Policie antického Říma

29.01.2011 16:26

Lubomír UHLÍŘ 

Naposledy upraveno: 29.01.2011

 

Mezi známá úsloví starých latiníků náleželo rčení „již staří Římané...“. A přestože toto mnozí traktovali pouze jako výraz školometství, byla to v podstatě pravda. Moderní evropská (ale částečně i mimoevropská) vzdělanost spočívá svými kořeny ve vzdělanosti antické, rozšířené především starořímskou expanzí.1) A nejednalo se pouze o záležitosti kulturní, i když mnohé dodnes běžně užívané pojmy mají kořeny v latině. Zejména v novověku se staly pro mnohé státy inspirujícími starořímské poznatky v oblastech správy a práva.2)

Je sice pravda, že Římané přebírali mnohé od starých Řeků, leč starořecká expanze se omezovala většinou na kolonizaci ve středomořské nebo černomořské oblasti, nepočítáme-li expanzi makedonskou, která ovšem směřovala vesměs do Asie respektive do severovýchodní Afriky, nikoliv tedy do evropských oblastí. Římské expanze byla rovněž nasměrována do těchto prostorů (i když v Asii zdaleka nedosáhla makedonských rozměrů), vedle toho ale i do Evropy, takže ve svém zenitu ovládala Římská říše (Imperium Romanum) mj. větší část jižní a západní Evropy a byla vůdčí mocností středomořského světa.3)

Řím prošel dlouhým vývojem od městského státu, jehož založení kladla tradice do roku 753 př.n.l., až po zcela bezkonkurenční evropskou velmoc. Řím byl ve svém prvém (etruském) období královstvím, od roku 510 př.n.l. (opět se jedná o datum, udržované římskou tradicí) až do roku 31 př.n.l. aristokratickou republikou a poté císařstvím.4) Podle jednotlivých druhů státního zřízení stál v čele státu král (rex), dva konzulové (consules) volení na dobu jednoho roku,5) nebo císař (caesar, imperator). V období republiky měl na řízení státu značný vliv sborový orgán - senát (senatus).

Ve struktuře římského státu se vyskytovala, nezávisle na formě státního zřízení, celá řada různých úřadů (magistratur), pověřených řízením všech oborů státní správy. Latinský výraz magistratus byl užíván jak pro označení úřadu, tak pro označení osoby, která úřad zastávala.6)

Magistratur existovalo velké množství a stály na různých stupních důležitosti a vážnosti. Uveďme namátkou aspoň dvě z nich. K vyšším magistraturám náležela funkce prétora (praetor),7) který zastával určitý obor působnosti jak ve sféře civilní, tak vojenské. Mezi nižší funkce byli zařazeni edilové (aediles), existující od roku 366 př.n.l., určení pro pomoc v městské správě.

Z bezpečnostních složek uvedeme jako první nejprestižnější z nich - pretoriány (praetoriani). Jednalo se o vojenskou složku bezpečnostního charakteru.8) Jako pretoriáni bývali původně označováni vojáci, určení k ochraně vojevůdců v poli.9) Za císaře Augusta (31 př.n.l.-14 n.l.) pak byli transformováni na osobní gardu římských císařů. Císař Konstantin Veliký (306-337) v roce 312 pretoriánskou gardu rozpustil a místo nich zřídil palácovou tělesnou stráž.

Císařské římské vojsko bylo určeno k hájení hranic říše a k bojům v některých provinciích, tzv. neklidných. V Itálii a tzv. klidných provinciích nebyly původně žádné posádky,10) vojenské jednotky zde umístěné měly ráz oddílů bezpečnostních a strážních. Mezi nimi byla na prvém místě pretoriánská garda. Organizačně se skládala z 9, později 10, za císaře Nerona (54-68) z 12 kohort, za císaře Vitelia (IV.69-XII.69) dokonce ze 16 kohort a za císaře Domitiana (81-96) se jejich počet ustálil na 10ti; každá z nich čítala původně 500, později 1.000 a od doby císaře Septimia Severa (193-211) až 1.500 mužů.11) Kohorty byly opatřené pořadovými čísly.12) V gardě byly pěší i jízdní oddíly. Původně byly dvě až tři kohorty dislokovány v Římě, ostatní byly rozmístěny po Itálii. Za císaře Tiberia (14-37) byli všichni pretoriáni staženi do Říma, kde pro ně byla vybudována kasárna. Vždy jedna kohorta denně sloužila jako palácová stráž. Pretoriáni rovněž tvořili doprovod císařům na cestách a válečných taženích.13)

Gardě veleli prefekti pretoriánů (praefecti praetorio), jmenovaní císařem na dobu neurčitou. Původně byli dva, za císaře Tiberia jeden, později zase dva. Jejich hodnost byla v císařských službách nejvyšší a její význam přesahoval velitelskou působnost.14) Jednotlivým pretoriánským kohortám veleli tribuni. Ostatní hodnosti odpovídaly řadovému vojsku, ale pretoriánské šarže byly pokládány za vyšší. Pretoriáni pobírali třikrát větší žold, nežli nositelé odpovídajících hodností u řadového vojska. Z pretoriánů byli rovněž vybíráni centurioni (velitelé centurií a manipulů) pro řadovou armádu.15)

Přestože pretoriánů mohlo být používáno i k udržování veřejného pořádku, primárně byly pro tento účel určeny městské kohorty (cohortes urbanae), založené rovněž císařem Augustem. Původně existovaly 3, od dob císaře Vitellia 4. Každá kohorta čítala 1.000, později 1.500 mužů. Jejich příbuznost s pretoriány byla prezentována tím, že pořadová čísla jejich kohort navazovala na čísla kohort pretoriánských. Co se týče prestižnosti služby v nich, stály městské kohorty mezi pretoriány a řadovou armádou. Kohorty byly určeny jako strážní oddíly k udržování pořádku ve městě. V čele každé z nich stál vojenský tribun (tribunus militum), všechny kohorty podléhaly velení městského prefekta (praefectus urbi), jmenovaného císařem doživotně z řad bývalých konzulů.16)

I římské přístavy měly své stráže, plnící úkoly - z dnešního pohledu - policie pořádkové, pohraniční a cizinecké. Mj. byly prospěšné i tím, že upozorňovaly města na hrozící útoky pirátů.17)

Další bezpečnostní složku vytvářeli od doby císaře Augusta hasiči,18) organizovaní do sedmi kohort vigilů (cohortes vigilum),19) početní stav kohorty činil 1.000 až 1.200 mužů. Co se prestižnosti služby týče, stáli vigilové až za řadovou armádou. Řím se v té době skládal ze 14 čtvrtí (tj. městských částí) a každá kohorta obstarávala službu pro dvě z nich. Kohorty byly ubytovány v sedmi kasárnách, tzv. stationes. Kromě toho měly v každé čtvrti strážnici, tzv. excubitorium (celkem 14). Jeden oddíl vigilů byl posádkou v přístavním městě Ostie u Říma. Vigilové kromě vojenské výstroje a výzbroje byli opatřeni hasičským nářadím.

Jednotlivým kohortám veleli tribuni, nejvyšším velitelem byl prefekt vigilů (praefectus vigilum), jmenovaný císařem na dobu neurčitou. Prefekt a jeho lidé vykonávali rovněž protipožární prevenci - byli oprávněni kontrolovat v kterémkoliv bytě řádné dodržování zásob vody k hasení a bezpečné opatření ohniští. V případě požáru prefekt vigilů vedl vyšetřování jeho příčin. Pokud byl oheň založen úmyslně nebo požár vznikl z nedbalosti, prefekt sám vynášel rozsudek. Trestal i některá další provinění jako vloupání, krádeže, ukrývání osob nebo zakázaných věcí apod.20) Vigilové byli občas užíváni i k jiným úkolům, nežli byly ty, k nimž byli ustanoveni.21)

Jestliže všechny dosud uvedené složky měly vojenský charakter, prezentovaný navenek organizací převzatou z armády, disponoval starý Řím rovněž policejními úředníky civilního charakteru. Jednalo se o edily, kteří byli pověřeni péčí o obory, později označované jako místní policie. Edilové dozírali vedle veřejné bezpečnosti na záležitosti zdravotnictví, stavebnictví, dopravy, zásobovací služby a trhy. Ve všech těchto oborech jim příslušelo pečovat o dodržování platných ustanovení a odstraňování vzniklých závad. Ke stavebnímu a dopravnímu dozoru edilům náležela též péče o správu obecních budov. Dále dozírali na dobrý stav komunikací ve městě a okolí. Rovněž se starali o dobrý stav a čistotu vodovodů, studní a kanálů. Ke stavebním činnostem mohli užívat i výtěžků pokut, které vybrali. V rámci zásobovacích a tržních činností se edilové starali o dostatečné zásobování zbožím, dodržování přiměřených cen, dále kontrolovali správnost měr a vah, jakož i čelili lichvě všeho druhu. Edilové dozírali na provoz obchodů, tržnic, výčepů, hostinců a nevěstinců. V oboru tržní a bezpečnostní správy měli edilové právo konfiskovat věci a udělovat peněžité pokuty. Až do stanovené výše, označované jako multa maxima, v tom měli naprostou volnost. Při některých přestupkových sporech měli edilové samostatnou jurisdikci.22) Z dalších záležitostí, náležejících edilům, je možno připomenout pořádání her v cirku a divadle.23)

Dalším institutem bezpečnostního charakteru bylo tříčlenné kolegium městských úředníků, označovaných jako tresviri capitales neboli tresviri nocturni.24) Od počátku 3. století př.n.l. byli určeni k podpoře edilů. Přijímali udání, vedli pátrání, zatýkali a vyšetřovali. Dále pomáhali při udržování bezpečnosti ve městě, zejména v nočních hodinách. Rovněž dozírali i na vazbu osob a popravy. Vedle tohoto tříčlenného kolegia používali edilové služeb různých zřízenců, jako byli např. viatores - úřední poslové, doručovatelé a vymahači.25)

Jak vyplývá z výše uvedeného, působnost edilů nebyla pouze policejního rázu, vykonávali činnosti, zastávané v moderním státu různými orgány nepolicejního charakteru. I jejich policejní funkce zůstavaly na úrovni správních záležitostí, neboť edilové nedisponovali potřebným aparátem k udržování veřejného pořádku a při větších nepokojích musely stejně zasahovat výše uvedené složky vojenského charakteru.

Ve starořímském prostředí nacházíme i předobraz tajné policie, která v tamních podmínkách měla vesměs charakter policie politické.26) Zpravodajskou činnost vykonávali tzv. speculatores,27) kteří užívali mj. i služeb informátorů, označovaných jako delatores.28)

Za jistý druh policie bývají považováni i liktoři (lictores). Tito ovšem náleželi především k římské symbolice - doprovázeli úředníka, který byl oprávněn udílet tělesné tresty včetně trestu smrti a jako symbol těchto pravomocí nesli svazky prutů se sekyrami (fasces).29) Vzhledem ke svému omezenému počtu (24 pro diktátora - což bylo maximum, 12 pro konsula, tedy tolik, co původně pro krále atd.) mohli vykonávat nejvýše funkci ochranky. Jedinou výjimkou by mohl být zástup liktorů, kterým podle římského historika Livia zaplnili decemvirové Forum Romanum.30) Šlo ale o situaci i instituci atypickou.31)

Zánik Západořímské říše32) v roce 476 představoval nejen rozklad latinské části impéria, ale i zánik po staletí budovaných institucí. Není proto divu, že policejní organizace nacházíme spíše v byzantském císařství33) či v italských městských republikách, tedy u dědiců tradic římského impéria, nežli v ostatní barbarské či zbarbarizované Evropě.

 

Poznámky:

1) Ke starořímské policejní problematice viz BURIAN, J. Řím. Světla a stíny antického velkoměsta. Praha 1970, s. 155, 167-168; Týž Římské impérium. Vrchol a proměny antické civilizace. Praha 1994, s. 32-34; Encyklopedie antiky. Praha 1973, s. 135, 502, 629; GROH, V. Starý Řím. Praha 1931, s. 72, 77-78, 88-90, 129-130; KUBELKA, V. Římské reálie. Uherské Hradiště 1898, s. 39, 60; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva I.-III. Praha 1997-2001, I. díl, s. 10; NIPPEL, W. Aufruhr und „Polizei“ in der römischen Republik. Stuttgart 1988, s. 20-36, 161-170; Slovník antické kultury. Praha 1974, s. 13, 129-130, 143, 210; SLUŠNÝ, J. Světové dějiny policie. Starověk. Praha 2002, s. 208, 217-219, 221, 226, 230-232, 234-235, 239; ÜRÖGDI, G. Život v starom Ríme. Bratislava 1971, s. 86-91, 93-94; VELIŠSKÝ, F. Život Řekův a Římanův. Praha 1876, s. 441, 462-463.

2) Moderní právní nauky evropských i řady zámořských států stojí na základech starořímského práva. Výjimku činí pouze anglosaské oblasti.

3) BURIAN, J. Římské impérium..., c.d., s. 13. K rozsahu Římské říše viz MENKE, T. Orbis antiqui descriptio. Gotha 1865

4) První císař - Octavianus (Augustus) - se stal v roce 31 př.n.l. jediným vládcem Římského imperia a byl v roce 27 př.n.l. potvrzen senátem ve svém mimořádném postavení jako první občan a první senátor, stojící nad všemi státními institucemi (BURIAN, J. Římské impérium..., c.d., s. 15).

5) Instituce konzulů přetrvávala i za císařství, ovšem bez praktického významu pouze jako čestná funkce, kterou občas přijímali i někteří císařové. Již Gaius Iulius Caesar (100-44 př.n.l.) zavedl zvyk, že konzulové nesetrvávali v úřadu po celé volební období, ale odstupovali předčasně, čímž se dosáhlo toho, že se v průběhu jednoho roku vystřídalo více dvojic. Důvodem byla snaha, aby se tohoto prestižního postavení dostalo více Římanům (GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 74; Slovník..., c.d., s. 133, 322).

6) Jazykově souvisí toto označení se slovem magister, znamenajícím původně vyšší, pak představený (GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 61; Slovník..., c.d., s. 364).

7) Konzulové byli původně označováni jako praetores, až od roku 366 př.n.l. se pro ně začalo užívat označení praetores maximi a nejčastěji consules. Do této oblasti vnášeli nepřehled již starověcí autoři, kteří užívali termín konsulové nepřesně i pro starší období (GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 62; Slovník..., c.d., s. 133, 322; SLUŠNÝ, J. Světové dějiny...Starověk..., c.d., s. 210).

8) K římskému vojenství viz např. ANGLIM, S., JESTICE, P. G., RICE, R. S., RUSCH, S. M., SERRATI, J. Bojové techniky starověkého světa 3000 př.n.l. - 500 n.l. Vybavení, bojeschopnost a taktika. Praha 2006; BORECKÝ, B. Římská armáda. In: CAESAR, G. J. Zápisky o válce galské. Praha 1964, s. 262-266; BRAUN, W. E. The Oriental Auxiliaries of the Roman Imperial Army. s.l. 1981; BURIAN, J. Řím..., c.d., s. 27-29, 65-69, 124-130, 240-245; Týž Římské impérium..., c.d., s. 31-40; CONNOLY, P. Dějiny římského vojska. Bratislava 1992; Týž Die Römische Armee. Hamburg 1976; Dějiny vojenského umění. Sborník materiálů I.-IV. Praha 1954-1955, I. díl, s. 51-54; DOBIÁŠ, J. Římské legie, jejich organisace a duch, jejich tradice a sláva. In: Umělecký almanach legionářský. Praha 1922, s. 168-182; Encyklopedie..., c.d., s. 680-681; FRANĚK, O. Jak se bojovalo v Římě po celé věky. http://www.falanx.wz.cz/roma.htm; FUNCKEN, L., FUNCKEN, F. Le Costume et les Armes des soldats de tous les temps 1.-2. Tournai 1966-1967, 1. díl, s. 54-69; GELBHAAR, A. Auxilia - Die mittelschwere und leichte peregrine Infanterie I.-II. In: Zeitschrift für Heereskunde Nr. 361,364/1992, s. 75-78, 154-158; Týž Castra - Die Befestigungsanlagen I.-II. In: Zeitschrift für Heereskunde Nr. 372-373/1994, s. 60-65, 106-109; Týž Equites Auxiliae - Die Kavallerie der peregrinen Trupen I.-II. In: Zeitschrift für Heereskunde Nr. 367-370/1993, s. 99-105, 148-152; Týž Legio - Die schwere nationalrömische Infanterie I.-II. In: Zeitschrift für Heereskunde Nr. 359-360/1992, s. 18-25, 48-52; GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 34, 122-155, 176-179; Týž Život v starém Římě. Praha 1939, s. 47-63, 71-72; HOLUB, A. Válečné dějiny od úsvitu dějin až do konce světové války. Hranice na Moravě 1937, s. 14-21; CHESSMAN, G. L. The Auxilia of the Roman Imperial Army. Oxford 1914; JOHNSON, A. Römische Kastelle. s.l. 1987; JUNCKELMANN. M. Die Legionen des Augustus. Mainz 1986; Týž Die Reiter Roms I.-III. Mainz 1990-1992; Týž Muli Mariani. Stuttgart 1985; KAPAVÍK, R. Spojenecké sbory v římské armádě. http://www.valka.cz/newdesign; KLUČINA, P., ROMAŇÁK, A., FINKOVÁ, D., POKORNÁ, A., MAJOR, P. Homo Militaris. Válečníci starověku. Praha 1994, s. 44-51; KŘÍŽEK, L. Centurie nebo manipul? http://www.militaria.cz/index.php; KUBELKA, V. Římské reálie..., c.d., s. 56-79; Legie. http://legie.navajo.cz/; MILLER, O. Römisches Lagerleben. Gütersloh 1892; Pretoriánská garda. http://pretorianska-garda.navajo.cz/; RÁJA, M. Vojsko a válečné umění antiky. http://www.mravenec.cz/File-hist/Vojsko; Římská armáda. http://referaty-seminarky.cz; Římské vojsko. Dějiny římského vojska. http://airborn.webz.cz/legiones.html; Římské vojsko v době dominátu. http://cs.wikipedia.org/wiki; SADDINGTON, D. B. The Development of the Roman Auxiliary Forces from Augustus to Trajan. s.l. 1982; SEGRELLES, V. Zbraně, které zasáhly do vývoje lidstva 1.-2. Bratislava 1992, 1. díl, s. 20-23; SIMKINS, M. The Roman Army from Caesar to Trajan. London 1984; Týž The Roman Army from Hadrian to Constantine. London 1985; Týž Wariors of Rome. London 1988; VELIŠSKÝ, F. Život..., c.d., s. 408-469; WARRY, J. Die Kriegskunst der Griechen und Römer. Köln 1981; WEBSTER, G. The Roman Imperial Army. London 1985.

9) Samotný název pretoriánů pocházel z terminologie římského vojenského tábora, kde jako praetorium byl označován velitelský stan, případně místo, na němž stál. Viz GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 140, 142; KUBELKA, V. Římské reálie..., c.d., s. 73; MILLER, O. Römisches Lagerleben..., c.d., příl. Das Lager des Polybius; Slovník..., c.d., s. 502; SLUŠNÝ, J. Světové dějiny...Starověk..., c.d., s. 234; VELIŠSKÝ, F. Život..., c.d., s. 449.

10) Což trvalo až do doby císaře Septimia Severa.

11) Základní jednotkou římského vojska byla legie, skládající se z 10 kohort, kohorta čítala 3 manipuly a manipul 2 centurie. Tabulkové početní stavy legie se v průběhu doby měnily od zhruba 4.000 do 6.000 mužů (GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 131), za pozdního císařství poklesly na 1.000 mužů (BURIAN, J. Řím..., c.d., s. 242; GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 177). Oproti kohortě řadového vojska, která za císařství měla kompletní stav 600 mužů, byly pretoriánské kohorty početně značně silnější.

12) Tento zvyk byl převzat od řadové armády, kde byly číslovány jednotlivé legie. Číslování vojenských formací (praporů, pluků, divizí apod.) se běžně užívá dodnes na celém světě.

13) NIPPEL, W. Aufruhr und „Polizei“..., c.d., s. 162.

14) Někteří prefekti svého postavení zneužívali - např. Seianus za císaře Tiberia nebo Tigellinus za císaře Nerona. Vojenské postavení prefektů pretoriánů se po dlouhou dobu neměnilo. Až od dob Septimia Severa, kdy bylo řadové vojsko dislokováno i v Itálii, zastávali prefekti funkce teritoriálních velitelů. Velký vliv na vojenské věci měli ale již předtím, jednak jako císařovi poradci, jednak působením pretoriánů na ducha a výcvik řadového vojska. Císařové ale užívali rad a služeb prefektů i ve správních a právních záležitostech a proto byli do těchto hodností od 2. století povoláváni osvědčení právníci. Ve 3. století byla prefektům dokonce svěřena trestní pravomoc nad Itálií vyjma Říma. Viz GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 106-107.

15) K pretoriánům podrobněji viz BURIAN, J. Řím..., c.d., s. 167-168; Týž Římské impérium..., c.d., s. 32-34; Encyklopedie..., c.d., s. 502; GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 129-130; KUBELKA, V. Římské reálie..., c.d., s. 39, 60; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 10; NIPPEL, W. Aufruhr und „Polizei“..., c.d., s. 161-165, 167, 170; Slovník..., c.d., s. 129, 502; SLUŠNÝ, J. Světové dějiny...Starověk..., c.d., s. 226, 234-235; ÜRÖGDI, G. Život..., c.d., s. 90-91; VELIŠSKÝ, F. Život..., c.d., s. 441.

16) K městským kohortám viz BURIAN, J. Řím..., c.d., s. 155; GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 130; KUBELKA, V. Římské reálie..., c.d., s. 39, 60; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 10; NIPPEL, W. Aufruhr und „Polizei“..., c.d., s. 161-162, 165-167, 169-170; Slovník..., c.d., s. 129; SLUŠNÝ, J. Světové dějiny...Starověk..., c.d., s. 217, 230-231; ÜRÖGDI, G. Život..., c.d., s. 90; VELIŠSKÝ, F. Život..., c.d., s. 441.

17) SLUŠNÝ, J. Světové dějiny...Starověk..., c.d., s. 219.

18) Soukromé hasičské sbory se vyskytovaly již dříve. Marcus Licinius Crassus (+ 53 př.n.l.) založil z vlastních otroků hasičský sbor. Za vlády císaře Augusta zřídil v roce 21 př.n.l. podobný sbor edil Marcus Egnatius Rufus.

19) Z latinského vigilus = bdící, což bylo odvozeno od jejich permanentních nočních pochůzek po městě. Hasiči byli označováni též jako vigiles nocturni (VELIŠSKÝ, F. Život..., c.d., s. 441).

20) Ke kohortám vigilů viz BURIAN, J. Řím..., c.d., s. 155; GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 130; KUBELKA, V. Římské reálie..., c.d., s. 39, 60; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 10; NIPPEL, W. Aufruhr und „Polizei“..., c.d., s. 167-170; Slovník..., c.d., s. 129-130; SLUŠNÝ, J. Světové dějiny...Starověk..., c.d., s. 231-232; ÜRÖGDI, G. Život..., c.d., s. 88-90; VELIŠSKÝ, F. Život..., c.d., s. 441.

21) Např. při zatýkání a likvidaci prefekta pretoriánů Seiana poskytl císaři Tiberiovi pomoc prefekt vigilů (ÜRÖGDI, G. Život..., c.d., s. 90).

22) K edilům viz GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 77-78; NIPPEL, W. Aufruhr und „Polizei“..., c.d., s. 27-34; Slovník..., c.d., s. 13; SLUŠNÝ, J. Světové dějiny...Starověk..., c.d., s. 217-218; ÜRÖGDI, G. Život..., c.d., s. 86-87.

23) Ke gladiátorským hrám viz ÁT Gladiátoři. http://www.info.estranky.cz/; Čítanka k dějinám starověku. Starověký Řím. Praha 1958.; FUNCKEN, L., FUNCKEN, F. Le Costume..., c.d., 1. díl, s. 70-71; Gladiátorské hry. Spartakovo povstání. http://www.maturita.cz/; Gladiátoři. http://www.mujveb.cz/sport/hannes; GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 332-334; Jozefr Gladiátorské hry - fenomén, o ktorom v skutočnosti vieme len málo. http://referaty,atlas.sk/; KADEŘÁVEK, P., CHLUBNÝ, J. Spartakovo povstání a gladiátoři. http://antika.avonet.cz/; Kdo byli gladiátoři? http://www.jablko.cz/Sport/; KUBELKA, V. Římské reálie..., c.d., s. 108-109; MEIJER, F. Gladiátoři. Lidová zábava v Koloseu. Praha 2006; Mythos Ave, Imperator, morituri te salutant! http://www.xhrad.cz/; Reuter man Jak zápasili gladiátoři? http://www.militaria.cz/; SEHNAROVÁ, I. Psí gladiátoři. http://www.rozhlas.cz/psi/; TARNOWSKI, W. Gladiátoři. Praha 1993; TOMSET, T.S. Gladiátoři. http://www.bastila.cz/; VELIŠSKÝ, F. Život..., c.d., s. 392-407.

24) Volně přeloženo tři mužové pro záležitosti hrdelní nebo noční (tj. noční bezpečnosti a pořádku). Byli součástí soustavy nižších několikačlenných pomocných úřadů pro speciální úkoly, které později vykonávalo celkem 26 členů. Původně vykonávali větší rozsah bezpečnostních a protipožárních činností, k čemuž používali skupiny dobrovolníků.

25) Viz Encyklopedie..., c.d., s. 629; GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 88-90; NIPPEL, W. Aufruhr und „Polizei“..., c.d., s. 33-36; SLUŠNÝ, J. Světové dějiny...Starověk..., c.d., s. 219; ÜRÖGDI, G. Život..., c.d., s. 88.

26) Viz ÜRÖGDI, G. Život..., c.d., s. 93-94.

27) Speculatores - česky vyzvědači - existovali i v římském vojsku a toto označení se zde užívalo pro tři kategorie. V pretoriánské gardě tak byli označováni vojáci, kteří sloužili jako tělesná stráž císařů (BURIAN, J. Řím..., c.d., s. 168; SLUŠNÝ, J. Světové dějiny...Starověk..., c.d., s. 235). V řadové armádě tak byli nazýváni vojenští průzkumníci (KUBELKA, V. Římské reálie..., c.d., s. 63). Dále bylo každé legii za císařství přiděleno 10 takto označovaných mužů, kteří působili ve štábu jako osobní stráž; k jejich povinnostem rovněž náleželo vykonávání poprav (Encyklopedie..., c.d., s. 583).

28) Delatores - česky udavači - byli četní zejména v císařském Římu. Jejich činnost většinou spočívala v oznamování činů, stíhaných trestem na majetku. Odměnou pro udavače byla část konfiskovaného majetku, v případě, že se jednalo o otroky, též propuštění na svobodu. Viz Encyklopedie..., c.d., s. 135; Slovník..., c.d., s. 143; SLUŠNÝ, J. Světové dějiny...Starověk..., c.d., s. 239.

29) Termíny lictores a fasces byly používány jako synonyma (NIPPEL, W. Aufruhr und „Polizei“..., c.d., s. 20).

30) Decemviri consulari imperio legibus scribundis byli voleni v letech 451-448 př.n.l. Jednalo se o sbor mimořádných úředníků s impériem (nejvyšší vojenskou a civilní mocí), jejichž úkolem bylo zapsat zvykové právo a po tuto dobu řídit správu obce. Jiní úředníci v té době voleni nebyli. Livius o druhé skupině decemvirů píše: „Když tedy nastoupili, první den své čestné hodnosti poznamenali vyhlášením nesmírné hrůzovlády: neboť kdežto ti předešlí decemvirové zachovali zvyk, aby jen jeden měl svazky prutů, a tento odznak královské moci docházel dokola na všechny střídavě, oni vystoupili na veřejnost všichni najednou, každý s dvanácti svazky. Sto dvacet liktorů naplnilo náměstí a nesli před decemviry sekyry přivázané ke svazkům prutů.... Vyhlíželi [decemvirové; pozn. aut.] jako postavy deseti králů a takto naháněli mnohem větší strach...lidé se domnívali, že se tu hledá záminka i podnět k vraždění...“. Viz MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 97.

31) K liktorům viz GROH, V. Starý Řím..., c.d., s. 72, 90; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 10; NIPPEL, W. Aufruhr und „Polizei“..., c.d., s. 20-26; Slovník..., c.d., s. 210, 347; SLUŠNÝ, J. Světové dějiny...Starověk..., c.d., s. 208, 221; VELIŠSKÝ, F. Život..., c.d., s. 462-463.

32) Římská říše byla v roce 395 oficiálně rozdělena na Západořímskou říši, jejímž hlavním městem byl Řím a Východořímskou říši, jejímž hlavním městem byl Konstantinopolis (dnešní Istanbul).

33) Tj. Východořímské říši, existující až do vyvrácení Turky v roce 1453.

 


Přetištěno
UHLÍŘ, L. Dějiny evropských policejních sborů. Praha 2007, s. 19-27 (kapitola 3. Antický Řím)

Původní adresa příspěvku:
 - primaplana.net/txt/varia/uhlir-policie-roma.html