. Obrist Engel se snažil vzniklou situaci zachránit, vyrazil za husary a strhl švališery (které Funck mylně nazývá dragouny) i hulány pluku Prinz Clemens s sebou. Vedl útok s takovou vervou, že ruský šik obrátil koně, přičemž kozáci raději ujeli na druhý břeh řeky. Jízdní baterii se podařilo najet do palebného postavení a její velitel, kapitán von Roth, zahájil velice účinnou palbu. Funck smutně konstatoval, že generál Gablenz později dostal „za krásný útok, který vedl“ komandérský kříž Heinrichs Orden, přičemž jméno plukovníka Engela se nedostalo ani do hlášení... [V:28/29]

Engelův útok upevnil postavení Reynierova levého křídla. Další útok pěchoty ze sboru generálmajora Bulatovova odrazil protiútokem na bodák prapor 1. lehkého pěšího pluku s podporou pěšího pluku Prinz Anton. Sackenovi se nepodařilo Sasy smést. Nedokázal ani zabránit možnému Reynierovu spojení se Schwarzenbergem, jehož příchod obě strany napjatě očekávaly ve směru ze severovýchodu od Izabelinu. Saské postavení však nebylo večer 15. listopadu nijak růžové. Ruské síly čítaly 16 000 pěšáků a 11 000 jezdců, z toho 5 000 kozáků. Generál Reynier disponoval 15 000 pěšáky a tisícovkou jezdců.

Druhý den, 16. listopadu, se Reynier pokusil vyhnat Rusy z města a vytvořit tak souvislou obrannou linii až do městských zdí. Neměl úspěch. Ve chvíli, kdy jeho odražená pěchota ustupovala do Výchozích pozic, dolehla do ležení od Izabelinu ozvěna devíti dělových výstřelů. Bylo to dohodnuté znamení, že se blíží rakouský sbor. Na Reynierově tváři se objevil ironický úsměv. Heslo „Volkovysk et victoire!“, které předtím vydal, se mělo naplnit. Saská děla byla nabita zápalnými koulemi, hlavně zaměřeny na město, plné Rusů. Baterie okamžitě spustily palbu a Durutteho divize vyrazila s Reynierem v čele do útoku proti Sackenově pěchotě. Nezkušení vojáci útočili statečně, salvu však vystřelili příliš brzy a odpověď ruské pěchoty s nimi otřásla.

Sníh v pár minutách pokryli mrtví a umírající, zvlášť jsme viděli klesat řadu důstojníků, a co ještě mohlo běžet, prchalo z výšiny zpět. Tu se Reynier velice dopálil, shromáždil je znovu a zaútočil podruhé. Tentokrát ale byli chytřejší, dosáhli výšiny... bez výstřelu, avšak na ní nastala strašlivá řež, Francouzi rozzuření ztrátami nedávali milost a sehnali myslivce bodáky dolů...

Reynierova děla teď těžila z toho, že se Sackenova vojska tísnila na malém prostoru a ve městě. Oheň se šířil, jediná rána prý nemohla minout.

Souběžně s tím pronikali u Izabelinu do Sackenova týlu jezdci generálmajora Franze, svobodného pána von Freilicha, za nimiž ostře pochodovaly Trautenbergova a Bianchiho divize. Rakouští [V:29/30] husaři se zmocnili Sackenových kočárů, koní i štábních vozů v nichž ještě ležela kořist z tureckého tažení. Do rakouských rukou padli i trofejní velbloudi, které Sacken od tureckého tažení vozil s sebou. Kníže Schwarzenberg tři z nich věnoval Reynierovi. Ten dar velice ocenil a vyzkoušel, zda na nich nezapomněl od dob, kdy táhl do Egypta, jezdit.

 

Kudy dál

Poražený generál Sacken couval k mostům na Rose. Reynier, krytý teď z boku Schwarzenbergem, vyrazil pravým křídlem za ním a chtěl Rusy napadnout v Narewském průsmyku. Rakušané měli jeho nápor podpořit. Generál Funck se opět rozhořčoval na pomalost, s níž rakouští velitelé za Sasy postupovali:

Obě části sice dorazily včas, zrána však pokládal generál Freilich za nutné, aby si vojska před bojem uvařila. Uplynula desátá hodina a Rusové měli čas průsmykem projít. Sasové začali boj v osm, byli však příliš slabí, než aby postoupili až k mostům. Když Freilich konečně dorazil, velice saskou statečnost vychvaloval, soudil však, že na ostřelování průsmyku děly je už pozdě...

Poněkud při tom zapomínal, že Rakušané měli za sebou pochod do Slonimu a rychlý přesun zpět, a že tudíž unavené jednotky nemohly dát postupu patřičné tempo. Rusové, kteří tak dostali čas mosty opravit, se v noci z 16. na 17. listopadu stáhli. Rakouský a saský sbor, nyní opět spojené, začaly za Rusy postupovat až následujícího dne.

Rusové ustupovali k Bělověžským pustinám a odtud na Pružany. Všechna vojska na této frontě už poněkolikáté během tažení pochodovala týmiž cestami. Dne 25. listopadu obsadil kníže Schwarzenberg Kobryn, tady jej ale zastihl list vévody z Bassana, naléhavě žádající, aby se rakouský maršál okamžitě vydal na Minsk na pomoc troskám Velké armády.

Kdo vlastně byl u Volkovysk vítězem? Z hlediska ovládnutí bitevního pole beze sporu Sasové a Rakušané. Bylo to však Pyrrhovo vítězství. Reynierovi po bitvě zbývalo na 10 000 mužů, Schwarzenbergovi kolem 20 000 mužů, Durutteho Francouzi tvořili zhruba 5 000 mužů. Síly tedy slábly. Ze strategického hlediska [V:30/31] kupodivu dosáhl víc poražený Sacken. Tomu se totiž povedlo přerušit předchozí Schwarzenbergův pochod v Čičagovově týlu. Navíc se navzdory porážce a ztrátám vymanil z dotyku, vyklouzl a táhl Rakušany opačným směrem, než Napoleon potřeboval. Ze strategického hlediska byli tedy jednoznačně úspěšnější Rusové. Schwarzenbergův vynucený návrat k Volkovysku uvolnil admirálu Čičagovovi cestu na Minsk.

Zatímco Reynier dopochodoval k Brestu, vyrazil Schwarzenberg 26. listopadu v souladu s Maretovou depeší zpátky. tam, kam před bitvou u Volkovysku původně mířil. Na severovýchod ke Slonimu, za Čičagovem a vstříc ustupující Velké armádě, o jejímž katastrofálním návratu neměl nejmenší tušení. Dne 1. prosince dopochodoval k Pružanům a o den později dostal další Maretovu zprávu, že Napoleon překročil Berezinu. Pochod k ní byl tedy dál zbytečný.

O tři dny později přijel další kurýr. Vévoda z Bassana knížeti Schwarzenbergovi dával na vědomí, že Napoleon pochoduje k Vilnu, že však císař nevydal žádný rozkaz, týkající se rakouského sboru. Ponechával knížeti zcela na vůli, kam bude postupovat, podotkl však, že by bylo vhodné, aby se přiblížil k hornímu toku Němenu, tedy k pravému boku armády. Jaká byla situace a v jakém stavu se trosky Velké armády po sice heroickém, nicméně katastrofickém přechodu Bereziny nacházely, o tom Maret nenapsal jediné slůvko. Rakušané zůstali stát v prostoru Slonim - Pružany, Sasové dál drželi Brest. Schwarzenberg i Reynier čekali na zprávy, které nepřicházely. V prvním prosincovém týdnu udeřily mrazy a rtuť teploměru klesla na -28o Celsia. Ranění umírali, zdraví se balili do všeho, co našli. Směsice civilních šatů a trofejních uniforem překryla cáry rakouských a saských stejnokrojů. Morálka upadala a zejména v Durutteho francouzské divizi se množily dezerce. Mezi vojáky kolovaly fámy, ta nejdivočejší říkala, že rakouský císař poslal Napoleonovi na pomoc 100 000 vojáků...

 

Poslední z posledních

Pravdu o tom, že Napoleonova armáda přestala prakticky existovat, se saský a rakouský sbor dozvěděly až z novin. [V:31/32] Důstojníci zaraženě četli zde otištěný proslulý 29. bulletin Velké armády, v němž Napoleon světu přiznal smutný konec ústupu od Moskvy. Neměli potuchy, že Napoleon krátce po sepsání tohoto bulletinu vsedl do saní a armádu opustil. A naprosto nemohli tušit, že Napoleon, aby odjezd od armády do Paříže utajil, nařídil rozhlašovat, že pochoduje zpět právě se Schwarzenbergovým sborem!

Ruská vojska zatím obsadila Vilno. Od tohoto okamžiku stál proti rakousko-saské armádě na jihu Sacken a na severu předvoj Kutuzovovy armády: Davydovovy „létající eskadrony“, Tučkovův sbor, přední voj generála adjutanta Vasilčikova, čtyři sbory Miloradovičovy. Schwarzenbergovy jednotky na pomezí Volyně a Litvy byly prakticky už jedinými sbory napoleonského vojska, které v Rusku zůstalo... Generál Mohr, který stál se třemi tisícovkami mužů nejblíže Miloradovičově přesile, začal jednat o klidu zbraní, Jedinou Schwarzenbergovou starostí se od toho okamžiku stalo uchování sil a ústup do Varšavského velkovévodství, čímž ostatně plnil Napoleonův rozkaz z 9. prosince. Nic víc už nemělo smysl. On i Reynier, stále Schwarzenbergovi podřízený, se začali stahovat..

Rakušané nesložili zbraně, nespojili se s Rusy, nezradili, přestože to francouzští historikové dodnes tvrdí. Naopak. Ještě 19. prosince držel generál Freilich s třemi tisícovkami vojáků Grodno a kategoricky odmítl Davydovovu výzvu, aby město vydal. Teprve když mu Davydov poslal zajatce, který vylíčil osud Velké armády a beznadějnost boje, přenechal Freilich město Rusům.

Krátce nato dostal Schwarzenberg nabídku ruského generála Vasilčikova, s nímž se znal ze Sankt-Petěrburku, k jednání. Vasilčikova, který se zranil pádem z koně, nakonec na jednání. zastoupil kníže Ščerbatov. Pán na Orlíku naznačil, že je ochoten vyklidit Rusko a ustoupit do Varšavského vévodství bez boje: Otevřeně však prohlásil, že vtrhnou-li Rusové za ním do velkovévodství, bude se bránit. Ščerbatov souhlasil a Schwarzenberg se začal stahovat z Bialystoku na Pultusk. Reynier zatím přešel u Drogyczyna Bug a zaujal pozice u Wengrova.

Během těchto přesunů se jednu chvíli zdálo, že dojde ke krvavému střetu. Nepříliš aktivní Kutuzov náhle projevil iniciativu [V:32/33] a nařídil, aby jeho vojska začala Schwarzenberga obkličovat. Diplomatická hra se však vyvíjela ve prospěch Rakušanů. Imperátor Alexandr si nepřál, aby císař František zůstal jeho nepřítelem. Ruský státní rada Anstett začal s knížetem Schwarzenbergem sestavovat podmínky příměří.

Pokud šlo o rakouské síly, shodli by se oba muži vcelku rychle. Kníže Schwarzenberg však byl příliš šlechticem a vojákem. Chtěl dostát svým povinnostem velitele i vojenské cti. Velel i Reynierovým Sasům a koneckonců cítil zodpovědnost i za Poláky svého příbuzného Poniatowského, kteří stáli u Varšavy a byli odhodláni ji před Rusy hájit. Kdo si počínal z nejvyšších velitelů bývalé Grande Armée čestněji a zodpovědněji než kníže Schwarzenberg? Císař Napoleon, který ujel od zbytků armády do Paříže? Maršál Murat, který převzal velení a vůbec se velet nepokusil? Přesto se stali Rakušané pro Francouze zrádci... I když kníže Berthier v té době veškeré Schwarzenbergovy kroky schválil a napsal jménem neapolského krále Murata, v té době vrchního velitele všeho, co z Ruska ustoupilo:

Král bude velice spokojen, povede-li se vám uzavřít alespoň nepsané příměří, které by poskytlo oddech vojskům jak Vašim, tak i generála Reyniera a jež by Vás k ničemu nezavazoval v okamžiku, když by se proti Vám válčící vojska hnula kamkoliv jinam...

Schwarzenberg rezolutně žádal, aby do podmínek příměří byl zahrnut i Reynierův sbor, opět ohrožovaný Sackenem. Rusové odmítli a k podpisu smlouvy o příměří tak nedošlo. De facto však existovalo. Pokud Rusové zajali Rakušana, vrátili jej zpět. Ruští generálové pečlivě dbali, aby se už nestřílelo, aby Rakušané neměli mrtvé ruskou vinou.

Orlický kníže, jemuž stále ležel na srdci Reynierův sbor, se znovu obrátil na Sackena. Žádal, aby byli Sasové uznáni za neutrální složku jeho armády. Rusové znovu odmítli. Tehdy Schwarzenberg postavil své Rakušany mezi Rusy a Sasy. Rozvinul rakouský sbor tak, aby je kryl. A Reynierovi nařídil ústup na Pragu a Modlin, z ruského dosahu. [V:33/34]

 

Kdybych měl jen trochu dobré vůle

V průběhu ledna 1813 se kníže Schwarzenberg stával na čas z vojáka diplomatem. Nebyla to záviděníhodná role. Rakousko stále představovalo Napoleonova spojence, Schwarzenberg se stále nalézal pod vrchním velením Napoleonovým (a v důsledku předání velení jej tedy vázaly rozkazy nejprve maršála Murata a posléze italského místokrále Eugena de Beauharnais). Francouzi chtěli, aby kníže bránil Varšavu. Vídeňský dvůr myslel na diplomatická jednání s Rusy a stažení sboru tak, aby mohl chránit spíše Halič. Kníže sám byl příliš Rakušanem a cítil, že dál by bojoval sice v duchu spojenecké smlouvy, ne však ku prospěchu monarchie. V dopise Eugenovi de Beauharnais z 29. ledna kategoricky odmítl převzít obranu Varšavy, jak to po něm žádal Poniatowski, Reynier a koneckonců i italský místokrál. O mnoha jednáních s Anstettem a Kutuzovem, která v té době stále probíhala, sděloval jako zkušený diplomat jen málo nebo vůbec ne.

Po vojenské stránce byla situace knížeti vcelku jasná. Ruské předvoje v té době překročily dolní Vislu, postoupily příliš vpřed, roztáhly se a hlavní síly zůstaly daleko za nimi. „Rusů je všeho všudy dohromady sotva 20 000, v bídném stavu. Kdybych měl trochu dobré vůle a podnikavosti, musel bych je vrhnout zpátky nejméně po Vilno...,“ napsal v té době Schwarzenberg své ženě.

Ano, mohl zaútočit či se bránit, opřen o pevnosti Zamošč a Modlin. Za ním u Poznaně shromažďoval italský místokrál usilovně další armádu... Metternich zatím Schwarzenbergovi zaslal opisy dopisů císaře Františka Napoleonovi a další diplomatické korespondence s Paříží. Rakouský císař v nich dával jasně najevo, sice nepochybuje o francouzských vojenských možnostech, že však jeho země dávají přednost míru s Ruskem. Napoleon s tím vyslovil souhlas a přijal rakouské prostřednictví při mírových jednáních. Zatím byla mezi Kutuzovem a Schwarzenbergem podepsána dlouho odkládaná dohoda o příměří, která stanovovala i ústupové pohyby. Byla přísně tajná a italský místokrál, zastupující vrchní velení francouzských sil, o ní nevěděl. Striktně vojensky vzato se v tomto ohledu dopustil Schwarzenberg na svých francouzských [V:34/35] spojencích zrady, neboť nikdo dosud nezbavil 1. rakouský sbor podřízenosti francouzskému vrchnímu velení. Lze se však divit knížeti, který byl především poddaným svého panovníka a za tažení do Ruska byl až příliš odkázán jen sám na sebe?

Koncem ledna roku 1813 dostal kníže Schwarzenberg rozkaz císaře Františka, aby předal velení sboru služebně nejstaršímu podmaršálkovi a přijel do Vídně. Dne 7. února oznámil kníže italskému vicekráli, že ustupuje od Varšavy na Kalisz a hlavní město velkovévodství předá Rusům. O dva dny později jej informoval, že z rozkazu císaře Františka odjíždí do Vídně a velení sboru předává baronu Frimontovi. Tažení skončilo...

Co k tomu dodat? Čísla sama stačí. Po přechodu Bereziny zbylo z Napoleonovy několikasettisícové armády 7 000 bojeschopných vojáků! Kníže Schwarzenberg přivedl z Ruska téměř 20 000 vojáků svého sboru, 10 000 mužů sboru Reynierova a zbytek Durutteho divize...

Půl roku poté stálo Rakousko v táboře Napoleonových protivníků a z polního maršála Karla Filipa knížete Schwarzenberga byl velitel České armády. U Lipska proti sobě bývalí spojenci stanuli v Bitvě národů. Kníže tu převzal vrchní velení nad všemi armádami protinapoleonské koalice. Generál Reynier tu velel opět saskému sboru. Vprostřed bitvy většina jeho Sasů přešla na druhou stranu a hlavně děl obrátila proti Francouzům, Reynier se konce napoleonských válek nedožil, zemřel roku 1814 v Paříži. Generál von Funck, z jehož vzpomínek jsem nejednou citoval, odešel z aktivní služby. Se zradou Sasů u Lipska se nikdy nesmířil. Kníže Schwarzenberg vjel roku 1814 jako vítěz nad Napoleonem po boku imperátora Alexandra I. do pařížských bran. Když Napoleon roku 1815 uprchl z Elby a znovu zahájil válku, táhl proti němu Schwarzenberg znovu v čele České armády. Dřív než dorazil, rozdrtili u Waterloo císaře Francouzů Wellington s Blücherem. V obecném povědomí tak zůstali vítězi nad Napoleonem britský vévoda a pruský maršál... V roce 1817 stihl knížete Schwarzenberga a záchvat mrtvice. Zemřel o tři roky později.

 

Přetištěno:

Přísně tajné, 1999, č. 3, s. 16-31; č. 4, s. 3-11; č. 5, s. 28-35; viz www.periodik.cz

 

Původní adresa příspěvku:
Sbor knížete Schwarzenberga v Rusku roku 1812
 - primaplana.net/txt/clanky/1812-schwarzenberg-rusko.html

 

 

Dodatky k příspěvku:

Karel Sáček, 10.04.2016

V roce 2012 vydal Jiří Kovařík dvoudílnou monografii nazvanou Napoleon v Rusku:

díl I. Pochod na Moskvu, napoleon-knihy.blogspot.cz/2012/06

díl II. Zkáza Velké armády, napoleon-knihy.blogspot.cz/2012/11

 

Zájemcům věnujícím zvýšenou pozornost účasti Schwarzenbergova pomocného c. k. sboru lze také doporučit dvě klasická díla v digitální podobě:

- GABLER, Wilhelm Edler von. Das k. k. österreichische Auxiliarcorps im russischen Feldzuge 1812. Wien, 1863, 222 s., books.google.cz

- WELDEN, Ludwig Freiherr von. Der Feldzug der Oesterreicher gegen Ruland im Jahre 1812. Wien, 1870, 160 s., books.google.cz

 

Nově vydané tituly:

 - SLEZÁK, Tomáš. Rakúsky pomocný zbor na ťažení v Rusku roku 1812. In: Vojenská história, 2001 (roč. 5), č. 3, s. 3-30.

 - KESSLER, Vojtěch. Rakouský Pyrrhos: tažení rakouského pomocného sboru roku 1812 v dopisech vrchního velitele knížete Karla ze Schwarzenberga manželce. In: Jeden jazyk naše heslo buď VII : napoleonská Evropa a česká společnost Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje; Radnice: Spolek divadelních ochotníků v Radnicích, 2013 s. 119-141.

 - MÜNCH, Reinhard. Als die Österreicher für Napoleon fochten. Taucha, Tauchaer Verlag, 2015, 96 s.

 

 

Související příspěvky:

Karel kníže ze Švarcenberku v díle Josefa Jungmanna

Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka: 1/4 životopisný nástin