Válka o následnictví polské 1733 - 1735
Jan VOGELTANZ
Naposledy upraveno: 25.11.2012
Po poměrně pokojném ovzduší v politických poměrech Evropy dvacátých let XVIII. století se situace změnila v první polovině třetí dekády, kdy opět došlo ke střetu zájmů evropských mocností. Podobně jako tomu bylo ve vleklé válce o nástupnictví na madridském trůnu v prvních letech zmíněného věku, šlo tentokrát o nástupnictví polské. Na počátku února 1733 totiž zesnul ve Varšavě Fridrich II. August, kurfiřt saský a král polský. Strategická poloha Polska byla po monarchově smrti předmětem rokování nejen ve Versaillích, Vídni a Berlíně, ale především v Petrohradě.
Císařský pěšák (granátník) pluku Jung-Württemberg 1733-1736, císařský jízdní granátník dragounského pluku Löwenstein 1733-1760.
V této době opět ožila stará rivalita mezi císařem a králem Francie, který byl navíc i osobně zainteresován na polských záležitostech jako manžel mladičké šlechtičny Marie Leszczynské, dcery jednoho z nejvlivnějších polských aristokratů. Tchán Ludvíka XV. Stanislav Leszczynský byl pochopitelně favoritem versailleského dvora. Na uprázdněný trůn na Visle byl ovšem ještě další kandidát, syn zesnulého saského a polského monarchy August III., za kterým stál císař Karel VI., pruský panovník Fridrich Wilhelm I. a zejména carevna Anna Ivanovna. Třebaže Stanislava preferovala převážná část polských magnátů, saský princ byl pro zmíněné panovníky vhodný jako povolnější nástroj jejich vlastní egoistické politiky, která pak ve svých důsledcích vedla ve druhé polovině století k trojímu dělení a faktickému zániku polského státu.
Bezprostředně po zprávě o úmrtí polského krále začala na obou stranách příprava na válečný střet. Francie měla oporu v dynasticky spřízněném Španělsku a spojeneckém Savojsku, protifrancouzská koalice zahrnovala Rusko, císaře, Prusko, Sasko a většinu německých států (mimo Bavorska, které bylo spojencem Francie, ale do bojů později nezasáhlo). Tak připravovaly svou vojenskou pomoc Württemberg, Hessen-Kassel, Braunschweig i menší země sdružené v tzv. krajích (švábském, hornosaském a hornorýnském).
Francie – pěšák pluku Royal la Marine 1730-1760, polsko – důstojník národní lehké jízdy v první polovině 18. století
Pochopitelně nejdříve se daly do pohybu vojenské útvary již v hlubokém zázemí, především v habsburské monarchii. Zde vlastně směřovaly jednotky nejrůznějších zbraní na skutečná i potencionální válčiště, na Rýn, na hranice s Polskem a také na teritorium italské. Situaci v létě roku 1733 v Čechách a jmenovitě v Praze komentoval ostatně pražský kronikář František Vácslav Felíř:
„22. (července) skrz Města Pražská promarchiroval jeden díl od artillerie císařské s 24 kunštablery (tehdy dělostřeleckými poddůstojníky; pozn. aut.) a s jinou velkou při sobě mající pakáží, též se 14 kusy, při jednom každém čtyři koně zapřažený. Z Vyšehradu ona artilerie také sebou vzala 4.000 koulí, 300 tun prachu a 4 vozy lopat, motyk, špiců a jiných k tomu potřebných věcí. Jeden každý vůz majíc po šesti koních těch nejvýbornějších a silných zapřažených. A to vše na hranice Království polského, poněvadž velká roztržka jest o volení budoucího krále polského, kterémuž to volení den 25. srpna dokonale ustanovený jest.
Dne 12. srpna předyjmenovaná artilerie zase spátkem se vrátiti na poručení Jeho Císařské a Královské Katolické Milosti musela a dne svrchu jmenovaného skrze Města Pražská k městu Plzni se obrátila. Kdežto pro dvacet tisíc vojska císařské ležení aneb lager mezi Egrem (Chebem; pozn. aut.) a Plzní formírován byl a ten lid na časnastávající potřeby by sem aneb tam potřebován býti mohl.
Francie – důstojník pěšího pluku Garde française 1730-1750; Rusko – pěší granátník 1730-1740
Dne 25. srpna sedum kompanií od slavného generál Khevenhüller regimentu dragonův skrz Města Pražská promarchirovalo, toti dvě kompanie granatýrů (tj. jízdních granátníků; pozn. aut.) a pět kompanií dragonů. Pražský (vnově od J.M.C. resolvírovaný) generál komendant v Království českém O’Gilvy inkognito tyto dni do Měst Pražských přijel (zemský velitel byl tehdy i velitelem pražské posádky a titulárním majitelem pluku, který byl tehdy v Praze posádkou, tedy pěšího regimentu O’Gilvy; pozn. aut.).
28. téhož ostatek téhož regimentu skrz města pražská k Plzni do onoho ležení protáhlo.“
V téže době zahájila carská vojska přímou intervenci a 2.8. vpadl na Litvu armádní sbor maršála Lascyho, ale ještě během invaze byl 10.9. zvolen ve Varšavě polským králem Stanislav Leszczynski, „od většího dílu Království polského (tj. magnátů; pozn. aut.). Který však ale brzo nato pro velké jemu nastávající nebezpečenství jak od svých pánů Litvanů a Moskovitů spolu s primasem Regni a jeho jiných adherentův (přívrženců; pozn. aut.) do Dantzka (Gdaňska; poz. aut.) jest utécti a ustraniti musil.“ Hrozilo mu skutečně zajetí, neboť 1. října dosáhl Lascy varšavského předměstí Pragy na pravém břehu Visly. Pod jeho ochranou „5. Octobris byl od větší a mocnější strany jak vejvodův, tak senátorův a jiných magnátův, na místě odstraněného Stanislava vnově zvolen za krále polského J.K.M. kurfirst saský Fridericus Augustus, nebožtíka krále polského Friderica syn.“ Felíř samozřejmě podává oficiální císařskou verzi volby.
Rusko – jízdní granátník 1730-1740; císařský pěšák (granátník) pluku Marulli 1733-1751
Přípravy k vojenské konfrontaci na západě pak vyvrcholily vyhlášením války císaři a jeho spojencům 10. října, když panovník Francie vystoupil otevřeně ozbrojenou mocí na obranu svého tchána. Francouzské pluky postupovaly přes Lotrinsko na Rýn a z plzeňského polního ležení 21. téhož měsíce vyrazila na západ proti nim armáda Karla VI., „komendírovaný jsouc do Říše k Rejnu proti Francosovi, který již toho času s několika tisíci lidu přes Rejn jest byl a pevnost Kel (Kheul; pozn. aut.) blíž Strasburku ležící jest oblehl. Obležení císařské, ač dost dlouho skrz několik dní se statečně bráníc nemohli odolati, nýbrž dne 28. Octobris s akordem (tj. dohodou; pozn. aut.) jsou se vzdali.“ Veřejné mínění bylo pochopitelně ovlivněno státní propagandou a tak opět pražský pisatel poznamenává, že „Francouzův při tom dobývání přes 1.100 jest na place zůstalo a něco málo císařských zbito a raněno bylo.“
Zatím přímo na polském území vzdorovaly polské korunní pluky pod velením hejtmana Potockého ruskému postupu a ještě v říjnu ustoupily z Mazovska - tedy okolí Varšavy - na Sandoměřsko k jihu. S Rusy spojení Sasové pod novým králem Augustem III. vpadli do Velkopolska v okolí Poznaně a postupovali rovněž k jihu. Na Štědrý den dobyli Rusové Krakov, v lednu 1734 pak postoupila ruská vojska na severu k baltskému pobřeží a oblehla Gdaňsk. Na Volyni a Podolí pokračovali Stanislavovi přívrženci v guerille proti vetřelcům, ale jejich odpor byl postupně zdoláván ruskými oddíly. Na Litvě ovšem byla pozice krále Stanislava podstatně silnější, menší podporu měl v Pomořanech. Další jeho stoupenec, šlechtic Tarlo, postupoval ze Sandoměřska k Baltu, ale v polovině dubna byl zaskočen Lascym a poražen. Potocký také nebyl úspěšný, když 4. téhož měsíce selhal při obléhání Krakova.
Císařský husar pluku Splenyi 1734-1740 a Fähnrich (praporčík) pěchoty 1730-1737
Nejmocnější spojenec Leszczynského, jeho versailleský zeť, ovšem byl stále na postupu a v Porýní zahájil obležení důležité pevnosti Philippsburg nedaleko Špýru. Zde byla říšsko-císařská posádka pod velením hesenského generála. Akce začaly koncem dubna výpadem francouzských jednotek od Kheulu a po překonání tzv. ettlingenských linií 22.5.1734 skončila armáda Ludvíka XV. uzávěru pevnosti. Pokus prince Eugena koncem června o uvolnění blokády byl jednou z posledních operací kdysi tak úspěšného císařského vojevůdce. Nezdařil se a tak 18. července Philippsburg kapituloval.
Císař neuspěl ani na italském válčišti, kde byli císařští poraženi francouzsko-španělsko-neapolskými vojsky pod vrchním velením rovněž starého Eugenova rivala z války o dědictví španělské maršála Villarse. Tady byla početně slabší vojska Karla VI. dokonce tísněna nejen Villarsem ze severu, ale i z jihu postupujícími Španěly infanta Dona Carlose. Červnová bitva u Parmy znamenala vítězství savojsko-francouzských vojsk. Španělé pak po úspěchu u Bitonta dobyli Neapol a Sicílii.
O bitvě u Parmy opět zapsal pražský assesor oficiálně upravenou zprávu: „Dne 29. Junii ve Vlaších stala se bitva mezi císařskými a Francouzem a jeho allijírovanými, totiž Špaňhelem a Savojem. Kdežto císařským míň padlo a mnoho více allijírovaných, však předce allijírovaní plac obdrželi.“
Císařský kyrysník 1737-1767; Prusko 1730-45 - dragoun pluku Cosel (nebo také Sonsfeld).
Na druhé straně opanovali v Polsku pole Rusové, zejména když počátkem července uprchl z Gdaňska Leszczynský a záhy nato město kapitulovalo.
V září 1734 uzavřeli vůdcové partyzánského odporu tzv. dzikowskou konfederaci (podle vsi nedaleko Rzeszówa v jihovýchodním Polsku), aby mohli koordinovat další akce proti saským a ruským okupačním vojskům. Guerilla skončila po sporadických akcích v roce 1736.
Na italském válčišti utržili císařští další porážku, tentokrát 16. září u Guastally a tento neúspěch byl opět oficiálně upraven, neboť prý „Francouz spolu s jeho allijírovanými v noci na ráno byl z jeho ležení od císařských vyhnán a mnoho pajtu (tj. kořisti; pozn. aut.) dostáno bylo od generála Khönigseka. Na to ale, že naše generálstvo drobet se zastavilo a allijírovaným se zase přes den a noc šikovati nechalo, na potom našeho lidu mnoho v skázu přišlo neb samých generálův čtvero nebo patero na place zůstalo.“
Válka byla skutečně po mnoha letech opět tíživá a vysilující, nejen břemenem daní, ale hlavně nucenými odvody s obětmi nejvyššími, neboť „není dosti k vypsání, kterak pro naše vojska jak do Říše, tak do Vlach velké a neslýchané rekrutírování lidu na potom i velkou mocí brán lid byl, takže mnohý u své manželky hospodář ležící v posteli jist nebyl.“
O materiálové situaci v oblasti zásobování armády operující na italském bojišti podává staroměstský úředník - pravděpodobně se jedná o zcela ojedinělou českou relaci oné doby - následující čísla:
Prusko - granátník pěšího pluku Flans; sardinský pěšák pluku „Sardinia“ cca 1730-45.
„V měsíci máji (1735) z Uherského magazínu bylo dodáno do Vlach pro císařské vojsko aneb armádu 25.000 centnýřů mouky (centnýř odpovídá hmotnosti cca 50 kg; pozn. aut.) v 3.600 sudův. Který lifruňk (dodávka; pozn. aut.) 1.700 vozů po 6 volích zapřaženích vynášel. Kteréžto voli také tam k strávení přišli.
Z Kraňského magazínu ... 1.879 centnýřův
item z onoho (?) ....... 5.000 centnýřův.“
Habsburským armádám se opravdu nevedlo nejen ve Vlaších, ale i na Rýně, kde vlastně probíhaly nepříliš úspěšné poziční šarvátky. A tak „poněvadž Jeho Císařská Královská Katolická Milost Karel VI. nemohl takměř odolati takovejm třem potencím velkejm, dle toho požádati ráčila Její Carovskou Milost paní Annu Ivanovnu, téhož času regirující carovnu, by jemu aspoň ona nějaké spomožení vojskem jejím do Říše přispěti ráčila. Na kteroužto žádost ona hned přivolila a to vojsko pěší v počtu 14.000, to jest čtrnácte tisícův jemu neprodleně (které vojsko tenkrát u Dantzika leželo) skrz Království české odesláno bylo. Jakož toho vojska první díly dne 4. July (1735) v počtu 3.342 skrze Kladzko skutečně promarchirovalo.“
Obšírný popis prvního průtahu ruských vojsk Čechami v historii je opět pravděpodobně nejrozsáhlejší referencí o této události v české memoárové literatuře, ačkoliv nikoliv ojedinělý, neboť kusé několikařádkové informace se nacházejí (v latině ovšem) i v několika farních kronikách oné doby. Přísedící práva rychtářského sděluje tedy následující:
„Dne 13. July promarchirovaly od Její Carovské Milosti dva regimenty Rusův spolu s dvěma kompaniemi kranatýrův přes přívoz u Lahovic blíž Zbraslavi v počtu 3.600 mužův toho nejvýbornějšího lidu červeně a zeleně po německém způsobu mundírovaných spolu s 4 kusy. A při jednom každém kusu dva moždíře vezoucí, s převelkou municí, jako i s nesčítedlnou velmi velkou pagáží. A ty 2 regimenty držely 8 kompanií mající 6 fanchlů, dvě druhé kranatýrské kompanie neměly žádné fanchle.
NB. Jistě bylo se nač podívati, který tu cestu tam sobě od Prahy tu velkou míli zbraslavskou vážili, aneb na ten zmužilý lid vojenský - nehaníc v ničemž lid císařský - jistě bylo se co podívati.
Saský granátník 1730-1734; württemberský granátník jízdního pluku prince Louise 1730-1734.
Nebo nejenom městský a jiný lid, nýbrž sám Jeho Knížecí Milost pan arcibiskup pražský, spolu s Jich Excellencemi pány královskými místodržícími na čtyřech šífích v Podskalí k tomu schválně a nákladně připravených vstoupili, a tam, kde ten kampament neb ležení jim vykázáno bylo, sou přijeli. Po přijetí ten jeden díl 3.600 mužův veskrze prohlídli, po témž se k obědu vyzdvihli do mlejna modřanského spolu s jich vyššími oficíry a tam skvostně jak masitými pokrmy, také i od ryb slavně traktýrovaní byli. Při pití pak zdraví Jeho Císařské Milosti svými nevelkými, však ale silnými kusy slyšeti se dali, neb NB ve dvou minutách z jednoho (po každý nový nábytek do něho vhozený) 14 ran jsou dali, ze dvou pak po v 3 minutách 28 ran (!) sme načtli i také, že tak jest viděli. Tak jak z nich sme vyrozumněti mohli, neb s Čechy v jich řeči mnoho se srovnávali, kdežto žádný Němec nic jim v ničemž porozumněti nemohl, ale Čech daje pozor na jich řeč, mnoho jim rozumněl. Oficírové pak jejich ty mnozí německy rozprávěli a velmi draze mundírovaní byli.
Item dne 15. July přes Lahovice druhý díl, totiž 2 regimenty s 4 kusy a 8 fanchlí následoval v témž mundůru jako první s nesčíslnou municí a paháže v počtu 3.600 mužův.
Item dne 17. od těch Rusův skrz Města Pražská promarchirovaly 2 regimenty pěchoty s 4 kusy a s 8 fanchlemi, jakož i 2 granatýrské kompanie jak ostatní první, však modře a červeně mundírovaných (tj. jízdních granátníků; pozn. aut.), v počtu 3.600 mužův.
Hessensko-kasselský granátník 1730-1750; hannoverský granátník 1730-1750.
Item dne 30. téhož od těchž Rusův skrz Pražská Města 2 regimenty tak jakž první v počtu 3.600 mužův. V sumě pak toho ruského neb carovského vojska pěchoty činí čtrnáct tisíc a čtyři sta, 14.400 mužův.
A ten lid výborný všechen do Říše marchiroval skrz Strahovskou bránu, skrz bránu ale Poříčskou neb Špitálskou sem přimarchiroval.
Komendírující těchž spřed jmenovaných Rusův byl generál-feldmaršál Lascy, Irländer rodilý.“
Rusové došli sice na Rýn, ale do bojů už vlastně prakticky nezasáhli, protože v této době - srpen a září - probíhala už jednání, která také byla záhy nato zakončena příměřím a poté mírem. Rusové se pak opět vraceli zpět přes Čechy v únoru 1736, přičemž se jich část zdržela na zimních kvartýrech.
Válka o dědictví polské ukázala nedostatky císařské armády dosti naléhavě. Především se to projevilo ve vyšším velitelském sboru, který byl do značné míry přestárlý - princ Evžen v polovici třicátých let umírá a s ním ovšem odešla i část sebevědomí o schopnostech císařských vojsk. Zejména operace na italském bojišti dopadly vesměs neúspěšně vinou nezpůsobilosti zkostnatělé generality. Třebaže tyto chyby byly citelné, Dvorská válečná rada z nich nevyvodila důsledky a to se katastrofálně projevilo vzápětí poté za války s Tureckem.
Francie – pěšák pluku de Nice 1730-1760 a kavalerie 1730-1760.
Ostatně ani říšská spojenecká vojska nejevila většinou aktivitu, zejména za pozičních akcí na rýnském bojišti. Znepokojující mělo být pasívní chování pruského kontingentu, který proti válce o dědictví španělské - stejně jako Hesenci - patřil k nejkvalitnějším složkám spojenecké armády císařsko-anglicko-hannoversko-říšské. Budoucí král Fridrich II. jako korunní princ sice byl v blízkosti Evžena Savojského, k němuž se choval s příslušným respektem a loyalitou, ale bojové zkušenosti (praktické polní zážitky) posléze využil právě proti císařským za slezských válek ve čtyřicátých letech.
Francouzská armáda byla daleko aktivnější a využila všech možností k ofenzívním akcím jak na Rýně, tak v Itálii a podobně za válek čtyřicátých let její velitelé přišli do střední Evropy již se znalostí slabin svých císařských rivalů.
Konečně ruská armáda, třeba ještě jako císařský spojenec, tažením na Rýn postoupila opět dále jako mocenský faktor carské imperiální politiky. Jinak podle zmíněných citací dobových zpráv v Čechách poprvé vzbudila mezi obyvatelstvem pocit slovanské vzájemnosti.
Felířův pohled zprostředkovává vidění nevojáka. Profesionální názor důstojníka přítomného na rýnském válčišti u Kheulu Philippa Franze von Gudenuse (1710-1783), který jako mladý setník kurmohučského pěšího pluku Wambold (tak je uváděn, ale stejnokroj na jeho portrétu neodpovídá skutečnosti) zanechal velmi podrobné poznámky o taktice, průběhu bojů, ale i vzhledu účastněných armád spojeneckých i nepřátelských.
Rusko – major pěchoty 1730-1760; francouzský generál 1730-40.
Císařská armáda - podle Gudensuse i jiných pramenů - byla zastoupena na rýnském válčišti pěšími pluky Alt- a Jung-Württemberg, Marulli, Hessen-Kassel (majitelem byl hesenský vévoda), Wurmbrand, Möflig, Rumpf, Walsgg a Alt-Baden. Třebaže se všeobecně traduje zavedení kabátových reversů (klop) u císařské infanterie až v polovině třicátých let (1737), na Gudenusových naivních, byť poměrně instrukčních kolorovaných kresbičkách jsou pěšáci (ale vesměs a granátnickými pokrývkami hlavy) také s těmito klopami a dosud ještě s barevnými vestami a kalhotami. Ovšem bílý kabát je ještě - některé pluky klopy neměly - dosti široký a volný, nicméně již ne perlově šedý. Granátnické medvědice pak byly v této době typické pro kontingenty katolických států, stejně jako bílé kabáty. Protestantské oddíly měly pro své granátníky zprvu vyztužené soukenné a dracounem vyšívané pokrývky hlavy ve tvaru biskupské mitry - průběžně se zaváděnými plechovými - a kabáty modré či červené. Všechna spojenecká vojska za této války pak přijala císařské polní označení pokrývek hlavy, dubové větvičky, ostatně nošené již za válek o nástupnictví na španělský trůn.
Z císařských kyrysníků vypočítává mohučský hejtman regimenty Seher, Lanthieri, Caraffa, Portugal, Lobkowitz a Jung-Savoy, poměrně jednotně oděné v bílých koletech s červeným vyložením a s černými kyrysy, lišící se vlastně pouze rozmanitým dekorem na červených čabrakách.
Dragouni habsburské armády pak pocházeli z pluků Alt-Savoy, Klein, Philippi, Bathyányi, Bayern a De Ligne, ve stejnokrojích pestřejších.
Nově se objevily husarské pluky Desöffy, Károlyi a Splenyi v pestrých dolmanech, kožíšcích, gatích a kalpacích, vzbuzující svým exotickým vzhledem pozornost. Od této doby pak byly husarské formace zaváděny i v Prusku a ve větší míře existovaly i ve Francii a od 40. let v Rusku.
Ostatní jednotky byly menší. Tak pruské pěší a dragounské pluky se poprvé objevují v adjustaci, která je známa jako typická pro armádu Fridricha II., byť a menšími změnami. Modré kabáty s klopami i s prýmy a vysoké granátnické mitry byly od této doby charakteristické pro braniborské pěší útvary až do konce století. Tři dragounské regimenty v bílých kabátech ovšem v tomto stejnokroji sloužily pouze do poloviny čtyřicátých let a poté oblékly chrpově modré.
Císařský generál cca 1725-40; španělský důstojník dragounského pluku Dublin (ale může být i Numanci a nebo Lusitania) 1735-1750.
Bíle byli oblečeni i dragouni hannoverští, naproti tomu pěšáci byli v kabátech červených s bohatými lemy a prýmy.
Červená barva ostatně nebyla tehdy typická pouze pro Hannover, ale i pro účastněný útvar dánský či malé jednotky z Duryňska ze Sachsen-Gotha.
Vliv pruské i hannoverské uniformy byl patrný na hessensko-kasselské adjustaci - modré kabáty a premování bylo převzatou z obou zmíněných armád.
Menší tělesa z Würzburgu a Bambergu, či z Ansbachu-Bayreuthu a Norimberku, z vévodství sasko-výmarského či sasko-eisenašského, poněkud větší z Brunšvicka nebo pluky württemberské pak byly vystrojeny podle zmíněné konfesní, dynastické nebo politické orientace, ačkoliv i zde byly určité odchylky.
V tomto období pak byly stejnokroje vesměs v novém střihu, odlišném již od počátku století, těsnější, podle striktnějších předpisů, s nově zavedenými kamašemi (vesměs bílými, v zimě ale již i černými), se zapínanými šosy, s třírohými klobouky či čákami, s kratšími parukami (s prvními copy), tedy vesměs s prvky, které byly prakticky ve vojenské výstroji s dílčími změnami platné až do poslední třetiny osmnáctého století.
Francouzská armáda měla svou infanterii oblečenou tehdy do volnějších justaucorpsů s podstatně jednodušším vyložením, neboť pluky se lišily rovněž a nejčastěji uskupením knoflíků na kapsách a manžetách nebo střihem kapes, protože počet barev u bílošedých - tedy takřka bílých jako u císařských - kabátů byl omezen: pro královské pluky byla určena modrá, pro pluky princů červená, výjimečně se vyskytla černá nebo zelená či jiné odstíny, častá byla i bílošedá barva kabátů; švýcarské regimenty byly v červené, stejně jako irské a z cizineckých pak užívaly modrou ještě především pluky německé. Výjimku tvořil elitní pluk Garde française v modrých kabátech, stojící u Philippsburgu společně s pěšími pluky Royal la Marine, Touraine a de Nice, oděnými ovšem v bílé. Adjustace francouzské kavalerie odpovídala uniformami (skladbě barev) do určité míry členění pěchoty, pouze královské pluky byly v kabátech barevných. Hlavní rozlišení jízdy pak bylo v barvě čabrak a jejich lemů, stejně jako ramenních šňůr. Kategorie francouzských dragounů pak byla pestřejší v červených nebo modrých kabátech s prýmy, ale nebyla počítána mezi typickou jízdu.
Francouzský vzor inspiroval do značné míry i spojenecké armády španělskou a později neapolskou a bílou barvou pěchotních kabátů i jednotky savojské.
Saský pěšák 1734-1741.
Ruské pluky, jak si dobře všiml Felíř, připochodovaly do Prahy i na Rýn v zelených kabátech s červeným vyložením, kamizolami a kalhotami, tedy od Petra I. po takřka celé osmnácté století tradiční kompozici stejnokroje ruské pěchoty.
Uniformy byly podle nového střihu z roku 1732, jednotného i pro dělostřelce (ti byli v červeném) a dragouny. Dragouni tvořili hlavní složku ruské řadové jízdy - na počátku třicátých let byly postaveny tři kyrysnické regimenty, které se ovšem kampaně nezúčastnily - oblečenou v nových chrpových kabátech s karmínovým vyložením, s jelenicovými vestami a kalhotami, jak bylo obyklé i u ostatních jezdectev.
Velitelský sbor ruské armády skutečně oslňoval okázalostí a přepychem, především u gardových a štábních důstojníků, kteří vedle zlatistého dracounu šerp a bohatého premování měli i pozlacené a postříbřené spontony a nákrční plechové označení, opeření (plymáž) na kloboucích a uniformy z drahého sukna.
Na polském území čelily ruské, saské i pruské armádě menší a často nepravidelné oddíly, oděné vesměs v národních krojích nebo jejich prvcích, tj. především v kožešinou lemovaných čapkách a s vrchními župany a spodními kontušemi, které u řadové národní lehké jízdy byly ve slámově žluté a jasně modré barvě. Tato kategorie - vedle nepravidelných kozáckých oddílů polské a hlavně ruské armády - byla jako jediná evropská kavalerie vyzbrojena mimo šavle a ruční palné zbraně kopími s praporky, jejichž výhody za několik let byly oceněny i v dalších armádách. Saské jednotky se v době konfliktu nacházely ve fázi přestrojení, takže poskytovaly jistě pestrý obraz. Do roku 1733 byla pěchota i jízda saské armády v červených kabátech, poté dostala infanterie kabáty bílé. Červená zůstala jenom gardě a jezdectvu, dělostřelectvo si ponechalo zánovní zelené kabáty.
Podobně i Rusové a Sasové akceptovali trend uniformního vývoje německých států. Vedle již na kontinentě v té době nošených kamaší byl i jejich stejnokroj těsnější, šosy zakládány, na kabátech se prosadily límce nebo klopy, byly upravovány vlasy.
Francie a její spojenci, ale například i Švédové a do jisté míry i Angličané byli v přístupech k adjustaci svých ozbrojených sil konzervativnější a středoevropské elementy se u nich prosadily až ve druhé polovině století.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/vogeltanz-polsko-1733-1735.html