Vojenské stejnokroje 1848-1849, 3. část: revoluce v Uhrách

08.11.2016 16:50

Jan Vogeltanz

Naposledy upraveno: 08.11.2016

 

Revoluční události v Uhrách v letech 1848-1849 patřily svým územním rozsahem, dobou trvání, intenzitou bojů a nasazením bojových jednotek k nejvýznamnějším v celé tehdejší Evropě. Mluvčí radikálních demokratů Lájos Kossuth vyhlásil již 3. března osmačtyřicátého roku program dalekosáhlých reforem, mezi nimi samozřejmě dominoval požadavek maďarské nezávislosti. Maďarské národní shromáždění svolané do Prešpurku (dnešní Bratislavy) Kossuthův program potvrdilo a již sedmnáctého téhož měsíce stanul se svolením císaře a krále Ferdinanda (jako uherského krále Ferdinanda V.) v čele nové maďarské autonomní vlády hrabě L. Batthyány. Jedenáctého dubna byly uherskému kabinetu podřízeny uherské pluky rakouské císařské armády a zároveň bylo zahájeno budování uherské národní gardy jako občanské milice obvyklé v dalších zemích, kde probíhaly revoluční změny. Národní řadová maďarská armáda - honvéd - vznikla o měsíc později 16. května a měla dosáhnout v budoucnosti dvou set tisíc mužů.

  

Svobodník maďarské národní armády (honvédu) ve stejnokroji zavedeném v květnu roku 1848.

Důstojník původně rakouského pěšího pluku č. 2 (ruského cara Alexandra I.) v uniformě podle vz. 1836-37 pro tzv. uherské pluky rakouské armády v přehlídkové adjustaci, který přešel na stranu maďarské revoluce. S provizorními úpravami z října 1848 (částečné nahrazení černožlutých doplňků národními maďarskými).

 

V létě se pak vyhrotil i vztah maďarské vlády k Vídni. Navíc nacionalistická politika pešťských úřadů proti sobě popudila nemaďarské národnosti na území tehdejších Uher, a tak se již na počátku nepřátelství dostali Batthyány i Kossuth do izolace.

K přímé vojenské konfrontaci s rakouskými vojsky došlo 11. září, kdy císařský velitel chorvatský bán Josef Jelačič zahájil válečné operace proti Budapešti překročením jižních hranic země.

Na obranu země byl ustanoven L. Kossuthem Výbor národní obrany, který začal urychleně organizovat ozbrojené síly. V září se vzdal úřadu také nejvyšší císařský úředník v zemi uherský palatin arcivévoda Štěpán a 27. téhož měsíce byl v Pešti zabit vídeňskou vládou pověřený komisař hrabě Lamberg. O dva dny později byly intervenční oddíly zastaveny u Pákozdu a Jelačič byl nucen ustoupit.

Císařským nařízením byl 3. října rozpuštěn uherský sněm a maďarská vojska převzala bojovou iniciativu. Již sedmého října byl zajat zadní voj Jelačičova kontingentu včetně jeho velitele generála Rotha. Téhož dne císař Ferdinand odejel z rozbouřené Vídně do Olomouce. V polovině měsíce zahájily maďarské pluky tažení na pomoc povstalému městu, ale 30. byly zastaveny u Schwechatu císařské vládě věrnými oddíly. Poslední říjnový den hlavní město mocnářství kapitulovalo před generálem Windischgrätzem, který zkonsolidoval otřesené postavení svých jednotek.

V zimním tažení operovala rakouská uskupení na severním Slovensku, kam pronikl v prosincových dnech krakovský guvernér generál Šlik Dukelským průsmykem, po vítězství u Budaméru opanoval Košice a v posledním prosincovém týdnu získal úspěch u Siksó. Ve stejném měsíci Windischgrätz zahájil postup proti Uhrám, osmnáctého obsadil Bratislavu, třicátého získal iniciativu u Mooru a 5. ledna 1849 dobyl Budapešť. Maďarská armáda byla naproti tomu úspěšná v Sedmihradsku, kde jejím plukům velel generál Bém (Polák). Nebyl to ostatně jediný z předních maďarských velitelů polského původu, protože za dva měsíce 26. a 27. února se ve dvoudenní těžké a pro Rakušany příznivé bitvě střetl s Windischgrätzem u Kápolny generál Dembiňski.

Uherská vláda se ještě před dobytím Budapešti přesunula do Debrecína. Dosavadních úspěchů rakouští velitelé (jmenovitě Windischgrätz) nevyužili, naopak maďarská armáda se záhy zreorganizovala, na jaře přešla do ofenzívy a v dubnu následovala řada jejích vítězství. Druhého dubna porazila rakouská vojska u Hatvánu, 4. dubna u Tápiobicske, o dva dny později u Isaszegu, desátého u Vácova a devatenáctého u Tekovských Lužan (Nagy Sarló). 21. května byla osvobozena Budapešť a v témže měsíci byli Maďaři úspěšní i u Komárna. V červnu se v tísni obrátil nový císař - nastoupil 2. prosince 1848 - František Josef 1. o pomoc k ruskému caru Mikuláši I. a bylo mu promptně vyhověno. Ruská vojska prošla do Uherské nížiny karpatskými průsmyky a pronikla nejen do povodí Dunaje, ale především do sedmihradského operačního pásma. Situace maďarské armády se náhle rychle zhoršila, neboť iniciativa přešla na rakouská a ruská vojska stojící ve značné přesile. 28. června Šlik dobyl Ráb, Komárno bylo obklíčeno. Bém byl 31. července poražen u Segesváru, u Temešváru 9. a 10. srpna porazil výše jmenovaný generál Šlik spolu s polním zbrojmistrem Haynauem Béma a Györgye, který složil konečně zbraně před Rusy u Világose 13. srpna. Ukořistěné maďarské prapory byly vráceny Maďarské republice s náležitou pompou až po druhé světové válce.

Po porážce revoluce zahájila rakouská okupační správa, především generál Haynau, tvrdé represálie proti všem účastníkům protihabsburkého odboje, které vyvrcholily popravou třinácti maďarských generálů v Aradu.

Atila někdy uváděná jako dolman představovala v poslední třetině XIX. století prestižní oděv nacionalisticky orientovaných příslušníků vyšších tříd maďarské společnosti (aristokracie, úředníků atd.) akcentujících svou národní identitu. Atily existovaly v různých barvách, jejich šňůry byly především černé, ale i světlejší, ba dracounové. (Šněrování má orientální původ v Osmanské říši.)
Srovnání s čamarou oblíbenou v Čechách viz Vojenské stejnokroje 1848-1849, 1. část


 

Pěší tzv. uherské pluky rakouské armády byly oblečeny do stejných bílých fraků s jednou řadou deseti knoflíků jako jejich tzv. německé protějšky, ale manžety měly hrotité s tzv. medvědími tlapkami (něm. Bärentatze), u důstojníků dracounovými a jejich světlemodré úzké kalhoty (gatě) byly zasunuty do šněrovacích bot a opatřeny černožlutým šňůrováním po stranách a na stehnech. Zde byl ornament jetelového tvaru, který byl typický také pro husary - ti jej ostatně měli i na manžetách - s osobitým názvem „vitézkötés“ (tedy „šňůry vítězů“).

Do služeb nové vlády přešly na jaře z části nebo úplně následující regimenty: druhý pěší pluk Alexandra I., ruského cara, s císařsko-žlutým vyložením a žlutými knoflíky, pluk č. 19, jehož majitelem byl Karel kníže Schwarzenberg, polní podmaršálek; ten měl posádku v Komárně a Rábu, kde na sebe upozorňoval světlemodrými manžetami a límcem a stříbrnými knoflíky. Nemilý byl i další majitel 32. pluku, arcivévoda Ferdinand ďEste, jemuž formálně podřízení vojáci sloužili rovněž v Komárně a také v Pešti se stejným označením jako formace předchozí, pouze se lišili mosaznými knoflíky. Zato třiatřicátý pluk pobývající ve stejných posádkách měl pána domácího, grófa Ference Gyulaie. 34. pěší pluk pak nesl jméno Viléma, pruského prince, sloužil v Jagru (Eger) a v Košicích - jeho označení bylo v mořenové červeni s bílými knoflíky. Ruský velkovévoda Michail byl titulárním majitelem třicáté sedmé infanterie, mající garnizonu ve Velkém Varaždíně a za egalizaci šarlat se žlutým kovem. Z dalších princů královské krve byl jmenován do čela pěšího pluku č. 39 Dom Miguel, infant portugalský. Pluk jemu svěřený byl ve městech Petervaraždín a Arad, odvodní okres debrecínský a od předcházejících pěšáků se poznal podle knoflíků bílého kovu.

Další regimenty uherské infanterie měly jako majitele dva arcivévody: 48. Arnošta (sídlil ve Stoličněm Bělehradě - Székesfehérváru), jeho odvedenci pocházeli z obvodu Šoproně a výložky mu patřily ocelově zelené doplněné mosazí. Dvaapadesátí pěšáci nesli jistě nepříliš rádi jméno Františka Karla, pochodovali v Szegedíně a jejich egalizací byla světlá červeň s mosazí. Šedesátý pěší pluk měl jako majitele švédského aristokrata z královské dynastie Gustava Vasu, rakouského polního podmaršála. Byl v uherské metropoli a od osmačtyřicátých infanteristů se lišil bílými knoflíky. Konečně podmaršálek August Turski byl veden ve schematismech c. k. armády jako majitel pluku dvaašedesátého. Pluk pobýval v Pešti, Komárně i Temešváru a jeho trávově zelené výložky byly doplněny bílými knoflíky.

Na straně revoluce však všechny uherské regimenty nebojovaly. Tak jednašedesátý pluk Georga Rukaviny, polního zbrojmistra, se stejnou egalizací jako předchozí, ale s mosaznými knoflíky, sice měl domovskou posádku v Temešváru, ale v letech 1848 a 1849 sloužil pod maršálem Radeckým v Itálii. 31. pěší pluk, jenž náležel Augustovi hraběti Leiningen-Westerburg, mající stejnou egalizaci s plukem druhým (jen bílé knoflíky), pak dokonce stál proti uherským oddílům na sedmihradském bojišti. Stejně tak regiment arcivévody Karla Ferdinanda (51. pěší pluk) a třiapadesátý Leopoldův nebyly v maďarské revoluční armádě. Prve jmenovaný s tmavou modří a žlutými knoflíky byl na rakouské straně u Csuc, Máros Vasárhely, Nagy-Sáros, Szent Györgey, Sekésfálvy a dalších bojištích, složený ovšem z rumunských branců, kterým byl maďarský nacionalistický zápal cizí. Měl modré vyložení a žluté knoflíky, kdežto druhý zmíněný pluk - založený původně r. 1741 jako nepravidelný pandurský sbor proslulého barona Trencka - měl jako označení červené a žluté knoflíky, chorvatské mužstvo a důstojníky, a byl nasazen na italském bojišti u Novary. V rámci řadové pěchoty bylo celkem 15 uherských pluků. Ve shrnutí byla celková bilance v letech 1848-1849 následující: pěšáci 2. pluku přešli všichni na revoluční stranu, infanterie devatenáctého regimentu zůstala věrná císaři, pouze 3. prapor stál v uherské armádě. Loajální monarchii zůstal i pěší pluk č. 31. 32. pluk bojoval rovněž v císařských řadách, nicméně třetí prapor a granátníci se přidali k revolučním formacím. Věren mocnáři bojoval také 33. regiment, ačkoliv – opět třetí batalion přešel na maďarskou stranu. Třicátý čtvrtý pluk ovšem patřil k honvédským formacím, na druhé straně ale jeho granátníci sloužili nadále vv císařském vojsku. Rovněž pluk č. 37 válčil na straně oddílů věrných dynastii, přesto jeho 3. prapor (jakou výše zmíněných regimentů) bojoval v revolučních kontingentech. Třicátý devátý pěší pluk ale přešel takřka celý na maďarskou stranu, pouze část důstojníků zůstala věrná přísaze a byla rozdělena k jiným plukům. Loajální Habsburkům setrval takřka celý pluk č. 48, pouze tři setniny jeho 3. praporu se zařadily k honvédským pěšákům, záhy se ale vrátily do rakouských řad. Věrni panovníkovi zůstali vojáci jedenapadesátého regimentu, podobně jako pluku č. 52, ovšem jeho 3. prapor zase nalezneme na opačné straně. Regiment č. 53 bojoval v monarchii věrných útvarech. Šedesátý regiment sice v roce 1848 setrval dočasně v císařských řadách, následujícího roku ale dezertoval k revolučním oddílům. Dynastii věrný zůstal pluk č. 61, naproti tomu dvaašedesátý se prakticky celý stal součástí Kossuthovy armády, jen důstojníci a cca 50 mužů třetího praporu přešlo k Rakušanům.

Pěšák rakouské armády v adjustaci užívané na maďarském válčišti od podzimu roku 1848 do srpna 1849.

Kyrysník resp. dragoun rakouské armády v adjustaci užívané na maďarském válčišti od podzimu roku 1848 do srpna 1849.

 

Zvláštní postavení v rakouské armádě měly hraničářské pluky (Grenz-Regimenter), najímané na tzv. Vojenské hranici, rozprostírající se od východního oblouku Karpat, až k dalmatskému pobřeží. Do uherské národní armády (honvédu), přešly dva szekélské pěší hraničářské pluky (14. a 15.), složené z Maďarů z karpatského úpatí kolem Brašova (Brasó, něm. Kronstadt), tzv. Szekélů. Hraničáři nosili - jak zmíněno u jejich zástupců v Radeckého armádě - hnědé fraky, modré gatě jako uherské pluky a černé řemení. Egalizace byla u 15. pluku červená s bílými knoflíky 14. měl ke stejné egalizaci žluté knoflíky.

V Uhrách tehdy stálo na jaře roku osmačtyřicet celkem 25 praporů řadové pěchoty a dva batalióny granátníků, složených ze setnin uvedených regimentů pěchoty. V srpnu dorazili do Uher infanteristé 34. pěšího pluku.

Záhy bylo přikročeno k uniformním změnám, zpočátku pouze dílčím, jenž měly v nastávající napjaté situaci zamezit v očekávaném střetu s prorakouskými oddíly záměnám s prakticky stejné oděnými protivníky. 13. října 1848 byl v bratislavském ležení maďarské armády vydán první rozkaz vyměnit císařskožluté šerpy s černým protkáním, stejně jako černožluté kokardy, pompony a portepée i prapory za národní uherské, tedy v trikoloře červeno-bílo-zelené. V listopadu bylo toto nařízení důsledně provedeno u 2. pěšího pluku. Důstojnické pompony sice zůstaly zlatisté, ale již nově se zeleným středem a s iniciálami F. V., tedy Ferdinanda jako krále uherského. Později byly středy i červené. Všeobecně byla doplněna i dosud nošená stará označení na čákách - pokud zůstaly ještě černožluté kokardy - o červené stuhy po horním obvodu čák, pompony byly už většinou v národních barvách. Stejně tak byly z gatí odstraňovány černožluté šňůry a rovněž nahrazovány červenými. 48. pěší pluk dostal v prosinci 1848 šedé pantalony, ještě dříve na podzim pak důstojníci pěších pluků obdrželi jako první místo bílých slavnostních i polních černošedých fraků hnědé zeke (tedy mimoslužební dolmany původně husarských důstojníků) s červenými šňůrami. Hnědá barva se pak stala hlavní barvou uherských národních stejnokrojů. Přestrojení do těchto nových uniforem bylo nařízeno Kossuthovým rozkazem z 5. prosince 1848, takže postupně a podle možností zásobovacích útvarů byli vojáci starých pluků i noví uherští honvédští pěšáci oblékáni v hnědých kabátech s pěti řadami červených náprsních šňůr na prsou s dvojkapkovým (včetně úspornějšího typu krátkých šňůr) zakončením a s dekorativním vitézkötés na manžetách (jako u husarů), na gatích a na zádech.

Důstojníci honvédů měli tyto atily se šňůrováním podle předpisu zlatistým dracounovým, ale ve skutečnosti - opět z úsporných a nouzových důvodů - zůstaly i u důstojníků, zejména subalterních, převážně červené šňůry mužstva. Šerpy, portepée a pompony byly pochopitelně již jednotně v národních barvách, u portepée převažovala často zelená barva a na šerpách i špalíčku portepée byl i uherský znak se svatoštěpánskou korunou a iniciály jako v terči důstojnického pomponu F. V. (do dubna r. 1849). Čáky byly užší a nižší, s bílým kovovým uherským znakem a opět se svatoštěpánskou korunou v převýšení, po detronizaci Habsburků v dubnu 1849 s šavlí pokosem ve vavřínovém věnci. Hodnosti byly podobné jako zánovní u nepřátelské rakouské armády, tedy ve formě límcových prýmků - u mužstva 1-3 červených, na čáce potom ve formě prýmů po horním obvodu a u vyšších poddůstojníků bílých s příměsí zelené a červené. Důstojníci měli prýmky ze zlatistého resp. stříbřitého dracounu, na čákách pod prýmy červený podklad. Vyšší důstojníci (štábní) dostali navíc lemy po obvodu manžet a límců s dracounovou portou s klikatým ornamentem, opět obdobně jako jejich protivníci. Řemení bylo nyní jednotně černé kožené, ostatně zaváděné již u bílých uniforem. Pláště zůstaly staré rakouské podle vz. 1836-37, tedy jednořadé a šedé. Podobně jako v nepřátelských rakouských útvarech byl ale plášť stočen po obvodu torny - ta ostatně rovněž zůstala stará rakouská, stejně jako chlebník, polní láhev a konečně i značná část výzbroje. Za pochodu, v poli byl plášť opět často nošen jako bandalír od levého ramene k pravému boku. Čáky v poli dostaly rovněž ochranné voskové potahy.

Honvédské útvary uherské národní armády se objevily již v červnu 1848 v počtu deseti praporů a v posledních týdnech bojů po roce byl počet honvédských praporů zvýšen na 148, třebaže ne vždy na plných počtech. Ostatně na honvédské prapory byly změněny i původní výše zmíněné pluky. Jejich přestrojení do hnědých uniforem trvalo pak do jara r. 1849.

  

Setník (szazádos) maďarské národní armády (honvédu) ve stejnokroji zavedeném v květnu 1848. Původně předpisové dracounové šňůry byly ovšem obvyklé jen u vyšších důstojníků a generality, jinak byly nošeny všeobecně červené jako u mužstva.

Dělostřelec maďarské národní armády (honvédu) v polním stejnokroji, zavedeném v září 1848.

 

Do uherského řadového honvédu byly zařazeny počátkem r. 1849 i prapory uherské národní gardy. Ta vznikla již 11. dubna 1848 v Pešti, tehdy ovšem ještě v provizorních oblecích občanské provenience. Jednalo se jak o civilní oblečení, tak pracovní kytlice, v černé, zelené i hrubě okrové barvě, s čákami později předpisovými pro honvédy, ale s poněkud jiným vybavením, ovšem s národním pomponem, stejně jako s uherskými šerpami, stuhami, kokardami a podobně. Podle nařízení tehdejšího maďarského premiéra hraběte Batthyányho z 24. dubna však dostala maďarská národní garda oficiální stejnokroj. Ten byl sice rovněž modrý jako u národních gardistů vídeňských, posléze pražských a vlastně v celé monarchii, ale ve světle chrpově modrém odstínu a ve formě atil se stejným šňůrováním jako u záhy nato zřízených řadových honvédů, tedy s vitézkötés na rukávech i zadním díle, ale se zkrácenými náprsními šňůrami, pro mužstvo v černé a pro důstojníky ve stříbřité dracounové barvě. Pantalony vesměs šedočerné. Pěší útvary národní gardy dostaly čáky černé, ve formě honvédských (jak podotknuto výše), ale navíc pod štítkem s kovovou jmenovkou města nebo komitátu (župy), např. PÉCS = Pětikostelí, POSZONY = Bratislava, PEST = Pešť a podobně. Hodnostní prýmy byly obdobné jako u honvédů, tedy pro mužstvo červené, pro důstojníky stříbřité.

  

Pěšák maďarské národní gardy ve stejnokroji zavedeném v dubnu roku 1848.

Setník maďarské národní gardy (pěších útvarů) ve stejnokroji zavedeném v dubnu 1848. Na čáce pod emblémem byl na kovové pásce název města resp. komitétu (župy). Pompony na čákách národních gard nebo honvédu měly různé barevné uspořádání barev národní trikolory, obvod byl zelený nebo červený.

 

Jízdní oddíly národní gardy byly oděny podobně jako pěší, pouze pantalony měly kožené podšití. Čáka byla červená s chocholem jako u husarů, stejně jako husarský splétaný opasek s převahou „národní“ červené a konečně k vybavení patřil kožený bandalír a jezdecká šavle. Jinak ovšem byly útvary uherské národní gardy oblečeny velmi nesourodě a skýtaly značně pestrý obraz. To bylo podmíněno všeobecným nedostatkem výstrojního materiálu, který si vynutil často spontánní improvizaci. U národní gardy byl ale také vědomě kladen důraz na prvky národního uherského kroje, tj. čikošských klobouků, kožichů, plášťů, gatí a podobně - podle jednotlivých komitátů, kde byl lidový kroj obecně užíván na venkově. Ostatně i předpisové atily - jejichž světlemodrá barva byla v pestré paletě převažující - měly často místo šňůr knoflíky i háčky, ale na druhé straně byly i šňůry v hustých řadách podle starého systému, obvyklého na husarských dolmanech a národním kroji vůbec. Barvy byly u atil, dolmanů, kazajek či kytlic tmavší (tmavomodré, černé, hnědé), ale i světlejší, zejména okrové, šedé a či jen nebělené plátno.

Strážmistr jízdních oddílů maďarské národní gardy ve stejnokroji zavedeném v dubnu 1848.

 

Již počátkem r. 1849 ale byly oddíly uherské národní gardy postupně začleňovány do řadových honvédských praporů s novými čísly, ať už se jednalo o pěchotu nebo jezdecké eskadrony, které byly zařazeny do nově vznikajících husarských pluků.

Vedle národní gardy bylo živelně postaveno množství dobrovolnických jednotek, často vedoucích v týlu nepřítele drobnou gerilovou (partyzánskou) válku, u nichž ovšem - opět mimo standardní národní symbol - o jednotných stejnokrojích nelze vůbec hovořit.

Mužstvo honvédských praporů donášelo jako mimoslužební pokrývku hlavy staré modré lodičky, ale zároveň byly zaváděny čapky se štítkem jako u pěchotních důstojníků nebo útvarů jízdních, jednotně pro celou národní pěchotu světlemodré, pouze u 9. honvédského praporu jako vyznamenání byla zavedena čapka červená, ale jako demaskující brzy se zeleným krytem. Z nedostatku hnědého sukna byly nošeny i atily šedé, někdy s bílými šňůrami.

Formace myslivců v národním vojsku si podržela šedou barvu stejnokrojů svých rakouských rivalů. Klobouky maďarských myslivců se poněkud lišily od rakouských, nebyly korsické, nýbrž se podobaly více pokrývkám zavedeným u tohoto druhu zbraně v dobách pozdějších (v rakouské i rakousko-uherské armádě) nebo u četnictva rovněž z doby před 1. světovou válkou. Šňůry na atilách byly stejného tvaru (v zelené barvě) jako u honvédů, pantalony šedé, myslivci postavení na Spiši v r. 1849 už v atilách hnědých, tyrolští dobrovolní myslivci na uherské straně nosili jednořadé šedé kabáty se zeleným vyložením a tyrolské zelené klobouky s pérem v maďarských barvách. Woronieckého oddíl myslivců pak byl včleněn do 38. honvédského praporu v modrých atilách s červenými šňůrami.

  

Pionýr (příslušník technických jednotek) maďarské národní armády (honvédu) v polním stejnokroji, zavedeném v listopadu 1848.

 

Vedle řadových pěších formací ovšem byly postaveny i dobrovolnické útvary, z nichž byly uniformované (částečně) jen některé. Podobně byla jejich výzbroj neúplná a stavy nízké. Nejvýznačnější Zrinyho oddíl, nasazený na počátku bojových operací, byl jednotně oblečen v atilách národní gardy, ovšem s červeným vyložením (manžetami a límcem) a červenými šňůrami (důstojníci nosili alespoň podle předpisu stříbrné). Tento oddíl byl zařazen ještě v poslední třetině osmačtyřicátého roku do 35. honvédského praporu. Dále byl znám oddíl Hunyadiho v šedých zeke (tedy kazajkách jako dolman, ale s pěti řadami šňůr), s červenými šňůrami a se světlemodrými pantalony, který byl v téže době jako předchozí jednotka změněn na 50. honvédský prapor. Později byl zřízen v Sedmihradsku v Kolosváru (Kluži) v dubnu 1849 Rákocziho oddíl o 500 mužích v zelených atilách rovněž s červenými šňůrami honvédského střihu a stříbrnými olivami (důstojníci šňůry stříbrné), honvédskou čákou (u důstojníků s kokardou a pomponem) a v šedých pantalonech (u důstojníků červených). V červenci téhož roku byl včleněn do 49. honvédského praporu.

Podobně jako pěchota, tak i husaři vyměnili záhy černožluté šňůrování a další rakouskou symboliku za novou v maďarských barvách. Jako první byly na horní obvod čák připínány červené pásky, dále černé chocholy, nové pompony i kovové emblémy. Od jara 1849 nahradily černožluté šňůry nové červené, nyní v pěti řadách a ve tvaru jako na zmíněných zeke.

Majitelem 1. husarského pluku byl císař Ferdinand I. Čáky byly černé, jinak celá uniforma tmavomodrá. Druhý pluk Arnošta Augusta krále hannoverského byl vystrojen v červených čákách, světlemodrých dolmanech, kožíšcích i kalhotách se žlutými knoflíky. Potah čáky byl rovněž červený; plášť všech husarských pluků byl šedobílý, se širokým převislým pelerinovým límcem. V čele pluku stál pozdější generál revoluční armády, popravený v Aradu, Ernö Kiss. Rakouský arcivévoda Ferdinand ďEste byl titulárním majitelem třetích husarů z budínského distriktu s posádkou v Šarišském Potoku. Tito husaři oblékali stejnokroj tmavomodrý jako první pluk, ale s šedou čákou. V pluku husarů pod číslem 4., patřícímu ruskému následníkovi trůnu careviči Alexandrovi – maď. Sándor-ezred - byli kavaleristé oděni v pestrém kompletu světlemodrých čák, zelených dolmanů a mentíku (kožíšku) a červených kalhotách. Pocházeli sice z odvodního distriktu ve Velkém Varaždínu a Temešváru, ale 1848 posádkou ve Vídni - jejich pochod do Uher byl spojen s velkými potížemi.

Husar původního rakouského husarského pluku č. 4 (majitel ruský carevič Alexandr), který přešel na stranu maďarské revoluce, s úpravami čáky z října 1848. Od jara 1849 byly i u původních rakouských husarských pluků zavedeny červené šňůry v pěti řadách.

 

Pátý a sedmý pluk byly v Itálii a přes italskou agitaci zůstaly věrné císaři.

Husarský pluk, v pořadí šestý, nesl jméno Viléma I. württemberského krále byl oděn podstatně střízlivěji, neboť chrpový komplet doplňovaly černá čáka a žluté knoflíky. Černožluté šňůry byly jako u ostatních husarů nahraženy červenými, na kožíšku důstojníků zlatými. Ferdinand, vévoda sasko-gothajsko-koburský, příbuzný britského prince Alberta, nosil jakomajitel stejnokroj svého 8. husarského pluku, tedy červenou čáku a kalhoty a zelený dolman s kožíškem. Současné panující ruský car Mikuláš I., který přispěl svým zásahem k likvidaci povstání pak měl paradoxně i v poražené armádě svůj pluk. V pořadí devátý, s černou čákou, jinak uniforma byla totožná s 8. plukem. Stejně tak v té době panující pruský král Bedřich Vilém IV., jako plukovník nominálně v čele desátého pluku, ke slavnostní příležitosti nosil barvy regimentu - zelenou čáku s chrpově modrou uniformou.

Jedenáctá lehká kavalerie sestávala ze szekélských husarů z východních Karpat, stejně oblečených jako 1. husarský pluk, pouze s bílými knoflíky. 12. pluk, který v Praze zasahoval proti svatodušním bouřím a sám později měl prodělat krvavý návrat z Čech do Maďarska, měl jako majitele uherského palatina arcivévodu Štěpána. Ze 650 husarů a důstojníků mělo dosáhnout vlasti pouze 261 husarů a 4 důstojníci, 24 padlo v boji a 13 bylo popraveno. Alois Jirásek tento pluk zmínil ve své povídce Husaři.

Zcela nově byly vystrojeny čerstvě postavené honvédské husarské pluky č. 13 až 18, nesoucí jména významných postav maďarských dějin.

První v pořadí byl nazván po Jánošovi Hunyadim, uherském magnátovi úspěšně oponujícímu Osmanům v 15. století. Měl pro husary netradiční kazajku v modré barvě s červenými hrotitými klopami, vyložením a límcem, s bílými knoflíky (u důstojníků v hustém čtvercovém pošití), malý tzv. Kossuthův klobouk s pérem a červenou stuhou (byl typický i pro jiné národní formace) a šedé pantalony s červeným lampasem.

Čtrnáctý pluk Lehel už byl vybaven konvenčně: zeke a atila byly tmavomodré, šňůry trojbarevné nebo červené, čáka zelená již s novým znakem a šňůrami, stejně jako všechny nové jízdní oddíly v šedých pantalonech s červeným lampasem a podšitím.

Husaři následujícího pluku pak nesli jméno slavného krále Matyáše Korvína, syna Jana Hunyadiho a současníka i rivala Jiřího Poděbradského. Na hlavě měl čáku červenou a na světlešedých dolmanech pak červené šňůrování.

Šestnáctý pluk pojmenovaný po hraběti Károlym měl neobvyklé bílé čáky, modré zeke a kožíšky s obligátními červenými šňůrami.

István Bocskai, hajducký rebel a sedmihradský vévoda z počátku 17. století, dal jméno pluku sedmnáctému, který se oblékl do shodně světlemodrých zeke a kožíšků i čáky ve stejné barvě a ojediněle s bílými šňůrami, kdežto stejně vystrojený 18. regiment, jež se honosil jménem hunského náčelníka Attily, kterého považují Maďaři za svého předka, měl čáku červenou stejně jako šňůry.

Kalhoty měly být husarské, z úsporných důvodů ovšem zůstalo u šedých pantalonů, stejně jako z nouzových příčin byly mnohdy k plukům dodávány zeke jednotně hnědé z honvédského sukna. Také původně předpisová červená čabraka byla omezena pouze na důstojníky a mužstvo nově verbované se muselo spokojit s černým rounem s červeným lemem. Konečně ani kožíšky nebyly vždy pro mužstvo k dispozici a šňůry, které měly být pro důstojníky zlaté nebo stříbrné s příměsí trikolory nebo červené, byly šmahem dodávány i na důstojnické kožíšky i zeke v červené barvě. Čáky starých i nových pluků byly šetřeny potahy v příslušných barvách, podobně jako tomu bylo i u jiných druhů zbraní.

 

Husar nově zřízeného (na počátku roku 1849) pluku č. 13 Hunyadi v netradičním stejnokroji.

Důstojník nově zřízeného (od jara 1849) husarského pluku č. 14 Lehel.

 

Pěchotní atily patřily i do vybavení uherského dělostřelectva, pouze místo žlutého kovu oliv byla použita bílá, jež se objevila i na prýmcích. Jízdní baterie pak dostaly hnědé zeke a žíněný splývavý chochol na zelené čáky, ostatně rovněž skryté ve stejných potazích.

Technické prapory oděné v šedi se nelišily příliš od myslivců. Celkem čtyři setniny pontonýrů a minérů, jež se uplatnily především při stavění mostů přes Dunaj, Tisu a další toky, byly opatřeny na atilách hnědými šňůrami a stříbrnými kovovými doplňky. Jejich čáky byly černé s černým žíněným chocholem jako u dělostřelců. Námořnictvo bylo v podstatě omezeno na malou říční flotilu na Dunaji, v níž dominoval parník Meszáros. Staré rakouské námořnické kabáty byly opatřeny kuriózním zlatistým šňůrováním a rozetami v trikoloře.

Maďarská generalita měla být podle předpisu oblečena do světlých šedomodrých atil s červeným vyložením se širokými zlatistými prýmy a šňůrami, černošedých pantalonů s červenými lampasy a armádní čákou se světlezeleným chocholem, tedy v podstatě v barvách velitelů rakouských, konkrétně generálů jízdy. Byly však výjimky. Generál Bém nosil hnědou atilu důstojníků pěchoty, stejně jako v Aradu popravený Demjanich či stejně odsouzení Aulich a Nagysándor. Györgey Artur vedle hnědé atily oblékal i červenou a k tomu (podobné jako Nagysándor) klobouk. Předpisovou světlemodrou atilu nosil (vedle hnědého kožíšku) i Demjanich, dále rovněž tragicky skončivší hrabě Vécsey, již zmíněný plukovník husarů Ernö Kiss a také Guyon. Ministr války Meszáros pak oblékal husarský generálský stejnokroj včetně bílého kožíšku nového střihu, tedy uniformu, která paradoxně byla nošena od r. 1850 rakousko-uherskými generály jízdy jako gala. Ve stejném roce pak rovněž vešla do stejnokrojové skladby i šedomodrá služební atila. Ke stejnokroji užívali generálové s oblibou i polní čapku s cípkem a pleteným ornamentem v červené i světlemodré barvě. Dembinski byl výjimečně oděn do zelené atily a klobouku s pérem.

Důstojníci štábů měli předepsanou tmavozelenou zeke s nouzovými červenými šňůrami (jinak zlatými). Lékaři užívali klobouků s pérem nebo s bílou stuhou, jinak se u nich nosil běžně stejnokroj příslušné jednotky.

  

Generál maďarské národní armády (honvédu) ve slavnostním stejnokroji generality, zavedeném od podzimu roku 1848. V poli byla ovšem generály nošena obvykle uniforma hnědá jako u důstojníků honvédských pluků.

Důstojník hlavního (generálního) štábu maďarské národní armády (honvédu) v polní adjustaci v zelené zeke a s táborovou důstojnickou čapkou, které byly zavedeny na podzim 1848.

 

Na straně maďarské revoluce bojovaly rovněž četné zahraniční jednotky dobrovolníků.

Nejpočetnější byla Polská legie, skládající se ze tří pěších praporů oděných v bílých kabátech s červeným označením a s červenou konfederatkou. Střih stejnokroje byl podobný oblečení Polské legie, v té době bojující i proti Rakušanům v Itálii. V šedých pantalonech zasáhla koncem ledna 1849 do bojů, později byl její bílý kabátec vyměněn za modrý se stejným doplněním (snad aby se odlišila od Rakušanů).

Poninského huláni měli předpisovou uniformu sice modrou (kurtku s pantalony) a doplňky bílé s červenými lemy, podle jiných pramenů však bojovali s označením jiným a prakticky ve stejnokrojích podobných tehdejším ruským hulánům.

Tentýž rozpor ve stejnokrojových předpisech a skutečném stavu byl i u Německé legie, organizované německým revolucionářem Peterem Gijónem z německy hovořících zajatých rakouských vojáků a uprchlých rakouských revolučních radikálů po porážce vídeňských bouří na podzim r. 1849. Během prvních měsíců r. 1849 stálo v této formaci kolem 1 000 mužů organizovaných v devíti setninách. Bojovala na sedmihradském bojišti a 22. června byla začleněna do řadové armády jako 126. honvédský prapor. Původní projekt uniformy zmíněné jednotky byl kulatý klobouk s bílou kovovou lebkou se zkříženými hnáty ne nepodobný kossuthovskému a s pérem, modrý jednořadý zbrojní kabát s červeným límcem a hrotitými manžetami s uherskými šňůrami, doplněný modrými nebo šedočernými pantalony. Z nouzových důvodů však Německá legie dostala černé kytlice, klobouk byl se širokou ohnutou krempou sice se stejným emblémem a pérem, ale spíše á la kalabrese, jak bylo u tehdejších revolucionářů zvykem, a s kokardou nikoliv maďarskou, ale žluto-červeno-černou, jako u německých revolučních bojovníků. Důstojníci pak nosili šedé atily se stejnými šňůrami či černé kožíšky, jako jejich maďarští kolegové, se zlatistými knoflíky, pantalony jako ostatní, tedy černé nebo šedočerné.

 

Dobrovolník-pěšák Polské legie ve stejnokroji z počátku roku 1849 – později byl místo bílého kabátu nošen tmavomodrý.

Dobrovolník-pěšák Německé legie ve stejnokroji nošeném od jara 1849. Původní projekt předepisoval modrý kabát s červeným límcem a vyložením, realizován byl zřejmě jen zčásti.

 

Na podzim, 31. října 1848, měla poražená vídeňská revoluce v řadách svých bojovníků vedle národní gardy, vystrojené v modrých stejnokrojích jako garda pražská i studentskou Akademickou legii. Vídeňští studenti se po potlačení povstání ve Vídni uchýlili na území kontrolované maďarskou revoluční vládou a vedle uniforem NG nosili kabáty obvyklé u studentů v tmavomodré nebo černé barvě s nezbytnými klobouky s pérem a širokou krempou. První přišli do Uher již koncem září, opět v počtu kolem asi tisíce mužů a nakonec bojovali v Sedmihradsku pod Bémem ještě v počtu čtyř set. Měli jako pobočnou zbraň zvláštní akademické meče - kordíky, spíše dekorativní, než účinné zbraně. Pantalony byly tmavošedé s červeným lemem či černé.

Italští zajatci z rakouské armády, operující v Uhrách, tvořili kádr jednoho praporu a jedné eskadrony Italské legie. V březnu devětačtyřicátého roku vstoupili do jejích řad zajatci a dezertéři 23. rakouského pěšího pluku Ferdinanda, hraběte Ceccopieriho, s karmínovým vyložením i pluku Zanini č. 16 se sírově žlutým vyložením dohromady asi v počtu 600 mužů. Zprvu bojovali ve starých rakouských uniformách, později dostali vybavení, které barevně bylo shodné jak s trikolorou italskou, tak uherskou: zelený dvouřadový zbrojní kabát (tuniku) s bílými lemy a červeným vyložením se stříbřitými knoflíky, s pantalony u důstojníků červenými a u mužstva šedými. Vedle prýmků na límci nosili důstojníci i stříbřité epolety s třásněmi. Čáka jako u honvédských praporů.

Dobrovolník-pěšák Italské legie ve stejnokroji zavedeném v březnu 1849.

 

Eskadrona dobrovolnické jízdy byla složena z dezertérů rakouského 7. švališarského pluku hraběte Kresse z Kressensteinu, lehké jízdy v bílých fracích s růžovým vyložením a žlutými knoflíky, jehož všichni příslušníci nosili v rakouské armádě zcela výjimečný plnovous. V r. 1849 stál regiment u Hatvánu a dezertéři (zprvu v původních stejnokrojích), byli nasazeni pod Bémem v Sedmihradsku již nově vystrojeni, sice nadále s dragounskou či švališarskou přilbou, ale místo fraku již oblékli tmavošedou zeke s černými šňůrami a stejný kožíšek, a k tomu šedé (také původní světlemodré) pantalony, důstojníci pak lodičku s třapcem ve stejné barvě, obvyklou u francouzské i sardinské jízdy. Řemení bylo sice nově předepsáno černé, bylo však donášeno i bílé.

Z rumunských sympatizantů byla postavena až v červenci r. 1849 v Szegedu malá legie v modrých zbrojních kabátech s červeným vyložením a pantalony s nízkým képi (čapkou) s valašským orlem s křížem.

Je velmi pozoruhodné, že přes následující tvrdé represe a zákazy - drastičtější než v Čechách - již v letech 1849-50 v novém výstrojním předpisu rakouské armády se opět objevily některé výstrojní elementy obvyklé u maďarské revoluční armády. Především to bylo šňůrování nových husarských atil a stejnokrojů generálů jízdy. Ještě více však byla revoluční tradice honvédské armády akceptována v nově zřízených plucích pěchoty a jízdy uherské zeměbrany (tzv. honvéd) po r. 1867, kdy byly přejaty červené šňůry i emblémy ne nepodobné oněm z let 1848-49. Nicméně bylo to řešení kompromisní, neboť se nepodařilo prosadit šerpy ani portepée v národních barvách, ale nadále byla nařízená císařská žluť s černým protkáním.

Vedle pluků již potlačujících povstání v Čechách nebo ve Vídni byly nasazeny proti Maďarsku ještě další značné síly. Tak pod Šlikem na severním bojišti byl v poli 12. pěší pluk arcivévody Viléma s tmavohnědým vyložením a bílými knoflíky, na stejném bojišti u Kápolny a Hatvánu byl následující třináctý regiment nesoucí titul Maxmiliána, hraběte Wimpffena, polního podmaršála, s růžovým vyložením a bílými knoflíky, sedmihradské válčiště poznaly oddíly 31. pěšího pluku, sice uherského, ale nepřidavšího se na revoluční stranu Augusta hraběte Leiningera FML, jejichž císařská žluť s bílými knoflíky byla vidět u Sibině i Szent Györgu; u Aradu, Csuce a Kluže i dalších míst zápolili vojáci 41. regimentu s egalizací sírové žlutou a bílými knoflíky, Johanna, svobodného pána Siwkowice, stejně jako jednapadesátého pluku, který byl i na jiných bojištích této oblasti. Základní odlišovací označení rakouské armády v Uhrách byl bílý pruh z látky na čákách, umístěný šikmo od spánků k pomponu, aby bylo možno odlišit rakouské vojáky od maďarských, především v prvních týdnech střetů mezi oběma nepřátelskými uskupeními, tedy do konce r. 1848. Jak podotknuto výše, původní uherské pěší pluky, které přešly na stranu maďarské revoluce, stále ještě donášely původní bílé kabáty a čáky, třebaže již s provizorními úpravami (pompony v národních barvách, červenými pruhy po obvodu čáky a podobně). Bílý pruh na čákách rakouských vojáků ale zůstal až do konce konfliktu.

Prakticky všechna těžká kavalérie habsburského mocnářství byla vržena na uherské pláně. Opět z kyrysníků již majících zkušenosti z Prahy a od Vídně to byl první až osmý pluk. Z dragounů a švališarů pak švališarské pluky č. 1 císaře a č. 2 arcivévody Karla Ludvíka, výhradně nasazené v Uhrách v zelených kabátech s tmavě červeným vyložením, se žlutými a bílými knoflíky, ale i dragouni třetího pluku arcivévody Františka Josefa, od roku 1848 císaře s tmavě červeným vyložením, bojující u Aradu a v Sedmihradsku, z hulánů na stejném bojišti druhý pluk Karla, knížete ze Schwarzenbergu, v zelené čapce.

Vedle těchto tu byly četné útvary dělostřelectva, myslivců a technických jednotek, stejně jako trénu a zdravotnictva. Trén, zajišťující spoje a zásobování, tehdy byl již oblečen v hnědých kabátech a se světlemodrým vyložením s bílými knoflíky a čákami pěchoty. Lékaři ve světlemodrých fracích s černým vyložením přes veškerou obětavost nestačili na ošetření množství raněných, štábní důstojníci měli stejné vyložení jako lékaři, ale byli v zelených kabátech a s klobouky vesměs pokrytými potahy.

Na rakouské straně byli rovněž četní dobrovolníci, především ze slovanských národů, které se cítily ohroženy nacionalistickými záměry tehdejší maďarské vlády.

Tak slovenský dobrovolnický sbor, postavený r. 1848 farářem Hurkem a pod velením rakouského majora barona Lewartowského (zrušen byl po pádu Komárna r. 1849), byl vystrojen do směsi slovanského lidového kroje - kulatých černých klobouků, modrých halen s červeně lemovanými límci (tedy podle barev vídeňské národní gardy), v červených nebo žlutých nohavicích, případně bílých gatích, s kožichy, s výzbrojí sestávající z valašek, nejrůznějších nožů a rovněž pušek nestejné ráže a původu, s černožlutou armádní důstojnickou šerpou. V tomto svérázném oděvu byl oblečen - soudě podle dobové malby (ovšem pocházející až z doby poválečné) - i dobrovolnický kapitán Ján Francisci, vyzbrojený navíc i handžárem (rovněž s armádním černožlutým portepée), dále se dvěma pistolemi a i s třemi stříbřitými setnickými hvězdami - ty byly ale zavedeny až v říjnu 1849 - na límci haleny.

Kapitán Slovenského dobrovolnického sboru podle obrazu Jána Francisciho, bojujícího na maďarském válčišti roku 1849.

(Mj. v roce 2003 byla podle Francisciho portrétu vytvořena tzv. historická uniforma pro Čestnou stráž prezidenta Slovenské republiky, podrobněji viz cspsr.mil.sk)

 

Další volontérská jednotka, Liptovský sbor, byl zřízen na Spiši v síle dvou mysliveckých setnin, ale byl vyzbrojen a vystrojen již armádními součástkami, s kloboukem se žlutou stuhou, kabátem typu zbrojního kabátu v zelené barvě s černými šňůrami a s bílými přiléhavými gatěmi.

Takřka k nerozeznání od honvédské pěchoty byl hrabětem Szirmayem v šarišské župě - tedy na východním Slovensku - zřízen dobrovolnický sbor v síle praporu, existující od prosince 1848 do podzimu roku devětačtyřicátého. Oblečený byl totiž v hnědých kabátech, modrých kalhotách a v čáce, navíc doplněných černým řemením.

Nepoměrně více však bojovalo na císařské straně věrných chorvatských dobrovolníků, buď ve sboru již jmenovaného generála bána Jelačiče, nebo samostatně, byly to tzv. chorvatské prapory zemské výzvy (PZV), dále srěmské PZV, kikindaerské PVZ, báčské PVZ, požeganské PZV, všechny postavené na podzim v osmačtyřicátém roce a operující do podzimu následujícího roku. Celkem bylo postaveno dvanáct bataliónů, oblečených jako řadové hraničářské, jenom místo vyložení a límců nosících červené lemy. U serežánského praporu Károlyi - byť jiní členové tohoto uherského hraběcího rodu bojovali na maďarské straně (viz zmíněný husarský pluk) – byla tzv. polská setnina složená ze šlechty.

Ve východní Haliči a Bukovině se postavili na stranu Františka Josefa I. v březnu devětačtyřicátého rusínští střelci, v dosti silné formaci - šesti setnin - bojující proti Maďarům do konce kampaně a brzy koncem r. 1849 zrušení. Rusínští dobrovolníci nosili huculský klobouk s péřovým chocholem, kabát rovněž jako krojový zavěšen přes ramena a v hnědé barvě s modrou paspulí a údajně červené pantalony.

Mnoho prvků pravděpodobně zůstalo jen na papíře, protože se na obou stranách u dobrovolnických formací hojně improvizovalo a nepochybně se nosily i ovčí kožichy, gatě a další lidové oděvní prvky, stejně jako výstroj byla doplňována z různých i mimoarmádních zdrojů.

Z německých kolonistů, sedmihradských Sasů, byl na císařské straně v revolučním období postaven rovněž myslivecký sbor (30. listopadu osmačtyřicátého roku). K 1. dubnu následujícího roku byl změněn na regulérní řadový 23. prapor polních myslivců; třebaže není známa jeho adjustace, lze předpokládat výstroj totožnou s řadovou mysliveckou uniformou.

Z jezdeckých formací loajálních císaři a působících na uherském válčišti, byl nasazen srbský národní hulánský division, založený císařským nařízením 8.2.1849. Jeho 400 mužů nosilo císařsky žlutou čapku, chrpově modrou kurtku a tmavémodré kalhoty, egalizace byla červená, šňůry a epolety navíc v červeno-bílé kombinaci.

Z rumunských dobrovolníků byli postaveni hrabětem Albertim ze 3. švališarského pluku kopiníci, ale jejich adjustace není uvedena.

 

Ruský kontingent, poslaný Mikulášem na pomoc rakouské armádě (s obtížemi bojující s maďarskými národními pluky), byl vystrojen podle posledních předpisů z poloviny 40. let 19. století. Především se jednalo o ruský model piklhaubny, zavedený 9.5.1844 pro pěchotu, dragouny, dělostřelectvo a technické jednotky v černém provedení - kyrysníci měli lesklý kov jako jejich pruské protějšky. U poddůstojníků a mužstva poprvé zavedeny 8.4.1843 známé hodnostní prýmky v bílé barvě, umístěné na náramenících. Hvězdy na epoletách důstojníků již od r. 1827. V poli byla obvyklá v letním období měkká čepice (u důstojníků se štítkem a od r. 1844 s oválnou kokardou) tzv. furažka a rovněž jednořadé okrové pláště, tzv. šiněly.

Ruský pěšák v letní polní adjustaci – léto 1849.

Ruský husar pluku velkokněžny Olgy v polní adjustaci – léto 1849. Ke slavnostní a služební uniformě pluku náležela ještě bílá čáka s mosaznou garniturou.

Ruský kozák v polní adjustaci – léto 1849.

 

Přetištěno:

VOGELTANZ, Jan: Stejnokroje 1848-1849. České Budějovice, Karmášek, 2009, nestr.; viz karmasek.cz/knihy


 

Související příspěvky:

Jan Vogeltanz: Vojenské stejnokroje 1848-1849, 1. část: revoluce v Praze a Vídni

   (17.08.2016 - varia)

Podobně jako v ostatních zemích zasažených revolucí se ale již v březnu objevila nová symbolika, v Praze a v Čechách představovaná národními barvami červenou a bílou. V těchto barvách byly prapory, kokardy - tyto červené se stříbrným lvem - či šerpy a stuhy. Vedle národních se objevily i symboly v monarchii obecně revoluční – tzv. kalabrézy. Obojí, obecná bílá i národní červeno-bílá, byly chápany jako barvy nové konstituce...