Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 3/4

20.02.2015 17:10

Jan Vogeltanz - věnováno památce Lubomíra Uhlíře

Naposledy upraveno: 22.06.2015

 

Generalita, zeměbrana a námořnictvo po roce 1867

Rakousko-uherská generalita si ponechala stejnokroje podle předpisu z roku 1849 a nově vlastně oblékla pouze blůzu v barvě zbrojního kabátu, tedy ve štičí šedi. Blůza ovšem měla u nejvyšších velitelů omezené použití, neboť až do roku 1908 byla určena pouze pro interní službu v kancelářích. Uniformy generálů byly dvouřadé a vycházely v podstatě z převlečníků doby do roku 1848, novinkou byly jen nové distinkce. Egalizace zůstala šarlatově červená, prýmy a knoflíky zlatisté. Služební čepice byla celoarmádního důstojnického vzoru; dvourohý klobouk s prýmem a zeleným péřovým chocholem je uváděn v předpisech podle modelu nošeného ženijním štábem. Kalhoty služební a přehlídkové uniformy byly modrošedé s dvojitým šarlatovým lampasem, upravené i jako jezdecké.

1) generální pobočník v přehlídkové uniformě; 2) křídelní pobočník císaře; 3) generální inspektor dělostřelectva; 4) generální inspektor ženistů; 5) generál v tzv. německé slavnostní uniformě; 6) důstojník generálního štábu v přehlídkové uniformě; 7) generál v tzv. uherské slavnostní uniformě; 8) generální auditor v přehlídkové uniformě; 9) generaní intendant v přehlídkové uniformě; 10) generální štábní lékař; 11) generál v tzv. německé služební uniformě; 12) generál v tzv. uherské služební uniformě.

[SUSSMANN, Anton(?)] Militär-Album aller Länder, Heft 2 und 3: Die Oesterreich.-Ungarische Armee - 204 Abbildungen in Farbendruck. Leipzig, Moritz Ruhl, [ca 1890], Leporello von 16 Tafeln, Tafel 1.

 

Gala stejnokroj - stejně jako předchozí určený pro tzv. německou generalitu - akceptoval bílý kabát a červené pantalony (tyto se zlatistými lampasy) a byl zakončením vývojové řady generálských uniforem poprvé zavedených v tereziánské době (jak zmíněno výše). Podobně tomu bylo u tzv. uherské generálské uniformy (také určené generálům jízdy), kde barevná kombinace červené atily a gatí spolu s bílým kožíškem a kalpakem s volavčím peřím a zeleným sáčkem vycházela z husarských předloh rovněž napodobovaných od poloviny XVIII. století. Varianta služební i mimoslužební měla také husarský střih a barevnou kombinaci generality německé (atila resp. kožíšek ve štičí šedi, čáka husarského typu s masivnějšími šňůrami a rovněž péřovým chocholem v zelené barvě). Tato čáka byla nošena vždy, když německá generalita měla předepsán klobouk, jinak byla pro obojí typy obvyklá v běžné službě čepice.

Stejně tak byla zachována střihová i barevná skladba uniforem striktně členěné soustavy štábů, služeb a úřednictva celého armádního aparátu v podobě z padesátých let, v průběhu času rozšiřovaná, upravována či redukovaná.

Na úrovni generality byl postaven šéf generálního štábu, generální inspektoři dělostřelectva a ženie, také generální auditor a generální štábní lékař, z vojenských úředníků generální intendant - podle jeho klobouku pak byly zhotoveny i tyto pokrývky hlavy u ostatních vojenských úředníků - generální stavební a dělostřelecký inženýr a ministerský rada účetní kontroly. Všichni tito vojenští hodnostáři nosili dvouřadý zbrojní kabát s blůzou ve stejné barvě a doplňcích jako německá generalita případně úředníci jako generální intendant.

Šéf generálního štábu – stejně jako generální a křídelní pobočníci – byl již od počátku XIX. století v tmavozeleném kabátě s černou, červeně lemovanou egalizací, v gala pantalonech se zlatým lampasem. Adjutanti (pobočníci) měli egalizaci šarlatovou, gala pantalony byly pouze u generálních adjutantů zelené se zlatým lampasem, jinak obojí modrošedé. Křídelní pobočníci císaře se lišili od svých kolegů přidělených ministrovi a vyšším armádním velitelům stříbrnými knoflíky.

Generální inspektor dělostřelectva přijal barvy artilerie, na gala pantalonech měl dvojitý zlatistý lampas, podobně jeho kolega od ženie nosil i po roce 1892 barevnou kombinaci své zbraně a stejné gala pantalony jako jeho dělostřelecký protějšek. Generální auditor již měl chochol klobouku černý, gala kabát jako němečtí generálové (mořenově červenou egalizaci), služební kabát pak černý a gala pantalony jako oba předchozí generální inspektoři. Stejný klobouk nosil i generální štábní lékař, s kabátem světlemodrým a černým sametem vyložení s šarlatovými lemy, gala pantalony modrošedé se zlatým lampasem.

 

Generál na manévrech a hejtman generálního štábu v polní uniformě (Campagneuniform) 1889.
(Danzer, Afons - Myrbach, Felician Freiherr von: Unter den Fahnen, Die Völker Österreich-Ungarns in Waffen. Prag - Wien - Leipzig, 1889, s. 249, 51.)

 

Nejvyšším vojenským úředníkem ve vojsku císaře a krále byl generál intendant. Jeho klobouk se zvláštním dezénem porty měl černou plymáž po obvodu ze pštrosího peří. Kabát tmavozelené barvy byl doplněn egalizací v karmínovém sametu, gala modrošedé pantalony byly opatřeny dvojitým lampasem, jako poboční zbraň měl určen úřednický kord.

Generální inženýr dělostřelectva přijal stejnokroj generálního dělostřeleckého inspektora s kloboukem generálního intendanta a dalšími atributy, stejně jako generální stavební inženýr měl opět kombinovánu adjustaci s prvky generálního ženijního inspektora (kabát) a generálního intendanta (klobouk a kord). Intendantskou uniformu přijal i ministerský rada účetní kontroly (Ministerial-Rath der Rechnungs-Kontrolle), s egalizací v alizarinově červené barvě.

Důstojníci generálního štábu nosili uniformu šéfa s příslušnými distinkcemi, jinak přijali adjustaci křídelních pobočníků. Podobně důstojníci ženijního štábu oblékli stejnokroj představitele této formace.

Auditoři neboli zástupci vojenské justice byli ve službě oděni kabátem ve ostřihu a s egalizací generálního auditora, s čepicí důstojníků pěchoty a kloboukem ženijního štábu, tj. s černým péřovým chocholem.

Vojenští lékaři pak obdobně měli předepsán stejnokroj generálního štábního lékaře s příslušnými distinkčními odlišnostmi a kloboukem jako předchozí, včetně čepice a šavle.

1) úředník intendantury v blůze; 2) auditor; 3) účetní, zásobovací atd. úředník; 4 a 5) úředníci vojenského zeměpisného institutu; 6. technický úředník dělostřeleckého vyzbrojování; 7) úředník technického a administrativního vojenského výboru; 8. zvěrolékař v přehlídkové uniformě; 9) zvěrolékař ve služební uniformě; 10) úředník vojenských lesů; 11) lékárnický pomocník; 12) hřebčínský poddůstojník; 13) hřebčínský důstojník.
Die Oesterreich.-Ungarische Armee, Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 8.

 

Invalidé (Invaliden-Versorgungs-Stand) užívali erárem přidělené šedé uniformy s mořenově červeným vyložením, důstojníci dvouřadý kabát s kloboukem ženijního štábu, jinak jako pěší velitelé; mužstvo důstojnickou čepici ve štičí šedi s mořenově červeným okolkem, stejný kabát i blůzu stejně jako důstojníci. Kalhoty a plášť pěchoty, knoflíky bílé.

Vojenští kapelníci se podobali auditorům (kabát a klobouk stejného vzhledu a barvy), zbrojní kabát měl jednořadé zapínání, egalizace byla podle příslušného pluku, portepée šavle stříbřité s červenými průsvity.

Mezi vojenskou administrativu byl samozřejmě zařazen i vedoucí vojenský účetní (Truppenrechnungsführer) s kloboukem ženijního štábu, tmavozeleným kabátem a světlemodrou egalizací, s dalším vybavením pěchotního důstojníka.

Na převážně výkonné logistické útvary armády - trén, zásobování, řemeslníky, sklady a podobně, navázala i uniformologicky oblast administrativně-správní, která měla předchůdce v minulých desetiletích ve válečných komisařích (Kriegs-Commisäre), kteří ovšem nosili tmavomodré fraky s jednotnou světlemodrou egalizací a stříbřitými knoflíky již od přelomu XVIII. a XIX. století. Po roce 1849 byly všem vojenským úředníkům - nástupcům vojenských (válečných) komisařů - určeny dvouřadé zbrojní kabáty tmavozelené a opět světlemodré vyložení. Nicméně na počátku XX. století došlo k diferenciaci jednotlivých oborů a tak zůstala světlá modř pouze vojenským intendančním úředníkům (Militär-Intendantur-Beamte, zkráceně M.-Int.-B.).

Ostatní odvětví (oddělení) si sice podržela jednotnou tmavozelenou uniformu doby předchozí, včetně klobouku podle vzoru generálního intendanta s příslušným dezénem port vyšších hodnostních tříd, kordu a distinkčních rozet, ale nová egalizace byla následující: pro účetní kontrolu (M.-Rechnungskontroll-B.) alizarinově červená, pro pokladní (M.-Kassen-B.) růžová, registraturu (M.-Registratur-B.) oranžová, lékárnické úředníky (M.-Medikamenten-B.) mořenově červená a konečně pro úředníky vojenských staveb (Bau-Rechnungs-Beamte) třešňově červená.

Mimochodem světle modré vyložení patřilo od napoleonských válek do označení logistických útvarů i v Rusku (zde patřilo trénu stejně jako v Prusku) a v podobě lemů také u některých vojenských úředníků v německých státech.

Záhy po r. 1878 zrušení techničtí úředníci trénu měli rovněž egalizaci kmenového tělesa na příslušných hnědých kabátech. Podobně šarlat a hněď artilerie patřil do vybavení technických úředníků dělostřelectva, ale i kovářů a podkovářů, stejně jako personálu vojenských hřebčínů.

Úředníci vojenského zeměpisného ústavu měli černý červeně lemovaný samet na tmavězelených kabátech, zcela jako generální štáb. Útvary spojené se stavebnictvím nebo technickými obory přijaly kompozici ženijního štábu, vojenská stavební správa (Militär-Bau-Verwaltung) a techničtí úředníci technického a administrativního vojenského výboru (technische Beamte d. technischen und administrativen Militärcomittee), stejné jako techničtí úředníci vojenských staveb a stavební dílovedoucí.

Vojenští duchovní (Militär-Geistliche) byli oděni v taláru (klerice, sutaně) při slavnostní příležitosti s kloboukem ženijního štábu bez chocholu - římskokatoličtí; u evangelických duchovních či rabínů byly předpisy prakticky totožné, jinak doplněné podle konfesních regulí. Polní a služební uniforma polních kurátů se skládala a čepice důstojníků pěchoty, kabátu s delšími šosy, modrošedého pláště s černým paroli a černých pantalonů, na rukávech byly dracounové prýmy podle duchovní hodnosti. U bosenských muslimských jednotek užívali vojenští imámové mořenově červený fez s bílým turbanem (saruk) a černým třepcem, tmavěmodrou blůzu (dzuke) ke kolenům s alizarinově červeným límcem a vyložením s hodnostními prýmy (tři prýmy odpovídající hodnosti hejtmana) a tmavěmodré kalhoty. Polní stejnokroj důchovních odpovídal důstojnické uniformě.

Zeměbrana

Vedle řadové armády zaujímala důležité místo v branném systému monarchie po r. 1867 zeměbrana. V Předlitavsku - společně s útvary zemských střelců postavených v alpských zemích a jednotkami zeměbran v Dalmácii - bylo postaveno původně 79 pěších praporů, rozšířených roku 1883 na osmdesát dva. Od r. 1889 byly zeměbranecké prapory spojené v pluky, jejichž počet se ustálil r. 1893 na třiadvaceti.

1) zeměbranecký pěšák v polní uniformě; 2) zeměbranecký pěšák v plášti; 3) důstojník zeměbranecké pěchoty v přehlídkovéuniformě; 4)  důstojník zeměbranecké pěchoty v polní uniformě; 5) zeměbranecký okrskový šikovatel; 6) zeměbranecký kadet v blůze; 7) důstojník zemských střelců v plášti; 8) důstojník zemských střelců v přehlídkové uniformě; 9) zeměbranecké zbrojní oddělení; 10) zemský střelec v polní uniformě; 11) tyrolský jízdní zemský střelec; 12) důstojník tyrolských jízdních zemských střelců v přehlídkové uniformě; 13) důstojník jízdních zemských střelců v Dalmácii; 14) trubač jízdních zemských střelců v Dalmácii.
Die Oesterreich.-Ungarische Armee, Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 11.

 

Stejnokroje zeměbrany byly odvozeny z adjustace řadové armády a v prvním období obdrželi pěšáci „landvéru” tmavomodré blůzy pěchotního střihu, ovšem se šarlatově červenými nárameníky u mužstva (vedle obligátních límcových paroli), na nichž byla bílá čísla praporů. Pouze důstojníci dostali pěchotní kabát pro slavnostní příležitosti a čáku. Zeměbranecké mužstvo nosilo pouze čepici, stejně jako kalhoty a plášť v modrošedé barvě.

Střelecké prapory - odpovídaly vlastně armádním mysliveckým - obdržely v období 1869-1886 myslivecké blůzy v barvě štičí šedi, jinak další součástky výstroje byly totožné s pěšími útvary. Egalizace zeměbraneckých střelců korespondovala s mysliveckou svou trávovou zelení, jinak na barevných náramenících opět byla umístěna bílá čísla příslušných batalionů. Střelečtí důstojníci opět svou garderobu obohatili o zbrojní kabát v barvě blůzy a slavnostní myslivecký klobouk.

P0 r. 1886 byla zeměbranecká uniforma sjednocena na střeleckém modelu, od r. 1889 jsou čísla praporů změněna na plukovní a téhož roku i mužstvo dostalo zbrojní kabáty a klobouky pro slavnostní příležitosti. Před zmíněným rokem definitivní adjustační unifikace – 1889 - nosily zmíněné alpské formace tzv. zemských střelců Tyrolska a Vorarlberska (Landesschützen vom Tirol und Vorarlberg) hnědý stejnokroj se zelenou adjustací, poté přijaly štičí šeď jako ostatní.

Zeměbranecká kavalerie byla od sedmdesátých let až do r. 1894 ve 12 dragounských regimentech, zcela vybavených podle armádních protějšků s jednotnou mořenově červenou egalizací a s čísly na knoflících. Poté byla kavalerie landvéru změněna na hulány, opět s jednotnou egalizací jako u předchozích dragounů, rozšířenou i na dýnko čapky. Tyrolští zemští střelci jako jezdecký útvar přešli od pěchotní hnědi k štičí šedi. Jejich kabáty měly střih hulánky, po roce 1894 doplněné kožíškem.

1) zeměbranecký lékař; 2. zeměbranecký intendanční úředník; 3) technický úředník zeměbrany; 4) účetní úředník zeměbrany; 5) zeměbranecký kovář; 6) důstojník zeměbraneckých dragounů v přehlídkové uniformě; 7) zeměbranecký eskadronní řemenář; 8) zeměbranecký puškař; 9) domobranec; 10) tyrolský domobranec; 11) důstojník zeměbraneckých hulánů v přehlídkové unifromě; 12) zeměbranecký hulán; 13) zeměbranecký dragoun.
Die Oesterreich.-Ungarische Armee, Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 12.

 

Dalmatské pěší zeměbranecké útvary měly v adjustaci určité prvky národního kroje. Čepice, vesty, blůzy i kalhoty, po r. 1883 už byly jednotně oblečeny jako ostatní předlitavská zeměbrana.

Později postavená dělostřelecké baterie a vyšší tělesa odpovídala svým stejnokrojovým vybavením armádnímu.

Uherští honvédi přijali do vybavení také národní krojové elementy, především v podobě červených šňůr (u mužstva), do r. 1883 pak nosili červené gatě, poté světlemodré. Husaři se až do roku 1909 lišili od řadových bílými rouny kožíšků.

Úředníci a týlové složky zeměbrany byly obdobné jako v armádě, obvykle se ale lišily jiným kovem knoflíků. U honvédů byla obvyklá zelená atila a kučma s různobarevnými sáčky podle povahy kategorie.

Generalita v Předlitavsku byla u zeměbrany v tzv. německých uniformách, v Zalitavsku veleli honvédu generálové v uherských generálských stejnokrojích (vlastně generálů jízdy).

Zeměbrana si podržela i po zavedení párových nábojových schránek v devadesátých letech předchozí monotyp a řemení bez přezky s orlem (v Uhrách ovšem byly emblémy na přezkách i čákách užívány, a to ve formě složených zemských znaků, s opisy Királyért és Hazáért či u chorvatských pluků Za kralja i domovinu - tedy obojí v překladu Za krále a za vlast). O adjustaci maďarských honvédů podrobněji viz Barcy Zoltán - Somogyi Győző: Királyért és hazáért, Budapest-Corvina, 1990.

Vedle řadových pěších pluků již zmíněných byly v Bosně a Hercegovině zřízeny 4 pěší regimenty ve stejnokrojích světlemodré barvy. U muslimského mužstva a důstojníků byl obvyklý mořenově červený fez s tmavomodrým třapcem. Prapor myslivců se lišil pouze trávově zeleným vyložením a štikově šedým odstínem stejnokroje. Fez byl charakteristický i pro další ozbrojené složky bosensko-hercegovinské provenience.

Podobně jako zeměbrana byl vybaven i tzv. Landsturm, tedy v podstatě 2. záloha, u příslušníků bez stejnokroje byla jediným rozlišovacím znakem rukávová páska s číslem útvaru.

S armádou spolupracovaly i další instituce, jako Společnost červeného kříže, ve válce společně s Maltézským řádem organizující zdravotní službu. Vybavení funkcionářů ČK bylo podobno v některých prvcích součástkám důstojníků armády (klobouk, čepice, blůza, plást s další).

K. k. österreichisches Freiwilligen-Automobilkorps, čili císařsko-královský rakouský dobrovolnický automobilní sbor měl zvláštní stejnokroj v modré barvě s čepicí se štítkem doplněný šedými jezdeckými kalhotami a pláštěm.

1) důstojník pěchoty honvédu neboli uherské zeměbrany v blůze; 2) důstojník pěchoty honvédu v přehlídkové uniformě; 3) pěšák honvédu v přehlídkové uniformě; 4) okrskový šikovatel honvédu v přehlídkové uniformě; 5) pěšák honvédu v plášti; 6) pěšák honvédu v polní uniformě; 7) důstojník husarů honvédu ve služební uniformě; 8) okrskový šikovatel honvédu ve služební uniformě; 9) student akademie císařovny Ludoviky; 10) husar honvédského 5. pluku; 11) důstojník husarů honvédského 8. pluku; 12) husar honvédského 10. pluku v přehlídkové uniformě.
Die Oesterreich.-Ungarische Armee, Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 13.

 

Námořnictvo

Rakousko bylo v první polovině devatenáctého století jedinou zemí německého Bundu, která disponovala válečným loďstvem. Teprve v padesátých letech zformovalo svou malou flotilu i Prusko.

Podobně jako v ostatních námořnictvech bylo mužstvo a důstojníci rakouské mariny vybaveno jednotnými a předpisovými stejnokroji postupně a první stejnokrojový předpis z r. 1815 vycházel ostatně z tehdejšího armádního vzoru. Frak námořních důstojníků tedy odpovídal stejné stejnokrojové součástce armádních protějšků, pouze jeho základní barva byla tmavomodrá, tak jak tomu bylo u většiny stávajících světových flotil. Specifickou byla egalizace, pro námořnictvo rakouského císařství světlemodrá a doplněná žlutými knoflíky. Stejně tak se od obecného uniformního úzu dunajského mocnářství lišilo zavedení epolet s třásněmi, doplněných ještě dekorem dracounové kotvy na límci (podobně jako tomu bylo u ruských námořních důstojníků oné doby). Klobouk byl už nošen podle módy en colonne, tedy podélně, u vyšších důstojníků byl stejně jako v armádě se zlatistou zlatistou portou. K atributům důstojnické hodnosti patřila i žlutá šerpa s černými průsvity totožná s armádním polním pásem. Šavle byla opatřena vedle císařského orla i emblémem kotvy. Bílé kalhoty poručíků, kapitánů i admirálů tohoto loďstva operujícího především v jadranských vodách byly zasunuty do černých holínek.

Poddůstojníci, pro které se vžil postupně název loďmistrů (Bootsmann) v nižších hodnostech známých jako mati, stejně jako mužstvo, se svým ustrojením příliš nelišili od svých kolegů sloužících na anglických nebo francouzských válečných lodích. Stejně jako oni byly i posádky rakouských korvet, fregat a dalších plavidel oblečeny do krátkých soukenných tmavomodrých kazajek, doplněných širokými kalhotami a tuhým lakovaným kloboukem. Pro palubní a letní službu byl pochopitelně oděv hrubší a jednodušší, převážně ze surového plátna a pro nejnižší hodnosti nebyly neobvyklé práce naboso. Pevné předpisy platily tenkrát jen pro důstojnické kategorie.

1) účetní úředník honvédu v blůze; 2) intendanční úředník honvédu v přehlídkové uniformě; 3 a 4) auditoři honvédu v blůze a přehlídkové uniformě; 5) lékař honvédu v přehlídkové uniformě; 6) zvěrolékař honvédu v přehlídkové uniformě; 7 a 8) puškaři honvédu v přehlídkové uniformě a blůze; 9) uherská domobrana (Landsturm); 10) lékař honvédu v blůze; 11) jezdecká škola honvédu; 12) zvěrolékař honvédu v blůze.
Die Oesterreich.-Ungarische Armee, Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 14.

 

Změny v adjustaci zaváděné ve druhé polovině třicátých let současně s úpravami v armádě obsáhly už námořnictvo souhrnně. Podobně jako u pozemních formací dostala i jadranská flotila pantalony dokonce ve dvojím provedení - soukenné modré pro zimní období a bílé plátěné pro léto. Frak byl nyní dvouřadý, epolety zůstaly a klobouk byl opatřen péřovým chocholem. Malý kontingent námořní pěchoty a dělostřelectva již předtím následoval armádní jednotky, včetně zavedení čáky a systému řemení, při podržení modrých stejnokrojů s červenou egalizací.

V bouřlivých letech 1848-49 pak takřka celá rakouská marina přešla na stranu vzbouřené Itálie - převážná část jejího mužstva a i důstojníků totiž byla italské národnosti.

V padesátých letech vývoj nových uniforem ještě více znamenal přizpůsobení obecnému trendu panujícímu v utváření vnějšího vzhledu řady světových námořních sil. Nicméně nebyl ani zanedbatelný vliv obrazu tehdejší armádní výstroje, neboť pro důstojníky i poddůstojníky byl předepsán tmavomodrý zbrojní kabát zcela armádního vzhledu, včetně nových límcových distinkcí ve formě hvězd. Kupodivu nadále zůstaly ve vybavení velitelského sboru nárameníky s třásněmi, ovšem nyní určené už výhradně pro slavnostní příležitosti. Pro denní službu byla předepsána lehčí varianta, počítající i s úlevou otevřeného kabátu.

Již v r. 1859 se ale prosadil typický otevřený tzv. lodní kabát (Flottenrock), v podstatě vycházející z občanského převlečníku, obvyklý ostatně u důstojnických sborů všech tehdejších námořních sil. Byl určen pro denní palubní službu, nepostrádal určité elegance a ležérnosti - velmi často byl nošen rozepjat a otevřen se dvěma řadami zlatistých knoflíků, s klopami a novými distinkčními manžetovými prýmky, které se právě od počátku padesátých let stávají zcela typickým distinkčním specifikem námořních sil (mimo Ruska, kde byly epolety pro denní službu nahrazeny pogonami). Na tomto kabátě byly navíc ještě ramenní průvlečné pásky pro dracounové epolety, které byly nošeny pro slavnostní příležitosti. V zimě byly obvyklé opět modré soukenné kalhoty i vesta, v létě pak obojí z bílého plátna. Novinkou byla kulatá čepka s dýnkem a štítkem, vybavená u důstojníků podle zahraničních vzorů dracounovou portou po obvodu okolku (s dezénem prýmů vyšších důstojníků armády) a s rakouskou zvláštností, tedy s rozetkou jako u čapek velitelů pozemního vojska. Dekor distinkčních prýmů byl ostatně rovněž ekvivalentní armádě, u vyšších i s příslušnou dimenzí. Poddůstojnické čepice byly bez prýmů, ale s vlněnou rozetou.

Mužstvo v těchto letech přijalo také pro posádky válečných lodí ve více zemích typický světlemodrý široký límec s obvodními bílými proužky - v rozích byly umístěny hodnostní bílé hvězdy. Klobouk se zploštil, pro letní období byla zavedena slaměná varianta. V šedesátých letech byla zařazena do výstroje čapka s dýnkem a stuhami, v této době vytlačující z námořnické garderoby klobouky. Kalhoty a blůza - záhy pro mužstvo nahrazená košilí - byly nadále ve dvojím provedení, tedy modré soukenné pro zimní dobu, v bílé plátěné variantě pro léto. Nově se rozšířila výstrojní skladba mužstvo o dvouřadé paleto pro chladnější dobu.

Dřívější světlemodré uniformy námořní pěchoty a dělostřelectva se v posledním úseku svého užívání, tedy do konce padesátých let, zhotovovaly nadále podle modelu pěchoty, ale v tmavším odstínu. Na čákách byla původně kotva, u dělostřelců doplněná zkříženými hlavněmi, ale po r. 1850 se prosadil standardní orel.

1) vedoucí hydrografický úředník; 2) technický úředník námořnictva – inženýr 1. třídy; 3) důstojník námořního komisariátu – adjunkt (příruční či zástupce) 3. třídy; 4) námořní štábní lékař; 5) fregatní kapitán ve velké služební uniformě; 6) viceadmirál v přehlídkové uniformě; 7) kontraadmirál ve služební uniformě; 8) poručík řadové lodi v přehlídkové uniformě; 9) námořní kadet 1. třídy ve služební uniformě; 10) vrchní kormidelník; 11) námořník; 12) mat-loďmistr v bílé uniformě.
Die Oesterreich.-Ungarische Armee, Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 16.

 

Podobně jako armáda nového soustátí, dostalo po r. 1867 nové vybavení i námořnictvo společné pro Zalitavsko i Předlitavsko. Do r. 1872 dosluhovaly lodní posádky i útvary na souši ještě v modelech stejnokrojů z doby bitvy u Lissa (Vis) z r. 1866, v dvaasedmdesátém roce byl vydán nový stejnokrojový předpis (Adjustierungsvorschrift für k. u. k. Kriegsmasrine).

Podle nových nařízení odpadla zlatá porta na okolku důstojnických služebních čapek a místo rozety na nich nyní byla umístěna zlatistá císařská koruna a vlajícími stuhami (u úředníků to byl orel) a jednotlivé důstojnická kategorie dostaly na okolek nyní zcela rovné čapky (obdobné francouzskému képi) 1-3 zlatisté prýmky. Podobnou korunku (raženou) obdrželi na své čapky - ovšem bez prýmků - i vyšší poddůstojníci a konečně i nižší na námořnické čepice s okolkem a širším dýnkem. Od r. 1908 byl čepicový odznak důstojníků doplněn věncem a kotvou, u vyšších poddůstojníků byly iniciály a kotva položeny v černém emailovém terčíku (o průměru 3,5 cm) s korunou, terčík mužstva měl pouze 3 cm v průměru.

Plášť důstojníků a vyšších poddůstojníků se nyní přizpůsobil armádnímu modelu (2 x 6 knoflíků), lodní kabát stejných kategorií byl pro významnější příležitosti, kdežto nově zavedené sako (Jacke) bylo určeno pro běžnou denní službu. Dvouřadý Waffenrock si vedle důstojníků (jako gala) kupodivu uchovala i lodní hudba. Pro slavnostní příležitosti byly předepsány důstojnické epolety jak na zbrojní kabát, tak na flotilový, při zachování distinkčních hvězd i prýmků. Klobouk odpovídal typu obvyklému jako tzv. klobouk ženijního štábu.

Byly kodifikovány hodnosti všech kategorií, které prakticky zůstaly v systému zachovány až do r. 1908. Pouze u admirality byla provedena změna v devadesátých létech, protože tehdy přišly místo prýmků nad široký prým masivní šesticípé hvězdy, které v počtu 1-3 určovaly jednotlivé admirálské hodnosti.

Stupně odbornosti se postupně rozšiřovaly i u mužstva a byly u poddůstojníků i mužstva nošeny zcela podle obecných zvyklostí, umístěny na levém nadloktí ve zlatistém či žlutém hedvábném (obojí na modrém podkladě) či černém tištěném (na bílém plátně).

V devadesátých létech se objevují na čepici důstojníků korunou převýšené císařské iniciály FJI, u úředníků opět nahrazené orlem. Totéž označení bylo i na tropických přilbách. Poddůstojníci obdrželi původně na čepice (vyšší) i námořnické čapky (nižší) podobnou císařskou korunu se stuhami (raženou) jako důstojníci, po r. 1908 pak navíc emailový terčík s iniciálami panovníka. Stejný, ale bez koruny, dostalo téhož roku i mužstvo.

Vývoj prodělala i tropická blůza velitelského sboru. Zatímco dýnko čapky starého i nového typu bylo v létě bílé, stejné jako plátěné kalhoty a střih se nelišil u obojích součástek od modrých soukenných variant pro zimu, bílá plátěná blůza (kytlice) připomínala zbrojní kabát. První typ byl zapnut šesti knoflíky a bez kapes, s hodnostními prýmky na manžetách, novější (od r. 1908) měl pouze 5 knoflíků, ale zato našité náprsní a boční kapsy s příklopkou a jako novinku tuhé tmavomodré nárameníky s distinkčními prýmy. U staršího typu navíc u námořních důstojníků byla ještě dracounová ramenní poutka.

Ke gala důstojnické uniformy patřil klobouk ženijního štábu, ale poněkud upravený, zbrojní kabát s límcovými distinkcemi a epoletami, k tomu pantalony s prýmem.

Velká neboli slavnostní (parádní) uniforma sice měla lodní kabát, ale rovněž klobouk a epolety, pantalony bez prýmu a navíc doplněné letní variantou. Tzv. malá služební uniforma se lišila od velké pouze absencí epolet.

Běžná služební neboli obvyklá (gewöhnliche) uniforma pak měla předepsánu čepici a vedle lodního kabátu i sako (kabát) pro běžnější služební povinnosti. Zmíněná bílá uniforma pro tropy měla navíc určenu tropickou přilbu, jinak čepici s bílým dýnkem.

Ke všem typům stejnokroje měli námořní důstojníci určenu šavli. Ta ostatně patřila i k velké uniformě vyšších neboli štábních poddůstojníků, kteří vedle lodního kabátu a saka (kabátu) důstojnického střihu dostali i letní bílou uniformu, obojí druh kalhot, již zmíněné modely čepic (starší i nový) v důstojnickém provedení a podle nových stejnokrojových předpisů i upravené hodnostní označení uvedené níže.

Mužstvo prodělalo méně změn, podrželo si vedle čapky se stuhami a opisem po obvodu (vedle názvu plavidel byl nošen i obecný titul K. u. k. Marine - všeobecně pro nenaloděný personál), s bílým nebo soukenným dýnkem. Obojí platilo nadále pro ostatní součástky stejnokroje pro letní nebo zimní období, tedy bílé plátno nebo tmavomodré sukno, nevíc s teplými součástkami pro zimu (paleto navíc). Letní tričko bylo pruhované modro-bílé (jako ve Francii nebo Rusku) zimní tmavomodré a skryté.

1) poddůstojník bosenské pěchoty; 2) bosenský pěšák; 3) důstojník bosenské pěchoty; 4) bosenský četník – muslim; 5) bosenský pensionát pro děti vojáků; 6) bosenský četník – křesťan; 7 a 8) c. k. zemské četnictvo v čepici a přehlídkové uniformě; 9) strážní sbor pro civilní soudy; 10) vojenský policejní strážní sbor; 11) bosenský voják trénu; 12) důstojník c. k. zemského četnictva v blůze; 13) důstojník uherského četnictva v přehlídkové uniformě; 14) uherský jízdní četník.
Die Oesterreich.-Ungarische Armee, Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 15.

 

Námořní kapely nosily vedle čepic vyšších poddůstojníků zbrojní kabát s lyrou na límci, podobně i blůzu armádního střihu, letní a zimní pantalony.

Lékaři námořnictva se lišili od důstojníků černým sametem okolků čepic, manžet lodního i zbrojního kabátu (u toho sametové i límce), na novějších distinkcích bez Elliotovy smyčky, nárameník ovšem s Aeskulapovou holí.

Techničtí úředníci obdrželi jako specifikum třešňově červený samet, strojvedoucí holubí šeď a dílovedoucí šarlat. Světlemodrá barva byla typická pro úředníky námořního komisariátu a hydrografové s pedagogy užívali samet v tmavomodré barvě. V uvedených egalizačních barvách byl podklad čepicového emblému a paroli na pláštích, jinak obdobně jako u lékařů, včetně typu hodnostních prýmků.

Stupně a typy specializací poddůstojníků a mužstva byly na modrých stejnokrojích vyšity dracounem nebo žlutým hedvábím, na bílých černě natištěny, v obojím případě opět na levém nadloktí.

Vojenský úředník kolem roku 1900 (akcesista) a malý kaprál.

 

Zavedení polních uniforem v letech 1908-1909

Počátkem dvacátého století proběhlo prakticky ve všech větších světových armádách částečné nebo úplné přestrojení do uniforem krycích odstínů barev korespondujících s terénem, účelněji a jednoduše střižených, s praktickým použitím v polních podmínkách. Stalo se tak na základě tvrdých zkušeností přímo ve válečných konfliktech - v burské válce a v koloniálních bojích na všech kontinentech, za rusko-japonské války či války americko-španělské.

  

Myslivec a jednoroční dobrovolník - kadet aspirant dělostřelectva okolo 1905.

 

V r. 1903 byla zavedena v armádě britského impéria jako předpisová proslulá khaki, již léta předtím lokálně známá v četných mimoevropských konfliktech, kterých se Velká Británie účastnila. Ve stejném roce oblékli letní stejnokroje v podobné nuanci i vojáci japonského císařství a světlý šedozelený stejnokroj byl přidělen US Army. Roku 1908 se objevila u italských pluků šedozelená uniforma - známá grigiverde. Velké kontingenty carského Ruska pak byly přestrojeny v šeděhráškovém odstínu roku 1910 a konečně téhož roku vybavilo své vojáky Německo pověstnou plní šedí - feldgrau. Pouze Francie ponechala jak pěchotu, tak ostatní kategorie v anachronických barevných uniformách, třeba že důstojníci už pro polní službu používali světle či tmavomodré blůzy se zapínáním lištou a s našitými kapsami (podle odstínu barevné uniformy).

Rakousko-Uhersko určilo jako budoucí barvu polního stejnokroje známou štičí šeď - hechtgrau, lehce domodra tónovanou, ostatně již zavedenou, jak uvedeno vepředu u generality, myslivců a pionýrů a také předlitsvské zeměbrany. Jinak střih blůz a dalších součástek uniforem určeného jako polní zůstal prakticky zachován.

V první fázi dostali novou adjustaci všechny německé a uherské pěší pluky, bosensko-hercegovinské pluky pěchoty, myslivci, technické útvary (pionýři, železniční a telegrafní pluk), zdravotnické oddíly, zásobovací oddíly a zeměbrana. Důstojníci obdrželi nyní stejnou polní čepici s mužstvem, rovněž kožené spínací kamaše z hnědé kůže. Všechny stejnokrojové součástky byly v novém barevném odstínu, řemení z hnědé surové kůže, pro mužstvo stejně jako pro důstojníky. Jinak byly nošeny (mimo službu v poli a na pochodu) nadále černé důstojnické čepice a šedomodré pantalony a výstrojní komplet ke slavnostním účelům – čáka, zbrojní kabát, světlemodré pantalony u pěchoty a odpovídající součástky ke slavnostnímu stejnokroji u ostatních kategorií.

Tyto změny proběhly od června – oficiálně od 7. října 1908 do konce r. 1908.

Dragouni kolem roku 1908.

 

Husaři kolem roku 1908.

 

V následující fázi byly přiděleny stejnokrojové komponenty v barvě štičí šedi generalitě, všem štábům, dělostřelectvu a zbývajícím kategoriím logistiky a vojenským úředníkům. Zmíněná změna v období od ledna do července 1909 se netýkala jezdectva, které nadále nosilo barevný stejnokroj, třebaže již v r. 1910 se objevil i pro kavalerii projekt krycího stejnokroje, který však nebyl realizován.

Také byly změněny jezdecké kalhoty - původně „kalhoty do holínek” něm. Stiefelhose, nyní „jezdecké“ něm. Reithose. Pro generály a štábní důstojníky zůstala forma původní čepice (opět černá, nošena mimo službu) zachována, ale nyní ve štičí šedi. Stejně jako již v předchozí etapě byl ponechán na novém plášti důstojníků sametový límec ve štičí šedi jako základní sukno. Plášť byl nošen i pro slavnostní účely. Blůza generality a štábů byla nově určena rovněž pro polní užití, jezdecké kalhoty byly pro zmíněné kategorie v šedé barvě, s hnědými kamašemi. Lampasy zůstávají u generálů i na nových kalhotách.

Přestrojení ovšem probíhalo pozvolna, takže ještě při vypuknutí války v létě čtrnáctého roku nastupovaly některé rakousko-uherské pluky s původním černým řemením a jednoduchými nábojovými schránkami. Podobně tomu bylo u předepsaných polních kožených opasků důstojníků. V prvních týdnech války svědčí dobové dokumenty o užívání šerp (polních znamení - Feldbinde), někdy i překrytých novým opaskem, s etuí na pistoli a dalekohled, stejně jako se šavlí, záhy ovšem mořenou a zkrácenou pro polní službu.

Polní adjustace pěchoty v roce 1914 (zachycuje donášení starého typu nábojových schránek).

 

Drastické zkušenosti především ze srbské fronty si vynutily rychlé odstranění všech demaskujících prvků, které dosud v adjustaci zbývaly. U kavalerie byly pokrývky hlavy opatřeny ochrannými potahy nebo přelakovány šedou barvou (přilby u dragounů), barevné kožíšky, ale především mořenově červené kalhoty byly nahrazovány sice střihově takřka stejnými součástkami, ale samozřejmě ze standardního štikově šedého sukna a podobně tomu bylo i u červených polních táborek. Tyto změny proběhly již na přelomu let 1914-1915.

Další úpravy, nyní již stále více podmiňované zhoršujícím se hospodářským stavem monarchie, záhy následovaly. V září 1915 byla zavedena nová polní uniforma z německého sukna v barvě polní šedi (feld-grau) v šedozeleném odstínu a s ležatým límcem – ostatně plánovaným již v roce 1908-09 u letní varianty a předepsaným pro útvary zemských střelců již od roku 1907, jak bylo zmíněno výše. Téhož roku byly z výstrojních skladů přidělovány novým odvedencům ovinky spolu s kalhotami se zúženými lýtkovnicemi, vedle jízdy obvyklými v krycí podobě u dělostřeleckých útvarů ještě před válkou. Ovinky byly ostatně ve stejné době typické pro všechny válčící strany, takže ve druhé polovině konfliktu byly prvkem všeobecně charakteristickým.

Zásoby štikově šedého sukna ovšem byly již v r. 1915 takřka vyčerpány. Na druhé straně ale byly z armádních depotů vytaženy již léta vyřazené staré šedomodré pláště pěších útvarů i hnědé jezdecké, vedle odložených modrých či jinak zbarvených blůz či světlemodrých čepic znovu měly dosloužit další do té doby nepoužívané adjustační prvky. Podobně tomu bylo i u výzbroje, kdy mobilizované ostrostřelecké či jiné polovojenské formace plnily v zázemí svou strážní službu se starými puškami vz. Werndl či Wänzel.

Přehled uniformních typů rakousko-uherské armády v roce 1914 - zleva: 1) zeměbranecký hulán, 2) pěšák tzv. německých pluků, 3) bosenský myslivec, 4) rakouský myslivec, 5) zeměbranec, 6) pěšák tzv. uherských pluků, 7) tyrolský císařský střelec, 8) bosenský pěšák, 9) uherský zeměbranec honvéd, 10) uherský husar honvéd, 11) zeměbranecký husar, 12) tyrolský jízdní zemský střelec, 13) dragoun, 14) hulán, 15) námořník.

 

Upomínka na hrdiny rakousko-uherské armády, kteří ve válce 1914-16 padli za císaře a vlast - ve své době rozšířený tisk, který byl vydán v různých jazycích, zachycuje různé typy polní adjustace v roce 1914.

 

Byla využita i kořistná výzbroj a výstroj. Zatímco ruské pušky a karabiny Mosin vz. 91 včetně nábojových schránek a bodáků byly přidělovány především týlovým nebo nebojovým jednotkám, ukořistěné italské stejnokroje, barevně jen nepatrně odlišné od nových uniforem, byly po menších úpravách rovněž distribuovány frontovým či záložním útvarům.

V roce 1916 dostaly jednotky na frontě ocelové přilby německé provenience (záhy poněkud upravené byly vyráběny přímo v rakousko-uherských továrnách) a pro zákopovou válku tenkrát nezbytnou protiplynovou masku.

Počátkem následujícího sedmnáctého roku vyměnili vyšší poddůstojníci a důstojníci, včetně generálů, šavli za bodák, jinak opět opatřený dracounovým portepée (tentokrát již s iniciálami nového císaře Karla), nošený na závěsníku provlečeném na opasku s jednoduchou rámovou přezkou s trnem; opasek opět byl jednotný pro celou armádu a všechny hodnosti a armáda jej dostávala již od předchozího roku. Již na jaře 1916 byla zjednodušena i límcová označení, nyní ve formě zredukovaných barevných pásků za distinkčním označením a symbolem zbraně . Ten ostatně byl také vystřídán krycím a často soukenným, místo dřívějšího kovového a vedle límce byl umístěn i na klopě na levé straně polní čepice.

Jednoroční dobrovolníci po složení důstojnických zkoušek 1915-16.

 

Zde již od prvních válečných měsíců nosili vojáci četné pamětní odznaky front, armád, sborů či divizí, brigád a pluků. Na čepici byla i čísla formací - ostatně od sedmnáctého roku předepsaných i na nárameníky - či redukované distinkční prýmky některých jednotek. Čísla byla tištěna barevně a tak bylo na ramenou patrno, že nositel s modrými číslicemi patří do sestavy řadových armádních pěších regimentů či obdobných bosenských těles, růžová byla určena maďarským honvédům a rakouskému landsturmu, šedá nebo bílá pak landsturmu uherskému. Zelená patřila myslivcům všech kategorií (polní, císařské, hraniční i střelce) a zeměbranu z Předlitavska. Vedle čísel ovšem byla vytištěna i písmena zkratek jednotlivých formací: KS pro císařské střelce (Kaiserschützen), TJ pro tyrolské císařské myslivce (Tiroler Kaiserjäger), BJ pro bosenské myslivce (Bosnische Jäger), GrJ pro hraniční myslivce (Gränzjäger), F pak pro polní my slivce (Feldjäger). Červená čísla patřila artilerii a další barvy víceméně opět připomínaly původní egalizaci jednotlivých formací ještě z mírových dob.

  

Praporčík dragounského pluku 1916-18 a důstojník hulánského pluku 1914;
desátník pěšího pluku č. 35 v polní adjustaci.

(Ilustrace zhotovil autor textu.)

 

Před zavedením medaile za zranění byly rovněž na levé klopě čepice našívány barevné pásky - červená za těžká zranění, zelená za lehká.

Důstojnická blůze s našitými skládanými kapsami i s viditelným zapínáním přednic dostává podle panovníka název Karlsbluse. Karel I. ovšem nosil nejvíce polní model z r. 1909, jak je patrno z četných oficiálních snímků z jeho frontových inspekcí.

Mnohá nařízení samozřejmě zůstala pouze v projektu, především zase z nouzových důvodů. Ty byly velmi závažné, neboť armáda dostávala stále ve větší míře náhražkový materiál - plátěná řemení, tlumoky místo toren, často boty s dřevěnou podrážkou a velmi nekvalitní sukno všech stejnokrojových kusů. Existovaly také četné individuální a nepředpisová úpravy a improvizace podle osobního vkusu nositele, objevily se i jednotlivé kusy civilního oděvu (např. košile, svetry, šály, rukavice). Ve všeobecně nedostatkové situaci, včetně nedostatečného zásobování proviantem, zdravotnickými potřebami a dalšími v míru běžnými každodenními předměty skončila rakousko-uherská armáda své bojové akce v podzimních dnech r. 1918. Vojáci z českých zemí a Slovenska pak v původní adjustaci a výzbroji přešli do nových ozbrojených sil Československá republiky jako tzv. domácí vojsko.

Desátník úderných oddílů (Sturmtruppen) 1917-18.

 

 

Navazuje na příspěvek:

Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 2/4

 

Dokončení:

Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 4/4

 

 

Doporučené související internetové stránky:

C.K. zeměbranecký pěší pluk č. 8 Praha - kk8lir.com

C.K. domobranecký pluk č. 8 Praha - landsturm8.com