Vývoj námořních stejnokrojů 1/3

25.11.2012 20:25

Jan Vogeltanz

Naposledy upraveno: 25.11.2012

 

Jednotné oblečení námořníků je mnohem pozdějšího data, než uniformy pozemních vojsk. Specifické postavení námořních sil v době jejich formování jako mocenského prostředku přímořských států v 16. a 17. století samozřejmě podnítilo snahy kontingenty příslušných flotil postupně výrazně odlišit od ostatních ozbrojených složek i od osazenstva obchodního loďstva. Nicméně unifikace vnějšího vzhledu posádek válečných lodí postupovala velmi zvolna a na rozdíl od pevninských armád se první stejnokroje objevují především u důstojníků. I zde však byla zpočátku patrná značná rozdílnost, podmíněná nejen individuálním přístupem samotných nositelů, ale — a to bylo u většiny námořnictev v osmnáctém století typické — důležitým určujícím činitelem bylo prostředí lodi, na jejíž palubě dotyčný důstojník sloužil. Často se jednalo o celou typovou řadu plavidel ve flotile.

Mužstvo sloužící na válečných lodích se drželo v této době všeobecných zvyklostí, panujících na obchodních i rybářských plavidlech od norského pobřeží po Dalmácii, s pochopitelným akcentem na národní zvláštnosti i klimatické podmínky. Vedle hrubých vlněných spodků a košil z nebíleného surového plátna (šedého nebo okrového odstínu) byly rozšířeny i praktické krátké sukně; důležitá byla nejen láce, ale především volný pohodlný střih, který se osvědčil při vykonávání tvrdé práce na palubách i v podpalubí. Pro drsnější klima byly určeny soukenné kazajky, odvozené od kamizol lidových vrstev na pevnině, oblíbeny byly klobouky se širokou i užší střechou a často s vyztuženým zvonem. Velmi populární především ve Středomoří byly pletené sáčkové čapky a neméně rozšířené nejenom v této oblasti byly šátky uvazované na krk i kolem hlavy. Zdaleka se však nejednalo o záležitosti předpisové, protože o nošení rozhodovala vedle účelnosti tradice a tvar, střih a barva u jednotlivých kusů v nejrozmanitějších odstínech i formách a oděvní díly navíc byly užívány v často fantastických kombinacích. Boty byly ovšem drahé a patřily nejvýše do zimního nebo vycházkového vybavení tehdejší velmi skrovné námořnické garderóby. Vyskytly-li se některé jednotnější prvky, jednalo se často o záležitost spíše náhodnou a přechodnou a opět platící pouze v rámci lodi; velitelé totiž často nakoupili pro najatou posádku větší množství sukna stejné barvy a tak mužstvo vybavené i poměrně jednotně střiženým oděvem bylo do určité míry uniformováno. Předpisy samozřejmě ve striktní písemné formě neexistovaly a tak uvedený zvyk trval ve více zemích na jednotlivých plavidlech až do počátku 19. století.

Pro komandérský sbor loďstva Benátské republiky, jejíž koráby opanovaly Jaderského moře, byla typická takřka celé dvě třetiny 18. století hnědá barva. Tito „capitani del mar de la Serenissima Repubblica di San Marco“ veleli galérám v tabákově hnědých kabátech (marrone tabacco).

Benátský kapitán (capitano di nave)
a námořník Dalmatinec - oba 1720.

 

V bojích o hegemonii na světových mořích, které trvaly mezi Velkou Británií u Francií po celé osmnácté století a skončily až po napoleonských válkách, se postupně vytvářel i jednotný oděv důstojníků flotil obou rivalizujících států. Od čtyřicátých let 18. století se prosadila modrá barva plně u Britů, kteří ji užívali jako služební, ale dosud bez pevnějších ustanovení. Ta měla být určena rozhodnutím britské admirality. Vzhledem k tomu, že jako převládající, ale neoficiální úbor měla modrá uniforma určité nejednotné detaily, jednalo se především o kodifikaci doplňující barvy; byla totiž užívána červená i bílá. Z roku 1748 je tradována galantní rokoková historka, podle níž byl inspirován modrým jezdeckým kostýmem sličné vévodkyně z Bedfordu anglický král Jiří II., který se setkal s touto dámou na projížďce Hyde Parkem. Elegantní oděv půvabné aristokratky byl prý doplněn efektními bílými lemy a zlatistými knoflíky a král byl údajně jejím zjevem tak okouzlen, že z jeho podnětu byla zmíněná barevná kombinace navržena jako model pro budoucí stejnokroj důstojníků Royal Navy. Ať je již tento příběh pravdivý nebo konfabulovaný, v následujících letech byl důstojnický sbor, sloužící na palubách lodí operujících pod anglickou vlajkou na světových oceánech, předpisově oblečen v modrých kabátech s bílými manžetami a klopami, doplněných podle hodnosti zlatistými lemy, prýmky a knoflíky, případně premováním třírohého klobouku. Spodky byly modré, ale od sedmdesátých let se přizpůsobily bílé barvě původní kamizoly. Kord, civilní punčochy a boty s přezkou přibližovaly ovšem námořní důstojníky více úředníkům než armádním protějškům.

Větší vážnosti nesporně dodaly uniformám důstojníků Royal Navy epolety zavedené podle francouzského vzoru v roce 1795 (ve Francii nošené již od 60. let). V předchozích letech totiž britští důstojníci s podivem a nevolí konstatovali, že jim nebyly strážemi na kontinentě vzdávány náležité vojenské pocty – na rozdíl od jejich francouzských kolegů, vybavených těmito distinkcemi. Britské posádky v této době již také obdržely poměrně jednotné úbory pro mužstvo. V tropických mořích u Antill, v nilské deltě u Abúkíru a v rozhodujícím trafalgarském střetu angličtí dělostřelci, plachtaři, lodníci, kormidelníci a další příslušníci posádek útočili na francouzské koráby v nízkých černých lakovaných kloboucích, bílých kalhotách a často i v krátkých modrých kazajkách.

Velká Británie: poručíci ve slavnostní (full dress) a služební uniformě (udress) - oba 1748-67;
kapitáni ve slavnostní a služební uniformě - oba 1748-67.

 

Velká Británie: admirál ve slavnostní uniformě 1748-67;
kapitáni ve služební
uniformě 1770 a 1780.

 

Velká Británie: admirálové ve služební a slavnostní uniformě - oba 1767-83;
námořníci 1790 a 1750.

 

Velká Británie: námořník 1800 a midshipman 1790;
poručík ve služební
uniformě 1790-95 a admirál ve slavnostní uniformě 1795-1812.

 

Velká Británie: kapitáni ve slavnostní uniformě 1787-95 a 1795-1812;
kadet 1800 a kapitán ve služební
uniformě 1795-1812.

 

Velká Británie: midshipman ve slavnostní a vycházkové (walking out dress) uniformě 1819 a poddůstojník (petty officer 1st class) ve služební uniformě 1828;
admirál a commander - oba ve slavnostní
uniformě 1812-25.

 

Modrá barva námořnických důstojnických stejnokrojů ovšem nebyla anglickým prvenstvím, protože již v roce 1665 v rámci všeobecné unifikace nejen vystrojení královské francouzské armády byly pro důstojníky loďstva Ludvíka XIV. předepsány modré justaucorpsy, pro jejich kolegy na galérách - převážně ve Středozemním moři - pak stejnokroje červené. Nicméně skutečně diferencovaný stejnokrojový předpis přichází takřka o století později roku 1751, kdy je navržen stejnokroj s odlišnostmi podle jednotlivých hodnostních kategorií, ale je realizován až roku 1756, takže vcelku spadá do stejného zavádění námořnických stejnokrojů nejen u britských rivalů, ale i carského námořnictva, jak bude zmíněno níže.

O několik let později - roku 1764 byly dokonce zavedeny pro admiralitu každodenní (petit tenue) a slavnostní (grande tenue) uniformy včetně hodnostních odlišení obdobně jako u armádních maršálů a generálů. Nižší důstojníci - vedle červených vest, kalhot i zpočátku punčoch jako všeobecného elementu - měli odlišnou barvu límců podle jednotlivých eskader. Kamizoly a spodky (opět podobně jako u Anglie) byly v horkém tropickém pásmu zhotovovány z lehkého bílého plátna. Tak jsou známí jak kapitán Cook i Bligh z proslulé Bounty, tak i francouzští velitelé jako La Pérouse, Bougainville či d'Entrecasteaux, kteří v poslední třetině XVIII. století objevovali ostrovy v Pacifiku. Premování kabátů kapitánů i admirálů bourbonských eskader Francie, Španělska a Neapolska bylo s drobnými dekorativními odlišnostmi velmi podobné (tzv. bordes de Bourgogne obdobně jako pointes d'Espagne). Francouzům náleží také prvenství v zavedení hodnostních epolet armádního typu již v roce 1763 (jak zmíněno výše), které záhy našly následovníky i v dalších námořnictvech.

Podobně jako v Royal Navy i ve francouzském královském námořnictvu se v téže době pozvolna sjednocuje oblečení mužstva, ve formě pantalonů a kazajek (zprvu modrobíle pruhované), košil a tuhých klobouků. Za revoluce se vybavení posádek republikánských lodí přizpůsobuje armádě na pevnině, takže posádky dostávají často červené jakobínské čapky, červeno-modro-bíle pruhované kalhoty a červené spodní vesty, admirálové se podobají generálským protějškům na pevnině a specifická je i uniforma důstojníků, překvapivě (zejména za císařství) jednoduší než u armády (např. bez klop). Vystrojení císařského námořnictva (zbaveného zmíněných revolučních specifik) je v podstatě přejato i královskou restaurační marinou pochopitelně opět s bourbonskými bílými kokardami, které nahradily napoleonskou trikoloru.

 

Francie: admirál a důstojník (kapitán) galéry - oba 1670-90;
kapitán a námořník, oba 1720.

 

Francie: kapitán a námořník - oba 1760;
kapitán ve slavnostní (grande tenue de parade) a námořník ve vycházkové (tenue de sortie)
uniformě - oba 1770.

 

Francie: admirálové ve služební (petit tenue) a slavnostní uniformě - oba 1764-80;
admirál a důstojník - oba ve služební
uniformě 1792.

 

Francie: námořníci ve služební uniformě 1795 a vycházkové uniformě 1805;
admirál ve slavnostní a důstojník ve služební
uniformě - oba 1800.

 

Francie: adjutant ve služební a námořník ve slavnostní uniformě - oba 1810-15;
admirál a kapitán - oba ve slavnostní
uniformě 1805-15.

 

Nejmocnější válečnou flotilou XVI. století se pyšnili Španělé, známou především jako „Velké a nejšťastnější loďstvo“ (Grande y Felicísima Armada), která zůstalo významnou silou na světových mořích i po osudné porážce roku 1588.

Po válce o dědictví španělské a nástupu Bourbonů na madridský trůn byl postupně vnější obraz vybavení nejen královské španělské armády (tedy pozemního vojska), ale od poloviny XVIII. století i zmíněného námořnictva ovlivněn francouzským uniformním vzorem - podobně jako další stát pod bourbonskou dynastií - Neapolsko. U stejnokrojů námořnictva, tehdy ovšem jako ostatně v celé Evropě výlučně u důstojnického sboru, se prosadil mj. armádní střih, přičemž kombinace barev korespondovala s tehdejšími stejnokroji královského námořnictva francouzského. Tedy tmavomodrý justaucorps, spodky zprvu červené, stejně jako vesta a vyložení. Ostatně tato kombinace nebyla jen typická pro dynasticky spřízněné flotily bourbonských zemí, ale i dalších zemí. Barva spodků byla posléze modrá, jinak ostatní doplňky až do přelomu století XVIII. a XIX. století zůstávají. Admirálské uniformy mají v této době typické klopy obvyklé na generálských fracích, známé zejména z portrétů Francisca Goyi v prvních desetiletí XIX. století.

Jinak je vývoj stejnokrojů španělských námořních sil obdobný trendu evropskému, od počátku XIX. století je postupně zaváděna i poměrně jednotná adjustace lodních posádek s příslušnými kazajkami, kalhotami, košilemi a šátky, rovněž s dehtovanými klobouky.

   

Španělsko: důstojník 1717 a námořník 1740; kapitáni v roce 1793 a 1808.

 

   

Španělsko: admirálové v roce 1760 a 1808; Portugalsko: důstojníci v roce 1760 a 1810.

 

Námořnictvo Spojených nizozemských provincií v XVII. století úspěšně oponující mohutným flotilám španělským, francouzským i anglickým, vybavilo důstojnický sbor svých plavidel stejnokroji inspirovanými střihem a kombinací barev protějškům ve Velké Británii a Francii; modrými kabáty s červenými doplňky, tedy sledující model francouzský, přičemž tvar klop, vyložení a lemy se podobaly tehdejší Royal Navy v prvním oficiálním uvedením roku 1750. V roce 1772 byly kalhoty, vesty a punčochy místo červených bílé, přičemž admirálové si červenou barvu ponechali spolu se specifickým dekorativním lemy (vlnovitými) po obvodu kabátů, vest a manžet, na rozdíl od nižších důstojníků bez klop. První epolety vyjadřující hodnost, spolu a lemy klobouků nošenými již dříve a u admirálů s bílou plymáží, byly zavedeny roku 1793. Posléze klopy - jinak u kapitánů i s lemy knoflíkových dírek – byly modré (od roku 1806). Na přelomu století byly již i u admirálů kalhoty a vesty bílé. Vyšší poddůstojníci nosili od roku 1807 pod vlivem Francie červené vesty či modré kalhoty a kazajky včetně cylindru.

Nizozemí: kapitáni 1766 a 1772; admirálové v letech 1772 a 1810.

 

Nizozemí: námořník a kadet 1. třídy, oba ve vycházkové uniformě 1807 a 1806.

 

 

Související příspěvky:

Vývoj námořních stejnokrojů 1/3

Vývoj námořních stejnokrojů 2/3