Rakouské pamětní kříže z války 1813-1814 - 1/2: průběh tažení
Václav Měřička
Naposledy upraveno: 03.07.2015
Po nezdařeném Napoleonově vojenském tažení do Ruska v roce 1812 válka v Evropě neskončila. Za silných mrazů a těžkých povětrnostních podmínek překročily zbytky Velké armády ve dnech 26. a 29. listopadu 1812 řeku Berezinu za neustálého tlaku dotírající ruské armády generála Pavla Vasiljeviče Čičagova. Napoleon sám pak odejel přes Smorgoň a Vilno do Varšavy, kam dorazil 10. prosince. O čtyři dny později byl již v Drážďanech a dne 18. prosince opět v Paříži. Ruská armáda ale postupovala kupředu, neboť car Alexandr I. se rozhodl osvobodit ujařmené evropské národy z napoleonského područí.
Jeden z pomníků postavených na počest vojáků c. k. armády na lipském bojišti (u Holzhausenu) v roce 1913. Tato fotografie nebyla součástí původní studie a je přikládána pouze jako ilustrativní doplněk.
Ještě v průběhu prosince roku 1812 bojoval pruský pomocný sbor generála Hanse Davida Yorcka z Wartenburgu (1759-1830), potomního pruského maršála, na francouzské straně, podřízen nejprve generálu Grawertovi, ale později začleněný do 10. armádního sboru maršála Alexandra Macdonalda, vévody z Tarenta. Generál Yorck, když viděl rozklad napoleonské armády, rozhodl se zahájit jednání s postupující ruskou armádou a dne 30. prosince podepsal bez přímého souhlasu pruského krále Bedřicha Viléma III. v Tauroggenu s ruským generálem Ivanem Ivanovičem Děbičem dohodu (konvenci) o vojenské spolupráci pruského sboru. Tím se dostalo Prusko po bok Ruska, i když tauroggenská konvence hovořila pouze o neutralitě. Ale i Prusko spatřovalo ve spojenectví s Napoleonem nutné zlo a toužilo odčinit porážku z roku 1806. Přímým důsledkem je pak vznik šesté koalice proti Francii a započetí tak zvaných osvobozovacích válek, jejichž cílem bylo zlikvidovat napoleonskou nadvládu v Evropě, zvláště v Německu. Pruský král se sice zpočátku snažil ujistit Napoleona o své věrnosti, ale pak pod nátlakem svých spolupracovníků, zvláště Bedřicha Augusta Hardenberga a Karla svob. pána Steina opustil Berlín a 25. ledna 1813 se přemístil do slezské Vratislavy. Dne 12. února vyhlásil zde mobilizaci vojenských sil.
O čtyři týdny později uzavírá Bedřich Vilém III. s ruským carem v Kališi dohodu o vojenském spojenectví a již dne 17. března 1813 oznamuje Hardenberg Francii vypovězení války. Dne 10. března 1813 zakládá král nové vojenské pruské vyznamenání a to Železný kříž ve dvou stupních s cílem odměnit v nastávající válce statečnost svých vojáků.
Šestá protifrancouzská koalice byla ještě doplněna předchozími dohodami Ruska a Švédska (5. dubna 1812 a 30. srpna 1812) a konečně dne 3. března 1813 přistoupením Anglie k tomuto spojenectví. Vlastní předehrou nového válečného tažení, které proběhlo od ledna do dubna 1813, byl ústup zbývajících částí francouzské armády z východního prostoru. Dne 17. ledna předal neapolský král Joachim Murat v Poznani velení princi Eugenu Beauharnaisovi, který pak ustoupil přes Frankfurt nad Odrou a dosáhl dne 12. února vyklizený Berlín. Zatím dopředu postupovalo jen pravé ruské křídlo a to kozáci pod velením Bedřicha Karla Tettenborna a Ivana Alexandroviče Černyševa, kteří již v lednu zatlačili Francouze do Nové Marky. Ruský střed postupoval velmi pomalu ve směru na Vilno a k Visle, levé ruské křídlo na Varšavu. Dne 22. února domluvili generálové Yorck, Bedřich Vilém Bülow hrabě z Dennewitz a generál Ludvík hrabě Wittgenstein pochod k Odře. Tettenborn pronikl s kozáky do berlínských ulic, kde došlo k pouličním bojům, ale Rusové museli večer město opustit. Dne 25. února opustil Berlín maršál Pierre Francois Augereau a velení předal generálu St. Cyrovi. Na příkaz prince Eugena pak Francouzi dne 5. března Berlín vyklidili. Francouzi se stáhli směrem na Wittenberg, Míšeň a vstoupili do Drážďan. Tettenborn se rozhodl postoupit se svými kozáky k Hamburku, kde stejně jako v Lübecku došlo k nepokojům tamního obyvatelstva. Francouzská posádka až na 1.000 mužů Hamburk opustila a stáhla se do Magdeburku. Tettenborn zatím 14. března donutil vévodu mecklenbursko-schwerinského k přechodu na stranu Spojenců a města Hamburk, Lübeck, Harburg a Lüneburg byla jako první osvobozena. Francouzi proto vyslali na pomoc generála Moranda se 2.500 muži, s nimiž se dne 2. dubna utkala pruská a ruská vojenská jednotka pod velením plukovníka Ferdinanda Dörnberga v bitvě u Lüneburgu, kde Francouzi utrpěli zničující porážku. Toto první vítězství Spojenců však bylo velmi brzy vystřídáno neúspěchem. Angličané ani Švédové nedovedli využít situace a nerealizovali vylodění a tak Napoleon přešel k protiakci. Rozhodl se vytvořit mezi dolním Rýnem a Veserou armádu, jejíž velení svěřil osvědčenému maršálovi Louis Nicolasi Davoutovi, vévodovi z Auerstädtu a knížeti z Eckmühlu, jemuž byl podřízen ještě generál Dominique René Vandamme. Davoutovi se podařilo při použití nejostřejších opatření obnovit na severu pořádek. Davout dříve než převzal velení na severu, opustil Drážďany, které pak dne 27. března obsadila spojená vojska prusko-ruská pod generálem Gebhartem Leberechtem Blücherem (později maršál a spoluvítěz v bitvě u Waterloo) a ruským generálem Ludvíkem Wittgensteinem. Princ Eugen Beauharnais se pokusil dne 2. dubna znovu dobýt Berlín, ale byl dne 5. dubna poražen u obce Möckern, východně od Magdeburku, oddíly generála Yorcka a Bülowa. Přitom oba generálové nedokázali využít tíživé Eugenovy situace a nezničili jeho ustupující voj. I když princ Eugen musel vyklidit linii na Visle a Odře a nakonec i pozici na Labi, nepodařilo se Spojencům zmocnit se západních území, která zůstala podřízena Napoleonově moci. A tak francouzské posádky zůstaly nadále v Magdeburku, ve Štětíně, v Kostříně, v Hlohovci, Gdaňsku, v Modlíně a v Zámošči.
Císařova nová armáda postavená dne 17. dubna sestávala z 1. armádního sboru pod Davoutem v síle 20.000 mužů v prostoru Labe, Sály a Vesery. V prostoru řeky Sály pak byly soustředěny ještě další sbory a to druhá armáda maršála Victora v síle 13.000 vojáků, dále třetí armádní sbor pod Neyem v síle 45.000 mužů, čtvrtý sbor pod generálem Bertrandem v síle 18.000 mužů, pátý pod Lauristonem v síle 20.000 vojáků a šestý pod Marmontem vévodou z Ragusy v síle 24.000 mužů také na Sále, 7. sbor pod generálem Jeanem Reynièrem v síle 10.000 mužů tamtéž, 8. sbor pod maršálem Josefem Poniatowským umístěný v Haliči, odkud ovšem nemohl operovat a konečně 9. sbor pod maršálem Pierrem Augereauem situovaný v Bavorsku. K tomu je nutno ještě přičíst 10. sbor, tehdy posádkou v Gdaňsku, kde velel generál Jean Rapp, dále 11. sbor maršála Macdonalda s 22.000 muži - především nováčky, 12. sbor maršála Charlese Nicolase Oudinota se 24.000 vojáky, k tomu ještě 17.000 mužů gardy a 3. jezdecké sbory s 11.500 jezdci. Koncem měsíce dubna měl Napoleon k dispozici na Labi a Sále celkem 226.000 vojáků a 457 děl. (V tomto počtu nejsou započítány posádky pevností.) Armáda byla rozdělena na dvě skupiny a to labskou se 140.000 muži a mohučskou se 66.000 muži. I když v dané chvíli byla Napoleonova armáda početnější než vojsko Spojenců, byla dána dohromady z rekrutovaných nováčků, dosud nevycvičených ve zbrani, neměla dostatek schopných důstojníků a poddůstojníků a citelně bylo oslabeno jezdectvo. Chybělo nadšení a převládala nechuť pokračovat ve válce.
Armáda Spojenců v době, kdy Napoleon vyrazil z Mohuče, byla daleko slabší. Rusko mohlo postavit do pole sotva 50.000 mužů a společně s Prusy nakonec asi 100.000 vojáků. Když se Prusku podařilo dokončit celkovou mobilizaci, mělo k dispozici 253.000 mužů. Spojenci však měli dvakrát tak silné jezdectvo než Francouzi.
Vojenské síly Spojenců byly rozčleněny do tří armádních celků. Severní armádě velel Ludvík hrabě Wittgenstein a jemu byli podřízeni Bülow, Yorck a generál Karel Borstell. Tak zvané jižní nebo slezské armádě velel Blücher a do této armády byl začleněn ruský kontingent pod generálem Ferdinandem Wintzingerodem. Hlavní, ruské armádě velel stařičký ruský maršál Michal Hilarionovič Kutuzov, kníže Smolenský (1745-1813), který ale dne 28. dubna 1813 zemřel. Jeho smrtí se carovi Alexndrovi I. uvolnily ruce a novým velitelem se stal generál Michal Barclay de Tolly.
Válečným plánem Napoleonovým bylo odlehčit Rappovi v Gdaňsku a s oběma armádami a to mohučskou a labskou, v síle asi 300 tisíc mužů proniknout za Labe a znovu se stát pánem na dolní Visle. Carovým plánem bylo proniknout za Labe přes Slezsko a dále k Rýnu, ale tomu bránila skutečnost, že hlavní síla ruské armády byla ještě na počátku dubna soustředěna v okolí města Kališe. Když došla zpráva, že Napoleon postupuje na Durynský les, rozhodlo se spojenecké velení rozmístit síly v prostoru mezi Lipskem a Altenburgern a zabránit tak císaři spojení s vojsky prince Eugena. Ten stál na dolní Sále, maršál Ney postupoval směrem na Výmar, císařská garda se soustředila u Erfurtu, kam dorazil i Napoleon osobně. Marmont obsadil Gothu, Bertrand Saalfeld a Oudinot Koburg. Wittgenstein s 22.000 vojáky se postavil mezi dolní Muldu a Sálu, Blücher s 23 tisíci muži postoupil na Altenburg, předvoj byl vyslán směrem na Kamenici a Wintzingerode s 10.000 vojáky zaujal pozice u Lützenu. Zde došlo dne 2. května 1813 k bitevnímu střetnutí, které vstoupilo do vojenských dějin pod označením bitvy u Lützenu, nebo také bitvy u Groszgörschenu. Napoleon zvítězil a zmocnil se Lipska a Drážďan. V bitvě byl zraněn Blücher a jeden z nejschopnějších pruských stratégů Gerhard Scharnhorst (zemřel pak 28. června v Praze). Spojenci vyklidili po prohrané bitvě levý břeh Labe. O tři týdny později ve dnech 20. a 21. května dochází k další bitvě u Budyšína, kde sice Napoleon díky maršálu Neyovi zvítězil, ale Spojenci ustoupili, aniž se je podařilo ochromit.
Důsledkem porážky u Budyšína rozhodl ruský car uzavřít prostřednictvím Rakouska s Napoleonem příměří. Car si byl dobře vědom, že bez účasti Rakouska nemůže situaci na bojišti vyřešit a tak dne 4. června bylo příměří podepsáno v Pläswitzi (také někdy označené jako Poischwitz). Spojenci se museli stáhnout za Odru, zatímco Francouzi setrvali na dobytých pozicích. Později se ukázalo, že uzavření příměří bylo velkou Napoleonovou chybou, neboť situace u Spojenců nebyla dobrá a Napoleon mohl snadno při pokračování bojů jejich armády zničit. Obě strany však potřebovaly na určitou dobu klid k provedení nutné reorganizace a doplnění jak početních stavů, tak i výzbroje. Spojencům však ještě záleželo na získání Rakouska pro koalici.
Rusko a Prusko správně odhadli, že Rakousko má mnoho důvodů pro připojení ke koalici, aby se tak pokusilo odčinit těžké porážky z roku 1805 (Ulm a Slavkov) a z roku 1809 (Wagram). Rakouský kancléř Klement Lothar kníže Metternich (1773-1859) rád uvítal nastalou situaci a snažil se v období příměří pro Rakousko vytěžit politicky co nejvíce. Vycházel ze situace, že Rakousko by mohlo sehrát úlohu třetího, tedy rozhodčího v tomto sporu a svou politiku mělo určovat podle situace, tedy přiklonění se na tu stranu, která bude mít v nastávajícím konfliktu největší naději na vítězství. Pozice Rakouska byla o to delikátnější, že císař František I. byl Napoleonovým tchánem a dědečkem Napoleonova syna.
Rakousko v době ruského tažení bylo nuceno postavit do boje pomocný sbor v síle 40.000 vojáků, kterému velel tehdejší rakouský velvyslanec v Paříži, maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg. Po skončení tažení se Metternich snažil řadou jednání vytvořit pro Rakousko co nejpříznivější podmínky. Proto zahájil porady na obou stranách. Schwarzenberg byl znovu poslán do Paříže, aby zjistil skutečné úmysly císaře a zatím doma se Metternich snažil vylepšit jednak finanční situaci a zesílit počet armády. To se mu na konci dubna celkem zdařilo a česká armáda byla doplněna na počet 120.000 mužů. Jejím velitelem byl jmenován maršál Schwarzenberg a jeho šéfem generálního štábu generál Josef hrabě Radetzký. Dne 29. dubna Metternich přislíbil Spojencům případné přistoupení ke koalici, avšak prostřednictvím generála Ferdinanda hraběte Bubny vyjednával v Drážďanech současně s císařem.
Horečná jednání probíhala v té době v Čechách. Ruský car přijel do Colloredo-Mansfeldova Opočna a k dalšímu jednání došlo na zámku v Ratibořicích jehož majitelkou byla Kateřina Vilemína vévodkyně Zaháňská, rozená princezna Kuronská a Livonská (dcera Petra Birona, vévody Kuronského), která jako nesmiřitelná odpůrkyně Napoleonova se snažila svého přítele Metternicha získat cele pro spojeneckou věc. Závažné rozhodnutí pak padlo na valdštejnském panství v Mnichově Hradišti a v Jičíně, kde za přítomnosti všech tří panovníků bylo ze strany rakouského císaře přislíbeno vstoupení do koalice a stanoveny podmínky pro jednání s Napoleonem, tj. odchod Francouzů za Rýn a vyklizení pozic v Německu. Součástí návrhu bylo odtržení Holandska od Francie, dosazení Bourbonů znovu na španělský trůn, vrácení ztracených částí Rakousku (z roku 1805), obnova pruského království v rozsahu z roku 1806 a osvobození Itálie.
Důležitým aktem těchto jednání pak bylo uzavření tak zvané Reichenbašské konvence dne 27. června 1813, v níž se Rakousko zavázalo, že vypoví Francii válku, jestliže do 20. července císař Napoleon nepřijme stanovené podmínky. Pátý článek konvence stanovil, že Rakousko a Rusko postaví do pole minimálně 150.000 mužů, Prusko 80.000 vojáků. Hlavními aktéry těchto jednání byli Metternich i další ministři a to pruský Hardenberg, ruský ministr Karel hrabě Nesselrode a rakouský diplomat Jan Filip hrabě Stadion.
Dne 26. června se Metternich sešel na saském zámku Marcolini s císařem Napoleonem. Jednání bylo dramatické a jeho výsledkem bylo, že Napoleon vyslovil souhlas s tím, že Rakousko zaujalo pozici tak zvaného ozbrojeného zprostředkování, dále že zástupci zúčastněných států se sejdou na společném kongresu, a že posledním dnem příměří je 10. srpen 1813.
Po návratu z třídenního jednání se Metternich sešel znovu v Ratibořicích s monarchy Pruska a Ruska a informoval je o výsledku jednání. Pak došla zpráva, že dne 21. června zvítězil Arthur Wellesley vévoda z Wellingtonu v bitvě u španělské Vittorie nad vojsky krále Josefa a generála Jourdana. Také ruské zálohy se posunuly do Polska, Prusko se proměnilo v jediný válečný tábor a Rakousko horečně zbrojilo.
Dne 12. července se sešel v Praze kongres, k jehož jednáním se dostavili Wilhelm von Humboldt, von Anstett, Metternich a z francouzské strany generál Narbonne a dne 27. července jako císařův zplnomocněnec generál Armand August Caulaincourt, vévoda z Vicenzy.
Pražská jednání musela nutně skončit neúspěšně, protože základní podmínkou bylo vytlačit Napoleona ze střední Evropy a Francii odejmout dříve dobyté pozice a to nejen v Německu, ale i v Itálii, Belgii a Holandsku. Napoleon se také nehodlal vzdát získaných rakouských území, která Metternich požadoval a tím přímo nutil Rakousko k trvalému přimknutí k šesté koalici. Navíc již 27. července uzavřelo Rakousko s Anglií dohodu o vstupu do společného boje.
V době příměří posílil Napoleon svou armádu na 440.000 mužů a počítáme-li i posádky v pevnostech, pak měl k dispozici 700.000 vojáků. Celkem čítala jeho armáda 14 armádních sborů, kde vedle Francouzů tam byli Holanďané, Dánové, Švýcaři, Němci, Španělé i Portugalci. Chyběli však nižší důstojníci, chyběla dobrá výzbroj, i když počet děl a koní převyšoval počty u Spojenců. Nebyl však pravidelně vyplácen žold a bylo mnoho marodérů.
Hlavní síly císařovy armády byly rozloženy v prostoru mezi Drážďanami a Lehnicí a to 130.000 vojáků pod přímým velením maršála Michela Neye spolu s generálem Lauristonem a maršály Marmontem a Macdonaldem na řece Bobravě ve směru na říčku Katzbach a dále na východ. Hlavní armáda v počtu asi 180.000 vojáků, kterým Napoleon velel přímo, byla situována u Drážďan, Budyšína, Zhořelce a Žitavy a císaři byli podřízeni maršálové St. Cyr, Victor, Poniatowski a generál Vandamme. Třetí, tak zvaná berlínská armáda se 67 tisíci muži byla podřízena maršálu Oudinotovi, s nímž spolupracovali generálové Reynier a Bertrand. Tato armáda zaujala pozice u Chotěbuzi, Kalavy a Lukavy. Maršál Davout s 38.000 muži obsadil Hamburk a generál Gérard zaujal pozici u měst Magdeburku a Wittenbergu.
U Spojenců vypadala situace v době příměří následovně: Prusko postavilo do zbraně 271.000 mužů, z toho 228.000 pěšáků, 30.000 jezdců a 13.000 dělostřelců. Přitom ale bylo možno ještě počítat s přímým nasazením 162.000 vojáků. Rusové měli na polském území a v části Německa 296.000 vojáků, z toho však jen 184.000 schopných nasazení a 112.000 mužů v záloze.
Rakousko vytvořilo tak zvanou českou armádu v síle 194.000 bojeschopných vojáků a do posádek ještě umístilo dalších 27.000 mužů. Pro bojiště v Německu se počítalo s nasazením 127.000 vojáků, k nimž bylo nutno ještě připočítat 9.000 vojáků britsko-německé legie, dále jezdeckou divizi plukovníka Dörnberga, Hansovní legii, záložní dělostřelecký sbor hanoverského generála Jiřího Ludvíka Wallmodena a mecklenburský kontingent o 6.000 mužích. Samozřejmě, že měli Spojenci ještě další síly vázané na pevnosti na Odře a Visle, posádku ve Stralsundu, rakouské síly v Itálii a v Bavorsku, tedy dalších asi 350.000 mužů, takže připočteme-li ještě Wellingtonovy síly ve Španělsku, bylo v koaliční armádě asi 860.000 vojáků, ale z tohoto počtu na německé půdě jen 512.000 mužů.
Hlavní těžiště tvořila tak zvaná česká armáda pod maršálem Karlem Filipem knížetem Schwarzenbergem v celkovém počtu asi 250.000 vojáků. Do této armády byly začleněny i jednotky ruské a pruské. Další armáda, tak zvaná slezská, pod generálem Blücherem čítala kolem 100.000 vojáků, předtím z ní bylo vyčleněno 125 tisíc mužů, kteří byli přiřazeni k české armádě. Severní armádě, tvořené Němci a Švédy spolu s britsko-hannoverskými silami velel švédský korunní princ Jan Karel (Jean Baptisté Bernadotte, Prince de Pontecorvo, bývalý francouzský maršál a potomní švédský král Karel XIV. Jan 1763-1844). Tato armáda čítala 127.000 vojáků a Bernadottovi byli podřízeni generálové Bülow, Yorck, Wintzingerode a Wallmoden.
Válečným plánem císaře Napoleona bylo opřít se o Labe na čáře Drážďany - Hamburk. Aby zajistil střední část, obsadil císař Torgavu, Wittenberg a Magdeburk. Dalším rozhodnutím bylo postoupit proti Berlínu a dolní Odře, proti čemuž vznesli námitky Marmont a St. Cyr, kteří navrhovali soustředění v prostoru Budyšína.
Příměří skončilo dne 10. srpna 1813 a započala druhá velká fáze války, která měla skončit až v dubnu 1814 dobytím Paříže.
K prvnímu bojovému střetnutí došlo dne 23. srpna u obce Groszbeerenu, kde se utkaly oddíly maršála Oudinota, Bertranda a Reyniera s pruským sborem generála Bülowa a Tauentziena a švédským sborem prince Bernadotta. Oudinot byl sice poražen, ale mohl se celkem v pořádku stáhnout do prostoru Wittenbergu, neboť v rozhodné chvíli nepřispěl Bülowovi na pomoc právě švédský korunní princ.
Druhou významnou událostí byla dne 26. srpna svedená bitva u Wahlstattu na říčce Katzbachu. Francouzské straně velel Macdonald, jehož úkolem bylo Blüchera zatlačit za řeku Bobravu a tím jej odříznout jednak od možného spojení se severní nebo českou armádou. Slezská armáda byla tvořena v menšině pruskými vojáky vedenými generálem Yorckem a ve většině Rusy pod generály Sackenem a Langeronem. Bitva se odehrávala za deštivého počasí v krajině s hlubokými stržemi a rozdivočelým proudem říčky Katzbachu a Nisy. Po rozhořčeném boji byli Francouzi vrženi do strží a řeky a Macdonald ustoupil za řeku Nisu. Bitva byla de facto rozhodnuta jezdeckým útokem samotného Blüchera.
Ve dnech 26. a 27. srpna dochází k bitvě u Drážďan, ve které se Napoleonovi podařilo nepřítele porazit. V době, kdy císař dlel ve Slezsku, aby tam určil dispozice pro boj s Blücherem, oznámil maršál St. Cyr, který chránil Drážďany, že česká armáda pod Schwarzenbergem přestoupila Krušné hory a přiblížila se z jihu k městu. Vrátil se proto urychleně do tohoto prostoru a zabezpečil, aby se oddíly generála Vandamma přesunuly z prostoru od Žitavy do Königsteinu s cílem odříznout českou armádu od českého prostoru. Císaři byli po boku Ney, Victor a Marmont. Na spojenecké straně byl přítomen sám ruský car se svým rádcem, bývalým francouzským generálem Jeanem Victorem Moreauem. Napoleon dobyl rozhodného vítězství nad dvojnásobnou přesilou a to díky rozhodnosti svých generálů, stejně jako včasným zasazením Muratovy jízdy. Obě strany ztratily přibližně po 10.000 vojácích, ale Spojenci navíc asi 15.000 zajatců. Přesto se jim nakonec podařilo odpoutat se od nepřítele a zahájit ústup do Čech.
A tak dochází k poslednímu válečnému střetnutí ve dnech 29. a 30. srpna v bitvě v kotlině mezi Krušnými horami a Českým Středohořím, u obcí Chlumce, Přestanova a Varvažova. Poražené oddíly ruské armády pod Barclayem de Tolly, Wittgensteinem, Jermolovem a Ostermannem-Tolstým a rakouské pod Colloredem sestoupily za ztížených podmínek krušnohorskými průsmyky do Čech pronásledovány 40.000 francouzskými vojáky sboru generála Dominiqua René Vandamma. Rusové kladli houževnatý odpor a podařilo se jim Francouze zadržet a dokonce Vandamma zajmout. Rozhodnutí bitvy pak přivodily pruské oddíly generála Bedřicha Kleista (pozdější maršál Kleist von Nollendorf), který přechodem hor u Nakléřova vpadl bojujícím Francouzům do boku.
Napoleonovo vítězství v bitvě u Drážďan sice vyrovnalo neúspěch u Groszbeeren a Wahlstattu, ale porážka Vandamma u Chlumce jej donutila stáhnout síly na sever od Drážďan a čelit dalším náporům. Dne 6. září je maršál Michel Ney poražen v bitvě u Dennewitz se ztrátou přibližně 22.000 mužů. Napoleon sice zvažoval vtrhnout proti české armádě do teplické kotliny, ale s ohledem na špatný přístup přes hory se této myšlenky vzdal a stáhl se z pravého břehu Labe. Zatím Blücher, který dle příkazu cara Alexandra I. se měl se slezskou armádou vydat do Čech, obrátit svoje sbory k Labi a po bitce u Wartenbergu dne 3. října si vynutit přechod přes Labe. Spolu s ním překročila Labe i váhavá severní armáda Bernadottova. Kdyby byl tehdy Blücher splnil příkaz cara, pak by se byly Napoleonovi uvolnily ruce a mohl se stáhnout na sever proti severní armádě, dobýt Berlín a vyhnout se tak osudnému střetnutí u Lipska.
Česká armáda po vítězství u Chlumce se velmi pomalu dostávala přes Kamenici do saského prostoru a jen díky vyhýbavým manévrům Blüchera se podařilo uchránit slezskou armádu před Napoleonovým útokem a tak ji vyřadit z boje dříve, než dorazí Schwarzenberg.
K rozhodujícímu střetnutí pak došlo ve dnech 16. až 19. října 1813 v bitvě u Lipska, která do válečných dějin vstoupila pod označením „bitva národů“.
Napoleon disponoval v bitvě asi 190.000 muži a 690 děly, ačkoliv celková síla jeho armády tehdy ještě obnášela 250.000 vojáků. Dne 16. října stálo na linii Connewitz-Markleeberg-Wachau-Liebertwolkwitz-Seifertshain 138.000 bojovníků, proti Lindenavě dalších 3.000 vojáků a 16 děl a na pochodu proti severnímu nepříteli bylo dalších 49.000 mužů se 186 děly.
Spojenci téhož dne měli k dispozici 205.000 mužů a asi 1.000 děl. Na pravé straně řeky Pleissy stálo asi 100.000 mužů se 460 děly, mezi řekou Elsterou a Pleissou dalších 30.000 a 90 děl, proti Lindenavě 20.000 a 58 děl, přičemž měl ještě Blücher v prostoru u Schkenditze k dispozici 54.000 vojáků. Bitva se rozpadla na několik částí. První den, 16. října to byla bitva u obce Wachau, která nepřinesla oběma stranám rozhodnutí. Stejného charakteru bylo i střetnutí u Lindenavy, avšak skvělého výsledku dosáhl generál Yorck u obce Möckern. Dne 17. října obdržel Napoleon zprávu, že Bavorsko se připojilo k šesté protinapoleonské koalici, a že generál Karel Filip Wrede se rozhodl táhnout proti Francouzům. Napoleon se proto rozhodl vyjednávat s nepřítelem a vyslal do spojeneckého hlavního stanu zajatého rakouského generála Maxmiliána hraběte Merveldta s návrhem na uzavření příměří. Návrhy, které byly předloženy, obsahovaly značné ústupky, ale byly pro Spojence přesto nepřijatelné.
Večer dne 17. října vydal Napoleon rozkaz k ústupu na západ, přičemž nebyly zajištěny dobré přechody přes řeku Pleissu, takže většina kolon musela přecházet přes jediný most v Lindenavě.
Rozhodujícím dnem bitvy byly těžké boje dne 18. října. Do boje zasáhlo na francouzské straně 160.000 mužů a 630 děl. Jednotlivé úseky byly pod velením maršálů Murata, Poniatowského, Augereaua, Victora, generála Drouota, Kellermanna, maršála Oudinota, Macdonalda, generálů Lauristona, Reyniera, Sebastianiho, Pajola a maršála Mortiera.
Na straně Spojenců stála armáda v síle asi 300.000 mužů, která disponovala 1.466 děly. Oddílům veleli Blücher, Bernadotte, Schwarzenberg, Gyulai, princ Hessen-Homburg, Barclay de Tolly. Výsledkem bojů bylo, že Napoleon udržel situaci na pravém křídle, ale došlo k prolomení středu, zatímco na levém křídle byli Spojenci poraženi.
Poslední den bitvy se odehrál v samotném městě Lipsku, kam Napoleon stahoval svoje zbývající síly. V ulicích města došlo k rozhořčeným bojům, při nichž se zvláště vyznamenali pruští vojáci pod Blücherem, který v průběhu bitvy byl povýšen do hodnosti maršála. (Protože stále vyzýval vojáky slovem „Kupředu - Vorwärts“, byl od té doby nazýván „Marschall Vorwärts“). Kolem druhé hodiny nechal maršál Macdonald předčasně vyhodit do povětří most přes řeku Elsteru, což mělo za následek, že se z dosahu nepřítele nemohl dostat zadní voj. On sám Elsteru přeplaval, ale hrdinný maršál Josef kníže Poniatowski nalezl v ní svou smrt. Díky nerozhodnosti se však Spojencům nepodařilo zabránit odchodu francouzské armády. Chybou bylo, že útok nebyl veden proti západní straně, nýbrž ve směru na Grimajskou a Halleschskou bránu a tím umožněn Napoleonovi odchod.
Ztráty byly značné. Napoleon ztratil v bitvě asi 38.000 mužů, dále 15.000 zajatců a cca 15.000 osob, které byly v té době v lazaretech. Kolem 5.000 mužů ze zemí Rýnského spolku přešlo ke Spojencům. Zraněni byli Ney, Macdonald, Marmont a Sebastiani. Saský král byl zajat a odvezen do Berlína. Spojenci ztratili kolem 54.000 vojáků, dobyli však 28 praporů a císařských orlů a 325 děl.
Císař Napoleon ustoupil přes Lindenavu asi se 120.000 muži ve směru na Weissenfels, aniž by byl nějak zle tísněn pronásledovateli, kterými byli generálové Yorck a Gyulai.
Bitva u Lipska ukončila druhé období osvobozovacích válek. Bylo zde již hovořeno o tom, že dne 8. října 1813 dohodou v Riedu přistoupilo Bavorsko ke koalici a připojilo se tak vojensky ke Spojencům. Dne 26. října opustil svoje Vestfálské království král Jerôme a již dne 21. listopadu se kurfiřt Vilém vrátil do Kasselu. Dne 21. listopadu vypuklo povstání v Holandsku, Francouzi opustili Amsterodam a do země se vrátil princ Vilém Oranžský. Bernadotte, který vstoupil do Holštýnska, donutil Dánsko k opuštění Napoleona. Také Joachim Murat zradil císaře a dohodl se s Rakouskem, kterému dal k dispozici 30.000 neapolských vojáků. Situaci ve Španělsku vyřešil císař sám, když po návratu do Paříže dne 8. prosince 1813 předložil králi Ferdinandovi návrh pro jeho návrat do Madridu. Dopomohla k tomu i situace na bojištích, kde bylo francouzské vojsko již v červnu poraženo.
V průběhu listopadu a začátku prosince bylo pak ve Frankfurtu nad Mohanem rozhodnuto pokračovat v boji a zahájit společné tažení do Francie. Pruský generál August Neithardt von Gneisenau podal návrh, aby hlavní armáda spolu se slezskou vnikla přes Mety do Paříže, dále, aby ruský a pruský sbor severní armády obsadil Holandsko a Bernadotte Dánsko. Nebylo lehké přijmout tento plán, neboť proti tažení do Francie se stavěl jak pruský král, tak i ruský car. Nakonec přijali původní trachenbergsko-reichenbašskou úmluvu a plán navržený generálem Josefem Radetzkým a to tak, že hlavní armáda bude pochodovat vlevo, překročí Rýn a vnikne do Burgundska, aby se tam spojila s Angličany a rakouskou armádou z Itálie. Tento postup směrovaný na Langres předpokládal ovládnutí Francie a její donucení k míru. Schwarzenberg navrhoval postupovat přes Švýcarsko, které v té době požívalo neutrality. Blücherovi bylo určeno jít přímo přes Rýn tak, aby zůstal po pravici hlavní armády a mohl nepřítele zdržet. Bernadottovi bylo určeno přejít Rýn u Düsseldorfu a vstoupit na holandskou půdu.
Tažení bylo zahájeno dnem 21. prosince 1813. Císař Napoleon vyklidil svoje pozice na pravém břehu Rýna a rozhodl se hájit svou rýnskou hranici. Veliteli jednotlivých úseků se stali Macdonald, který měl hájit úsek od Holandska až po Koblenc, dále Marmont od Koblence až po Bingen a konečně Victor od Bingen až po švýcarskou hranici. Za touto linií hodlal císař postavit vlastní novou armádu, která by svedla závěrem rozhodnou bitvu s nepřítelem. Na 500 km dlouhém úseku však měl Napoleon pouze 53.000 vojáků, přičemž jen proti Schwarzenbergově armádě čítající kolem 200.000 mužů stálo 10.000 Francouzů. Koncem prosince se císař dozvěděl, že Spojenci bez ohledu na švýcarskou neutralitu, postupují tímto územím a musel proto provést nové přeskupení sil. Dne 26. ledna dorazil císař do Chalons-sur-Marne, ve stejný den, kdy již Blücher zahájil postup na St. Dizier a Brienne. Dne 29. ledna došlo ke střetnutí u Brienne, kde se podařilo Blüchera zastavit. Cílem bylo nedovolit Blücherovo spojení s postupující Schwarzenbergovou armádou, která zatím postupovala od Langres ve směru na Bar-sur-Aube. Blücher byl posílen přísunem dvou rakouských sborů na počet 60.000 mužů proti 40.000 Francouzů. Napoleon se chtěl vyhnout boji, ale dne 1. února byl poražen v bitvě u La Rothiére. Císař musel ustoupit do Troyes, kde hodlal zorganizovat další obranu.
Dne 2. února bylo rozhodnuto, že Blücher se 40.000 vojáky pod velením generálů Sackena a Olssuvieva postoupí na Chalons a tam se spojí s oddíly generálů Yorcka, Kleista a Langerona a podél řeky Marný postoupí na Paříž. Napoleon rozpoznal nebezpečí, které mu z Blücherovy strany hrozí a spolu se sborem maršála Neye a Marmonta se postavil proti postupujícím kolonám. Blücher, aby zabránil spojení Macdonalda s císařem, se obrátil směrem na severovýchod a tak ve dnech od 10. do 14. února došlo ke čtyřem střetnutím, ve kterých Napoleon nad slezskou armádou zvítězil. Dne 10. února porazil v bitvě u Montmirail Sackena a zabránil tak spojení s Yorckem. Dne 12. února v další bitvě u Château-Thierry zabránil Yorckovi v překročení řeky Marny. Dne 14. února napadl císař hlavní Blücherovy síly u Vauchamps, kde s pomocí jízdy pod maršálem Emanuelem Grouchym rozdrtil hlavní nápor a odřízl Blücherovi ústup mezi Champaubertem a Etoges. Blücher jen s největším úsilím uzavření prolomil. Tehdy ztratil asi 16.000 mužů, ale nebyl dále pronásledován, protože císař byl nucen se obrátit proti postupujícímu Schwarzenbergovi.
Ten postupoval pomalu podle řeky Seiny a teprve dne 8. února obsadil Troyes. Jeho levé křídlo pod württemberským korunním princem dobylo dne 11. února Sens a současně kníže Mořic Liechtenstein obsadil Auxerre, zatímco kozáci ruského generála Matveje Ivanoviče Platova pronikli do blízkosti Fontainebleau a další oddíly ohrozily Orleans. Přechod přes Seinu u Nogentu hájil úspěšně maršál Victor ve dnech 10. až 12. února proti Wredemu a Wittgensteinovi, odkud se jim po těžkých bojích podařilo proniknout ve směru na Pont-sur-Seine. Oudinot a Victor se zatím stáhli, nejprve do města Nangisu a později do Yerre, kde je vyhledal císař, který mezitím ponechal proti Blücherovi pouze Marmonta. Dne 16. února se postavil proti postupujícímu vojsku Schwarzenbergovu, které bylo zbytečně rozloženo na širokém prostoru. Dne 17. února rozbil u Morvanse Wittgensteinův předvoj a dne 18. února pak ve třech kolonách a to s Victorem u Montereau, s Macdonaldem u Bray a s Oudinotem u Provins, postoupil sám na Montereau, kde způsobil wurttemberskému korunnímu princi těžkou porážku. Schwarzenberg byl proto nucen požádat maršála Alexandra Berthiera, vévodu z Neuchâtelu a z Valanginu, šéfa Napoleonova generálního štábu, o příměří.
Schwarzenberg se stáhl zpět do Troyes a spojil se zde s Blücherem a to u města Mery za řekou Seinou. Zde plánoval uspořádat rozhodující bitvu, když ho došla zpráva, že maršál Augereau shromáždil armádu čítající asi 30.000 mužů a operuje s ní ve směru na Basilej. Proto bylo nutno posílit jižní křídlo pod hrabětem Bubnou a ochránit Švýcarsko. Schwarzenberg dokonce uvažoval o stažení do Langres spolu s Blücherem, ale ten se rozhodl na vlastní pěst s využitím vojsk generálů Bülowa a Wintzingeroda, kteří sem přišli z Belgie, obrátit se směrem na Remeš a Soissons a odtud napadnout Paříž.
Dne 24. února zahájil Blücher tuto operaci a překročil u města Vaudemontu řeku Aube. Když tuto zprávu obdržel Schwarzenberg spolu s tím, že za hlavní armádou postupuje jen Oudinot a Macdonald, rozhodl zastavit ústup a postavil se oběma protivníkům dne 27. února u Bar-sur-Aube na odpor. Napoleon se sám snažil ve spolupráci s oběma maršály a generálem Gérardem zastavit postup hlavní armády, ale v té době již Blücher se nezadržitelně blížil k Paříži, která byla hájena jen 16.000 muži sborů maršálů Marmonta a Mortiera. Ti dokázali Blüchera zadržet, a když k nim přispěchal sám císař Napoleon, byl Blücher nucen ve dnech 1. a 2. března vyklidit levý břeh řeky Marny a stáhnout se do Aisne, kde se spojil s vojsky generála Bülowa a Wintzingeroda. Tak se císaři podařilo v prostoru u Laonu zničit Blüchera úplně, ačkoliv jinak byla jeho situace značně kritická. Bülowovi a Wintzingerodovi se podařilo donutit Soissons ke kapitulaci a již dne 4. března spojením těchto vojsk, došlo k vytvoření vojenské síly v počtu asi 100.000 mužů a disponujících s 500 děly. Napoleon překročil dne 5. března řeku Aisnu u Berry-sur-Bac a u Remeše chtěl donutit nepřítele k ústupu. Dne 7. března se císaři podařilo porazit Blüchera v bitce u Craonne, takže ten byl donucen se stáhnout do Laonu, ale císař zde utrpěl velké ztráty. Ve dnech 9. a 10. března pak došlo k bitvě u Laonu, k jedné z nejtěžších v tomto celém vojenském tažení. Napoleon zde musel čelit značné přesile a s maršálem Michelem Neyem pak zachraňovat těžce tísněného maršála Marmonta. Po tvrdém boji stáhl císař Napoleon vojsko do Chavignonu a dne 13. března dobyl na ruském vojsku zpět město Remeš.
Dne 17. března se Napoleon rozhodl postupovat opět proti Schwarzenbergovi, který dne 2. března zatlačil Macdonalda a Oudinota do Troyes a zpět na dolní Seinu. Dne 17. března opustil Napoleon Remeš a rozhodl se napadnout Schwarzenberga zezadu. Dne 18. března dosáhl Fère-Champenoise, dne 19. března překročil u Plancy řeku Aube, obsadil Mery a uvažoval, že ve Vitry se spojí jak s Marmontem, tak s Mortierem. Ve dnech 20. a 21. března došlo k dvoudenní bitvě u Arcis-sur-Aube, kde byl Napoleon poražen. Neuvědomil si totiž, že mezitím Schwarzenberg soustředil do tohoto prostoru většinu své armády. Přesto po porážce se mu podařilo v pořádku se stáhnout do Sommepuis a zabránit Spojencům překročení řeky Aube.
Dalším plánem císaře bylo obrátit se směrem na St Dizier posílit se vojáky z tamních pevností a odvrátit tak pozornost Spojenců od postupu na Paříž. Plány však byly vyzrazeny a Spojenci rozhodli nadále postupovat k hlavnímu městu a císaře pronásledovat jen sborem jízdy. Mezitím se Angličané vylodili v Bordeaux, kde se občané prohlásili za stoupence Bourbonů. Blücher zatím zahájil pochod přes Remeš na Chalons, aby se tak mohl spojit s hlavními silami. Když Napoleon zjistil situaci, nařídil Oudinotovi i Macdonaldovi obrátit se na sever ve směru na Vitry. V Chateau-Thierry se oba spojili, ale zjistili, že cestu mají k císaři již zatarasenou. Dne 25. března oba utrpěli porážku u La Fère-Champenoise a jen s velkými nesnázemi se jim podařilo probít se ve směru na Paříž. Tam dorazili dne 29. března. V Paříži panovala chmurná nálada mezi obyvatelstvem. K ochraně města, nedostatečně opevněného, bylo jen asi 30 tisíc národních gardistů a žádné zbraně. Obyvatelé rozšiřovali zprávy, že Paříž postihne osud Moskvy. Dne 26. března se rozšířila zpráva o Marmontově porážce a v dalších dvou dnech se do Paříže hrnuli prchající venkované. O den později odejela císařovna Marie Louisa se synem do Blois a Marmont s Mortierem se rozhodli ve spolupráci s Národní gardou Paříž ochránit. Dne 30. března došlo k bitvě o město. Oba maršálové bojovali statečně proti přesile, ale když město opustil i král Josef Bonaparte, rozhodli se kapitulovat. Kapitulace byla čestná a město bylo předáno 31. března v 7 hodin ráno tak, že francouzská armáda se mohla z města stáhnout.
Císař, když obdržel tyto zprávy, rozhodl se urychleně pro návrat do Paříže. Doprovázen nejprve gardou, potom již jen skupinou věrných důstojníků a to maršálem Berthierem, Caulaincourtem, Gourgaudem, Flahaultem a Drouetem, dorazil 30. března na poštovní úřad Cour de France v obci Fromenteau, kde obdržel depeši o kapitulaci. Dne 31. března odejel do Fontainebleau. Téhož dne vstoupil do Paříže ruský car Alexandr I. a pruský král Bedřich Vilém III. se svým doprovodem. Rakouský císař František I. setrval v Dijonu a nechal se při slavném vjezdu monarchů do Paříže zastoupit maršálem Schwarzenbergem.
Ačkoliv král Josef, když opouštěl Paříž, uložil všem hodnostářům odejet, zařídil si francouzský ministr zahraničí Maurice Talleyrand svoje zdržení ve městě a zde setrval a ihned po obsazení navázal kontakt s vítězi. Dokonce ubytoval ve svém domě v ulici St. Floretin ruského cara. Byl ihned vypracován plán na sesazení císaře a připraveno provolání Ludvíka XVIII. králem Francie. Spojenci vydali prohlášení k francouzskému národu a dne 2. dubna senát zbavil císaře a jeho dynastii trůnu.
V zámku ve Fontainebleau zatím probíhaly horečné okamžiky. Napoleon stále ještě doufal, že se mu podaří zorganizovat odpor. Dne 4. dubna uspořádal přehlídku, při níž došlo ještě k velkým projevům oddanosti, ale to již někteří maršálové uvažovali o odvrácení od císaře. Ney, Oudinot, Lefebvre a Macdonald přemlouvali císaře k abdikaci, na jehož straně stáli v tom okamžiku Berthier, Caulaincourt, Maret a Bertrand. Navrhli, aby se císař vzdal trůnu ve prospěch regentství císařovny a svého syna. Po tvrdé výměně slov s maršálem Neyem Napoleon konečně podepsal podmínečnou kapitulaci, přičemž ale stále věřil, že jej nakonec armáda nezradí a půjde za ním.
Dne 5. dubna došla do Fontainebleau zpráva o tom, ze maršál Marmont kapituloval. Pod dojmem této katastrofální skutečnosti podepsal Napoleon bezpodmínečnou kapitulaci pro sebe a své dědice. Spojenci pak rozhodli o osudu císaře a jeho rodiny. Napoleonovi byl ponechán titul císaře a za pobyt mu byl určen ostrov Elba, císařovna a římský král obdrželi vévodství parmské s Guastallou a Piacenzou. Dne 20. dubna nastoupil excísař v doprovodu tří spojeneckých komisařů cestu na Elbu.
Vraťme se však zpět do jarních měsíců roku 1813. Kancléř Metternich ve snaze zajistit v probíhajícím konfliktu s Napoleonem co největší prospěch Rakousku, vedle zprostředkovatelských akcí a jednání, usiloval o postavení početně silné rakouské armády. Finanční situace Rakouska po Wallisově narovnání a měnové reformě z roku 1811 nebyla dobrá. Armáda potřebovala výzbroj, zvýšení početních stavů a schopného velitele. Nabízelo se sice řešení jmenovat do funkce císařova bratra, arcivévodu Karla Rakouského, slavného vítěze nad Napoleonem v bitvě u Aspern v roce 1809 a předtím „zachránce Germanie“ z roku 1799, ale tento nebyl pohodlný ani císaři, ani Metternichovi. A tak padlo rozhodnutí na Karla Filipa knížete Schwarzenbega, který byl právě v době velení rakouskému sboru v Rusku povýšen do hodnosti maršála. V době o níž hovořím, byl znovu Schwarzenberg v Paříži v úloze velvyslance. Metternich ho odvolal a dne 8. května mu císař svěřil vrchní velitelství nad českou armádou. Ale již předtím dne 4. února 1813 byl šéfem generálního štábu této armády jmenován maršál Radetzký, tehdy již komandér Vojenského řádu Marie Terezie, doporučený do této funkce maršálem Janem knížetem Liechtensteinem.
Především bylo nutno stanovit pro českou armádu cíle a bojové určení. Stadionova mise 15. května do Wurschenu k carovi byla zakončena rozhodnutím, že česká armáda bude tvořit levé křídlo Spojenců a bude-li napadena, přispěchá jí na pomoc severní armáda, nebo opačně česká armáda pomůže severní při jejím napadení. Důležitých jednání, která se uskutečnila v Opočně, dále v Trachenbergu a závěrem na trautsmanndorfském zámku v Jičíně a na nichž se podílel i ruský šéf generálního štábu, generál Karel Bedřich Toll, se účastnil právě Radetzký, jehož základní plány pro eventuelní tažení byly přijaty. Válečná rada svolaná dne 11. července do Trachenbergu schválila společný postup tří států a potvrdila tak předchozí ujednání mezi Tollem a Radetzkým.
V době, kdy končilo příměří, tedy 10. srpna 1813, čítala česká armáda Schwarzenbergova 237.000 mužů shromážděných v prostoru Chebu. Blücher velel 95.000 mužům ve Slezsku u řeky Katzbach, Bernadottových 150.000 vojáků stálo v prostoru řeky Havoly a Sprévy. Česká armáda nepozůstávala jen z vojáků rekrutovaných z císařských zemí. Podstatnou její část tvořili i Rusové, které car pod generálem Benningsenem v síle 120.000 mužů poslal do Čech. (Pro bližší vysvětlení je nutno ještě uvést, že Rakousko mělo na samém počátku tažení asi 480.000 vojáků a z toho 300.000 přímo mobilních, na konci roku již 550.000, z toho 390.000 mobilních a v tomto počtu 60.000 jezdců. Rusko v té době mělo 1,300.000 vojáků, z toho jen 170.000 v poli, později asi 300.000. Prusko mělo asi 300.000 vojáků, z toho nejprve 160.000, později 190.000 v poli. Švédsko dalo jen 24.000 mužů z celkového počtu 90.000 mužů.
Kancléř Metternich také prosadil, že maršál Schwarzenberg se nestal jen velitelem české armády, ale byl přijat i za vrchního velitele všech spojeneckých armád. V srpnu, kdy bylo jasné, že vojska bude následovat osobně i císař František I., se v Praze a v Čechách ustavila Česká šlechtická garda, tak zvaná Noblegarda, jejímiž členy se stali ti v Čechách usazení šlechtici, kteří přímo nesloužili v armádě. Garda si vytkla za úkol doprovázet císaře jako osobní stráž. Čítala celkem 37 členů, mimo pomocné vojáky a jejím bezprostředním velitelem se stal generál-major hrabě Emanuel Wratislav. Garda jinak podléhala přímo nejvyššímu komořímu hraběti Rudolfu Wrbnovi.
Nás však nyní zajímá tažení této české armády po vítězné bitvě u Lipska. Dne 21. prosince 1813, kdy po třiašedesáti dnech bylo pokračováno v tažení, sestávala česká armáda ze tří armádních sborů a jednoho záložního sboru, který se rekrutoval v Bavorsku. Celkem měla tato armáda 180 pěších praporů, 263 jezdeckých švadron a 68 dělostřeleckých baterií. Celkem čítala 204.600 mužů a 424 děl. Rakouský hlavní stan byl přenesen do Heidelbergu a poté do Basileje.
Dne 31. prosince dosáhla armáda švýcarského Schaffhausenu a postupovala odtud dále na Basilej a Lauffen. Tehdy tři kolony překročily řeku Rýn. Odtud směřoval postup na Porrentroui a Pontarliver a dne 17. ledna dosáhla vojska města Langres, odkud pochodovala na Chaumont, kde ve dnech 24. a 25. ledna došlo k vážnějším bojům v prostoru Bar-sur-Aube. Dne 30. ledna dospěla armáda do Troyes, kde byl umístěn i hlavní stan. Další osudy známe.
Uvedl jsem již, že dne 31. března 1814 vstoupili Spojenci do dobyté Paříže, zatímco rakouský císař František I. dlel v té době ještě v poměrně vzdáleném Dijonu. Teprve dne 15. dubna 1814 císař František I. vstoupil v čele svého štábu a doprovázen Českou šlechtickou gardou do města, kde pobyl až do 2. června 1814.
Přestištěno: Rakouské pamětní kříže z války 1813-1814. Česká společnost přátel drobné plastiky, Edice Militaria. Praha 1985, s. 5-23.
Pokračování viz: Rakouské pamětní kříže z války 1813-1814 - 2/2: armádní a občanský kříž