Zřizování zeměbrany na jižní Moravě roku 1808

05.05.2015 17:00

Miroslav Svoboda

Naposledy upraveno: 05.05.2015

 

Ve dnech 22.-23. října 2008 se uskutečnilo XXX. mikulovské sympozium nazvané „Hranice na jižní Moravě a její obrana od doby římské“. Sborník příspěvků z tohoto setkání vydal o dva roky později Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově společně s Moravským zemským archivem v Brně a Muzejní a vlastivědnou společností v Brně. Čítá celkem 402 stran, jeho kompletní seznam viz na konci této stránky a pořídit jej lze prostřednictví SOkA Břeclav - breclav.mza.cz

Následující text byl publikován na s. 227-248, kde jej doplňuje ještě 61 poznámek pod čarou a německé resumé:


 

V roce 1808 měla podunajská monarchie za sebou dlouhou sérii válek s nejprve revoluční, posléze napoleonskou, Francií, které všechny ve výsledku, i přes některé dílčí úspěchy, skončily porážkou a na ni vždy navazujícím mírem, přinášejícím v první řadě územní ztráty ve prospěch vítězné mocnosti. Rakousko bylo, počínaje rokem 1792, členem všech dosavadních protifrancouzských koalic, poslední z nich dokázal francouzský císař Napoleon I. rozbít bravurním vítězstvím na pláních nedaleko moravského Slavkova.

V prvních koaličních válkách zůstávala rakouská armáda věrná staré dobré lineární taktice, zažívající svůj vrchol za sedmileté války, kdy byla dovedena k dokonalosti pruským králem Fridrichem II. I přes obrovské bojové nadšení nebyli narychlo sebraní francouzští vojáci schopni zvládnout množství povelů a úkonů, jak je lineární taktika vyžadovala a začali bojovat zcela novým způsobem, vyžadujícím mnohem kratší výcvik, na který často zbýval čas jen v průběhu pochodu proti nepříteli. Nová taktika hlubokých kolon, proniknuvších prudkým nárazem do mělké protivníkovi linie, byla proti starým monarchickým armádám dokonale účinná. Ne nepodstatnou roli také sehrál po taktické stránce velmi kvalitní důstojnický sbor, vzešlý z mladých nadšených důstojníků naprosto oddaných revolučním ideálům a po několika letech stejně oddaných svému císaři.

Titulní list patentu o zřízení zeměbrany
(MZA v Brně, B 17 Moravské místodržitelství - patenty, sig. L. 34, kart. 61, foto autor).
Edici kompletního textu viz Patent a nařízení o způsobu organizování zeměbrany z roku 1808

 

Rakouská armáda měla k dispozici také celou řadu kvalitních velitelů, počínaje již na nejvyšším postu císařovým bratrem arcivévodou Karlem, ti však doposud nedokázali i přes své nesporné schopnosti opustit dosavadní způsob boje a naučit se vyhrávat stejnými zbraněmi jako francouzská armáda. Teprve po katastrofálních porážkách u Ulmu a Slavkova v roce 1805 pochopil i císař František I. nutnost změn ve vedení boje i v celé armádě a jmenoval svého bratra, jednoho z nejschopnějších rakouských vojevůdců všech dob, arcivévodu Karla již podruhé do čela dvorské válečné rady, nejvyššího vojenského orgánu rakouského státu. Karlovou hlavní podmínkou pro návrat do funkce prezidenta dvorské válečné rady byla naprostá samostatnost jednání, v době jeho zdejšího prvního působení před rokem 1805 nemyslitelná.

Arcivévoda Karel provedl v letech 1806-1809 celou řadu vojenských reforem, hovoříme o tzv. druhých vojenských reformách, vedoucích ve svém důsledku až k velkému vítězství rakouských zbraní v bitvě národů u Lipska v sychravých říjnových dnech roku 1813. To bychom však poněkud předbíhali. Císařem nově jmenovaný vrchní velitel zcela přebudoval dosavadní organizaci rakouské armády v době války. Zavedl brigádní a poziční dělostřelecké baterie schopné zničující hromadné palby a zcela změnil organizaci vyšších svazků zavedením sborů o dvou divizích jako samostatného správně taktického tělesa, umožňujícího v prvé řadě na jiných jednotkách nezávislé a hlavně pružné vedení bojových operací. To vše samozřejmě po vzoru doposud téměř neporazitelné francouzské armády. Vytvořením rezervy a zeměbrany pak zvýšil počet bojeschopných mužů, byť o efektivitě zeměbrany nebyl zcela přesvědčen.

Nejen dnes, ale již současníky bývají často oba termíny - rezerva a zeměbrana neboli Landwehr, často zaměňovány či dokonce chápány jako synonyma. Není divu, odvody probíhaly zároveň, vznik obou nových institucí dělil od sebe pouhý měsíc a ani v jednom případě nešlo o řadové vojsko, jak na něj byli lidé zvyklí. Určení obou novinek bylo ovšem naprosto odlišné, protože zatímco vytvořením rezervy arcivévoda Karel sledoval plynulejší doplňování bojových ztrát řadových pěších pluků, zeměbrana představovala v armádě zcela nový druh vojska, založený na poněkud opatrném ozbrojení širokých vrstev obyvatelstva a určený k ochraně vlastních domovů. Vytvoření rezervních praporů bylo dílem arcivévody Karla a zapadalo zcela do jeho pojetí armádních reforem, když nově vycvičených 60 000 mužů rezervních praporů, v nichž se soustřeďovali nováčci a muži z polních praporů na dlouhodobé dovolené, tvořilo vycvičenou a k okamžitému nasazení použitelnou zálohu, se zřízením zeměbrany nesouhlasil a nikdy v ní neviděl plnohodnotné bojové těleso. Podle jeho slov byla zeměbrana tělem bez duše a nikdy se nemohla rovnat profesionální armádě, ba naopak mohla vnést mezi řádné jednotky v boji jen zmatek. Karlovy obavy také vzbuzovalo neuvážené rozněcování vlasteneckých citů, kterých mělo být při získávání zeměbranců využíváno.

Zavedení zeměbrany totiž představovalo z hlediska specifického přístupu rakouského státu k poddanému obyvatelstvu zásadní proměnu. Rakouský erár se velmi obával spontánního ozbrojeného odporu poddaných vůči cizím interventům, neboť tento odpor se mohl velmi snadno zvrhnout v útoky proti vrchnosti i státním úřadům. Z tohoto důvodu také nedošlo, ač někteří z vlivných císařových důvěrníků byli pro, k všeobecnému vyzbrojení obyvatel v době ohrožení vlasti v letech 1799-1800 a 1805. Než státní mašinérie vše důkladně zvážila, vyhodnotila možná rizika a navrhla pečlivě promyšlené instrukce, patenty a nařízení, bylo po válce. Jediným úspěšným podnikem bylo v tomto ohledu zřízení studentské dobrovolnické legie v roce 1800, vedené arcivévodou Karlem. Pod dojmem dosavadních porážek i fungující milice ve Francii nakonec v roce 1808 došlo i v poněkud konzervativním prostředí rakouského státu po řadě složitých jednání ke zřízení Landwehru jako jakési levné náhrady za stálou armádu. Zásluha na vzniku tohoto nového tělesa padá na bedra arcivévody Jana, dalšího z bratrů císaře Františka I., protože, jak již bylo řečeno, arcivévoda Karel, hlavní strůjce armádních reforem, byl v zásadě proti.

Arcivévoda Jan, zaujatý myšlenkou osvobozeneckého boje proti cizím uchvatitelům, dokázal svou argumentací užitečnosti ozbrojených obránců vlasti přesvědčit nejen skeptického Karla, ale i ke všem novotám nedůvěřivého císaře, který nakonec projevil v květnu 1808 na konferenci o otázkách obrany říše s celým projektem souhlas. Definitivní tečku za vznikem nového ozbrojeného útvaru rakouské armády učinil císař František I. patentem o zřízení zeměbrany, vydaným 9. června 1808. Důležitou roli v konečném postoji pochybujícího Habsburka sehrály čerstvé zprávy o spontánním povstání ve Španělsku poté, co Napoleon sesadil tamní Bourbony a pokusil se zemi vojensky obsadit.

K patentu o zřízení nového ozbrojeného tělesa vyšly velmi rychle prováděcí instrukce, otištěné 15. června 1808 ve Wiener Zeitung, po Moravě byly ze zemského gubernia předpisy, kterak ona dle Patentu od 9. června 1808 se zřídit mající Obrana zemská spořádaná býti má, rozesílány již od 12. června. Tento předpis ve své podobě představuje normativní základ pro výstavbu první rakouské milice, které se v různých obměnách využívalo de facto až do zániku monarchie v roce 1918. Předpis sloužil jako východisko pro další organizační nařízení, nyní již v jednotlivých krajích, které se od sebe v drobnostech lišily. Obrana zemská neboli Landwehr představovala, jak již název napovídá, těleso v prvé řadě určené k obraně vlastní země a tak také byla koncipována. Zeměbranci nesměli být nikdy přeřazeni do stálého vojska a měli chránit před nepřítelem výhradně vlastní kraj či zemi. V podstatě skutečně šlo o jakési ozbrojení prostých obyvatel monarchie, nicméně zcela v souladu s chápáním státu naprosto organizované a řízené a proto i bezpečné. Při koncipování a výstavbě zeměbrany měl být samozřejmě kladen důraz na podnícení vlasteneckých citů, kterých se v tomto ohledu dalo velmi úspěšně použít, nesmělo ovšem jít o spontánní projevy vlasteneckého cítění poddaných, zavánějících vzpourou, ale o státem řízené usměrnění potřebného bojového zápalu. Z tohoto důvodu byl také velmi odlišný přístup k zeměbraně obyvatel rakouské části monarchie a dědičných zemí.

Povinnost sloužit v zeměbraně se vztahovala na veškeré mužské obyvatelstvo země, nepodléhající konskripci do řádného vojska ani do rezervního, mající mezi 18-45 lety věku vyjma duchovních, šlechty, úředníků, měšťanů, umělců, řemeslníků a sedláků. K podmínce věku pak přistupovala ještě nutná tělesná a duševní svěžest. Celkem se zřízením zeměbrany mělo získat 200 000 ozbrojených mužů, pro Moravu a Slezsko byl určen celkový počet 25 000 zeměbranců.

Organizace nové ozbrojené složky byla ponechána na vůli zemských velitelů zeměbrany, nazývaných inspektory; v Čechách na Moravě a ve Slezsku jím byl jmenován arcivévoda Ferdinand Karel ďEste (1769-1824), bratr císařovny Marie Ludoviky a tudíž švagr císaře Františka I.; přitom byl zároveň i jeho bratranec neboť jejich otcové Leopold II. a Ferdinand Modenský byli bratři. Soustředěním zeměbrany z dědičných zemí pod jeden inspektorát se sídlem v Brně sledoval stát možnost vlasteneckého působení na národní city česky mluvících obyvatel. Jinak lze také těžko vysvětlit skutečnost, že zatímco pod inspektorát pro Čechy, Moravu a Slezsko spadala organizace 79 praporů zeměbrany, o zbývajících 71 praporů se dělili samostatné inspektoráty Horno a Dolnorakouský (inspektorem byl arcivévoda Maxmilián) a samostatný pro oblast vnitřního Rakouska (inspektorem arcivévoda Jan). V každé ze zemí měl s příslušným inspektorem úzce spolupracovat zemský gubernátor, kterým byl na Moravě Prokop, hrabě Lažanský z Bukůvky (gubernátorem v letech 1805-1813) a ten také vyhotovil velmi propracovaný celý návrh organizace zeměbrany na Moravě a v rakouské části Slezska. Velmi platným pomocníkem hraběte Lažanského byl v Brně žijící a v tomto roce penzionovaný polní zbrojmistr Eugen, hrabě Argenteau, působící ve věcech zeměbrany jako Lažanského zástupce.

Základní organizační složku Landwehru představovaly prapory o 800 - 1200 mužích, stavěné podle krajů, přičemž počet praporů každého kraje závisel na jeho lidnatosti, nejméně ovšem každý kraj musel postavit prapory dva. Pro snadnou identifikaci byl každý prapor pojmenovaný pořadovým číslem a názvem kraje odkud pocházel a to podle vzoru: první, druhý, třetí batalion kraje N. Na Moravě stavěl brněnský kraj čtyři prapory, jihlavský dva, hradišťský tři, znojemský dva, přerovský tři a olomoucký dokonce pět praporů zeměbrany. Podle síly praporu se tento dále dělil na sudý počet rot (něm. Kompanie) a to buď dvě, čtyři, šest nebo nejvýše osm. Každá z rot se pak dále skládala ze čtyř nebo šesti čet (něm. Zug), tvořených nejmenší organizační jednotkou, družstvy (něm. Korporalschaft). V družstvu byli shromážděni muži z jedné vesnice, popřípadě několika menších či z jedné farnosti. Velitelem družstva byl poddůstojník (něm. Unteroffizier), čety subalterní důstojník (něm. Subalternoffizier), roty pak důstojník v hodnosti hejtmana (něm. Hauptmann). V čele praporu stál jeho velitel, který měl k dispozici jednoho štábního důstojníka. Velitele praporů jmenoval císař, rot a družstev příslušný krajský hejtman ve spolupráci s velitelem praporu, velitelé jednotlivých družstev byli navrhováni panstvími, odkud družstvo pocházelo, potvrzováni pak krajskými hejtmany a veliteli praporů.

Povinnost sloužit v zeměbraně sice měli všichni mužští obyvatelé monarchie vyjma výše uvedených skupin, nicméně všichni, na které se tato povinnost vztahovala, nesloužili, mužstvo bylo do zeměbrany vybíráno losem, který se odbýval většinou na radnici. Z příslušného krajského úřadu došlo do vrchnostenské kanceláře nařízení, kolik musí panství na základě počtu poddaných dodat zeměbranců, v kanceláři pak tento počet rozdělili na jednotlivé obce a zde následně probíhalo losování, kam byli zařazeni všichni, na něž se povinnost sloužit v Landwehru vztahovala. Losování sice mělo zajistit spravedlivý výběr, nicméně přesto docházelo velmi často k podvodům a podplácení. Existovala také možnost vybrat si za sebe náhradu, v tomto případě ale musel vylosovaný branec za sebe dodat plně hodnotného náhradníka.

Losování probíhalo tím způsobem, že na radnici, pod dohledem rychtáře, byli sepsáni všichni v úvahu připadající obyvatelé vsi, tj. mezi 18-45 lety věku, tělesně i duševně zdraví a jejich jména, napsaná na lístečcích, byla naslepo vytahována z nějaké nádoby až do určeného počtu, který vycházel z celkové kvóty pro celé panství. Kdo měl tu smůlu, že jeho jméno stálo na vybraném lístku, stal se zeměbrancem a jako takový byl zaevidován. Již při losování docházelo velmi často k různým excesům, jako útokům na rychtáře, náhlé absenci všech možných zeměbranců, apod. Nejednou pak muselo proběhnout losování znovu za asistence vojska. Losování bylo ze strany státu bráno jako velmi důležitý prvek, zásadním způsobem ovlivňující přijetí zeměbrany u prostých obyvatel monarchie. Z tohoto důvodu také vždy, než bylo k losování přistoupeno, měl podle guberniálního nařízení důvěryhodný člověk shromážděným obyvatelům obce dostatečně srozumitelně vysvětlit účel nově zřizovaného tělesa. Že se tak vždy nedělo, nebylo samozřejmě vinou gubernia. Zajímavý pohled na výběr zeměbranců poskytují vzpomínky Jana Čupíka z Olešnice, kde losování prováděl dokonce jeho pětiletý syn: 28. července přišel patent, aby se lidé sbírali pod obranu zemně. Tak si cedulky táhli. Každej byl na tej cedulce napsanej; a ta cedulka byla zabalená. Pak je dali do hernka a můj chlapec, 5 let starý, Franc Čupík, ten táhel po jednej. A kterej byl napsanej na tej cedulce, ten musel bejt za vojáka... A bylo v Olešnici vytaženo těch cedulek 24. Ti, na který to trefilo, museli se mustrovat a eksecírovat s kvérama. Co tu bylo naříkání od těch žen, na který muže ta cedulka trefila.

Po vylosování se musel nový zeměbranec do 24 hodin hlásit na příslušné vrchnostenské kanceláři či magistrátě, kde obdržel tzv. Kartu zeměbrance, se kterou se měl do budoucna prokazovat. Po zaregistrování odešel novopečený zeměbranec domů, kde záhy prošel nutným základním výcvikem, i když samozřejmě mnohem méně náročným než v řadovém vojsku, první cvičení se mělo konat 15. srpna 1808. V rámci svého družstva zeměbranci cvičili pod dohledem poddůstojníka každou neděli a svátek dvě hodiny dopoledne vždy po skončení bohoslužby, tato „víkendová“ cvičení vykonávali zeměbranci společně s rezervisty. Jednou za měsíc se ke cvičení scházeli se svým důstojníkem zeměbranci z celého panství, nejdále však do vzdálenosti tří hodin cesty. Problémy přinášelo již společné nedělní či sváteční cvičení v rámci družstva. Pokud družstvo tvořili muži z jedné vsi, nic se nedělo, když však v družstvu byli i přespolní, což se stávalo v případě menších obcí, dělalo jim pravidelné docházení často potíže, protože někteří ze zeměbranců museli překonávat značnou vzdálenost. Obecně tato pravidelná cvičení příliš nadšeně přijímána nebyla. Tu a tam se cvičící krajehajitelé stávali terčem posměchu ze strany svých šťastnějších sousedů, kteří popíjeli po příchodu z kostela před hospodou pivo a v neposlední řadě záležela ochota cvičit velmi na počasí. Pokud pršelo, cvičit se nemohlo, když bylo horko, nikomu se nechtělo. Velké cvičení, kde se měli zeměbranci naučit pochodovat a operovat ve formacích, se mělo pořádat jednou za rok ve zřízených výcvikových táborech a zde probíhal i výcvik ve střelbě, neboť podle instrukce měl každý zeměbranec za rok alespoň čtyřikrát vystřelit na terč. Pokud však měl někdo zájem, mohl po schválení krajským hejtmanem střílet na určeném místě dobrovolně navíc. V první fázi se však výcvik omezil vinou nedostatku vhodných pušek na pořadové cvičení. V roce 1809 byla zeměbrana soustředěna na dvoutýdenním cvičení v březnu, krátce před vypuknutím nové války, kdy se prapory formovaly, v roce 1808 ke společnému cvičení nedošlo. Během těchto soustředění získával každý zeměbranec nárok na zaopatření chlebem a žoldem, stejně jako řadový voják, poddůstojník dostával dva zlaté služného denně, velitel roty tři zlaté a velitel praporu pět zlatých.

Nemalým problémem zeměbrany byla otázka vhodných důstojníků a bez nadsázky lze říci, že šlo o jeden z nejsložitějších problémů, které bylo třeba při vzniku zeměbrany zvládnout a netýkalo se to jen Moravy, ale všech zemí, kde se Landwehr formoval. Na počátku 19. století představoval velitel většího vojenského útvaru natolik specializovaného odborníka, že nebylo možné do čela jednotky a to již počínaje četou, postavit člověka bez jakéhokoli vojenského vzdělání a zkušeností. Jen na Moravě a ve Slezsku šlo o 24 velitelů praporů, kolem 100 velitelů rot a nejméně 400 velitelů čet, celkem se tak muselo sehnat téměř šest set vhodných osob pro důstojnická místa všech stupňů. Důstojnický sbor pro zeměbranu měl být vybírán z řad bývalých armádních poddůstojníků a důstojníků, šlechticů a vyšších vrchnostenských a magistrátních úředníků, pochopitelně schopných takové služby.

Jak ale v habsburské monarchii ani jinak nemohlo být, muselo být, krom snahy zajistit alespoň trochu zkušeného odborníka, respektováno též třídní hledisko. Pokud však měl šlechtic vojenské vzdělání, byl fyzicky zdráv a nepříliš pokročilého věku, dával přirozeně přednost službě v armádě. Určité lákadlo pro nižší armádní důstojníky představovala skutečnost, že při vstupu do Landwehru mohli získat až o dva stupně vyšší hodnost, naopak proti přestupu hovořila mnohem menší prestiž služby v zeměbraně, armádními důstojníky přehlížená. Postupně vznikly dvě skupiny důstojníků, jedni dostali hodnost díky svému společenskému postavení, sem náleží na nejvyšších postech převážně místní šlechta, pro kterou možnost sloužit v zeměbraně představovala vítanou příležitost k prokázání svého vlasteneckého cítění a do služby v zeměbraně vstupovala dobrovolně (velmi nadšeným velitelem praporu byl buchlovický Leopold hrabě Berchtold), skupinu druhou tvořili především vysloužilí či aktivní vojáci, využívaní díky svým odborným znalostem. Ti také dostávali při vstupu do zeměbrany o jeden až dva stupně vyšší hodnost, než byla jejich armádní.

Veliteli praporů se tak stávali vysloužilí vojáci vesměs šlechtického původu nebo povýšení nižší důstojníci, garantující alespoň minimum vojenských zkušeností. Podobný výběr probíhal i na úrovni rot a čet, poddůstojníci byli vybíráni z rychtářů a nižších vrchnostenských úředníků. I když však řada vrchnostenských úředníků přijímala důstojnické jmenování dobrovolně a s nadšením, schopných lidí se nedostávalo. Z 1600 důstojnických míst u praporů v sousedních Čechách bylo v září 1808 obsazeno jen 400, tedy pouhá čtvrtina, a podobná situace panovala i na Moravě. Ještě v únoru 1809 si stěžoval velitel 1. olomouckého praporu, že čtyři jemu podřízené roty nemají důstojníka ani jednoho.

Určení zeměbrany jako jakési náhrady za pravidelnou finančně nákladnou armádu, odpovídala i její uniforma, výzbroj a výstroj. Předem je však třeba říci, že jednotná uniforma zeměbrany v podstatě neexistovala a to zvláště v letech 1808-1809, kdy se od sebe značně lišili nejen zeměbranci v rámci celé monarchie, ale i v rámci jedné země. Uniformu zeměbrany, především z hlediska finančních nákladů, tvořil pouze jednoduchý kabát a plstěný klobouk, zbylé ošacení měli zeměbranci zpravidla své vlastní. Podle císařského nařízení měl kabát sahat po kolena a ušit měl být z takové látky, aby dokázal i v zimě poskytnout dostatek tepla (v létě mohli zeměbranci nosit pouze košili). Státem organizované zkoušky kvality sukna na zeměbranecké kabáty proběhly v Dolních Rakousích 28. července a vyplynulo z nich nařízení, specifikující vlastnosti sukno, které muselo být šedivé, plstnaté a pevné, z relativně elastického vlákna. Stanovená orientační cena činila 3 zlaté a 45 krejcarů za takové sukno, potřeba ho byla půldruhého lokte. Na Moravě se však toto dalo pořídit, zároveň se suknem na kalhoty, za 2 zl. 54 kr. Uniformu doplňoval kulatý klobouk se zvednutým okrajem (podle některých vyobrazení podobný cylindru) s mosazným štítkem se jménem kraje a číslem praporu na přední straně v ceně necelých 3 zlatých. Tvar klobouku však zůstává i přes některá vyobrazení spíše nejistý, dost se také v jednotlivých zemích lišil, navíc přesný písemný popis zřejmě neexistuje. Zatímco v rakouských zemích dostávali zeměbranci na vlastní klobouk pouze mosazný štítek, na Moravě dochovaná korespondence prozrazuje, že gubernium svou zeměbranu vybavovalo i klobouky, šedivými kalhoty a v některých případech i vhodnou obuví. Kromě poněkud odlišného střihu kabátů a klobouků měla se uniforma zeměbrany v jednotlivých zemích lišit v prvé řadě barvou výložek, límců a manžet kabátů podobným způsobem, jako tomu bylo u pěchoty. Pro Moravu a Čechy měla být určena modrá barva, nemnoho existujících vyobrazení ovšem ukazuje moravské zeměbrance právě v kabátech s červeným vyložením. Nicméně podle výnosu brněnského krajského úřadu z 31. října 1808 se vyložení zeměbraneckého kabátu lišilo ne podle zemí, ale podle krajů, aniž však tento výnos upřesňuje barvu pro brněnský kraj. Tento výnos specifikuje celou zeměbraneckou uniformu a protože byl vydán na základě výnosu gubernia, můžeme bez obav jeho popis uniformy vztáhnout na celou Moravu. Kabát moravských zeměbranců měl být zhotoven ze sukna srnčí barvy s jednou řadou knoflíků a stojacím límcem v barvě vyložení, stejně jako nárameníky (to se lišilo podle krajů), dále zeměbranec měl nosit dlouhé kalhoty námořnického stylu z neběleného plátna a nezbytný kůží pokrytý kulatý klobouk se štítkem v čele a týlu a ohnutým okrajem po obou stranách, připevněný podbradníkem. Vpředu na klobouku byl připevněn umístěn mosazný štítek s písmeny MLW, tvořícími zkratku slov Mährische Landwehr.

Zeměbranci vévodství („Herzogthums“) moravského a slezského.
Zleva doprava: 4 vojíni z různých krajů, 2 (zády stojící) slezská zeměbrana, 1 (zády stojící) vojín, důstojník, šikovatel, desátník.
(Zdroj: Austrian Landwehr in 1809: the Uniform Plates of Joseph Eder, napoleon-series.org)

 

Výstroj tvořila kožená patrontaška, nošená přes levé rameno na pravém boku na bandalíru z černě barvené kůže, na levém zavěšen byl, rovněž na černém bandalíru, bajonet v pochvě. Poddůstojníci se uniformou od mužstva příliš nelišili, nosili pouze šavli v ceně 10 zlatých, a v rakouské armádě této doby nezbytnou poddůstojnickou hůl, zavěšenou koženým řemínkem na prsou na knoflíku kabátu. Ta představovala nejen odznak poddůstojnické hodnosti, ale hlavně nástroj k okamžitému trestání provinilých vojáků. Zcela jistě můžeme také předpokládat nějaký lem na pokrývce hlavy, stejně jako u řadové pěchoty. Uniformy důstojníků vycházely z armádního vzoru, aktivní vojáci přešlí do zeměbrany z řadové armády a to platilo i pro poddůstojníky, sloužili ve svém vojenském stejnokroji. Každý z mužů pak do pole vyrážel ještě s nějakým, předpisy blíže neurčeným, zavazadlem na své osobní potřeby i nejnutnější zásobou potravin.

Popsaný stav představoval ideální situaci, k té ale došlo málokde. Velmi často zeměbranec vyfasoval pouze nutnou patrontašku, zbytek uniformy představoval civilní oděv. Do tažení roku 1809 odcházela skutečně jen velmi malá část zeměbranců vybavena zcela podle předpisů. Na rozdíl od uniformy a výstroje, vždy se nakonec podařilo zeměbrancům obstarat, někdy přes značné problémy, střelnou zbraň. Řadový zeměbranec měl být vyzbrojen křesadlovou puškou s bajonetem, která však jen ojediněle odpovídala standardu zavedeném v armádě, což byla v této době křesadlová mušketa vzor 1798. Dbalo se alespoň na to, aby mělo mužstvo stejné pušky v rámci jednoho praporu. Nejrozšířenějšími zbraněmi Landwehru byly na počátku 19. století již značně zastaralé křesadlové muškety vzor 1784, či dokonce vzor 1754, jejíž ráže se ovšem lišila od ráže armádních mušket, a proto bylo k dispozici málo střeliva. Problémy s puškami se dařilo odstranit postupně, v první fázi přípravy zeměbrany museli vylosovaní obránci vlasti cvičit pouze s dřevěnou tyčí, pušky dostali až později. Po vyzbrojení a vystrojení byly zbraně, výstroj i kabáty uloženy na bezpečném místě pod dohledem vrchnosti, která za ně nesla odpovědnost: Pak dostávali patrontaše a řemení pro bagnet. Přivezli to na fůře těch řemeň a na fůře flinet do Olešnice a skládali to našim radním domě. Vše se vydávalo vždy před cvičením, pokud si chtěl zeměbranec odnést kabát domů, musel složit kauci ve výši 10 zlatých, zbraně a výstroj odnášet domů nemohl. Ke zbrani byl každý zeměbranec zaopatřen zásobou 30-40 nábojů v patrontašce (byla na 36 nábojů) nebo pro začátek v jiné vhodné brašně.

Organizaci, vystrojení a vyzbrojení Landwehru měly v každé zemi, vyjma Uher, kde se zeměbrana nezřizovala, na starost příslušné nejvyšší státní úřady, na Moravě jím bylo Moravsko-slezské zemské gubernium se sídlem v Brně, odkud na základě příkazů hraběte Lažanského vycházela všechna nařízení a příkazy. Hrabě Lažanský byl rovněž autorem první vyhlášky, na jejímž základě měl být pro myšlenku zeměbrany získán prostý lid. Z gubernia putovalo každé nařízení a instrukce na příslušný krajský úřad, tzn. do Brna, Znojma, Uherského Hradiště, Jihlavy, Olomouce, Přerova, Opavy a Těšína, kde se vše opisovalo a posílalo dále do vrchnostenských kanceláří a na magistráty větších měst. Vrchnostenská kancelář, popř. magistrát, tvořil nejnižší stupeň organizačního zabezpečení Landwehru. Zde se vedla agenda o stavu zeměbranců, o případných dezercích a také se zde vytvářely seznamy úředníků i vysloužilých vojáků, jako potencionálních důstojníků zeměbrany s podrobným popisem jejich osobních vlastností.

Z vrchnostenských kanceláří také směřovaly na krajské úřady rozličné požadavky na vybavení a zabezpečení mužstva i důstojníků či dotazy na vhodný postup v případě neočekávaných událostí, např. pokud se někdo přihlásil k zeměbraně dobrovolně, což se také stávalo nebo pokud naopak zeměbranci nastoupit odmítli či nemohlo vůbec dojít k losování. Každý měsíc vrchnostenští a magistrátní úředníci vyhotovovali seznamy zeměbranců z jednotlivých vsí a z nich sestavovali pravidelná měsíční hlášení o stavu zeměbrany, posílaná do 4. následujícího měsíce na příslušný krajský úřad a odtud na gubernium do Brna. Spolu s hlášeními o stavu mužstva, podávaly kanceláře i hlášení o pravidelných cvičeních. Pokud se někdo snažil službě císaři a vlasti vyhnout, byl ve vrchnostenské kanceláři vyhotoven popis konkrétní osoby, opět zaslán na krajský úřad a odtud na gubernium, kde byl tento popis vytisknut a rozeslán podle kraje buď jen německy, nebo i v české mutaci, záleželo na jazyku obyvatel kraje. Každý měsíc pak nechalo gubernium vytisknout velké tabule se jmény všech zeměbranců, kteří do služby nenastoupili i se stručným popisem.

Gubernium řídilo nejen záležitosti, týkající se mužstva, ale vše kolem Landwehru. Značný díl organizace ležel na bedrech Lažanského zástupce Argenteaua. Velké problémy panovaly kolem otázky výroby vhodných uniforem, protože vojenští dodavatelé měli plné ruce práce se splněním armádních požadavků. Zde nešlo ani tak o finanční stránku věci, i když i ta hrála svou roli, jako spíše sehnat vůbec dostatek řemeslníků. Pod pohrůžkou násilí byl dokonce Argenteau nucen nařídit, aby pro zeměbranu pracovalo v Brně 40 civilních ševců. Ze strany dodavatelů byla samozřejmě snaha vydělat na státních zakázkách co nejvíce, proto gubernium, respektive finanční komise při guberniu fungující, stanovila ceny, ze kterých se při proplácení mělo vycházet. Celá uniforma zeměbrance bez pušky vyšla na asi deset zlatých, když sumka stála dva zlaté a 13 krejcarů, dva kožené bandalíry necelé tři zlaté, plátno na kabát a kalhoty také tak plus částka za ušití, zbytek pak klobouk. Nelze stanovit přesnou cenu za vybavení jednoho prostého zeměbrance, neboť i při stanovení úředních cen se tyto kraj od kraje poněkud lišily, proto je nutné i oněch deset zlatých brát jako orientační.

Gubernium a jeho prostřednictvím de facto stát však na svých bedrech nenesl veškeré náklady na zřízení zeměbrany, jedním z důležitých momentů vzniku nového ozbrojené složky bylo jeho financování částečně z kapes poddaných. Stát vynakládal zhruba 40% všech nutných prostředků, zbylých 60 %, připadalo na jednotlivá panství. Vyskytly se také případy, kdy majitel panství toužil dobrovolně přispět finančními prostředky k formování Landwehru. Josef, svobodný pán Baillou, majitel statku Hustopeče nad Bečvou, chtěl v prvotním spontánním nadšení nechat sám na své náklady zhotovit uniformy a výstroj pro odvedence ze svého panství. Gubernium však tuto jeho touhu usměrnilo vysvětlením, že zeměbranci zatím žádnou uniformu mít nebudou.

Již od počátku existence myšlenky o zřízení Landwehru bylo počítáno s určitým počtem dobrovolnických praporů, které byly formovány zvlášť vedle praporů řadových. Při náboru dobrovolníků, u kterých se logicky předpokládalo větší nadšení a tím pádem i vyšší bojový zápal, se mělo využívat jednak vlasteneckých hesel, ty byly nicméně používány obecně, ale hlavně slibů různých výhod a hlavně finančních odměn (prémie za dobrovolný vstup se mohla pohybovat až kolem 12-15 zlatých). U dobrovolnických praporů totiž neplatilo omezení služby na vlastní zemi a mohly být na vlastní žádost využity jako posila pravidelné armády na kterémkoli bojišti. Na Moravě vznikly tři prapory, nesoucí název 1., 2. a 3. prapor moravských dobrovolníků, přičemž vznik posledního z nich byl značně kuriózní. Zasloužil se o něj major Ernst, svobodný pán von Boxberg, velitel zeměbraneckého 2. praporu jihlavského kraje, který přivedl do Brna 522 zeměbraneckých dobrovolníků a zakrátko dokázal sehnat v okolí Brna dalších 700. Za odměnu byl povýšen na podplukovníka a zároveň jmenován velitelem 3. praporu, utvořeného právě z jím sehnaných dobrovolníků. Teprve když měli tito dobrovolníci podepsat svůj dobrovolný závazek se zjistilo, že téměř žádný z nich dobrovolně nenastoupil. Protože ale bylo škoda prapor rozpouštět a tak pěkný výsledek prohlásit za neplatný, uspořádali důstojníci praporu mezi sebou sbírku, kterou rozdělili mezi své „dobrovolníky“, aby ti byli ochotni přihlášky dodatečně potvrdit.

Nyní se podívejme v nutné stručnosti na osudy zeměbranců v brněnském kraji. Komisařem zeměbrany pro brněnský kraj byl krajským hejtmanem Ludvíkem sv. pánem Königsbrunnem jmenován pro brněnský kraj byl určen generál polní strážmistr (něm. General-Feldwachtmeister) rytíř von Prochaska, který dozíral na poklidný průběh organizace. Podle normativního předpisu krajského hejtmana z 18. června 1808 se v kraji stavěly čtyři prapory o 1000 - 1200 mužích s tím, že celkem měl kraj dodat 4 400 mužů. Každý prapor měl mít šest rot, číslovaných postupně od 1 do 6.

První prapor brněnského kraje se stavěl přímo v městě Brně, velitelem praporu byl jmenován nejprve podplukovník František hrabě Chorinský, kterého v roce 1809 vystřídal major Johann hrabě Taafe, s nímž prapor také táhl do války proti Francii. Druhý prapor stavěl své muže ze severní části kraje, jeho šest rot bylo zformováno v březnu 1809 v Černé Hoře a velel mu major Leopold hrabě Bukowski z Bukůvky, který později převzal 3. prapor přerovského kraje, zatímco převážná většina mužů 2. praporu brněnského kraje přešla právě do praporu Boxbergových „dobrovolníků“. Třetí prapor brněnského kraje vybíral své muže na Vyškovsku, Slavkovsku a v okolí, ustaven byl, rovněž v síle šesti rot, v březnu 1809 ve Slavkově, velením byl pověřen major Richard hrabě Longueval, vystřídaný majorem hrabětem Ségurem. Konečně čtvrtý prapor tvořili muži z jihu kraje, z Židlochovicka, Hustopečska, Mikulovska, Drnholce, Podivína a Břeclavi, sestaven byl v Židlochovicích také v síle šesti rot, velitelem praporu byl major Friedrich Hoffmann von Mondsfeld. V brněnském kraji nebyly zaznamenány žádné větší problémy s formováním jednotlivých praporů, ba naopak. V samotném Brně - ve větších městech byla ale obecně zeměbrana přijímána s mnohem větším nadšením než na venkově - bylo první losování provedeno ve velmi slavnostním duchu za proslovu starosty Czikanna, jehož syn se sám dobrovolně veřejně do Landwehru přihlásil, čímž vyloudil slzu na nejedné tváři. Všichni vylosovaní zeměbranci také ihned začali s chutí cvičit.

V prvních měsících roku 1809 bylo jasné, že nová válka na sebe nenechá dlouho čekat. Již na konci února nechal vrchní velitel rakouské armády arcivévoda Karel svolat do zbraně zeměbranu a zformovat jednotlivé prapory: Dne 21ho února dostávali šaty a na prvního března do Střebíče se postavit museli všichni ti, kteří tu nedělní ekzecírku konali. 1. matri (března, pozn. autor) mašíroval(a) obrana zemně z Olešnice pryč. 28. febr. (února, pozn. autor) s celýho panství narukovala kumpanie: obrana zemně do Olešnice a byli tady přes noc a druhej den ráno mašírovali do Tišnova: to byl nářek a pláč od rodičů, který měli děti při tom, a od žen, který měli muži při tom. Ten pláč a nářek nejni možná vypsati, neb každej, kdo to viděl, splakat musel nad tím loučením. Pan Libiš, bejvalý kancalářskej na Kunštátě, ten byl fendrychem při tej obraně zemně a vedl celou kumpanii z Olešnice pryč s tureckou muzikou a mašírovali do Koříma; tam leželi 8 dní, pak mašírovali do Berna; tam zustali stát a dělali vartu.

Dobrovolnické jednotky byly ihned přiřazeny k armádě, pochodující vstříc nepříteli, hranice však překročily pouze tři prapory z Čech, z Legie arcivévody Karla. V této fázi války mohly být přiřazeny k armádě v poli pouze dobrovolnické jednotky, které se k tomu samy přihlásily. Moravská zeměbrana zatím zůstala v zemi, přičemž mužstvo a důstojníci bylo ubytováno po vzoru armády na jednotlivých panstvích, některé prapory vykonávaly posádkovou službu v Olomouci a Brně. V Olomouci byl ubytován 2. moravský prapor dobrovolníků, 3, prapor olomouckého kraje, 1. prapor přerovského kraje, 2. prapor hradišťského kraje a 2. prapor opavského kraje, v Brně byly ubytovány prapory z brněnského kraje.

Měsíční hlášení o stavu mužstva 3. praporu hradišťského kraje pod velením hraběte Leopolda Berchtolda za srpen 1808
(MZA v Brně, B 6 Napoleonské války, kart. 34, foto autor).

 

V reakci na první porážky a následný rychlý postup francouzské armády podél toku Dunaje do nitra rakouských zemí k Vídni povolal arcivévoda Karel, vrchní velitel armády, do zbraně i jednotky moravské zeměbrany, které měly k nepříteli nejblíže. Celkem šlo o 11 zeměbraneckých praporů, pro účely přesunu zformovaných na dvě brigády, které se pod velením generálmajora Wodnianského vydaly 6. května 1809 na pochod k ohrožené Vídni. První brigádu plukovníka hraběte Chorynského tvořil 1., 3. a 4. prapor brněnského kraje, 1. a 2. prapor znojemského kraje a 1. prapor jihlavského kraje, druhou brigádu vedl generálmajor Favier du Novier a byly v ní všechny tři prapory hradišťského kraje, 3. prapor přerovského kraje, 5. prapor olomouckého kraje a 2. prapor moravských dobrovolníků. I přes pomoc, poskytovanou zeměbrancům sedláky se svými vozy, byla pochodová rychlost Landwehru velmi nízká, do 12. května se do blízkosti hlavního města monarchie dostalo pouze pět praporů první brigády hraběte Chorynského. Zbytek zeměbranců dosud nepřekročil ani zemskou hranici a i oněch pět praporů bylo v takovém stavu, že dostali rozkaz vrátit se zpět.

Problémy nezpůsobovalo pouze vyčerpání a nemoci, způsobené dlouhotrvajícím pochodem, ale i úskalí jiného rázu. Když zeměbranci z Olomoucka mašírovali Moravou vstříc nepříteli, strhl se najednou prudký vítr, který zvířil na suché cestě mračna prachu. Stateční hajitelé vlasti v tom však okamžitě rozpoznali neklamné znamení, že prach zvířili pochodující Francouzi a ti je všechny pobijí. Proto raději zahodili ihned všechny zbraně a utekli. Notný čas samozřejmě zabralo opětovné zformování rozuteknuvšího se mužstva.

Důležitou podmínkou pro nasazení řadových praporů Landwehru mimo vlastní teritorium bylo dobrovolné přihlášení k takové službě, o této dobrovolnosti však v době ohrožení sídelního města rakouského císaře můžeme právem pochybovat. V bitvě u Aspern, svedené s francouzskými vojsky ve dnech 21. a 22. května 1809, byly ze zeměbraneckých praporů přítomny pouze dobrovolnické prapory, přičemž některé z nich projevily tváří v tvář nepříteli nečekanou srdnatost, zvláště to platí o 2. praporu moravských dobrovolníků, který v bitvě přišel o více jak třetinu mužů. Do boje se zeměbranci však záhy dostali, protože i když bitva u Aspern přinesla vavříny rakouským zbraním, nepřítel zůstal v zemi, navíc v obsazeném hlavním městě a tak bylo jasné, že po nutném oddechu a zkoncentrování sil dojde záhy k další bitvě. Landwehr v tuto chvíli představoval nejsnáze dosažitelné vojáky, a proto jej arcivévoda Karel povolal i přes očekávané slabiny zpět do pole.

V této fázi Landwehr nepředstavoval z vojenského hlediska přílišnou hrozbu, avšak snad pod dojmem zkušeností ze Španělska, vydal císař Napoleon v císařském zámku v Schönbrunnu 14. května rozkaz o okamžitém rozpuštění Milice neboli takzvaného Landwehru, se zárukou beztrestnosti pro ty, kteří tohoto rozkazu uposlechnou. Zeměbrana se pochopitelně nemohla vyrovnat vycvičené řadové pěchotě a nikdo to po ní ani nechtěl, a proto byly prapory Landwehru přiděleny k řadovým plukům pěchoty, o něž se mohly v případě potřeby opřít. Velké bitvy u Wagramu se pod velením arcivévody Karla zúčastnilo celkem 31 praporů zeměbrany o celkovém počtu 15 746 mužů, což rozhodně není číslo zanedbatelné. Moravské prapory bychom nalezli v řadách I. sboru a to 1. prapor hradišťského kraje o síle 396 mužů, v sestavě II. sboru 504 mužů 3. praporu znojemského kraje a 538 mužů 3. praporu hradišťského kraje, 597 mužů 1. praporu brněnského kraje a 495 mužů 3. praporu brněnského kraje, v rámci IV. sboru 2. prapor moravských dobrovolníků, čítající 691 mužů, 1. prapor jihlavského kraje o počtu 472 mužů, 3. prapor moravských dobrovolníků o síle 252 mužů. Navzdory nepříliš optimistickému očekávání, si ale zeměbranecké prapory nevedly v bitvě vůbec špatně. Do pozdějších zpráv pronikl výkon 1. praporu jihlavského kraje, bojujícího s 8. řadovým pěším plukem arcivévody Ludvíka, když pomohl odrazit útok francouzského jezdectva a jeden z jeho důstojníků obdržel nejvyšší rakouské vojenské vyznamenání - řád Marie Terezie. Rovněž 3. prapor brněnského kraje, opírající se v bitvě o 15. řadový pěší pluk Zach, obstál v těžkém boji u vsi Markgrafneusiedel. 1. a 3. prapor brněnského kraje musel být v důsledku ztrát z wagramské bitvy v srpnu 1809 sloučen v jeden pod názvem 1. kombinovaný prapor brněnského kraje. Do hlášení po bitvě se za prokázanou statečnost dostal i 1. prapor hradišťského kraje, vzdorující v těsně sevřených řadách vedle praporu 10. pěšího pluku Mittrowsky po pět hodin nepřátelské dělostřelbě.

Po prohrané bitvě u Wagramu začala rakouská armáda spořádaně ustupovat na Moravu a v jejích řadách samozřejmě i jednotlivé prapory Landwehru, stále přiřazené u pěších jednotek řadového vojska. Moravské zeměbranecké jednotky se tak vrátily opět do své mateřské země, k její obraně se ale již nedostaly. Za několik dní sice vypukla u Znojma další bitva, díky oboustranné únavě ale 12. července 1809 přerušená vyhlášením měsíčního příměří, které stanovilo mimo jiné i přesnou linii mezi oběma armádami. Po vypršení sjednané lhůty boje znovu nepropukly, a i když k tomu několikrát mnoho nechybělo, byl v noci z 13. na 14. říjen 1809 uzavřen v Schöbrunnu pro Rakousko velmi tvrdý mír.

Až do poloviny října setrvávala armáda v neustálé pohotovosti, aby mohla okamžitě zahájit nové bojové operace. Vzhledem k značným ztrátám některých zeměbraneckých praporů v předešlých bitvách byly v této době ty nejvíce postižené sloučeny v tzv. kombinované prapory, což se týkalo, jak již víme, 1. a 3. praporu brněnského kraje. Po podepsání míru přestalo mít smysl udržovat armádu na válečných stavech, což neúměrným způsobem zatěžovalo státní pokladnu a vojsko bylo pomalu redukováno na mírové počty. Postupně byl odzbrojován i Landwehr a počátkem následujícího měsíce začali zeměbranci po odevzdání zbraní a výstroje odcházet domů. Někteří důstojníci zeměbrany požádali po skončení války o přeřazení k řádné armádě a to jim bylo zpravidla umožněno. Celý proces trval ovšem dost dlouho a nebylo výjimkou, že někteří zeměbranci se vrátili domů až v lednu 1810. Oficiálně byl Landwehr rozpuštěn 22. listopadu 1809, kdy císař František I. poděkoval armádním rozkazem celé zeměbraně jako armádní záloze za její obětavost a statečnost v boji. Již 10. října 1809 také udělil generální pardon pro desertéry ze zeměbrany, který platil celý měsíc, do 10. listopadu. Na něj pak navázal všeobecný pardon pro celou císařskou královskou armádu, platný od 1. listopadu 1809 do 30. dubna 1810. Na základě obou pardonů se mohli desertéři bez trestu navrátit legálně zpět domů. Celkově císař Landwehr ocenil a přípisem informoval dvorskou válečnou radu o svém rozhodnutí tuto ozbrojenou složku pro její platnost v boji zachovat a obratem také určil inspektory pro zeměbranu, na Moravě jím zůstal arcivévoda Ferdinand, jako tomu bylo i doposud.

S názorem císaře Františka nelze než souhlasit. Landwehr se skutečně v bojových podmínkách navzdory potížím, které jeho zřizování provázely, osvědčil. Nedostatečně vycvičení muži (několika hodinový výcvik jednou týdně a to ještě ne pravidelně nemohl samozřejmě nahradit výcvik řadového pěšáka), kteří pochodovali ve velké formaci de facto poprvé hned do boje, prokázali svou cenu i v nejprudší bitevní vřavě. Francouzská armáda v roce 1809 již sice nebyla na takové výši jako před čtyřmi lety u Slavkova a rovněž důraz kladený na bodákový útok, nevyžadující příliš dlouhou přípravu, také svým dílem přispěl k uplatnění méně vycvičených těles, nicméně i přesto dokázal Landwehr zaplnit v bitvě u Wagramu mezery vzniklé předešlými boji v řadách armády. V boji obstáli i zeměbranci z Čech a Moravy, kteří měli možnost hájit svůj domov stovky kilometrů daleko poněkud jiný pohled.

V instrukcích k formování zeměbrany bylo sice vysloveně stanoveno, že prostému lidu musí být smysl dostatečně srozumitelně vysvětlen s apelem na vlasteneckého ducha a pro tuto osvětu měl být na každém větším panství získán bodrý a důvěryhodný muž, nicméně poddaní vznik nového ozbrojeného tělesa nijak nadšeně nepřijímali. Přístup moravského sedláka k výstavbě zeměbrany byl silně ovlivňován jinými faktory, mnohem pragmatičtějšími, než bylo nadšení z možnosti hájit se zbraní v ruce rodnou zemi. Sedláka spíše zajímalo, že mnozí tovaryši, pacholci i ženatí takoví landveři práci hospodářům mrhali. Kromě toho vadilo autorovi těchto slov také to, že za pravidelné nedělní a sváteční cvičení neměli nic.

Na venkově propaganda příliš velký ohlas neměla, stačí srovnat již zmíněný průběh prvního losování v Brně se zápisem rychtáře z Velké Bystřice: přišel takový patent od císařa, nevím, od kterého vyšel, nebo tenkrát náš František císař toho jména druhý nemnoho vládl, ale vrchnost ďála, jak chtěla, že mají Landwery brat, a to z hoferů a chalupníků. To bylo křiku. Néjprv jich učili ve svéch šatech, to trvalo tři čtvrti roku, až jich naučili. A sedláci zatím na ně naskládali peněz - na šaty, na kvéry a na živnost profantu nasypali, nebo každý měsíc sme musili na ně skládat né málo, ale dycky moc. Ne vždy také prostý člověk pochopil důvod vzniku Landwehru, přestože gubernium kladlo důraz na osvětu mezi lidmi, vesměs realizovanou prostřednictvím rychtáře před losováním. Důkazem o správně provedené osvětě jsou kronikářské zápisy, v nichž autor vysvětluje, že Landwehr byl určen k obraně vlasti.

Ač byla jejímu vzniku věnována značná pozornost a celá organizace byla vcelku důmyslně vymyšlena, jen málokde bylo losování do Landwehru přijímáno s nadšením, občas muselo zasahovat dokonce vojsko. Rakouský erár nedokázal i přes nespornou snahu v poddaných vyburcovat nefalšované vlastenecké nadšení. Jiná situace byla samozřejmě u šlechty a měšťanstva, řada z nich nastupovala dobrovolně a z tohoto prostředí také pocházely všechny dobrovolnické sbory rakouské armády ve válce roku 1809. Prostí zeměbranci, stejně jako vojáci, odcházeli nedobrovolně a určité rozčarování pro ně znamenal i pochod do Rakous proti Francouzům, když jejich původním účelem byla obrana vlastní země.

Nejvyšší představitelé státní moci v Čechách a na Moravě si na druhé straně přílišné iluze o reakci obyvatel na zřizování Landwehru nedělali. Mezi prvotní úvahy patřily i možné odezvy na pravidelná cvičení, potencionální nebezpečí, plynoucí ze shromažďování velkého počtu poddaných, navíc ozbrojených a v neposlední řadě i dopad absence mužů na zemědělské práce.

Lze říci, že z hlediska přístupu k obraně vlasti můžeme rozdělit předlitavskou část monarchie na dvě poloviny, oddělené řekou Dyjí. Zatímco na jihu byla zeměbrana přijímána vesměs s nadšením, mnoho mužů do ní vstupovalo dobrovolně a hejtmanům nedělalo až na ojedinělé výjimky potíže vytvářet prapory o předepsaném počtu mužů (3. vídeňský prapor čítal dokonce 1913 nadšených zeměbranců), na severu lidé přistupovali k formování Landwehru velmi liknavě, své nové povinnosti se vyhýbali a nejednou přikročili i k násilnému odporu. Že nakonec vše dobře dopadlo a početně odpovídající prapory byly zřízeny ve všech krajích pod velením alespoň trochu znalých důstojníků je do značné míry zásluha hraběte Lažanského, který v případném odporu neviděl nikdy zlý úmysl, ale snažil se podřízené uklidnit a vše řešit pokud možno smírnou cestou.

Přes veškeré problémy se i v podmínkách rakouské monarchie ozbrojení prostého obyvatelstva zdařilo a to navzdory absenci důležité podmínky zřizování podobných ozbrojených jednotek, kterou je bezpochyby vlastenecké nadšení a odhodlání bránit svou zem se zbraní v ruce a přinést oběť z nejvyšších. Alespoň v Čechách a na Moravě toto nadšení chybělo téměř vždy.

 

Sborník dále obsahuje příspěvky:

I. Referáty

Zdeněk Měřínský: Jihomoravská hranice spojující a rozdělující

 

II. Koreferáty

Balázs Komoróczy: Římské fortifikace na barbarském území ve středním Podunají v období markomanských válek

Petr Dresler: Pohansko u Břeclavi - opevněné hraniční centrum?

Libor Jan: Utváření hranice na jihovýchodní Moravě ve středověku

Miroslav Plaček: Proměny přemyslovské pevnostní linie v Podyjí a jejího rakouského pendantu

Emil Kordiovský: Opevněné lokality na Břeclavsku v době od časného do pozdního středověku

Jiří Kacetl: Znojmo jako nejsilnější středověká hraniční pevnost jihu Moravy

Jiří Lapáček: Nejstarší písemná zmínka o Strání

Jana Janišová - Dalibor Janiš: Protiturecká obrana moravských hranic v agendě zemského sněmu v první polovině 16. století

Bohumír Smutný: Inspekce opevnění měst na jižní Moravě roku 1788

Karel Müller: Hraniční kameny jako heraldický pramen

Vladimír Fic: Opevňování jihomoravské hranice v letech 1936-1938

Pavel Šrámek: Obrana hranic jižní Moravy na podzim 1938

Miroslav Grebeníček: Němečtí antifašisté z Republikanische Wehr. Po boku Československé armády při obraně ČSR

Zdeněk Farkas: Břeclav - Pohansko, československé pohraniční opevnění 1936-1938

Jaroslav Čech: Popis konce druhé světové války v kronikách regionu Podluží

Tomáš Dvořák: „Teď nebo nikdy“. Plány a představy o úporavách jihomoravské hranice po skončení II. světové války

Martin Dubánek: 8. pevnostní brigáda Rajhrad

Pavel Vaněk: Pohraniční stráž na jižní Moravě v roce 1968

Dalibor Hodeček: K okolnostem vyhoštění Adama Stadnického z Vranova nad Dyjí

 

 

Dodatky k příspěvku:

Miroslav Svoboda, 18.04.2015

 

V roce 2015 vyšla nová studie věnovaná moravské a slezské zeměbraně, viz: VAVERKA, Ladislav. Zeměbranecké a dobrovolnické prapory země moravsko-slezské ve válce 1809. In. Vlastivědný věstník moravský. Roč. 67 (2015): část I. - č. 1 , s. 40-58; část II. - č. 2, s. 143-162.