Dragouni císaře Františka – v letech 1768-1848 karabinníci a kyrysníci

01.08.2023 17:09

Výtah z dějin pluku rytmistra Arnošta Wenke-ho*; z rozkazu velitele pluku pro poddůstojníky a mužstvo pořídil a zčeštil Zdeněk z Lobkoviců roku 1897

 

Karabinníci Althannovi 1768-1774

Zřízení. Pluk zřízen byl z rozkazu Jej. Vel. císařovny a královny Marie Terezie dne 1. listopadu 1768 (v originálu chybně uvedeno 1868) v Šoproni (Oedenburg) a obdržel jméno „2. karabinnického pluku Michala hraběte Althanna, generála jízdy.“ Prvním plukovníkem byl Ferdinand hrabě Tige.

Zároveň byl také zřízen 1. karabinnický pluk „Vévoda Albert Sasko-Těšínský.“ (Nyní 3. pluk dragounský.)

Oba tyto pluky obdržely po 7 škadronách, z nichžto každá sestavena byla ze dvou setnin karabinnických nebo granátnických.

Původní oddělení. U pluku našeho byla sestavena:

Nynější 1. škadrona jako „středopravá“ (později: podplukovníkova 1.) z karabinníků hraběte Trauttmansdorffa (nyní 7. pluk drag.) a z granátníků Hessensko-Darmstadtských (rozpuštěn).

Nynější 2. škadrona jako „střední“ (později podplukovníkova 2.) z karabinníků „De Ville“ (rozpuštěn) a z granátníků „hraběte Bathyanyi“ (nyní 10. pluk drag.).

Nynější 3. škadrona jako „osobní“ (později plukovníkova 1.) z granátníků „knížete Liechtensteina“ (rozpuštěn) a hraběte Althanna (rozpuštěn).

Nynější 4. škadrona jako „plukovníkova“ (později plukovníkova 2.) z granátníků „Zweibrücken“ (nyní 15. pluk husarů) a z karabinníků hraběte Pálffyho“ (rozpuštěn).

Nynější 5. škadrona jako „středolevá“ (později 1. majora 1.) z granátníků „hraběte Kolovrata“ (rozpuštěn) a z karabinníků „Caramelli“ (nyní 2. pluk drag.).

Nynější 6. škadrona jako „podplukovníkova“ (později 1. majora 2.) z granátníků „vév. Modenského“ (rozpuštěn) a „vév. Württemberského“ (nyní 11. pluk drag.).

Konečně ještě sestavena byla 7. škadrona jako „majorova“ (později 2. majora 1.) z granátníků prince Savojského (nyní 13. pluk dragounů) a „Bettoni“ (nyní 8. pluk hul.).

Brzy na to byla z těchto 7 škadron sestavena ještě jedna, 8. (později 2. majora 2.)

Kroj. Oblek sestával tenkráte ze světložlutého kabátce a bílých kalhot do bot. Tmavočervené výložky, límce a bílé knoflíky byly tytéž jako nyní; přes to oblékal se černý kyrys. Na hlavě nosili černý klobouk; u prostých karabinníků byl lemován úzkou stříbrnou portou, tak jak byla předepsána pro kaprála kyrysníkův a dragounův. Poddůstojníci měli porty širší.

Ozbrojeno bylo mužstvo palašem (rovnou šavlí), karabinou a dvěma bambitkami. Bílý řemen, kterým karabina na koni po pravé straně jezdcově připevněna byla, byl ozdoben žlutou portou, odznakem to karabinníků.

Všickni důstojníci i poddůstojníci nosili mimo třapec na šavli jako odznak své důstojnosti ještě hůl. Nosili žlutý pás a poněkud pozlacený kyrys; zvláštních však odznaků rozličných stupňů důstojnosti nebylo.

Stáří a národnost mužstva. Mezi mužstvem, jež se při sestavení pluku sešlo, nacházelo se jich přes 200, kteří sloužili déle než 20 let; přes 600 jich sloužilo více než deset let.

Dle zemí byla největší část z Čech a z Moravy, mnoho jich pocházelo z Dol. Rakous, ostatní byli rodilí z jiných korunních zemí, někteří z Němec, ba i z Francie a z Vlašska.

Plat. Tehdejší měsíční plat karabinníkuv obnášel 7 zl. 45 kr., v nichž byly zahrnuty dva krejcary denního přídavku karabinnického.

Ženy a děti. Mnozí z mužstva byli ženati; pro děti jejich byla zřízena zvláštní škola, kterou vedl plukovní kaplan. Ženám bylo konati v kasárnách různé práce. 4 z nich směly spolu s každou škadronou do pole táhnouti.

Rozdělení. Rozdělení šarží bylo podobno dnešnímu; 2 šk. tvořily dohromady 1 divisi, tak že pluk měl 4 divise: plukovníkovu, podplukovníkovu, 1. majora a 2. majora.

Divise lehkých jezdců. Roku 1771 přeměněna divise 2. majora v divisi „lehkých jezdců“ („chevaux legers“). Odložiliť kyrys a obdrželi lehčí koně, zůstali však nadále v dosavadní souvislosti s plukem.

Přehlídky. „Althannovi karabinníci“ byli v letech 1768-1774 častěji přehlíženi a zkoušeni, tak obzvláště roku 1770, kteréžto přehlídky a zkoušky k úplné spokojenosti se vydařily.

 

Císař František I. jako majitel v plukovnické uniformě.
Dar císaře Františka Josefa, který byl majetkem pluku.

 

Karabinníci arciv. Františka 1774-1792

Arcivévoda František. Po smrti hraběte Althanna byl 12. listopadu 1774 jmenován arcivévoda František Josef, dědičný princ velkovévodství Toskánského, J. V. cís. Marií Terezií naším „prvním majitelem“.

Byl vnukem Jej. Vel. a synem arcivévody Leopolda, velkoknížete Toskánského (pozdějšího císaře Leopolda II.).

Pro přílišné mládí Jeho (narodilť se 20. února r. 1768) byl zároveň ustanoven polní maršálek hrabě Lacy za „2. majitele“ se všemi právy.

Jménem nejjasnějšího majitele a potomního císaře a krále svého honosil se pluk náš po více než 60 let. Naskytlať se mu příležitost během té doby na domácí, německé, nizozemské i francouzské půdě, pod velitelstvím 12 plukovníků, bojovati ve více než 160 bitvách, půtkách a srážkách; vždy pak vydobyl sobě slávy a prokázal se hodným jména nejjasnějšího majitele svého.

Pojmenování. Pluk nesl během té doby tato jména: Od r. 1774-92 „Arcivévody (dědičného, později korunního prince) Františka“, od března do července 1792 „Krále Františka“. Od r. 1792-1835 „Císaře Františka“. Roku 1798 byl pluk proměněn na pluk kyrysníků.

Války. Sledujme nyní statečný pluk svůj v polních taženích jeho na různá bojiště!

Válka o dědictví Bavorské 1778. Po desítiletém pokoji, ve kterémž mladý pluk náš na příští válku pilně se byl připravoval, dostalo se mu konečně dne 1. března 1778 rozkazu mobilisačního. Poprvé byl tu povolán do boje proti nepříteli.

Nepřítelem tím byl král pruský Bedřich II., který nechtěl smlouvu mezi Rakouskem a Bavorskem ujednanou za platnou uznati.

S radostí uposlechl pluk prvního toho povolání a odebral se, veden svým plukovníkem hr. Kavanaghem, z Uherského Kamence (Steinamanger) do Vídně a do Čech. U Ml. Boleslavi byl přehlížen J. Vel. císařem Josefem II., který sám převzal vrchní velení nad armádou.

První půtku svedla lehká divise (chevaux legers) našeho pluku, vedena majorem marquisem Lambertiem u Vlčic blíže Trutnova a zahnala přední tlupy nepřátelské. Dne 16. došlo u Hostinného (Arnau) zase ku srážce, při které lehcí jezdci naši opět se vyznamenali. Zvláště učiněna zmínka o kaprálovi Trengerovi, který velitele nepřátelského jízdectva s koně srazil; taktéž se vyznamenal karabinník Voršilka a obdržel za odměnu své statečnosti 8 dukátů.

Příštího roku (1779) ve válce pokračováno. Naši lehcí jezdci, kteří zimu strávili na slezských hranicích, konali neustálé objížďky a přinášeli nejdůležitější zprávy. Tak dostalo se město Habelschwerdt toliko následkem vyzvídací objížďky majora Lambertie-ho do našich rukou. Při tom zajat byl nepřátelský generál s 500 muži. Také u Warty došlo ku srážce, při které naši lehcí jezdci si statečně vedli.

Po této válce, která byla ukončena v měsíci květnu mírem pro Rakousko velice prospěšným, následovalo 12 pro náš pluk pokojných roků.

Císařovna Marie Terezie. Dne 29. listopadu 1780 zemřela vznešená zakladatelka pluku našeho císařovna Marie Terezie. Ještě na smrtelné posteli rozpomněla se na milovanou armádu Svou a odkázala každému vojínovi celý měsíční plat.

Čas míru. Tohoto času míru využitkoval náš pluk velmi prospěšně konaje častá pospolitá cvičení. R. 1781 byl J. Vel. císařem Josefem II. důkladně přehlížen a velice pochválen.

Významným pro tehdejší poměry jest jistý „rozkaz plukovní“, dle něhož celý pluk měl pro své bezvadné chování při cvičeních po celou zimu jen ob den „na procházku“ vyjížděti. Ovšem bylo tenkráte rekrutů nemnoho, jelikož služba vojenská byla dlouhá, ba i doživotní. Tak ku př. „prostý“ Firbas odevzdán byl do invalidovny po 42leté službě!

Roku 1782 konal pluk cvičení u Brandýsa, nejčastěji dle zvláštních návrhů cvičebních, vypracovaných 2. majitelem pol. marš. Lacym.

Pobyv rok v Kyjově (Gaya) na Moravě, vrátil se pluk opět do Brandýsa.

Toho času sloužil u našeho pluku jako rytmistr kníže Poniatowski, který později stal se králem polským.

Arcivévoda František velitelem pluku. Obzvláštní cti dostalo se našemu pluku, když dne 1. července 1787 k rozkazu J. Vel. císaře Josefa zavítal do Brandýsa náš první majitel arcivévoda František, aby po 6 neděl sám měl velení nad svým plukem.

Službě jízdecké „od kaprála do majora“ se byl Jeho cís. Výsost naučil dle Nejvyššího nařízení již dříve u kyrysníků: „Hohenzollern“ (nyní 8. pluk dragounů).

Avšak i jako velitel pluku zdokonaloval se arcivévoda ještě v osobním vedení menších oddělení.

Obzvláště rád vedl nynější 3. četu (Zug) 2. škadrony (tenkráte 6. četa podplukovníkova 2. šk.). Tato zůstala pod velením poručíka hr. Nostitze, z nařízení arcivévodova po celý čas pobytu Jeho v Brandýse ve službě štábní.

Když pak později stal se císařem, ráčil se ještě častěji po ní vyptávat; i říkalo se jí od té doby: „četa císařova“ (Kaiserzug), kteréžto pojmenování se udrželo až do dnešního dne.

Hned po příchodu Svém přehlížel Jeho cís. Výsost celý pluk dopodrobna, a sice dne 3., 4., 6. a 7. července všech 8 škadron, vždy jednu dopoledne, druhou odpoledne v jejich stanovištích Labském Kostelci, Staré Boleslavi, Nymburku (2 šk.), Hoříně, Mělníku, Lysé a Čelákovicích. Každá divise musila se představiti v jiné výstroji. Ukončiv přehlídky, oddal se arcivévoda-majitel co nejhorlivěji službě.

Každodenně si vyjel na cvičiště a sám určoval zaměstnání, vždy na 14 dnů napřed.

Při společném cvičení plukovním, které se téhož roku poprvé konalo na cvičišti blíže Staré Boleslavi, kterého se podnes užívá, vedl arcikníže František pluk Svůj vždy sám; plukovník Baron Kospoth při tom zaujímal místo velitele divise.

Na tomto místě třeba jest zmíniti se o velkém požáru, který vypukl právě před příjezdem J. cís. Výsosti a při němž se mnoho našich karabinníku vvznamenalo.

Válka proti Turecku. Ve válce s Tureckem, vypuklé roku 1788, náš pluk sice žádného účastenství neměl, avšak několik důstojníků súčastnilo se jí vynikajícím způsobem.

V hlavním stanu císaře Josefa, který sám měl nejvyšší velení, nalézalo se kromě obou našich majitelů (arcivévody Františka, který se měl ve válčení vycvičiti, a poln. marš. Lacy-ho, který měl přispívati císaři pánu svou osvědčenou radou) ještě 7 důstojníků našeho pluku, jako pobočníci a ordonanční důstojníci.

Při obležení turecké pevnosti Šabace, zahájeném arcivévodou Františkem, vypálivším první ránu dělovou, postavili se poboční generál k níže Poniatowski, jenž až do hodnosti majorské byl v našem pluku sloužil, rovněž i důstojníci Grace, Frossard a Nostitz (bývalý velitel císařské čety), několikráte dobrovolně v čelo útokem ženoucích oddělení.

Nostitz zahynul tam smrtí hrdinskou. Poniatowski pak a Grace byli raněni.

V témž polním tažení obzvláště se vyznamenal rytmistr ve průvodu pol. marš. Laudona. hr. Mahony (* Týž proslavil se později jakožto velitel „myslivců Mahony-ových), při útoku na pevnosť Novi. Ještě větších zásluh dobyl si jmenovaný rok na to v bitvě u Martinešti (ve Valašsku) tím, že dobrovolně pronásleduje nepřítele, mnoho přispěl ku vydobytí 10 děl. Za to byl hned na místě jmenován rytířem řádu Marie Terezie. Jest pak vyznamenání toto nejvyšším, kterého rakouský důstojník dosíci může.

Majitel náš, arcivévoda František, podal v celém tomto tažení důkaz zcela neobyčejné udatnosti a chladnokrevnosti. Tak na př. u Šabace a u Novi, obzvláště pak při obléhání Bělehradu. Vytrvalť tam za nejprudší palby z děl, i když vedle Něho byla pobočníkovi Jeho Grace-ovi utržena noha, a roznítil tím vojsko k nadšenému, vítěznému útoku. Za udatenství toto, vylíčené ve zprávě pol. marš. Laudona, obdržel arcivévoda velkokříž řádu Marie Terezie.

Dne 20. února 1790 zemřel ve Vídni Jeho Vel. císař Josef II.

Roku 1791 přitáhl pluk veden jsa plukovníkem bar. Kölblem do Prahy, aby se súčastnil slavností při korunovaci císaře Leopolda II. za krále českého. Bylť pluk jediným jízdeckým oddílem, jenž tam tenkráte službu konal.

 

Karabinníci císaře Františka 1792-1798.

Když pak císař již dne 1. března 1792 zemřel, dosedl korunní princ František, náš 1. majitel, na trůn otců svých jako král český a uherský.

Byv zvolen dne 5. července za císaře římsko-německého, byl dne 14. t. m. korunován.

Vzhledem k tomu změnil pluk náš v tomto roce dvakráte své jméno.

Pluk ležel tenkráte v Kamenci Uherském (Steinamanger). V listopadu však byla lehká divise mobilisována a odtáhla do Horních Rakous, kdežto 1 div. karabinnická byla přeložena do Vídně.

 

Francouzské války.

Přehled. Nyní následovala téměř nepřetržitá řada válečních roků. Jsou to tak zvané války francouzské, jichž účelem z počátku bylo bojovati proti nové francouzské republice, povstavší po popravě krále Ludvíka XVI.; později byly vedeny ku obraně proti věhlasnému podmaniteli císaři Napoleonovi; posléze pak dosáhly potření jeho.

Války tyto vedly téměř všecky národnosti evropské, bud samostatně, nebo různě spolčeny, s měnivým štěstím až do roku 1815, tedy plných 23 let.

Dějepis dělí války francouzské, kterých se Rakousko súčastnilo, na I., II. a III. koaliční, na válku roku 1809 a na boje za svobodu 1813-1815.

Úlohou naší bude, abychom v stručném přehledu na paměť uvedli, jak nad míru slavně si vedl pluk náš v těchto dlouhých krvavých bojích.

 

I. válka koaliční 1792-1797

Tažení roku 1792 pluk náš se nesúčastnil vyjma rytmistra hr. Chorinského, ord. důstojníka při armádě.

Na počátku polního tažení r. 1793 setkáváme se se svou lehkou divisí vedenou majorem Kornhoferem při armádě pol. marš, vévody Koburgského v Nizozemsku.

Bojovala tam statně v několika bitvách, jmenovitě u Ayeneux. Rytmistr baron Favier du Noyer nemálo dopomohl k rozhodnutí tohoto dne, an, jsa příliš sláb, aby provedl útok, jezdce své jednotlivě proti nepřátelským dělům posílal. Lehcí jezdci rekovně dojížděli až ku samým dělům a postříleli francouzské dělostřelce svými bambitkami!

U Tirlemontu opět se vyznamenal major Kornhofer rekovným útokem na dělostřelectvo. Tam padl nadporučík Lerch. Strážmistr Pelhřimovský vysekal raněného nadporučíka svého, barona Reischacha.

U Saultainu spůsobili naši lehcí jezdci „strašné krveprolití mezi utíkajícími nepřáteli“, jak zní doslovné zpráva o této srážce.

Rytmistr Favier zmocnil se se svou divisí pevnosti Meninu, vniknuv do ní zároveň s prchajícím nepřítelem. Při tom ztratil pouze 5 mužů. Při mnohých jiných ještě příležitostech bojovali jezdci naši v tomto tažení s okázalou statečností, takže mnoho jich obdrželo vyznamenání.

Ještě téhož roku měly se konečně dostati také divise karabinníků proti nepříteli.

Dne 24. dubna 1793 obdržely rozkaz, aby byly připraveny na pochod. Z Vídně odebraly se, vedeny plukov. Kölblem, dne 1. května nejprve na horní Rýn k armádě pol. marš. hr.Wurmsera.

Příležitost vyznamenati se naskytla se jim brzo v srážce u Landau, ve které ztratily 45 padlých, raněných a pohřešených; pluk. Kölbl byl na několika místech poraněn.

Francouzský generál, který tuto bitvu byl prohrál, byl z rozsudku vlády své popraven. Nová francouzská republika vůbec zacházela tenkráte se svými nešťastnými vojevůdci nad míru krutě. Pouze ve válkách roku 1792, 1793, 1794 bylo 57 generálů, kteří byli s neprospěchem bojovali, popraveno!

I na jiných místech vyznamenal se náš pluk v tomto tažení: U Weissenburgu súčastnil se přepadení, u Riedheimu dobyl major Weeber 2 děla, u Ohlungen řítil se podplukovník Monroë na 1500 nepřátel, odehnal jezdce a posekal největší čásť pěchoty.

Obzvláště pak u Niederbronnu vykonala jízda „divy statečnosti“, jak zní zpráva o boji. „Nebylo důstojníka ani karabinníka, který by nebyl měl šavle zakrvácené až po jílec.“

Major Weeber, dle několika podaných zpráv, častěji svými jezdci rozhodl den; tak na př. dne 16. a 22. prosince u Fröschweileru.

V tomto roce utrpěl náš pluk největší ztráty ze všech pluků jízdných. Jelikož všichni vyšší důstojníci byli raněni, převzal rytm. 2. tř. hr. Chorinský prozatímně velení pluku.

Vyjma řád Marie Terezie, nestávalo toho času žádných jiných odměn pro důstojníky kromě pochvaly a zmínky ve zprávě o boji učiněné. Těchto pak dostalo se v tomto tažení 11 důstojníkům, některým 2-5kráte. Mnozí z mužstva obdrželi záslužnou medaili.

V tažení roku 1794 vedl naši lehkou divisi nově jmenovaný major Favier du Noyer. Jak z rozličných zpráv o bitvách vysvítá, zápasila všude s nevšední statečností.

Obzvláště súčastnila se boje u Landrecie, kde lehcí jezdci Horák a Richtermatz vysekali své důstojníky, pak u Cateaux Cambresis, u Tournay a u Fleurus.

U Tournay rozhodli lehcí jezdci spolu s některými jinými škadronami den skvělým útokem na nepřátelskou pěchotu.

Císař František velel tohoto dne v bitvě osobně.

Divise karabinníků nedostaly se v tomto roce před nepřítele. Bylyť použity spolu s jiným vojskem sboru gen. Staadera k obsazení Brysgavy (Breisgau).

V lednu roku 1795 sešly se konečně opět po dvouletém odloučení všecky 4 divise pluku našeho v zimních bytech v Rimbachu blíže Mannheimu.

Na jaře súčastnily se společně různých ubytování po dědinách a rozličných polních stráží.

V srpnu rozloučila se ale lehká divise opět s plukem, byvši povolána k armádě Wurmserově na horním Rýně; kdežto 3 divise karabinnické zůstaly na dolením Rýně, kde velel polní marš. Clerfait.

Tažení trvalo až do pozdní zimy.

Karabinníci naši vyznamenali se při osvobození pevnosti Mohuče. Potom táhli s celou armádou směrem k Mannheimu, Wurmserem obléhanému; i podařilo se Clairfaitovi zameziti osvobození této pevnosti Francouzy.

Divise lehkých jezdců byla se súčastnila celého obléhání Mannheimu, který se konečně Wurmserovi vzdal.

Později bylo lehkým jezdcům na horním Rýně podstoupiti několik půtek.

U Schoppu učinil major Favier du Noyer útok na čelo nepřátelského praporu, kdežto strážmistr Kellner spolu s kaprálem Langem a několika jezdci osadu objeli a nepříteli padli v bok. 120 mužů, mezi nimi 14 důstojníků, vzdalo se naší divisi, ostatní byli posekáni.

Příměří dne 31. prosince uzavřené skončilo dne 1. června 1796.

Tu pak bojovali naši karabinníci jako v předešlém roce na dolením Rýnu, kdež byl převzal vrchní velitelství arcivévoda Karel. Súčastnili se vynikajícím způsobem slavných vítězství, kterých dobyl věhlasný vojevůdce tento u Ambergu a Würzburgu.

Pluk přebředl tu řeku Mohan (Main) a podnikl, veden jsa statečným plukovníkem Monroëm, 2 skvělé útoky.

Ve zprávě o boji tom byl obzvláště jmenován a pochválen. Zanechal v boji přes 100 mrtvých, raněných a zajatých, taktéž přes 100 koní.

Lehcí jezdci naši zápasili zatím na horním Rýnu. (Arcivév. Karel převzal brzy nejvyšší velení nad veškerým vojskem.) U Malše došlo několikráte k seči. U Kannstadtu podařilo se divisi zameziti přechod Francouzů po velice důležitém mostě. U Fricke zvláště se vyznamenal strážmistr Maroušek, který statečným útokem zachránil sbor dobrovolníků srbských, ve zlé tísni se nalézající.

Při srážce předních stráží blíže Augšpurgu přeplavilo 1/2 škadrony lehkých jezdců 31 pěších, rovněž srbských dobrovolníků, na svých koních přes dravou řeku Lech. U Dáchova padl do zajetí kadet šl. Thillhauser se 14 jezdci. I podařilo se mu podstrčiti několik nožů svým spoluzajatcům. Při dopravě pak rozřízli na znamení kadetovo náhle pouta svá, strhli své průvodce s koní a odebrali jim zbraně. K večeru pak navrátil se mladý hrdina s osvobozenými zajatci a zajatými průvodci ku vlastní armádě zpět.

Jmenovitě však vytknouti dlužno putku u Schönesbergu, neboť vykonány tam 3 hrdinské kousky, jimž každý největšího uznání dopřáti musí:

Jedna škadrona lehkých jezdců obdržela rozkaz objeti křídlo nepřátelské. Při tom bylo jí jeti lesíkem. To zhlédl plukovník nepřátelského jízdního pluku, k ochraně křídla nedaleko postaveného. I dojel, aby se lépe o stavu věcí přesvědčil, ku řadě svých vlastních šarvátníků (Plänkler) až k samému lesu. V tom řítí se lehký jezdec Slavík v plném letu středem nepřátelských šarvátníků zrovna na plukovníka, pronásleduje jej přes široký příkop, zajme jej a přivede jej před očima celého nepřátelského pluku ku svému brigádníkovi, gen. Devayovi! V témž okamžiku žene se rytmistr Halacz z Fischenbachu se svou škadronou tím rekovným činem nadšenou útokem na nepřátelský pluk všecek zaražený a donutí jej k útěku!

Téměř v stejné chvíli provedl strážmistr Vohanka smělý, hrdinský kousek: Francouzové udržovali silnou střelbu na jedno oddělení zmíněného sboru srbských dobrovolníků, tak že tito již dále ku předu postupovati nemohli. Strážmistr tu postavil 4 jezdce za les a velel: „Marsch“ jakoby za ním stálo větší oddělení jízdectva.

Sám pak, nedbaje střelby, vyjel proti Francouzům a volal na ně, aby přestali stříleti, že má s jejich velitelem co jednati. Tento opravdu předstoupil, načež jej Vohanka vyzval, aby se vzdal. Pakli se nevzdá, že bude se všemi svými vojíny posekán! A skutečně, polekán touto rázností, velitel k tomu přivolil a složil se 2 důstojníky, 5 poddůstojníky, 78 vojíny před strážmistrem zbraně, načež tento všecky jako válečné zajatce generálovi Devayovi odevzdal!

Konečně se ještě vyznamenal kaprál Lang, který již roku 1794 u Grand Blocus a tohoto roku u Schoppu byl hrdinské činy provedl.

Bylť dostal rozkaz, aby sebral se 12 muži zbraně a výzbroj oněch Francouzů, které Vohanka byl zajal.

Při této práci spatřil z nenadání silné nepřátelské oddělení. Rychle odhodlán jede Lang sám jim vstříc, oznamuje, že odpor jejich nebude dlouho trvati, a vyzývá je, aby se vzdali, jinak že brzy sem přibude více vojska, které je již ku vzdání donutí!

Opravdu i toto oddělení složilo zbraň, v domněnce asi, že se nalézá ve svrchovaném nebezpečenství, a kaprál Lang zajme: 1 plukovníka, 13 důstojníků a celý prapor!

Takým způsobem tedy 2. majora (lehkých jezdců) 1. škadrona tohoto dne byla porazila jízdecký pluk, zajala 2 plukovníky, 16 důstojníků a celý prapor a ještě 78 mužů a donutila tím nepřítele k ústupu. (* Tyto skoro k víře nepodobné hrdinské činy, právě jako všecky ostatní události, možno dle spisu prokázati.)

V tomto roce súčastnila se táž divise ještě obléhání pevnosti Kehlu a několika jiných srážek a půtek i zápasila všude znamenitě.

Polní tažení příštího roku (1797) trvalo nad míru krátce. Pouze divise lehkých jezdců se dostala jednou k srážce s nepřítelem. Brzy bylo uzavřeno příměří, a 18. října mír (v Campo-Formio).

V tomto roce byl přidělen našemu pluku princ Kristian, bratr krále dánského, jako 2. plukovník.

 

Kyrysníci císaře Františka 1798-1867.

Dne 1. června 1798 byl pluk náš proměněn ve pluk kyrysnický a musel odevzdati lehkou divisi svou nově zřízenému pluku kyrysníků gen. Melase (nyní 12. pluk. drag.).

Dosavadní klobouk ustoupil nové, nyní ještě předepsané přílbici.

S těžkým srdcem rozloučili se kamarádi s oběma švarnými škadronami, které sobě v minulých dlouhých taženích nejvíce zásluh byly vydobyly. Nový pluk získal jimi vzorné oddělení se 4 zlatými a 16 stříbrnými medaillemi.

Nynější „kyrysníci císařovi“ strávili následující krátký čas míru na Moravě.

 

II. válka koaliční 1799-1800.

Následkem nových neoprávněných nároků Francouzů roznícena v roce 1799 tak zvaná II. válka koaliční, která trvala 2 léta.

Po vypuknutí války nalézáme kyrysnický pluk svůj na pochodu do jižního Německa k armádě arcivévody Karla, s touto pak do Švýcarska. Odtamtud po příchodu spolčených Rusův opět nazpět do jižních Němec.

Tam došlo k několika srážkám. U Hoffenheimu byl raněn náš plukovník Weeber tak, že musel předati komando. Brzy však se zase navrátil a vedl pluk u Odenheimu opět k útoku na oddělení pěchoty zcela bezstarostně táhnoucí.

Pěšáci úplně rozptýleni a přes 300 mužů od kyrysníků zajato.

Po krátkém zimním odpočinku povolán byl (roku 1800) náš pluk k nové činnosti nejprve v armádní divisi jízdecké poln. podmaršálka bar. Kospotha, bývalého plukovníka svého, později pod princem Lothrinským. V půtce u Engenu bojoval pluk několik hodin za nepřetržité střelby z ručnic a tím rozněcoval granátníky ku zmužilosti. Kyrysník Zelenka zachránil raněnému granátnickému nadporučíkovi život tím, že jej vyzdvihl na svého koně. V bitvě u Mösskirchu ztratil pluk v několika velice srdnatých útocích 29 mužů, mezi nimiž majora Henna a 4 jiné důstojníky, nad to 74 koní.

Císař František sám se dostavil toho roku na bojiště. Plukovník Weeber, který od zřízení pluku, tedy 32 let, od poddůstojníka v něm sloužil, byl jmenován generálem a brigádníkem pluku. Proslulý hrdina Favier du Noyer následoval po něm v hodnosti velitelské. Také pod tímto plukovníkem dosvědčil pluk náš starou pověst svou v několika půtkách.

V nešťastné bitvě u Hohenlinden kryli kyrysníci spolu s 13. pl. dragounským (nyní 16. pl. husarský) ústup pěchoty skvělým útokem a tím ji zachránili před zkázou.

Kyrysník Braitsch zachránil svou srdnatostí svého plukovníka, který byl přišel o svého koně. Ztráty tohoto dne byly dosti značné.

Ještě více bitek bylo pluku obstáti, nežli mír uzavřený v Lunevilu válce této konec učinil.

Léta pokoje. Nyní následovalo 5 let pokojných, která pluk strávil dílem v Uhrách, dílem ve Vídni. V té době počet škadron rozmnožen na 8. Dosavadní doživotní povinnost ke službě proměněna ve 12tiletou; také cop, který dosaváde každý dle předpisu nositi musel, byl odstraněn.

Dne 10. srpna r. 1804 přijal císař František titul i hodnosť dědičného císaře rakouského.

 

III. válka koaliční 1805.

Mezi tím byl se vyšinul Napoleon Bonaparte, generál a I. konsul francouzské republiky, k hodnosti císaře Francouzů. Neoprávněným přisvojováním území zavdal příčinu k opětné koalici evropských mocnářství, ku které také Rakousko přistoupilo.

Brzy válka vzplála znova. Bohužel postihlo armádu hned na počátku velké neštěstí, jelikož se podařilo císaři Napoleonovi v městě Ulmu sevříti a zajmouti 30.000 mužů.

Postupu Francouzů Německem a Rakouskem nebylo lze odolati; tiskli císařská vojska až do Moravy. Tam došlo k nešťastné pro nás bitvě u Slavkova (Austerlitz), ve které Rakušané a Rusové zápasili s Francouzi.

Naši kyrysníci vedeni novým plukovníkem svým šl. Motzenem spolu s jinými našimi a ruskými jízdními pluky s hrdinskou srdnatostí kryli ústup poražené armády.

Počet jezdců našeho pluku zmenšil se následkem ztrát na bojišti, pak nemocí, způsobených převelkým namáháním a nesnázemi kruté zimy, z 1100 na 360!

Na tuto krátkou, ale krvavou válku následovalo opět několik roku míru.

Léta míru. Pluk je strávil v rozličných místech Uher. Počet 8 škadron opět redukován na 6. V tomto čase vyšel proslulý služební řád (Dienstreglement), který, maje za původce arcivév. Karla, dle potřeb času změněn až podnes v platnosti trvá.

R. 1806 složil císař František starobylou hodnosť německého císaře.

 

Válka r. 1809.

V roce 1809 opět vypukla válka proti císaři Napoleonovi, a vedlo ji tentokráte Rakousko samo.

Náš pluk byl přidělen k armádě arciv. Karla do jižních Němec a súčastnil se s ní několika půtek, jako na př. bitvy u Eggmühlu, ve které s měnivým štěstím zápasil a mnoho ztrát utrpěl.

Pak se dala armáda na pochod skrze Čechy k Vídni, by se ještě jednou postavila proti podmaniteli.

U Ašpru (Aspern) došlo ku 3denní bitvě, která skončila skvělým vítězstvím arciv. Karla.

Tento, uchopiv se korouhve, sám se postavil v čelo útokem ženoucího vojska! I v tomto boji byl pluk náš vynikajícím způsobem činným. Plukovník z Motzenu byl těžce raněn, pluk ztratil 8 důstojníků a více než 40 mužů a koní. Obzvláště se vyznamenali: strážmistr Halík, kyrysník Szekler, který vysekal nadporučíka hr. Paara, kaprál Němec, který přenechal svému plukovníku svého koně a ihned na jiném koni opět útoku se súčastnil, a m. j.

Plukovník z Motzenu jmenován generálem, bohužel však za nedlouho ranám svým podlehl.

V tomtéž tažení měl pluk náš pod novým komandantem svým, hr. Desfoursem, ještě několikráte příležitost vyznamenati se, tak n. př. u Wagramu, kde provedl dva hrdinské útoky, taktéž u Znojma.

Ztráty byly tak přílišné, že pluk po uzavření míru tvořil toliko jedinou divisi!

V letech míru 1809-1813 ležel pluk v Uhrách.

Tenkráte stál císař Napoleon na vrcholu své slávy. Byl se stal zetěm císaře Františka a celá Evropa mu byla poddána nebo s ním spolčena.

V domýšlivé tu důvěře v sebe sama zdvihl r. 1812 známou válku proti Rusku, jejíž výsledek pro něj byl zdrcující, neboť největší část armády jeho přišla při tom na zmar. Štěstěna počala jej opouštěti.

 

Boj za svobodu 1813-1814.

Roku 1813 došlo k nové smlouvě mezi Rakouskem, Ruskem, Pruskem a Anglií: i počal velký boj za svobodu.

Svěcení praporců. Náš pluk byl přidělen armádě pol. marš, knížete Schwarzenberga, jež ležela z počátku v Čechách, i dostalo se tam našim kyrysníkům převeliké cti, jakou se snad žádný jiný pluk na světě honositi nemůže.

Pluk totiž potřeboval nových praporců, jelikož staré v předešlých krvavých bojích byly již velmi sešly. Císař František tedy nařídil, aby 3 praporce nové (1 pro každou divisi) před celou armádou v Jeho a spolčených mocnářů přítomnosti slavně byly posvěceny.

Svěcení konalo se dne 19. srpna 1813 za překrásného počasí.

Armáda rozestavená v několika šicích mezi Vránou [správně: Vraným] a Ředhoští blíže Libochovic, přivítala mocnáře hřímavým „ať žije!“ Po skončené přehlídce jednotlivých šiků započala povznášející slavnost. Plukovník hrabě Desfours podával mocnářům kladivo a hřebíky. První hřeb zarazil car ruský Alexandr do praporce divise plukovníkovy, druhý zarazil král pruský Bedřich Vilém, třetí náš Nejvyšší první majitel císař František.

Čtvrtý hřebík zarazil anglický gen. Stuart, pátý poln. marš, kníže Schwarzenberg.

Stuhy korouhevní darovaly: velkokněžna ruská Marie Pavlovna, princezna pruská Charlotta a baronka Bersina ze Siegenthalů, choť našeho tehdejšího druhého majitele. (* Stuhy tyto jsou dosud majetkem pluku.)

Když na to hr. Desfours pluk krátkou, nadšenou řečí oslovil, propukl tento znova v hlučné provolávání „ať žije“, ku kterému se celá armáda připojila.

Tím ukončena tato, pro náš pluk navždy nezapomenutelná slavnost’.

 

Slavnostní svěcení nové standarty během slavnostní přehlídky u Vraného v roce 1813 podle Oscara Rexe,
ilustrátora plukovních dějin Geschichte des k. u. k. 1. böhm. Dragoner-Regiments Kaiser Franz.

 

 

Polní tažení 1813. Za nedlouho naskytla se příležitost, aby nové praporce obdržely křest ohněm.

Ještě téhož měsíce súčastnil se pluk 2denní bitvy u Drážďan.

Hrozné počasí v těchto dnech panující nedopouštělo ani řádného zápasu, tak že vojsko zkusilo vichrem, zimou a deštěm více nežli bojem. Kyrysníci zápasili pak u Chlumu (Kulm) a vydobyli sobě ve slavné jízdecké seči u Libertwolkvic (Wachau) velikých zásluh. Súčastnili se tam ve sboru gen. Klenaua útoku, provedeného v rozhodujícím okamžiku v bok světoznámého jízdectva krále neapolského Jachima Murata a získali si při tom nesmrtelné slávy.

Dne 16., 18. a 19. října svedena veliká bitva u Lipska, kterou zlomena moc Napoleonova. Veden nově jmenovaným plukovníkem z Wiebbekingů, starým to Františkovým kyrysníkem, který již r. 1771 jako prostý karabinník byl do pluku vstoupil, vedl si pluk v sečích těchto dnů nadmíru statečně.

Hned prvního dne bojoval, opět přidělen jsa ku sboru Klenauově, velmi udatně protifrancouzskému jízdectvu.

Obzvláště se vyznamenali kyrysník Herrmann a trubač Smisík, kteří již ztracených děl opět vydobyli.

Podplukovník baron Zobel málem by byl býval zastřelen francouzským jezdcem, když v tom kyrysník Wolf bambitku mu vyrazil a jej s koně srazil. Strážmistr Němec bránil se pěšky proti 5 jezdcům. 2 zabil, ostatní prchli.

Také ve dvou posledních dnech dostal se pluk náš do seče. Mnoho důstojníků i mužů se tu vyznamenalo, tak na př. strážmistr Kasteyer, který obdržel zlatou medailli a j.

1. vpád do Francie 1814. Ve vítězném tažení pokračováno až do Francie. Pluk tam táhl Švýcarskem a bojoval několikráte znamenitě na francouzské půdě. Tak u La Rothière a u Troyes. Útok tam rytmistrem Du Blaiselem na nepřítele podniknutý hlavně tím se podařil, že kaprál Petrák padl se svou četou nepříteli v bok.

Kyrysník Čejka přenechal v nejkrutější seči svému rytmistrovi svého koně.

Nejpamátnějším však dnem snad celých našich slavných dějin jest 25. březen 1814, den bitvy u La Fère Champenoise.

Od svítání již zápasil pluk v bitvě té s nepřátelskou pěchotou i s jízdectvem.

Dvakráte byl hnal útokem a nepřítel již počal ustupovati před spolčenými vojsky. Avšak 4 pluky mladé gardy francouzské měly úlohu spolu s 9 děly tento ústup krýti. Tu nařídil polní podmarš. hr. Nostitz dvěma plukům kyrysnickým císařovu a velkoknížete Konstantina (nyní 8. pl. dragounů) hnáti útokem proti nim. Jak litá vichřice přihrnuli se tu srdnatí jezdci, nic jim nemohlo odolati! Dělostřelci byli porubáni, než byli s to děla svá vypáliti, čtverce pěchoty rozehnány. Vše posekáno nebo zajato, zajat také velitel, generál Jamin.

Car ruský Alexandr, který se s nejvyšším velitelem knížetem Schwarzenbergem se sousední výšiny na boj ten díval, hned na to poslal svého pobočníka ku plukovn. Wiebbekingovi, by mu vyslovil Jeho blahopřání. Dle podané zprávy „vydobyl si pluk nesmrtelné slávy“. Ze mnohých rekovných činů tohoto dne buďtež podotknuty tyto: Hrdinové kaprál Handlíř, Bohl, Heger, kyrysníci Maršálek, Micko, Čejka, Slanina, Hora, Teutschmann, Vejda, Gruss, Pelcíček a Hodina hnali se přede všemi ostatními ku předu, porubali obsluhu 7 děl a dobyli jich! Kyrysníci Benda a Lorenz dobyli několika vozů se střelivem.

Kyrysník Sítek, skočiv s koně, klestil si cestu mezi bodáky přímo do středu nepřátelského čtverce a zajal tam se nalézajícího generála Jamina. Též Petrák a Smisík opět se vyznamenali. Kyrysník Herrmann vytrhl 2 důstojníky z celé spousty francouzských vojínů a zajal je.

Též pluk „velkokn. Konstantina“ toho dne vykonal mnoho hrdinských činů.

Přirovnáme-li ztráty k vykonaným statečným činům, shledáme je nepatrnými. Obnášely 5 mužů mrtvých, 4 důstojníky a 6 mužů raněných.

Paříž a návrat. Pluk pokračoval ve svém pochodu ku Paříži, bojoval pod samými zděmi toho města a zůstal pak, když byl boj zastaven, posádkou v jednom z předměstí.

Dostalo se mu cti býti na Martově poli přehlíženu od císaře Františka.

Oddělení pluku provázela císařovnu Marii Louisu, dceru císaře Františka, při odjezdu jejím, když manžel její se vlády byl vzdal, až na hranice Francie.

Na to se pluk vrátil do Rakous.

Dlužno podotknouti, že gen. hrabě Desfours, brigádník a bývalý velitel našeho pluku, v čele své brigády si byl vydobyl u Lipska řádu Marie Terezie.

2. vpád do Francie 1815. Ještě jednou měly býti spolčené armády povolány do zbraně, když totiž Napoleon z ostrova Elby, kamž byl vypověděn, náhle se navrátil a vlády se zmocnil.

V následujícím nyní krátkém tažení, ve kterém Napoleon konečně byl poražen a svého trůnu na vždy zbaven, nepřišel náš pluk, tak jak vůbec největší část armády naší, již ku srážce s nepřítelem. Súčastnil se však druhého vpádu do Francie, kdež zůstal do měsíce října. V okolí Dijonském konána v září velká cvičení.

Návrat. Slavnost medaillí. Šopron. Konečně obdržel pluk rozkaz, aby se navrátil. Na zpátečním pochodu slavil ve Welsu 13. února 1816 narozeniny Jeho Veličenstva, při kteréž příležitosti mužstvu odměny za statečnost’ rozděleny byly, a sice 1 zlatá a 24 stříbrných medaillí a 24 dukátů.

Při pochodu hlavním městem Vídní dostalo se pluku, když byl přehlížen korunním princem Ferdinandem a poln. marš, knížetem Schwarzenbergem, velké pochvaly.

Cestou do Kyseku (Güns) v Uhrách, kamž pluk určen byl, zastavil se na den odpočinku v Šoproni, místě svého zřízení.

I vyžádal si plukovník Wiebbeking týž byt, ve kterém tenkráte, před 45 lety, byl bydlel první plukovník hr. Tige, a před kterým on sám jako prostý karabinník byl stál na stráži.

 

Léta míru 1816—1848.

Nyní následuje řada 32 let míru a pokoje. Pluk náš pobyl rok v Kyseku a rok ve Vídni, načež zůstal plných 30 let v Brandýse n. L.

V roku 1816 uveřejněn list Jeho Veličenstva o nadání jednatele dvorní vojenské rady Dieffenbacha.

Jedno z nadání těch bylo určeno pro starého, zasloužilého invalidu, druhé pro „ženu vojáka dětmi obtíženou“.

Při pobytu ve Vídni, dostalo se pluku cti, býti přehlíženu císařem Františkem a carem Alexandrem.

Dne 23. května 1820 súčastnil se pluk v Praze, byv zatím přeložen do Čech, pod vedením nového plukovníka z Bretfeldů, pohřbu poln. marš. kn. Schwarzenberga, slavného vítěze u Lipska. Dřívější velitel, rek Wiebbeking, byl se po 49leté službě odebral na odpočinek, když byl 48 let strávil v našem pluku!

50leté jubileum majitele. R. 1824 co nejslavněji slaveno 50leté jubileum J. Vel. císaře Františka jako prvního majitele pluku našeho.

Jeho Vel. císař pán prokázal pluku neobyčejnou milost, že se ráčil spolu s císařovnou Karolínou Augustou dne 19. června do Brandýsa dostavit!

Téhož dne konána na cvičišti přehlídka pluku. Císař pán řídil koňmo všechny pohyby i obraty dle vlastnoručně sestaveného cvičebního listu. Císařovna pak sledovala cvičení v kočáře.

V poledne odbývána dvorní hostina, a odpoledne koncert kapely plukovní řízením štábního trubače Smisíka u Lipska vyznamenaného.

Jeho Vel. císař dal komandujícím generálem vysloviti pluku Svou Nejvyšší spokojenost. Taktéž povolil veškerému mužstvu dar 3denního platu.

4. pak října tohoto roku slavil teprve pluk vlastní jubileum. Ku jeho poctě byl sepsal auditor Vokurka první dějiny našeho pluku.

V den slavnostní světícím biskupem pražským Píštěkem posvěcena po velké mši sv. skvostná korouhevní stuha, dar J. Vel. císařovny, načež plukovník Bretfeld pronesl nadšenou řeč.

Slavnost skončila častováním mužstva ve zvláštním veselém ležení.

Přehlídky. V létech, která nyní následovala, pracoval pluk bez přestání o svém zdokonalení.

Mnohá novota zavedena jak v předpisech tak ve výzbroji. Ve velitelství pluku následovali po sobě plukovníci bar. Taxis (1827) a bar. Esch (1831). Opětně dostalo se pluku příležitosti, že byl přehlížen cizími vysokorodými osobnostmi. Tak r. 1828 princem pruským Vilémem (pozdějším císařem německým Vilémem I.), r. 1833 carem ruským Mikulášem I. a r. 1834 vévodou Cambridgeským a korunním princem bavorským.

R. 1833 se dostalo pluku několikráte štěstí, prvnímu majiteli svému, císaři Františku, při pobytu jeho v Čechách se představiti.

Při jedné takovéto parádě na Holešovickém poli předváděl náš tehdejší 2. majitel pol. podm. kníže Windisch-Grätz pluk 1. majiteli, císaři. Dne 19. září 1833 spatřili kyrysníci zbožňovaného 1. majitele svého naposledy, když totiž On oděn uniformou pluku, přítomen byl cvičení jeho blíže Sejčína, kdež byl ku konci vyjádřil shromážděným důstojníkům Svou úplnou Nejvyšší spokojenost.

Císař František. Dne 4. března 1835 zesnul vznešený panovník tento ve Vídni, oplakáván všemi národy císařství, kteréž byl založil, i oplakáván armádou, která Jej byla tak často ve svém středu vídala na bojišti, nejvíce však Svými věrnými kyrysníky, kteří jasné jméno Jeho vždy čestně byli nosili v dobrých i zlých časech, po 61 let!

 

Kyrysníci císaře Ferdinanda 1835-1848.

Dne 17. března 1835 vydáno Nejvyšší nařízení, dle kterého pluk náš obdržel jméno „Císaře Ferdinanda“, i dostalo se mu v říjnu téhož roku ponejprve cti, že před očima nového panovníka a majitele prováděl cvičení.

Cvičení toto, jež konalo se u přítomnosti cara Mikuláše, provedeno bylo ku Nejvyšší spokojenosti.

Korunovace v Praze. Roku 1837 měl pluk službu spolu s kyrysníky „hraběte Hardegga“ (nyní 8. pl. drag.) na dvoře císařském v Praze při korunovaci Jeho Veličenstva na krále českého.

Po plukovníku bar. Eschovi, který pluk r. 1838 v hodnosti generála byl opustil, následoval plukovník šl. Filo.

Tento se odebral po 7letém ctiplném velení, jako generál roku 1845 na odpočinek, odevzdav hodnost svou plukovníkovi princi Vilémovi ze Schwarzburg-Rudolstadtu.

 

Revoluce 1848-1849

Po 32letém pokoji měl pluk zase táhnouti 1848 do boje, avšak ne snad proti nepříteli zevnějšímu, nýbrž proti vnitřnímu, proti revoluci.

Povstání. Skoro v celé Evropě nastala povstání proti vrchnostem a proti dosavadnímu pořádku; povstání tato vyvolána byla tajnými společnostmi. Také Rakousko tomu neušlo a bylo třeba 2letého zápasu císaři věrných pluků, nežli se podařilo tuto nepřátelskou sílu přemoci.

Válka s Vlašskem. Ve Vlašsku porazil pol. marš. Radecký povstání a zvítězil ve válce proti Piemontu. 2 důstojníci našeho pluku, rytmistr z Brelingů a nadpor. Esquire Pringle, súčastnili se tohoto tažení v průvodu velitele sboru, hraběte Wratislava. Tento si získal řád Marie Terezie.

V Čechách muselo potlačiti několik oddělení pluku nepokoje dělnické u Cvikova.

 

Povstání v Praze 1848.

V Praze nacházelo se v čas vypuknutí nepokojů právě 1/2 škadrony našeho pluku. Poštvána cizozemskými emisaři začala lůza 12. června stavěti barikády a urážeti vojsko na Josefském náměstí pohotově stojící, i stálo to nemalé namáhání je v klidnosti udržeti.

Choť komandujícího generála, knížete Windisch-Grätze, klesla kulí zasažena mrtva k zemi, právě když byla na okamžik přistoupila k oknu tehdejší budovy generálního komanda (roh Celetné ulice a Ovocného trhu). Praví se, že vrah měl modrý šat její za uniformu knížete.

Když byla uplynula lhůta, kterou tento byl povstalcům povolil, aby postavení svoje opustili, dal konečně rozkaz k útoku. Půl naší škadrony vedením rytm. bar. Lilien a bylo přiděleno k části vojska, které mělo dobýti Příkopů, Ferdinandovy třídy a řetězového mostu. Poručík z Glasersfeldů zůstal se svou četou jako stráž na „Můstku.“

Kyrysník Fleck, byv poslán s nějakou zprávou, jel okolo Platejsu. Tu padnul náhle kůň jeho zastřelen na dlažbu.

Zcela klidně donesl Fleck zprávu svou pěšky, vrátil se pak, nedbaje neustálé střelby, ku svému koni, odsedlal jej a odnesl celý postroj koňský na hlavě nazpět ku své četě. Druhého dne přibyl rytmistr hr. Daun se svou škadronou do Prahy a vojsko obsadilo Malou stranu a Hradčany.

Povstání trvalo ještě do 17., v kterýžto den město se knížeti podrobilo.

Nová zařízení. Na podzim toho roku byla zřízena tak zvaná „malá“ stříbrná medaille (2. třídy) a kyrysník Fleck ji obdržel. Tenkráte také zavedeny prýmky na límci za odznak šarže, taktéž všeobecně dovoleno nositi kníry.

Povstání ve Vídni. Zatím byly nabyly poměry ve Vídni a v Uhrách velmi vážného rázu. Generál hr. Lamberg byl v Pešti, kamž z Vídně byl poslán, zavražděn zuřivou lůzou ve Vídni nedlouho na to taktéž ministr vojenství hr. Latour.

Povstání divě vzplálo. Jeho Vel. císař Ferdinand viděl se býti donucenu Vídeň opustiti a odebrati se do Olomouce. Kníže Windisch-Grätz byl jmenován polním maršálkem a nejvyšším velitelem, a naší divise „podplukovníkovy“ došel rozkaz všeobecným jásotem přijatý, aby odtáhla k armádě.

Súčastnila se s ní srážek u Schwechatu a u Vídně, jakož i dobytí tohoto města.

Polní stráže tenkráte tam rozestavené měly přísný zákaz žádného nepropustiti, kdo by nebyl opatřen průvodním lístkem. I dostavil se jednoho dne ku stráži, které velel poručík hr. Sporck, jistý císařský generál a žádal býti propuštěn. Jelikož ale neměl průvodní listiny, odepřel mu Sporck jeho přání, ačkoliv generál mu vyhrožoval válečným soudem. Později teprve přišlo na jevo, že generál tento byl vůdce povstalců Bern, který byl se pokusil takto přestrojen strážemi projíti.

 

Kyrysníci císaře Františka Josefa 1848-1867

Císař Ferdinand se vzdává trůnu. Dne 2. prosince vzdal se Jeho Vel. císař Ferdinand Dobrotivý trůnu ve prospěch svého 18letého synovce, arcivévody Františka Josefa. Téhož dne nařídil, aby všechny pluky, které byly nosily Jeho jméno, nyní přijaly jména „císaře Františka Josefa“. Toliko 4. pluk kyrysníků zůstal „kyrysníky císaře Ferdinanda“.

Jeho Veličenstvo, nynější císař František Josef, hned při nastoupení trůnu podal vojsku vznešený důkaz úplné důvěry, sprostiv je obnovení přísahy dosud obvyklého při změně na trůnu.

Pluk náš byl dosud roztržen, jelikož se nalézala divise podplukovníkova u armády ve Vídni.

Princ Schwarzburg. Princ Schwarzburg byl nemocí donucen odevzdati velení pluku plukovníkovi hr. Ségurovi.

V Drážďanech pak, kde léčil své neduživé oči, nalezl 7. května 1849 truchlivý konec, stav se obětí smutného nedorozumění.

Pruští vojáci, kteří zápasíce proti povstalcům byli vnikli do hostince, kde bydlel, měli prince se zavázanou hlavou v posteli ležícího za raněného odbojníka a usmrtili jej i jeho komorníka svými bodáky.

 

 

Seznam důstojníků a mužstva pro zásluhy vyznamenaných.

Válka o bavorské dědictví.

1778. Karabinník Voršilka: 8 dukátů.

 

Požár v Brandýse

1787. Strážmistr Oeder, kaprál Jopst, karabinníci Foltin, Ribář, Koudelka: pochvalnou zmínku.

 

Válka proti Turecku.

1789. Second-rytmistr hrabě Mahony: rytířský kříž řádu Marie Terezie, jmenován premier-rytmistrem a téhož roku majorem.

1790. První majitel arcivévoda František: velkokříž řádu Marie Terezie.

 

I. válka koaliční

1793. Plukovník baron Kölbl (2kráte), podplukovník z Monroë (2kráte), major Weeber (5kráte), rytmistři Favier du Noyer (3kráte), baron Strachwitz, z Benjowských, baron Wiesenhütten, šl. Halacz (2kráte), Henn, Martyn, Neumann, nadporučík princ Liechtenstein, poručíci hrabě Desseffy, Lassgallner, taktéž celý důstojnický sbor divise podplukovníkovy (jednou): za nevšední statečnost, pochvalnou zmínku ve zprávě o boji. Trubač Bayer: zlatou medailli, strážmistři Perger, Schneider, Láska, kaprálové Dunst, Müller, Macko, Seyff, Sperck, Partsch, lehcí jezdci Kraňák, Veškerna, Händel, Hrazdina, Hacker, Rippel, Peschall, Fabor, Čížek, Zagler, karabinníci Pargatsch, Steppinger, Spilka, Vajvoda, Losos, Spittner: stříbrnou medailli, karabinníci Drexler, Švanda, Zitta, Kerblederer, Drušov, Bořek: pochvalnou zmínku ve zprávě o boji.

1794. Major Favier du Noyer, rytmistři z Benjowských, šl. Halacz, nadporučík z Mengenů: pochvalnou zmínku; strážmistr Keller, lehcí karabinníci Horák, Richtermatz: stříbrnou medailli, lehcí karabinníci Gaisbauer, Dolák, Nottik, Kostrich, Waidusch, Ambruš: zaznamenáni pro příští odměnu.

1795. Major Favier du Noyer, rytmistr Steech: pochváleni v relaci; strážmistr Kellner, kaprál Lang: stříbrnou medailli.

1796. Podplukovník hrabě Nimptsch: mimořádně povýšen na plukovníka, rytmistři Martyn a hr. Caramelli: pochváleni v relaci (zprávě o boji); strážmistři Vohanka, Keller, kaprál Lang, lehký karabinník Tichý: zlatou medailli; strážmistr Maroušek, lehký karabinník Slavík: stříbrnou medailli; karabinník Šourek: 3 dukáty.

1797. Karabinník Pečínka: stříbrnou medailli.

 

II. válka koaliční.

1799. Plukovník Weeber, major princ Hessensko-Darmstadtský, rytmistři bar. Wiesenhütten, Hussak, Voith, nadporuč. Schiffner, poručík Bott: pochváleni v relaci; rytmistr z Rennerů, nadporučík Dunst: o jejich zásluhách učiněna zvláštní zmínka.

1800. Plukovník Weeber, podplukovník bar. Favier du Noyer: pochváleni v relaci; kyrysníci Zelenka, Braitsch: stříbrnou medailli.

 

Válka roku 1809.

1809. Rytmistři: hrabě Perzetti: obzvláště odporučen císaři pánu, bar. Rehbach: mimořádně jmenován majorem; plukovník z Motzenů, podplukovník hr. Desfoursů, rytmistři hr. Perzetti, Dunst, Olleschik: pochváleni v relaci; kyrysníci Suchánek. Klementschitz, Szekler, Littmann: stříbrnou medailli; kaprálové Němec, Čermák: 2 dukáty; mimo to uděleny 1 zlatá a 4 stříbrné medailie (bohužel není známo, komu).

 

Boj za svobodu.

1813. (Generál-major hrabě Desfours, do nedávna velitel, nyní brigádník pluku: rytířský kříž řádu Marie Terezie.) Plukovník Wiebbeking „za nad míru výtečné chování“ a rytmistr hr. Spannochi: pochválení v relaci; tento také jmenován pobočníkem císaře pána; strážmistr Kasteyer: zlatou medailli, trubač Smiszík, kyrysník Teutschmann: stříbrnou medailli.

1814. Rytmistr hrabě Meraviglia jmenován majorem, nadporučík hr. Dezasse rytmistrem, poručík hr. Desfours nadporučíkem, vesměs mimořádně.

1816. (za rok 1814.) Kaprál Teutschmann: zlatou medailli: strážmistři Hackl, Forster, Dangl, Kazil, kaprálové Handlíř, Petrák, Heger, Schreyer, Bohl, Hirsch, Tille, kyrysníci Čejka, Schöffel, Hodina, Gruss, Hermann, Pelcíček, Sítek, Kindler, Schena, Hirsmann, Soukup, Weita, Benda, Nikolaus: stříbrnou medailli; kyrysníci Maršálek, Micko, Slanina, Hora, Lavička, Sedláček: 5 dukátů, kyrysník Čejka: 4 dukáty.

 

Válka proti Vlašsku.

1848. Rytmistr z Brelingu a nadporučík Esquire Pringle: pochváleni armádním rozkazem pol. marš. hr. Radeckého.

 

Povstání v Praze.

1848. Kyrysník Fleck: stříbrnou medailli 2. tř.

 

 

Kniha Dragouni císaře Františka je online dostupná také na digitalniknihovna.cz

 

 

Související příspěvky:

Harald Skala: C. k. generálmajor František Maxmilián hrabě Des Fours  V kyrysnickém pluku Kaiser Franz prožil František Maxmilián nejslavnější období své vojenské kariéry. S ním se zúčastnil mnoha bitev a střetnutí Napoleonských válek. Úspěchy hraběte Des Fours byly uznávány nejen císařem Františkem I., ale i veliteli spojeneckých vojsk. Dokládají to i jeho častá setkání s příslušníky vládnoucích vrstev celé Evropy, jakož i vyznamenání spojeneckých států, která mu byla v těchto letech udělena...