Vojáci v Praze F. L. Věka II/1
Antonín Novotný
Naposledy upraveno: 02.10.2011
V Praze žilo dosti neklidných elementů, vždycky volných k výtržné bujnosti. Vznikne-li pak i toliko [22/23] bouře ve sklenici vody, tu nikdo neví, zda nenaroste do netušených rozměrů. K nenapravitelným výtržníkům náleželi především a odedávna studenti, způsobivší před vánocemi (11.12.1793) pěknou frašku a zrovna v končinách sv. Jiljí, kde podle svědectví herce Christa bylo středisko pražské spodiny. Podle Jeníka z Bratřic došlo k nedorozumění mezi syny »almae matris« a kněžkami Venušinými někde na Příkopě, při čemž velkou úlohu hrála nádoba, dnes zřídka se vyskytující pod ložem, a její obsah, vylitý na hlavy adeptů vědních disciplin. »Při tomto náramném excesu nebylo dosti, že - rozuměj: ve vykřičených domech - se okna, vše domácí nádobí potlouklo a na kusy roztřískalo, nýbrž i z peřin a podušek, vejpůl roztrhnutých, vytřásalo se všechno peří z okna ven, takže se oblaky a ulice jím naplňovaly«. Pan baron, vládnoucí na Střezmíři, široce rozmlouvá o směšné rebelii, jelikož ale tak činí bez dokonalé znalosti skutečností, lépe patrných z policejních a jiných aktů, vystoupí na scénu svědek nový, spolehlivější a o hodně informovanější.
Byl jím policejní šikovatel Čech, sepisující den po výtržnosti obsáhlou relaci o tom, co se stalo na svátek sv. papeže Damase, jehož ostatky jsou z nejúčinnějších prostředků proti horečce. Temnota prosincového večera byla již přikryla domovní střechy a zavalila ulice, kterými několik studentů dospělo k soutěsce Jalovcové uličky. Bůh ví proč, stanuli pojednou [23/24] před domem »U jalovcového keře« (č. p. 233-I) a počali pokřikovati na holky přeochotných sklonů, tam bydlící: »Počkejte, pakáž kurevnická, my vám ukážeme, co to je špecies facti!« Děvčátka chvilku trpělivě poslouchala, ale potom se také dopálila. Copak mladí pánové nikdy nestáli o jejich služby? Než se kdo nadál, otevřena v okně prvého patra špehýrka - a už se lil na povykující žáky vodopád studené vody. Fuj! Hanba! - nový povyk, nový rámus, okolní chátra, prodchutou vlohou k násilnostem, se seběhla a oplátkou za mokrý déšť snesl se na jalovcový keř povážlivější liják kamene. Šikovatel Čech přispěchal se svým mužstvem, bohužel na tumult nestačil, pročež přivolal vojsko - vše marno - nová potupa zlití postihla výtržníky, kteří se uklidnili teprve potom, když stráže odvolány. Divně se asi na sběh díval kamenný pes, sedící poklidně a s hořící pochodní v tlamě na klenáku protějšího portálu dominikánského kláštera, Jistě se divil, proč jeden z dělostřelců, tu se namanuvších, tasil proti studentu, jistě netušil, že tu snad galantní zákazník ohroženého domu hodlá vlastním tělem chránit bezpečnost oblíbeného podniku, stojícího pod ochranou Astarty.
Tři dny trvaly tumulty a mnohé škody utrpěla paní Fleklová, držitelka »zábavního« podniku v Kaprově ulici, kavárnice Antonie Kučerová »U zeleného stromu« či »Dvou zlatých klíčů« v Králodvorské (č. p. 577-1), nemluvíc ani o příbuzných institutech v ulicích Pařížské, Spálené (č. p. 67 - II) a onom, kde nepokoje započaly. Leckdos byl tehdy sebrán, třebas Václav [23/24] Wossegrowský v Týnské ulici, jenž dlažebním kamenem udeřil do krámské okenice »U zlatého prstenu« (č. p. 639-I) tak upřímně, až ji rozrazil, neméně parukářský učeň Václav Weiner, poseděvší za trest osm dnů v chládku a propuštěný až po mírném pardusu deseti ran holí. Za jedinou noc zatčeno čtyřiadvacet přebujnělých jonáků, z toho osm studentů, sedm krejčovských a čtyři ševcovští tovaryši, po jednom ovocnáři, portýru, nepořádném mladíku a muži, nepoznavším svátostné milosti křtu. Že by i oni náleželi ke škůdcům pensionátu dam Nové, Holubcové a Anny Weidischové? Pořádní občané nadávali na nepokojné elementy a báli se jich, hlavně ti ze svatopetrské čtvrti. Aby se milované farnosti nic nepřihodilo, organisoval městský radní Hackl na rychlo strážní svépomoc, najmě z tabáčních a c. k. bankálních úředníků, s nimiž patroloval skorem do půlnoci.
Za původce excesů byli označeni baroni a právníci Václav František svobod. pán La Moth, synovec - ó hrůzo! - pražského městského hejtmana čili policejního ředitele, Jan Pergler z Perglasu a Jan [24/25] František Malovec. Prvý tvrdil, že vůbec nebyl v Praze, ale na statku Jesenném u Semil, druhý se nepamatoval, kde trávil volné odpoledne, zda na návštěvě u baronky Hubatiusové či zda bavil svobodnou paní Carlovicovou nebo vyprávěl dvojsmysly podplukovníku Ullrichovi, a poslednímu dosvědčil jak jeho vrátný tak hofmistr P. Dirix, že byl až do půl šesté doma. A příštího dne odpoledne? Zprvu šermoval, pak prohlížel koně, nabízeného koňařem La Markem a potom šel domů, jsa očekáván ředitelem svých panství. Nic jim nedokázáno a tak Nemesis dopustila, aby co do odměny ušli na prázdno.
Praha, po třech dnech pacifikovaná, zachovala si mimo zkazky o pranýřování Mme Fleklové dvojí památku na právě zažehnanou bouři: jednak písničku, utrhující na cti policejnímu řediteli Janu svobod. pánu La Moth, strýci svrchu zmíněného studenta, zachovanou zápisem Jeníka z Bratřic a jednou již otištěnou a jinou, dosud nepublikovanou, kterou neznámý písař zanesl na stánky rukopisného zpěvníku, chovaného ve fondech zemského archivu (sign. A. 142.). [26/29] Přelaskavé děvuchy špatně odskákaly baronskou rozjivenost, ti pak, kdo, ač jim pranic nedokázáno, nepochybně měli na divném kusu notný podíl a jen tak, tak ušli následkům, výstrahou nezmoudřeli.
Je předvečer svátku sv. tří králů a spolu neděle, kdy je každému volno se poctivě zabaviti (5.1.1794). Své prázdně užívají také řemeslničtí tovaryši, hřešící nohou při tanečním kole v hostinci Václava Tušery »U Švandů«, nájemce pošlechtěného, k turnýrům a lénům oprávněného sládkovského rodu Švandů ze Semčic (č. p. 250 - I). Bylo tu hezky veselo a všichni dobrou vůli spolu měli, dokud se mezi osazenstvo dílenských dělnic nevetřelo tak kolem patnácti studentů. Vědám oddaná mládež neprojevila, že by jí poučky filosofů a smysl pro právo přešly do krve. Jeden z budoucích doktorů nastavil nohu krejčíři, aby [29/30] ho nakonec z hostěnice vyhodil, druhý započal nepěkné handle se soustružníkem, jenž také násilou vyprovozen na ulici, ale nejhůře ze všech si počínal mladý Pergler z Perglasu. Rval šenkýřku, jak jeho násilnictví nejlépe dovedlo, a až po upozornění, koho tu pere, ji pustil s omluvou, že myslil, že zpracovává - toť dokument o jeho sociálním citu - děvečku. Ubohý Tušer, nevědoucí si rady s mladistvou rvavostí, zavolal ráno o čtvrté hodině vojenskou patrolu, studenti však jí nedočkali a utekli. Nevadí - vždyť svědci, na příklad tuhle měšťanský synek Jan Rindfleisch, řídící závod své ovdovělé paní mateře, také dělostřelecký ohňostrojce Sokel a neméně poddůstojník Schulz, věděli, kdo u Švandů tropil nezbednosti: vedle Perglera chovali se stejně neslušně universitní příslušníci Janka, František Svoboda, Bayer, Messner a Werner. Bez ohledu na příští výslech před panem purkmistrem Ondřejem Steinerem ze Steinerů pan baron Pergler se dále baví po svém. Přibrav sobě na pomoc nedávné kumpány La Motha a Malovce, počal v okolí sv. Ducha znepokojovati obyvatele páté čtvrti. Na potkání mlátil do jejich bradatých zjevů révovou holí, přivezenou mu Malovcem od vřídel Otce vlasti, s veselou myslí i naprostým zdarem jim vytloukal okna, mnohému narazil klobouk přes uši, ba leckterémus vyrval přehouštli vlasů. Nyní konečně [30/31] utrhlo se ucho příslovečného džbánu. La Moth a Pergler, jemuž studijní kongres vystavil osvědčení dobrých mravů a příkladné píle, byli zavřeni na novoměstské radnici a ztratili z trestu udělená jim stipendia hraběte Straky z Nedabylic, Malovec prozatím ponechán v domácím vězení. Ne snad proto, aby mu bylo uleveno, ale podle písemného stvrzení MUDr Jana Fenningera potřeboval lékařského ošetření. Jeho jedenadvacetiletá mladost-jarost byla poznamenána kvítkem Afrodity.
Sotva šlechtičtí násilníci, kteří, nezmění-li se, budou svému stavu pro ostudu, postiženi prvými následky nepředloženosti, hned se dějí pokusy uplatniti v jejich prospěch rodinné vztahy a významnosti. Prvá se chápe péra Malovcova bába, paní Antonie Údrcká z Údrče, rozená ze Schönauů, a úpěnlivě prosí nejvyššího purkrabího, jímž se před několika dny stal František Václav Kager hrabě ze Štampachu, aby neničil provinilého vnuka (26.1.1794). Doslechla, že záležitost jeho nerozvážnosti bude přednesena na nejvyšších místech - jedná se přece o prvý přestupek mládence, vyslouživšího si při studiu ty nejlepší atesty, o kavalíra, vyznamenaného hodností majorátního pána, dobře opatřeného statky, mohoucího dorosti na znamenitého služebníka státu. Jeho Excelence se na provinilce jistě rozpomene, hlavně když ona, nemocná babička, maně prozrazující čtenáři svého listu, na kolik byla pyšna na zrození a majetek, se utíká k hodnostářově přízni. Sotva purkrabí dočetl [31/32] epištolu paní Údrcké, dodána mu císaři určená žádost hříšníkovy matky Antonie Malovcové, provdané v druhém manželství za hraběte Pachtu. V důsledku přirozené lásky něžné mateře, ve skutečnosti hodně nadávající na nezvedence, i ona oroduje, neopomenouc poukázati na synova vysvědčení, kde jedna římská jednička následuje za druhou, mnohá doprovázená poznámkou »eminenter«. Do třetice všeho dobrého ozval se starý Jan Pergler z Perglasu, c. k. hejtman pražské invalidovny, z jehož rodiny pocházeli majitelé žižkovské Sklenářky. Písemně padá Františku II. k nohám a žádá o milost pro svého nezdárníka, jenž se nepředloženosti dopustil pod vlivem alkoholu. Snad vládce milostivě shlédne na jeho, otcovy zásluhy, získané za cenu paže v sedmileté válce. Dva z výtržníků nalezli přímluvce, jedině kolem třetího, barona La Motha, je nápadné ticho. Nedochována potomstvu jeho akta či snad mocný strýc pracoval proň ve skrytu? Ba ne, budoucnost ukáže, že i lehkomyslný synovec došel odplaty.
Mladým pánům, sedícím pod novoměstskou věží, se jejich nucený pobyt pranic nezamlouval. Zvykli na volný život bohatců, odehrávající se zhusta pod širým nebem a při tělesných cvičeních, nyní dýchají pokojovou atmosféru, čímž jejich zdraví velmi trpí. Jak povděčni by byli magistrátu, kdyby dvakráte v týdnu směli v doprovodu stráže na procházku! Chtějíce dojíti slechu u pánů, rozhodujících o jejich osudu, dali si novoměstským fysikem MUDr Josefem Kašparem Šťastným dosvědčiti (10.12.1794), že Pergler trpí [32/33] zácpou a dýchacími obtížemi, La Moth zase žaludečními svízelemi, což obojí je způsobeno nedostatkem čerstvého povětří a nečinností svalstva. Dlouho jim bylo čekati na odpověď a, když po nudě devíti nekonečných dnů konečně došla, tu vyzněla záporně. Nezbylo tudíž než trpělivě čekati, potěšiti se příchodem věrného kamaráda Malovce, který po uplynutí nových devíti dnů byl rovněž svěřen nežádoucí péči profousa Juna Bildta, a uvažovati, jaký že trest postihne nevázanost, pochodící z kvasu životního jara. O jejích následcích rozhodl dvorní dekret (1.3.1794) v souhlasu s panskou rvavostí, neboť jí určil vybouřiti se tam, kde prospěje celku: mladiství hříšníci budou jako prostí kmáni odevzdáni vojenským úřadům, které jim do hlav vpraví poznání, co je kázeň a pořádek. Jiných následků nebude. A tak byl La Moth zařazen do pěšího regimentu Ulricha Kinského, vnuk paní Údrcké ke Kheulovu a i Pergler oblékl bílý kabát pluku Erbach, později Wellington, nosený jím do smrti. Malovec »břízy« dlouho nevláčel. Už v květnu (20.5.1794) honosil se v Budějovicích šarží kadeta, trpícího podle slov regimentschirurga Büttnera kýlou a podle názoru městského ranlékaře Erba též pomateností, pročež počátkem června, v den prvojáhna sv. Filipa, svlékl uniformu a vrátil se k matce... [33/36]
Dnes je povinností řádných občanů semknouti se proti společnému nepříteli a přispěti, seč síly stačí, k jeho porážce. Nelze říci, že by toho neučinili, vždyť výzva k dobrovolné válečné dani se neminula účinkem. Dlouhé seznamy, otiskované v novinách, svědčí o obětavosti publika, přinášející na oltář vlasti jak peníze, tak předměty, vojenské správě velevítané. Či neupotřebila dobře oněch dvaačtyřiceti párů komisních bot, věnovaných loni libeňskými ševci? Letos je od nich přijala stejně vděčně, byť jich bylo o čtrnáct párů méně (1.2.1794). O nějaký den později dovolával se spanilomyslnosti českých dam Josef hrabě Nostic-Rhienek. Všechny jistě chtějí zmírniti bolesti, způsobené obráncům vlasti zbraní protivníka. V koutech mnohé skříně se válí nepoužitelné kousky a odstřižky plátna, z něhož jemné ručky, třebas při zábavě s návštěvou, snadno vyrobí cupaninu na obvazy. Nechť si dámy pamatují: hrabě bydlí ve Wunšvickém domě Václavského náměstí, druhém nad nárožím Vodičkovy ulice. Rád přijme ve svém bytu příspěvky tohoto druhu a stejně ochotně je odešle svým nákladem k armádě, jakmile bude mít větší množství pohromadě (18.2.1794).
Kdo nezažil, že Bellona vyžaduje od lidí, žijících pod jejím znamením, mnohou oběť, že postihuje je mnohým nedostatkem! Ta, jež nesla válečnou pochodeň ze středu Evropy směrem k Atlantiku či spíše naopak, způsobila vedle jiných též vymizení nedostatku [36/37] drobných peněz, proto v někdejším domě c. k. bankální administrace byla obnovena pražská mincovna, Josefem II. zrušená (č. p. 538 - I). Za průčelím, honosícím se stále vší starou zdobou až na attiku, korunovanou kdysi dvěma štíty, rozčleněnými čtyřmi pilastry a ulehčenými o vybranou hmotu tří výklenků, razila nyní dvanáctikrejcary a šestáky (1795).
Velké zápolení na západě, z počátku úspěšné, přeneseno postupem let do Bavor, odkud kdekdo prchá, hledaje bezpečí za hranicí Čech. Proto počátkem srpna (1796) přihrčelo k Praze padesát nákladních vozů s cennostmi Bedřicha Karla Josefa z Erbthalu, arcibiskupa mohučského, a Františka v. Büsecka, biskupa bamberského. Ten, i jeho würzburský kolega Jiří Karel z Fechenbachu tu dokonce rozbili prozatímní sídlo. Když pak též Norimherk padl (9. 8. 1796), tu zděšení nad Vltavou dosáhlo vrcholného stupně, takže kanovník Gosko ze Sachsenthalu s amplissimem Pallasem sestrkují ustarané hlavy, počínající uvažovati, zda by nebylo s výhodou ukrýti někde celý poklad sv. Víta. Ve chvíli největší nouze vláda se rozhodla k rázným činům (11.8.1796). Vydala provolání, aby všichni zbraně schopní muži dobrovolně vstupovali do armády, ujišťujíc je, že vedle svobodné volby pluku v přítomnosti budou, jakmile dojde k míru, okamžitě propuštěni a existenčně zajištěni. O deset dní později zřízena zemská obrana, jejíž lid, opatřený po způsobu pravidelného vojska, byl výslovně určen pro obhajobu zemských hranic, nemaje být nikdy vyveden za jejich obvod. Konečně vytvořen také pluk myslivců, [37/38] rekrutovaný z lesníků a hajných. Válečná horečka a panika, vystupňovaná až do nemožnosti na úpatí hradčanského kopce, v jehož sídle přespal bavorský kurfirst Karel Theodor, prchající do Drážďan (29.8.1796), ustoupily pojednou pocitům zcela opačným, zač děkováno vojevůdcovskému ingeniu arciknížete Karla. Po menších počátečních úspěších proti generálům Bernadottovi a Jourdanovi princ svedl vítěznou bitvu u Würzburku (3.9.1796), čímž s konečnou platností odvrátil vpád nepřítele do panství syna Drahomířina. O tom, že nebezpečí pominulo byl podán nejpádnější důkaz návratem obou církevních knížat, zvolivších »stověžatou« za útočiště, do obvyklých residencí již osm dnů po doznění bitevního třesku u krásné »Herbipolis«. Než vedle vítězství se dokázalo i jiné. Především, na kolik jak nouze, tak úspěch dovedou podnítiti obětavost národa. Dary pro vojsko, zeměbranu i myslivce se hrnou do veřejných skladišť, není nikoho, kdo by se nesnažil nějak prospěti: bankéř Antonín Ballabene, pocházející přes své italské jméno z Frankfurtu n. O., věnuje dvě stě zlatých a stovku komisních plášťů, ostrostřelci vybrali ze sborového arsenálu tucet kulovnic, hodících se potřebě nové landmilice, Václav Šubert ze Schuttersteinu, nedávno pošlechtěný měšťan, a také bankální administrátor, spolu guberniální rada ze Schrekhausenu uvolili se postaviti po jednom úplně vybaveném muži, [38/39] zatím co po šlechtických a měšťanských domácnostech se šijí vojenské košile z plátna, jehož František Novohradský hrabě z Kolovrat daroval celých třicet pět postavů a jeho osvícená choť čtyři. Rádo se dává, o to raději, je-li velikost vítězství dokumentována průchodem francouzských zajatců do Uher (20. 9. 1796) a záruka zemské bezpečnosti takovým batalionem mladoboleslavských myslivců, urostlých a statných, byť jich nebylo více než necelé půldruhé stovky. Přitrhli k Poříčské bráně, majíce v čele krajského komisaře z Joanelliů a mělnického starostu Vincence Hollauera, obzvláště zasloužilého o vznik sboru. Praha vyslala jim v ústrety městského hejtmana Josefa hraběte Vratislava a purkmistra Ondřeje Steinera ze Steinemil, avšak mládenci se starého kozla starali o vysoké hodnostáře a raději točili očima po krásné mlynářské dcerce Josefě Zikmundové, připínající s panenským uzarděním kytku k jejich praporu. Pak vešli za zvuků břeskných hudeb, mnohých vivatů a s vlající korouhví do města. Rázným krokem pochodovali na Malou Stranu, kde obešedše guberniální dům, sousedící se sv. Mikulášem, stočili se k břehům řeky, jsouce tu očekáváni třemi ověnčenými loděmi, vystrojenými ostrostřelci. Jimi dopraveni na ostrov, odedávna zasvěcený střeleckému umění, a zde ochránci domoviny, mající své hrdinství teprve osvědčiti, chutě splachovali pochodový prach mnohými doušky, věnovanými od gard (22.9.1796). Když takto štědře byla projevena vděčnost za činy, dosud nevykonané, oč vřeleji nutno vysloviti [39/40] již osvědčenému. Proto čeští stavové kladou se dopisem, plným lásky a uznání, vítěznému arciknížeti k nohám, proto i městské zastupitelstvo, přirovnávajíc svou právě minulou situaci k někdejšímu švédskému obležení, tlumočí vděk za odvrácení škody, kterou by Jourdanův vpád byl nezbytně způsobil. Aby pak i Pražáci věděli, jak bylo jejich jménem promluveno, otištěny listy na stránkách novin (15. a 18.10.1796).
Vděčnost města Libušina se projevila o hodně viditelněji v den arciknížecích jmenin. V předvečer svátku divadlo stavů, nešetříc ani nákladných kostýmů, ani dekorací, uvedlo na jeviště německou příležitostnou hru »Tak smýšlejí dobří poddaní!« Poslední scéna dozněla, opona spadla, než obecenstvo ještě neopouštělo svých míst, dobře vědouc, že představení neukončeno závěrečnou větou hry. Hle, již zase se gardina zdvihá a odkrývá pohled na iluminovanou zahradu, ozdobenou sochami mnohých alegorií, již zase vchází na prkna, znamenající svět, zleva i prava sbor vesničanů a myslivců, aby zapěl děkovný hymnus o zásluhách císařova bratra, jemuž na počest pak balet zatančil (3.11.1796). Pro hlavní, ač nejméně zajímavou poctu určen chrám Týnský, kde se příštího dopoledne shromáždily při mši svatovítského probošta Václava rytíře Heritesa všechny špičky společnosti, nevyjímajíc dokonce abatyši hradčanského štiftu, arcikněžnu Marii Annu. [40/41]
O kus zajímavější byla sláva, uspořádaná chudinským okrskem svatojindřišské farnosti. I ona započala mší, ale potom představení odvedli svých jedno sto a pětatřicet chovanců do lobkovického lusthausu »Na Hrádku«, aby je tam pod svahem Emauzského kopce pohostili. O čtvrté hodině byla nová pobožnost ve chrámu svatého císaře. Rozhodně nejupřímnější, poněvadž žádnou oficiésností nezatížené veselí zavládlo »U Vusínů«, při rozpustilém reji maškarní merendy, roztáčející kolo ve prospěch pozůstalých po padlých (4.11.1796). Témuž účelu posloužila hudební akademie Stavovského divadla, znamenající konec oslav Karlova svátku. Jejím počátkem byla velkolepá symfonie, po níž Bedřich Ram zahudl koncert na hoboj, načež se ve stánku Mus rozlehly sloky kantáty Adolfa Gottloba Meisnera »Vděčnost Čechů«, zhudebněné skladatelem Vincencem Maškem. Četná návštěva přesvědčila o nelíčenosti díků, jimiž zdejší obyvatelstvo je svému zachránci povinno (18.11.1796). Zprávy o výnosu akademie bohužel nenalezeny, ale místo nich zmínka o císařově odměně autorům kantáty. Oba dostali po zlaté tabatěrce s miniaturou panovníka na víčku, takovou i městský hejtman hrabě Vratislav, při čemž František II. jim je věnoval s poznámkou, aby odměnu nespatřovali v peněžní hodnotě daru, nýbrž v milostivé spokojenosti a účasti veličenstva. Tak alespoň stálo v novinách (10.1.1797).
O mnoho hůře se válečné události vyvíjely na jihu Františkova panství. Ztráta Lombardie, části Tyrol i Přímoří dovolily Napoleonu proniknouti daleko na [41/42] sever do Štyrska, jehož Hradec taktéž padl (10.3.1797). Dvůr, obávaje se blízkosti nepřítele, nemůže setrvati ve Vídni. Jedna jeho část prchá do Budapešti, druhá nalézá útočiště v Praze, kam s přečetnými zavazadly zaměřil již salzburský arcibiskup Jeronym hrabě Colloredo, jistě představený v hradních síních té, jejíž přítomnost vzbudila soucitný zájem celého města. Spolu s arcikněžnou Amalií a pěti nejmladšími syny po Leopoldovi II. uprchla sem přece francouzská princezna Marie Terezie Charlotta, dcera popravených francouzských majestátů a sestra onoho Ludvíka XVII., jehož smrt či domnělý útěk z vězení zůstaly dodneška záhadou, sotva kdy rozřešitelnou. Kdo nebyl by se zajímal o tuto krásnou, velmi ostýchavou dívku, zaživší v žalářní kobce Templu přesmutné dny osamělé siroby, o tu, jejíž výměnu za dvacet zajatých Francouzů, odehravší se v basilejské vile Reberově, kdekdo sledoval se zatajeným dechem. Nápadnou byla její uzavřená plachost, vysvětlitelná těžkými útrapami srdce, prožitými ve věku, kdy děvčata jejich let se obyčejně zabývají veselejšími myšlenkami, ne takovými, jaké královská dcerka vyčetla z Bossuetovy »Politique sacrée« či z kázání Masmonových, sebou přivezených. Bývalí poddaní jejího rodu jsou jí nebezpečně blízko a ona, nezapomínajíc na bolesti jimi způsobené, ujišťuje z Prahy strýce Ludvíka XVIII., že je všechny upřímně nenávidí a že by jí [42/43] bylo velmi proti mysli, kdyby z nich uviděla i jen jediného. Její strachy se ukázaly naprosto zbytečnými. Princezna, určená osudem k hodně zatrpklé budoucnosti, již brzo opustí vltavský břeh (l3.6.1797), neboť příměřná smlouva v Lubnu zažehná hrozbu válečných útrap, tím spíše pak mír v Campo Formiu (17.10.1797), způsobivší habsburskému panství různé, ziskem Benátska částečně nahrazené škody. Nepamatuje na ně, lid v leckteré ulici nebo dílně pobroukával melodii příležitostného tisku Františka Jeřábka, vytištěného pod titulem »Pjseň o obdrženém swatém Pokogi« švabachem toporných liter a na hodně hrubém papíru.
Brzo nato arcikníže Karel jmenován generálním kapitánem a guvernérem Čech (23.11.1797), oné končiny mocnářství, považované v případě nového zápolení za nejohroženější. Princ, jsoucí tu po svých vítězstvích v Bavorsku velmi populární, pilně organisoval ve svěřené mu zemi příští službu Martovu a zajímal se z tohoto důvodu o vynález, který by armádám dobře prospěl k rychlejšímu zprostředkování zpráv. Proto vybudoval prvý pražský telegraf nevyklepávající Morseovy značky, nýbrž sdělující noviny od návrší k návrší optickými signály, které sestavovaly abecedu různými polohami dvou kratších ramen, připevněných na vysokém stožáru. Celé zařízení uvedly ve známost čtyry rytiny a text nepodepsané brožury »Beschreibung und Abbildung des Telegraphen oder der neuen Fersprachmaschine«. [42/53]
Velká a mocná, statečným duchem prodchnutá byla pomoc, přišlá z končin vycházejícího slunce, avšak vlast nikdy nezachrání cizozemec, nýbrž jedině národ, přičinivší se o záchranu domoviny vlastní silou podepřenou citem k půdě živitelce. Nyní, kdy Francouzové pod Moreauem znovu vnikli do Bavor, nutno úbytek ruské pomoci domácími prostředky nějak nahradit a tak byl nejprve konstituován sbor myslivců (3.7.1800). Panství dala proň vždy ze dvou revírů po jednom lesníku, adjunktu nebo hajném a vacirující [52/53] fořtknechti pobráni všichni. Z nich každý přinesl s sebou vlastní kulovnici a formu pro lití kulek. Takto utvořeným oddílům veleli nadlesní, vybraní po pěti z jednotlivých českých krajů a povýšení na poddůstojníky s dvojnásobným žoldem. K myslivcům směli se hlásiti také dobrovolníci střeleckých kompanií městských, pročež pražští ostrostřelci vyzbrojili četu, čítající třicet jeden muž. Oblékli je do šedého stejnokroje, vhodně zpestřeného zelenými výložky, na prsa připli štítek s iniciálkami jména císařova a druhý, opatřený písmenami P. S. (Pražský sbor), vpravili do zelené kokardy klobouku. Baron Wimmer, hlava šorfšiců, držel s nimi defilírku před arciknížetem Karlem, načež je v doprovodu celého sboru zavedl na smíchovskou Buquoyku (27.8.1800, č. p. 68), odkud, vyslechnuvše jadrný proslov na rozloučenou, nastávající bojovníci vytrhli k mysliveckému shromaždišti u Strakonic.
Když tolik lidi bylo najednou vyzbrojováno, nastal nezbytný nedostatek zbraní, jemuž lze odpomoci, uposlechnou-li občané vládní výzvy (27.7.1800) a odevzdají-li či zapůjčí-li své pušky. Učiní-li tak, dostanou stvrzenku, opatřenou touže značkou jako ručnice. Výzva nesetkala se s dostatečným porozuměním, proto znovu a důtklivěji, s větším pathosem opětována, připomínajíc poddaným povinnost pomoci při zápasu za oltáře a krby. Zda i císař neopustil choť a nezaměnil rodinné prostředí za místo v čele armád? Není Čecha, který by necítil dojetí z panovníkova počinu, nebude tedy mezi nimi ani jediného, kdo by svým darem nepřispěl [54/55] ke konečnému vítězství. Zda tato druhá pobídka (15. 9. 1800) předčila co do úspěchu prvou, se neříká.
Postačí myslivecké sbory k odčinění důsledků ztracených utkání u Marenga, Biberachu, Memmingen, ústupu k Neuburku a vpádu nepřítele do celých Bavor? Sotva, jsouť Čechy znovu ohroženy a znovu nutno organisovati zeměbranecký legion dobrovolníků (24.10.1800), čímž řadové vojsko bude zbaveno starosti o obhajobu zemských hraničních sloupů. Korpus landmilice, stojící pod osobním velením arciknížete Karla, obsáhne celkem dvacet batalionů, určených výhradně pro boj na pomezí koruny svatováclavské. Přihlášky jeho členů přijímány v Karlově paláci Panské ulice (č. p. 890-II), kde také rozhodováno o důstojnících, vybraných polovinou z oficírů armády. Druhou polovinu dodá domácí šlechta, honorace a vzdělané měšťanstvo. Velitelem všeho stane se v hodnosti divisního generála polní podmaršálek svobod. pán v. Kerpen.
Verbování započalo kolem poloviny listopadu v hospodě [55/56] »U Charouzů« na Václavském náměstí (14.11.1800, č. p. 834-II) a bylo svěřeno osvědčeným rukám nadporučíka barona v. Uchritze. Vědom si dřívějších zkušeností, na kolik dobrá nálada přispívá ke zdaru tohoto druhu díla, baron kázal vyvaliti verbířům vědro vína, což podnítilo pachtýře hospody Josefa Ernharda, že chutě následoval jeho příkladu. Spekuloval správně. Chlapi přijdou na pravou chuť potom, když oba věnované sudy se ozvou dunivou prázdnotou, a teprve pak a za peníze potáhnou jako duhy. Vliv alkoholu přiměl mnohého tovaryše, že nastavil dlaň pro »aufgeld«. Jeden tak činil z trucu proti rodičům či pro nešťastnou lásku, druhý jednal z touhy po dobrodružstvích, při nichž zadarmo shlédne kousek světa, a třetímu učarovala hezká uniforma. Komu neslušel ten zeměbranecký kabát srnčí hnědi, s příslušnou bílou vestou a bleděmodrými pantalony? Až si kolem krku ještě uváže černý šátek a trochu šikmo narazí klobouk s chocholem, tu mu žádné děvče neodolá. Na dostaveníčko ovšem nepůjde s tornistrou, skrývající ve svém nitru dvě předepsané košile a tolikéž podvlékaček.
Baron v. Uchritz se bezesporně činil. Hned z večera, kdy končil svátek krejčovského patrona sv. Homobona, vyrazil s verbířským průvodem a za zvuků veselého marše do města, pochoduje Václavským náměstím, Panskou a přilehlými ulicemi. Jeho procesí, mající za úkol ukázati mládeži příjemnější líc bojechtivosti, neslo v předvoji sedmiloketní transparent malíře Hegenbartha. Po jedné jeho straně se černala [56/57] divoká tvářnost dvouhlavého orla, na druhé leskl se v červeném poli o nic krotší stříbrný lev, věnčený nápisem podivného pravopisu: »Poďte Čessj pod praporce, Knjže Karel gest wáš wůdce!« Obojí heraldický obraz rámovaly trofeje a dodatkový nápis: »Vivat legión!« Dnes i zítra, kdy odpoledne přitrhnou Strahovskou branou dobrovolníci z rakovnického kraje, ozve se v ulicích po prvé chórový refrén zeměbranecké hymny komponované Dionýsem Webrem na slova profesora Meinerta: »Herbey, herbey zur Legion! Ihr Führer ist der Königssohn!« Verše zmocnila se okamžitě pražská porculánka a napsala ho ozdobným písmem na kávové koflíky. Keramický závod, pracující na rohu Florence a Jezdecké ulice, správně pochopil časovost výrobků, majících vztah k zeměbraně, a proto jeho malírna s velkým urychlením pracovala na dýmkách, zdobených obrazem presentujícího landmilisty.
Vláda, chtějíc mezi dobrovolné obránce zařaditi hodně zástupců inteligentních vrstev, vzala si na mušku hlavně vysokoškoláky, aniž se snad její snaha přes úsilí rektora dr. Jana z Vignetů a profesora JUDr Dienzenhofera setkala u nich s přílišnými sympatiemi. Studenti nechtěli do dvojího sukna, ani po koncertech verbířů, vyhrávajících v nádvoří Karolína. Změnu přivodil v tomto ohledu až JUDr Jan Jablonský, advokát a trochu karbaník, svolavší schůzi synů »almae matris« k »Modrému hroznu« (č. p. 580-I), v jehož kavárně přemluvil kolem patnácti filosofů i právníků ke vstupu do tvořeného sboru. Nyní šla věc jako na másle. Do [57/58] arciknížecího paláce dovedla Jeho Magnificence šest set žáků, hlásících se v plném počtu ke službě, a Karel promluvil k nim řeč, sršící vlasteneckým zápalem, slibiv jim, že jejich čtyři kumpačky budou jeho tělesným batalionem (2.11.1800). Toho dne byla zahájena přepilná execírka ve vhodných k tomu nádvořích Klementina, kam na dohlídku docházel žákovský komandant hrabě Jan Vratislav. Kde cvičily zbývající pražské oddíly, černínský a desfourský, zatím nezjištěno, než náhradou za podobné zprávy jich více shledáno o tom, čím město přispívalo, aby jeho zeměbranci se co nejlépe vystrojili. Lidé dávali podle své nejzazší možnosti, jednotlivci i korporace. Bohatý cech zlatníků vyklopil téměř půl druhé stovky, kováři dali zlatek padesát, hodináři velkých, t. j. věžních hodin deset a tolikéž malostranská společnost pro střelbu kuší. Sedláři, hodně vydělávající na válečných dodávkách, dostavili se s opatrným, matce pokladnici neuškodivším darem šestašedesáti jednušek a tovaryši kartám, o hodně chudší mistrů, obětovali rovnou pětku. Stavovské divadlo neprovedlo pro účel landmilice toliko Haydnovo oratorium »Stvoření světa« (30.11.1800), nýbrž nastudovalo i hru »Fest der Fürstenliebe«, sepsanou Ignácem Cornovou (14.12.1800). V obojím případě docílilo zcela vyprodaného domu, takže čistý výnos oratoria i hry dosáhl po srážce režie úctyhodné částky 4268 zl. 36 kr.
Vojenští pánové, vyvolavší v život landmilické bataliony, měli plné právo k spokojenosti s výsledkem, docíleným v království, o to spíše, když i výcvik mužstva [58/58] rychle pokračoval. Už o Vánocích, v den prvomučedníka sv. Štěpána, nastoupily všechny tři oddíly na Staroměstském náměstí, čekajíce, až arcibiskup, spolukancléř university kníže Florentin ze Salm-Salmů jim odevzdá prapory vysvěcené při mši u P. Marie před Týnem. Jakmile se tak stalo s obřadnictvím, vylíčeným jindy a jinde, černínské a desfourské mužstvo složilo přísahu zeměpánu, jejíž text studenti odmítli. Nikdo je nepřiměje ke slibu věrnosti na souši a na vodě, zavazovali by se jím i k marinářské službě a toho bohdá nebude, majíť v úmyslu výhradně a výlučně odpírati nepřítele na pevné zemi a při vpádu do otčiny. Co s mladíky, majícími s ohledem na úkol zeměbrany vlastně pravdu? Nezbylo než vypustiti z přísežné formule zmínku o nejistém živlu a nahraditi ji slovy »v naší mateřské zemi«. Puntičkářští žáci byli uspokojeni a již se nezdráhali zdvihnouti ruku k juramentu, při němž mladistvé hlasy se odrážely od budov, obklopujících střední dvůr Klementina (27.12.1800). Příštího dne všichni bez rozdílu vymašírovali do garnisony v Českých Budějovicích, ale žádnému z nich [59/60] nedopřáno válečných vavřínů, neboť František II. uzavřel s Francií mír v Lunevillu (9.2.1801), jímž po ztrátě Belgie a levého Porýní císařské panství bylo odškodněno v Benátsku, Přímoří a Dalmacii.
Tak odvráceno jakékoliv nebezpečí od panství koruny svatováclavské a dobrovolců není nadále potřebí, pročež studenti nastoupili návrat k Praze, potrvavší deset dnů. Bojovníky, nepoznavší křest ohněm, uvítal před vyšehradskými branami polní zbrojmistr hrabě Sztáray, načež tělesný batalion arciknížete Karla vešel za oddílem měšťanské kavalerie do ohrady městských zdí. Mnoho nevykonal a přece je vítán poctami, jaké se vzdávají vítězům. Jemu na počest pálila děla, kočáry šlechty a bohatých měšťanů vyjely vstříc na Pankrác, na Karlově náměstí očekávaly jej gardy a obojími alejemi, jakož i Celetnou ulicí prošel na rynk řadami radostně vzrušeného obyvatelstva, uprostřed něhož se mnohé děvečce dmula mladá hruď pýchou nad tím jejím pěkným hochem, pochodujícím - viděj’ ho, muterle?! - zrovna támhle na levém křídle. Dospěvše k radnici, studenti utvořili čtverec, směrem k Týnu otevřený, kam pojali akademický senát a honorace s primátorem Janem Jindřichem Neuberem. Stojíce proti domům, převýšeným monumentalitou chrámového průčelí, vyslechli zprvu řeč polního superiora Františka ze Schönfeldu, mluvícího k nim s vysoka, se hřbetu koně, i odpověď rektora Vigneta. A když pak světící biskup cannejský Václav Chlumčanský z Přestavlk a Chlumčan odsloužil uvnitř chrámu slavné díkučinění za šťastný návrat, studenti odnesli svůj prapor [60/61] do Karolina, odevzdavše ho do rukou universitního syndika Dr Freytaga, aby ho na věčné časy uložil ve velké aule. Teď konečně směla prve zmíněná děvuška přitisknouti svého hocha na mladou, pýchou vzedmutou hruď, teď - po včerejším sněmovním sezení (20.4.1801), kdy byl čten císařský přípis, jímž české legie rozpuštěny - jí ho nikdo více nevezme. Skutečně je naprosto jisté, že konečně nastal mír pravý a nefalšovaný, znamenající konec útrap a strachu o býti i majetek, a Praha žije si v něm poklidně, zajímajíc se o okolní evropské dění, nejsouc jím přímo otřásána. Napoleon uzavírá klid zbraní nebo úmluvy v nejrůznějších končinách světadílu, nás na Vltavě se však jeho činy nedotýkají, trávíme své bytí tak, jak prozradí jiné kapitolky, a pouze nevycházíme z údivu nad rychlým růstem Buonaparta, dosahujícího přes hodnost prvého konsula i koruny císařské (3.5.1804), stvrzené proň lidovým plebiscitem (18.5. t. r.). Toť druhé císařství na půdě Europy, náhle vyrostlé vedle prastarého římsko-německého, znamenající něco na způsob porušení navyklého stavu, působící zároveň zneklidnění v dunajské metropoli. Novotný císař, ne příslušník urozené dynastie, nýbrž toliko syn advokáta z Ajaccia, sám nebyl proti, kdyby František II., ponechav si volitelné prvenství říše, připojil k němu [61/62] charakter císaře rakouského, pouze se divil, že i království české a uherské by podle úvodního úmyslu měla býti změněna v imperia. [62/66]
»Zle, matičko, zle!« - neboť vypukla třetí koalice proti Napoleonu, nepřinesší úspěchu. Generál Mack vzdal pevnost Ulm, Francouzové obsadili Vídeň, načež po Slavkovu, té bitvě tří císařů (2.12.1805), nepřítel vynutil mír Prešpurský (26.12.1805), jímž za odňaté Horní Rakousy, Tyroly, Dalmatii a Benátsko dal Františku I. Solnohradsko. Jakmile padla Vídeň, padl strach i na Prahu. Podle Jeníka z Bratřic »tu se všechno strachovalo, všechny kassy, hrob sv. Jana z Nepomuku, sklady montůr, zlaté i stříbrné kostelní nádoby, desky zemské odvezeny, komandant Milius zahradil brány palissádami, z Vyšehradu posílal hlídky až na zelenou lišku, neblíží-li se nepřítel«. Panika je všeobecná, což divu, pronikla-li zvěst o ní i v tak uzavřené, od světa odvrácené prostředí hradčanského kláštera karmelitek. Ubohé, svatou chudobu vyznávající sestřičky dovídají se zneklidňující novinky, čím ten antikrist a uchvatitel trůnů sužuje apoštolského vládce, slyší o modlitbách poděšených Novoměstských, ozývajících se kol sochy sv. Václava na Koňském trhu, ba ony dokonce pozdě do noci slyší ta prosebná slova, volaná Hradčanskými před klášterními okny k mateři Boží, stojící na Brockoffově sloupu venku na náměstí. Och, je zle, než důvěra k Madoně, jež vždycky je »auxiliatrix et consolatrix«, nezklame, svatá matka jistě přikryje ochranným pláštěm město, k ní se utíkající. Ano, modlitby pomohly, Praha nepoznala nepřítele. [66/69]
Čtvrtá válka Františka I. proti Francii dotkla se Prahy poněkud více nežli obě předchozí, byť ne činy bezprostředního zápasu. Nové vládní počiny týkaly se tu zeměbrany, tentokráte ne tolik potřebné, spíše jsou nutny oddíly, jichž tah někam jinam je důležitější. Proto v noci vylepeny na nárožích plakáty (s 27. na 28.2.1809), vybízející zeměbrance k přestupu do dobrovolné legie nejvyššího velitele arciknížete Karla, při které nebudou připoutáni k rodné zemi, nýbrž půjdou, kam potřeba nakáže. Bude dobře, přestoupí-li k tvořícím se korpusům dobrovolců celé kumpanie zeměbranecké, což jistě učiní obojí pražské, jakož i myslivecké, postavené knížaty Kinským a Lobkovicem. Verbováno bylo zase »U Charouzů« (č. p. 834-II) a také »U černých hrabí« ve Dlouhé třídě (č. p. 741-I). Odvedeným studentům, požívajícím nadačních peněz, bude jejich příjem zaražen, poněvadž nestudujíce pobírali by je proti úmyslům zřizovatelů, ale až se po řádně konané službě vrátí, dostanou je ihned znovu. [69/70]
Rychle šance! Nepřátelství zahájil František I. přechodem přes Inn u Braunau (10.4.1809), když Praha již pilně opevňovala. Nějaké dílo tohoto druhu konáno na bělohorské pláni a poblíže Strahovské brány, kde v okolních vesnicích, jakož i na Hradčanech a Malé Straně se hledají kvartýry pro sedm set padesát dělníků, pobírajících denně po třiceti krejcarech. Stejně rušno bylo také na Letné, kam se robotězi převáželi z Františku. Zde bydleli ti, kdož najati na Rakovnicku, onde Berounští, zatím co u Újezdské brány usazeni Boleslavští a na Dobytčím trhu, v Podskalí a vzdálenějším Vyšehradě Kouřimští. Z počátku jich bylo čtyři tisíce bez padesáti. Později rozhojněni o tisícovku, ba, když se počaly nasypávati fleše, t. j. hliněné bastiony půdorysu šípového, vzadu otevřeného hrotu, od Špitálska přes Žižkovský kopec, odtud kolem Sklenářky k olšanskému dvoru a dále ke Karlovu, žádá generální komando nových pět tisíc dělného lidu. Mají-li býti práce co nejdříve ukončeny, je nutno zabavit veškeré po ruce jsoucí dříví a zmobilisovati každičkého tesaře (9.7.1809). Spěch vojenských kruhů, diktovaný opatrností, není mnoho platen, není-li proň u dělníků dostatečného porozumění. Po dvou dnech vojáci stěžují si na nedbalou docházku k práci, což gubernium omlouvá počátkem žní, takže nelze mluviti o nedbanlivosti. Ani vojáci nechtějí připraviti lid o výsledek celoroční dřiny na poli, sloužící nadto k zásobování městských vrstev. [70/71]
Žně byly ve zdraví dokonány, ale docházka na šance se nezlepšila. Mnohého snad odradilo neštěstí, udavší se při stavbě šancovního srubu ve Vršovicích (4.10.1809). Deset křivoklátských dřevorubců skládalo trám, zvlhlý rosou, tak nešikovně, že nejdříve rozdrtil hlavu krušovickému nádeníku Josefu Biedermanovi a potom Josefu Jiráskovi, usedlému obvykle v Kolcích, pomačkal prsa. Tento odvezen do nemocnice onen do umrlčí komory a nešikovným tesařům hůl desetkráte zatančila z trestu na zádech. Tím ovšem zraněnému a ještě méně pozůstalým po zabitém mnoho nepomoženo. Rozhodně ji více prospěla akce kancelisty Fantiška Müllera, jenž ve prospěch osiřelých sebral od lidí, zaměstnaných hrazením města, stočtyřicet devět zlatek a něco krejcarů.
Ne, risiko práce neodrazovalo dělníků od povinné docházky, vždyť kdy nestáli pod jeho hrozbou. Skutečný důvod jejich nepořádku správně vystihl fortifikační generál Fourquin (16.10.1809). Spatřoval jej v nedostatku řádných bytů, neboť kam se má ubohý nádeník uchýliti, když usedlosti, nalézající se poblíže [71/72] pracovních míst, ty Andělky, Sklenářky, Vyšinky, Cikánky a jak se všechny jmenují, jsou od sv. Markety až do Vršovic zabrány vojskem nebo odmítají přístřeší pracovníkům. Pražský kvartýrmistr stejně odmítá příděl bytů ve městě, odvolávaje se na odpor zemského výboru, nevyplácejícího kvartýrního poplatku, zvaného spacím krejcarem. Dělníci započínají robotu ráno o půlsedmé, dřou bez ustání k polední přestávce, která trávena na mokré zemi je neobčerství. Zmoklí a prokřehlí odhodí o půlšesté krumpáče, i dostihnou pražských ulic za tmy, nevědouce, kde složí znavené údy. Nikdo se o ně nestará a oni přečkají noc buď někde pod náhodně nalezeným přístřeškem nebo jsou nuceni vydati čtyřkrejcar za hospodský nocleh ve slámě. Toť pří třicetikrejcarovém výdělku mnoho a ještě více při polovičním, vypláceném v oněch dnech, kdy dílo je pro nepřízeň počasí zaraženo. Je skutečně dobře, že zpráva o schönbrunnském míru zarazila stavbu šancí (25.10.1809), alespoň nikdo není nucen lámati si hlavu kvůli případné nápravě.
Takový shon v zábraní - to bylo něco pro všetečnost Pražanů! Je tak příjemno vyjíti kousek ven do polí a dívati se tam s dobře nasyceným žaludkem na dřinu cizích, člověku úplně lhostejných chudáků, z nichž dobrá polovina vybrána ze řad slabého pohlaví či dosud neodrostlá dětskému věku, dívati se v blahém vědomí, že dílenští tovaryši zvětšují objem mistrovy kuličky světských statků i za jeho nepřítomností, zatím co on se baví pohledem na udřené matky, vlekoucí těžkou káru s pomocí dětských ruček [72/73] do nahazovaného svahu šance. Čumilů neudržely na uzdě ani dvojité kordony stráží a nějaký měšťan bezostyšně vynadal generálu Fourquinovi, vykazujícímu ho ze staveniště, tak sprostě, že meškající tu právě kníže biskup pasovský, Leopold hrabě Thun, budovatel košířské Cibulky, byl na výsost »scandalisírován« (16.5.1809). Od té doby směl na pracovní místa vstupiti pouze ten, kdo byl vybaven Fourquinovou propustkou. Jinak každý nepovolaný bez milosti sebrán. Snad se tak dálo z opatrnosti, v souhlase s heslem doby:
Pozor na špiony! Vůči nim byla Praha chvályhodně opatrná, vědouc na příklad, proč pan Karel Augustin Duchet se s nápadnou horlivostí uchází o důstojnické místo při dobrovolnících arciknížete Karla. Nedostane je, kdyby se rozkrájel, neboť jedinci, podezřelí z vyzvědačství, nemají mezi nimi co činiti (3.3.1809). Jemu podobných kozlů-zahradníků potloukalo se městem povícero. Oproti holandskému továrníku rukavic Lonai-ovi, nikdy se netajícímu bonapartskými sympatiemi, narostl hodný kopec stížností. Kdož ví, zda teď, kdy městský hejtman František Antonín hrabě Kolovrat Liebštejnský všetečnému průmyslníku domluvil, dá pokoj. Ohledně pensionovaného setníka Hergotse hejtman nemohl osobně nic podniknouti, spadalť příznivec gallského císařství pod pravomoc vojenských úřadů, pročež notný výtopek byl mu opatřen s této strany, [73/74] spolu s pohrůžkou velezrádným procesem a vyškrtnutím ze seznamu výslužníků. Jelikož pak Hergots čestným slovem slíbil zdržeti se nenáležitých řečí, nebylo zatím horších následků. Cosi jako střed nespokojenců vytvořil ze sebe v »caput regni« francouzský zubař Dufenille, mající rozsáhlou korespondenci s cizinou, nutno ho tedy jako oba předchozí vzíti pod tajnou dohlídku, ale ze všech nejnebezpečnějším zdá se jakýs Matzler, komorník knížete Viléma Auersperka. Už jeho původ je na pováženou, přišel přece z Porýní, ze zájmové sféry Rýnského spolku, a na věcí pranic nemění, doporučil-li ho z Drážďan saský ministr hrabě Camillo Marcolini, jenž po příštích šesti letech a po životě plném úspěchů zavře oči k věčnému spánku v hradčanském obvodu sv. Víta. Byl-li Metzler, také stále dopisující do zahraničí, prvou neúřední osobou pražskou, dověděvší se o příjezdu generála Jana Julia Bernadotta do labských Athén, tu jeho soukromé zpravodajství funguje znamenitě. Pak je ovšem nutno nespouštěti milého komorníka s očí a jeho osobu případně zajistiti (5.4.1809 - 13.4.1810). Špioni, z nichž někteří se znovu kmitnou mezi cizinci, by z české metropole leccos prozradili, majíce povědomost o nepřítelově ochotě štědře zaplatit za plány polních opevnění, stavěných mimo okolí hlavního města stejným způsobem u Mělníka, Terezína nebo na severu země. Zprávy [74/75] o pražské rekrutýrce poskytly by mu stejně mnohý detail, výhodný pro obraz o protivníkově síle. Věděl sice, že císařský pluk zařazuje do tří batalionů celkem 340 mužů, pro které je udržována reserva třinácti set nováčků, ale sotva tušil cos jiného: že nyní (14.4.1809) bude v Čechách naverbováno 8 800 nových vojáků a že v české veleobci žije 14.634 osob mužského pohlaví, hodících se věkem pod míru, z nichž domácí pěší regiment Vogelsang bude doplněn o sto devadesát jednoho jedince.
Přetištěno:
Novotný, Ant. Naposledy v Praze F. L. Věka. Praha, 1948.
Původní adresa příspěvku:
Vojáci v Praze F. L. Věka
- primaplana.net/txt/popular/novotny-vojaci-v-praze-flv.html
Související články:
Vojáci v Praze F. L. Věka II/2
Vojáci v Praze F. L. Věka II/3