Pomník „otce vysloužileckých spolků“ Josefa Müllera v Liberci

27.11.2017 16:43

Jitka Ressnerová

Naposledy upraveno: 27.11.2017

 

Josef Müller se narodil v Liberci dne 31. ledna 1779 a vyučil se jako soukeník. V devatenácti letech odešel do Vídně, kde roku 1803 vstoupil do řadového pěšího pluku Auersperg č. 24. O rok později byl převelen ke kyrysnickému pluku korunního prince arcivévody Ferdinanda č. 4, u kterého sloužil jako prostý kyrysník 13 let, tedy do roku 1817.

   V listopadu 1805 byla jeho kyrysnická eskadrona zařazena do brigády prince Ludvíka Viktora Rohana, která kapitulovala u Castelfranca. Müller byl jako zajatec odeslán do Francie, kde odmítnul nabídky Napoleonových verbířů, lákající jej do řad Velké armády.  V roce 1809 se zúčastnil bitev u Řezna, Aspern, Wagramu (úryvek z jeho pamětí věnovaný tomuto tažení viz Poopravení a doplňky k dějinám 4. kyrysnického pluku Kronprinz Ferdinand roku 1809). Dne 20. září 1815 se svým plukem - v čele s majitelem a následníkem trůnu Ferdinandem - slavnostně vstoupil do francouzského Dijonu.

   Po propuštění z vojenské služby pokračoval Müller v soukenickém řemesle a v roce 1819 se v Liberci oženil. V květnu 1820 se stal svědkem události, která na něj silně zapůsobila a významně ovlivnila jeho další počínání. U hřbitova potkal hrobníka s povozem, na kterém leželo tělo zabalené do hrubé látky, aniž by jej kdokoliv doprovázel. Müller záhy zjistil, že se jedná o Josefa Keila, který jako voják sloužil 17 let a když ve svých 71 letech v osamění a zapomenutí zemřel, čekalo jej uložení do neoznačeného hrobu. Müller se nemohl smířit s tím, aby muži, kteří jako vojáci nasazovali svůj život pro ostatní, opouštěli zdejší svět bez jakýchkoliv poct. Proto se ještě téhož večera rozhodl se svými přáteli – vysloužilými dělostřelci Josefem Hornem a Paulem Müllerem založit spolek pro vojenské vysloužilce.

   V následujícím roce 1821 čítal tento spolek - nazývaný též bratrstvo - již 60 mužů a byly mu oficiálně schváleny stanovy. Jeho prvním předsedou se stal Josef Tschöp, Josef Müller a dva jeho nejbližší vysloužilečtí přátelé se stali dalšími členy předsednictva. Hlavním cílem spolkové činnosti bylo postarat se nemocné vojenské vysloužilce (veterány), popřípadě zajistit jejich důstojný pohřeb. K tomuto účelu byly od všech členů vybírány pravidelné příspěvky, ze kterých byly placeny potřebné výdaje. Jako den vzpomínky na padnuvší vojenské druhy byl stanoven 21. květen - den bitvy u Aspern. (Mimochodem, na spolkovém praporu, který si liberečtí vysloužilci pořídili v roce 1864, byl vyobrazen tehdy již legendární výjev arcivévody Karla třímajícího prapor právě v této bitvě.)

   Členové spolku také tvořili nedílnou součást pohřebních průvodů a zajišťovali pohřbívanému druhovi poslední tři salvy. Prvním pochovaným členem spolku byl v únoru 1822 vysloužilý kaprál Franz Klaus od zeměbraneckého praporu. Jemu stříleli po dohodě s libereckým vojenským velitelem smuteční salvu vojáci hraničního kordonu, na pohřbech dalších členů spolku se střílelo již z malého moždíře - stejně tak tomu bylo i 6. května 1846, kdy bylo do země uloženo tělo Müllerovo.

Pomník „otce vysloužileckých spolků“ Josefa Müllera, který byl roku 1901 odhalen v Liberci.

 

Josef Müller se tedy stal „otcem myšlenky“, kterou brzy následovala další sdružení. V roce 1823 byl založen vysloužilecký spolek v nedalekém Jablonci nad Nisou, 1824 v Římově (u Českých Budějovic), 1825 v Ústí nad Orlicí či 1830 ve Vídni. Na počátku 20. století bylo v Rakousku-Uhersku už na 1 500 takových spolků s více než 150 000 členy.

   Proto byl dne 28. června 1901 – u příležitosti 80. výročí založení jím iniciovaného spolku Müllerovi zřízen pomník na třídě Císaře Josefa v Liberci (dnešní Masarykova třída, pomník byl v blízkosti Průmyslové školy). Jeho odhalení doprovázely honosné oslavy, kterých se zúčastnilo mnoho vysloužileckých spolků (Veteranen-Verein), v jejichž čele stál spolek liberecký. K pomníku zamířil mohutný průvod, který tvořilo na sedmdesát vysloužileckých sdružení, ale například i tzv. „Festjungfrauen“, tedy ženy oblečené v bílém nesoucí vavřínové a květinové věnce, které následně položily k pomníku. Byly pronášeny slavnostní projevy plné povzbuzujících slov, oslavujících nejen Josefa Müllera, ale i německý národ a město Liberec jako rodiště tohoto významného muže. Při oslavách pronesl slavnostní projev i starosta města Franz Bayer. Průběh oslav je podobně popsán v deníku Reichenberger Zeitung v článku ze dne 29. 7. 1901 a v upomínkové brožuře Gedenkschrift anlässlich der am 80 jährigen Gründungsfeste stattgefundenen Denkmals-Enthüllung für den Veteranenvater Josef Müller aus Reichenberg.

   Autorem pomníku byl liberecký sochař Emanuel Gerhart. Tento vídeňský rodák vystudoval umělecko-průmyslovou školu a akademii ve Vídni, obor sochařství. Po odchodu Antona Breneka ze Státní průmyslové školy v Liberci se ujal výuky modelování a technického kreslení. Kromě pomníku Josefa Müllera byl také autorem pomníku Friedricha Ludwiga Jahna v městském parku a sochy Franze Liebiega mladšího na schodišti liberecké radnice. Mimo Liberec byl autorem pomníku hraběte Šporka na Kuksu. Jako sochař se podílel i na modelu městských lázní a průmyslového muzea v Liberci.

   Emanuel Gerhart vytvořil nejenom Müllerovu bustu, ale i kamenný sokl. Tento podstavec se skládal ze dvou žulových bloků, na nichž byla usazena busta Josefa Müllera. Kamenný sokl byl zdoben plasticky provedenými válečnými znaky: praporem, hřebenovou přilbou vz. 1798 a palašem vytaseným z pochvy. Nad ně Gerhart umístil bronzový znak císařského dvouhlavého orla. Samotná Müllerova busta byla zhotovena v nadživotní velikosti. Otce vysloužilců zobrazovala v civilním šatu s připnutým armádním křížem z let 1813-1814 (zvaným též dělový).

   Na přední stranu soklu byl umístěn nápis: „Dem Gründer de Veteranen Jos. Müller 1779–1846.(překlad: Zakladateli spolku vysloužilců). Na jednom z bronzových medailonů, které se nacházely na bocích kamenného soklu, bylo citováno vysloužilecké motto: „Za Boha, císaře a vlast.“ Nápis: „Zakladateli prvního rakouského spolku vysloužilců, Jeho veličenstvo císař Franz Josef I., za podpory mecenášů a bratrských spolků rakouských vysloužilců v Liberci“, byl umístěn na zadní straně soklu a oznamoval, kdo se zasloužil o vybudování pomníku. Kamenickými pracemi byla pověřena Šluknovská společnost Spölgen. Veškeré bronzové kusy odlila slévárna ve Württembergu. O osazení pomníku se postaral místní sochař Ferdinand Částka.

   Osud pomníku Josefa Müllera nám není znám. Víme, že v 50. letech 20. století byla socha nahrazena plastikou sochaře Karla Kolaczka Matka a dítě. Tato socha byla později také přemístěna, a to do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. Pro špatný stav byla ale roku 2008 z parku odstraněna a převezena do skladu Technických služeb města Liberce. Jak ale bylo naloženo s původním Müllerovým pomníkem, nevíme. Optimističtější variantou je, že busta skončila v soukromé sbírce, či jako ozdoba domácnosti některého z vysokých úředníků. Smutnější variantou je, že bustu čekal stejný osud jako jiné bronzové sochy - tedy jako materiál pro tavbu. O tom se bohužel již v dobových pramenech nepíše.

 

Dodatky k příspěvku - Původ slova veterán

27.11.2017 Karel Sáček

V nejednom českém pojednání věnovaném vojenské historii je původ slova veterán odvozován od tzv. Veteraniho jeskyně. Tento přírodní útvar, nacházející se v dnešním rumunském Banátu na břehu Dunaje (rum. Peştera Veterani, něm. Veteranische Höhle), se stal díky své strategické poloze místem několika střetů císařských vojáků s armádou Osmanské říše. Svůj název získala jeskyně po velícím císařském generálu italského původu Friedrichovi hraběti von Veterani (1643-1695). V roce 1788 se zde turecké přesile statečně bránili vojáci císaře Josefa II., mezi kterými byli i pěšáci řadového pluku Bréchainville č. 25, doplňovaného na Písecku. (Geschichte der Veteranischen Höhle. Frankfurt - Leipzig 1789, 31 S.; dostupné online: books.google.cz/books?id=HE9BAAAAcAAJ; do českého historického povědomí ji nesmazatelně zapsal Alois Jirásek jednou ze svých vojenských povídek - Na Krvavém kameni). A právě od přeživších c. k. obránců Veteraniho čili Veteránské jeskyně z roku 1788 měl být výraz „veterán“ odvozen. Takové objasnění původu slova je však mylné. Veterány měla již armáda antického Říma, ve které byl veteranus vysloužilým legionářem.

   V c. k. armádě se označení „Veteran“ objevilo v souvislosti se zrušením doživotní vojenské služby v roce 1802. Poté měli vojáci sloužit dle druhu vojska „pouze“ 10-14 let. Kdo chtěl po uplynutí tohoto období u armády nadále zůstat, upsal se novým kontraktem označovaným jako kapitulace (Capitulation) a stal se tzv. kapitulantem (Capitulant). V srpnu 1807 vyšlo nařízení, dle kterého měl každý voják do hodnosti šikovatele, který si podepsal novou kapitulaci, nárok na speciální distinkční označení (Distinctions-Zeichen für Veteranen) – kovový štítek s nápisem VETERANIS (veteránovi), nošený na levé straně hrudi.

   Toto veteránské označení mělo první a druhou třídu (Classe). V případě první kapitulace (Veteran erster Reengagirung) bylo oválné o rozměrech 6 - 6,5 x 5,5 cm a doplněné reliéfem přilby, prapory a dalšími vojenskými trofejemi. Pokud se voják rozhodl zrekapitulovat svou službu ještě podruhé (Veteran zweyter Reengagirung), pak jeho nápis VETERANIS byl v kruhovém středu obtočeného vavřínem na šestiúhelníku či spíše šesticípé hvězdě o průměru 7,5 cm. Protože délka kapitulace nebyla pevně stanovená, nelze přesně říci, kolik let měli vojáci nosící tato označení odslouženo. Ve faleristické literatuře se lze často setkat s údajem, že tato veteránská označení byla zavedena již v josefínské armádě roku 1780. Jedná se však o omyl. Ten pravděpodobně souvisí s chybným výkladem prvního ustanovení o kapitulacích z roku 1777, které se týkalo ale pouze cizinců; domácí obyvatelstvo tehdy sloužilo doživotně a žádnou kapitulaci podepisovat nepotřebovalo.

   Výraz „veterán“ tedy v c. k. armádě původně označoval pouze délesloužícího vojáka. Postupně se však přenesl na ostatní vysloužilce, v prvé řadě ty, kteří se zúčastnili některého z vojenských tažení (velký nárůst počtu vysloužileckých neboli veteránských spolků v 60. letech 19. století např. souvisel s tažením roku 1859), později i vojáky ostatní. A s různým chápáním tohoto slova se můžeme v různých cizích jazycích setkat dodnes.

 

  

Vyobrazení veteránských označení v atlasu vydaném roku 1841:
BIEDEDNFELD, Ferdinand Freiherr von: Geschichte und Verfassung aller geistlichen und weltlichen, erlochenen und blühenden Ritterorden, Zweiter Band: Blühende Orden, Ehrenzeichen, Medaillen etc. Weimar, 1841, 294 S. + Taffel XXI, Fig. 11-12; dostupné online: books.google.cz/books?id=as1cAAAAcAAJ

 

 

Portrét neznámého důstojníka(?) z posádky v Hradci Králové, který má na své hrudi vedle armádního (dělového) kříže z let 1813-1814 a stříbrné medaile za statečnost také veteránské označení druhé třídy.
Olejomalba je připisována Antonínu Dvořákovi (1817-1881), který ji měl vytvořit v roce 1855 – v roce 1849 ale byla veteránská označení oficiálně zrušena a nahrazena služebními kříži.
 
 
Vojenský invalida kolem roku 1820 s veteránským označením  podle Rudolfa von Ottefelda (1895).

 

 

Související prameny a odkazy:

RESSNEROVÁ, Jitka. Realizované pomníky v Liberci do roku 1945. Liberec, 2014. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická. Vedoucí práce Anna Habánová, M.A., Ph.D.
    theses.cz/id/dl2oj7dspace.tul.cz

 

KOVAŘÍK, Jiří: Poopravení a doplňky k dějinám 4. kyrysnického pluku Kronprinz Ferdinand roku 1809 [výběr a překlad z Einige Berichtigungen und Ergänzungen zur Geschichte des Kronprinz Ferdinand 4. Kürassier-Regimentes in Schlachten bei Regensburg, Aspern und Wagram. Reichenberg, 1877]
   primaplana.cz

HOFFMANN, Anton: Geschichte des ersten und ältesten österreichischen Veteranen-Vereins zu Reichenberg in Böhmen. Reichenberg, 1871, 62 S.
   books.google.cz/books?id=85Ov3RMa6DwC

FISCHER, Louis: Geschichte der Militär-Veteranen-Vereine des österreichischen Kaiserstaates. Troppau 1870, 92 S.
   books.google.cz/books?id=S0dJl4V8WtsC

DEJF: Nález veterána, 02.01.2012 detektorweb.cz

Spolky c. k. vojenských vysloužilců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
   cs.wikipedia.org

Svaz c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české
   vyslouzilci.cz

 

...a pro srovnání přístup k veteránům dnes:

Sdružení válečných veteránů České republiky
   svvcr.cz

Komunitní centrum pro válečné veterány
   kcvvbrno.cz

 

 

Související příspěvky

Karel Sáček: Michael Hardtmann - 69 let služby v c. k. armádě

 

Všem, které zajímají c. k. vojenští vysloužilci, lze doporučit také další příspěvek - Nález veterána, umístěný na detektorářském foru www.detektorweb.cz.

Více zde: http://www.primaplana.cz/news/v-roce-1882-zemrel-jeden-z-poslednich-c-k-veteranu-napoleonskych-valek/