Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 2/4

18.01.2015 16:51

Jan Vogeltanz - věnováno památce Lubomíra Uhlíře

Naposledy upraveno: 06.02.2015

 

Nový stejnokroj rakousko-uherské armády po roce 1867

Po katastrofálním výsledku rakousko-pruské války v roce 1866 byla potřeba nového účelného a hlavně levného přestrojení pouze jedním z požadavků komplexní reorganizace armády, navíc umocněné a urychlené státoprávním uspořádáním monarchie v následujícím roce, tedy vznikem Rakouska-Uherska.

1) německý pěšák 11. pěš. pl. v přehlídkové uniformě; 2) uherský pěšák 16. pěš. pl. v plášti; 3) německý pěšák 4. pěš. pl. v polní uniformě; 4) uherský pěšák 6. pěš. pl. v přehlídkové uniformě; 5) kapelník 81. pěš. pl.; 6) důstojník 64. pěš. pl. v blůze; 7) důstojník 91. pěš. pl. pěchoty v plášti; 8) myslivecký důstojník v blůze; 9) myslivec v polní uniformě; 10) myslivec v přehlídkové uniformě; 11) důstojník uherského 26. pěš. pl. v přehlídkové uniformě; 12) myslivecký důstojník v přehlídkové uniformě.

[SUSSMANN, Anton(?)] Militär-Album aller Länder, Heft 2 und 3: Die Oesterreich.-Ungarische Armee - 204 Abbildungen in Farbendruck. Leipzig, Moritz Ruhl, [ca 1890], Leporello von 16 Tafeln, Tafel 3.

 

Dualistický stát měl nadále mj. společnou armádu, avšak zejména na naléhání maďarských politiků se objevila i nová složka ozbrojených sil, teritoriální formace, známá v Předlitavsku (tedy v Rakousku) jako zeměbrana (něm. Landwehr), v Zalitavsku - Uhrách pak jako uherská zeměbrana (maď. Honvédség), podléhající přímo vládě ve Vídni či v Budapešti.

Změny v organizaci, výzbroji a výstroji nebyly ovšem v dílčích aspektech vždy stejné rychlé, důsledné a intenzívní. Zejména inovace výstroje byla pozvolná, ne vždy radikální a ovlivněná více činiteli. Nepochybně kvalitativně výraznou skutečností bylo zavedení nových moderních palných systémů zpočátku provedených z úsporných důvodů transformací zámkových komor celkem kvalitní předovky Lorenz na zadovky systému Wänzel. Jinak vlastní zbraň zůstala prakticky - včetně tulejového bodáku - zachována. Ale již za několik měsíců byly ozbrojené formace Rakousko-Uherska vybaveny zcela novými a kvalitnějšími palnými zbraněmi systému Werndl s nožovým bodákem, které byly v užívání až do počátku devadesátých let.

Přezbrojení armádních jednotek systémem Wänzel přineslo přitom do výstroje i nový typ řemení. Byl opět zaveden opasek se závěsníkem na bodák, přidány ramenní odlehčovací pásy, nábojová schránka byla nyní provlečena na opasku a nošena vepředu. Řemení v bílé barvě zůstalo stejně uspořádáno i po vybavení armády ručnicemi Werndl.

V uniformní oblasti byly změny různě odlišné svým rozsahem v jednotlivých a tradičních armádních kategoriích.

 

1) Pěšák v přechodné adjustaci 1867-68 s transformovanou puškou Wänzel (kresba autora),

2) voják uherské pěchoty 1869 (Sechzig Jahre Wehrmacht 1848-1908. Wien, 1908, s. 157)

3) voják německé pěchoty  (pluku č. 4) 1889; v této adjustaci s černým řemením atd. již za bosenské kampaně v roce 1878 (Danzer, Afons - Myrbach, Felician Freiherr von: Unter den Fahnen, Die Völker Österreich-Ungarns in Waffen. Prag - Wien - Leipzig, 1889, s. 127).

 

U generality, štábů, palácových gard, vojenských lékařů a úředníků, stejně jako u četnictva a školských zařízení a dalších vesměs nebojových útvarů a institucí zůstával stav nezměněn nebo úpravy byly pouze dílčí a nepříliš výrazné. U bojových složek ovšem byly změny v adjustaci často velmi zásadní. Nicméně nové elementy stejnokrojového vybavení a výstroje vůbec byly rakousko-uherské armádě i oběma zeměbranám dodávány celé desetiletí a definitivní podoba nových stejnokrojů a dalšího výstrojního materiálu byla kodifikována kompletním výstrojním předpisem až v roce 1878.

Všeobecně novým prvkem v uniformní komposici císařských a královských ozbrojených formací bylo trvalé předpisové zařazení pohodlné jednoduché blůzy, navazující svým střihem na výše zmíněné obdobné součástky 13. hulánského pluku i mexického sboru, resp. nových přechodných volontérských těles známých z roku 1866.

Blůza byla zhotovena se sukna převážně tmavomodrého odstínu (pro pěchotu, jízdu a další kategorie), nyní vybavena nízkým stojatým límcem s paroli v barvě egalizace a s distinkčními hvězdami. Dále byla opatřena dvěma všitými náprsními a dvěma bočními kapsami, opatřenými vykrojenými příklopkami a opět se skrytým zapínáním lištou. Byla určena pro službu v poli a pro výcvik, zaměstnání v kasárnách, kancelářskou činnost, výuku i mimo službu.

 

Pěchota v mírové přehlídkové výstroji podle předpisu z roku 1878.

 

Zavedení nového jednořadého zbrojního kabátu v tmavomodré barvě bylo výrazným zásahem do vzhledu rakousko-uherské pěchoty. Kabát byl opatřen jako předchozí bílý jednou řadou šesti knoflíků, ale novým stojatým límcem, jinak manžety a nárameníky u mužstva rovněž byly přejaty z předchozího střihu. Nová barva zakončila definitivně éru proslulého bílého kabátu, se kterým se ovšem infanterie takřka po sto šedesáti letech užívání loučila nerada, přestože především barevně byl již anachronismem a uniformním prvkem ryze nepraktickým. Patřil totiž vzdor své archaičnosti a nemodernosti svým jinak jednoduchým a nepochybně i elegantním vzhledem k neodmyslitelné tradici a symbolu branné moci habsbursko-lotrinského mocnářství.

Do roku 1882 byla barevná egalizace pěchoty včetně kovu knoflíků platná u 82 pluků, poté byl počet regimentů zvýšen na sto dva. S pestrou směsí plukovních odlišností vystačila infanterie až do počátku 1. světové války. Byla přijata ostatně z předchozí bílé uniformy (až pochopitelně na barvy pluků, zavedené u nových formací po roce 1883), pouze s tím rozdílem, že regimenty s původní tmavomodrou egalizací (např. p. pl. č. 11) užívanou na bílém kabátě dostaly nově popelavě šedou a po roce 1883 nové pluky č. 92 a 94 bílou. Vzhledem k tomu, že v nové situaci bílé soukenné hodnostní hvězdy poddůstojníků bylo nutno na uvedném světlém podkladě zvýraznit, dostaly 2 mm širokou tmavomodrou obrubu a na druhé straně byly v průměru o 4 mm menší.

Pěchotní palba ze čtyř řad.
(Sechzig Jahre Wehrmacht, s. 172)

 

Jinak byly dodrženy původní zásady platné při přidělování jednotlivých plukovních barev vyložení či kovu knoflíku. Určitý odstín byl přidělen dvěma tzv. německým plukům - s odvodním okresem v Předlitavsku - a dvěma tzv. uherským plukům (se zalitavským braneckým distriktem). Navíc se vždy oba pluky se stejnou barvou lišily bílým nebo žlutým kovem hladkých knoflíků. U důstojníků byly dracounové distinkční hvězdy totožné s kovem knoflíků, u vyšších (majorů až plukovníků) byl ale kov knoflíků akceptován pouze na dracounových lemech manžet a límce. Proto hvězdy byly v jiném provedení - tedy např. na zlatistých lemech stříbřité a opačně. Knoflíky byly u zbrojního kabátu v jedné řadě po šesti, po dvou u nárameníků, manžet a šosů. Důstojníci měli šosy se šesti knoflíky, tedy počet platný pro celou armádu, vyjma husary. Stojatý límec měnil svou výšku podle módních trendů v průběhu desetiletí jak u zbrojního kabátu, tak u blůzy, od měkkého a nízkého až po ztužený a vysoký. Manžety byly u německých pluků kulaté (v německé uniformologické terminologii zvány „saské“), u maďarských regimentů však tradičně hrotité („polské“) s bílou - u důstojníků dracounovou stříbřitou - zdobnou nášivkou, zvanou „medvědí tlapka“ (něm. Bärentätze). U ramenního švu na konci nárameníků nosilo mužstvo ještě všitou barevnou vycpávku, na konci pravého nárameníku blůzy váleček ze stočeného sukna s barevným proužkem v egalizačním odstínu. Měl sloužit na zachycení řemene pušky.

 

Kapelník v přehlídkové uniformě 1850-67 (autorská kresba),
plukovní tambor a hudebník pěšího pluku č. 27 (Sechzig Jahre Wehrmacht, s. 100).

 

Pro hrubší pracovní úkony, především v rámci uzavřených kasárenských prostor, včetně tělesných cvičení beze zbraně, mělo mužstvo ještě navíc předepsánu kamizolu (vestu) ze stejného sukna jako blůza (pro léto z hrubého lněného plátna), ovšem bez kapes a s viditelnými kostěnými knoflíky a pouze s límcovým paroli.

Dlouhé světlemodré kalhoty mužstva (pantalony občanského střihu) i důstojníků zůstaly v nových poměrech bez lemů, třebaže si nadále podržely barvu předchozího modelu. Byly určeny pro slavnostní, polní a vycházkové (u mužstva) účely. Mimochodem, uvedená barva kalhot byla tehdy obvyklá např. i v armádě italské, dánské či Spojených států amerických. Vedle pracovních a cvičebních kalhot z hrubého plátna, určených pro léto mužstvu a přípustných k blůze či kamizole, měli důstojníci předepsány jako mimoslužební dlouhé salónní kalhoty z modrošedého sukna s červenou paspulí na bočním švu; byly určeny pro všechny důstojníky a úředníky armády -   pouze u mysliveckých praporů či technických oddílů byl úzký lem v barvě egalizace - a pro letní dny nebo v klimatických pásmech s vyšší temperaturou (např. v Dalmácii nebo v Bosně a Hercegovině, případně pro nasazení v subtropech nebo tropech) bylo povoleno nošení bílých plátěných kalhot jako služebních a mimoslužebních.

1) c. k. trabantská tělesná garda ve slavnostní uniformě; 2) c. k. trabantská tělesná garda ve služební uniformě; 3) c. k. pěší setnina tělesné gardy v plášti ; 4) první arcierní tělesná garda ve slavnostní uniformě; 5) první arcierní tělesná garda v plášti; 6) jízdní eskadrona tělesné gardy ve služební uniformě; 7) pěší setnina tělesné gardy ve slavnostní uniformě; 8) uherská tělesná garda ve služební uniformě; 9) uherská korunní stráž ve slavnostní uniformě; 10) jízdní eskadrona tělesné gardy ve slavnostní uniformě; 11) uherská tělesná garda ve slavnostní uniformě.

Die Oesterreich.-Ungarische Armee. Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 2.

 

Stejně tak určoval střih pěchoty vševojskový model i u plášťů pěchoty jak pro mužstvo, tak pro důstojníky. Rakousko-uherská infanterie obdržela u této součástky tmavěmodrošedý odstín, u mužstva se dvěma řadami pěti knoflíků, s nárameníky a jednoduchou zádovou sponou s jedním knoflíkem (tzv. dragounem) s šípovými paroli v egalizačním barevném odstínu na límci. Důstojnický plášť byl z jemnějšího sukna - stejně jako tomu bylo i u ostatních součástek uniformy - s černým sametovým límcem a s dragounem zapjatým na dva postranní knoflíky. Důstojnické paroli bylo s knoflíčkem a velitelský sbor se lišil od mužstva i paspulí po okrajích manžet, obvodu přednic, dolního okraje pláště, kapes i dragounu.

Podobně jako předchozí stejnokrojové součástky byly i pokrývky hlavy předepsané pro rakousko-uherské pěšáky ve výstrojním kompletu většiny složek c. (a) k. armády.

Čáka pěších pluků byla v podstatě zděděna z předchozího předpisu z počátku šedesátých let, ovšem její nové určení bylo omezeno už pouze jako součást slavnostního uniformního souboru.

Pro denní službu v kasárnách, na cvičení a polním nasazení, stejně jako mimoslužební a vycházková, byla roku 1873 dodána prvním útvarům nová čepice (něm. Kappe) - do této doby donášel infanterista Františka Josefa I. starou loďkovou táborku. Tento nový model byl opatřen klopou, s výkrojem a dvěma knoflíky v přední části, na loďkovém měkkém - byla ovšem zhotovována i vyztužená pro vyšší hodnosti - zvonu byl umístěn mosazný terčík s vyraženými iniciálami FJI (proto lidová přezdívka „Frantík“ nebo podle tvaru „jablíčko“). Zhotovena byla ze světle modrého sukna jako kalhoty a opatřena štítkem. V jiných barvách patřila i mužstvu dalších armádních kategorií a do povědomí společnosti takřka až do současnosti - opět díky Haškově románové postavě - jako jeden z nejtypičtějších atributů armády staré monarchie. Vojáci si ji odnášeli nakonec i do občanského života, třebaže platil zákaz jejího nošení v civilu. Jízdní útvary měly čepici podobného střihu, ovšem bez štítku a v mořenově červené barvě.

Důstojníci si nadále ponechali černou soukennou čepici zavedenou již ve třicátých letech, tentokrát podobně jako v případě mužstva předepsánu - a povolenu - pro většinu služebních i mimoslužebních příležitostí. Čáka zůstalo pro důstojníky pouze jako přehlídková, případně audienční či pro gala okolnosti. Podobně jako předchozí čepice mužstva, tak i její důstojnický ekvivalent byl určitým symbolem nejen rakousko-uherského důstojníka, ale i úředníka. Čepice byla totiž v užívání i v občanských profesích - na železnici, poštách, státních úřadech a podobně. Jinak u důstojníků byl ve středu dracounové rozety na čelní straně císařský monogram podobně jako u mužstva, u úředníků armádních i civilních císařský orel. Podle rozličných tvarů a způsobů nošení v průběhu let byla obdařena mnohdy kuriózními názvy (např. čau); původní měkká a poněkud pomačkaná forma ukazující na nonšalantní ležérnost nositele byla počátkem století vystřídána striktní tuhou a vysokou podobou, jenž ovšem z úsporných důvodů doznala za 1. světové války značného snížení, jak je patrno z četných snímků například z převratových dnů osmnáctého roku.

Čáka šikovatele pěchoty.

 

 

Jednoroční dobrovolník kolem roku 1900.

 

Nadporučík zemských střelců (Landesschützen in Tirol und Vorarlberg) a zeměbraneckého pěšího pluku č. 4 (Landwehrinfanterie) ve slavnostní uniformě zavedené roku 1907.

 

Vedle šněrovacích bot a lakových lepší kvality (pérka) důstojníků to byly zejména holínky – v jemnějším provedení pro důstojníky jezdící koňmo a v hrubší podobě známá zejména z bosensko-hercegovinského tažení v roce 1878 jako předpisová polní obuv. Posléze pro polní službu byly určeny spinky a kamaše (přesně stanoveny pro určité roční období).

Zmíněné bílé řemení prvního období bylo brzy nahrazeno praktičtějším černým, na nějž byla navlékána ještě polní lopatka a rezervní nábojová schránka. V devadesátých letech zároveň se zavedením opakovaček vz. Mannlicher dostali pěšáci dvojici nábojových schránek, opět z černé kůže a nošených po stranách nové mosazné přezky s rakouským orlem. Třetí schránka s rezervní municí opět byla nošena provlečená na zádech. Výstrojní komplet sestával dále z torny, jídelní soupravy, polní láhve, chlebníku a zmíněné lopatky (s bodákem).

Pěchotního střihu byla pochopitelně i uniforma mysliveckých praporů, lišící se od vybavení infanterie štikově šedou barvou blůzy, zbrojního kabátu, pantalonů i polní čepice. Místo čáky pak byl pro myslivce předepsán tradiční klobouk, jehož poslední forma s černozeleným chocholem z kohoutího peří pocházela z předcházející myslivecké adjustace (jistou dobu nosily stejnou pokrývku hlavy i policejní resp. četnické útvary). Zatímco na čáce byl císařský orel a rozeta, podobně jako v roce 1866 i padesátých letech, emblém myslivců byl menší.

Na levé straně zvonu klobouku byl spolu s chocholem umístěn, mosazný lesní roh s číslem praporu, u zemských střelců s tyrolským orlem. Na rozdíl od pěších pluků bylo na žlutých mysliveckých knoflících číslo praporu.

Elitní postavení zaujímala neoficiálně kavalerie, třebaže mimo palácová tělesa v Rakousku-Uhersku neexistovaly armádní gardové útvary, jako tomu bylo v sousedních německých státech, carském Rusku či Velké Británii. Společenská pozice a prestiž důstojnického sboru vůbec a u jízdy zvláště - sloužilo zde mnoho profesionálů aristokratického původu - nebyla umocněna pouze efektním a elegantním stejnokrojem, ale i příslovečným chováním a vystupováním – „stramm und schneidig“, tedy „rázně a řízně“.

Slušivé stejnokroje ostatně byly zachovány u jízdy i po roce 1867, třebaže změny zejména u dragounů byly zásadní. U husarů nebyly tak patrné a u hulánů byly v podstatě provedeny již v šedesátých letech (započaté podle hulánů pluku hraběte Traniho).

Po prohrané válce s Pruskem byla nová jezdecká kategorie dragounů složena ze 14 pluků - 12 transformovaných kyrysnických regimentů a dvou původních dragounských, ke kterým později přibyl ještě jeden. Jejich vzhled - až na zachovanou přilbu - byl zcela odlišný od předchozích těžkých jezdců. Dragouni v roce 1868 obdrželi světlemodrý zbrojní kabát pěchotního střihu, pro mužstvo bez nárameníků, pouze se splétanou černožlutou harasovou šnůrou na levém rameni, která měla u důstojníků zlatistou dracounovou podobu.

Egalizační zbarvení bylo pozměněno dosti výrazně, protože původní tmavomodrá či světlemodrá barva vyložení byla nyní nahrazena dvěma odstíny žluté u pluků č. 12 (se žlutými knoflíky) a u č. 5, jehož knoflíky byly bílé. Nuance byla v tzv. císařské žluti (kaisergelb). Barvu síry pak dostaly desátý regiment se žlutými a sedmý s bílými knoflíky. U ostatních útvarů měli černou egalizaci druzí dragouni (s bílým kovem knoflíků), žluté s černí výložek byly typické pro dragounský pluk v pořadí šestý. Šarlatová červeň zářila na kabátech osmého regimentu, doplněna mosazí knoflíků, zatímco dvojník tohoto útvaru ke stejné egalizaci užíval cínu a čísla jedenáct. Mořenová červeň pak patřila proslulým plukům č. 13 a 14, z nichž první byl opatřen bílými a druhý žlutými knoflíky. Konečně třetí odstín červené byl tmavý a dostal jej přidělen první, tzv. císařský regiment spolu s bílým kovem zatímco stejnou barvou ozdobený pluk č. 3 zapínal kabáty knoflíky z mosazi. Trávová zeleň nebyla barvou výraznou a měli ji přidělenu erárem dragouni devátého pluku, kteří ji sdíleli s regimentem pod čtvrtým pořadovým číslem, který se od předchozího lišil cínovým zapínáním. Poslední patnáctý pluk dostal barvu bílou a knoflíky žluté.

Důstojnický sbor dragounského pluku č. 7 v roce  1885.

 

Dočasně byly i u jezdectva zavedeny pěšácké blůzy ve stejné tmavomodré barvě; zbrojní kabát byl nošen po způsobu husarských kožíšků na žlutočerné splétané šňůře přes levé rameno a oblékán pouze pro slavnostní příležitosti. Nicméně již počátkem devadesátých let blůza u dragounů mizí a zbrojní kabát je nošen od této doby jako součást vybavení pro všechny příležitosti. Blůzu poté nahradil dvouřadý kožíšek s černým kožešinovým límcem, jinak nošen zavěšen stejným způsobem jako předtím zbrojní kabát přes blůzu a oblékán v chladnějším období a především pro jízdní službu.

Plášť jízdy byl hnědý, střižen podle pěchotního, inspirován předchozím modelem hulánských dobrovolníků. Mořenově červené „mexikánské” kalhoty byly nakonec pro dragouny nejtypičtější součástí výstroje a byly dokonce nošeny ještě dragouny Československé armády po 1. světové válce. Důstojníci ovšem dostali ještě navíc pantalony svých pěchotních kolegů, včetně mořenově červené paspulky. Plášť, důstojnické pantalony, ale i další výstroj a výzbroj mimo specifické součástky byly přiděleny i ostatní jízdě.

Původní zůstala u dragounů přilba, nošená v podobě zavedené roku 1849. Zhotovena byla ze dvou komponentů - kovu a kůže. Zvon byl z tvrzené kůže černé lakované, štítky, hřeben a ostatní garnitura byly kovové z mosazi. Důstojnická měla plastický reliéf zápasu lva s drakem (hadem), podle něhož také byla tato kategorie pojmenována již v XVI. století (drak byl tehdy ovšem na praporech). Rovněž šupinatý podbradník důstojnictva byl v honosnějším provedení. Poddůstojnické přilby na rozdíl od mužstva měly příchytné plošky hřebene lesklé mosazné, mužstvo bylo vybaveno pouze lesklými nýty.

Využití přilby bylo širší než u čáky, protože byla určena pro polní a další druhy služby (stráže apod.). Mořenová čapka byla naopak u vší jízdy užívána zejména v době mimo služební, u mužstva povolena jako vycházková.

1) dragoun 15. dr. pl.; 2) důstojník 9. dr. pl. v přehlídkové uniformě; 3) důstojník 3. dr. pl.; 4) důstojník 1. husarského pluku; 5) důstojník 14. hus. pl.; 6) důstojník 1. hulánského pluku; 7) poddůstojník 3. hul. pl.; 8) poddůstojník 7. hul. pl.; 9) kovář jezdectva; 10) dragoun 7. dr. pl.  v plášti; 11) dragoun 13. dr. pl. v přehlídkové uniformě; 12) husar 11. hus. pl. v polní uniformě; 13) hulán 4. hul. pl.

Die Oesterreich.-Ungarische Armee. Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 4.

 

Důstojníci, poddůstojníci a mužstvo dragounského pluku č. 14 kolem roku 1900.

 

Husaři na rozdíl od dragounů výrazné změny ve své adjustací nezažili. Střih atil a gatí zůstal nezměněn, pouze koncovka náprsních šňůr v pěti řadách byla v novém předpise jetelového tvaru, gatě nyní jednotné červené.

Tmavomodrá blůza (stejná jako u dragounů) našla uplatnění již u důstojníků v polním vybavení roku šestašedesátého, kdy mužstvo oblékalo plátěné kytlice, obojí pak s paroli v barvě atily, což zůstalo i v novém předpisu. Podobně jako u dragounů byla atila nošena na šňůrce přes levé rameno blůzy až do počátku 90. let. Po zrušení blůzy byla zavedena atila s černým kožešinovým límcem, lemy a manžetami a jiným šňůrovým dekorem (tzv. zimní atila). Podle světlejšího či tmavšího odstínu modré se lišily atily a kožíšky jednotlivých husarských pluků: tmavomodrá byla určena pro pluky č. 1, 3, 8, 15, 5, 9, 11 a 13, přičemž první čtyři měly žluté a zbývající bílé olivy, obdobu knoflíků; regimenty č. 2, 6, 10, 14, 4, 7, 12 a 16 přijaly světlemodrou barvu a opět první čtveřice se lišila žlutým a druhá bílým kovem oliv.

Šnůry zvané vitézkötes byly černožluté u mužstva, dracounové u důstojníků. Jako pokrývka hlavy husarských jednotek dožívala kožešinová kučma z šestašedesátého roku až do roku 1873, kdy byly zavedeny čáky pěchotních dimensí, ovšem s korpusem potaženým suknem v barvě egalizace, v podstatě převzaté ze splývavých sáčků kučem. Mořenově červená patřila 4. , 5. , 8. a 14. husarskému pluku; 2. , 3, 9. a 12. regiment měl přidělenu čáku bílou; 1. a 13. přijaly sukno tmavomodré a sedmí a desátí husaři obdrželi odstín švetlemodrý. Konečně pluky č. 6, 11, 15 a 16 dostaly nenápadnou popelavě šedou barvu. U důstojníků bylo možno opatřit čáky ochranným potahem v barvě egalizace.

Orel byl menší než u dragounů a pořadí pluku bylo vyjádřeno číslem na náprsním štítku. Zásuvná rozeta byla vybavena ještě navíc tulejí na zachycení černé žíněné štětky, u trubačů červené. Šňůry byly přeneseny opět z kučmy, zavěšeny také girlandovým způsobem, distinkční prýmy odpovídaly systému na pěchotních čákách.

Dragouni a husaři podle výstrojního předpisu z roku 1878.

 

Huláni přijali v podstatě jen poněkud upravený stejnokroj kopiníků plukovníka Rodakowského od Custozzy. Všeobecně byla zavedena tatarka se žíněným chocholem obvyklým předtím na čapce, tedy i s rozetou a příchytnými řetízky. Nicméně od poloviny sedmdesátých let opět přišla do hulánské adjustace čapka, pochopitelně lehčí a nižší než v padesátých letech. Nyní byla vybavena tuhým koženým polokulovým zvonem, vpředu opět s orlem se štítkem a číslem pluku, dragounským podbradníkem a čtverhranným soukenným dýnkem vyrůstajícím ze zvonu. U mužstva byl vrch z černé lakované kůže, u důstojníků soukenný s diagonálně položenou dracounovou šňůrou. Barva dýnka byla tak hlavním rozlišujícím prvkem pro jednotlivé hulánské pluky: u 1. a 6. v císařské žluti, u 2. a 7. pluku tmavozelená, třetí a osmí huláni byli označeni mořenovou červení, a čtvrtého pluku bylo dýnko bílé a u pátého světlemodré, 11. regiment se vyznačoval egalizací třešňově červenou a konečně kavaleristé ze 12. a 13. pluku se od svých kolegů odlišovali tmavou modří. Podobně jako u husarských druhů měli i hulánští důstojníci své pokrývky hlavy chráněny potahy v plukovních barvách.

 

Hulán v letech 1868-1875 a husar v letech 1868-1873

(Sechzig Jahre Wehrmacht, s. 146 a 154.)

 

 

Hulánka ve světlemodré barvě nyní dostala stojatý celobarevný límec a hrotité vyložení pro všechny pluky v jednotné mořenově červené egalizaci. Od zbrojního kabátu se kromě hrotitých manžet a paspulek na švech rukávů a zadním díle lišila jednořadým zapínáním deseti malými polokulovými knoflíčky (tzv. Kompasseln), které byly u pluků č. 1 až 5 a potom č. 12 žluté, u ostatních regimentů bílé. Dále mezi zvláštnosti hulánky patřily všité náprsní a boční kapsy s hrotitými vykrojenými příklopkami, opět lemovanými v egalizační barvě. Šosy byly opatřeny u mužstva šesti knoflíčky a navíc u důstojníků byl mezi horním párem pásek s dracounovými třásněmi - tzv. Bouillons (tedy vlastně nudlíčky, jinak populárně zvané „vodopád“ - z něm. Wasserfall).

Huláni dostali modrou blůzu - počítáme-li už třináctý pluk na počátku šedesátých let - první a první ji také ze své výstroje vyřadili již v polovině osmdesátých let (společně s kopím). Oblékli tzv. zimní hulánku, podobnou později zavedenému dragounskému kožíšku se dvěma řadami knoflíčků (po sedmi) a kožešinovým límcem. Mořenově červené pumpky byly až na barvu také dědictvím Traniho kavalerie.

Zadní část husarské atily mužstva 1867/1918.

 

Čáka plukovníka 10. husarského pluku kolem roku 1900.

 

Zadní část důstojnické hulánky s tzv. buillons 1867/1918.

 

 

Čapka hulánského důstojníka – nový model kolem roku 1905.

 

Dělostřelectvo zůstalo nadále věrno původní barevné kompozici tradičně přidělené této kategorii, tedy hnědým kabátům s šarlatovou egalizací. Pouze střih uniformy byl pěchotní. Zpočátku oblékli rakousko-uherští artileristé praktickou blůzu. Ovšem nebyla v užívání dlouho, neboť za několik let byla podobně jako u jezdectva z adjustace artilerie vyřazena.

1) polní dělostřelec ve služební uniformě; 2) pevnostní dělostřelec v přehlídkové uniformě; 3) technický dělostřelec v plášti; 4) kovář polního dělostřelectva; 5) poddůstojník polního dělostřelectva; 6) důstojník technického dělostřelectva v přehlídkové uniformě; 7) důstojník trénu v plášti; 8) technické dělostřelectvo; 9) příslušník horského trénu; 10) příslušník trénu ve služební uniformě; 11) důstojník trénu v přehlídkové uniformě; 12) důstojník pevnostního dělostřelectva; 13) důstojník polního dělostřelectva v přehlídkové uniformě; 14) poddůstojník trénu v přehlídkové uniformě.

Die Oesterreich.-Ungarische Armee. Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 5.

 

Stejně jako zbrojní kabát byla i čáka artilerie podobná pokrývce hlavy statečných kanonýrů od Hradce Králové a dalších bojišť v severovýchodních Čechách. V podstatě zůstala nezměněna, pouze potah byl určen už jen důstojníkům.

S pěchotou mělo dělostřelectvo stejnou polní světlemodrou čepici, stejně jako kalhoty a pláště. Důstojníci a jízdní baterie přijali vybavení jezdectva (šavle), pěší dělostřelci dostali ženijní tesáky vz. 1862.

Pevnostní a technický dělostřelec a pěší důstojníci ve vycházkové a služební uniformě podle výstrojního předpisu z roku 1878.

 

Ty samozřejmě náležely do výzbroje ženistů (tzv. Genie-Waffe), jejichž tradice v habsburské armádě sahala až do šestnáctého století. Barvy stejnokrojů této technické složky byly přejímány - při měnícím se střihu - prakticky v nezměněné podobě již od časů josefínských a nejinak tomu bylo a koloritem ženijních uniforem po roce 1867. Střih odpovídal pěchotnímu včetně čáky i čepice (ta ovšem byla zhotovena z modrošedého sukna, stejně jako kalhoty a plášť); jinak byl zbrojní kabát světlemodrý s třešňově červenou egalizací a žlutými knoflíky s číslem formace. Jako kategorie byli ženisté zrušeni v roce 1892 a jejich útvary byly následovně zařazeny do pionýrských oddílů.

1) ženista ve služební uniformě - do roku 1892; 2) ženista v přehlídkové uniformě; 3) ženijní důstojník ve služební uniformě; 4) důstojník ženijního štábu; 5) důstojník pionýrů v přehlídkové uniformě; 6) pionýr; 7) pionýr ve služební uniformě; 8) důstojník železničního pluku; 9) voják železničního pluku ve služební uniformě; 10) voják železničního pluku v přehlídkové uniformě; 11) ženijní důstojník v přehlídkové uniformě; 12) důstojník železničního pluku v přehlídkové uniformě; 13) důstojník pionýrů ve služební uniformě.

Die Oesterreich.-Ungarische Armee. Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 6.
 

Z dalších technických těles rakousko-uherské armády byl znám pionýrský pluk, opět v uniformách pěchotní fazóny. Vedle čáky, která podobně jako u ženijních jednotek vystřídala v roce 1849 korsický klobouk, byl pro uvedený útvar typický štikově šedý stejnokroj, prakticky totožný s mysliveckými (tj. čepice, zbrojní kabát, blůza a pantalony), ovšem s poněkud jiným odstínem zeleně jako egalizace - tedy ocelově zelené a s bílými hladkými knoflíky. Původ stejnokroje jak mysliveckého, tak pionýrského má ostatně stejné kořeny, neboť myslivecké setniny, určené k ochraně pionýrů při práci v dobách válek osmnáctého století měly stejnou barvu uniformy s pionýrskými oděvy. Mužstvo pluku opět obdrželo zmíněný tesák, techničtí důstojníci měli šavli svých pěšáckých kolegů.

Pionýrské vybavení obdržel i železniční (později i telegrafní) pluk, zřízený roku 1883. Jako jedna z prvních jednotek získal speciální límcové označení okřídlené kolo (předtím už hudebníci nosili lyru). Subalterní důstojníci tohoto „Eisenbahnregimentu“ si připínali tuhé snímatelné nárameníky s ocelově zeleným potahem a zlatistou lemovkou s černým průsvitem; štábní (vyšší) důstojníci měli nárameníky splétané na soukenném tuhém podkladě v egalizační barvě. Toto poněkud nepraktické označení velitelského sboru železničního tělesa ovšem po několika letech mizí a opět se objevuje znovu v poněkud jiné podobě na uniformách úředníků státních železnic v devadesátých letech.

Infanterii následovaly ve své adjustaci - především znovu střihem - i sanitní jednotky. Vedle čáky měli zdravotníci modrošedé čepice, pantalony i pláště, zatímco jejich blůzy a kabáty byly tmavozelené (jako u předchozího vzoru) s mořenově červenou egalizací a žlutými hladkými knoflíky. Vedle předepsaného ženijního tesáku byla specifickou částí výbavy zdravotnických setnin černá kožená brašna na obvazy, provlečená na opasku a nošená vpravo.

1) zdravotník v polní uniformě; 2) zdravotní důstojník ve služební uniformě; 3) zdravotní důstojník v přehlídkové uniformě; 4) vojenský lékař v přehlídkové uniformě; 5) lékařský čekatel v polní uniformě; 6) vojenský účetní ve služební uniformě; 7) vojenský účetní v přehlídkové uniformě; 8) výstrojní důstojník v přehlídkové uniformě; 9) výstrojní poddůstojník; 10) vojenský lékař ve služební uniformě; 11) důstojník zvěrolékařského institutu v přehlídkové uniformě; 12) poddůstojník zvěrolékařského institutu.

Die Oesterreich.-Ungarische Armee. Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 8.

 

Vojenský vozatajský sbor (Militär-Fuhrwesen-Corps), populárně dobově nazýván furvézna a od roku 1880 přejmenován ve trén (Train), si v novém vystrojení uchoval původní barvy, tedy hnědý kabát artilerie, ovšem se světlemodrým vyložením, užívaným od roku 1837. Od jízdy byly přejaty mořenově červené kalhoty a polní čepice, pěchotní čáka byla roku 1903 vystřídána dělostřeleckou. Hnědý jezdecký plášť zůstal, modrá blůza byla vyřazena ve stejné době jako u jezdectva. U horských jednotek trénu - byly zřízeny rovněž v roce 1880 - byla adjustace přizpůsobena dělostřelecké, tj. přidělen ženijní tesák, světlemodré pantalony a čepice.

Z logistických formací rakousko-uherských branných sil oblékli stejnokroje pěchotního modelu jednak důstojníci a vojáci výstrojní správy (Montur-Verwaltungsbranche), jednak mužstvo zásobovacích jednotek (Verpflegsbranche) i vojáci základní služby, přidělení Vojenskému zeměpisnému ústavu (Militärgeographisches Institut).

Prvně zmínění přijali podobně jako zdravotníci tmavozelený jednořadý kabát (i blůzu) s hnědočervenou egalizací a modrošedé pantalony - jak mužstvo, tak důstojníci (ti s paspulkou). Čáka ovšem příslušela pouze důstojníkům, mužstvo se spokojilo s modrošedou čepicí úřednického typu, ale s harasovou rozetou a na dolním okraji s prýmky podle hodnosti. Stejné barvy byl plášť. To byla ale kombinace pozdější, roku 1878 byl kabát výstrojní správy tmavomodrý a vyložení mořenově červené.

Mužstvo zásobování sice mělo čáku pěchoty, ale jinak stejnokroj - čepice, blůza a kabát, pantalony byly štikově šedé a plášť modrošedý. Ještě v roce 1878 jsou nazýváni tito týloví vojáci Militärverpflegsmannachaft (tedy mužstvo vojenského zásobování), k němuž náležely řemeslnické profese např. pekaři apod. V podstatě navázali na logistické formace uniformované ve stejném barevném složení krátce po napoleonských válkách.

Konečně mužstvo Vojenského zeměpisného ústavu (Militär-Geographisches Institut) bylo v tmavozelených kabátech se žlutými knoflíky a blůzách s šarlatovou egalizací, jinak jejich čáka, pantalony, čepice a plášť (vše modrošedé) byly ušité v pěchotním stylu.

1) puškař 2. třídy v polní uniformě; 2) zásobování – mistr 2. tř.; 3) dílovedoucí 1. tř.; 4) stavební dílovedoucí 1. tř.; 5) profous; 6) důstojník zařazený mimo aktivní službu; 7) důstojník 91. pěš. pluku ve výslužbě; 8) důstojník invalidního sboru; 9) vojenský invalida; 10) důstojnický sluha pěchoty; 11) poddůstojník uherského chovu koní; 12) důstojník uherského chovu koní v přehlídkové uniformě; 13) důstojnický sluha jezdectva.

Die Oesterreich.-Ungarische Armee. Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 9.

 

Zvláštní postavení zaujímaly ve vojenské soustavě mocnářství vojenské školy. To bylo vyjádřeno i ve vnějším vzhledu vybavení žáků a posluchačů vojenských škol, tedy jak kadetek a přípravek, tak vojenských vzdělávacích ústavů (Kadeten- und Vorbereitungsschulen a Militär-Bildungs-Anstallten). Podle zaměření kadetních škol byla také zhotovena uniforma jejich žáků. U pěchotní podle pěšího pluku č. 1, u oddělení pro trén podle trénu, škola kadetů jezdectva oblékla své žáky do atil 1. husarského pluku a dělostřelečtí kadeti byli vystrojeni jako artilerie, stejně žáci pionýrské kadetní školy odpovídali adjustací armádním pionýrům.

U skupin nižších školských zařízení byla výbava žactva a posluchačstva odstupňována podle významu a věkové kategorie či vzdělávací úrovně příslušné instituce. Chovanci vojenského sirotčince (Militär-Waisenhaus, později Offiziers-Waisen-Institut), pocházející z důstojnických rodin, byli vystrojeni opravdu jednoduše a prostě v šedočerných (mohrengrau) blůzách pěchotního střihu s červeným paroli, s černou důstojnickou čepicí, kalhotách stejné barvy jako blůza a v pěchotních pláštích. Žáci nižší vojenské reálky (Militär-Unter-Realschulen) již obdrželi kabát v barvě předchozí blůzy s egalizací šarlatově červenou podle pěchotního mužstva, světlemodré pantalony, jinak čepici jako ostatní. Blůza byla tmavomodrá, plášť pěchotní a knoflíky žluté. Na vyšší reálce (Militär-Ober-Realschule) již studenti dostali pěchotní čáku, opasek a výzbroj mužstva infanterie, ostatní adjustace odpovídala předchozí. Obdobně opět na vojenské akademii byla přijata výstroj vyšší reálky, u studentů technického směru jako zbraň byl určen ženijní tesák vz. 1862 a jako označení platné i pro ostatní školská zařízení vojenského typu - límcové prýmky podle prospěchu: za dobrý prospěch 1, velmi dobrý 2, za vynikající navíc ještě 2 knoflíčky a přiznání poddůstojnické hodnosti. Na akademii byly prýmky zlatisté, u pionýrské kadetky stříbřité, jinak ze žlutého hedvábí. Podobně na čáce obvodní prýmy odpovídaly poddůstojnickým - desátnickému, dále to byl dvojitý a konečně akademici nosili šikovatelský.

Učitelé a personál vojenských školských zařízení byl vystrojen v uniformách barevně i střihově korespondujících s vybavením chovanců, žáků a studentů, ale s poddůstojnickými atributy.

1) kadet pěchoty; 2) kadet dělostřelectva; 3) kadet pionýrů; 4) pomocný učitel jezdectví technické vojenské akademie; 5) školní poddůstojník; 6) školní šikovatel; 7) vyšší reálná škola; 8) nižší reálná škola;  9) Vojenská akademie; 10) vojenský sirotčinec; 11) trubač vojenského vzdělávacího ústavu; 12) sluha vojenského vzdělávacího ústavu; 13) kadet jezdectva; 14) pomocný učitel jezdectví institutu jezdeckého výcviku.

Die Oesterreich.-Ungarische Armee. Moritz Ruhl [ca 1890], Tafel 10.

 

 

Navazuje na příspěvek:

Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 1/4

 

Pokračování viz

Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 3/4