Vojáci v Praze F. L. Věka II/3
Antonín Novotný
Naposledy upraveno: 28.03.2013
Praha nikdy nepropásla příležitosti, vhodné pro slavnostní vzruch, hlavně ne, když [359/360] dvůr císaře zavítal do ní k delšímu pobytu. Tehdy radovánky nebraly konce a v řadě popisovaných let jich bylo mnoho, neboť války vyžadovaly častější přítomnosti mocnáře v zemi. V zájmu čtenářstva zase nebudou vypsány všechny, ani ne jeho prvá, podmíněná korunovací, jejíž hlavní a pro nejširší veřejnost určená složka, ta selská veselice dožinek v bubenečské oboře, zaplnila vícero stránek jiné knížky, nýbrž jen některé a z jiných nejvýše momentní záběry.
Císař František II./I. jako český král. Pomník „Hold českých stavů“ s jezdeckou sochou od Josefa Maxe, známý spíše podle svého architekta jako Krannerova kašna, byl slavnostně odhalen v Praze v roce 1850.
(Fotografie: Karel Sáček)
K poslednějším náležela návštěva, vykonaná Marií Terezií Neapolskou u hradčanských karmelitek (14.8.1792). Císařovna vstoupila do chudého domu čpícího ještě pachem barev a čerstvého vápna, neboť teprve málo nad šest neděl uplynulo od chvíle, kdy řeholnice zahalených tváří se byly usadily ve zrušeném, pro ně upraveném klášteře barnabitů. Vládkyně, projdouc útulkem dcer sv. Terezie, sklonila koleno před sedící mrtvolou ctihodné Elekty a odešla, netajíc svrchované spokojenosti s konventem, spravovaným velebnou matkou Pavlou Marií Terezií od Ježíška, jež venku ve světě byla zvána slečnou z Textorů. Opouštěla pospolitost sester, jsouc posílena slibem převorky, že od nynějška, po všechen čas modliteb, vysílaných k nebi mezi matutinem a completoriem, nemine jediné příležitosti, aby poblíže zázračnosti Elektiny nebylo prošeno o požehnání za plod lůna korunované, z něhož jistě vzejde syn.
Praha nevítala Františka II. pokaždé se stejnou srdečností jako při korunovačním pobytu. Když po tuctu [360/361] let nakázal uspořádati v okolí Libně velké manévry, učinil tak, nevěda o hladu, vládnoucím při vltavském ohybu, a o drahotě, uměle vyvolané obilní lichvou. Neměl tušení, že vysílení lidé mrou doslova na dláždění, nevěděl o onom ubožáku, kterého Held viděl naposledy vydechnout v koutu poblíže sv. Jiljí, ba neměl se ani dověděti, až kam bída s nedostatkem dospěly. Pánové, vládnoucí v Čechách, dbali s náležitým pozorem, aby u audiencí nepadl sebemenší náznak o tom, čím město Libušino trpí. Císař, ponechaný v naprosté nevědomosti, nechápal, proč obecenstvo se při jeho příjezdu chová nápadně chladně (13.9.1804). Málokdo sklonil tělo před majestátem, nebylo vivatů a mávání šátky. Veličenstvo, nemile dotčeno němým vítáním, nařídilo prásknouti do koní a projeti spěšně ulicemi, nešetříc spřežení ani na prudce stoupajícím kopci Nerudovy ulice. Zvířata těžce supou do jejího svahu, sekají nohama a napínají kyčelní svaly, než jeden z ořů nesnesl bláznivého tempa a padnuv zcepeněl na místě. Kočové a podkoní se mrchou dlouho neobírali. Přesekali prostě postraňky a tak český král dosáhl svého vysoce položeného hradu ve zřejmém nepořádku, patrném na lichém počtu vozníků před jeho kočárem.
Kdož ví, který vrtoch se Pražákům usadil v mozcích! Že by respekt před posvátnou osobou vládce z nich nadělal ostýchavců? Snad se opravdu jedná o náhodný zjev, než o náhodě nelze mluvit po císařově výstupu na velký balkon, shlížející do třetího náhradí. Monarcha naň vyšel, chtěje se s platformy, [361/362] nesené podvojnými sloupy, ukázati lidu a přijati jeho hold - a znovu je přijat urážlivým tichem, jehož mrazivosti neutlumily jednotlivé, tu a tam, někdy až docela vzadu u svatovítské věže se ozvavší výkřiky. Němou demonstrací pohněvaný mocnář si nadarmo lámal hlavu, čím byl způsoben úbytek jeho popularity, ale nebýti invalidního strážmistra Josefa Brechlera, nebyl by se nikdy domakal důvodu náhlé neoblíbenosti. Předstíraje, že chce prositi o zvýšení vyměřeného gratiálu, Brechler požádalo audienci a při ni prozradil svrchovanému pánu nejen nefalšovanou skutečnost, nýbrž »ad oculos« mu ukázal směšnou miniaturnost krejcarových housek, kterým lidový vtip, narážeje na jméno nejvyššího purkrabího, přezdíval »Chotkovy perly«. Teď byl oheň na střeše! František ihned odřekl večerní ples stavů (27.9.1804) - nikdo nemůže od něho očekávati, že by mu po Brechlerově odhalení bylo do veselí - a kázal postaviti po celém trojměstí krámky pro prodej laciného komisárku. Opatřiv poddaným »panem«, měl nemenší péči o jejich »circenses«, představované tureckou muzikou, vyhrávající každého večera na Hradčanském náměstí. Když pak opouštěl Prahu (25.10.1804), tu se ulice sice rozlehly hlučným voláním slávy, jenže pomluvači šířili o poctě divnou zvěsť: vycházela prý z hrdel placené klaky. Zlé huby, nemající dosti na jednom utrhačství, postříkly jedovatou slinou i osobu nejvyššího purkrabího Jana Rudolfa hraběte Chotka, naznačujíce, jako by jeho volba za konferenčního ministra nebyla vpravdě než nucenou resignací na dosavadní hodnost. [362/363]
Svědky rozladění mezi zeměpánem a jeho subjekty stalo se krom souhrnu dvorské společnosti pět arciknížat: Jan, autor zajímavého deníku, Rainer, Ludvík, Karel, slynoucí vojevůdcovským nadáním, a Josef, jsoucí uherským palatinem, neméně princ Antonín Klement Saský. Dnešní Praha již o nich neví a těch, kdož znají tři památníky, vížící se na tehdejší přítomnost císařské auly v srdci země, taktéž nebude přespříliš. Tři pomníky, známé výhradně zasvěcencům? Jak by ne, když prvé dva jsou toliko poměrně malými medailemi s rozdílně pojatým poprsím Františka II. od Antonína Guillemarda na líci a stejným rubem, vyrytým od Františka Stuckhardta, zpodobňujícím dvě vyrovnané řady vojáků, které císař, jeda na koni, zdraví smeknutým kloboukem. Poslední z pomníků není ani v předmětné souvislosti s událostí, pro kterou vznikl, jsa návrhem Josefa Berglera pro novou, kvůli císařskému pobytu opatřenou oponou Stavovského divadla. Opona vlastní, provedená drážďanským malířem Bedřichem Reinholdem, se vůbec nezachovala a snad je to divadlu k prospěchu, neboť její kritika, obsažená v soudobém ročníku časopisu »Der Freymuthige«, č. 215, je více než zdrcující. [363/364]
Nová návštěva císařova, spadající do prvé poloviny následného roku (30.5.-10.6.1805), přinesla městské chudině pěkné požehnání. František, meškající tu v doprovodu podmaršála hraběte Lambertiho, věnoval jí prostřednictvím Jana Prokopa Hartmanna z Klarštejnu částku 5885 zlatých a také jinak dbalo její prospěch. Uznamenav s pochopitelnou nelibostí, že někteří nesvědomití lidé využívají nouze bližních k nadměrnému obohacení, nařídil proti nim nejpřísnější postup a hle: tu šenkýř nabral pro předražování deset neberných, zítra jich tolikéž shrábl hokynář, zatajivší zásobu hrachu, a potom zase mlynář necita byl zavřen na čtrnáct dní, obohacených trojím postem týdně. Není jisto, zda hrabivost těmito odstrašujícími příklady odrazena, býváť lakota větší strachu před trestem.
Každý příjezd dvora vyžadoval mnohých příprav zámecké inspekce, při čemž Hrad - až na špinavá okna a nevytopené místnosti, o nichž se zmiňuje nejvyšší komoří hrabě Vrbna (5.4.1810) - býval v dobrém stavebním i vnitřním stavu. Tím snad nemá býti řečeno, že jiné úřady mívaly v takových případnostech méně práce. Písařům gubernia asi pěkně brněly prsty, nežli dvacetkráte opsali koncept dekretu, jímž krajským správám, městskému hejtmanství, purkmistru atd. sdělováno (7.4.1810), čeho všeho je třeba si povšimnout, než císař přibude do Prahy. Na ulicích nebo u kostelů se nikde neukáže žebrák, k živnostem podléhajícím veřejné kontrole bude bedlivěji přihlíženo, policejním strážníkům nesmí ujíti žádná nepřístojnost a kdejakou nečistotu nutno včas odstraniti. [364/365] Neméně těžké starosti tížily vrchního poštovního správce Františka Wirtha, prosícího gubernium o schválení instrukce pro poštmistry trati, kudy František pojede (12.4.1810). Vzhledem k potěšující novině o šťastném příští císařské návštěvy jim předem nařídil, v jakém šatě jest se před majestátem objeviti. Přes vestu barvy »ballie« obléknou kabát s bleděmodrým límcem a vyložením, kalhoty, zhotovené z látky vesty, shrnou do vysokých bot s ostruhami. Ne aby zapomenuli přivěsiti k levému boku postříbřenou trubku, visící na černožluté šňůře! Trochu jinak vyhlíželi postilioni, odění žlutými koženými spodky a kabátem, podobným poštmistrovskému, jenže co na tomto bylo blankytné, bylo u nižší šarže ze sukna tmavé modře a levý rukáv opatřen temně modrou páskou s c. k. poštovským štítkem. Maje garderobu podřízených z hlavy, Wirth požádal od postilionů dokonalou [365/366] znalost kraje, kudy panstvo povezou, jsouce v naprostém střízví, načež počal vykládati o koních. V nejbližším okolí stanic poštmistři vyhledají vhodnou plochu, poskytující dosti místa pro dvě řady po osmdesáti zvířatech. Do jedné bude seřazeno čerstvé koňstvo, dokonale cvičené, vytrvalé a podle možnosti ke každému kočáru stejnobarevné srsti, druhá zůstane zatím prázdná, aby přijala vypřažené. Zde poblíž zaujme stanoviště osm pacholků, vyzbrojených hevery, kteří namažou kola dorazivších příležitostí, počínajíce si co nejrychleji a nepůsobíce zbytečného zdržování. Wirth nezapomenul ani na zmínku o pěkných postrojích, jichž postraňky musely býti nové, ani na upozornění, že před tělesnými vozy poběhnou poštovští, před ostatními selští koně, a pak čekal, co gubernium. To schválilo instrukci, ale o trati, po níž se pojede, nemohlo informovati, nemajíc o ní ještě povědomosti (6.4.1810).
Brzo potom došel pokyn dvorské kanceláře, dotýkající se císařské cesty. Je nesporno, že zprávy o ní budou cizinou - rozuměj: Francií - jistě sledovány, proto nechť se pilně poznamenává každá maličkost, svědčící o srdečném vítání věrnými poddanými, neméně projevy panovnické blahosklonnosti a dobroty. Nejvyšší purkrabí opatří publikaci podobných historek v pražských novinách a svoje pozorování denně zašle do Vídně, čímž i tamní žurnály přinesou novinky o pobytu, dokud jsou aktuální (22.4.1810). Divná, se stavebnictvím nesouvisící věc spadla do kompetence stavební správy Hradu. Dostala rozkaz, aby v dohodě s profesorem zvěrolékařství Toglem opatřila dvojici [366/367] oslic, jichž mléko chce císařovna píti. Nějaké jsou na Vyšehradě a hrabě Vrtba je podle doslechu chová na Konopišti. Z těch Togl nezkoumal žádné, neboť k prohlídce přivedena mu jedna z novobenáteckého panství Příchovských a pár opatřil purkmistr rytíř Steiner. Všechny tři těšily se dokonalému zdraví, dávajíce mléko výtečné jakosti, sice málo, než vemena poskytnou více živného produktu, budou-li oslátka matkám odebrána (29.4.-3.5.1810).
Hradní inspektor narychlo skoupil chybějící potřeby pro sto lůžek dvorní »stallpartheye«, generální velitel Čech hrabě Jan Karel Kolovrat Krakovský rozmnožil posádku města o granátnický batalion a oddíl schwarzenberských hulánů, ubytovav třicet jezdců v kasárnách Jezdecké ulice na Novém Městě a tolikéž v Uršulínských kasárnách hradčanských, a už nejvyšší komoří hrabě Vrbna tlumočil přání Františka I., dotýkající se cesty a pobytu (3.5.1810). Nejvyšší purkrabí hrabě Wallis neuvítá korunovaného na hranici země, nýbrž bude naň čekati v Praze, bez suity a jedině v doprovodu komandujícího generála. Při příjezdu nebude vítání obyvatelstvem, které pokaždé stojí mnoho peněz, a těch vydali dobromyslní Čechové za poslední války více, než jim bylo zdrávo. Kdyby ovšem Wallis nebo některý jiný privátník chtěl uspořádati bál, císař není proti, nebude-li ples proměněn ve slavnost kromobyčejného lesku. Zda nejvyšší host ráčí přijmouti poctu iluminací, Vrbna dosud nevěděl, dosáhlť toliko štěstí krátké rozmluvy s vládcem, pozítří však sdělil, že Veličenstvo by s osvětlením města souhlasilo, nebude-li [367/368] tím způsoben nedostatek nebo drahota osvětlovacích prostředků. Ale kdež, Praha má uskladněno sto jedenáct centů lněného oleje a nejméně třicet centů vosku, což podle názoru znalců stačí jak normální spotřebě, tak k nejzářivějšímu osvícení ulic.
Iluminace bývaly jednou z největších poct vzdávanou panovníkovi při pobytu ve městě. František II./I. se ze slavnostního osvětlení může těšit dodnes.
(Fotografie: Karel Sáček)
Císařští manželé necestovali společně. František přijel přes Budějovice, Tábor, Bystřici a Jesenici (11.5.1810), zatím co choť - je to třetí, Marie Ludovika Modenská - opustila téhož dne Vídeň a jela na dvanácti kočárech po štrece Znojmo, Jihlava a Čáslav. Sama usedla do prvého kočáru, krátíc si zdlouhavé drkotání přes hrbolaté silnice hovorem s arcikněžnou Leopoldinou, svou nejvyšší hofmistrovou hraběnkou Althanovou a dvorní dámou hraběnkou Lažanskou. Manžel Althanové uvelebil se v kaleše čís. 4., po něm přišel na řadu vůz dvorního topiče, jehož přítomnost v období ledových mužů nebyla zbytečnou. Podivně vyjímaly se v nádheře průvodu dva obyčejné žebřiňáky, naložené přečetnými zavazadly. Prohlíží-li zvědavec seznam příležitostí, vypravených do světa pro jízdu Marie Ludoviky, uvažuje, do které z nich by usedl. Ve všech se mu to zdá příliš škrobené, ale pozor! - kočár číslo 2. slibuje lepší zábavu. Hoví si v něm, ve středu tří komorných, tělesný medikus Thornhauser. Žáci Aeskuplapa bývají žoviální, a byly-li ty děvy Hoffingerová, Anoniová a Spenkuhová mladé a pěkné, bude u nich veselo. Sesedněte se trochu, pak se k vám vejde ještě pátý, třebas budeme proti dvorskému mravu trochu na mačkáni.
Sotva František dorazil do sídelního města království [368/369] způsobil značnou radost Pražanům, postiženým před nedávnem povinným odvodem drahých kovů. »Tenkráte měla také stříbrná rakev, ve které se tělo sv. Jan Nep. nachází, do císařské mincovny býti odevzdána. Avšak kanovník sv. Vítský František Pallas poslal císaři do Vídně spis pěkně vypracovaný, v němž pokorně představoval, kterak obecný lid český k svému orodovníku sv. Janu Nep. útočiště béře, a že by takovým obráním toho svatého celý národ až k zoufání byl zarmoucen. Tu se dal císař František I. pohnouti a nařídil, aby stříbrná rakev i anjelé, lampy a svícny, k ní náležející v chrámě sv. Víta byly ponechány«.
Ve městě nebylo státní, zemské nebo soukromé instituce, aby je vládnoucí manželé buď jednotlivě, nebo společně nenavštívili, všude předstírajíce zájem o to, co jim bylo ukazováno, a neméně chválíce. O vigilii svátku sv. Jana Nep. došlo konečně na iluminaci, dosud prý nikdy tak rozsáhlou a nádhernou, zaplavující září světel i nejzapadlejší kouty. František nasedl o deváté do kočáru, v němž do půlnoci projížděl ulicemi, maje při sobě arcikněžnu Leopoldinu a prince Antona Saského s jeho chotí Amalií. Příštího dne zúčastnil se dopoledních i odpoledních bohoslužeb při patronově soše na mostě Karlově a večer, kdy přišel pěšky, byl u nich znovu. [369/370]
Ještě mnohem slavnější dny nastaly Praze po dvou letech. František hostil na Hradě svou dceru, francouzskou císařovnu Marii Louisu, u Vltavy málo populární (5.6.-1.7.1812). Obyvatelstvo »máti měst« ji pomlouvalo hned po vjezdu, že prý je pyšná, sotva se pohne, jen tu a tam a to ještě jakoby nuceně pokývne hlavou. Nu, zcela nepravdu nemělo. Napoleonova choť, píšící německy divným slohem, nebývá svými životopisci líčena příliš sympaticky, ale přece rádo poslouchalo, když některý z panských lokajů nebo voják, kteří pří tom byli, vyprávěl o jejím prvém vstupu do panství koruny svatováclavské. Na hřebenu Krušných hor byl pro uvítání ženy, v celém tehdejším světě nejmocnější, postaven velký triumfální oblouk, mající v pozadí divukrásné panorama Středohoří. Kolem slavobrány bylo seskupeno několik eskadron c. k. jízdy v bohatých stejnokrojích a v jejím průchodu stáli dva velcí páni, odění šatem, přeplněným zlatými prýmy a vyšívkami: nejvyšší purkrabí František Antonín hrabě Kolovrat [370/371] Liebštejnský, kterého František I. poslal dceři naproti, a kníže Jan Nep. Clary-Aldringen, pán teplického panství, jmenovaný po dobu jejího pobytu hofmistrem Marie Louisy. Císařovnu neuvítaly pouze proslovy obou hodnostářů, ale také rány četných hmoždířů, takže krasavice průvodu, taková vévodkyně de Montebello či de Bassano, si s lehkými výkřiky koketního úleku zakrývaly růžová ouška. Když uvítání skončeno, sjely kočáry dolů do údolí, ke Chlumci (4.6.1812), aniž kdo z cestujících by byl tušil, že projíždí krajinou, kde napřesrok započne poslední éra napoleonské slávy. [371/372]
Nechť se Maria Louisa kamkoliv vrtla, všude jí následovala družina, k níž patřil tucet čestných pážat, vybraných ze šlechtických, věkem se různících studentů. Část jich - svobodní pánové Vilém Vernier, Antonín Milius, Václav Ubelli, hrabata Leopold a Arnošt Thunové - povoláni z řad gymnasistů, filosofii byli oddáni hrabata František Věžník, Jan Kolovrat Krakovský a Josef Auersperk, kdežto baron Karel Enis, hrabata Josef Nostic a Jan Bubna si ke studiu zvolili jurisprudenci. Dvanáctým v řadě byl syn Arnošta z Valdštejnu, jehož vzdělanostní obor byl buď neuveden nebo při výpisu materiálu přehlédnut. Tucet mládenců, jichž mravy a píle se vesměs chválí, než nikdo nám nenamluví, že čerti v nich nešili mladistvou bujností. Hradčanský amplissimus Mendlin je bezpochyby a častokráte proklel, když mu je nastěhovali do šesti pokojů jeho kanovnické residence vedle paláce arcibiskupova (č. p. 58-IV). Pážata byla neustále pod dohledem učitelské dvojice, ve kteréžto službě se střídali vysokoškolský profesor František Němeček a František Titze s gymnasijními Josefem Ottenbergerem a Františkem Svobodou, ale kdo udrží na uzdě stádo kluků hřebečků, třebas erbovních. Přitom je Marie Louisa skorem za dveřmi a pážecí kroj z Vídně dosud neodeslán. Jeho urgence (30.5.1812) se ukázala zbytečnou, bylť obřadný šat již na cestě, jsa po dodání [372/373] připasován na tělo krejčím Zibem. Mladí pánové museli do služby přinésti ložní prádlo a obuv, všechno ostatní - »haarbeutel«, t. j. copovou paruku, přesky a punčochy z bílého hedvábí - jim dodá c. k. »futteramt« a jídlo dostanou z dvorní kuchyně.
Služba kavalírků, nejsoucí leč parádou, nepatřila k nejnamáhavějším a přece je císař znamenitě odměnil. Každému pážeti poslal na adresu nejvyššího purkrabího zlaté hodinky s příslušným řetízkem (21.10.1812), když již před tím rozhodl (26.7.1812), že Auersperk, Leopold Thun, Vernier, Ubelli a Milius se smějí ucházeti o nadační místa tereziánské nebo inženýrské akademie, které se koncem školního roku uprázdní a jež císař zadává. O prvé žádal v synově zájmu apelační rada Ubelli, nemohoucí svých sedm dětí vychovati v souhlase s požadavky stavu, a docílil také jeho vřazení do kompetenční tabulky. Hůře pochodil Milius, jeden z devíti sirotků po polním podmaršálku, domáhající se inženýrského vzdělání. Byl s mnoha výmluvami odmítnut (28.10.1812) čili pořekadlo o panské přízni, na kterou nelze spoléhati, se znovu osvědčilo.
Do konce věkovského období dvůr zavítal do Prahy ještě jednou, hostě zde, při pražském kongresu a po jeho nezdaru všemožné diplomaty, pruského krále Bedřicha Viléma III. a ruského cara Alexandra I., tentokráte ale pánové neměli času k zábavě. Jednali o záležitosti, náležející k nejvážnějším, o konečném potření samozvaného utiskovatele Evropy, jemuž poslední válku vyhlásili rakouskou notou, podepsanou Metternichem [373/374] ve Valdštejnkém paláci (10.8.1813). Do dne pařížského míru se už v Praze nesešli a proto jak to vypadalo na Hradě, neobýval-li ho jeho pán? Někdy v něm sídlel menší dvůr některého z členů panujícího rodu a jindy v něm byl ubytován vysoký host jako v průjezdní a nocležní stanici. V těchto případech a také tehdy, kdy hradčanský Montsalváge zel naprostou prázdnotou, bývalo tam nahoře, v někdejším světském středu starého světa, smutno a ticho.
K občasnému pobytu zvolila zámek českých králů arcikněžna Marie Anna, abatyše ústavu šlechtičen založeného Marií Terezií v sousedství věkovité basiliky sv. Jiří. Jednalo se o tutéž vysokorodou dámu kterou ostrostřelci oslaví na své insule. Při příjezdu nechala na sebe hodně dlouho čekati. Od třetí hodiny stál špalír gard, cechů a hudeb od Nové hrány až nahoru na Hrad, avšak lidé, tvořící jeho vyrovnané řady, byli nuceni snášeti červencové vedro do sedmé večerní, kdy očekávaná projela klenbou městského vstupu. Jakmile vešla do obce, zahřmělo jí vstříc hromové vivat, neutuchnuvší po dobu její jízdy městem (17.7.1793). Na otázku, proč si Pražané oblíbili právě tuto sestru císařovu, nelze dáti přesnou odpověď, jednalo se přece o nevýznamnou, velmi ostýchavou osobou, nelačnící přespříliš po připravených ovacích, nestojící ani o po zítřejší ohňostroj, vypálený jí ke cti na Střeleckém ostrově… [374/351]
Pro prvé vjezdy nově jmenovaných arcibiskupů pokaždé vypracován zvláštní program. Když po dlouhé vládě zemřel hrabě Příchovský a jeho nástupcem ustanoven kníže Florentin ze Salm-Salmů, tu Vídeň na návrh gubernia určila, že veleknězův vstup do residence se udá sice okázale, ale s některým omezením, odlišujícím průvod od královských vjezdů. V čele pojede jízdní poddůstojník s nečetnými kavaleristy. Akademický senát knížete ovšem uvítá, vždyť arcipastýř je kancléřem university, na vítání městského zastupitelstva, příslušející výhradně korunovanému, však nároku nemá. Stejně tak čestná stráž poblíže hradčanského paláce neobsáhne více mužstva nežli kolik čítá jedna kumpanie a v žádném případě nevyrukuje silou batalionu. Tatáž setnina nastoupí na Hradčanském náměstí [351/352] při svatovítské intronisaci, kdy ve vnitřku chrámu budou vartovati městské sbory, než na třetím nádvoří nebude ani ozbrojeného mužstva, tím méně jeho špalíru. Každý arcibiskup je povinen složiti přísahu papeži, avšak Salm vykoná ji teprve po předchozím slibu věrnosti zeměpánu. Podívaná, na kterou by podomci arcibiskupa byli vytáhli z kůlny malovanou karosu, cele pozlacenou, a připřáhli k ní šestispřež prelátských vranců neapolského plemene, slibovala Pražákům pěkné divadlo, jenže Salm ji dokonale pokazil. Nepřál si okázalostí a tak jeho vjezd vykonán skorem potichu (2.5.1794).
Církev měla v neklidu napoleonských bojů dosti příležitosti, kdy pod svými korouhvemi shromažďovala věřící a vodila je k pobožnostem, prosícím o zdar císařských zbraní. Na místě mnohých, povždy stejných, stůjž zde jediné procesí, konané kvůli odvrácení Francouzů, hrozících vpádem do Čech. Byť byl ošklivý den a neustále mžilo, sešlo se k průvodu, vedenému Salmem z chrámu P. Marie před Týnem nahoru na Hrad, nespočetné množství oficielních osobností a obyčejného měšťanstva, aniž by kdo se byl ohlížel na nepřízeň povětrnosti. Každý, jsa prodchnut upřímnou vroucností, putoval k patronům země a vznášel k nim prosby za ochranu před nežádaným vpádem cizinců, sídlících daleko při břehu západních moří (29.8.1796). Modlitby nebyly marné, neboť po vítězstvích u Schwarzenfeldu a Würzburku nepřítel se zpátkem k Rejnu řece retoval… [352/356]
Ach, gardy - ty se přečasto vytyčily v dějinách pražského slavnostnictví! Tak slavně, že dva jejich podniky, uspořádané na počest jmenin arcikněžny Marie Anny, zastávající u hradčanského dámenštiftu funkci abatyše, zvěčnily dílem anonymního rytce. Prvý uspořádán čtrnácte dnů před sv. Annou (1794), jejíž svátek trávila arcikněhyně, odcestovavší na několik měsíců ke dvoru, mimo Prahu. Na Střelecký ostrov přijela s vyzdobenou lodí a prohlédla si přípravy ke sborovému konviviu, jehož se osobně nezúčastnila. Její návštěva potrvala dvě hodiny, z nichž nejvíce času bylo protráveno na prostranství jižní poloviny ostrova. V čele tu stálo vysoké loubí, klenoucí se nad postamentem urozené oslavenkyně. O něco níže vytesán do předního boku nápis, že toto je obětí věrných měšťanských srdcí k jmeninám Marianny. Kolem seskupeny v rozsáhlém [356/357] obdélníku tabule pro hody. O rok později konána slavnost na témže místě a určitě večer, neboť mezi stromy jsou rozvěšeny hořící lampiony a docela vzadu, kde loni bylo loubí, plane jasným světlem transparent v podobě trojdílné architektury gotisujících forem. Ke styku sboru s arcikněžnou nebylo vzdycky třeba jmenin, stačilo ku příkladu, zaslala-li císařovna Marie Terezie Neapolská šicům tři vyšité stuhy k jejich praporu. Sbor došel si pro ně na Hrad »in corpore«, načež Marie Anna pozvala velitele kumpanií se standartou na velký balkon třetího nádvoří a tam přivázala fábory k žerdi vlastní rukou. Zároveň před očima ozbrojeného měšťanstva přijala jak ponížený dík střeleckého šéfa Jakuba z Wimmrů, tak velitele městské kavalerie rytíře Eisnera z Eisenštejnů (9.11.1794).
S praporem, tím nejčestnějším odznakem vojenského tělesa, není možno nakládati ledabyle, i není divu, že městská kavalerie odnesla svůj do bytu nového majora, c. k. dvorního sedláře Jakuba Ernsta, s náležitým zdůrazněním významnosti takového počinu. Gardy přitáhly před Ernstův byt v ulici Karmelitské se dvěma kapelami a za hřmění salv, vypalovaných hmoždíři na ostrově. Vytvořivše před domem širokou frontu, čekaly na zvoleného velitele, jenž uveden k nim deputací důstojnictva, po prvé v majorském stejnokroji. Na daný povel mužstvo seřazeno do čtverce, v jehož středu hejtman František Jan Sissmayer odevzdal vážený symbol poctěnému sedláři a ten proň slíbil nejvřelejší péči (7.4.1806). Nejinak se věc odehrála, [357/358] když ostrostřelci mající sraz na Václavském náměstí, vyrazili Celetnou ulicí, Staroměstským náměstím a Železnou do Rytířské k »Zlaté hvězdě«, chtějíce prapor svěřiti nově zvolenému majoru Františku Zuntererovi (č. p. 405-I, 9.10.1809). I tentokráte šli s hudbou, s velkou parádou a náramným sběhem lidu, který se nerozešel dříve, dokud posvátné znamení sboru neuloženo v kvartýru páně, a potom na místě viděného dlouho rokovalo poskytnutém mu divadle.
Přetištěno: Novotný, Ant. Naposledy v Praze F. L. Věka. Praha, 1948.