Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 4/4

03.06.2015 16:46

Jan Vogeltanz - věnováno památce Lubomíra Uhlíře

Naposledy upraveno: 20.06.2015

 

Hodnostní označení a další insignie

Jedním z nejstarších polních označení rakousko-uherské armády byly dubové listy resp. v zimním době jedlová či smrková větvička, používané v habsburských plucích již za časů prince Evžena Savojského na počátku osmnáctého století. Tehdy je nosily i spojenecké oddíly, například nizozemské formace. Byly zasunovány za stuhy, pompony, chocholy či kokardy pokrývek hlavy právě v letech, kdy za válečných střetnutí v pestré směsici nejrůznějších stejnokrojů nebylo lehké rychle rozlišit protivníka od spojence a proto se staly jedním ze základních identifikačních znaků. Naposledy byly předepsány pro přehlídkovou a polní uniformu.

Stejného data jako předchozí označení byly polní důstojnické pásy (Feldbinde), které se vyvinuly ze šerp třicetileté války. Podobně jako zmíněné větvičky je určil pro velitelský sbor císařských regimentů výše uvedený proslulý vojevůdce. Již tehdy měly tzv. císařskou žluť jako základní barvu, postupně doplňovanou černými průsvity v poslední podobě užívané až do r. 1918 a zavedené předpisově v r. 1849 s pevně stanovenými parametry. Model byl 6 cm široký, přeložený, ze žlutého hedvábí, se dvěma řadami přerušovaných černých průsvitů po okrajích a se zakončením dvěma 24 cm dlouhými střapci a masivními žaluty (knoflíky) s reliéfním označením panovnických iniciál FJI (posléze K) na jedné straně a s císařským orlem na straně druhé. Generalita měla tyto polní pásy původně ze zlatistého dracounu. Určeny byly výhradně pro službu.

U generálů, admirálů a důstojníků armády a námořnictva byly polní pásy uvazovány (s pomocí přezky) kolem pasu se splývajícími střapci vlevo, u pobočníků v důstojníků stálých i přidělených generálnímu štábu byla tatáž šerpa (polní pás) nošena rozložena do šíře 12 cm (tedy se 4 průsvity) od levého ramene k pravému boku. Pobočníci přidělení k vyšším důstojníkům (generálům) nosili uvedené polní pásy ke stejnokrojům svých kmenových útvarů. V případě přiřazení ke generálnímu štábu byl polní pás pobočníků nošen od pravého ramene k levému boku (i u jízdních).

K uniformě generálů jízdy a pro důstojníky uherské zeměbrany (honvédu) náležel splétaný opasek ze stejného materiálu a barevné kompozice, původně náležející k husarskému stejnokroji. Bandalír s nábojovou schránkou (kartuší) a nošený od levého ramene k pravému boku byl určen pro důstojníky jízdy, dělostřelectva, trénu a dalších jízdních formací.

Judex, M: Uniformen Distinktions- und sonstige Abzeichen der Gesamten Österr.-Ung. Wehrmach, 1904 - egalizační barvy užívané u pěších pluků.

 

Pro důstojníky a generály byly distinkční hvězdy dracounové, u poddůstojníků a mužstva bílé látkové, od r. 1901 vyměněné ze bílé celuloidové. Vojenská administrativa se odlišovala dracounovými rozetami, které se stejně jako hvězdy velitelského sboru přizpůsobily kovu knoflíků.

Generalita a generálům odpovídající hodnostní třídy dostaly navíc dracounové prýmy s příslušným dezénem, které byly umístěny na límcích a po obvodu manžet (široké 55 mm), ve zkrácené podobě i na polních blůzách až do konce mocnářství. Prýmy obdobného dezénu ve stříbřité nebo zlatisté podobě byly určeny i vyšším (štábním) důstojníkům a jim na roveň stojícím hodnostním třídám úřednictva byly široké 33 mm. Dracoun hvězd či rozet byl v kontrastu k dracounu prýmu, který se opět řídil kovem knoflíků.

Šikovatel měl prýmek široký 13 mm, obdobný dezén dezén jako předchozí ze žlutého hedvábí a hvězdy látkové resp. celuloidové. Četaři, desátníci a svobodníci byli označení látkovými či celuloidovými hvězdičkami.

U námořnictva byli admirálové a důstojníci označeni stejně jako jejich armádní kolegové pouze na tmavomodrých zbrojních kabátech svých gala stejnokrojů. Lodní kabáty i saka pro denní službu případně bílé letní kabáty (kytlice) dostaly pro všechna námořnictva tradiční rukávové prýmky (od r. 1909 na náramenících letních bílých blůz). Výjimkou byly hvězdy na admirálských epoletách.

Distinkční symboly tedy byly vnějším vyjádřením hodnostních (tedy platových či původně zvaných dietních tříd „Diätenklasse“), z nichž nejvyšší první náležela pouze polnímu maršálovi, který ostatně měl límec a manžety dekorovány zcela originálním prýmem s ornamentálním dezénem (stylizovaný dubový list ve vlnitém prýmu, charakteristický pro tuto nejvyšší hodnost již od období Marie Terezie). Polní zbrojmistr (Feldzeugsmeister, jeho ekvivalentem byl generál jízdy – General der Kavallerie a od roku 1908 i generál pěchoty - General der Infanterie) měl na límcovém prýmu 3 hvězdy a patřil do 3. třídy. V roce 1915 zavedený stupeň generál-plukovníka (General-Oberst) se třemi hvězdami ve vavřínovém věnečku měl zařazení ve třídě druhé. Polní podmaršálek (Feldmarschall-Leutnant) se 2 hvězdami náležel do 4. třídy a generálmajor (General-Major) stejně jako generál auditor (General-Auditor) a generál štábní lékař (General-Stabs-Arzt) byli příslušní se svou jednou hvězdou do páté třídy.

Judex, M: Uniformen Distinktions- und sonstige Abzeichen der Gesamten Österr.-Ung. Wehrmach, 1904:

Generalita (vlajkoví důstojníci a admiralita; u námořníků na epoletách a manžetách flotilového kabátu) : 1) polní maršál; 3) polní zbrojmistr (generál jízdy atd.) / admirál; 4) polní podmaršálek / viceadmirál; 5) generálmajor / kontraadmirál.

Štábní důstojníci: 6a) plukovník generálního štábu / vrchní štábní lékař 1. třídy / nejvyšší námořní lékař; 6b) plukovník auditor pěšího pluku č. 15 / kapitán řadové lodi; 7) podplukovník p. pl. č. 3 / podplukovník auditor / vrchní štábní lékař 2. třídy / fregatní kapitán / vrchní štábní námořní lékař; 8) major p. pl. č. 28 / major auditor / štábní lékař / korvetní kapitán / štábní námořní lékař.

Naddůstojníci: 9a) hejtman neboli setník (rytmistr) generálního štábu/ plukovní lékař řadové lodi a fregatní lékař 9b) hejtman (rytmistr) auditor / poručík řadové lodi; 10) nadporučík p. pl. č. 92 / nadporučík auditor /vrchní lékař / praporčík řadové lodi (po roce 1908 fregatní poručík) / korvetní lékař; 11) poručík p. pl. č. 58 / lékař asistent (také u námořnictva).

Poddůstojníci a vojáci: kadet důstojnický zástupce (do roku 1908, poté praporčík); kadet šikovatel (kadet nadmyslivec kadet strážmistr, kadet ohňostrůjce); šikovatel (nadmyslivec, strážmistr, ohňostrůjce, zbrojmistr 1. tř. atd); plukovní tambor – šikovatel hudby.

Vyšší důstojníci námořnictva v hodnosti armádního šikovatele: námořní kadet (1. a 2. tř. se 2 zlatými prýmky - dříve námořní kadet 1. třídy a stejný ale pouze 9 cm dlouhý; u námořního kadeta – dříve kadet 2. tř.; vrchní loďmistr (vrchní kormidelník, vrchní strojník); loďmistr (kormidelník, strojník, zbrojíř); podloďmistr (podkormidelník, podstrojník, podzbrojíř) – všechny tyto tři hodnosti byly platné do roku 1908.

Četař (zbrojíř 2. tř., podkovář); desátník (podmyslivec, dělostřelecký nápředník, zbrojíř 3. třídy); svobodník (závodčí, nápředník, tovaryš 1. tř.); pěšák (myslivec, dragoun atd),

Nálodní (nálodní kormidelník, nálodní strojník atd.); marsový námořník a podnálodní (čtvrtník); námořník 1. tř. (kormidelník, topič 1. tř., ošetřovatel 1. tř.); námořník 2.-4. tř. (topič 2. tř., ošetřovatel 2.-3. tř.)

 

Této skupině generality odpovídaly námořnické hodnosti tzv. vlajkových důstojníků (Flagg-Offiziere), tedy admirálů. V Rakousku-Uhersku byli zastoupeni ve třech stupních: admirál (Admiral), viceadmirál (Vize-Admiral) a kontradmirál (Kontra-Admiral), od roku 1916 pak byla dočasně po dobu války ustavena hodnost velkoadmirála (Großadmiral). Od r. 1872 se vnější vzhled distinkcí admirality císařského a královského válečného námořnictva změnil celkem třikrát.

První typ těchto hodností se vyznačoval širokým generálským prýmem na manžetách (na zbrojním kabátě i na límci) doplněným 1 až 3 dracounovými užšími prýmky nad sebou, tedy odpovídal ještě systému platnému v době předchozí. Od poloviny devadesátých let byl předepsán nový styl hodnostního označení; nad širokým prýmem byly nyní umístěné masivní osmicípé dracounové hvězdy: pro admirála 3, vice-admirála 2 a kontraadmirála 1. Toto označení bylo vystřídáno opět v r. 1909 1-3 prýmky, nyní ovšem s kličkou, tzv. Elliotovým či Eliášovým okem, jinak stylem převzatým více válečnými námořnictvy na konci XIX. století z hodnostního systému britské Royal Navy. V Rakousko-Uhersku navíc měli admirálové nad kličkou císařskou korunu. Na epoletách gala stejnokroje zůstaly nadále admirálské hvězdy z původní adjustace a podobně po obvodu čepic nového modernějšího typu byly, stejně jako u předchozích pokrývek hlavy, určeny skupině vlajkových důstojníků 3 dracounové obvodní prýmky.

Prýmy obdobného dezénu jako u generálů či admirálů byly ve stříbřité nebo zlatisté podobě (dracoun se řídil kovem knoflíků) určeny vyšším důstojníkům (tzv. štábním - Stabs-Offiziere), ovšem jejich šíře byla - jak již bylo zmíněno - pouze 3,3 cm. V 6. až 8. hodnostní třídě byla hodnost plukovníka (Oberst) se třemi hvězdami, podplukovníka (Oberst-Leutnant) se dvěma a konečně majora (Major) s jednou hvězdou. Jim pak odpovídaly stupně vrchního štábního lékaře 1. a 2. třídy (Oberstabsarzt 1./2. Klasse) a štábního lékaře (Stabsarzt) a taká justiční funkce auditorů s hodnostmi armádních důstojníků. U námořnictva byl manžetový prým týchž dimenzí opět doplněn jedním až třemi užšími prýmky, od r. 1909 se zmíněnou kličkou, nejvyšší hodnost představoval kapitán řadové lodi (Linien-Schiff-Kapitän), následoval kapitán fregatní (Fregatten-Kapitän) a konečně majorovi odpovídal korvetní kapitán (Korvetten-Kapitän). U lékařů bylo stejné názvosloví jako u armády, pouze s doplněním „námořní“ (Marine).

Subalterní neboli nižší důstojníci - v Rakousku-Uhersku byl obvyklý úřední termín „naddůstojníci“ či také vrchní důstojníci (Ober-Offiziere), byli označeni zlatistými nebo stříbřitými hvězdami opět v počtu jedné až tří. Zařazení této skupiny patřilo do 9. až 11. hodnostní třídy: hejtman neboli setník či rytmistr (u jízdy, trénu a remontnictva), tedy německy Hauptmann (Rittmeister) měl u zdravotní služby ekvivalent v plukovním lékaři (Regimentsarzt), u administrativy pak hejtmana (setníka) vedoucího účetního (Hauptmann-Rechnungsführer). Pod ním byl se dvěma hvězdami opatřený nadporučík (Oberleutnant), u zdravotnictva vrchní lékař čili Oberarzt, konečně poručík (Leutnant) s jednou hvězdou byl zastoupen u vojenské medicíny lékařem-asistentem (Assistenzarzt) a u administrativy poručíkem vedoucím účetním (Leutnant-Rechnungsführer).

U námořnictva byl protějškem hejtmana poručík řadové lodi (Linien-Schiffs-Leutnant), u nadporučíka pak praporčík řadové lodi (Linien-Schiffs-Fähnrich). Jinak poručík námořnictva víceméně splynul s předchozí hodností, u námořního zdravotnictva to byl Marine-Assistenz-Arzt. Tato skupina byla označena tenkými prýmky, po r 1908 opět s kličkou. Od téhož roku byla přejmenována hodnost praporčíka řadové lodi na fregatního poručík (Fregattenleutnant), zařazeného v 10. hodnostní třídě.

Podobné jako admirálové, tak i vyšší (štábní) a nižší (subalterní) důstojníci válečného námořnictva měli označení svých hodnostních skupin na obou typech čepic: štábní dva obvodové dracounové prýmky a subalterní jeden.

Hodnostní kategorie důstojnických zástupců jako byl do roku 1908 kadet-důstojnický zástupce (Cadet-Offiziers-Stellvertreter) a od následujícího roku 1909 přejmenovaný na praporčíka (Fähnrich - označeného stříbrnou hvězdou na zlaté portičce široké 13 mm) byla během válečných let, vzhledem ke ztrátám kádrových důstojníků zejména na počátku konfliktu, rozšířena od roku 1915 o důstojnického zástupce (Offiziers-Stellvertreter) se zlatistou hvězdou na široké a úzké stříbřité portičce. Dále také již od roku 1913 o štábního šikovatele (Stabs-Feldwebell) se 3 stříbřitými hvězdami důstojnického typu na stříbřité širší a užší portičce jako nejnižší stupeň této kategorie vyšších frontových poddůstojníků zastupujících důstojníky, nemající ovšem (mimo praporčíka) možnost získat důstojnickou hodnost poručíka, k níž bylo nutné složit řádné důstojnické zkoušky s oprávněním nosit za distinkčními hvězdami malý knoflíček (tzv. Intelligenzknopf). Tuto možnost měli naopak všichni jednoroční dobrovolníci, byť v nižší hodnosti (např, četaře), ale s hedvábným prýmkem na manžetě. To platilo i pro kadety, rovněž formálně v nižší hodnosti jako kadet-šikovatel (Cadet-Feldwebell - od roku 1909 kadet (Cadet) se širší hedvábnou portičkou přečnívající nad zžší zlatistou a se třemi celuloidovými hvězdami. Nižší hodností byl pak kadet-aspirant s distinkcní šikovatele, ale opět s prýmkem jednoročního dobrovolníka. Záložní kadet (Reserve-Cadet) měl k hedvábné šikovatelské portičce 3 hodnostní hvězdy (hedvábné), ale důstojnického typu.

Označení specializací podle předpisu 1917/18: desátník kulometných oddílů (u mužstva kov bílý, u důstojníků žlutý – platí také pro ostatní kategorie); poručík bosenských hraničářů; hejtman balonových oddílů (letectva)

První řada: železniční pluk; telegrafní oddíly; motocyklisté; světlomety;

Druhá řada: minomety; pionýrské oddíly; dělostřelecké baterie přidělené pěchotě (od roku 1917 podobné označení pro kulometné oddíly, pouze s odlišným středem kruhu – šikmým bleskem); říční čluny (flotila); elektroinstalace; kamenolamači – úprava komunikací;

Třetí řada: cyklisté; polní četnictvo; roty nosičů; vojenská hudba; pracovní oddíly.

Tato označení byla nošena nejen na límci za distinkcemi, ale i na levé klopě polní čepice.

 

Příklad hodnostního označení z let 1883-1918: četař a podplukovník železničního pluku;
nárameník vyššího důstojníka železničního pluku. 

 

Námořní kadeti 1. a 2. třídy (Seekadett 1./2. Klasse) měli původně i prýmek po obvodu manžety v dracounovém provedení resp. pouze 9 cm zkrácený ze stejného materiálu (od r. 1909 s kličkou). Jinak předtím měl kadet 2. třídy dva kolmé hrotité prýmky. Od zmíněného roku obdrželi nové tituly: námořní praporčík (See-Fähnrich) a námořní kadet (See-Kadett).

Šikovatel jako vyšší poddůstojník (Feldwebel) měl v armádě monarchie dlouhodobou tradici sahající až do XVI. století. Mimo pěchotu nosili vlněný žlutý prýmek a tři bílé hvězdy i ekvivalentní stupně v dalších druzích zbraní: v administrativě účetní poddůstojník 1. třídy (Rechnungs-Unter-Offizier 1. Kl.) – původně účetní šikovatel (Rechnungs-Feldwebel), u myslivců nadmyslivec (Oberjäger), u jízdy a trénu strážmistr (Wachtmeister), u dělostřelectva ohněstrůjce (Feuerwerker). Dále šikovatelské označení nosili zbrojíři 1. třídy (Waffenmeister 1. Klasse), u pěchoty plukovní bubeníci (Regiments-Tambour), plukovní nebo praporní (u myslivců) trubači (Regiments- Bataillons-Hornist), jimž odpovídali u jezdectva a dělostřelectva plukovní trubači (Regiments-Trompeter) a konečně technická artilerie měla mistra 1. třídy (Meister 1. Klasse). Protějškem šikovatelské kategorie byli od roku 1909 jako profesní specialisté nově ustaveni gážisté bez hodnostní třídy (in eine Rangklasse nicht eingereihte Gagisten) s hodností šikovatelů, ale se stříbřitou portičkou; ve štikově šedých stejnokrojích s barevným egalizačním paroli. Jednalo se o následující funkce:

- profousové (Profossen) se šarlatově červeným označením

- vrchní zbrojíři (Oberwaffenmeister) s mořenově červeným

- dílenští mistři oděvní / výstrojní správy (Werkmeister bei Monturverwaltungsanstanstalten) s červenohnědým označením

- stavební vrchní dílenští mistři a stavební dílenští mistři (Bauoberwerkmeister, Bauwerkmeister) s třešňově červeným označením

Dále patřili k této skupině specialistů dělostřelečtí vrchní mistři (Artillerie-Obermeister) se šarlatově červeným paroli, dílenští mistři železničního a telegrafního pluku apionýrského skladu (Eisenbahn- und Telegraphen Regiments und Pioniers-Zeug-Depot) s ocelově zeleným označením, podobně dílenští mistři skaldu nářadí pro trén (Train-Zeug-Depot) a technického vojenského výboru (Techn.-Militär-Komitées) a vrchní podkovářští mistři (Ober-Beschlag-Meister) - všichni s mořenově červeným označním.

Námořník 4.-2. třídy; námořník 1. třídy; marsový námořník, podnálodní; nálodní.

Loďmistr; štábní loďmistr; vrchní štábní loďmistr; námořní aspirant.

 

Námořní kadet; námořní praporčík (stejné označení měl korvetní poručík - hodnost určená pouze záložním důstojníkům bez vyšších vojenských škol); fregatní poručík.

 

Řadový poručík; korvetní kapitán; fregatní kapitán; řadový kapitán.

 

Kontra-admirál; vice-admirál; admirál; velkoadmirál.

 

Vojenské námořní školy: akademik; akademik - výtečník; akademik - premiant ročníku.

(Za poskytnuté matriály k námořním hodnostem v letech 1909-1918 patří zvláštní poděkování PhDr. Miroslavu Husovi.)

 

Námořnictvo mělo ve vyšších poddůstojnických stupních dokonce tři zástupce: vrchního lodníka (Ober-Bootsmann), dále vrchního kormidelníka (Ober-Steuermann), vrchního strojníka (Ober-Maschinenwärter) a další podle specializace se třemi žlutými vlněnými manžetovými prýmky; lodníka (Bootsmann) a další zástupce podle odbornosti se dvěma a konečně podlodníka (Unter-Bootsmann) atd. s jedním prýmkem. 

Tyto distinkce byly ovšem užívány jen do roku 1909. Poté zůstal pouze jeden prýmek, kdežto oby vyšší obdržely 2 krátké zlatisté dracounové prýmky s knoflíčkem a hrotitým zakončením umístěné nad sebou na manžetě. Nová hodnost měla název štábní loďmistr (Staabs-Bootsmann) a se třemi prýmky vrchní štábní loďmistr (Oberstaabs-Bootsmann). Později Unterbootsmann (nyní loďmistr) dostal jeden dracounový prýmek. Pro slavnostní lodní kabát pak měl určen hedvábný spletený nárameník ve žluté barvě s černými průsvity, vrchní štábní loďmistr a štábní loďmistr dostali rovné dracounové zlatisté nárameníky rovněž s černými průsvity. Na bílé letní blůze byly distinkce z rukávů přeneseny na černé nárameníky důstojnického typu příslušným emblémem specializace v převýšení.

Nižší poddůstojníci se dělili na četaře a desátníky 3 a 2 celuloidovými hvězdami. Také tyto hodnostní stupně byly členěny podle specializace či druhu zbraně nebo služby.

Četař (Zugsführer) byl nejrozšířenější (např. u pěchoty a myslivců), v administrativě mu odpovídal štábní (Stabsführer), v administrativě u financí působil účetní poddůstojník 2. třídy (Rechnungs-Unteroffizier 2. Klasse), dále by v odpovídající hodnosti zbrojíř 2. třídy (Waffenmeister 2. Kl.), kovář či podkovář (Kurschmied), praporní trubač na lesní roh (u mysliveckých pluků (Bataillons-Hornist), trubač oddílu (Divisions-Trompeter) u jízdy či polního dělostřelectva, praporní trubač (Bataillons-Trompeter) u polního dělostřelectva, dále plukovní zámečník (Regiments-Schlosser), plukovní sedláři (Regiments-Sattler) či další řemeslníci, stejně jako u technického dělostřelectva mistr 2. třídy (Meister 2. Klasse) či 1. třídy u dalších formací.

Desátníkovi pěchoty a jízdy (Korporal) byl protějškem podmyslivec (Unterjäger), dále zbrojíř 3.třídy (Waffenmeister 3. Klasse), praporní bubeník pěchoty (Bataillons-Tambour), trubač eskadrony u jízdy (Eskadron-Trompeter), velitel obsluhy děla (Korporal – vyšší a Geschütz-Vormeister – nižší), u dělostřelectva či u stejného druhu zbraně trubač baterie (Batterie-Trompeter). Desátníkovi byl roven rovněž u jízdy zařazený eskadronní řemenář (Eskadrons-Riemener) a jako specialista u více formací mistr 2. třídy (Meister 2. Klasse).

Svobodník čili Gefreiter s jednou hvězdičkou měl zařazení u mysliveckých praporů (jako závodčí (Patrouillenführer), nápředník (Vormeister) dělostřelectva či u vojenských technických odborností jako tovaryš 1. třídy (Geselle 1. Klasse).

Mužstvo bez hodnosti se skládalo z pěšáků (Infaterist), myslivců (Jäger), dragounů (Dragoner) atd.

Námořníci v četařských hodnostech se nazývali nálodní (Bootsmannmaat). Podle odborného zařazení se dělili na nálodní kormidelníky (Steuersmann-Maat), nálodní strojníky (Maschinisten-Maat) a další.

Desátník v námořnictvu byl nazýván marsový námořník (Mars-Gast) nebo čtvrtník (Quartiermeister) – opět podle specializace čtvrtník - kormidelník (Steuersmann-Q.), strojník (Maschinisten-Q.), zbrojíř (Waffen-Q.), zdravotník (Sanitäts-Q.). U marsových námořníků tomu bylo obdobně. Toto názvosloví odpovídá původním kategoriím posádek plachetnic, z tradice přenesených na moderní plavidla.

Svobodníci válečného loďstva byli prostě námořníci 1. třídy (Matrose 1. Klasse), obyčejní námořníci 2.-4. třídy (Matrose 2.-4. Klasse) pouze s funkčním označením Steuermatrose, Heizer atd.

Funkční označení od vyšších poddůstojníků až po příslušníky posádek bez hodností bylo v dracounu nebo žlutém hedvábí, s korunou nebo bez v převýšení (podle stupně specializace), na levém nadloktí lodního kabátu, saka, paleta nebo blůzy (případně na náramenících, jak je zmíněno výše), u letních uniforem na bílém plátně černě vytištěné.

Judex, M: Uniformen Distinktions... 1904 - hodnostní označení vojenských úředníků:

5a) generální intendant atd (sekční šéf měl 2 hvězdy); 6b) vrchní intendant 1. tř.; 7a) vrchní intendant 2. tř.; 8a) intendant; 9a) podintendant;

5b) ministerský rada (vrchní účetní rada, pokladní ředitel, vrchní správce zásobování) / námořní generální komisař; 6b) / ředitel registratury /nejvyšší inženýr, vrchní komisař 1. tř., ředitel atd.; 7b) podředitel registratury, vrchní lékárenský správce atd. / vrchní inženýr 1. tř,, vrchní komisař 2. tř. přednosta oddělení atd.; 8b) účetní rada, výplatčí, správce zásobování, registrátor, lékárenský správce, stavební účetní rada atd / vrchní inženýr 2. a 3. tř., vrchní strojník, komisař přednosty oddělení;

Účetní, pokladní, zásobovací, registrační, lékárenští, stavebně-účetní atd. úředníci v hodnostech setníka až poručíka:

9) oficiál 1. a 2. tř., vrchní zvěrolékař 1. a 2. tř. / inženýr, strojník a komisariátní adjunkt 1. a 2. tř.; 10) oficiál 3. třídy, zvěrolékař / komisariátní adjunkt 3. tř., vrchní dílovedoucí; 11) akcesista, podzvěrolékař / dílovedoucí atd.; vojenský kapelník / námořní kapelník

Chovanci (žáci, studenti, posluchači) vojenských vzdělávacích ústavů: kadetky a reálky: prostý posluchač, vzorný posluchač (dvojité označení); pionýrská kadetní škola; Vojenská akademie – poddůstojnické označení.

Prýmky na klobouku generálů a štábních důstojníků; prýmky na čákách: setníků a rytmistrů; nadporučíků a poručíků, šikovatelů a četařů; desátníků; šňůra svobodníků.

Prýmky na čepicích námořnictva do roku 1908 (poté širší): admirálů; štábních důstojníků a naddůstojníků.

 

Velmi strukturovaná a složitá byla hierarchie rakousko-uherské vojenské byrokracie. Zde odpovídaly úřednické hodnosti důstojnickým pouze v nejnižším generálském stupni - tedy generálmajorovi. Byly to hodnosti generálního intendanta (General-Intendant), generálního stavebního inženýra (General-Bau-Ingenieur) či ministerského rady (Ministerial-Rath). Ostatní úřednické stupně byly vyjádřeny u ekvivalentů štábních důstojníků označením „vrchní“ (Ober) 1. třídy, tedy armádnímu plukovníkovi či 2. třídy, tj. podplukovníkovi, případně 3. třídy (majorovi), např. Ober-Intendant 1. Klasse, tedy i v dietní (platové) třídě plukovníka.

Označení u intendantury a inženýrů bylo vyjádřeno jako u důstojníků dracounovými hvězdami, u vyšších hodností byly prýmy se zdvojeným dezénem, jinak ornament odpovídal dimenzemi i dekorativními prvky armádním prýmům. Klobouk byl jako u ženijního štábu bez chocholu. U ostatních vojenských úředníků byly distinkce vyjádřeny ve formě rozet a dezén prýmů byl ve formě vlnitého zdvojeného dekoru.

Úřednické hodnosti v armádě odpovídaly příslušným funkcím obvyklým i v civilních odvětvích. Byly u vyšších tříd označeny jako ředitel (Direktor) 1. nebo 2. třídy, případně rada (Rat) či správce (Verwalter), často v kombinaci obou označení, např. lékárnický ředitel, vrchní správce a správce.

U subalterních administrativních funkcí byl protějškem hejtmana (setníka, rytmistra) oficiál 1. tř., nadporučíkovi oficiál 2. třídy a poručíkovi akcesista, tedy zcela jako tomu bylo u občanských institucí a úřadů (např. železničních). Vedle akcesisty byl obvyklý i titul asistenta.

Obdobně tomu bylo u námořních úředníků, kde byla nejvyšší administrativní funkce (úřednické zařazení) na úrovni kontraadmirála - námořní generální komisař (Marinen-General-Komissär). Jinak ve štábní skupině byli vrchní (nebo plukovníkovi, resp. tedy kapitánovi řadové lodi odpovídající nejvyšší) inženýři 1. až 3. třídy, případně komisaři. Inženýři 1. a 2. třídy a stejné tak komisaři patřili k subalterním, nejnižší zde byl adjunkt. U školských zařízení vedle studijních referentů byli profesoři a ředitelé jak u námořní akademie, tak nižší reálky.

Prýmy na kloboucích generality a štábních důstojníků sice dezénem odpovídaly límcovým a manžetovými, jejich rozměry ale byly jiné - u generálů byla šířka 8 cm, u štábních důstojníku 6,6 cm.

Naproti tomu dracounové prýmy na čáce uherské generality byly stejně široké jako u lemů čák resp. čapek (hulánů) štábních důstojníků - 6,6 cm; u majora až plukovníka rovnoměrně rozdělené 2 černými průsvity na tři díly. Pro hejtmany (setníky, rytmistry) byla šířka prýmu 4,6 cm opět rozděleného na 2 díly, poručíci a nadporučíci měli prým čtyřcentimetrový

Stejné dimenze pak platily u harasových žlutých lemů čák šikovatelů i četařů (4,5 cm rozdělený na dva díly), desátnický prým byl opět široký 4 cm. Černě protkaná šňůra byla svobodnická.

Rozety na čákách byly kovové pro mužstvo a poddůstojníky, dracounové pro důstojníky a úředníky, navíc s císařským monogramem resp. orlem ve středu; obojí o průměru 5 cm.

Kovové odznaky („jablíčka”) poddůstojníků a mužstva na čapkách hulánských pluků a na čepicích dalších útvarů měly stejně jako dracounové důstojnické průměr 3 cm.

Mosazné lesní rohy na kloboucích u mysliveckých praporů a zeměbraneckých pěších útvarů měly na středu číslo formace, u všech pluků císařských myslivců byl místo čísla císařský orel, u zemských střelců (Landesschützen), tyrolsko-vorarlberských pěších a jízdních bylo číslo zastoupeno tyrolskou orlicí, u zeměbraneckých formací dalmatských císařským orlem.

Judex, M: Uniformen Distinktions... 1904 - různá označení:

kokardy (růžice) na čákách (kloboucích) pro důstojníky, mužstvo a vojenské úředníky; kakardy na čepice pro důstojníky a mužstvo; emblém (odznak) koruny na námořnické čepice důstojníků, kadetů a poddůstojníků (do roku 1908);

emblém na kloboucích tyrolského mysliveckého pluku a zemských střelců; polních myslivců a zeměbranecké pěchoty; uherského četnictva a honvédu.

Portepé pro důstojníky (pěchoty, jezdectva a dělostřelectva), závěsníky pro mužstvo pěchoty a jezdectva; střelecké šňůry a označení pro pěchotu, myslivce a jízdu; jízdní odznak pro honvédy (husary); výkonnostní označení dělostřelectva a pionýrů; šňůry pro nápředníky dělostřelectva a kormidelníky pionýrů.

Služební označení: polní pásy pro generály; adjutanty a ordonanční důstojníky generálů; důstojníky pěších formací; opasky pro generály v uherské uniformě; důstojníky honvédů; důstojnické zástupce; kartuše na bandalír pro důstojníky pro důstojníky jízdy, dělostřelectva a trénu; emblém na bandalíru důstojníků a mužstva polního četnictva.

 

Portepée (zápěstník) v dracounovém zlatistém provedení patřil k důstojnickým atributům na šavlích, u intendantury a vojenských inženýrů na kordech. Stejně tak tomu bylo u námořnictva, kde ovšem úředníci měli zlatisté pouze třásně, jinak pásek a žalud (knoflík) stříbřité. Celostříbrná portepée s červenými průsvity byla označením vojenských kapelníků.

U kadetů resp. důstojnických zástupců byla portepée žlutá hedvábná, praporčíci od r. 1908 navíc měli na knoflíku stejné označení jako důstojníci a třásně s dracounovým přimísením. Poddůstojnická portepée byla žlutá vlněná s černým průsvitem, u bodáků menší a uzavřená. Za války na bodácích důstojníků nošena stejná, ale dracounová.

Příslušníci vojenských kapel měli portepée na pobočných zbraních ve stejném provedení jako poddůstojníci, ale bílá a s průsvity v egalizační barvě.

Zápěstníky funkčního provedení na šavlích mužstva jízdních útvarů (vedle kavalerie i u dělostřelectva, trénu případně remontních či jiných oddílů) byly zhotoveny z červené kůže - juchtoviny.

Výkonnostní označení či funkční odznaky byly udělovány mužstvu ve formě vlněných šňůr či kovových terčíků za splnění podmínek pro výkon funkce nebo za dobré plnění služby.

  U dělostřelectva byly tyto závěsné šňůry zavedeny již před r. 1868 - známé jsou z období války r. 1866 – a byly tedy nejstarším funkčním označením tohoto druhu v rakouské armádě. Byly určeny pro (Vormeistery) nápředníky u polního a pevnostního dělostřelectva a byly zhotoveny z šarlatově červené vlny. Po r. 1868 ze stejného materiálu a ve stejné barvě, ale v menším provedení, se udělovaly tzv. střelecké šňůry pěšákům. Stejně jako dělostřelecké byly umístěné od levého nárameníku ke druhému knoflíku (u dělostřelectva na delších šňůrách až k pravému boku). Artilerie měla 6 tuhých pomponů, pěchota 4 pompony (koule). Tvarově totožné z pěchotními, ale v trávově zelené barvě, byla střelecká označení (Schützenabzeichnung) pro myslivce, zeměbraneckou pěchotu a zemské střelce. Od r. 1908 pro výtečné střelce (Scharfschützenauszeichnung) byly šňůry zlatisté dracounové, pouze koule zůstaly šarlatově červené.

Pro kormidelníky pionýrských oddílů, stejně jako pro vzorné pracovníky železničního a telegrafního pluku byly šňůry pěchotního typu v tmavozelené barvě (Arbeitsauszeichnung resp. Steuermannauszeichnung pro kormidelníky)

 

 

Příklady funkčních a činnostních odznaků pro 1) tesaře a 2) odhadce vzdáleností

(kompletní přehled viz např. austro-hungarian-army.co.uk, popřípadě: rainerregiment.at)

 

Kovové (mosazné) kokardové terčíky s příslušným symbolem byly nošeny na pravé straně hrudi (nad kapsou) a byly určeny jako funkční či činnostní označení (Funktions- Tätigkeitsauszeichnungen):

- střelecké označení (Schützenauszeichnung) jezdectva se zkříženým revolverem a karabinou – zavedeno v roce 1871 (1876 pro honvéd; 1906 změněn typ vyobrazené pušky);

- jezdecké označení (Reiterauszeichnung) pro kavalerii uherské zeměbrany s vyobrazením uherského jezdce na koni – 1883;

- pro miřiče dělostřelectva (Richtauszeichnung) se dvěma zkříženými hlavněmi a císařskou korunou v převýšení – 1888 (1913 pro honvéd se svatoštěpánskou korunou);

- pro střelce z pušek námořnictva (Gewehrschützenauszeichnung für das Matrosenkorps) se dvěma zkříženými puškami – 1891;

- pro sapéry a pionýry (Sappeur- und Pionierauszeichnung) se zkříženými rýči a krumpáčem – 1893 (pro honvéd 1906);

- pro velitele dělových věží námořnictva (Artillerieschützenauszeichnung für Turmgeschützführer) se dvěma zkříženými hlavněmi a císařskou korunou v převýšení – 1896;

- pro nápředníky námořního dělostřelectva (Artillerieschützenauszeichnung für Vormeister) se dvěma zkříženými hlavněmi a kotvou v převýšení – 1896;

- odhadců vzdáleností (Distanzschätzerauszeichnung) pro pěchotu a myslivce armády a zeměbrany se sokolem letícím nad horami - 1906;

- pro tesaře (Zimmermannsauszeichnung) u pionýrů a železničního a telegrafního pluku se dvěma zkříženými sekerami a pilou – 1906;

- jezdecké označení (Reiterauszeichnung) pro kavalerii s vyobrazením sv. Jiří na koni, který mečem zabíjí draka – 1906;

- pro kočí (Fahrauszeichnung) trénu s párem zapřažených koní a pro kočí dělostřelectva s podobným výjevem doplněným zkříženými hlavněmi – oba 1906;

- pro pracovníky zásobování (Arbeiterauszeichnung) s ozubeným kolem mezi obilnými klasy (věncem) - 1906;

- pro telegrafisty (Telegraphenauszeichnung) se svazkem blesků s korunou v převýšení (pro honvéd s uherskou korzunou); udělováno absolventům telegrafického kurzu – 1906;

- pro zdravotnický personál (Krankenpflegerauszeichnung) s červeným křížem na bílém podkladu – 1906 (1915 také pro námořnictvo);

- ostrostřelecké označení (Scharfschützenauszeichnung) pro jezdectvo mělo vyobrazeno stejný motiv jako střelecké označení (viz bod a), ale bylo oválné – 1907;

- střelecké označení pro kulometníky (Maschinengewehrschützenauszeichnung) s trojhlavou saní dštící oheň a korunou v převýšení – 1908 (pro honvéd se svatoštěpánskou korunou; za války bylo zjednodušeno);

- trubačské označení (Hornistenabzeichen) pro zeměbranu s polní trubkou – 1909;

- pro řidiče automobilů (Fahrauszeichnung für die Kraftfahrtruppe) s automobilem a okřídleným volantem – 1912;

- pro pracovníky (Arbeiterauszeichnung) technického dělostřelectva s ozubeným kolem, dvěma zkříženými hlavněmi, písmenem „T“ a korunou v převýšení (pro honvéd se svatoštěpánskou korunou a písmenem „M“) -  1914;

- pro cyklisty (Radfahrerauszeichnung) s cyklistou jedoucím krajinou a korunou v převýšení - 1914 (pro honvéd se svatoštěpánskou korunou 1917);

- pro podkováře (Beschlagschmiedauszeichnung) s podkovou – 1917;

- pro ošetřovatele koní (Pferdewärterauszeichnung) s koňskou hlavou – 1917;

- pro polní ostrostřelce čili odstřelovače (Feldscharfschützenauszeichnung) s poprsím vojáka střílejícího ze zákopu – 1917;

- pro námořníky s monogramem panovníka a kotvou;

- pro vojenskou policii s rakousko-uherským znakem a nápisem K. u. K. MILITAER POLIZEI;

- pro závodčí uherského četnictva se svatoštěpánskou korunou.

Rukávové pásky pro civilní (občanské) osoby byly v několika provedeních: Pro Landsturm (domobranu) Předlitavska žluté s černým středem - s výjimkou pro Tyrolsko, kde byly zeleno-bílé a Zalitavska červeno-bílo-zelené. Zdravotnický personál byl označen bílou páskou s červeným křížem podle ženevské konvence. Vozmistr (Wagenmeister) nosil na levém nadloktí žlutou pásku s černým označením jednotky (např. 8 FJB = 8. myslivecký prapor), štábní vozmistr (Stabs-Wagenmeister) žlutou pásku s černým orlem a vrchní štábní vozmistr (Ober-Stabs-Wagenmeister) černou pásku po okrajích zlatě lemovanou s orlem ve zlatě. Podobně nosily bílé číslo útvaru na středním pruhu žluto-černo-žluté pásky štábní jednotky, markytáni, sluhové a vozkové. Železniční služba a telegrafisté byli odlišeni žlutými páskami s černým okřídleným kolem resp. černou literou T.

Označení jednoročních dobrovolníků (Einjähriger Freiwilliger) sestávalo z manžetového žlutého hedvábného prýmku 1 cm širokého s černým středovým hedvábným průsvitem; u akademiků posledního ročníku taktéž; u jednoročních dobrovolníků farmaceutů a veterinářů navíc ještě široký prým s klikatým dezénem; u zbrojířů a podkovářů rovněž a u eskadronních  řemenářů stejný široký prým. Déle sloužící poddůstojníci (Langerdienende Unteroffiziere) přišívali na levý rukáv stejnokroje lomené zlatisté prýmy - širší 13 mm a nad ním 1-3 užší (6 mm) za 3, 6 a 9 odsloužených let, obojí opět doplněno černým protkáním. Řemeslníci specialisté jako kováři, sedláři, řemenáři a zbrojíři měli našitu kaprálskou (desátnickou) portu (z čáky) na horním okraji obou manžet. Konečně červený centimetrový lomený prým náležel vojenským sluhům (Bursche) a podkoním, našitý opět na pravém rukávu.

Označení na nadloktí pro specialisty námořnictva bylo zlatisté (žluté) na tmavomodré blůze a na bílé košili černé; od čtvrtníka (desátníka) po námořníka bez koruny; palubní služba: kormidelníci, strojníci, zbrojíř, dělostřelecký instruktor – s korunou; dělostřelecký nápředník a instruktor - bez koruny; označení pro zdravotní službu a ubytovatele.

 

 

Navazuje na příspěvek:

Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 3/4

 

Související články:

Jan Vogeltanz: Pluky c. (a) k. armády doplňované v roce 1914 z Čech, Moravy a Slezska

Zájemcům o podrobnosti adjustace c. (a) k. armády v období od druhé poloviny 19. století do konce 1. světové války lze doporučit internetové stránky austro-hungarian-army.co.uk

především však knižní produkci dvou rakouských vydavatelství specializovaných na vojenskou historii, jejichž některé tituly zde citujeme:

 

Verlagsuchhandlung Stöhr - buchhandlung-stoehr.at

HINTERSTOISSER, Hermann. Die Adjustierung des k.(u.)k Heeres 1868-1914, Band 1: Infanterie. Österreichische Militärgeschichte Sonderband, 1998, 136 S. ISBN: 978-3901208225

Hönel, Alexander. Die Adjustierung des K.(u.)K. Heeres 1868-1914, Band 2: Die Kavallerie. Österreichische Militärgeschichte Sonderband, 1999, 112 S. ISBN: 978-3901208294.

HINTERSTOISSER, Hermann. Die Adjustierung des k.u.k.Heeres, Band 3: Die Feldgraue Uniform 1915 - 1918. Österreichische Militärgeschichte Sonderband, 2004. 136 S. ISBN: 978-3901208478.

JUNG, Peter. Marine in Feldgrau 1915-1918: Die k.u.k. Kriegsmarine an der südlichen Isonzofront. Österreichische Militärgeschichte Sonderband, 1999-1. 152 S. ISBN: 978-3901208287.

BAUMGARTNER, Lothar - WINKLER, Dieter. Flottenrock und Kaiseradler, Uniformierung im Spiegel der Geschichte der k. (u). k. Kriegsmarine von 1815 - 1918. Wien, Verlagsbuchhandlung Stöhr, 2004, 264 S., ISBN: 3-901208-46-1.

 

Verlag Militaria - militaria.at

Der Zauber der Montur: Katalog des k.u.k. Armee-Ausstatters Max Schall in Wien 1914/15. Kommentierte Neuauflage 2015, 376 S. ISBN: 978-3-902526-69-4.

ORTNER, M. Christian – HINTERSTOISSER, Hermann. Die k.u.k. Armee im Ersten Weltkrieg. Uniformierung und Ausrüstung – von 1914 bis 1918.  2013, 864 S. ISBN: 978-3-902526-63-2 (Deutsch), 978-3-902526-64-9 (Englisch - The Austro-Hungarian Army in the First World War).

Adjustierungsvorschriften für die k. u. k. Garden. Reprint 2012. 544 S. ISBN: 978-3-902526-57-1 .

Adjustierungsvorschriften für die k. u. k. Kriegsmarine 1873–1891–1910/12. Reprint 2011, 830 S. ISBN: 978-3-902526-46-5.

Adjustierungsvorschrift für das k.u.k. Heer 1910/1911. Reprint 2010, 594 S. ISBN: 978-3-902526-38-0.

SAGVARI, György. Die ungarische Honvéd. Uniformierung und Ausrüstung der ungarischen Landwehr von 1868 bis 1918. 2010, 672 S. ISBN: 978-3-902526-30-4 (Deutsch), 978-3-902526-31-1 (Englisch - The Hungarian Honvéd Army), 978-3-902526-32-8 (Ungarisch - A Magyar Királyi Honvédség).

HINTERSTOISSER, Hermann - SCHMIDL, Erwin A. -  NEUMAYER, Christoph -  WOHNOUT, Helmut. Des Kaisers Bosniaken: Die bosnisch-herzegowinischen Truppen in der k. u. k. Armee. 2008, 352 S. ISBN: 978-3-902526-16-8 (Deutsch), 978-3-902526-18-2 (Bosnisch - Bošnjaci u carskoj službi), 978-3-902526-17-5 (Englisch - The Emperor’s Bosniaks).

ORTNER, M. Christian. Sturmtruppen: Österreichisch-ungarische Sturmformationen und Jagdkommandos im Ersten Weltkrieg. 2005, 320 S. ISBN: 978-3-9501642-7 (Deutsch), 978-3-9501642-8 (Englisch - Storm Troops).

ORTNER, M. Christian – HINTERSTOISSER, Hermann - SCHMIDL, Erwin A. - BEIMROHR, Winfried – PIZZININI, Meinrad. Die k. k. Landwehr-Gebirgstruppen. 2005, 320 S. ISBN: 978-3-902526-02-1 (Deutsch), 978-3-902526-03-8 (Englisch - The Austrian Mountain Troops).

ORTNER, M. Christian - ARTLIEB, Erich. Mit blankem Säbel. 2003, 544 S. ISBN: 978-3-9501642-2-0 (Deutsch), 978-3-9501642-3-7 (Englisch - With Drawn Sword).

REST, Stefan - ORTNER, M. Christian – ILMING, Thomas. Des Kaisers Rock im 1. Weltkrieg: Uniformierung und Ausrüstung der österreichisch-ungarischen Armee von 1914 bis 1918. 2002, 507 S. ISBN: 978-3-9501642-0-6 (Deutsch), 978-3-9501642-1-3 (Englisch - The Emperor’s Coat in the First World War).