Simón Bolívar

26.02.2013 21:22

Lubomír UHLÍŘ

Naposledy upraveno: 26.02.2013

 

Mezi nejznámější Napoleonovy současníky bezesporu náleží Simón Bolívar (24.7.1783, Venezuela, Caracas - 17.12.1830, Kolumbie, Santa Marta), nazývaný Osvoboditel. Jeho popularita je z pochopitelných důvodů větší v Americe, nežli v Evropě. Bolívar při křtu obdržel hned tři jména: Simón José Antonio de la Santísima Tinidad.

 

Bolívar se narodil jako poddaný španělského krále Karla III. (1759-1788), kterému tehdy náležela převážná část Latinské Ameriky - mimo španělské panství byla tehdy pouze portugalská Brazilie a některé ostrovy a menší území.

Španělské državy v Latinské Americe se skládaly z několika teritoriálních celků, nazývaných místokrálovství. Jednalo se o následující:
- La Plata (Argentina, Bolívie, Paraguay, Uruguay),
- Nové Španělsko (Mexiko a část Střední Ameriky),
- Nová Granada (Ecuador, Kolumbie, Panama, Venezuela),
- Peru (Chile, Peru).

Kromě toho náležely Španělsku ještě ostrovy v tzv. Západní Indii (tj. v Karibském moři) - Kuba, Portoriko a část Santo Dominga. V tehdejších španělských koloniích žilo asi 16,000.000 obyvatel, z toho 7,500.000 Indiánů, 5,500.000 míšenců bělochů s Indiány a černochy a 3,000.000 kreolů (Španělů narozených v koloniích).1)

Španělsko se ke svým zámořským državám chovalo více než macešsky. Madrid uvalil na kolonie celou řadu zákazů a omezení, které vytvářely pnutí mezi metropolí a jejími državami. Obyvatelům Španělské Ameriky bylo zakázáno obchodovat s cizími zeměmi, dokonce i s jinými španělskými koloniemi. Vývoz mohl směřovat pouze do Španělska a kolonie tak byly nuceny omezovat svoji produkci. Osadníci byli zatěžováni velkými daněmi. Církev slídila po nejnepatrnějších stopách bludařství a prostý projev svobodné mysli mohl mít za následek vyšetřování inkvisicí a dokonce i smrt na hranici. Dovoz a tisk knih v koloniích byl zakázán, výjimku činilo pouze mimořádné povolení, udělované ovšem zřídka. Nebylo zajištěno základní školní vyučování.2) Nikdo nesměl cestovat bez zvláštního královského povolení - trestem za nedodržení tohoto zákazu byla smrt. Všechny lodi, vyjma španělských, které se objevily ve španělsko-amerických vodách, měly být ve smyslu královského dekretu považovány za nepřátelské.

Pod vlivem severoamerické války za nezávislost proti Anglii vznikl projekt na reorganizaci španělských amerických kolonií. Autorem byl hrabě de Aranda, státník a ministr krále Karla III., který byl španělským vyslancem v USA. Vylíčil mocnáři, jaký neblahý vliv mohou mít severoamerické události na španělské kolonie, a navrhnul mu následující řešení. Král se měl kolonií zřeknout a postoupit je třem královským princům, kteří se měli stát králi v jednotlivých částech někdejších španělských držav. Nová království měla být tato: království Mexiko, království Peru a království Costa Firme čili království Antilské (v Karibském moři). Karel III. měl přijmout titul císaře a ponechat si Kubu a Puertoriko. Tento projekt, který by mohl přispět ke zmenšení pnutí mezi koloniemi a metropolí, však nebyl králem Karlem III. přijat a Aranda byl propuštěn z královských služeb.3)

Bolívar se narodil do nepokojné doby. V různých vrstvách obyvatelstva španělských držav v Latinské Americe nepřetržitě vzrůstala snaha osvobodit se od nadvlády Madridu. To vedlo k mnoha revoltám v poslední čtvrtině 18. století. Za Bolívarova mládí došlo k několika povstáním.

V roce 1780 se vzbouřili peruánští Indiáni. V jejich čele stál José Gabriel Condorcanqui (narozený mezi lety 1738-1742), který přijal jméno Inky Tupaca Amaru, bojujícího koncem 16. století proti Španělům. Tupac Amaru II. prohlásil, že obnoví stát Inků. Španělská armáda porazila povstalce jen s velkým úsilím. V roce 1780 byl Tupac Amaru zajat a v roce 1781 popraven v duchu odporných středověkých praktik. V témže roce vypuklo povstání v místokrálovství Nová Granada. Bylo vyvoláno zvýšením daní. K obyvatelům města Socorro se připojili Indiáni z okolí. Vzhledem k tomu, že vzbouřenci pronikli do blízkosti hlavního města Bogoty, vyhlásily úřady narychlo snížení daní. Z toho důvodu nastal mezi povstalci rozkol, který dopomohl španělským vojskům k vítězství. V roce 1797 bylo potlačeno povstání ve venezuelském městečku Coro.4)

Bolívar pocházel z bohaté a vážené kreolské rodiny. Jeho otec Juan Vicente Bolívar byl potomkem baskického rodu - jméno Bolívar znamená baskicky mlýnský kámen.5) Jeho předkové byli veřejnými činiteli v koloniích. Bolívar jako dítě ztratil oba rodiče a o jeho výchovu pečovali příbuzní. Jeden z jeho strýců jej nechal zapsat ve třinácti letech jako kadeta do pluku Bílých dobrovolníků miličního vojska. Bolívar byl v patnácti letech povýšen na nadporučíka tohoto pluku.

V roce 1799 byl Bolívar příbuznými poslán do Madridu, aby tam dokončil své vzdělání. Při svém dlouhodobém pobytu navštívil nejen Španělsko, ale i Francii a Itálii. V Madridu mu jeho evropské příbuzenstvo zajistilo uvedení ke královskému dvoru, kde se dopustil společenského poklesku při hře s míčem s princem Asturským.6) V roce 1802 odjel Bolívar do Francie a účastnil se tam mírové slavnosti v Amiensu. Záhy se ale vrátil do Madridu, kde uzavřel dne 25.5.1802 sňatek. Za několik dní odjeli novomanželé do Venezuely. Bolívarova mladá choť Maria Teresa Rodrígez del Toro de Bolívar již v roce 1803 onemocněla a za několik dní zemřela.7)

Bolívar opustil vlast, ve které na něj doléhaly smutné vzpomínky a koncem roku 1803 dorazil do Španělska. V Cadizu se stal členem zednářské lože, založené na osvoboditelských zásadách a poté odjel do Madridu navštívit svého tchána. Dále zamířil do Paříže. „Ve společnosti elegantních a hýřivých mladíků pařížských oddal se životu rozkošnickému a okázalému, utráceje tak důchody svého jmění. Dospěl až tak daleko, že platil za arbitra elegantiarum a klobouk zvláštního tvaru, jejž nosil, byl nazván v Paříži kloboukem Bolívarovým a záhy se stal běžnou módou.8) Politické prostředí pozdního konzulátu mu ale nevyhovovalo a v domě své sestřenky Fanny Dervieu de Villars činil ostré výpady proti Napoleonovi. A jak bylo jeho zvykem, vyráběl společenské skandály.9) Za Bolívarova pobytu v Paříži se odehrála Napoleonova korunovace, ale Bolívar se jí odmítl zúčastnit.10)

Z Francie Bolívar odcestoval do Itálie. „Když procházel Milánem, dověděl se právě o chystané korunovaci Napoleonově na krále italského, a na domluvu svého přítele a učitele11) potlačil své rozhořčení a účastnil se obřadů.12) Jak je tedy vidět, Bolívarova zatvrzelost vůči Napoleonovým korunovacím nebyla nepřekonatelná. Z Milána se Bolívar odebral do Říma. Při svém pobytu v Římě byl přijat papežem Piem VII.13) A opět vytvořil další společenský poklesek, což odpovídalo jeho temperamentní letoře. Při audienci totiž odmítnul políbit kříž na papežově sandálu, jak bylo tehdy zvykem.14) Bolívarova cesta vedla až do Neapole, pak znovu odjel do Paříže, kde se rozhodnul vrátit do Venezuely přes Spojené státy americké. Do Caracasu dorazil počátkem roku 1807.

Během Bolívarovy nepřítomnosti ve vlasti se na jihoamerickém kontinentu odehrály závažné události. V roce 1806 ztroskotal pokus Francisca Mirandy,15) žijícího v emigraci, vylodit se na pobřeží Venezuely a zahájit osvobozeneckou válku. V letech 1806-1807 se Angličané, kteří tehdy byli ve válce se Španělskem, pokusili zmocnit La Platy, ale byli poraženi místní domobranou.16)

Po svržení krále Ferdinanda VII. a dosazení Josefa Bonaparta na španělský trůn v roce 1808 nastala v koloniích složitá politická situace. Představitelé koloniální správy se nemohli rozhodnout, zda má být zachována věrnost dosavadnímu bourbonskému králi internovanému ve Francii a zastupovanému ve Španělsku ústřední juntou, nebo zda má být uznán nový bonapartistický král. „Mnohé kraje španělské Ameriky odepřely uznati svrchovanost vlády založené Napoleonem ve Španělsku. Jedním z prvních byla Venezuela, kde generální kapitán Las Casas byl dokonce přinucen vzdáti se svého úřadu, ježto byl považován za frankofila, a když dva vyslanci Muratovi dorazili do Caracasu, podařilo se jim jen stěží zachrániti se před rozzuřenou chátrou. Nový generální kapitán Emparán byl rovněž sesazen několika občany caracasskými 19. dubna 1810, protože projevil svou liknavost vůči událostem, jež se odehrávaly ve Španělsku. Na podkladě těchto událostí utvořil se vládní výbor (Junta de Gobierno), jenž si přikládal týž charakter jako junty vytvořené po francouzském vpádu v některých městech staré vlasti, aby hájily zájmy koruny. Junta caracasská hlásala od počátku cíle ušlechtilé: bdíti nad nedotknutelností území, nabídnouti všechnu potřebnou podporu matce vlasti k dalšímu pokračování ve válce za neodvislost, a poskytnouti rovněž i nejbezpečnější útulek všem Španělům, kteří by se uchýlili do zámoří. Ale vše to dělo se v rámci dokonale suverénního státu, neboť již s počátku bylo vyhlášeno zneuznání současné španělské vlády utvořené Napoleonem. Ale kolem těchto zřízení kroužil skrytý duch touhy po neodvislosti jihoamerické, jenž se projevil dříve již v pokusech o otevřenou vzpouru.17)

Do poloviny roku 1809 přešla moc ve všech španělských koloniích v Americe do rukou přívrženců junty. Jejich předpoklad, že uznání bourbonského režimu jim umožní odstranit královské úředníky a nahradit je vlastními samosprávními orgány, se ukázal jako mylný. Vzdor změnám v metropoli se španělský koloniální režim nijak podstatně nezměnil. Patrioti v koloniích tedy převzali aktivitu do vlastních rukou. V létě 1809 vypukla povstání ve městech Chuquisaca, La Paz (Horní Peru) a Quito (Ecuador),18) byla však rychle potlačena.

Zprávy o těžkých porážkách bourbonských vojsk ve Španělsku a o francouzské okupaci větší části metropole ze začátku roku 1810 se staly signálem ke všeobecnému povstání ve španělských amerických koloniích. Na jaře a v létě roku 1810 byly v hlavních koloniálních městech (Bogota, Buenos Aires, Caracas, Quito) svrženy španělské vládní orgány, které nyní nahradily vlastenecké junty. V září 1810 se revoluce rozšířila do Chile a Mexika.

V Mexiku (Novém Španělsku) dosáhl boj za nezávislost velkého rozsahu. V jeho čele stál kněz Miguel Hidalgo, kterému se podařilo postavit velkou armádu, složenou převážně z indiánských rolníků. Povstalci obsadili řadu velkých měst a ohrozili i hlavní město México. V roce 1811 ale byli poraženi, Hidaldo a další vůdcové byli zajati a popraveni.

Bolívar se zapojil do protišpanělského odboje již v roce 1810. Dostavil se do Cartageny - sídla republikánské vlády Nové Granady. Zde byla prohlášena nezávislost 20.7.1810 v rámci projektů, které přijala Venezuela téhož roku pod dojmem událostí ve Španělsku. Prezident Torrices Bolívara zařadil do národního vojska, stojícího pod Mirandovým velením. Bolívar byl pověřen obsazením vojensky důležitých míst. Po porážce republikánů Bolívar uprchnul na britskou Jamaiku.

V roce 1812 se vrátil, dobyl Caracas v roce 1813 a stal se prezidentem a diktátorem republiky Venezuely. Dne 15.6.1813 vydal ve městě Trujillo výnos, zvaný Proklamace o válce a smrti (Decreto de Guerra y Muerte). Ve svém dekretu Bolívar proklamoval smrt nejen pro španělské vojáky, ale i pro osoby, které se neúčastnily protišpanělského odboje. Pro své spolubojovníky a spojence hlásal beztrestnost a zařazení do vlasteneckých řad, bez ohledu na jejich minulost. Tehdejší občanská válka překypovala krutostmi, které v Evropě neměly obdoby, leda snad na Balkáně nebo na tehdejším Iberském poloostrově. A zcela nevybíravě si počínaly obě strany. V roce 1815 musel Bolívar po vojenských neúspěších znovu uprchnout před španělskou přesilou.

Bolívar pobýval na Jamaice a na Haiti. Španělská král Ferdinand VII., který usednul na španělský trůn, poslal do Venezuely vojska k potlačení vzpoury. Válečná výprava vyplula z Cádizu v únoru 1815. Sestávala z 65 transportních lodí, chráněných válečnou lodí se 74 děly. Expediční vojsko čítalo 15.000 mužů včetně lodních posádek. Velitelem byl generál Pablo Morillo, který se vyznamenal v bojích proti Napoleonovi. Španělská armáda dorazila do Venezuely, kde byl odboj již poražen a veškerý odpor se omezoval na guerillu, rozptýlenou po llanech.

Do vlasti se Bolívar opět vrátil v lednu 1817, když získal pomoc prezidenta Haitské republiky Pétiona. Ve Venezuele se k němu připojily místní guerillové protišpanělské jednotky. Dočasným hlavním městem povstalců se stala Angostura. Bolívar získával stoupence i různými sociálními výhodami. Osvobodil černé otroky a přidělil půdu pastevcům (llanerům). To mu zajistilo početní nárůst armády, do níž pod velením José Antonia Páeze přešli i odbojní llanerové, kteří dosud podporovali španělský režim. Do Bolívarovy armády vstoupilo i několik tisíc zahraničních dobrovolníků (anglických, irských, německých, francouzských aj.).

K první srážce mezi vlastenci a vojsky Morillovými došlo v místě zvaném Mucuritas a velitel španělský byl nucen ustoupiti před náporem svých odpůrců i před ohněm planoucí stepi, jež v této době oplývala suchými pastvinami. Se vztahem k tomuto boji s vojem Páezovým píše Morillo do Madridu takto: »Dnes jsem se střetnul po prvé se vzbouřenci na místě zvaném Mucuritas a po 14 nepřetržitých útocích jejich jízdy proti mým unaveným šikům pochopil jsem, že tito povstalci nejsou hordy lupičské, jak mně byli líčeni.«“19)

Kongres zahájený z Bolívarovy iniciativy roku 1819 v Angostuře proklamoval zřízení Kolumbijské republiky, skládající se z Venezuely, Nové Granady (Kolumbie) a provincie Quito (dnešní Ecuador). V čele republiky stál Bolívar s mimořádnou plnou mocí.20)

Španělské vojenské aktivity ale pokračovaly i v této době. V roce 1819 se Morillo utábořil v centrálních provinciích, když předtím dobyl republiku Nová Granada, kde mu vzdorovalo pouze město Cartagena. Bolívar se rozhodl vytáhnout proti Španělům. Po obtížném přechodu And zvítězil v bitvě u Boyacá a obsadil Bogotu. Bolívar zorganizoval vládu v Bogotě a vrátil se do Angostury, aby sněmu podal zprávu o svých krocích.

V roce 1820 bylo ve venezuelském městě Santa Ana uzavřeno příměří se Španělskem. V rámci jednání Bolívara s Morillem byla uznána republika Kolumbie a Španělsko se podvolilo vyjednávat s ní jako s rovnocenným státem. Dohody přinesly ukončení války na život a na smrt.

Příměří mělo ale krátké trvání. Dne 24.6.1821 došlo k bitvě u města Carabobo, v níž byli Španělé poraženi. Venezuela a větší část Kolumbie se tak zbavily španělské nadvlády. V létě 1822 obsadila kolumbijská vojska po přechodu přes hory Quito. Celé kolumbijské území tím bylo osvobozeno od Španělů.

V době, kdy Bolívar vítězil v Kolumbii, probíhal odboj proti Španělům i v ostatních latinskoamerických koloniích.

V Mexiku pokračoval v boji, započatém Miguelem Hidalgem, kněz José María Morelos, bývalý Hidalgův spolubojovník. Z jeho iniciativy byl roku 1813 svolán kongres, který vyhlásil nezávislost Mexika a v roce 1814 přijal ústavu. Povstalci dobyli mnoha vítězství, ale v roce 1815 je Španělé definitivně porazili a Morelose zastřelili. Poté ještě nějakou dobu Morelosovi stoupenci vedli guerillovou válku. Ale již v roce 1820 začal znovu odboj proti Španělsku, v jehož čele stál Augustín Itúrbide,21) bývalý důstojník španělské armády. V roce 1821 jeho armáda obsadila hlavní město, španělská vojska musela opustit zemi a byly prohlášena mexická nezávislost. Současně byla prohlášena nezávislost i ve středoamerických státech. Itúrbide se prohlásil císařem, ale panoval pouze do roku 1823, kdy byl svržen a v Mexiku bylo nastoleno republikánský režim.22)

Ve Střední Americe byla vyhlášena nezávislost současně s Mexikem. Za Itúrbideho vlády byla středoamerická území připojena k Mexiku, po jeho pádu se ale odtrhla a vytvořila federativní republiku Spojené středoamerické provincie.

Nezávislost Spojených provincií La Platy (pozdější Argentiny) byla vyhlášena kongresem v Tucumánu v roce 1816. V roce 1817 pronikla argentinská armáda pod velením generála Josého San Martína do Chile. Společně s chilskými revolucionáři, v jejichž čele stál Bernardo O’Higgins, zvítězila nad španělskými vojsky. V roce 1818 byla vyhlášena nezávislost Chile v čele s O’Higginsem. Z Chile vtrhla San Martínova armáda v roce 1820 do Peru. V červenci 1821 obsadila hlavní město Limu, kde bylo Peru prohlášeno za nezávislý stát. Nicméně značnou část země, včetně Horního Peru, ovládali stále Španělé.

Nastalo poslední dějství osvobozeneckého boje v Latinské Americe a na scénu opět vstoupil Simón Bolívar. Peruánská vláda jej totiž požádala o pomoc proti Španělům. Kolumbijská vojska byla vyslána na podzim 1823 do Peru. Španělská armáda byla poražena 6.8.1824 v bitvě u Junínu a 9.12.1824 byla definitivně rozdrcena generálem Sucrem,23) Bolívarovým spolubojovníkem, v bitvě u Ayacucha. Dosavadní peruánské území se pak rozdělilo na dvě republiky - Peru a Bolívii. Obě republiky se daly pod Bolívarovu ochranu, který se zde stal diktátorem. Bolívar byl nazván Otcem a Osvoboditelem Peru.

Trvalo však ještě dva roky, než španělská moc na jihoamerické pevnině zcela zanikla. Až v roce 1826 kapitulovala poslední španělská posádka v pevnosti Callao v Peru. Španělské državy v Americe se tím zredukovaly na Kubu a Puertorico.24) Španělsko se tak zařadilo mezi mocnosti druhého řádu a přestalo mít vliv na světovou politiku.

Nové latinskoamerické státy záhy dosáhl diplomatického uznání. V roce 1822 je uznaly USA, v roce 1824 Anglie a v roce 1826 s nimi Francie navázala obchodní styky - odmítnutí oficiálního uznání bylo pouze formálním aktem bourbonského režimu, dbalého principu legitimity.

V roce 1826 byl z Bolívarovy iniciativy učiněn pokus o vytvoření konfederace latinskoamerických států. Byly na něj pozvány všechny jihoamerické země. Kongres zahájil svoji činnost v červnu 1826 v Panamě, která byla tehdy součástí Velké Kolumbie. Jednalo se na něm hlavně o prohlášení trvalé neutrality konfederovaných států. Dále mělo být upraveno zákonodárství na zásadách mezinárodního práva. Měly být odstraněny některé nesrovnalosti mezi zúčastněnými státy. Dále se jednalo o zrušení otroctví. K opatřením proti anarchii a proti vládnímu despotismu měl být jmenován smírčí soud. Konfederace měla postavit společné vojsko a válečné loďstvo. Výsledky kongresu nebyly žádné, neboť se neusnesl na žádných zásadách. Ke škodě latinskoamerických států - jak o tom svědčí řada válek v 19. a 20. století v tomto teritoriu.

Bolívarova velká moc vzbuzovala závist v různých politických kruzích. Důsledkem toho bylo, že se nejprve vzdal diktátorství nad Peru a Bolívií. Později, když se odtrhla Venezuela od Kolumbie a proti Bolívarovi vypuknul odboj, vzdal se 27.4.1829 úřadu kolumbijského prezidenta a uchýlil se do kolumbijského města Santa Marta. Aby uhradil náklady cesty do tohoto města, byl nucen prodat bogotské mincovně své stříbrné příbory. Z jeho jmění, které čítalo na začátku války čtyři miliony pesos, zůstaly jen nepatrné zbytky. Trpěl plicní tuberkulózou, která jej také zahubila. Krátce před smrtí napsal provolání k národu.25) Zemřel dne 10.12.1830.26)

Bolívarovy ostatky byly převezeny do Caracasu a na jeho památku tam byl postaven vítězný oblouk a posléze i jezdecký pomník na náměstí, nesoucím jeho jméno. Bolívarovo srdce ale bylo uloženo v mauzoleu ve městě San Marta. To byl začátek Bolívarovské legendy. Simón Bolívar Osvoboditel zůstává dodnes latinskoamerickým idolem a národním hrdinou. Jeho památka je však uctívána i v jiných zemích. „V tuctech jihoamerických měst stojí sochy tohoto mladého Jihoameričana - nemluvě o té, která stojí v Central Parku v New York City - a o vlysu ve Washingtoně, kde je vymalován, a o jeho obraze, darovaném jeho rodnou zemí městu v Missuri, které přijalo za své jeho jméno. Nádherný pomník na hlavním náměstí (po něm pojmenovaném) v Carácasu, jeho rodišti, nese tento hrdý nápis: SIMON BOLÍVAR, OSVOBODITEL VENEZUELLY, NOVÉ GRANADY, ECUADORU A PERU, A ZAKLADATEL BOLIVIE.“27)

Velký válečník nemá pokoj ani po smrti. Přestože se všeobecně má za to, že Bolívar zemřel na tuberkulózu, prezident Venezuely Hugo Chávez nařídil v létě 2010 exhumaci jeho těla, aby se zjistilo, zda Bolívar nebyl zavražděn. Chávez totiž z venezuelského jakož i latinskoamerického národního hrdiny učinil idol své politiky. Socialistický prezident své politické kroky označuje za Bolívarovskou revoluci.28) Mrtvý velikán ovšem může být využíván kýmkoliv a k jakémukoliv účelu.

 

 

Seznam literatury:

ALLMMAYER-BECK, J. Ch., LESSING, E. Die K. (u.) K. Armee 1848-1914. Gütersloh 1980.

BASTARDO-SALCEDO, J. Historia Fundamental de Venezuela. Caracas s.a.

BELENKIJ, A. B. Razgrom meksikanskim narodom inostrannoj intervencii (1861-1867). Moskva 1959.

BOYD, B. Bolivar. Liberator of a Continent. New York 1998.

BUSHNELL, D. The Liberator. Simón Bolívar. New York 1970.

BUSHNELL, D., FOMOFF, F. El Libertador. Writings of Simón Bolívar. Oxford 2003.

BUSHNELL, D., MACAULAY, N. The Emergence of Latin America in the Nineteenth Century. Oxford-New York 1994.

Dějiny světa VI. Praha 1964.

DUCOUDRAY, H. Memoirs of Simón Bolívar. Boston 1829.

DURMAN, K., SVOBODA, M. Slovník moderních světových dějin. Praha 1969.

GLEITER, J., THOMPSON, K. Simon Bolivar. Milwaukee 1989.

HASLIP, J. The Crown of Mexico. Maxmilian and His EmpressCharlota. New York 1973.

HELLWALD, F. Maximilian I., Kaiser von Mexiko. Wien 1869.

KLÍMA, J. Simón Bolívar. Praha 1983.

KRYŠTŮFEK, J. M. Dějiny nové doby I.-IV. Praha (1894).

LAVRECKIJ, I. P. Bolivar. Moskva 1981.

LUDWIG, E. Bolivar rytíř slávy a svobody. Praha 1948.

LYNCH, J. Simón Bolívar. A Life. Yale 2006, 2007.

LYNCH, J. Simón Bolívar and the Age of Revolutions 1808-1826. New York 1986.

LYNCH, J. The Spanish American Revolutions 1808-1826. New York 1986.

MADARIAGA S. Bolívar. Westport 1952.

MASUR, G. Simón Bolívar. New Mexico 1969.

MIJARES, A. The Liberator. Caracas 1983.

MONTILLA, J. A. El Libertador Simón Bolívar y su papel en la revolucion emancipadora de la América Española; česky: Osvoboditel Šimon Bolívar a jeho účast na osvoboditelském boji Jižní Ameriky. Praha 1930.

REZA, G. La invención de la paz. De la república cristiana del duque de Sully a la sociedad de naciones de Simón Bolívar. México 2009.

ULICZNY, J. Geschichte des österreichisch-belgischen Freikorps in Mexiko. Wien 1868.

VARONA, F. Simon Bolivar. Latin American Liberator. Brookfield 1993.

VOGELTANZ, J. Rakouský dobrovolnický sbor v Mexiku v letech 1864-1867. In: Bellum 1866 č. 1/1997. (viz též primaplana.cz)

YBARRA, T. R. Bolívar Osvoboditel. Praha 1932.

 



Poznámky:

1)Pro srovnání - tehdejší portugalská Brazilie měla asi 3 miliony obyvatel, z toho 1,5 milionu černých otroků (Dějiny světa VI. Praha 1964, s. 173).

2)Osvícený domorodec z Nové Granady (teď republiky Columbie) koupil ve Philadelphii tiskařský lis, dopravil jej na lodi až do své vlasti a daroval jej rodnému městu. Španělské úřady jej ihned zničily. V Buenos Aires zřídili místní kupci navigační školu, aby byli mladí osadníci vyučováni základům plavby. Španělé ji zavřeli. Pokrokový Paraguajec zřídil na svých statcích mlýn na mletí mandioky, jedné z hlavních místních plodin. Španělské úřady ho přiměly, aby jej zrušil. Město Mérida žádalo španělského krále o dovolení založit universitu. Král odpověděl: „Nepovažuji vzdělání v Americe za prospěšné!“ (YBARRA, T. R. Bolívar Osvoboditel. Praha 1932, s. 20).

3)Viz MONTILLA, J. A. El Libertador Simón Bolívar y su papel en la revolucion emancipadora de la América Española. Osvoboditel Šimon Bolívar a jeho účast na osvoboditelském boji Jižní Ameriky. Praha 1930, s. 68. Srov. LAVRECKIJ, I. P. Bolivar. Moskva 1981, s. 13-14.

4)Dějiny světa, c.d., s. 176.

5)MONTILLA, J. A., c.d., s. 76.

6)Jednoho dne pozval jej princ Asturský, pozdější Ferdinand VII., do Aranjuezu ke hře míčem a raketami. Při té příležitosti, když byli nejlépe zabráni do hry, prudká a špatně mířená rána Venezuelanova zasáhla hlavu princovu a srazila mu čapku. Princ byl pohoršen, ale královna Marie Luisa, jež byla hře přítomna, přiměla jej, aby dokončil započatou partii. O mnoho let později říkával Bolívar, když si vzpomněl na tuto epizodu: »Kdo by si byl pomyslil, že ona příhoda bude předzvěstí, že já mu jednou srazím nejskvostnější drahokamy jeho koruny?«“ (MONTILLA, J. A., c.d., s. 77-78).

7)Tato skličující událost naplnila zoufalstvím Bolívara, jehož bezmezný bol nesmazatelně zapůsobil i na jeho příští osud. Za několik let potom napsal sám: »Miloval jsem vřele svoji choť a po její smrti jsem přísahal, že nevstoupím v nový sňatek - a splnil jsem také své slovo. Kdybych nebyl ovdověl, můj život snad by byl jiný: nebyl bych generálem Bolívarem ani osvoboditelem, přesto že bych se jistě nebyl stal starostou v městečku San Mateo.« A tak bolest, jež velkými duchy otřásá, ale je i tříbí, propukla hluboce u Bolívara, jenž od okamžiku, kdy se zhroutilo jeho štěstí a jeho láska, zalétal svým duchem pouze k ideám a podnikům velkorysým a nesnadným.“ (MONTILLA, J. A., c.d., s. 79).

8)MONTILLA, J. A., c.d., s. 80.

9)V salonech této dámy (Fanny Dervieu de Villars - pozn. aut.) má příležitost seznámiti se s osobami význačnými a věhlasnými, jako byl generál Oudinot, vrchní velitel královské policie, a dámy Mme Recamier a Mme de Stael. Jednoho dne setkal se tam s princem de Beauharnais, synem Josefiny Bonapartové, a oba byli sobě představeni. Jak se zdá, dvořil se princ sestřence Bolívarově, jež současně nebyla chladna ke dvornostem svého bratránka, což přirozeně přivodilo u obou zvláštní nedůvěru a vydrážděnost. Při jisté příležitosti, na jednom z večírků uspořádaných Fanny de Villars, otázala se tato prince - s oním nádechem útočné pichlavosti, jež je vlastní ženě panovačné a hledané - kterému zvířeti se podobá Bolívar, načež tázaný odpověděl: A un moineau! (vrabci); Bolívar jenž stál opodál a sledoval rozmluvu v zlostném rozhorlení, pravil princovi: »A vy se zase podobáte havranu!« Hostitelka musela zakročit, aby uklidnila Bolívara, jenž nepochopil správně výrazu užitého Beauharnaisem, domnívaje se, že o něm řekl, že se podobá opici (španělsky »mono«).“ (MONTILLA, J. A., c.d., s. 80). V uvedeném textu jsou dvě chyby. Jedna vznikla nesprávným překladem - Oudinot je v české části knihy označován jako velitel královské policie, zatímco ve španělském originálním textu se hovoří na s. 29 o policii císařské. Druhou chybou je, že Oudinot nikdy nebyl velitelem policie, Montilla si jej zřejmě spletl se Savarym, který ale tuto funkci zastával až později. Nicméně k popisované události došlo po instalaci císařství, což je v souladu s titulem Evžena Beauharnaise.

10)Až dotud byl zaníceným obdivovatelem Bonapartovým; když se však vítěz od Marenga sám obdařil samovládným titulem císaře, odvrátil se mladý Venezuelan od své modly. Byla mu nabídnuta příležitost pozorovat korunovaci s výhodného místa, ale on rozhodně odmítl účast a strávil hodiny, v nichž byl Bonaparte korunován, tvrdošíjně v svém pařížském bytě.“ (YBARRA, T. R., c.d., s. 14). „Za jeho pobytu v Paříži se slavila císařská korunovace Napoleonova, a mladý Venezuelan nevyšel onoho dne ani z domu pod dojmem nelibosti, již mu způsobil tento akt, což zajisté je dokladem, že světské rozkoše nepotlačovaly v něm jeho nadšení pro povznesené zásady.“ (MONTILLA, J. A., c.d., s. 81).

11)Šlo o Dona Simona Rodrígeze, který byl bývalým Bolívarovým učitelem v Caracasu, s nímž se Bolívar setkal v Milánu.

12) MONTILLA, J. A., c.d., s. 81.

13)Papež Pius VII. (1800-1823) se narodil v roce 1742. Jeho vlastní jméno bylo Barnaba Niccoló Maria Luigi Chiaramonti. Vstoupil do benediktinského řádu a papežem byl zvolen dne 14.3.1800. V roce 1801 uzavřel konkordát s Francií a v roce 1804 korunoval v Paříži Napoleona I. Kvůli svým protifrancouzským postojům byl v roce 1809 internován ve Francii a propuštěn až roku 1814. Vrátil se do Říma, ale po Napoleonově návratu z Elby se uchýlil na nějaký čas do Janova.

14)Byl přijat papežem v průvodu španělského vyslance, jak se sluší Španělovi vznešené krve. Když velekněz vešel do audienční síně, mladý Jihoameričan padl na kolena na vyslancův pokyn; když mu však diplomat pošeptal, že dalším bodem programu jest políbit kříž na papežově sandále, Bolívar to odmítl. Nadarmo naň Španěl kýval a ukazoval; mladý muž zíral nepohnutě před sebe. Na štěstí papež, sympatisuje z nějakého důvodu s návštěvníkovou zdráhavostí, řekl šlechetně: »Nechte mladého muže z Indií, ať dělá, co mu libo«, a dal mu několik otázek o jeho dalekém domově a jeho obyvatelích, které zmírnily nesnáze okamžiku. Později, háje se proti výčitkám, které mu začal vyslanec činit, jakmile se octli z doslechu papeže, zvolal mladý Venezuelan rozhořčeně: »Svatý otec má asi velmi málo úcty k odznaku svého náboženství, nosí-li jej na noze!«“ (YBARRA, T. R., c.d., s. 17). Bolívarův výrok bývá uváděn i v jiné podobě: „Papež si neváží symbolu křesťanství, když jej nosí na svých střevících, když mnohem mohutnější monarchie pokládají za čest nosit jej na koruně.“ (LAVRECKIJ, I. P., c.d., s. 32).

15) Francisco Miranda (1750-1816), narozený v Caracasu, byl jedním z účastníků bojů za osvobození od španělské nadvlády. Kvůli svým neúspěšným aktivitám musel opustit vlast a uchýlil se do Evropy. Ve Francii se stal generálem revoluční armády, ale byl obviněn ze zrady a uprchl do Anglie. Tam se snažil získat pomoc pro odboj proti Španělsku ze strany Anglie a USA. Neuspěl a v roce 1804 se vrátil do Francie, odkud byl ale vypuzen od prvního konzula. V roce 1806 odjel do USA a odtud uspořádal vojenskou výpravu do Jižní Ameriky. Vzdor mnoha neúspěchům se zde udržel až do roku 1812, kdy byl Simónem Bolívarem a dalšími důstojníky vydán Španělům. Ti jej odvezli do Cadizu, kde ve vězení zemřel.

16) Srov. Dějiny světa, c.d., s. 176.

17)MONTILLA, J. A., c.d., s. 73-74.

18)Věci vyvíjely se klidným tokem, když neočekávaná událost vzrušila mysli; byla to zpráva o krvavých obětech na životech vlastenců, kteří v Quitu utvořili Juntu za stejným účelem jako v Caracasu. To vydráždilo ducha všech a naklonilo je ve prospěch radikálnějšího postupu.“ (MONTILLA, J. A., c.d., s. 74).

19) MONTILLA, J. A., c.d., s. 87.

20)Tato Kolumbijská republika (s venezuelskou vlajkou, znakem a hymnou) se rozpadla již v roce 1830. Na jejím území vznikly tři republiky - Venezuela, Kolumbie a Ecuador.

21)Augustín Itúrbide (27.9.1783-19.7.1824) vstoupil do španělské armády v roce 1798. V roce 1810 dosáhl hodnosti nadporučíka a v roce 1816 byl velitelem na severu Mexika. Roku 1820 se připojil s většinou své armády k mexickým povstalcům. V roce 1821 se stal hlavou nové vládní junty a donutil Španěly k opuštění Mexika. Dne 21.7.1822 byl korunován na mexického císaře (jako takový byl Augustín I.). Záhy se ale proti němu vytvořila generálská opozice, v jejímž čele stál generál Santa Anna. Itúrbide dne 19.3.1823 abdikoval a odešel do exilu, kde pobýval v Itálii a Londýnu. Dne 15.7.1824 se vrátil do vlasti, byl ale zatčen a zastřelen. V roce 1838 za konzervativní vlády Anastasia Bustamanteho byl prohlášem za národního osvoboditele.

22) K obnovení monarchie v Mexiku došlo v roce 1864. Císařem se stal mladší bratr rakouského císaře Františka Josefa I., arcivévoda Maxmilián (jako mexický císař Maxmilián I.). Z počátku byl podporován francouzskou armádou, ale po jejím stažení nestačila jeho vojska, složená z místních legitimistů a belgických a rakouských dobrovolníků odolávat republikánům. Maxmilián byl zajat a zastřelen v roce 1867 a v Mexiku byla definitivně obnovena republika. Viz Dějiny světa, c.d., s. 177, 180; ULICZNY, J. Geschichte des österreichisch-belgischen Freikorps in Mexiko. Wien 1868; VOGELTANZ, J. Mexického tažení se zúčastnil i domažlický rodák. In: Domažlický deník 23.4.1996, 7.5.1996; TÝŽ Rakouský dobrovolnický sbor v Mexiku v letech 1864-1867. In: Bellum 1866 č. 1/1997, s. 3-14.

23) Antonio José de Sucre (1795-1830) vstoupil do povstaleckého vojska v roce 1810. V letech 1814-1817 sloužil v generálním štábu a pak bojoval pod Bolívarovým velením. V roce 1820 obdržel velení nad armádním sborem. V letech 1820-1824 svedl se španělskými vojsky několik vítězných bitev. V roce 1825 se stal doživotním prezidentem Bolivijské republiky. Této funkce se vzdal již v roce 1828. Potom se stal předsedou kongresu a byl jedním z komisařů, kteří měli vyjednávat mír s Venezuelou. V červnu 1830 byl úkladně zavražděn z návodu svého protivníka generála Ovandy.

24) Oba tyto ostrovy Španělsko ztratilo v důsledku prohrané války s USA v letech 1898-1899.

25)Kolumbijci! Obětoval jsem celý svůj život a všechnu svou sílu, abych nastolil svobodu tam, kde kdysi vládli tyrani. Pracoval jsem nezištně, obětoval jsem celý svůj majetek i klid své duše. Když jsem viděl, že pochybujete o mé nezištnosti, odešel jsem. Moji nepřátelé zneužili vaší důvěřivosti a pošlapali, co mi bylo nejsvětější - mé dobré jméno a mou lásku ke svobodě. Stal jsem se obětí svých pronásledovatelů, kteří neváhali pronásledovat mě až na pokraj hrobu. Odpouštím jim. Opouštěje Vás, chci Vám říci, že moje láska k Vám neochabla. Netoužím po slávě, ale přeji si, aby Kolumbie byla jednotná. Spojte se všichni k uskutečnění tohoto velkého úkolu - lid tím, že bude poslušen své vlády a potlačí anarchii, kněží svými modlitbami, jež vysílají k nebesům, vojáci tím, že budou bránit základní zásady tohoto státu. Kolumbijci! Mým posledním přáním je blaho země. Přispějě-li má smrt k tomu, aby byla jednota obnovena a rozpor překonán, klidně zemru. Simon Bolivar.“ (LUDWIG, E. Bolivar rytíř slávy a svobody. Praha 1948, s. 386-387).

26)Když se dr. Révérend, byv požádán od Bolívarových přátel, aby přistrojil mrtvolu, ujme svého smutného úkolu, shledá, že noční košile, kterou měl Osvoboditel na sobě, když zemřel, je roztrhána. Francouz je bez sebe rozhorlením. Zvolá: »Nedovolím, aby Simon Bolívar měl roztrhaný šat, ani když už je mrtvolou! Není-li tu pro něho nějaké lepší, pošlu do svého domu pro svou vlastní košili!« Generál Silva, jeden z přátel, kteří stáli u smrtelného lože, pospíší do svého pokoje a vrátí se za několik minut s jinou noční košilí. V tomto oděvu přistrojí dr. Révérend mrtvolu. Tak zemřel Simon Bolívar Osvoboditel - muž, který osvobodil čtyři země a založil pátou, vítěz mnoha tuhých bitev, jehož činy ho proslavily v celém světě a získaly mu čestné místo ve vznešeném seznamu apoštolů svobody, místo, s kterým soupeří jen málo jiných, ve vyhnanství, pod cizím krovem, oděn ve vypůjčenou noční košili.“ (YBARRA, T. R., c.d., s. 244-245).

27) YBARRA, T. R., c.d., s. 16.

28) MARTIN, Stephen. Hugo Chavez presents Simon Bolivar, http://venezuelanalysis.com, 05.10.2009, ORTA, Raymond. Resultados de la exhumación de Simón Bolivar: "Son los restos del Libertador", http://www.criminalistica.net, 26.07.2011.