Severní válka 1700-1721
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 10.03.2017
Ve stejném čase, kdy začala v západní a jižní Evropě válka o dědictví španělské, vypukl v severovýchodní části kontinentu další rozsáhlý konflikt. V něm Švédsko jako potenciální spojenec s aliancí válčící Francie mělo za soupeře Rusko Petra I., dále Dánsko, které ve stejné době nasadilo svůj kontingent i v protifrancouzské koalici, a na obou soupeřících stranách stálo sasko-polské království, přičemž polský král August II. Silný byl spojencem Dánska a jeho rival, vzdorokandidát na polský trůn Stanislav Leszczyński podporovaný Francií, stál na straně švédské.
Rusko: pěšák a granátník řadových pluků v polní adjustaci 1700-1721;
důstojník granátníků gardového Preobraženského pluku 1702-1712 ve služební uniformě a důstojník téhož pluku v letní adjustaci 1712-1720.
Protišvédská koalice, dohodnutá již r. 1699, zaútočila následujícího roku 1700 na Švédy obsazená území jak v Pobaltí, kde operovala ruská a sasko-polská vojska, tak na západě, kde se stalo cílem dánské ofenzívy Šlesvicko. V srpnu zmíněného roku oblehli Rusové Narvu, přičemž se v téže době švédský panovník vylodil na dánských ostrovech a 4. srpna dobyl Kodaň, 18. téhož měsíce pak donutil Dány v mírových jednáních v Travendalu k vrácení Šlesvicka svému spojenci holštýnsko-gottorpskému vévodovi. Za několik týdnů zahájil Karel XII. ofenzivní operace v Pobaltí a s armádou 8000 mužů rozhodně porazil 22. listopadu čtyřicetitisícové ruské vojsko u Narvy při ztrátě 2000 vlastních vojáků.
Po zimní přestávce zahájili Švédové na jaře 1701 další postup v Livonsku, 17. června získali zpět Rigu po další porážce rusko-sasko-polského kontingentu a poté se švédské pluky obrátily jižním směrem na Litvu a opět byly úspěšné v bitvě u ústí Dviny.
Švédská ofenzíva pokračovala i v r. 1702, kdy oddíly Karla XII. pronikly na polské území, 14. května dobyly Varšavu a v srpnu porazily sasko-polské pluky u Kloszowa. Na východě ovšem Rusové znovu postoupili do Pobaltí a Švédové utržili první porážku u Erresferu a Hummersdorfu, načež Rusové obsadili údolí Něvy.
Rok 1703 přinesl další postup švédské armády v Polsku, v dubnu opět porazila sasko-polské jednotky u Pultuska a dobyla Toruň.
V květnu téhož roku Petr I. položil základy k budoucí metropoli impéria na Něvě nesoucí jeho jméno a postupně si upevňoval své pozice v regionu.
Na politické scéně roku 1704 donutil Karel XII. část opoziční polské šlechty k volbě vzdorokrále Stanislava Leszczyńského, favorizovaného rovněž Francií, jak zmíněno výše. Většina polské nobility ovšem zůstala věrná Augustovi II., takže obě znepřátelené strany vedly v Polsku mezi sebou občanskou válku. V srpnu pak znovu potvrdil August II. spolu s Petrem I. pokračování spojenectví. Převaha Ruska již předtím znamenala dobytí Dorpatu a Narvy a pobití jejich obyvatel sympatizujících se Švédy.
Rusko: dragoun 1701-1720 a dělostřelec 1700-1720. Dragouni byly vystrojeni i ve světlomodrých stejnokrojích s bílým vyložením (předpisová uniforma) i v zelené přechodné uniformě. Po roce 1721 měli na chrpově modrém kabátě límec a vyložení v třešňově červené barvě.
Dánsko: granátník granátnického elitního sboru 1701 v uniformě „a la polaque“, s iniciálami krále Frederika IV. na mitře a sumce - tito vojáci byli nasazeni roku 1710 u Helsingborgu, kde kryli statečně do posledního muže ústup hlavní armády; jezdec národní kavalerie 1711-1721.
Dominantní postavení švédských vojsk na polském území jim přineslo v r. 1705 nový úspěch u Wszówa a umožnilo opětovné tažení Karla XII. na sever proti Rusům, kteří obsadili Kuronsko, ale poté ustoupili od Grodna na východ. V srpnu dokonce švédský panovník vpadl do Saska, dobyl Lipsko a 24. září donutil Augusta II. k uzavření míru v městečku Altränstadt západně od Lipska. Sasko-polský král byl donucen přerušit styky s Ruskem a podstoupil i trůn Stanislavu Leszczyńskému. Triumfující Karel XII. si vynutil pod hrozbou války i na císaři Leopoldovi I. privilegia pro luteránské obyvatele Slezska. Císař byl nucen ultimativní požadavky švédského krále akceptovat, protože byl již ve válce s Francií a v Uhrách navíc představovali pro něj hrozbu i povstalečtí kuruci. Tento diplomatický úspěch z r. 1707 posílil Karlovo sebevědomí natolik, že již 1. ledna 1708 zahájila švédská armáda nové tažení proti Petrovi. Onoho dne překročily švédské pluky zamrzlou Vislu v počtu 45 000 mužů a 26. téhož měsíce dobyly Grodno a dále postupovaly na Minsk, Smolensk a Moskvu. U Minsku se Švédové utábořili a čekali na příznivé jarní počasí několik týdnů. Poté v posledním červnovém dnu přešli Berezinu (časové i místně se nabízí analogie s r. 1812 a 1941), následně byli úspěšní v prvním bojovém střetu s Rusy počátkem července, nicméně další plánovaný postup na Moskvu byl v následujících týdnech stále svízelnější a pomalejší, neboť Rusové na ústupu zanechávali po sobě spálenou zemi (opět jako ve výše zmíněných letech). Karlova armáda navíc trpěla nedostatkem zásobování (potravin a píce), přesto se však její velitel spojil na Ukrajině s odbojným kozáckým hetmanem Mazepou, který mu slíbil pomoc 30 000 kozáků. Nicméně právě v této době došlo k dalšímu nepříznivému obratu v průběhu války, proto další švédský kontingent pod velením generála Löwenhaupta, který měl postoupit z Livonska na posílení hlavní armády nejen mužstvem, ale hlavně s tolik nutnými zásobami, byl v říjnu poražen Petrem I. Další švédské těleso bylo navíc nuceno ustoupit od Petrohradu do Finska a konečně Rusové počátkem listopadu porazili Mazepovo kozácké vojsko u Buturina. V nastávajícím zimním období byla tak vyčerpaná švédská armáda bez zásob a navíc velmi citelně sužována neobvykle krutou zimou, po dlouhé době nejmrazivější v celé Evropě. Na západě podobně postihla obdobně boji vyčerpanou Francii, včetně hladovějícího zázemí. Poté postoupil Karel jižněji na ukrajinské území, ale jeho pluky byly nadále vyčerpány ruskými nájezdy, přezimovaly za nepříznivých podmínek a připravovaly se na jarní a letní operace roku devátého. Konečně na jaře dorazily k Švédům posily a po zlepšení počasí, zejména s nástupem léta, došlo k rozhodující bitvě války 8. července 1709 u ukrajinské Poltavy. Přes převahu příchozí ruské armády byl počátek bitvy pro Švédy úspěšný, ale taktika nebyla koordinována, čehož využil car k masivnímu útoku takřka padesátitisícové armády (kolem poloviny tvořili dragouni). Přesila byla drtivá a dostatek munice, která Švédům chyběla, dovršily švédskou porážku. Karel XII. se zachránil se dvěma tisíci jezdci (polovina byli Mazepovi kozáci) útěkem do Moldávie, tehdy osmanské, kde našel v Benderech azyl. Ztráty Švédů byly zdrcující, celkem kolem 18 000 zajatců a takřka deset tisíc padlých a raněných. Rusové ztratili přes 1300 padlých a přes 3000 raněných.
Švédsko - Narva 1700: důstojník pěchoty a granátník (na nákrčním kovovém označení, mitře a granátové brašně byly iniciály Karla XII.)
Švédsko – Poltava 1709: důstojník a granátník gardové pěchoty.
V následujících měsících táhli Rusové do Polska a August II. se vrátil zpět na trůn, Petr se stal pánem celého území Rzeczypospolitej, švédské oddíly a spojenci Stanislava Leszczyńského se stáhli bez boje do Pomořan a Sasové i Dánové zahájili opět operace proti zesláblému Švédsku. Dánské jednotky obsadily Skansko v jižním Švédsku, opět vtáhly do Šlesvicka, Brém a Verdenu. Na severu ruská vojska obsadila Karélii, Estonsko, Ingrii a Livonsko.
Dánský postup byl ovšem zastaven již v únoru 1710 u Hälsingborrgu, kde dánské pluky utržily citelnou porážku od švédského generála Magnuse Steinbocka. Ten se následně snažil udržet švédská území na Baltu.
Zatím Karel XII. podnítil Portu k vyhlášení války Rusku a Osmané vskutku v říjnu 1710 vytáhli na ruské hranice se značným vojskem o dvou stech tisících mužů, takže Petr I. musel stáhnout většinu armády na jih a následujícího roku 1711 byl v červenci na Prutu se 60 000 muži obklíčen a donucen k uzavření míru v Drinopoli. Rusko odstoupilo Azov a slíbilo stáhnout se z Polska, to se ale neuskutečnilo. Švédský panovník byl nakonec Osmany internován pro nepřístojné chování (urážel staré janičáry ze své ostrahy) a držen v izolaci do r. 1713.
V tomto roce sice Steinbock opět porazil Dány u Gadebusche, ale poté spojenci donutili Švédy ke kapitulaci u Töningenu, když předtím obsadili Pomořany a Holštýnsko.
Po skončení války o dědictví španělské v r. 1715 se přidali se svými jednotkami ke spojencům i Prusové a Hannoveřané.
Nicméně již rok předtím po dobrodružném útěku z osmanské internace se opět v rodném Švédsku chopil energicky vlády Karel a začal s konsolidací svých oslabených ozbrojených sil, zejména námořnictva, které utrpělo porážku od Rusů u Hanko a od Dánů u Bülkex před Stralsundem. S 20 000 muži pak švédský panovník zamezil dánský pokus o invazi do Skanska a následně obsadil dánské Norsko v letech 1716-1717. Po roce však byl tento vojácký král zabit 11. prosince při obléhání Frederikstenu.
V letech 1719-1721 ruské výsadky pustošily východní pobřeží Švédska, ale Švédové s vypětím sil zabránili masivnější invazi. Vyčerpané království tří korun uzavřelo v jedenadvacátém roce mír s Ruskem v Nystadtu 30. srpna a impérium založené Petrem I. se stalo namísto Švédska dominantní mocností na Baltu. S Dánskem a ostatními členy koalice pak Švédsko sjednalo mírovou smlouvu již r. 1720 ve Frederiksborgu. Prusko si ponechalo část Pomořan a Štětín, Dánsko vydalo obsazená území mimo Šlesvicka. Rusko si podrželo Livonsko, Estonsko a Ingrii, Karélii a ostatní finské území, mimo Vyborgu, vrátilo Švédsku. Hannoversko včlenilo do svého teritoria Brémy a Verden.
Švédsko: mušketýr řadové pěchoty 1709-1720 a příslušník sboru tělesných trabantů 1700 složeného pouze z důstojníků
Prusko - Braniborsko: mušketýr pěšího pluku „von Sehlabrendorf“ 1700 a hannoverský jezdec dragounského pluku.
V první části konfliktu do poloviny prvního desetiletí osmnáctého století získalo Švédsko převahu díky energicky prováděným manévrům, razantně vedeným taktickým operacím a s perfektně vycvičenou armádou, nejkvalitnější třebaže ne nevelké v celé Evropě, vše díky talentovanému Karlu XII. Nicméně úspěchy jeho malé armády byly pouze dočasné, protože permanentní akce stály severské království nejen finanční, ale především lidské oběti a po několika letech se citelně projevila vyčerpanost osamělého Švédska, nuceného vést válku na několika frontách. Zeslabené švédské pluky už nebyly sto udržet dobytá území v Polsku i v Pobaltí. Na druhé straně v další fázi války, tedy po r. 1706, se po počátečních neúspěších ruská armáda zkonsolidovala a díky stejně energickému až bezohlednému postupu Petra I. došlo k rozsáhlé reorganizaci ruských ozbrojených sil. Po prvních úspěšných šarvátkách přešla na ruskou stranu definitivně strategická iniciativa důsledného ruského cara a nabírala na síle zejména po poltavském vítězství, kdy sehrála důležitou roli i drtivá početní převaha. Ve druhé dekádě století pak převládaly oboustranně obléhací operace, zejména na západním bojišti. Dánové si rovněž přes dílčí neúspěchy udrželi trvalou bojeschopnost, sasko-polské pluky dosahovaly úspěchů více v rámci koordinace svých operací se spojenci, přičemž rovněž v první fázi války jejich nasazení bylo ovšem trvale neúspěšné. Válka ukázala poprvé slabost sasko-polské monarchie, protože na jejím území operovala často bez většího odporu švédská vojska i spojenecké jednotky ruské.
Vojáci všech zúčastněných armád byli vystrojeni vesměs již v prvních předpisových stejnokrojích, zavedených většinou v posledních letech sedmnáctého století, resp. V prvních rocích věku následujícího.
Švédská armáda Karla XII. byla od let 1687 až 1697 jednotně vystrojena v tmavomodrých kabátcích, inspirovaných tehdejšími uniformami francouzskými. Jednotná byla i barva egalizace (vyložení), která byla až na výjimky (u pluků Västerbotten byla barva bílá, u Närke-Värmland a Jönköping červená) žlutá. Vesty a kalhoty byly losinové, punčochy také béžové barvy, pouze u gardy žluté a podle barvy vyložení u výše zmíněných tří pluků.
Justaucorpsy byly ovlivněny, jak řečeno výše, francouzskými předlohami zaslanými právě v osmdesátých letech. Typické byly i kapsy se sedmi knoflíky, rovněž akceptující francouzskou módu. Jinak pro řadové pluky typický střízlivý kabát byl u gardy opatřen prýmky, bohatými zejména u důstojníků, kterým náleželo i nákrční kovové označení s iniciálami panovníka. Prýmky byly i u poddůstojníků s halapartnami. Sám král nosil spartánsky prostý stejnokroj řadového mušketýra. Jinak ve švédské armádě byly stejnokroje podle pluků známé už za Gustava Adolfa II. i poté v padesátých či sedmdesátých letech 17. století, nicméně byly barevně odlišné. Nepočetná kavalérie a dělostřelectvo byly vybaveny rovněž tmavomodrými uniformami, u gardy také premovanými. Armáda byla vyzbrojena během války novými ručnicemi s křesadlovým zámkem vz. 1704, první v Evropě s kovovými nabijáky, ale zase zcela archaicky už vesměs v jiných ozbrojených silách zrušenými píkami.
Sasko-Polsko (personální unie od roku 1697) dva šlechtici (towarzysze) polské národní jízdy u: 1) těžké kavalerie (husaria) s karmínovým kontušem (vrchním) a modrým županem (spodním); 2) střední jízdy (pancerny) s modrým kontušem a karmínovým županem;
Sasko-Polsko: granátník pěchoty v adjustaci do roku 1717 a dragoun Tělesného pluku (Leibdragoner) 1716.
Radikální adjustační změny, vedle dalších inovací, zavedl v ruské armádě Petr I., který pěší nejen organizoval podle obecného evropského standardu a podobně je vystrojil obdobnými uniformními elementy. Třírohý klobouk, u důstojníků s červenobílou plymáží a prýmem, byl v zimním období vystřídán čepicí s klopami chránící uši proti extrémnímu chladu. Předpisově byla zavedena tmavozelená barva kabátů, ale pro nedostatek vesměs importovaného materiálu byly někdy uniformy pěchoty i bílé, červené či šedé a světlemodré, s červenými manžetami (i jiných barev), s červenými kamizolami a kalhotami (také šedými a zelenými), s různobarevnými punčochami, nejvíce šedými, u gardy bílými. Gardový Preobraženský a Semjonovský pluk byly vystrojeny nejlépe, Semjonovský pluk ve světlemodrých kabátech. Důstojnické stejnokroje, zejména opět gardy, byly s bohatým premováním, s nákrčními plechovými srpky s křížem svatého Ondřeje ve znaku a na modré stuze; šerpy důstojníků v poli nošeny od pravého ramene k levému boku, pro slavnostní příležitosti kolem pasu v bílo-modro-červené trikoloře, se stříbřitými třapci u subalterních, zlatistými u vyšších důstojníků. Gardoví granátníci měli mitry s čelným štítkem s orlem a červenobílým pérem, obdobné byly i u bombardýrů dělostřelectva (bez péra), u řadových granátníků byly mitry hrotité soukenné zelené, s okolkem červeným. Dragouni nosili předpisovou uniformu chrpově modrou s bílým vyložením, ale nošena byla i zelená uniforma pěchoty a hojně i bílá s modrými či červenými manžetami. Nákrční šátek byl u důstojníků a gardy bílý (po r. 1720 i celoarmádní), jinak černý, po r. 1720 zaveden rovněž barevný límec. Spontony důstojníků byly dekorovány stejně jako nákrční štítky podle hodností, poddůstojníci byli vybaveni halapartnami a prýmky na manžetách. Dělostřelectvo působilo od počátku v červených uniformách s chrpově modrým vyložením a modrobílé pruhovanými punčochami.
Dánská armáda měla gardové útvary (i granátnický sbor) v červených stejnokrojích, od r. 1711 i kavalérii (do té doby v šedých kabátech), a posléze i dělostřelectvo. Na rozdíl od bohatě dekorované gardy byly řadové dánské pěší pluky ve střízlivých šedých stejnokrojích s egalizačně odlišnými manžetami a punčochami.
Sasko-polská armáda byla vystrojena zpočátku v červených (do r. 1717 spíše karmínového odstínu) uniformách, stejně jak pěchota, tak kavalérie, s dělostřelectvem v šedé uniformě, po r. 1717 v zelené s červeným vyložením. Polské národní, především jezdecké pluky, nosily tradiční vrchní kontuše a spodní župany v různobarevném provedení podle kategorie (husaria a pancerni), poněkud odlišněji byla oděna lehká jízda kozácká či tatarská na straně Augusta II. či Stanislava Leszczyńského, v tradičních stejnokrojových prvcích vycházejících z lidového kroje, s píkami (jako jediná jízda v Evropě) a často i s luky vedle šavlí, karabin a pistolí
Prusko-braniborské oddíly byly vybaveny už standartní uniformou předepsanou v tmavomodré barvě pro pěchotu a dělostřelectvo či dragouny v bílém.
Hannoverský kontingent byl vystrojen červenými kabáty pěchoty a dělostřelectva a bílými kavalérie.