Uniformy ve válce roku 1866

04.04.2016 16:40

Jan Vogeltanz

Naposledy upraveno: 14.07.2017

 

Před stopadesáti lety za parních letních dnů června až srpna stály na severním bojišti v severovýchodních Čechách, ve středu Německa i na pomezí Lombardska a Benátska v severní Itálii proti sobě armády rakouského císařství a jeho německých spojenců na jedné straně a vojska koalice Pruska a na jeho straně stojící německé kontingenty a na zaalpském válčišti i na vodách Jaderského moře útvary pozemního vojska a flotila Italského království.

O příčinách, průběhu a následcích tohoto pro Rakousko a jeho spojence osudného konfliktu existuje řada odborných historických studií, autentické vzpomínky pamětníků ve formě deníků, hlášení a korespondence a další množství pramenů písemné povahy. Doklady materiálního charakteru jsou pak dochovány v četných muzeích, soukromých pozůstalostech i kolekcích sběratelů militárií. Především z hlediska výstroje skýtá toto dramatické období velmi pestrou a rozmanitou skladbu stejnokrojů, pokrývek hlavy, šerp, hodnostních označení a dalších adjustačních prvků účastněných vojenských formací.

Rakouská armáda nastoupila pochod na severní i jižní bojiště ve stejnokrojích zavedených v roce 1861. Pěchota obdržela roku následujícího lehčí typ čáky, pro polní podmínky opatřené ochranným potahem z černého voskovaného plátna. Stejný typ dostaly i technické útvary, trén a dělostřelectvo, které navíc mělo žíněný chochol přichycený na levé straně řetízkem. Na pochodu a mimo službu byla nošena loďkovitá táborka ze sukna světlemodrých kalhot. Pro důstojníky byla určena jako mimoslužební černá soukenná čapka s rozetou, známá již ve třicátých letech. Nový a poslední typ proslulého bílého kabátu byl opatřen jednou řadou šesti knoflíků a ležatým límcem s distinkcemi, stejně jako manžety v barvě zbraně či pluku. Měl ostatně obdobu v hnědém dělostřeleckém či šedém mysliveckém či pionýrském nebo světlemodrém ženijním, vždy s příslušným vyložením. V poli oblékli rakouští pěšáci a myslivci šedé pláště, které je dobře chránily v parném období před prochlazením za odpočinku ve stínu. Kalhoty zůstaly v původní světlemodré respektive šedé barvě; pro polní adjustaci bylo nařízeno zasunout je do kamaší. Řemení se udrželo nadále u pěchoty a dělostřelectva bílé, u myslivců a technických jednotek černé.

Kavalerie dunajské monarchie svou prestiž uchovala i v této válce. Naposledy vyjela v bílých soukenných pláštích (kyrysníci a huláni na severním bojišti), v přilbách a čapkách, u husarů ale již v elegantních, leč pro boj nepříliš praktických kožešinových kučmách s pérem, šňůrami a různobarevným sáčkem. Dva pluky dragounů byly oblečeny v zelených stejnokrojích, obojí s karmínovým vyložením, pouze se lišící bílými a žlutými knoflíky. Husarské mužstvo a hulánský pluk č. 12 (na italském bojišti) dostaly lněnou dvouřadou polní kytlici, důstojníci uherské jízdy byli oděni v modrých blůzách nebo atilách. Nové stejnokroje, projektované těsně před válkou pro příslušné jezdecké kategorie, byly za války typické pouze pro 14. husarský pluk, který byl oblečen již do nových červených kalhot a atily s novými šňůrami (s jetelovou koncovkou). Hulánský pluk hraběte Traniho, založený roku 1860 jako dobrovolnický, ale již od roku 1862 zařazený jako řadový č. 13, měl od počátku stejnokroj zcela nového střihu, který se měl od poloviny šedesátých let stát předpisovým pro všechny rakouské hulány: tmavomodrou kytlici se zapínáním lištou, světlemodrou blůzu - hulánku a pumpkové kalhoty stejné barvy, vše s mořenově červenou egalizací (límcové výložky, lemy a lampasy). Pokrývka zvaná tatarka měla čtvercové světlemodré dýnko (uváděno také červené či šedé), lem kožešinový, péro jako u husarů. Oba pluky - 14. husarský i 13. hulánský - měly také nový hnědý soukenný plášť, který měl být v budoucnu předepsán celé jízdě. Traniho jezdci pod vedením plukovníka Rodakowského si úspěšně vedli u Custozzy 24. června, podobně jako zmínění 12. huláni. Na severním bojišti byla ovšem nasazena převážná většina rakouské jízdy, podobně jako ostatních útvarů, celkem v 7 armádních sborech; jižní armáda arcivévody Albrechta měla ve třech sborech nepoměrně méně mužstva, z jízdy zde byly mimo zmíněných hulánů ještě čtyři husarské pluky (1., 3., 11. a 13. pluk). Vzhledem k podstatně těžším klimatickým podmínkám lombardsko-benátského válčiště nosila zde celá rakouská armáda pod pokrývkami hlavy šátky proti úžehu. Obě císařsko-královská ozbrojená uskupení pak měla velmi jednoduché jednotné typy sedel bez čabrak, jejich velení, štáby, lékaři a úředníci ke svým dvouřadým zbrojním kabátům nosili dvourohé klobouky nebo lehké černě čapky.

  

Rakousko: pěšák a myslivec, česká kampaň 1866.
(všechny ilustrace zhotovil autor textu)

 

  

Rakousko: kyrysník a husar, česká kampaň 1866.

 

  

Rakousko: důstojník pěchoty v poli a poručík dělostřelectva, česká kampaň 1866.

 

Rakousko: generálmajor, česká i italská kampaň 1866.

 

  

Rakousko: hulán 12. a hulán 13. pluku, u italské Custozzy 1866.

 

Prusové se účastnili celého polního tažení v přilbách (piklhaubnách) posledního modelu z roku 1860 s garniturou ve žlutém nebo bílém kovu s emblémy orlic, které byly odlišné pro řadové pluky, dragouny i gardu (ta měla navíc gardové řádové hvězdy, u gardových kyrysníků bez orlic). Kromě dělostřelectva a ženijních jednotek - dělostřelci nosili kulové zakončení především kvůli bezpečnosti při obsluze děl - byl pro přilby typický temenní hrot. Kyrysníci měli přilby kovové, stejně jako dvojitý kyrys - v bílém nebo žlutém kovu (u gardy). Huláni dostali čapky s barevným dýnkem a orlicí, v poli s ochranným krytem, husaři kožešinový kalpak (u gardy nižší) s barevným sáčkem, podobně jako jejich nepřátelské rakouské protějšky. Myslivci nosili čáky, štábní důstojníci, lékaři a úředníci včetně služeb užívali v poli lehké čepice s barevnými okolky s kokardami.

Zbrojní kabát pruské armády s jednou řadou sedmi knoflíků byl pro převážnou část ozbrojených složek tmavomodrý, s límcovými patkami v barvě vyložení (ty byly ozačovány jako paroli; v pruské armádě je neměli jen husaři a huláni) a manžetami ve stejné barvě. Nárameníky s čísly pluků a tzv. braniborské manžetové patky měly odlišné barvy případně lemy podle armádních sborů. Vyložení dělostřelectva a technických jednotek bylo černé s červenými lemy, u dělostřelců byly knoflíky žluté. Myslivecký kabát byl zelený, dragounský světlemodrý (chrpově). V celé armádě byly zavedeny černošedé kalhoty, zasouvané u pěších útvarů do holínek, u jízdy s koženým podšitím. Na pochodu a v bitvě byl plášť černošedé barvy nošen jako bandalír, řemení bylo bílé, pouze u fyzilírů a myslivců bylo černé. Důstojníci měli ve službě dracounovou šerpu a poprvé v tomto tažení místo epolet dracounové nárameníky, u vyšších hodností splétané. Bílý kolet kyrysníků měl vyložení v barvě pluku, límec, přední zapínání lištou a manžety s prýmem s barevnými průsvity. Na kabátě dragounů byly manžety v barvě kabátu, pouze s barevnými lemy. Husarské atily zůstaly podle pluků různobarevné, tvar šňůr (kapkovitého zakončení) byl stejný jako u Rakušanů. Tmavomodré pruské hulánky měly našité hrotité výložky, lemy na švech a límcovou patku a byly v poli bez barevného reversu, šerpa byla rovněž v kombinaci barvy kabátu a vyložení. Epolety nosilo i mužstvo. Praporek kopí byl v černobílé barvě, u poddůstojníků bílý s pruskou orlicí. Na rozdíl od svých rakouských soupeřů byla pruská jízda vybavena i v poli barevnými čabrakami.

  

Prusko: pěšák I. armádního sboru a poddůstojník hulánského pluku č. 11, česká kampaň 1866.

 

   

Prusko: husar 3. pluku a poručík dělostřelectva, 1866.

 

Jižní nepřítel Vídně (Esercito italiano, jak se po sjednocení země nazývalo nové italské vojsko), se od své předchůdkyně sardinsko-piemontskě armády prakticky změnil málo. Po roce 1860 byla nadále nošena modrá tunika, obdoba rakouského zbrojního kabátu; pouze barevné odlišení brigád a pluků už nebylo, neboť je nahradily jednotné červené lemy límců, manžet a patek, pouze tzv. savojská brigáda si ponechala černý samet. Čáky pěchoty už nebyly s krycím potahem určeným pro pole; pláště v šedomodré barvě i stejně zabarvené kalhoty zůstaly, podobně jako řemení. Důstojnické pláště byly nyní dvouřadé, s lemy, se splétanými hodnostními prýmy jako u francouzské lehké kavalerie nebo zuávů oné doby. Bersagliéři si nadále ponechali charakteristické klobouky. Jízda byla rozšířena o pluky lehké kavalerie prakticky beze změny v adjustaci (Montebello se zeleným vyložením, Milano se světlemodrým). Kovová přilba řadové jízdy se savojským křížem byla nadále nejen ozdobou, ale skýtala i určitou ochranu, stejně jako kopí s modrými praporky - patřilo i plukům kopiníků (lancieri) - bylo stále v jezdecké výzbroji italských jednotek. Beze změn prakticky zůstali dělostřelci a technické jednotky, nadále s černým vyložením, žlutě nebo karmínově lemovaným. Za letní kampaně ale byly obvyklé i lehké jednořadé kazajky, zejména u jízdy, případně u dělostřelectva. U jízdy pak i nákladné barevné čáky byly vybaveny krycími potahy jako před sedmi lety u Magenty a Solferina. Modrá šerpa, epolety i prýmky na čákách pak náležely velitelskému sboru, přičemž na dvouřadých tunikách i lehkých čapkách upomínala na příslušnost ke generalitě stříbřitá dekorativní greca jako v dobách předchozích.

  

Itálie 1866: seržant pěchoty a bersagliere.

 

  

Itálie 1866: kavalerista lehkého jízdního pluku Montebello a důstojník dělostřelectva.

 

Dne 20. července zaznamenala rakouská jadranská flotila jedno z mála vítězství ve své krátké historii, vlastně největší. Důstojníci a námořníci admirála Tegetthoffa byli oděni ve standardních tmavomodrých stejnokrojích, prakticky obdobných u všech námořnictev padesátých a šedesátých let minulého století a vycházející z anglických a francouzských předloh. Poloobčanský lodní (flotilový) kabát důstojníků a vyšších poddůstojníků se dvěma řadami žlutých knoflíků s kotvou a s distinkčními rukávovými prýmky byl nošen i veliteli na palubách nepřátelských italských lodí, jen s malými odlišnostmi. Modrá vesta a kalhoty byly ve všech marinách v létě nahrazovány často bílými; podobně byly u všech nízké čapky, takřka bez rozdílu, s dracounovým okolkem, na dýnku pak Rakušané měli černožlutou rozetku podobně jako na armádních čapkách. Mužstvo nosilo pro slavnostní příležitosti tuhé lakované klobouky, v létě slamáky, pro službu čapky s dýnkem a se stuhami, v rakouském námořnictvu také s rozetkou a s názvem lodi. U obou námořnictev pak byl - ale i jinde v Evropě - pro mužstvo typický světlemodrý límec s bílými proužky na okraji. Na rukávech mužstva již bylo všeobecně nošeno označení specialistů i hodností, pochopitelně u jednotlivých námořnictev odlišné. Tegetthoffův rival admirál Persano měl na manžetách zlatou generálskou grecu, stejně jako po obvodu čepice či klobouku; jeho rakouský přemožitel pak široký admirálský (generálský) prým. Tolik tedy ke vzhledu armád a námořnictev šestašedesátého roku, který byl pro české země tak dramatický.

  

Rakouské námořnictvo 1866: poručík řadové lodi v lodním služebním kabátě.
Itálie 1866: admirál ve slavnostním stejnokroji.

 

 

Přetištěno: Střelecký magazín 1996: č. 6, s. 20-22, č. 7, s. 18-19.

 - oproti tomuto původnímu textu byly vynechány informace týkající se spojeneckých kontingentů, kterým je věnován samostatný příspěvek:

Jan Vogeltanz: Stejnokroje německých spojenců Rakouska a Pruska v roce 1866 

   (26.05.2016 - varia)

Celkový vzhled převážné většiny spojenců i protivníků pruské armády - až na vojáky Bavorska, Saska a Württemberska - byl od počátku padesátých let podobný tehdejšímu pruskému výstrojnímu trendu včetně přilby (piklhaubny). Proto bylo pro Prusko a jeho spojence typické užívání jednotných bílých rukávových pásek (bílé rukávové pásky používaly např. prusko-rakouské jednotky za dánského tažení roku 1864...

 

Další související příspěvky:

Jan Vogeltanz: Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 1/4

Uhlíř, Lubomír: Reorganizace rakouské řadové pěchoty v 60. letech 19. století

Lubomír Uhlíř: Myslivci v c. (a) k. armádě - stručný přehled vývoje se zaměřením na rok 1866

Dvořák, Jaroslav: Libellus honoris c. k. důstojníků padlých ve válce roku 1866


 

Doporučené odkazy:

TUHÝ, B. - ŠRAMAR, J. - ŠRÁMEK, J. a kol. Rakouská válka roku 1866: výstroj a výzbroj. Hradec Králové, 2016  - prezentace výpravné monografie Muzea východních Čech v Hradci Králové vydané u příležitosti 150. výročí bitvy.
 - muzeumhk.cz/clanky-1866-vyzbroj-a-vystroj.html

 

Portál institucí, spolků, sdružení obcí, jednotlivců a všech se vztahem k válečným událostem roku 1866
 - 1866.cz

Komitét pro udržování památek z války roku 1866, z.s.
 - komitet.1866.cz/

Památník bitvy 1866 na Clumu
 - chlum1866.cz/

Historický c.k. řadový pěší pluk č. 18

 - 18irhk.cz/

Spolek přátel vojenské historie - 6. prapor polních myslivců
 - nachod.1866.cz/

KVH Trutnov - Historická setnina c. k. pěšího pluku č. 1
 - trutnov.1866.cz/

Klub vojenské historie Josefov - Pevnostní dělostřelecká rota
 - josefov.1866.cz/

27. prapor polních myslivců Olomouc
  - olomouc1866.eu/

Klub přátel vojenské historie Pardubicko (IR 21)

 - kpvh-pardubicko.cz

Historický kroužek Muzea přírody Český ráj - Kadetní setnina jičínského pěšího pluku č. 74
 - mpcr.cz/o-nas/krouzky-mpcr/krouzek-vylety-do-historie/kadetni/

 

Muži z Aleje mrtvých - dokumenární film Jakuba Taberyho, ČT2 25.10.2016, 52 min.
   ceskatelevize.cz/ivysilani