Stejnokroje v Latinské Americe 19. století

14.05.2012 23:01

Jan Vogeltanz

Naposledy upraveno: 07.08.2013

V roce 1807 narazily britské invazní oddíly v deltě La Platy na houževnatý odpor městských milic oblečených ve stejnokrojích jiného než španělského střihu. Jednou z nejaktivnějších a nejstatečnějších formací byl municipální pluk Los Patricios, sebevědomě nosící jednoduché fraky světlemodré barvy s červeným vyložením a nízké černé klobouky s modro-bílým chocholem. V prvních bojích sice ve volném poli ustoupil, ale proslavil se zejména hrdinnou obranou Buenos Aires. Zmíněnou jednotku lze považovat za jedno z prvních těles svébytných ozbrojených sil iberské části Nového světa jak organizačně, tak ustrojením. Barvami svého stejnokroje navíc symbolizovali její příslušníci i státní znak a vlajku jednoho z prvních nezávislých států - Argentiny.

    
Argentina: pěší pluk Los Patricios 1807 a karabiník 1835;
dělostřelec 1826 a husar eskadrony Hussares de Puyredon 1807

(Ilustrace zhotovil autor textu.)


 

Uniforma patřila v nově vytvořených státech Latinské Ameriky od počátku k výmluvnému symbolu politické identifikace.

První nově postavené vojenské formace se ovšem objevily nikoliv na kontinentě samém a vlastně ani ne ve španělské sféře. Revoluční prvky přinesli na antilské Haiti vojáci francouzského národního shromáždění počátkem posledního desetiletí 18. století. Záhy došlo k povstání černých otroků a roku 1801 k vyhlášení nezávislosti, včetně připojení španělské části ostrova. Povstalečtí vůdcové Toussaint-Louverture a jeho nástupce Jean-Jacques Dessalines sice oblékli těžké soukenné kabáty francouzských revolučních generálů, včetně dvourohých klobouků s plymáží v barvě revoluční trikolory, stejně jako jejich vojáci nosili pod tropickým sluncem prvky výstroje zaoceánské Národní gardy, ale nejvíce bylo rozšířeno užívání bílých kalhot a kazajek, zhotovených z bavlny a pochopitelně pohodlných slaměných klobouků se širokou střechou. První konzul Napoleon Bonaparte vyslal ve třetím roce své vlády ke zničení černošského státu expedici pod velením generála Leclerca ve standardních uniformách metropolitní armády; to lze říci i o polských posilách, reprezentovaných 113. půlbrigádou pod generálem Jablonowskim a následující 114. půlbrigádou vedenou podplukovníkem Zagorskim, utvořených z dobrovolníků bývalé Dunajské, respektive Italské legie. Pravděpodobně měli tito Poláci ještě některé národní (karmínové) prvky na jednotlivých výstrojních součástkách, které ovšem ihned po vylodění odlehčili přijetím slamáků a plátěných pantalonů, případně kazajek. Francouzsko-polský kontingent byl drasticky zdecimován žlutou zimnicí, takže se do Francie vrátilo roku 1804 pouze několik set zubožených vojáků.
V úvodu zmíněné oddíly zmobilizovaných obyvatel Buenos Aires a dalších lokalit byly složeny i z jízdních jednotek a patřily k nim rovněž dělostřelecké baterie. Střih oblečení mladé argentinské kavalerie byl podobný husarským jednotkám evropských vojsk a cylindrické klobouky, podobně jako u pěchoty, patřily k typickým prvkům vojsk revolučního období. Hussares de Puyredon se podobali modrými dolmany pěšákům, Los Infernales byli jezdci odění v zeleném se žlutými výložkami a šňůrami. Zvláštní oděv vzhledově poměrně jednotný, ale nemající charakter regulérního ošacení nosili gauchos, nepravidelná jízda z pamp, oblečená do řasnatých kalhot, v kazajkách a přehozech doplněných čapkami se splývajícím cípem; vše v červené barvě. K výzbroji patřilo - vedle běžných lehkých chladných a palných zbraní nejrůznějšího typu (šavle, kopí, pistole a karabiny) - i honácké bolaso, užívané s úspěchem i v bojových akcích. Oblečení jednotek argentinské osvobozenecké armády bylo tedy velmi pestré a vcelku originální a v latinskoamerické uniformologii tvořící nesporně značně svébytnou kapitolu, podobně jako v dalších oblastech kontinentu se během revolučního období vedle nově šitých kompletů vyskytla řada nejrůznějších nouzových improvizací a velmi často se donášely kořistné elementy španělských bílých nebo modrých uniforem.

Španělský vliv se projevil ovšem nejvíce ve vzhledu generality od Nového Španělska po La Platu. Revoluční velitelé přijali modré fraky staré španělské armády s často původním dracounovým meandrovitým dekorem na červených límcích, náprsních klopách a manžetách (Morellos, Itúrbide). Charakteristické portréty Simona Bolívara ale ukazují takřka in natura provedenou aplikaci vavřínových listů na výše uvedené barevné kombinaci, podobně jako jednodušší stylizovaný akantový ornament je znám z vyobrazení San Martinových. Zmíněné zdánlivě bezvýznamné doplňky dokumentují zajímavým způsobem vnější symboliky rozchod s koloniální minulostí.

    
Chile: pěšák a husar národní gardy – oba 1820;
Venezuela: pěšák a tělesný gardový husar generála Bolívara – oba 1820
.


Podobná situace jako v ozbrojených silách protišpanělského odboje v laplatské oblasti byla i v Chile, Venezuele a později v Mexiku. Rozhodovalo samozřejmě opět více komponentů, hlavně ekonomicko-politického charakteru, který byl pro vznik nových úborů jak podněcující, tak i na druhé straně limitující. V nouzových podmínkách byla snaha především odlišit alespoň základním symbolem revoluční vojska od španělské armády. Podobně jako v severoamerické válce za nezávislost nebo v koaličních konfliktech francouzské revoluční armády s monarchistickými vojsky evropských států byla výrazným rozlišovacím znakem kokarda zhotovená v národních barvách nově konstituovaných států a často identická s národní vlajkou. Světlemodrá a bílá argentinská, červená-bílá-modrá chilská trikolora a trojbarevná kompozice modré, červené a žluté států, které povstaly na území Nové Granady, i červeň s bílou a zelenou z vlajky generála Itúrbida v Mexiku se objevily nejen na kokardách pokrývek hlavy a šerpách velitelského sboru, ale i v kombinacích stejnokrojových částí regulérních pluků mladých latinskoamerických zemí. Ty se v první fázi své existence snažily tento trend prosadit podle možností co nejdůsledněji. Chilská armáda konala namáhavé přesuny přes Andy ve světlemodrých fracích s červeným vyložením a bílými knoflíky, Bolívarova venezuelská garda statečně nosila upjatou červenou uniformu s modrými a žlutými doplňky pod žhavými paprsky na caracasských ulicích, navíc se zcela nezpůsobilým bílým kožišinovým kalpakem na hlavách, zatímco řadová pěchota téže země byla vybavena světlemodrými fraky a velmi často - podobně jako v ostatních zemích tropického pásu - v bílých plátěných uniformách.

Poněkud tmavší odstín modrého stejnokroje byl typický pro dvacátá léta v Mexiku, červené vyložení i bílé plátěné kazajky milice odpovídaly úzu této kategorie v jiných částech světadílu.

Čáky byly všeobecné plstěné a cylindrické, s kovovými státními emblémy na čelní části, s kokardami a pompony, zcela jako v evropských armádách. Vývoji na starém kontinentě byl ostatně poplatný i střih na přelomu druhého a třetího desetiletí; nepraktičnost upjatých fraků, pantalonů a nevhodnost vysokých čák byla v klimaticky extrémním prostředí Iberoameriky ještě citelnější než v Evropě. Kontingenty jednotně vystrojené byly ovšem početně poměrně slabé, omezené převážně na městské posádky. Příčinou byla chudoba zemí a nedostatečné výrobní kapacity, závislé na importu. Finální provedení výstroje a výzbroje bylo často nekvalitní a improvizované, bez jednotného specifického národního vzoru, který byl v době nedávných osvobozeneckých válek přece jen poněkud patrný například v Argentině a v Mexiku. Převládaly často nepříliš zdařilé deriváty francouzských, španělských nebo sardinských předloh, případně jiných evropských armád. Vytvořil se tak všeobecně nepříznivý stav s často nesourodým kosmopolitním pojetím.

    
Uruguay: lehký jezdec Cuerpo de blandengues de la frontera de Montevideo 1797 (jeden z prvních známých stejnokrojů) a důstojník pěšího praporu Florida č. 1 v roce 1828;
Brazílie: miliční pěšák z Rio de Janeira 1822 a měšťanská garda z Diamantiny 1824
.


Odlišněji se utvářel ve stejné době vnější vzhled brazilské armády, neboť byl svého druhu odrazem specifického politického vývoje této největší latinskoamerické země. Portugalský vzor byl evidentní, stejně jako opět vzhledem k dlouhotrvajícímu britskému vlivu na mateřskou zemi vliv modelu anglického. Přesto se od roku 1822 na střihově odvozené uniformě brazilských ozbrojených sil působivě uplatnily doplňky v národních barvách zelené a žluté ve formě vyložení a lemů modrého fraku spolu s kónickými, svým tvarem ojedinělými čákami s kokardou, pomponem a znakem. Černošské pluky a miliční formace stavěné pobřežními a vnitrozemskými městy i osadami byly v pohodlných plátěných bílých oblecích; černoši se odlišovali červeným vyložením, milice složená z bělošských příslušníků nosila typické manžety a límce v barvách řadové armády, tedy zelené se žlutými lemy. Například municipální garda z Diamantiny dostala plátěné bílé stejnokroje, cylindrickou čáku a černé bandalíry - obojí bylo nošeno ostatně i řadovou jízdou.
K určitým změnám analogicky k evropským výstrojním inovacím došlo koncem třicátých let a tento trend pokračoval v následujícím desetiletí. Nicméně ozbrojené síly států iberoamerického kontinentu opět nebyly zdaleka tak zásobeny v množství i druhové rozmanitosti, kterými se vyznačoval výstrojní rejstřík jejich protějšků v Evropě nebo u severních sousedů ve Spojených státech. Trvající průmyslová zaostalost, včetně textilní industrie, se výrazně projevila za mexicko-americké války 1846-48, kdy se obě znepřátelené armády odlišovaly nejen jinou barevností, ale také kvalitou celkové adjustace a také praktičností vybavení. Mexické pluky se bránily americkému vpádu v podstatě v jednom typu přehlídkové uniformy s robustní čákou, v upnutém soukenném fraku v tmavomodré barvě pro pěchotu a v karmínové pro jízdu, s různobarevnými klopami a vyložením podle pluků. Byla to výstroj pro polní použití zcela nezpůsobilá a znemožňující volnější pohyb, jak bylo ostatně patrno u podobných uniforem v Evropě. Americké intervenční oddíly generálů Taylora a Scotta byly vystrojeny naproti tomu v polní modifikaci modrých uniforem ze třicátých let; světlemodré kazajky, lehké pantalony, táborové čepice s širokým dýnkem a zejména se stínícím štítkem byly poměrně pohodlné, výrobně levné a zejména se osvědčily v namáhavých pochodech nehostinných Llanem Estacadem či trasami přesunů od Veracruzu k mexické metropoli i ve srážkách jako byla bitva u Angostury nebo Chapultepecu. Byli jimi vybaveni i důstojníci. Ti ovšem oblékali rovněž delší jednořadý nebo dvouřadý (vyšší hodnosti a generálové) převlečník. Varianta pro jízdu byla tmavomodrá.

      

Mexiko: granátník 1826 a důstojník insurgentů 1814;
generál 1830-40 a lehký jezdec 1839.


V polovině století byl velmi rychle následován v uniformní oblasti opět evropský vývojový směr zavedením nových typů stejnokrojů, především delšího kabátu se šosy, zvaného v románských státech tunika, v německy mluvících oblastech známého jako zbrojní kabát. Čáky se i v latinskoamerických armádách odlehčily, systém řemení se přizpůsobil zavedení perkusních palných systémů. Anatomicky přizpůsobený a pohodlnější opasek s ramenními pásy začali nosit vojáci od Rio Grande po Ohňovou zemi. Latinskoamerické státy vystrojily své ozbrojené síly ovšem znovu do značné míry v derivátech evropských typů. Často se jednalo 0 nepříliš zdařilé kompozice několika nesourodých elementů. Zvláštnosti se objevily u gard. Prezidentská argentinská stráž střežila palác v Buenos Aires v archaických modrých fracích, připomínajících doby osvobozovacích bojů a honosné bílé kabáty s plastikou naturalisticky vyvedeného draka na kovových přilbách patřily ke koloritu brazilského hlavního města Rio de Janeira. Jinak se ostatní kategorie v různých armádách lišily podle obecných zvyklostí pouze jiným atributem nebo barvou vyložení.

    

Mexiko: granátník a dělostřelec - obležení Alama 1835,
národní gardista a kadet Colegio Militar ve služebním oděvu - obrana hlavního města 1847.


Nástup Napoleona III. na trůn znamenal další posílení ostatně již dříve dominantního vlivu francouzské uniformologie u převážné románské části amerického světadílu. Projevilo se to nejen v celkovém střihu, ale také v dílčích prvcích, od čák po epolety, distinkční prýmky i tvar knoflíků. V mexické armádě padesátých let se vedle francouzských znaků uplatnily i určité vlivy sardinské; vojáci největší středoamerické země měli předepsány jednořadé tmavomodré kabáty s červeným vyložením a s nízkou koženou čákou s kokardou a pomponem.
V tomto stejnokroji v podstatě nezměněném vstoupili Mexičané do dramatických událostí šedesátých let. Bouřlivý vývoj vnitropolitické situace od počátku sedmého desetiletí 19. století byl pochopitelně i navenek patrný ve vybavení útvarů stojících v zemi proti sobě. Vojska věrná Benito Juarezovi byla podle možností vybavena předpisovým stejnokrojem, miliční jednotky se lišily od řadových praporů bílými knoflíky. Jinak byla obvyklá vzhledem k chaotické situaci v zásobování a všeobecnému nedostatku jednotného výstrojního materiálu různá nouzová řešení. Hromadně se nosily i součástky občanského oděvu, mnoho vojáků bylo neobuto, bílé plátěné kalhoty a haleny vesničanů často převládaly, hlavně v partyzánských oddílech.

    
Mexiko: pěšák 1. puku a jezdec 7. pluku – oba 1846;
USA: kavalerista a důstojník pěchoty – oba v polní adjustaci 1846-47.


Francouzská intervenční armáda maršálů Foreye a Bazaina byla při vylodění vybavena standardními uniformami vzoru šedesátých let. Extrémní klima si však záhy vynutilo nezbytné improvizace. Vedle domácích sombrer ve slaměném provedení to byly lehké táborové francouzské képi, navíc s bílým potahem a týlovým závojem (couvre nuque), chránícím před úpalem šíji. Byly užívány již v alžírských kampaních. Důstojníci z titulu svého postavení dostali další úlevy, především ve formě bílých pantalonů. V omezené formě je obléklo i mužstvo. Důstojnické kabáty byly nošeny otevřené podle občanského zvyku. Francouzští myslivci, zuávové, dělostřelci, jízdní myslivci, husaři a další zúčastněné oddíly měli předepsány lehké mimoslužební kazajky (vareuse) v barvách tunik, pouze s malou límcovou výložkou v barvě zbraně; jednalo se ostatně o zvyk ve francouzské armádě tradiční, nicméně poprvé od koloniálních tažení v severní Africe byla odlehčená výstroj francouzských vojsk tak hromadná.
S císařem Maxmiliánem přišla do země expediční brigáda rakouských dobrovolníků složená z pěšáků, myslivců, dělostřelců a dvou jízdních pluků husarů a hulánů. Vzhledem k tomu, že v rakouské armádě probíhaly od počátku šedesátých let výrazné uniformní experimenty, byla dobrovolnická jednotka vybavena jednoduchými, na svou dobu progresivními a hlavně levnými a praktickými stejnokroji. Především to byly polní tmavomodré blůzy stejné pro všechny kategorie, zapínané lištou (tedy poprvé krytými knoflíky), s ležatým límcem a s šedými mysliveckými plstěnými klobouky s péřovým chocholem, určenými pro pěší jednotky. Infanteristé a dělostřelci rovněž přijali široké červené kalhoty podle francouzského vzoru a zasouvali je do holínek nebo šedých holenních kamaší. Hulánské vybavení se skládalo z bílé konfederatky, kabátu a kalhot v tmavozelené barvě s červenými doplňky, svým střihem se zcela podobajícími uniformě rakouského dobrovolnického pluku č. 13 z r. 1862. Zelené, bílé a červené - tedy opět mexickým národním barvám - odpovídalo i vystrojení husarů, kteří k čikošskému klobouku nosili zelenou atilu a červené kalhoty, obojí doplněné bílými šňůrami. Konečně stejná barevná kombinace náležela i císařské gardě a byla patrná i na Maxmiliánově úboru. Pro barevnost oblečení byli císařští vojáci i jejich francouzští protektoři nazýváni Mexičany „Los Colorados“.
Dobrovolníky vyslala na pomoc monarchii i Belgie, domov císařovny Charlotty. Tmavomodré tuniky myslivců a granátníků s náprsními prýmy v červené, respektive zelené barvě, široké kalhoty v kamaších - na hlavě byly nošeny cylindry s opeřením a dolmany s prýmy hodnostních označení na rukávech i bílá képi pro polní podmínky, určená celému útvaru. Tato adjustace se ovšem stala svým odvozením z francouzských předloh bezděčným vnějším přitakáním politické závislostí na Francii.

    
Mexiko: myslivec belgického dobrovolnického sboru 1864-67 a kavalerista francouzské cizinecké legie v polní adjustaci 1866;
republikánský pěšák 1865-67 a důstojník císařských myslivců (cazadores) 1867.


Velmi kuriózně museli pod Popocatepetlem působit příslušníci egyptského praporu vyslaného na pomoc habsburskému arcivévodovi Osmanskou říší. Jejich orientální úbor s fezy, kazajkami a širokými šarivarami byl velmi podobný oblečení zuávů francouzské armády.
Konečně domácí přívrženci monarchie byli vystrojeni v bohatě dekorovaných krojích mexické provenience, převážně v červené barvě; ta byla i barvou dolmanů francouzských protipartyzánských oddílů (antiguérillas), vedených tehdy plukovníkem Gastonem Galliffetem, který později jako generál postupoval stejně drasticky proti pařížským komunardům.
Quéretarský epilog byl zachycen v dokumentech ukazujících vzhled protivníků ve finále občanské války. Klobouk (nikoliv sombrero) nosil republikán Escobedo, šedé sombrero se stříbrnou garniturou jeho císařský zajatec. Manetův obraz exekuce v poněkud stylizované goyovské kompozici prezentuje vítězné vojáky Juarezovy armády, ale teprve dobová fotografie vypovídá přesně o jejich vzhledu ve skutečnosti. Polní kabátce mohly být často i kořistné zmíněné francouzské vareuse, čáky se užívaly s ochranným potahem i bez něho. Důstojníci měli předepsáno képi. (K událostem v Mexiku 1862-1867 viz podrobněji článek
Rakouský dobrovolnický sbor v Mexiku v letech 1864-1867 )
Za tři roky se u Sedanu zhroutilo i francouzské císařství a tolik napodobovaná vnější pompézní elegance celé škály uniforem do té doby vítězné a řadou zemí obdivované a napodobované armády se záhy vytratila z okruhu zájmu četných epigonů. Képi bylo zatlačeno piklhaubnou pruských vítězů a tunika strohým zbrojním kabátem. Bylo tomu tak i po příchodu německých vojenských misí v osmdesátých a devadesátých letech i v celé oblasti od Bogoty po Punta Arenas.
Zde se takřka všude prosadila hrotitá přilba, tak nepraktická v tropických pásmech. Kupodivu nebyla zde zřejmě poprvé. Na brazilské půdě se v r. 1851 vylodilo 2000 vojáků ze Šlesvicka a Holštýnska, z nichž byla postavena Brazilsko-německá legie. Uvedený malý kontingent severoněmeckých vévodství byl najat Brazílií a připlul do Nového světa v uniformách zcela zhotovených podle pruských (včetně pokrývky hlavy). Říšský orel se zemským znakem na prsou byl nahražen brazilským státním symbolem a piklhaubna byla jako nepohodlná zcela jistě odložena jako první. Při vší nepraktičnosti se přesto stala ve Velké Británii předlohou pro první tropické přilby tvarově jí zcela odpovídající.


USA: pěšák období intervence na Kubě 1901 a Španělsko: pěšák na Kubě 1898-1900.


Tropické přilby ovšem pro jiho- a středoamerické státy typické nebyly, ba ani na antilských ostrovech, ovšem s výjimkou britských držav, později i francouzských a také dánského ostrova Sv. Tomáše. Za prvního kubánského povstání na konci sedmdesátých let byly španělské koloniální oddíly vystrojeny sice poměrně moderně a prakticky v odlehčené výstroji, tj. v plátěných světlých blůzách a kalhotách, ale jako pokrývka hlavy byl preferován slaměný klobouk se španělskou červeno-žluto-červenou kokardou. Jednotně byli vyzbrojeni a vystrojeni i důstojníci, včetně kapitána zdravotní služby a nositele Nobelovy ceny za medicínu doktora Ramóna y Cajal.
Ovšem pruský, respektive německý vliv nebyl vždy důsledný. V Mexiku se sice na konci 19. století stejnokroj německému poněkud přizpůsobil, ale nadále zůstávala jeho komponentem čáka nebo képi.
Jiná ovšem byla situace v Chile a dalších andských státech Peru a Bolívii. Zde byla přejata pruská uniforma se všemi detaily a odchylkami v barvách a atributech jednotlivých druhů zbraní takřka otrocky a v Chile se dokonce lišily přehlídkové útvary v Santiagu od regimentů mašírujících Unter den Linden pouze emblémem a kokardou, čímž šli Chilané ještě dále než Bavoři a Sasové, kteří si v tradiční protipruské averzi zachovali alespoň minimální odlišnosti.
Brazílie a Argentina měly vývoj svéráznější. Zavedly sice na konci osmdesátých let hrotité přílby u svých armád, ale zároveň si podržely v Brazílii překvapivě francouzské červené kalhoty a opět obojí kabáty se šňůrami. Ale tento nesourodý konglomerát, v evropských podmínkách vyhlížející tak kuriózně, nebyl jinde neobvyklý. Francouzské a německé elementy se prolínaly neorganicky jak u důstojníků japonského císařství, tak osmanských pluků a stejně jako v Argentině a Brazílii i zde na atilách francouzského typu byly německé distinkce i splétané francouzské rukávové hodnostní prýmky.

    
Prezidentské gardy v historických uniformách z 1. poloviny 19. století: Brazílie a Argentina;
Chile důstojník prezidentské eskorty a posluchač venezuelské Vojenské akademie – všichni 1980.


Lze tedy konstatovat, že vzhledem k více okolnostem došlo u uniforem latinskoamerických armád 19. století k jejich estetickému úpadku, neboť někdy degenerovaly v tísnivém ovzduší vojenských diktatur do groteskní pompéznosti, příznačně ilustrující smutnou situaci zemí, kde se zmocnily vlády generálské nebo plukovnické junty.
 


Přetištěno: Střelecká revue, č. 4/1990, s. 14-15, č. 5/1990, s. 14-15.