Bitva národů: jezdecká bitva u Liebertwolkwitz (14.10.1813)

16.10.2023 16:47

Jiří Kovařík

Naposledy upraveno: 10.11.2023

 

V květnu 2019 vydalo nakladatelství Akcent novou knihu Jiřího Kovaříka Bitva národů: Napoleonova porážka u Lipska roku 1813. Autor na svém blogu zveřejnil obsah tohoto díla, čítajícího 448 stran většího formátu a obsahujícího 131 vyobrazení a 19 map – podrobněji viz napoleon-knihy.blogspot.com. Čtenářům našeho portálu současně laskavě poskytl několik úryvků popisujících bojové nasazení vojáků c. k. armády v bitvě národů.

 

Bitva u Liebertwolkwitz

Joachim Murat, maršál císařství, císařský princ a z vůle svého švagra Napoleona neapolský král Gioacchino I., velel záložnímu jezdectvu už mnohokrát a mnozí pamatovali impozantní masivní, byť krvavý jezdecký útok ve sněhu u Preussisch Eylau v únoru 1807. Viděli jej v bitevní vřavě u Heilsbergu i na mnoha dalších bojištích, avšak ti, kdo přežili katastrofu loňského ústupu z Ruska, nezapomněli, že mu Napoleon předal před svým odjezdem vrchní velení a on že z Východních Prus ujel do slunné Itálie, aniž se koho ptal. V první půli saské kampaně Murat nebyl, dne 26. července se ale do Neapole přihnal kurýr z Drážďan, který přivezl list s císařovou žádostí. Rovnala se rozkazu a Gioacchino I. měl znovu převzít velení nad údernou silou záložní kavalerie. Do jisté míry mu to lichotilo, přesto týden váhal, neboť tušil, že dává svou korunu v sázku, a teprve 2. srpna vyrazil na cestu do Saska. V Drážďanech z něho císař učinil to, čemu Římané říkali magister equitum, vrchního velitele jezdectva, a on sehrál v dvoudenní vítězné bitvě 26. a 27. srpna rozhodující roli.

„Já měl příležitost vidět Murata v nabíraném klobouku, ozdobeném bílými pery, ve žlutých botách a fantaskním kabátci plném krajkové, jak se dobře činí v čele naší kavalerie, leč v tom svém divadelním úboru až příliš kontrastuje se zaprášenou armádou,“ poznamenal pěšák Jean-Louis Rieu od Marmontova sboru o neapolském králi, jehož výstřední úbory všichni znali.

Napoleon o něm ostatně před časem řekl, že vypadá jak Franconi, což byl tehdy velice slavný cirkusový impresário…

Murat znovu srážel nepřátele, dupal je kopyty koní, hnal se čtyři divizemi na pravém křídle Rakušany, Rusy i Prusy zpět do Krušných hor, donutil složit celou jednu rakouskou divizi zbraně, během září se ale začala situace měnit. Pak, v prvních říjnových dnech, mu dal Napoleon velení nad jižním uskupením a on musel místo ohnivých, vítězných útoků ustupovat. Vítězství 6. října nad Murrayovou rakouskou divizí u Waldkirchenu a 10. října nad Wittgensteinem u Borny Schwarzenberga nezastavilo a maršál s královskou korunou nevěděl navzdory všem švagrovým direktivám, co dál. Třináctého října odpoledne pomýšlel na další ústup přes Parthu k severovýchodu tak, aby stanul mezi Lipskem a městečkem Taucha. Terén se mu tam zdál k boji lepší, to ale znamenalo, že Lipsko na svém pravém křídle vystaví útoku, který nelze zastavit, a že město padne spojencům do rukou. Sám se rozhodnout nedokázal, poslal kurýra k Napoleonovi a císař se po přečtení vzkazu zhrozil, neboť to jeho plán hatilo. Hnal majora barona Gourgauda, svého pobočníka, ať třeba strhá koně, ale maršála ať zastaví, a Gourgaud to dokázal doslova na poslední chvíli. Dojel, když už král zahájil ústup, dal mu depeši a Murat, zpražený švagrovými řádky, velel okamžitě obrátit na původní pozici u Cröbern a Guldengossy, jenže v noci přece jen o trochu ustoupil na čáru Markkleeberg–Wachau–Liebertwolkwitz, ležící už zmíněné dvě francouzské míle jižně od Lipska. Vůle bojovat mu ovšem nechyběla a v Gourgaudem přivezené depeši bylo i ujištění, že nazítří čtrnáctého už bude císař v Lipsku osobně a s ním i druhá, větší část armády!

Murat i Napoleon měli štěstí, spojenci chtěli původně vyslat už v úterý 13. října ráno kupředu masivní a ofenzivní jezdecký průzkum, jenže rakouské jednotky se opozdily a Schwarzenberg vše odložil až na další den.

Ve středu 14. října rozvinul maršál síly tak, že Poniatowského VIII. armádní sbor (divize generála Ludwika Kamienieckého, neboť druhá divize generála Dąbrowského byla tou dobou na severu u Wittenbergu) s třiceti děly stanul od Connewitz na levém břehu Pleissy po Markkleeberg na pravé straně řeky. Pěchotu měl chránit 4. jezdecký sbor, jemuž místo nemocného Kellermanna mladšího velel třiapadesátiletý polský generál Michał Sokolnicki.

Victorův II. sbor s osmatřiceti děly (Lorraine Petre uvádí o dvacet víc) tvořil střed od výšin Markkleebergu po Wachau a Lauristonův V. sbor s dvaapadesáti děly představoval levé křídlo na výšinách mezi Wachau a Liebertwolkwitz; posledně jmenovanou ves obsadila Maisonova divize. Většina Lauristonových děl stála v baterii na kopci Galgenberg, odkud se daly postřelovat všechny směry, z nichž mohl nepřítel nastupovat do útoku.

Galgenberg (Šibeniční vrch) - vyvýšenina u Liebertwolkwitz nacházející se u hlavní cesty na Wachau.
Již v roce 1852 zde byl postaven pomník, který však nepřipomíná postavenní Lauristonovy baterie při bitvě o Liebertwolkwitz 14.10.1813, nýbrž stanoviště císaře Napoleona zřízeného zde o dva dny později. 
(foto: K. Sáček, 2023)
  

Za Galgenbergem soustředil Murat síly 5. jezdeckého sboru, nyní pod velením jednačtyřicetiletého divizního generála Claude-Pierre Pajola. V prvním sledu stanula 6. těžká (dragounská) divize sedmačtyřicetiletého Édouarda Jean-Baptista Milhauda, za ní byla 5. těžká (dragounská) divize jednačtyřicetiletého Samuela Françoise L’Héritiera. Za dragouny, v obou případech veterány ze Španělska, se rozmístily 1. lehká jezdecká divize jednačtyřicetiletého Sigismonda Fréderica Berckheima a 9. lehká jezdecká divize sedmatřicetiletého Jacquesa Germaina Subervieho.

Spojencům tak stálo v cestě na 32 400 pěšáků, 7100 jezdců a 121 děl (podle Petreho 156 děl, avšak včetně záloh). Zálohy měly v případě potřeby tvořit Augereauův IX. sbor, který už dorazil ze západu do Jeny, a divize mladé gardy. Ta dorazila onoho odpoledne na Napoleonův rozkaz.

Pokud šlo o terén, charakterizovaly jej roviny a nevysoké terénní vlny, který vytvářely mezi západnější vsí Wachau a východnějším městysem Liebertwolkwitz homoli Galgenbergu, Šibeničního vrchu. Východně od Liebertwolkwitz pak ležel další kopec jménem Kolmberg.

„Osamělý pahorek, přejmenovaný na švédskou redutu, neboť za třicetileté války tu Gustav Adolf vybudoval pár opevnění, který zdaleka převyšuje celé okolí,“ tak charakterizoval Kolmberg baron Marbot.

 

Johann Jakob Wagner: Lieberwolkwitz (Lieber-Wolkwitz).
Rytina pohledu na městys byl součástí publikace
Die Siegesplätze der Völkerschlacht oder Ansichten der Dörfer bei Leipzig, merkwürdig geworden durch die Schlacht am 16ten bis 19ten Oktober 1813,
vydané již následujícího roku 1814 a opatřené dorpvodným textem Ludwiga Hussella.
Podrobněji viz books.google.cz/books?id=_Ns-AAAAcAAJ, popř. books.google.cz/books?id=jklbAAAAcAAJ

Varianta stejné Wagnerovy rytiny ze sbírek lipského muzea (stadtmuseum.leipzig.de) s převrácenou dispozicí
- dle současného vzhledu centra Lieberwolkwitz lze za správné považovat právě toto ztávrnění.

 

Pokud šlo o městys Liebertwolkwitz, který se měl zanedlouho ocitnout v ohnisku bitvy, jeho obyvatelé, jakkoliv šlo o poddané saského krále a tudíž spojence císaře Napoleona, trpěli od pondělí jedenáctého, kdy se tu francouzská infanterie utábořila; vojáci hned vyrabovali většinu stodol, odkud odnesli do svého tábora všechno obilí. Ve farní kronice stojí, že ve středu se objevilo vojáků ještě více a ti pobrali nejen zbylý skot i drůbež, ale také nádobí a vše, co se mohlo k vaření či k pohodlnějšímu nocování hodit.

„Ve středu zazněly z okraje lesa první výstřely a bylo slyšet kozácké hurá,“ zaznamenala farní kronika a dodala, že obyvatelé rychle zmizeli v domech a zamykali pro jistotu dveře i vrata.

Mnozí z nich odnášeli to nejcennější, co měli, do sakristie barokního kostela.

„Liebertwolkwitz se podobalo ráno 14. jednomu velkému vojenskému táboru,“ konstatoval místní farář Voigt a líčil, že Francouzi nahnali, koho mohli, na vytváření barikád, zátarasů i na budování palebných postavení pro děla, před nimiž stál za nevysokými hliněnými šancemi piket zhruba dvou stovek pěšáků.

Když zaduněla onoho středečního dopoledne děla, prchalo na dvě stě obyvatel Liebertwolkwitz do relativního bezpečí kostela.

„Mnozí další obyvatelé se před nebezpečím, že je zabijí mezi domy stále hustěji dopadající dělové kule, uchýlili do sklepů, i do nich ale nějaké ty kule vletěly,“ psal liebertwolkwitzský duchovní pastýř.

Nebezpečí pro obyvatele této lokality i západněji ležící vsi Wachau rostlo v ono středeční dopoledne úměrně tomu, jak se spojenci blížili. Nejprve to byly jednotky ruské armády generála jezdectva hraběte Wittgensteina, podle všeho v první vlně 20 000 mužů ruského 2. sboru prince Eugena Württemberského, 6 000 husarů a hulánů generálporučíka hraběte Pahlena-2 (předtím Pahlena-3; toto číslo označovalo podle služebního stáří v ruské armádě generály či vysoké důstojníky stejného jména) a 48 děl.

„Hrabě Wittgenstein dostal rozkaz podniknout 1./13. průzkum se všemi jednotkami pod svým velením a s tím, že připojí i Klenauův sbor (…), jenže provedení bylo z řady příčin zdržováno tak, že se začalo provádět až nazítří, kdy bylo vidět, že neapolský král vyklidil postavení, které včera zaujímal. Myšlenka, že pokračuje v ústupu na Lipsko a že ta slabá linie kavalerie, již spatřil v čele předvoje jedoucí hrabě Pahlen mezi Wachau a Liebertwolkwitz, bude jen chabou záštitou, nás neblaze vtáhla do vážného střetu,“ psal ve svých vzpomínkách princ Eugen Württemberský, který uváděl dataci jak podle ruského juliánského, tak i podle evropského gregoriánského kalendáře.

Pak pokračoval:

„Hrabě Pahlen zaútočil na nepřátelskou linii s 5 000 jezdci, které pod svým velením měl. Učinil tak, protože to vypadalo, že se nepřítel chce zmocnit baterie, která na ně zahájila palbou boj, vbrzku jsme však spatřili, že onu předsunutou linii je připravena podpořit víc než stovka eskadron a že se na planině u Liebertwolkwitz shromáždily všechny síly neapolského krále. Zakrátko už zuřil na všech stranách boj a bylo třeba veškeré bravury ruského i pruského jezdectva, vedeného odvážným příkladem hraběte Pahlena, abychom vítězně odolali opakovaným útokům Francouzů, kteří onoho dne nasadili jejich nejskvělejší kavalerii, co právě dorazila ze Španělska a dojela spolu se sborem maršála Augereaua.“

Poslední větou dramatické události hodně předběhl a zestručnil, byť krásně nastínil, že k boji vlastně došlo jaksi mimoděk, živelně a neplánovaně.

Pokud jde o průběh toho, co se změnilo v největší jezdeckou bitvu roku 1813, objevily se na scéně jako první průzkumné jednotky, kozáci generálmajora Ilovajského-12, kteří projeli údolní cestou od jihu skrze ves Störmthal a pokračovali před devátou ranní dál přímo na Liebertwolkwitz. Odtud se na ně vyřítili dragouni 5. těžké divize generála L’Héritiera a kavaleristé 9. lehké jezdecké divize generála barona Subervieho. Kozáci obrátili koně a Francouzi se vrátili nazpět, za linii tiraillérů, kteří rozvinuli řetěz mezi Liebertwolkwitz a Wachau.

„Ráno 14. října bylo chladné a mlhavé, na poledne ale slunce prorazilo a oteplilo se,“ pamatoval si pruský Portepee-Fähnrich (důstojnický čekatel) 2. slezského kyrysnického pluku Ernst Maximilian Hermann von Graffon.

Onoho rána s bitvou příliš nepočítal a šel navštívit majora von Folgersberga, velitele pluku a svého mentora, který ležel s dosti vysokou horečkou na jednom z regimentálních povozů:

„Když jsem viděl, v jakém je stavu, řekl jsem mu, že se svým regimentem jet nemůže. S chabým úsměvem mi odpověděl: ,Přece si nemyslíte, že teď pluk opustím? Dnes, nebo zítra se nejspíš ocitneme v bitvě. Netrmácel jsem se, abych v takový den postoupil čest velet pluku někomu jinému. Neudělám to, i kdyby mě měli zabít!‘

Jeho rozhodnutí zvrátit nešlo. Cítil jsem, že bych jednal stejně. Potřásl mi rukou, zmínil se o mém otci a pak jsme se rozešli. Já ho potkal znovu až v žáru bitvy a tehdy ke mně naposled dolehla jeho slova: ,Marsch, Marsch! Sturm!‘.

Muselo být něco mezi desátou a jedenáctou, když přicválal pobočník a zazněl rozkaz: ,Do sedel!‘ Vyjelo se a krátce nato přišel povel: ,Klus!‘ Jeli jsme klusem krajem asi hodinu, zprvu v koloně, pak po pelotonech…“

Dokumentoval tak vysoké odhodlání k boji, ani on ale zatím netušil, že se zanedlouho ocitne v největší vřavě.

Hrabě Wittgenstein zformoval sobě podřízené jednotky do dvou kolon a do čela té levé postavil Pahlenovy pravidelné jezdecké jednotky s jízdním dělostřelectvem. Za nimi měly postupovat Helfreichova 14. divize od 1. sboru knížete Gorčakova a Pyšnického 4. divize od 2. sboru Eugena Württemberského. Průzkum před čelem a krytí boků von Pahlenovy kavalerie dostali za úkol kozáci generálmajora Ilovajského-12. Druhou (pravokřídelní) kolonu, tvořil rakouský 4. sbor generála jezdectva von Klenaua, jehož Schwarzenberg Wittgensteinovi dočasně podřídil a který postupoval v čele s pěší divizí podmaršálka svobodného pána von Mohra.

Hraběti von der Pahlenovi-2 se zdálo, že postupuje na nikým nehájený terén, což byla vcelku pravda, neboť divizní generál Pajol stáhl svoje jezdce mezi Wachau a Liebertwolkwitz. Nechal před sebou jen tirailléry, tento řetěz pěchoty se ale rovněž stahoval od vsi Grosspösna (psanou i jako Gross-Pössna), kterou vzápětí obsadili von Mohrovi Rakušané, na Liebertwolkwitz. Zatímco pěchota prince Eugena obsazovala ves Güldengossa, vyslal Pahlen mezi devátou a desátou hodinou Ilovajského kozáky kupředu, aby prozkoumali prostor mezi vesnicemi Markkleeberg a Wachau, přičemž vpravo od nich vyjeli do prostoru mezi Wachau a Liebertwolkwitz dva ruské husarské pluky, Izjumský a Grodenský. Jádro jezdectva postupovalo za těmito dvěma tykaldy mezi oběma rameny Pleissy, přičemž to pravé přešlo u vsi Cröbern. Pahlen se zjevně chtěl vyhnout útoku na silně obsazený Galgenberg a doufal, že pravé francouzské křídlo bude slabší, husaři ale postoupili na dostřel takřka všech francouzských děl včetně baterie na Galgenbergu. Ocitli se v husté palbě, a když na ně vyjela L’Héritierova 5. dragounská divize, dali se na útěk ke svým.

Edouard von Löwenstern (pro Rusy Karel Fedorovič Levenštern), Pahlenův pobočník, popsal začátek bitvy, její první fázi i svoje dojmy takto:

„Sumští a Lubenští husaři tvořili 14. října předvoj, pak následovali Východopruští a Neumarkští kyrysníci a Slezští huláni. Vpředu a napravo byl statečný Markov s děly.

Sotva odkolesnil a zahájil palbu, vyjela klusem proti jeho baterii nepřátelská kavalerie.

Nedaleko od Güldengossy a vsi Liebertwolkwitz jsme se dostali do doteku s maršálem Augereauem, který přivedl 10 000 dragounů ze Španělska, dobré a silné muže na excelentních andaluzských koních. Slunce se odráželo na jejich přilbách a palaších a ta děsivě vyhlížející falanga se k nám blížila. Markov ji přivítal dobře vedenou palbou.“

Dragouny zpoza Pyrenejí sice nevedl Augereau, zařadili je už pod Latour-Maubourgův jezdecký sbor, a Liebertwolkwitz nebylo vsí, ale městysem, to však není důležité.

„Francouzi se rozvinuli padesát kroků od nás a zaútočili. Kopí, šavle a palaše narážely jedny na druhé; mnozí byli v prvním střetu sraženi ze sedel a klesli pod dupající kopyta. V téže chvíli jsme zaútočili s velkým hurá i my, ti druzí se museli bít o život a jejich nadšení se změnilo ve výkřiky strachu. Sráželi jsme je a oni sráželi nás. Vlevo i vpravo, vpředu a vzadu, všude bylo vidět vlastní muže i nepřátele, jak sekají a bodají jedni do druhých, aniž měla jedna strana navrch. Prusové si připomínali, že je výročí Jeny, a bili se jak lvi, aby smyli hanbu té porážky.

Hrabě Pahlen byl vždy v čele svých regimentů, mezi linií nepřátelského jezdectva a svými vlastními. Útoky vedl osobně a nasazoval i zálohy. Pokaždé byl v nejprudším boji a tam, kde, kde se mu situace jevila jako nejkritičtější.

Už v minulosti jsem byl jeho nadšeným obdivovatelem a teď mi připadla čest jet s ním a obdivovat jej ještě víc. Nebyla to krvavě nesmyslná, berserkovská braváda takového Figněra, nebo zpola šílená smělost Seslavinova [jde o dva proslulé velitele lehkého a partyzánského jezdectva ve válce roku 1812 v Rusku]; jednal s chladnokrevností a vznešenou statečností velkého velitele. Jen tento den by stačil na to, aby mu vynesl pověst mimořádného generála.“ pokračoval týž pamětník.

Po prvním ne právě povzbudivém střetu poslal Pahlen pobočníka ke 2. pruskému sboru generálporučíka von Kleista, kterého žádal o podporu jezdectvem, než ale pruská kavalerie dorazila, nabraly věci prudké obrátky. Ilovajskij dospěl na levém křídle se třemi kozáckými pluky a ruskými gardovými husary k Auenhainu, na pravém postupovali Lubenští a Olivopolští husaři a na středu vyjížděli na nevysokou výšinu u Güldengossy před pěchotu Sumští husaři s jednou lehkou baterijní rotou. Ta před sebou spatřila Francouze na koních, odkolesnila a zahájila po nich palbu, jenže dva francouzské regimenty se na ni rozjely a ruští kanonýři měli co dělat, aby zas připřáhli děla s kolesnami a včas ujeli. Sumští husaři cítili jako povinnost dělostřelce i děla chránit, vyrazili do protiútoku, nepřátel ale bylo víc a Rusové hnali po obratu koně zpět pod ochranu své infanterie i do krytu mezi stromy, zahrady a domky na okraji Güldengossy.

Právě v tom čase dojeli kupředu od Kleista pruští Neumärkische Dragoner, jejichž velitele přivítal Pahlen zvoláním:

„Rychle na ně, společně je rozdrtíme!“

„Nikdo z nás se jich nelekne!“, odpovídali mu pruští jezdci sborem a okamžitě vyrazili do útoku.

Dělali účet bez hostinského, v prudkém střetu sice donutili Francouze obrátit koně, pak se však proti nim rozjela z prostoru mezi Wachau a Galgenbergem Milhaudova dragounská divize a znovu získávala terén.

V té chvíli se ale objevili u Güldengossy pruští kyrysníci, jejichž přesun a příchod na bojiště vylíčil epicky důstojnický čekatel von Graffon:

„Kvůli rozkazu dosáhnout mírné výšiny u Wagau a Liebertwolkwitz jsme projeli roklinou s malebnou vsí Cröbern, která ležela v mělkém údolí. Tohle jsme udělali v rychlém klusu a s karabinami připravenými. Jak jsme tudy projížděli, povšiml jsem si pěkné a pohostinně vyhlížející usedlosti po straně, která vyhlížela jako ztělesnění míru a pohody.

Teprve za vsí jsme přešli do cvalu, nejprve po pelotonech, pak ale s rozvinutím do šíře celého pluku. Krátce jsme zarazili, pak znovu zaznělo ,Klus!‘ a my vyjeli rázně vpřed.

Proti nám stála temná masa a vpravo od nás svítila bílá věž Liebertwolkwitz. Mé krátkozraké oči nerozeznaly podrobnosti toho tmavého houfu, avšak vzápětí jsem nedaleko od nás zahlédl blýskání na přilbicích a palaších.

Zazněl signál ,Cval!‘ a já mohl vidět nepřátelské eskadrony jasněji. Sotva se pluk hnul, ozval se povel ,Marsch, marsch!‘ a nad našimi řadami se vznesl hromový pokřik. Folgersberg, který jel na levém křídle naší eskadrony, zvedl svůj palaš a na jeho ,Marsch, marsch!‘ jsme odpověděli hromovým hurá i signály trumpet. Francouzští dragouni, jejichž kníraté tváře jsem už jasně rozeznával, zastavili, pak náhle obrátili a v dobré formaci se stáhli.“

Milhaudovi dragouni nyní ustupovali jen proto, aby získali prostor k rozjezdu. Pak vyrazili, v čele vedle sebe 22. a 25. dragounský regiment (což byla brigáda vikomta de Montelégiera) rozvinuté v šíři pluku, po nich 20., 19. a 18. dragounský pluk (brigáda barona de Lamotta) v koloně za sebou. Generálmajor von Röder, velitel záložního jezdectva Kleistova sboru, proti nim vyslal vše, co mohl. Pluky Slesische Kürassiere, Westpreussische Kürassiere a Brandenburgische Kürassiere se rozjely klusem, z nějž rychle přešly do cvalu a posléze do trysku. Nyní se ukázala převaha taktické pružnosti a vycvičenosti pruských jezdců. Zatímco Slezští a Západopruští kyrysníci vedli protiútok na dva pluky v čele Milhaudovy divize, Braniborští kyrysníci se doslova prosmýkli za nimi a napadli 22. dragounský i pluky za ním z levého boku. Dragouni, jedoucí zpět v sestavě „koleno na koleno“, neměli náhle prostor k použití palašů…

„Brzo jsme je dostihli,“ pokračoval von Graffon v líčení událostí, „protože byli před námi jenom pár kroků. Pohled na nepřátelskou kavalerii přivedl náš regiment do varu. Na onen den připadalo výročí bitvy u Jeny a tu skvrnu jsme museli smazat! Šlo o náš první jezdecký boj v celém tažení a my na něj čekali dost dlouho. Pobočník, který náš útok viděl, mi později řekl, že to byl nádherný pohled. Nejprve tempo v klusu jako na přehlídce, pak plný cval, poté úder, jak jsme se s nepřítelem srazili a smetli jej jak vichřice.

Nepřátelští dragouni byli z prvního Milhaudova sledu. Pokud si to dobře pamatuji, projeli jako první roklí u Cröbern Grodenští husaři, pak náš pluk. Vybavuji si pohled na ty muže ve chvíli, kdy jsme se chystali do útoku. Grodenští husaři se jako obvykle v boji zaskvěli. Další pluky následovaly tak rychle, jak jen dokázaly roklí projet.

Řvali jsme v útoku a viděli bělma francouzských očí, to nás ale nezastavilo. Každý jezdec pobízel koně a myslel jen na to, jak rozsekne francouzskou lebku.

Náš milovaný velitel Folgersberg jel v čele v intervalu mezi 1. a 2. eskadronou; já byl na opačném křídle u 4. pelotonu 1. eskadrony.

V řadech už nepadaly žádné rozkazy a každý se hnal jak vítr. Já jel na dobrém a velkém ocelově zbarveném šedákovi a projel jsem na šest kroků od Folgersberga. Pokynul mi a mávl přátelsky rukou, bylo to ale i varovné gesto. Představovalo zároveň naše rozloučení. Jak jsem cválal před naše řady, křikl na mne můj věrný Czekyra, co jel za mnou: ,Mírněji, mírně, Herr Portepee-Fähnrich!‘ Jeho výstraha ale doléhala k hluchým uším.“

Dragouni ze Španělska byli snadno rozpoznatelní, neboť měli místo zelených kabátců hnědé ze sukna, vyráběného za Pyrenejemi; původní výstrojní součástky vzaly pod španělským sluncem dávno za své, erár z Francie nové nedodal a textilní zelené barvivo (ze safloru, či řešetláku) španělským textilkám scházelo…

Von Graffon vyprávěl, co bylo dál:

Francouzští dragouni se před námi stahovali nejprve klusem, pak cvalem a v dobré formaci. Často jsme slyšeli jejich důstojníky křičet: ,Serrez les rangs! [Sevřete řady!]‘. Vskutku jeli tak k sobě přimknuti, že jsme zprvu nedokázali jejich řady rozrazit, byli jsme však těsně za nimi a sekali do nich, jak to nejlépe šlo. Koňské žíně na jejich přilbách, široké a černé kožené řemení i srolované kabátce, které nosili navlečené přes rameno, je chránily tak dobře, že bylo téměř nemožné je proseknout a naši Slezané nebyli cvičeni v bodání. Čepele jejich palašů navíc neměly takovou délku, aby s nimi šlo dosáhnout.

Seky do nepřátelských hlav a zad k ničemu dobrému nevedly. Pár našich bystrých jezdců začalo zanedlouho tím, že několik z nich přece jen srazilo ze sedla dobře mířenými bodnými ranami, či výstřely z pistolí, takže jsme pak mohli vtrhnout do mezery v jejich falanze. Nakonec se nám povedlo jejich řady rozrazit. Pukly a jezdci se rozlétli do stran. Jelikož se i sestava našeho pluku rozpadla, změnil se boj v sérii drobných skupin zápasících mužů a Francouzi v tom boji přišli o řadu mužů.

V tomhle okamžiku jsem narazil na mladého kamaráda Senfta von Pilsach, který se stal před pár dny důstojnickým čekatelem spolu se mnou. ,Nu, Senfte, dneska je nádherný den!‘ křikl jsem na něj. Usmál se a přikývl. Chvíli na to se zhroutil na zem, neboť mu lebku rozťal nepřátelský meč.

Hnali jsme nepřítele a bojovali s ním už hodnou chvíli. Srazili jsme jeho první linii na druhou a tu druhou na třetí. Náhle se nepřátelské řady před námi rozevřely. Baterie jízdního dělostřelectva se ocitla mezi dragouny, zatarasila jim cestu a brzo ji naši jezdci obklopili. Sekali jsme kanonýry i vozataje, nebo nutili ty druhé, aby děla obraceli. Mnohá děla se povedlo otočit a já se chystal, že je odvezu spolu s dalšími kamarády dozadu. Byl jsem zpitý radostí z vítězství a nevnímal, co se kolem děje, když tu ke mně náhle dolehl křik. ,En avant, dragons, à-bas ces foutus Prussiens! [Kupředu, dragouni, srazíme ty zatracené Prušáky!],‘ neslo se ke mně ze všech stran.“

Vypadalo to, že se karta začíná obracet…

Prusové se dostali příliš dopředu, dojeli blízko k francouzské pěchotě, před níž dragouni konečně obrátili. Tam se k nim se přidali husaři a jízdní myslivci 9. lehké divize generála barona Subervieho.

„Já náhle zjistil, že mne a 20–30 kyrysníků obklíčili u zajaté baterie nepřátelští dragouni. Plukovník nepřátelských dragounů, vysoký pohledný muž na anglickém světle hnědém plnokrevníkovi s tím nejkrásnějším sedláním svolal dragouny k sobě a zaútočil na nás.“

Francouzi chtěli znovu útočit v těsné formaci, jenže měli k potřebnému obratu čelem málo prostoru a vše se změnilo ve změť mužů i koní, v němž se těžko rozeznával přítel od nepřítele.

„Zajatá děla byla opuštěna. Naše malá skupina kyrysníků se snažila prosekat si cestu ven,“ pokračoval von Graffonův příběh. „Museli jsme se pokusit ujet pryč a daleko, protože tady nebyla šance zformovat těsný peloton. Pár kyrysníků jelo za mnou. Slyšel jsem jeden výkřik, když kohosi srazili: ,Jesus, Maria!‘.

Za sebou jsem měl pět či šest dragounů. Zdálo se mi, že je se mnou konec, dělal jsem ale vše, abych unikl. Ke vší té hrůze začal můj hnědák ztrácet na rychlosti, možná únavou, možná z jiného důvodu, a nepomáhalo ani to, že jsem do něj vrážel ostruhy a tloukl ho plochou meče. Měl jsem na sobě zelený kabátec důstojnického střihu a tašku na náboje, dragoun si myslel, že jsem důstojník, a o to zuřivěji se za mnou hnal.

Půda, po níž se jelo, byla nezoraná, velice vlhká a pro naše koně obtížná. Pak jsem spatřil úzký pruh nepolehlé trávy, dost široký pro jednoho koně. Pobídl jsem ho tam a tak se mi podařilo vzdálit od dragouna, jedoucího stále rozbahněnou zeminou vedle mne. Přede mnou se objevili dva dragouni, kteří přišli o koně. Nezbývalo nic jiného než najet přímo na ně. Jednoho jsem povalil a projel.

Zprava se ke mně blížila sevřená linie kavalerie. Měl jsem ji za pruskou a vyjel jí naproti, pak ale vidím, že mají na hlavách medvědice, a obrátil jsem doprava.“

Graffon, který se před chvílí zmocnil 10. jízdní baterie, vjel málem pod šavle jízdních myslivců v kalpacích, které zaměnil za medvědice jízdních gardových granátníků, a znovu jel o život pryč.

„Zanedlouho jsem potkal peloton kyrysníků, kteří se shromáždili kolem prvního poručíka von Posera, velitele ochrany zástavy. Sem se přidávaly zbytky pluku, malé skupinky, které se shlukovaly do pelotonů. Mnoho nás nezbývalo. Objevilo se velké uskupení francouzské kavalerie a zdálo se, že míří k nám. Zaútočili jsme na ně, třebaže proti převaze sil nebylo mnoho šancí, když tu se náhle objevili Neumarkští dragouni a napadli nepřítele z boku. My se hned k dragounům přidali, vrhli se na nepřítele a srazili ho do hluboké úvozové cesty, kde mnozí muži popadali z koní a vyplnili příkop.

Znovu jsme vytvořili linii a připravili se. Začal těžký dělostřelecký souboj, v němž jsme se stali terčem spousty kulí i granátů. Rytmistr von Klöber, velitel naší eskadrony, stál před ní a přímo vedle mne, chtěl uspořádat řady, tu ale mezi nás dopadl granát, vybuchl a střepina mu přesekla třmen i s nártem. Všichni okolo jsme byli špinaví od bláta, které nás zasypalo. Do podbřišku zasažený kůň klesl. Mysleli jsme, že je rytmistr mrtev, vbrzku ale přišel k vědomí. My ho naložili na krytou káru, stojící za plukem, a poslali ho nazpět do Pegau. Byl ještě na dohled od nás, když plachtou nad vozem proletěla dělová kule a saský vozka rychle pobídl koně, aby se dostal z nebezpečné zóny.“

Na situaci v době, kdy Prusové dobyli na pár minut francouzská děla, vzpomínal i von Löwenstern:

„Obě strany zápasily velice zarputile. Pruští kyrysníci se právě zmocnili francouzské baterie a připravovali se, že děla odvezou, když jim v tom čerstvé jednotky zabránily.

Takto jsem si vždy představoval dávné bitvy, boje muže proti muži, kde vítězili ti silnější.

Nevím, zdali to, co žene muže vpřed, je to kuráž, nebo touha s tím co nejrychleji skoncovat a tak uniknout soustavnému strachu ze smrti. S pěnou u úst se zbrkle vrháte na nepřítele. Někteří husaři a nepřátelští jezdci zemřeli společně zaklesnuti jeden do druhého.

Nějaký francouzský důstojník na šedákovi a stejně barevný jako on dojel k hraběti [Pahlenovi] s napřaženou šavlí a zvolal: ,Chlape, vzdej se!‘ Jeden z husarského Sumského pluku se na něj vrhl s píkou; Francouz obrátil koně a pokusil se uniknout, byl však sražen, než se dostal zpět k vlastním řadům.

Protože dostal hrabě Pahlen rozkaz nepouštět se osobně do vážného boje, oddělily se obě strany od sebe. Teď přišla znovu řada na dělostřelectvo... “

Jezdecký boj Prusů s Milhaudovými dragouny a Subervieho lehkými jezdci vyčerpával síly mužů i koní, zprvu vítězní pruští kyrysníci ustupovali, nebo ujížděli tak, jako to dělal důstojnický čekatel von Graffon, a seskupovali se až poměrně daleko vzadu, u druhosledových Neumarkische Dragoner, na nichž se zachytávali a kteří odráželi i francouzské pronásledovatele.

 

Stát, králi, stát!

Jezdecká bitva se zvrhla v melée, melu, v níž bojovaly skupinky či jedinci sami za sebe tak, jak to barvitě popsal důstojnický čekatel von Graffon. Zápasilo se o vítězství i o život v osobních soubojích, na útěku i při pronásledování a srážka nabývala na intenzitě, neboť kolem masy pruských kyrysníků bez kyrysů a francouzských dragounů, zaklesnutých do sebe, projížděli ruští husaři, na něž se vrhali jízdní myslivci i husaři Subervieho. Chvíli to vypadalo, že se tato promíchaná masa zvolna přelévá nazpět k Wachau, pak se zdálo, že Francouzi tlačí své protivníky k výšinám vedle Güldengossy, nakonec však pruský nápor nabyl vrchu a francouzští jezdci se hnali pryč, nazpět pod ochranu pěchoty a baterie na Galgenbergu. Neapolský král, maršál a císařův švagr, což byl v jedné osobě Joachim Murat, zasahoval, jak měl ve zvyku, do boje osobně, nepřihlížel mu, nesnažil se velet a něco řídit. Přehlédnout se ve vřavě nedal, neboť vypadal tak, jak se pár týdnů předtím jevil Napoleonovu komorníku Constantovi:

„Byl od přírody takřka gigantické postavy, která by sama stačila, aby byl nápadný, snažil se však k sobě všemožně přilákat pohledy (…). Nejprve překvapila jeho pravidelná a ostře řezaná tvář, krásné modré oči těkající pod víčky, obrovské licousy, černé vlasy spadající v dlouhých kučerách na kolet kurtky s úzkými rukávy. K tomu si přimyslete ten nejbohatší a nejelegantnější kostým, jaký se kdy objevil na divadle: polský kabát vyšívaný nejnákladnějším způsobem a přepásaný zlaceným opaskem, na němž visela v pochvě lehká šavle s přímou čepelí, zašpičatělá, bez ostří k seku a bez záštity. Široké amarantové kalhoty, vyšívané na švech zlatem, nankinové boty, velký zlatem vyšívaný klobouk s třásněmi z bílého peří, nad nímž čněla čtyři velká pštrosí pera a mezi nimi nádherné volavčí pero.“

Příliš nápadný maršál na příslovečnou statečnost a marnivost málem doplatil, neboť se k němu probojovalo několik pruských důstojníků a pokusilo se jej zajmout.

„Zatím se do řady skvělých útoků proti nepříteli zapojily další regimenty. Boj znovu propukal a zuřil. Bezpochyby to bylo jedno z nejkrvavějších a nejzajímavějších střetnutí jezdectev v dějinách. Naši Neumarkští dragouni se velice vyznamenávali. Jejich jezdecké útoky byly tak prudké, že se vklínili hluboko do nepřátelské formace. V té mele padl neapolský král málem do zajetí. Není jisté, zda to byl Leutnant von Lippe od Neumarktských dragounů, nebo major von Bredow od Braniborských kyrysníků, kdo Murata vyzval, aby se vzdal. Mnozí říkají, že ten muž měl přilbu, v tom případě by to byl Bredow, jiní trvají na Leutnantu von Lippem od dragounů. Ten v honbě za prchajícím nepřítelem dojel k levému boku neapolského krále a zvolal na něj: ,Stát, králi!‘ V té chvíli králův podkoní, který pak vše vyprávěl, bodl statečného důstojníka do boku kordem a zabil jej,“ vyprávěl hrabě von Graffon.

 

Maršál Murat uniká zajetí dle vyobrazení Richarda Knöttela.

 

Ono pověstné „Halt, König, halt!“ však podle jiných nezvolal ani Guido von der Lippe, ani von Bredow, ale major von Waldow, či dokonce Rittmeister baron von Richthofen, všichni od 1. pluku Neumärkische Dragoner. Nikdo z té čtveřice však boj nepřežil, aby mohl vydat svědectví.

Z francouzské strany vylíčil dramatickou epizodu Odeleben, který napsal:

„Neapolský král byl, podobně jako řada Francouzů, přesvědčen o stále citelnější slabosti jezdectva a opřel se o šest pluků této zbraně, jejichž váhu znal, neboť právě dorazily pod velením maršála Augereaua ze Španělska. Král se jim s obvyklou odvahou postavil do čela a chtěl rozbít chrabré rusko-pruské jezdectvo. Nakonec vystavil v doprovodu nevelké eskorty svou vlastní osobu natolik, že se za ním hnala jedna nepřátelská eskadrona, které jej poznala podle zářivého oděvu i doprovodu. Jeden z důstojníků, jedoucí v čele té eskadrony zuřivě pronásledoval krále, který se po obratu své eskorty ocitl vzadu a v doprovodu jediného jezdce. Ve svůdné naději, že jej zajme, se za ním onen důstojník nejvyšší rychlostí rozjel a několikrát za ním vykřikl: ,Stát, stát, králi!‘. V té chvíli byla jeho koruna ohrožena. Důstojníka už onen Muratův jezdec sekl, ten ale od svého záměru neupouštěl, a tak mu jezdec prohnal šavli tělem. Klesl mrtev a nazítří ten věrný králův služebník přivedl jeho koně; o něho vím všechny ty podrobnosti, které mi potvrdily i další osoby. Král jej na místě jmenoval svým štolbou a přislíbil mu penzi ve svém městě Neapoli. Napoleon jej pak vyznamenal Čestnou legií.“

Jméno Muratova štolby ani útočníka nám autor relace neprozradil, jisté ale je, že ke všemu došlo ve chvíli, kdy francouzští dragouni před nepřáteli ujížděli a utíkal i neapolský král.

Bojiště mezi Wachau a Güldengossou se odpoledne vylidnilo, spojenci však neustoupili a nevyklidili pozice. Jejich síly rostly, od jihu se přes vsi Rödgen a Störmthal blížil do prostoru východně od Güldengossy 1. ruský pěší sbor generálporučíka Gorčakova-2 a zhruba v půl dvanácté postoupil na dosah bitevní pláně 4. rakouský sbor podmaršálka Johanna von Klenau. Přišel od jihovýchodu, přes vesnici Grosspösna, přičemž Infanterie Regiment Nr. 3 (Erzherzog Karl) z von Mohrovy divize a z brigády generálmajora de Besta zaútočil už kolem půl dvanácté z chodu na ves Liebertwolkwitz, obsazenou pěchotou Lauristonova sboru.

Zhruba o hodinu později, v půl jedné, dojelo vpravo od Pahlenových pozic u Güldengossy rakouské sborové jezdectvo, dvanáct eskadron kyrysníků a švališerů brigády generálmajora Desfourse. O hodinu později zahájila tato kavalerie další postup směrem k nepříteli.

Kolem druhé odpolední začal maršál Murat francouzské jezdectvo šikovat do nového útoku a tentokrát vytvořil hustou, hlubokou kolonu nikoliv nepodobnou té, s níž útočil v únoru roku 1807 na planinu nad Preussisch Eylau. Do čela postavil Milhaudovy dragouny, za ně dal dragouny L’Héritierovy divize, pak Subervieho lehkou kavalerii a nakonec Beckheimovy jízdní myslivce a švališery-kopiníky, tvořící 1. lehkou jezdeckou divizi od jezdeckého sboru generála de Latour-Mauberga. Útočit měl tedy celý Pajolův jezdecký sbor s jednou divizí Berckheimovou, dohromady 59 eskadron, které po rozjezdu představovaly dlouhého hada, vinoucího se na jih. Ve čtvrt na tři zazněly trubkami přenášené povely a semknutá kavalerie vyrazila.

„Masa jezdců, na jejichž přilbách a mečích se odráželo slunce, vytvořila hustou, nekonečnou kolonu, které drtila vše před sebou a zejména Prusy zasáhla velice tvrdě,“ vzpomínal Pahlenův ruský adjutant Molostov.

Útok s Milhaudem v čele dopadl především na Braniborské kyrysníky a Slezské hulány v prvním sledu, jejichž formace rozrazil a pomíchal, avšak francouzský nápor ztrácel už před úderem razanci díky únavě z nedostatku píce špatně živených koní. Z vyvýšeniny západně od Güldengossy navíc pálila děla tří pruských jízdních baterií a jedné baterijní roty ruské, jejichž hlavně se zaměřily na čelo dragounů a do pravého boku, přičemž dělostřelci mířili dobře. Přední řady Milhaudovy kolony zbrzdily, zadní nestačily reagovat, vznikla tlačenice a zmatek, což umožnilo Braniborským kyrysníkům, na něž první úder mířil, obstát. Děla sice umlkla, jakmile se do sebe protivníci zaklesli, to už ale chvátali prvnímu sledu na pomoc Východopruští kyrysníci, Olviopolští a Lubenští husaři i Čugujevský hulánský pluk.

Braniborští kyrysníci čelili Milhaudovým dragounům skvěle a jejich velitelé dokazovali, že jsou takticky na výši. Dvě eskadrony kladly odpor čelně ve stupňovitém uspořádání, čímž si ponechávaly prostor k manévru, dvě další se dokázaly vymanit a zaútočit šikmo na pravý roh čela dragounské kolony.

Zdálo se, že Rusové a Prusové přesile Muratova útoku neodolají, v té chvíli ale zasáhl rakouský podmaršálek Johann von Klenau. Podobně jako Murat, von Röder a von der Pahlen, i generálmajor Franz Maximilian Defours (nebo Des Fours) vedl toho dne své jezdce osobně a dělal čest jednomu svému předkovi z Třicetileté války, skvělému jezdeckému veliteli v Tillyho i Valdštejnově armádě. Generálmajor hrabě Desfours byl zkušený kavalerista, který bojoval jako důstojník už ve válce 1. protifrancouzské koalice a měl za sebou i bitvy roku 1809 u Aspern/Esslingu a Wagramu, byť generálskou hodnost dostal teprve nedávno, 25. září.

Na čele dvou eskadron husarů pluku Nr. 3 Erzherzog Ferdinand Carl d’Este, se šesti Züge švališerského pluku Nr. 2 Hohenzollern a následován kyrysnickým plukem Nr. 1 Kaiser Franz vpadl Milhaudově koloně do pravého boku. Vpravo od něj zaútočili švališeři pluku Nr. 3 Graf O’Reilly na pravý bok následující L’Héritierovy kolony. Ne nadarmo tehdy platilo rakouské jezdectvo spolu se saským za nejlepší na světě. Čerství a udržovaní koně, výborně vycvičení jezdci, z nichž mnozí pamatovali tažení z let 1812, 1809, ne-li 1805, jakož i zkušení velitelé, to vše slavilo úspěch. Hrabě Desfours velel jezdecké brigádě v boji poprvé, do té doby vedl jen pluk, dokazoval ale, že si generálské epolety zasluhuje. Nenechal se strhnout, řídil boj, aniž ztrácel přehled, uplatnil svrchované taktické umění a přitom dával najevo chrabrost, kterou strhával a rozpaloval ostatní. Byl v tomto střetu raněn a před zajetím jej zachránil nadporučík Eder od kyrysníků Kaiser Franz.

Francouzští dragouni ze Španělska vzdorovali statečně, jejich koně, byť šlo o skvělá zvířata z Andaluzie, však už byli vyčerpáni a taktika sevřené kolony veteránům neumožňovala, aby v plné šíři ukázali, čeho jsou schopni.

Za těchto okolností Milhaudova kolona pukla, generálovy dragounské pluky se daly na útěk, čímž rozložily a rozrazily L’Héritierovu kolonu za sebou a zanedlouho se onen mohutný útočný had změnil v neuspořádaný houf, pádící zpět tam, odkud vyjel. Někteří se ale nezastavili a cválali dál na sever, směrem k Probstheidě, na půl cesty k Lipsku! Rakouští jezdci Francouze chvíli pronásledovali, jakmile ale zahřměla děla od Galgenbergu, obrátili raději koně a vrátili se do výchozího postavení.

„Ten neobyčejný zápas trval tak dlouho hlavně dík Muratově nerozvážné bojovnosti. Nutno zde poznamenat, že pověst tohoto teatrálního monarchy jako skvělého jezdeckého velitele, Seydlitze Napoleonovy armády, byla nezasloužená a přežívala jen dík tomu, že nikdo nechtěl o Napoleonovu švagrovi říci pravdu. Murat byl k vedení velkých jezdeckých formací naprosto nezpůsobilý. Generálové, kteří veleli jiným armádním sborům, měli na paměti, že musejí svoje jezdecké brigády skrývat, jakmile se Murat objevil v jejich blízkosti, neboť by je po nich chtěl. To by znamenalo, že je povede a v nějaké nesmyslné bravádě zničí. Pokud velel velké mase kavalerie, velmi snadno nad ní ztrácel kontrolu a byl schopen řídit toliko to, co bylo v jeho bezprostředním okolí. Muži jako Latour-Maubourg, Nansouty a zejména vskutku schopný Montbrun dokázali, pokud je někdo neomezoval, obsáhnout vše kolem.“

Tato tvrdá, avšak oprávněná slova napsal generál Karl Wilhelm von Toll, náčelník štábu Barclaye de Tollyho. Murat vskutku u Liebertwolkwitz zůstal takticky daleko za svými protivníky, von der Pahlenem, von Röderem i von Klenauem. Sevřenými kolonami chtěl prorazit skrze protivníka jako beranidlo, útok u Preussisch Eylau se však v tomto ohledu neopakoval. Francouzi měli nejen sílu mastodonta, ale i jeho pohyblivost, a s přehledem manévrující protivník je nakonec udolal. Von Toll ostatně ve svých vzpomínkách charakterizoval právě Muratovo velení a jeho boj 14. října:

„Tentokrát si myslel, že bude radost velet regimentům dragounských veteránů, kteří se s Augereauem vrátili ze Španěl, a tito cenní válečníci dotvrdili svou pověst nepřetržitou statečností. Onen boj se ale odvíjel v neprospěch Francouzů, což, jak hlásili němečtí důstojníci, pramenilo ze skutečnosti, že francouzští koně byli v mnohem horším stavu než ty jejich. To umožňovalo vést jezdecké útoky i v pozdních akcích se stejnou energií a silou jako na počátku, zatímco koně francouzských dragounů byli uštvaní a zesláblí. Následkem toho ti schopní a ostřílení dragouni, jejichž cena v bitvě byla nenahraditelná, přišli takřka o třetinu svých sil včetně 500 zajatých.

Murat je nakonec stáhl pod ochranu francouzských baterií, kam je Pahlen, který by rád boj přerušil už předtím, nemínil pronásledovat.“

 

 

Rakouská pěchota podmaršálka von Klenaua se zatím bila s Lauristonovými pěšáky z Maisonovy divize dům od domu o Liebertwolkwitz. Pěší pluk IR 3 Erzherzog Karl se pod velením Obersta von Salise probojovával ke středu městyse a kolem druhé odpolední se infanterie v bílém dostala v krvavém boji přes kamennou hřbitovní zeď k místnímu kostelu, plnému vyděšených místních obyvatel, kteří doufali, že jim stánek Boží poskytne bezpečné útočiště.

Rakušané nedrželi hřbitov dlouho, protiútok 153. řadového je vrhl nazpět, Johann von Kleanau se ale nenechal odradit a velel do nového útoku. Ten vedla brigáda generálmajora Splényiho de Mihaldy (pluky IR 40 Ferdinand von Württemberg a IR 29 Lindenau), podporovaná praporem hraničářů z GR 13 Wallachisch-Illyrisches a od východu, ze směru od švédské reduty na Kolmbergu, postupu sekundovala pěší část brigády generálmajora rytíře von Paumgarttena. Útok, či spíše už protiútok Francouze vyhnal, ani to ale nebyl konec a v boji, v němž ani jedna strana nedávala pardon, dobyly dva další Maisonovy pluky (152. a 154. řadový) hřbitov nazpět.

Když v průběhu bitvy o Liebertwolkwitz dne 14.10.1813 chtěl poblíž vyvýšeniny Kolmberg předat depeši generálu Klenauovi jeho pobočník (adjutatnt) c. k. dragounský poručík hrabě Caj. Alberti de Poja, narozený roku 1791 v jihotyrolském Pergine, smrtelně jej zranila nepřátelská dělová koule. Byl pochován na hřbitově u kostela v sousední vesnici Seifertshain, kde mu byl v roce 1898 dodatečně zřízen  náhrobní pomník.
(Foto: K. Sáček, 2019)

 

Svědkem onoho zuřivého zápasu se stali obyvatelé městyse a místní farář pak po letech jejich svědectví shromáždil. Jedno z nich začínalo utrpením civilistů vyděšených už ranní dělostřelbou, která v dalších hodinách jen rostla:

„Kolem poledního propukla nedaleko od nás těžká dělostřelecká palba a střelba z pušek. Srdce pukalo při pohledu na paniku, která zachvátila ty, co se ukryli v kostele; vzrostla ještě víc zejména poté, co se roztříštila kostelní vrata a když dělové kule rozbily okna. Kulminovala, jakmile ti, co vyhlíželi okny ven, oznámili, že domy na Windmühlgasse hoří.

Bylo kolem čtvrté, když Francouzi vyhnali spojence ze vsi potřetí. Jeden francouzský důstojník vešel do kostela a (v němčině) se podivil nad tím, že jsme se rozhodli hledat útočiště ve stavení uprostřed bojiště. Přesto, jak pravil, bezprostřední nebezpečí teď nehrozí, a kdyby se mělo bojovat dál, řekne nám to.

Po půl hodině se objevil jeden voják a přinesl nám tu hroznou zvěst, že boj pokračuje. Krátce poté se rozbité kostelní dveře rozletěly a do zdí bušily dělové kule. Všichni byli vyděšení. Nakonec sebrala dcera sedláře Botheho odvahu a vyběhla z kostela, aby hledala svou matku. Běda, našla ji v její vlastní zahradě zabitou střelnou ranou.

Když jsme z kostela vyhlédli, ocitli jsme se tváří v tvář hrůzné scéně. Všude kolem leželi mrtví a umírající; vně hřbitova a na rynku stále ještě zuřil krutý boj muže proti muži. Hořící domy ty scény ozařovaly.

Jen s tím, co jsme měli na sobě, a s obavami o nám neznámý osud přátel i blízkých jsme prchali ze vsi k Lipsku. Za sebou jsme viděli, jak naše domy stravuje jeden po druhém oheň. Od čtvrtka 14. do neděle 17. celý prostor městyse hořel, někde kvůli dělostřelbě, někde kvůli bezstarostnosti vojáků, co se do domů nakvartýrovali. Nebylo nikoho, aby s plameny bojoval, neboť všichni obyvatelé z prostoru bitvy utekli.

Po celý ten čas Francouzi dál rabovali a ničili; kostel vyplenili až na holé zdi.“

Poslední Maisonův útok byl nesmírně vzteklý a přitiskl mnohé rakouské vojáky doslova zády ke kamenné hřbitovní zdi i ke hřbitovní bráně. Milost se nedávala a mrtví v bílých pěchotních i hnědých hraničářských kabátcích leželi u zdi jeden na druhém tak, jak klesli doslova přibiti francouzskými bodáky.

„Rakušané právě vyhnali Francouze a mnozí z těch prvně jmenovaných se nacházeli na hřbitově, z kteréhož vyvýšeného místa na ně vedli značně živou a nikoliv neúčinnou palbu z pušek. Rozhořčení Francouzi se nato vrhli útočným krokem k poli božímu a srazili Rakušany zpět; ti se chtěli stáhnout přes tržiště k vratům Božího pole. Ta ale nebyla otevřená a kule prolétaly skrz. Proto se celý rynek před vraty plnil dalšími ustupujícími Rakušany, kteří nemohli vrata otevřít. Vztek Francouzů stále rostl, francouzské bajonety je k vratům doslova přibodávaly a na 200 Rakušanů tu našlo mučednickou smrt,“ psal podle vzpomínek pamětníků liebertwolkwitzský farář Voigt.

V podvečer se z nebe spustil déšť a vypadalo to, že pokrývá chladná těla slzami...

Jeden ze současných vstupů na bývalý hřbitov u kostela v Liebertwolkwitz. Po levé straně byl v říjnu 1984 instalován prostý kámen s pamětní deskou, jejíž nápis připomíná:
14. října 1813 zde padli pěšáci rakouské a francouzské armády v boji s velkými ztrátami

(Foto: K. Sáček, 2019)

 

 

Přestože boj zuřil hlavně v trojúhelníku Liebertwolkwitz–Wachau–Güldengossa, bojovalo se i u Markkleebergu, byť nedlouho. Situace u řeky Pleissy na západním křídle francouzské obrany byla jiná, nezápolilo se ani tak zuřivě, ani tak dlouho a Poniatowského Poláci první útok (který byl spíše pokus o průnik a průzkum bojem) Ilovajského kozáků s Grodenskými husary snadno odrazili. Pak na Kamienieckého pěšáky a Umińského jezdeckou brigádu (kyrysníci a polští krakusové, obdoba hulánů) zaútočila jezdecká brigáda generála von Mutiuse, celkem šest eskadron slezského landwehru, které podporovalo něco ruských pěších myslivců generálmajora von Helfreicha. Polákům nedalo zastavení náporu mnoho práce a na odražení nepříliš kvalitních pruských miličních jezdců stačila děla. K Pleisse pak sice dojela Dukova ruská 3. kyrysnická divize, které posílila Ilovajského kozáky a Rüdigerovy kavaleristy, nikdo už ale neútočil ani zde, ani mezi Wachau a Liebertwolkwitz, neboť do prostoru bojů dorazil kníže Schwarzenberg a Wittgensteinovi dal rozkaz, aby boj přerušil.

„Navečer se obě strany stáhly daleko od dostřelu děl, Francouzi do svého prvotního postavení a naše jezdectvo za ves Güldengossa, kterou právě obsadila pěchota 1. a 2. sboru, zatímco generál Kleist se vypravil na Cröbern a Magdeborn. Z naší strany bylo velice moudré, že jsme nenasadili do onoho boje pěchotu, neboť hlavním cílem bylo vyhnout se jakémukoliv rozhodujícímu boji, dokud se celá armáda nespojí. Říkalo se ostatně, že nepřítel měl v boji velké ztráty a že neapolského krále málem zajal jeden pruský důstojník Neumarktských dragounů. Vše nám vyneslo na 700 zajatců,“ shrnul celou bitvu princ Eugen Württemberský.

Jaké byla bilance boje o Liebertwolkwitz? Maršál Murat utrpěl zjevně porážku a jezdectvo nasazoval víc než špatně v masivních sevřených kolonách, v nichž nešlo pružně reagovat a manévrovat, důležité ale bylo, že celá linie Markkleeberg–Wachau–Liebertwolkwitz zůstala v jeho rukách. Podle citovaného von Tolla však zbytečně plýtval silami včetně toho nejcennějšího, dragounů ze Španělska, což ostatně přiznával na francouzské straně i Sas Odeleben, když napsal:

„Osobní obětavost krále byla k ničemu stejně jako zkušenosti starých regimentů ze Španělska. V té hrozné seči byli převahou rusko-pruské kavalerie tak rozprášeni a posekáni, že spolu s nimi byly zničeny i nové Napoleonovy naděje…“

Překvapuje, že podobné hodnocení najdeme i ve vzpomínkách prostého poručíka Martina, který Tollovy memoáry znát nemohl:

„Pokud mě tedy chcete následovat na divadle onoho hrozného dramatu, můžete mě občas uvidět jako herce v nějakém zákoutí, spatříte mě ale i sedět v prvních diváckých lóžích jako diváka.

Mluvím o představení. Jistěže, viděli jsme jedno skvělé hned nazítří po našem příchodu, tedy čtrnáctého. Byl to jezdecký boj, v němž před námi manévrovalo deset až dvanáct tisíc kavaleristů, kteří na sebe po několik hodin útočili a šavlovali se. Žádný zápas v cirku, ani v tom císařském, nemohl nikdy uspořádat tak skvělé představení.

Tři tisícovky starých dragounů k nám přijely ze Španělska. Při pohledu na takové jezdce, z nichž jsme po katastrofě u Moskvy vídali jen nedokonalé kopie, se Murata zmocnilo nadšení. Byli pro něj tím nejlepším svého druhu a on se oddal radosti, že je ukáže nepřátelskému jezdectvu zblízka, možná ale zapomněl, že toto jezdectvo je nejméně tak dobré jako to jeho a bezpochyby mnohem početnější. Ty dlouhé řady dragounů, kyrysníků a francouzských husarů se pustily do střetu s ruskými kyrysníky Pahlenovými, s rakouskými Latourovými dragouny, s pruskými hulány, kteří opisovali křivky všeho druhu, jeli vpřed, ustupovali, tu vítězili, tu prohrávali. Zem se chvěla cvalem tolika tisíců koní, byli tu zářivé a rozličné uniformy, blyštivé šavle, svištění kulí se prolínalo s třeskem oceli, aby to vše pokrylo zem mrtvolami. (…) Nešťastný boj, v němž zmizela takřka celá naše nádherná jezdecká záloha. (…) Vojáci i důstojníci ze všech stran Muratovi spílali, že nás zbytečně připravil o tak cennou kavalerii.“

Spojence stály střety 1500 mrtvých i raněných mužů, přibližně 1000 zajatých vojáků a 600–650 zabitých koní. Nejvíce z tohoto počtu utrpěla rakouská pěchota, jediná koaliční infanterie, která se onoho dne v boji ocitla (874 mrtvých a raněných, 134 zajatých). Francouzské ztráty nebyly nikdy přesněji vyčísleny; Napoleonovo tvrzení, že Murat přišel o 400–500 mrtvých a raněných, zní příliš propagandisticky zkresleně.

Murat se sice ubránil, strategicky ale znamenal boj u Liebertwolkwitz velké plus pro spojence. Udrželi si strategickou iniciativu. Napoleon se musel vrátit od Düben zpět a předisponovat do Lipska vše, co jen šlo, jinak by neapolský král dalšímu spojeneckému náporu neodolal a město by padlo! Císař pospíchal a musel se obávat nejhoršího…

„V průběhu oněch bojů u Liebertwolkwitz a Wachau se Napoleon vprostřed probíhajícího tažení zastavil vlevo od hlavní silnice na Eilenburg a Wurtzen.

Podle rachotu děl a z hlášení si odvodil, že Lipsku hrozí katastrofa…,“ napsal Odeleben

 

 

Doporučené odkazy:

VOIGT, Theodor: Liebertwolkwitz in den Tagen der Schlacht bei Leipzig vom 14. bis 18. October 1813; nebst einer kurzen Chronik der Parochie, etc. Leipzig 1848, 47 S.
      www.google.cz/books?id=ix9YAAAAcAAJ

 

www.liebertwolkwitz-1813.de - Liebertwolkwitz - Ein Dorf im Jahre 1813

www.voelkerschlacht1813.de - Interessenverein Völkerschlacht bei Leipzig 1813 e.V.

 

V roce 2023 vydaná publikace:

MÜNCH, Reinhard - NABERT, Thomas: Ouvertüre zur Völkerschlacht: Das Reitergefecht bei Liebertwolkwitz am 14. Oktober. Leipzig 2023, 88 S.

 

 

Související příspěvky:

Jiří Kovařík: Bitva národů - vřava u Markkleebergu (16.10.1813) To, že se v Markkleebergu objevili Rakušané, nezjistili Poláci, ale až Francouzi z Augereauova IX. sboru, kteří od jedenácté posilovali Kamieneckého. Maršál sem okamžitě poslal generála Aylmarda, velitele 2. brigády Lefolovy divize, aby nepřítele z pravobřežní části Markkleebergu vyhnal. Rakušané vzdorovali útoku 34. a 35. provizorní půlbrigády houževnatě, neboť se zatím stihli opevnit, nedbali na zhruba osminásobnou přesilu...

Jiří Kovařík: Bitva národů: Merveldtův útok na Connewitz a Dölitz (16.10.1813)
Harald Skala: C. k. generálmajor František Maxmilián hrabě Des Fours