Vojenské stejnokroje 1848-1849, 1. část: revoluce v Praze a Vídni

16.08.2016 16:44

Jan Vogeltanz

Naposledy upraveno: 08.11.2016

 

Praha

Hlavní město Čech bylo na jaře roku osmačtyřicátého jako ostatní města habsburské monarchie rovněž jedním z dějišť společenských aktivit. Již 11. března se na shromáždění v pražských Svatováclavských lázních dohodli účastníci na volbě Svatováclavského (později Národního) výboru a bylo domluveno zaslat panovníkovi petici s požadavkem konstituce. V následujících týdnech zatím nedošlo k pouličním nepokojům tak jako jinde v mocnářství. 2. června byl do Prahy svolán Slovanský sjezd, jehož účastníci měli řešit vedle politických především národnostní otázky, tj. postavení slovanských národů v mocnářství. 12. června však byl sjezd přerušen pražským povstáním studentů a dělníků vedených radikálními demokraty, ovšem bez souhlasu českých liberálních demokratů. Po pěti dnech pouličních bojů na barikádách bylo povstání potlačeno císařským vojskem pod velením generála Windischgrätze.

Podobně jako v ostatních zemích zasažených revolucí se ale již v březnu objevila nová symbolika, v Praze a v Čechách představovaná národními barvami červenou a bílou. V těchto barvách byly prapory, kokardy - tyto červené se stříbrným lvem - či šerpy a stuhy. Vedle národních se objevily i symboly v monarchii obecně revoluční – tzv. kalabrézy (jedná se o původně lidový klobouk venkovanů z jihoitalské Kalábrie, také ovšem banditů a odbojníků vůbec; v letech 1848-49 se stal výrazným symbolem evropských revolucionářů; většinou černý se širokou střechou, často s péry – např. černými pštrosími, ale i bažantími či kohoutími). Obojí, obecná bílá i národní červeno-bílá, byly chápany jako barvy nové konstituce.

  

Člen vlasteneckého spolku Svornost v tzv. národním či slovanském kroji na jaře a v létě roku 1848;
varianta předchozího kroje.
(všechny ilustrace zhotovil autor textu)

 

Dalším významným prvkem dobového a značně demonstrativního ústroje byl vrchní oděv, tedy především kabát. Vnější odpor ke fraku jako symbolu metternichovského šosáctví se projevil navenek oblékáním delších kabátů, typově ovšem rozdílných. Studenti pražské univerzity, jak čeští, tak němečtí, v jarních týdnech r. 1848 nosili tento kabát s dlouhými šosy, s jednořadým nebo dvouřadým zapínáním a s bílým křížem na pravém nadloktí (především němečtí studenti), jako členové nové utvořené Akademické legie se podle jednotlivých fakult lišili barvou čapek: filosofové nosili zelenou, právníci červenou, medici černou a technici modrou. Všichni našívali na dolní okraj červenobílou stužku.

K tomuto jinak ovšem ne zcela jednotnému oblečení - kabát byl různobarevný, stejně jako kalhoty - patřil bílý opasek s poboční chladnou zbraní (šavlí nebo kordem), u mužstva jednotlivých kohort byla užívána ručnice. Velitelé byli vybaveni červenobílou šerpou od ramene k boku nebo kolem pasu.

Uniforma ve vlastním slova smyslu to ovšem ještě nebyla. Ta se nosila - samozřejmě mimo ozbrojené složky rakouského aparátu či státních úředníků - do té doby pouze v měšťanských sborech ostrostřelců. Původ zmíněných polovojenských těles lze najít už v devadesátých letech 18. století, kdy byly zřizovány jako dobrovolnické municipální formace a jako miliční obrana země proti tehdy hrozící invazi francouzských republikánských vojsk.

Po napoleonských válkách zůstaly měšťanské ostrostřelecké sbory (obvykle v síle setniny) jako jediný polovojenský útvar v Království českém doby předbřeznové. Jejich adjustace se řídila podle vystrojení pražského či vídeňského ostrostřeleckého sboru, v r. 1848 ve stejnokrojích zavedených v polovině třicátých let. Ostrostřelci v Čechách tehdy nosili tmavozelený frak s červeným límcem, vyložením a šosy, se stříbřitým jednořadým zapínáním, s dvourohým kloboukem s černozeleným péřovým chocholem se stříbřitými epoletami (mimo námořnictvo nebyly v rakouské armádě obvyklé) pro důstojníky, kteří navíc dostali stříbřitou dracounovou červeně protkávanou šerpu. Řemení mužstva bylo černé kožené. Komplet uzavíraly šedé pantalony a celkový střih ostrostřelecké uniformy odpovídal armádnímu vz. 1836-37.

  

Měšťanské sbory ostrostřelců – Čechy a Morava: důstojník a ostrostřelec.

 

Stejnokroje nejznámějších vlasteneckých spolků Svornosti a Slávie v jarních měsících osmačtyřicátého roku měly v podstatě představovat ve více variantách jak osobité pojetí tzv. národního kroje, tak uniformu. Ostatně jejich nositelé přijali rovněž některé ryze vojenské atributy jako důstojnické nošení šerp, užívání šavlí či opasků. Objevily se i u některých účastníků červnových bouří (např. J. V. Friče). Pokrývky hlavy a kabáty Svornosti a Slávie se vyznačovaly zjevnou inspirací prvky slovanských národních krojů východní a jižní Evropy. Členové Slávie nosili konfederatky pojmenované podle pokrývek hlavy bojovníků polské tzv. barské konfederace z 2. poloviny 18. století, (jinak ovšem náležející ke krakovskému, tedy malopolskému lidovému kroji) - s červeným čtverhranným dýnkem, s pérem a okolkem ponejvíce z šedého beránčího rouna. Kalpak byl ovšem původu orientálního, přejatý zejména uherskými husary, tedy jako kožešinová čepice se splývavým červeným cípatým dýnkem, rovněž užívaná v různých podobách balkánskými slovanskými národy. V českých poměrech jako typická pokrývka hlavy u členů Svornosti měla část kožešinového okolku zvýšenu, takže připomínala tzv. poděbradku, údajně nošenou v Čechách už v 15. století (název od jejího nositele Jiřího z Poděbrad). Kabátce se šňůrami pak byly původně známé jako dolmany uherských husarů, rovněž již v minulosti oblékané i chorvatskými a srbskými oddíly pandurů či hraničářské pěchoty ve století osmnáctém. Šňůry byly především v červenobílé kombinaci národních barev v nejrozmanitějším provedení. Barikádníci z řad dělnictva byli jako jejich protějšky v Německu či ve Vídni, ale i ve Francii, oblečeni do pracovních halen - kytlic.

  

Člen vlasteneckého spolku Slávie v tzv. národním či slovanském kroji na jaře a v létě roku 1848;
varianta předchozího oděvu.

 

Pražské bouře byly potlačeny definitivně jako první povstání v monarchii. Po relativně klidném létě byly pak již k trůnu loajální národní gardy nadále vybaveny v mocnářství pro tuto miliční formaci typickými modrými stejnokroji v tmavomodré barvě s červenými paspulemi po obvodu manžet, límce a přednic, s dvouřadovým zapínáním a bílými knoflíky, ve střihu z tehdy již se prosazujícího převlečníku jako armádní model nošenému (v Sardinii a Francii pod názvem tunika a v Prusku jako tzv. zbrojní kabát - něm. Waffenrock) od počátku čtyřicátých let. Motivy pro zavedení tohoto jednotného stejnokroje národních gard nebyly ovšem už v Čechách politické, ale víceméně praktické. Ovšem ideové námitky a odpor v českých zemích proti nové uniformě byly, právě pro její údajně německý (stejná nošena i vídeňskou NG), tedy nevlastenecký vzhled, stejně jako k příslušenství náležející čáce. Armádní vzor byl jinak zdůrazněn i zavedením nových hodnostních prýmů na límec, později opět nahrazených šesticípými hvězdami, dokonce dříve než u řadové armády, stejně jako zmíněná kónická čáka, jejíž tvar byl přijat armádou až v r. 1849. Konečně i střih kabátu ozbrojených sil byl ve stejném roce zaveden v tradiční bílé barvě, resp. pro dělostřelectvo hnědé či šedé pro myslivce a technické jednotky.

Setník národní gardy v tzv. vídeňském stejnokroji ze září 1848 a příslušník národní gardy ve variantě tzv. vídeňského stejnokroje, nošeného v jižních Čechách ve druhé polovině roku 1848.

  

Příslušník vlasteneckého spolku Slovanské lípy ve stejnokroji z konce roku 1848, který se stal vzorem pro nové uniformy národních gard ve většině českých měst;
setník vlasteneckého spolku Slovanské lípy ve stejnokroji z konce roku 1848.

 

Zpacifikovaná Akademická legie byla ustavena v reorganizované podobě v září r. 1848 v pražském Klementinu a podle vzoru národní gardy jako její studentská obdoba. Nicméně její členové měli své modrošedé kabátce opatřeny černými šňůrami - údajně opět „slovanského“ vzhledu - ale i stejně šedé gardistické pantalony, dále s černými klobouky s užší krempou a tuhým zvonem s kohoutím pérem (kosárkem). Důstojníkům podobně jako u národní gardy příslušela červenobílá šerpa, vázaná nyní jednotně kolem pasu; jako šavle byl přijat armádní model vz. 37, pro mužstvo černé kožené opasky a perkusní ručnice vz. Augustin rovněž armádní provenience. Nepopulární „nevlastenecký“ stejnokroj národní gardy měl být záhy nahrazen uniformou více národní. Na sklonku roku byl projektován pro miliční útvary národní gardy v Praze i na venkově nový přijatelnější model, který byl koncipován podle stejnokroje vlasteneckého sdružení Slovanské lípy. Nový oděv se podobal již stávajícímu Akademické legie, zejména střihem tmavomodrého kabátu s obdobným „slovanským“ černým šňůrováním, s šedočernými pantalony a s kulatým, rovněž „slovanským“ kloboukem, na jehož přední straně byl kovový znak s českým lvem a štětičkou. Řemení bylo černé kožené, šerpa důstojníků červenobílá, hodnosti již ve formě zmíněných šesticípých dracounových hvězdiček. Tento nový stejnokroj byl potom částečně převzat i většinou venkovských národních gard v Čechách.

Akademická legie pražské univerzity: velitel studentské kohorty s čapkou Filozofické fakulty;
příslušník studentské kohorty s čapkou Právnické fakulty z jara roku 1848
;
velitel Akademické legie pražské univerzity ve stejnokroji z podzimu roku 1848.

 

Nicméně žádný z uvedených i dalších oficiálních i neoficiálních oděvů se nenosil dlouho, neboť se zhoršením vnitropolitické situace na počátku r. 1849 byla postupně zakázána i vnější symbolika připomínající revoluci z předchozího roku. Byl zakázán stejnokroj Svornosti (v březnu) a v květnu téhož roku pak všechny tzv. národní oděvy. S pádem absolutismu v r. 1859 a dalším uvolněním politické situace v monarchii se však krojové prvky navazující na národní oděv osmačtyřicátníků objevily v nové podobě znovu. Černá šňůrovaná čamara se stala projevem vlasteneckého smýšlení druhé poloviny 19. století, stejně tak byly přijaty, jako výraz politické a společenské orientace většiny tehdejší české společnosti, nové kroje Sokola.

Čamara (obr. 1) byla společenským oděvem především české inteligence v poslední třetině XIX. století, který měl demonstrovat vlastenecké smýšlení svých nositelů. Byla pro něj typická černá barva, méně často i stojatý límec.

Atila (obr. 2) někdy uváděná jako dolman představovala v poslední třetině XIX. století prestižní oděv nacionalisticky orientovaných příslušníků vyšších tříd maďarské společnosti (aristokracie, úředníků atd.) akcentujících svou národní identitu. Atily existovaly v různých barvách, jejich šňůry byly především černé, ale i světlejší, ba dracounové. (Šněrování má orientální původ v Osmanské říši.)

 

Rakouská armáda dislokovaná v Praze a v Čechách, spadající v dramatických červnových dnech r. 1848 pod velení zemského velitele generála Alfréda Windischgrätze, zasáhla proti vzbouřencům v Praze i v Čechách ve stejnokrojích vz. 1836-37, tedy v posledním typu fraku i s cylindrickou čákou (s černožlutým pomponem i kokardou ve stejné barvě), se světlemodrými pantalony. Podle dobových grafických vyobrazení zachycujících formou osobité vizuální reportáže hlavní boje u Prašné brány, u Staroměstské mostecké věže, U modré hvězdy, Na příkopech, na Mariánských hradbách i jiných místech, se účastnily v prvních hodinách a dnech pouličních bojů oddíly tehdejší pražské posádky, sestávající především ze tří granátnických praporů. Jedním z nich byl prapor pod velením majora Van der Mühlena (který v pouličních bojích padl). Tento prapor tvořil divizion pěšího pluku č. 28 z Terezína s trávově zeleným vyložením s bílými knoflíky, jehož titulárním majitelem a velitelem byl v letech 1832 až 1849 Theodor hrabě Baillet-Latour, rakouský polní zbrojmistr. Další divizion elitních granátníků patřil rovněž pluku najímanému v českých zemích, známému osmnáctému z Hradce Králové s tmavočervenou egalizací a také s bílými knoflíky, jehož lidový název byl „Konštantýn“ podle tehdejšího majitele ruského velkoknížete Konstantina Pavloviče, jemuž pluk náležel takřka celé století od r. 1808 do r. 1892. Konečně třetí divizion tohoto granátnického praporu nosil označení v zeleni mořské trávy doplněné tentokrát žlutými knoflíky a příslušející kmenovému útvaru 21. pěšího pluku ležícího posádkou ve východočeské Chrudimi. Jeho čestným majitelem a velitelem byl Johann svobodný pán z Paumgartenu, jinak podmaršál rakouské armády po dobu čtrnácti let (1835-1849).

  

Granátník rakouské armády v polním stejnokroji (s krytem medvědice a v plášti) v adjustaci z bojů v Praze v červnu 1848;

důstojník granátníků (zde 35. pěšího pluku) rakouské armády v adjustaci z bojů v Praze v červnu 1848. Jedná se o jednu z možných variant. Vedle bílého přehlídkového kabátu byl užíván i černošedý dvouřadý frak pro polní službu, byl obvyklý i kryt medvědice jako u mužstva. Adjustace podle vz. 1836-37 byla obvyklá i na italském či maďarském válčišti.

 

Granátníci z druhého praporu byli pod velením majora Heinricha (vlastně Itala Enrica) Cerriniho de Monte Vecchi - podle velitelů byly také granátnické prapory nazývány, tedy druhý byl znám jako Cerrini - od regimentu č. 54, jinak s regimentsinhábrem Emilem princem hessenským (v letech 1842-1857), polním zbrojmistrem neboli Feldzeugmeisterem císařského vojska. Tito hoši z Moravy dostali přidělenu z bohaté barevné škály plukovních egalizací jasnou jablečnou zeleň a knoflíky z bílého kovu. Další divizion bataliónu byl složen z píseckého 11. pěšího pluku rakouského arcivévody a polního zbrojmistra Rainera Josefa, tedy známí „rajneráčci“ z lidové písničky, tehdy s tmavomodrými manžetami, límci, šosy a lemy na fráčcích zapínaných žlutými knoflíky. Uvedená egalizace zůstala pluku až do r. 1867, když po vystrojení tmavomodrými zbrojními kabáty se změnilo vyložení na popelově šedé. Třetí divizion téhož granátnického útvaru byl původně rovněž z jižních Čech, konkrétně z českobudějovické pětadvacáté infanterie, v letech 1842-1858 patřící polnímu zbrojmistru Gustavu Wocherovi a nosící stejné barvy jako výše uvedený pluk č. 21, pouze se odlišující bílými knoflíky.

Poslední třetí granátnický prapor, kterému velel major Friescheisen, byl sestaven z divizionů dodaných 35., 36. (z něho pocházel velitel) a 42. pěším plukem. Granátníci šestatřicátého regimentu pochodovali původně v domovské posádce v Mladé Boleslavi a jejich velitelem byl v letech 1817 až 1850 podmaršálek Josef Fridrich baron Palombini. Rozlišovací barva divizionů měla plukovní barvy v bleděčerveném odstínu doplněném bílými knoflíky. Z dvaačtyřicátého pluku, nesoucího od r. 1818 jméno proslulého vítěze od Waterloo lorda Artura vévody z Wellingtonu, pocházel division mající na bílých kabátech oranžovou egalizaci a zinkové knoflíky. Konečně třetí divizion byl složen z granatýrů pozdějšího plzeňského pluku a chlubil se rakovou červení vyložení doplněného mosaznými knoflíky. V době nasazení v pražských ulicích byl majitelem pětatřicátníků polní zbrojmistr Franz hrabě Khevenhüller.

Granátníci - podle uvedených dobových litografií - měli medvědice s mosazným granátem nad čelem a černožlutým pomponem vpravo v poli potaženy ochranným černým voskovaným plátnem a oděni byli v šedých jednořadých pláštích. Důstojníci svůj bílý frak často měnili v poli za dvouřadý černošedý (nošen i v kasárenské službě), obvykle s pláštěm přes prsa složeným jako bandalír. V Praze ale mohli nosit i slavnostní bílé fraky a medvědici bez krytu. V r. 1848 měla rakouská armáda 58 řadových pěších pluků (oficiální název v období 1798-1873 byl Linien-Infanterie Regiment), č. 1 až 63. V tomto roce neobsazena č. pluků 5, 6, 46, 50 a 55. Řadová pěchota měla kryty čák a pomponů v poli rovněž z voskovaného plátna. U vyšších hodností - majorů až plukovníků - byl dvourohý služební klobouk s černozeleným kohoutím chocholem, ovšem pro polní adjustaci také s voskovaným krytem. Jinak tato hodnostní skupina měla zlatý lem klobouku a dracounový lem manžet - ten byl v tomto případě podle kovu knoflíků zlatistý nebo stříbřitý. Vzhled důstojníka umocňovala černě protkávaná hedvábná žlutá polní šerpa se dvěma třapci a šavle vz. 1837 se zlatistým dracounem pokrytým závěsníky a stejným portepéem s iniciálami panovníka. Rakouské kombinované granátnické prapory byly bez čísel a v počtu dvacet se jmény svých velitelů vždy tvořeny ze tří divizionů, přičemž každý byl z jiného pěšího pluku.

Řadová pěchota (mimo výše uvedené granátníky) byla v Praze tehdy zastoupena dvěma prapory dvacátého pěšího pluku Friedricha hraběte Hohenegga z Paumgartenu, císařského podmaršálka, s rakově červeným vyložením a bílými knoflíky.

  

Rytmistr rakouského kyrysnického pluku č. 8 (Karla hr. Auersperga) v přehlídkové adjustaci podle vz. 1836-37;

major pěšího pluku č. 20 rakouské armády v polním stejnokroji vz. 1836-37.

 

Rakouské pěší útvary byly však také proslulé svými mysliveckými formacemi v síle praporu, z nichž pátý byl rovněž účasten tehdejších pražských pouličních střetů. Mysliveckých praporů bylo celkem dvanáct. Myslivci dostali již v době svého vzniku v posledních desetiletích osmnáctého století krycí stejnokroje v barvě štičí šedi a trávově zelené vyložení se žlutými knoflíky, dále černé kožené řemení a od napoleonských válek pak tzv. korsický klobouk s klopenou střechou, od r. 1837 pak s chocholem z kohoutího černozeleného peří. Charakteristickou výzbrojí byla krátká rýhovaná ručnice - tzv. štuc - s dlouhým nožovým bajonetem. Důstojníci myslivců byli vystrojeni v uniformách barev mužstva a ve střihu svých kolegů od pěchoty, dvourohý klobouk s chocholem byl nošen i nižšími (subalterními) důstojnickými hodnostmi.

Baterie dělostřelectva na levém vltavském břehu, zejména na Mariánských hradbách, způsobily městu citelné škody, především zapálením Staroměstských mlýnů. Císařská artilerie dostala fraky hnědé s červenou egalizací a žlutými knoflíky, korzický klobouk pak černožlutý tuhý péřový chochol. Vedle pěších dělostřelců byla nasazena proti povstalcům i mobilní jízdní baterie, jejíž výzbroj byla částečně přizpůsobena jízdě (jezdecké šavle poddůstojníků a důstojníků). Technické služby zajišťovaly dvě pionýrské roty ve stejných barvách uniforem jako myslivci, ale s bílými knoflíky a s čákami pěchoty s černým žíněným chocholem.

Jízda byla okamžitě nasazena nejprve v síle jedné hulánské eskadrony prvního pluku, jehož titulárním velitelem byl Karel hrabě Civalart, generál jízdy. Pluk byl v této době posádkou v Pardubicích. Rakouští huláni měli následnou adjustaci: zelené kabátce (kurtky) a stejnobarevné pantalony s egalizací v červené barvě, která byla vedle límce manžet, šosů, lemů a lampasů rozšířena i na náprsní klopy. Jednotlivé hulánské pluky se odlišovaly čtverhranným dýnkem čapky, které u zmíněného pluku bylo v barvě císařské žluti. Jako ostatní rakouská kavalerie dostali i huláni červenou hrotitou čabraku. Hulánské pluky byly čtyři (pod č. 1-4).

Ze Žatce vzápětí posílily hulány dvě eskadrony dvanáctého husarského pluku uherského palatina v chrpově modrých dolmanech, kožíšcích a uherských kalhotách (tzv. gatích), vše s bohatě zdobeným šňůrováním v černožluté barvě. Stejné šňůry byly i na černé čáce pěchotního modelu, navíc s tuhým černožlutým chocholem. Husarských pluků bylo dvanáct (1.-12.). V r. 1848 byl na císařské straně postaven 13. banderiální husarský pluk, složený z Chorvatů.

Tolik výčet rakouských útvarů, které byly k dispozici již k 10. červnu.

  

Důstojník rakouského hulánského pluku č. 1 (Karla hr. Civalarta) v přehlídkové adjustaci podle vz. 1836-37;

důstojník rakouského husarského pluku č. 12 (uherského palatina) v přehlídkové adjustaci podle vz. 1836-37. Po přechodu pluku na stranu maďarské revoluce byly z uniformy odstraněny černožluté doplňky (chochol, pompon, kokarda, šňůry) a nahrazeny maďarskou národní symbolikou.

 

V noci z 10. na 11. června byly pražským velitelstvím povolány poslední posily, za jejichž přispění bylo povstání trvající od 12. do 17. června potlačeno. Z Poděbrad dorazily do Prahy 2 diviziony 8. kyrysnického pluku generála Karla hraběte Auersperga s šarlatově červeným vyložením a žlutými knoflíky na bílém kabátě. Rakouští kyrysníci té doby stále ještě nosili černě lakovaný náprsní kyrys, u důstojníků ovšem s bohatou zlacenou mosaznou garniturou s náprsními klíny, svou délkou vyjadřujícími stupeň hodnosti. Přilba, jejíž první typ byl zaveden již roku 1798, byla s vysokým hřebenem. Hřeben byl u důstojníků z pozlacené mosazi s dekorativním reliéfem, pro slavnostní účely pak byl i pro mužstvo vybaven harasovou housenkou v černé barvě se žlutým středem. Stejnou přilbu tehdy nosili i dragouni a švališaři. Výzbroj - vedle palných zbraní - tvořil pádný palaš, u husarů a hulánů šavle. Výrazný vzhled kyrysníka byl doplněn světlemodrými pantalony jako u dalších druhů vojska, ovšem s koženým podsazením chránícím sukno před prodřením. Osmí kyrysníci byli brzy posíleni svými druhy  z 1. pluku (jedním divizionem), který byl dříve označován jako karabinický, tedy elitní, nesl císařovo jméno a byl posádkou v nedaleké Staré Boleslavi. Tito těžcí jezdci byli označeni vyložením v karmínové (tzv. pompadurské) červeni a bílými knoflíky. Kyrysnických pluků bylo v r. 1848 osm (s č. 1-8). Konečně huláni byli doplněni dvěma diviziony jak z Pardubic, tak z Brandýsa nad Labem.

Po porážce povstání v Praze (ale i rozprášení ozbrojených skupin nejen národní gardy, táhnoucích hlavnímu městu na pomoc z různých českých krajů) byl v metropoli na Vltavě vyhlášen stav obležení, následovalo pronásledování a zatýkání účastníků. Ztráty bojovníků z barikád činily šedesát padlých a nezjištěný počet zraněných.

  

Plukovník generálního štábu rakouské armády ve služebním stejnokroji vz. 1836-37;

generál rakouské armády ve slavnostním stejnokroji vz. 1836-37;

 

Vídeň

S poměrně poklidným průběhem březnových událostí v Praze ovšem kontrastují od samého začátku razantně probíhající nepokoje v sídle monarchie, již 13. března vtrhl rozvášněný dav do sněmovny a začaly první srážky s vojskem, 15. téhož měsíce odstoupil nenáviděný kancléř Metternich. Revolucionáři tehdy bojovali pod tzv. republikánskými barvami sjednoceného Německa - tedy černo-červeno-zlatou (žlutou) - na šerpách, praporech i kokardách, bez jednotnějšího odění.

Důstojník vídeňské národní gardy se šerpou v německých republikánských (demokratických) barvách – jaro až podzim 1848.

 

Proti nim se postavily řadové jednotky rakouské armády, stojící tehdy ve Vídni nebo v blízkosti metropole. Především domácí pluk Hoch- und Deutschmeister - známí „dojčmajstři“ - č. 4, jejichž granátníci a třetí pěší batalión spolu se zeměbraneckým praporem téhož regimentu s blankytně modrým vyložením a zlatými knoflíky zasáhly společně se čtrnáctým plukem, jenž byl v březnu ve Vídni posádkou. Zmíněný pluk, tehdy patřící Johannu Hrabovskému z Hrabové, měl černou adjustaci se stejnými knoflíky jako předchozí. Dále v březnových nepokojích bojovali v ulicích dunajské metropole i granátníci 19. regimentu majitele Karla knížete Schwarzenberga se světlemodrými výložkami a bílými knoflíky. Dva prapory třicátého pluku, granátníci 37. regimentu (zmíněn jako uherský v souvislosti s uherskými událostmi) a konečně granátníci pluku č. 53 společně s granátnickými prapory Richter (složen z divizionů 14., 49. a 59. pluku) a Auenhammer (z divisionů 19., 48. a 60. pěšího pluku). Rovněž třicátý pluk Lavala hraběte Nugenta měl označení ve štičí šedi se žlutými knoflíky, granátníci 37. pluku byli v adjustaci světlečervené se stejnými knoflíky ruského velkoknížete Michala, konečné pandurskou tradicí se honosící třiapadesátníci se odlišovali tmavě červeným vyložením a bílými knoflíky. Jejich majitelem byl arcivévoda Leopold. Granátnické setniny pak nosily odpovídající adjustaci svých původních regimentů. To byly císaři věrné pěší útvary, nasazené tehdy v sídelním městě monarchie hned na počátku jarních nepokojů.

Z jezdectva byly na jaře zastoupeni ve Vídni kyrysníci čtvrtého pluku - císařského, jeho majitelem byl stejně jako 1. kyr. pluku císař Ferdinand I., s trávově zeleným vyložením, bílými knoflíky a husaři stejného čísla (careviče Alexandra) v zelených dolmanech a červených kalhotách s bleděmodrou čákou.

Mimo to zde byly přítomné ještě útvary dělostřelectva a technického zabezpečení.

Během dubna ovšem byla část jednotek přesunuta do Itálie a teprve v létě - nepokoje probíhaly ve Vídni i v květnu - přicházely posily vyslané z českých zemí pacifikovaných generálem Windischgrätzem. Léto ostatně v celé monarchii znamenalo horečné přesuny vojenských jednotek do Uher a také do dalších částí monarchie, zejména do Itálie na pomoc Radeckému.

V květnu byly postaveny ve Vídni studentské legie a národní garda v modrých stejnokrojích. Panovník město opustil a odjel do Innsbrucku (17.5.). V srpnu se ovšem císař vrací, ale v říjnu propukají nepokoje znova. Schopný organizátor ministr války hrabě Latour je povstalci 6. října oběšen, 7. téhož měsíce císař odjíždí pod ochranu svých vojsk do Olomouce, provázen zmíněnými čtvrtými kyrysníky.

Příslušník vídeňské akademické legie – podzim 1848. Ve stejné adjustaci bojovali vídeňští akademičtí legionáři i v následujícím roce 1849 na straně maďarské revoluce.

 

Ve stejný den popravy generála Latoura se Windischgrätz stal velitelem všech rakouských vojsk před Alpami a okamžitě jednal. Stáhl všechny jednotky z Čech, Moravy a Haliče proti vzbouřenému městu, a tak nastupují v ulicích kolem chrámu svátého Štěpána formace prvního pěšího pluku nesoucího císařovo jméno s tmavě červeným vyložením a žlutým kovem knoflíků, třetího regimentu hraběte Antona Puchnera ve světlemodré egalizaci s bílým kovem, pořádek opět dělají „dojčmajstři“.

6. října útočí proti barikádám granátníci z osmého regimentu arcivévody Ludvíka Karla společně s kamarády z devátého pluku polního zbrojmistra Jiřího Hartmanna hraběte z Klarsteinu. První pluk nosil vyložení světlečervené, druhý jablečně zelené, obojí se žlutými knoflíky. Jedenáctí granátníci mají již zkušenosti z pouličních bojů v Praze, čtrnáctí se připojují k armádě Jelačičově u Táborského mostu a Schwechatu. Patnáctí infanteristé nastupují do šarvátek mezi Schönbrunnem a Hofburgem - jejich majitelem byl Adolf, vévoda Nassavský - okrášleni mořenově červenými manžetami a límci, dopnutými mosaznými knoflíky.

Rovněž z Prahy bojům v úzkých uličkách Starého Města uvyklí grenadýři osmnácté chasy znovu postupují proti soupeřům ve vídeňské městské zástavbě. První prapor čtyřiadvacátníků Carla Ludovica, vévody lukánského, měl výložky jako písečtí „rajneráčci", jen knoflíky byly bílé, rovněž bojuje ve vídeňských ulicích. Z Čech přišel k Dunaji také batalión granátníků dvacátého pátého regimentu, stejně jako z osmadvacátého.

Důstojník rakouského pěšího pluku č. 4 Hoch- und Deutschmeister, který byl tradičním vídeňským regimentem v polní adjustaci 1848-1849.

 

Formace, mající původ ve 29. pěším pluku, poskytla rovněž své vojáky v medvědicích. Majitelem regimentu byl Karel, rytíř ze Schönhalsu, a jejich egalizace byla shodná jako u třetího pluku, pouze odstín modré byl poněkud jiný. Rovněž pluk č. 35 a granátníci 36. pluku byly staženy z Čech k rozbouřené císařské metropoli. Baron Josef Koudelka byl v hodnosti podmaršála majitelem čtyřicátého pluku infanterie z Haliče, jeho granadýři se odlišovali od předchozích jen mosazí knoflíků. Z Čech dále dorazili granátníci 42. pěšího pluku a jinak zde stály jejich protějšky v medvědicích ze 44. pěšího pluku arcivévody Albrechta s mořenově červenou egalizaci a bílými knoflíky a 49. pěší pluk dalšího člena panovnického domu, arcivévody Arnošta, tentokrát s ocelově zelenými výložkami. Oba stály pod bánem Jelačičem u Schwechatu. Z Prahy pak došli granátníci 42. i 54. pěšího pluku a 3. prapor šestapadesátého regimentu. Posledně jmenovaný patřil podmaršálkovi Karlovi v. Fürstenwarthes a měl ocelově zelené vyložení a žluté knoflíky. Rovněž haličský jako předchozí byl pluk č. 58 s bledě červeným vyložením a také žlutými knoflíky, který patřil arcivévodovi Štěpánovi a posílil císařské u Vídně dvěma prapory, útočícími na Lerehenfeldský hřbitov, dále na předměstí Erdberg či na Jižní nádraží.

Vedle výše zmíněné jízdy posílil Windischgrätzovy formace ve Vídni 3. kyrysnický pluk Fridricha Augusta, krále saského z Pardubic, s tmavě červeným vyložením a žlutými knoflíky, dále již v Praze zmínění osmí kyrysnici a rovněž sedmý kyrysnický pluk, Heinricha, hraběte z Hardeggu, generála jízdy, s tmavě modrou egalizaci, šestí kyrysníci majitele Ludwiga, hraběte Wallmoden-Gimborn, kteří si později vzhledem k černé egalizaci (i kyrysům) vysloužili v Uhrách přezdívku „fekete meszáros“, tedy černí řezníci.

Z dragounů byl u Vídně přítomen 1. pluk císaře Ferdinanda s černým vyložením, 3. pluk s pozdějším názvem císaře Františka Josefa I. (do podzimu ještě arcivévody), s tmavě červeným vyložením a konečně 6. dragouni s majitelem Karlem Ludvíkem hr. Fiquelmont se světlemodrou egalizaci. Dragounských pluků bylo šest (s č. 1-6).

6. švališarský pluk Ladislava, hraběte z Vrbna, podmaršála, byl vybaven tmavě červenou egalizaci. Švališarských pluků bylo sedm (č. 1-7), z toho dva, první a čtvrtý, v zelených a ostatní v bílých kabátech. Výstroj a výzbroj ovšem měli dragouni a švališaři zcela totožnou, takže se pochopitelně od sebe odlišovali jen plukovními barvami a knoflíky.

Z hulánů to byl 1. pluk z Čech.

 

Přetištěno:

VOGELTANZ, Jan: Stejnokroje 1848-1849. České Budějovice, Karmášek, 2009, nestr.; viz karmasek.cz/knihy

 

Dodatky k příspěvku

15.09.2016 Karel Sáček

Pomník rakouských vojáků, kteří padli v Praze při potlačování revolučních bouří roku 1848. Vojáci byli původně pohřbeni na vojenském hřbitově v Karlíně a po zrušení tohoto hřbitova v roce 1905 byl jejich pozdně empírový náhrobek od A. Summa převezen (společně s tělesnými ostatky) na nově zřízenou vojenskou část olšanského hřbitova - oddělení IX-10b-1, kde se dochoval do dnešních dnů. Nese německý nápis: Den braven in den Juni Tagen 1848 gefallenen Soldaten“, tedy: chrabrým vojákům padnuvším v červnovných dnech roku 1848. (foto: K. Sáček)

 

 

Související příspěvky:

Jan Vogeltanz: Vojenské stejnokroje 1848-1849, 2. část: polní tažení maršála Radeckého v Itálii

   (15.09.2016 - varia)

V prvních týdnech roku 1848 mělo rakouské císařství k dispozici ozbrojené síly rozptýlené ve všech částech monarchie, v nestejné síle a v různé lokální koncentraci. V severní Itálii tehdy stála sice dobře vycvičená, ale početně poměrně nevelká armáda pod velením dvaaosmdesátiletého polního maršála Josefa Radeckého z Radče, důstojníka patřícího ještě ke generaci aktivně bojující s Napoleonem...