Adjustace evropských armád v letech 1650 až 1700 - 2/2
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 04.04.2016
V Braniborsku budoval kurfiřt Fridrich Wilhelm (zvaný později Veliký) od roku 1655 stálý vojenský kontingent, postupně jednotně vyzbrojovaný a oblékaný, převážně v tmavošedých stejnokrojích. Výjimečně byly některé formace dočasně vystrojeny v jiných barvách – postupně ale převažovala nejrozšířenější modrá – například pěší pluk elitního charakteru, nesoucí název manželky panovníka, tedy Churfürstin Dorothea zu Brandenburg (počáteční písmena C D Z B byla umístěna společně s červenou braniborskou orlicí na bílém víku nábojové brašny) byl v roce 1681 vystrojen celý v červeném stejnokroji, tedy v barvě, která byla obvyklá i v jiných armádách, kde byly manželky zeměpána titulárními majitelkami, barva obvyklá. Poručíci regimentu vystupovali v barvě karmínové, kapitán ve fialové. Po roce 1685 (předpisově v roce 1691) měly braniborské pěší pluky nařízeno obléci stejnokroje v tmavomodré (později v tzv. berlínské modři) a samozřejmě se podle vkusu majitele odlišovaly v četných detailech (šňůrách na klobouku, barvě manžet, punčoch a kalhot, vestách a podobně). Ručnice od osmdesátých let byly již vybaveny křesadlovým zámkem a zátkovým bajonetem, k nábojové brašně patřila i prachovnice podobně jako v ostatních armádách. Důstojnické a poddůstojnické uniformy byly často v barvách vyložení, šerpa důstojníků ve stříbřitém dracounu s černými průsvity, tedy v hohenzollernských barvách, byla různě uvázána (1672 nad pasem, 1675 kolem pasu, 1680-85 pod pasem, 1688-95 opět kolem pasu a poté trvale pod pasem). Garda dostala bílé manžety, posléze byla užívána granátnická čapka s vyztuženým a dracounem vyšívaným předním štítkem (obdobně jako v Anglii). Červené vyložení bylo přiděleno pěšímu pluku Anhalt v roce 1688, pluk Dönhoff byl opatřen bílým a Varenne žlutým (tento pluk měl majitelem francouzského hugenota, který patřil k několika stovkám tzv. réfugiés, tedy protestantů vypovězených z Francie po zrušení Nantského ediktu v roce 1685. Naopak po porážce Jakuba II. v Anglii roku 1690 přišlo do Francie kolem 12 000 irských katolíků a dali tak základ irským plukům ve Francii). Braniborská kavalerie byla v tmavomodrých uniformách, těžká jízda a garda s kyrysy. Dragouni nosili zpočátku kožený kolet, po roce 1689 bílé kabáty s modrým nebo červeným vyložením. Dělostřelectvo braniborského kurfiřta sloužilo původně v hnědých uniformách, ale už v posledních letech století obdrželo celomodré adjustační elementy.
Braniborsko: dragoun pluku Markgraf Philip von Brandenburg roku 1700 a granátník pěšího pluku Fürst Leopold von Anhalt-Dessau roku 1698.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)
Braniborsko: mušketýr pěšího pluku Dönhoff roku 1680 a dragoun pluku Perbrandt roku 1688.
Braniborsko: důstojník pěchoty roku 1690 a mušketýr pluku Churfürstin Dorothea zu Brandenburg roku 1681.
Braniborsko: gardista pluku Garde du Corps roku 1700 a dělostřelec 1690.
Také bavorská armáda „modrého krále“ (tedy vlastně rovněž kurfiřta) Maxmiliána II. Emanuela obdržela zpočátku stejnokroje v obligátní šedi již roku 1671, tedy současně s Francouzi. Nicméně již na počátku osmdesátých let v roce 1684 (podle dekretu panovníka 5. března) počalo vystrojování bavorské pěchoty ve světle modrých stejnokrojích (někdy byl tento odstín označován jako nebesky nebo chrpově modrý), s akceptováním zemské barvy (vedle bílé), která byla charakteristická pro infanteristy této země dalších více než dvě stě let. Gardový pluk dostal po obvodu knoflíkových dírek prýmky a bílé vyložení. Řadové regimenty přijaly označení červené, žluté nebo béžové. Pikenýři v uniformách mušketýrů byli v Bavorsku zrušeni velmi záhy (uvádí se rok 1680 nebo 1684), přezbrojení křesadlovými ručnicemi proběhlo v poslední dekádě století, tulejový bajonet byl zaveden roku 1701. Těžká kavalerie, tj. kyrysníci, si ponechali šedý kabátec i po roce 1682, vyložení bylo červené nebo modré, ve stejné barvě byly i plukovní čabraky a holstra. Naproti tomu dragouni se oblékli v roce 1683 do červených nebo modrých kabátů. Ve stejném roce jako v císařské armádě – 1688 – byl postaven první bavorský husarský pluk šlechticem Lidl von Borbula, záhy byl ale zrušen. Bavorští dělostřelci se zúčastnili spolu s ostatními kurfiřtskými oddíly vítězné bitvy u Vídně roku 1683 v nových uniformách tmavomodrého odstínu s šedými manžetami a červenobíle pruhovanými kamašemi, které jim zůstaly i po změně barev na světle šedé kabáty a modré manžety v roce 1701.
Bavorsko: důstojník pěchoty roku 1671 a pěšák pluku Steinau roku 1684.
Bavorsko: dělostřelec po roce 1707 a letech 1683-1700.
Bavorsko: kyrysník pluku Arco 1685 a dragoun.
Rejtar švábského pluku von Höhnstedt roku 1683 a bavorský husar pluku Lidl von Borbula roku 1688.
Vojenský kontingent saského kurfiřta Fridricha II. Augusta (od roku 1697 i polského krále) svým počtem odpovídal zhruba bavorskému protějšku a s nenápadnou šedí svých pěšáků se až do roku 1695 nelišil příliš od ostatních říšských regimentů nebo batalionů. Od uvedeného roku byla saská infanterie adjustována v červených kabátech, po personální unii s polsko-litevským královstvím v uvedeném roce 1697 měli být pěšáci v Polsku v karmínovém odstínu. V téže době dostal saský důstojnický sbor stříbřité šerpy s červenými průsvity, tedy akceptování barev polského erbu a rovněž nákrční kovové označení, respektive prapory měly nově sdružené sasko-polské erby. Červeně byli oblečeni i kavaleristé a to jak těžcí (do této doby ovšem sloužili v béžových koletech a přilbách, s náprsními a zádovými kyrysy podobně jako kyrysníci v habsburské armádě let šedesátých a sedmdesátých, tj. bez barevných manžet), tak dragouni. Garda byla oděna v honosnějších stejnokrojích s obligátním premováním a granátníci čepicemi s předním soukenným štítkem, ovšem již částečně vyztuženou kovovou garniturou. Saští dělostřelci užívali roku 1681 tmavošedé kabáty se zelenými (uváděno i červenými) manžetami.
Sasko: dělostřelec a pěšák roku 1680.
Sasko: kyrysník pluku Graf von Promnitz 1660 a důstojník pěchoty po roce 1697.
Z ostatních říšských kontingentů je znám již ze šedesátých let sedmnáctého století modrý stejnokroj hesensko-darmstadské knížecí gardy (stráže) z roku 1661, jedné z prvních jednotně vystrojených německých formací. Také brunšvicko-lünebursko-cellští vojáci ještě před sjednocením s hannoverskými jednotkami patřili svou adjustací z roku 1670 k jinak skrovně dokumentované výstroji tehdejších německých malých států. Z pluků a batalionů stojících před Vídní roku 1683 (většina zřejmě prvních zpráv o vybavení říšských útvarů pochází z dobové relace právě z tohoto roku) je uváděna výstroj jezdeckého pluku ze švábského kraje (tedy Bádenska) jako jezdecký pluk von Höhnstedt, který se účastnil tažení v šedém kabátci (uváděn i světle béžový losinový) se zcela netypicky vyztuženým koženým kyrysem, spolu s gardovým pěším plukem v šedých kabátech se žlutým vyložením a vestou, s koženými kalhotami a šedými punčochami. Oba regimenty patřily k prvním historicky známým útvarům Württemberska. Další útvary z Říše měly mít vedle blíže neurčených šedých (Mecklenburg) i stejnokroje modré (Anhalt a Hessen-Darmstadt).
Brunšvicko-Lünebursko: kavalerista a mušketýr roku 1670.
Brunšvicko: mušketýr tělesné gardy vévody Rudolfa Augusta okolo roku 1690; Lüneburg-Celle: dělostřelec kolem 1700.
Polsko-litevská unie pod jedním panovníkem vedla v XVII. století četné války jak s kozáky na Ukrajině (1648-54), tak zejména se švédsko-braniborskými vojsky v letech 1655-56, rovněž s Portou 1671-77 a zejména pod Janem III. Sobieskim společně s císařskými a říšskými pluky u Vídně 1683, kde právě zásluhou Poláků utržila osmanská vojska drtivou porážku a vítězství znamenalo definitivní obrat v řadě konfliktů se sultánem. Vybavení polských oddílů bylo specificky zakotveno v osobitých tradičních a národních prvcích, třebaže výzbroj odpovídala tehdejšímu úzu v ostatních armádách. Pěchota byla oděna v delších vrchních županech – u korunních oddílů v modrých, jinak barevně byli odlišeni vojáci jednotlivých pluků podle krajů. Župany byly s prýmovým zapínáním, užívaným nejen vojáky, ale i ostatními obyvateli ve východoevropských oblastech (Rusku – zde zván kaftan, Ukrajině, Moldavsku i v Uhrách; jednalo se ovšem o vyšší společenské vrstvy, zejména nobilitu a měšťanstvo). K tomu náležely vyšší boty a samozřejmě kožešinová čapka s barevným dýnkem. Výzbroj tvořily muškety s doutnákovým zámkem (postupně se prosazoval i křesadlový), šavle a jako opora specifická sekyra – berdyš s delším ratištěm a nošená na řemeni za pochodu na zádech. A samozřejmě obligátní bandalír s prachovými schránkami (patronami). Polským specifikem byla těžká jízda zvaná husaři, odpovídající plátovou zbrojí kyrysníkům v ostatních zemích (na rozdíl od lehce vyzbrojených uherských husarů), zejména v prvních létech třicetileté války. Do armatury patřila přilba připomínající pappenheimku (s tzv. račím ocasem a hřebenem, rovněž s nánosníkem), náprsní i zádová zbroj a rovněž kryty paží, s typickými zádovými křídly, u důstojníků navíc s bohatým zlatistým dekorem zbroje, s křížem nebo s medailonem Madony na prsou a s kožešinou z exotických šelem (levhartí nebo tygří) přes rameno, s kopími, šavlí, pistolemi v holstrech (pozdějších čabrunkách) a navíc s palašem pod sedlem. Vzhledem k tomu, že za bojů s osmanskými vojsky některé prvky výzbroje připomínaly nepřátelské spahie, byli polští jezdci opatřeni rozlišovacími slaměnými víchy kolem pasu. Jako lehčí jízda byli dále v polských vojscích zastoupeni tzv. pancerny (s drátěnými ochrannými úplety kryjícími hlavu, hruď a částečně paže, vyzbrojeni rovněž kopím, šavlí a dokonce s luky a šípy, které jinak patřily do výzbroje někdy spojeneckých Tatarů (zejména z Litvy). Jak husaři, tak pancerni pocházeli ze střední a nižší polské šlechty a byli nazývání towarzysze. Dragouni byli rovněž vybaveni justaucorpsy a čepicemi s dýnkem, vesměs v červené barvě, s měkkými vysokými botami. Ručnice a kordy tvořily jejich základní výzbroj (postupně se opět prosazoval kolečkový nebo křesadlový zámek). Po sjednocení se Saskem 1697 byly postaveny novým panovníkem Augustem II. Fridrichem útvary (zejména pěší), vystrojené podle západoevropského standardu.
Polsko: důstojník lehké jízdy – pancerny 1660-80 a důstojník těžké jízdy – husarů 1660-80 (towarzysz husarski).
Polsko: mušketýr 1683 a dragoun 1680-90.
Polsko: důstojník (poručík) lehké korouhve (jezdectva) 1680-90 a důstojník pěchoty 1650-60.
Polsko: poddůstojník pěchoty a pikenýr – oba 1683.
V Rusku byli jako první stálý vojenský kontingent zřízení již od XVI. století střelci, elitní formace na úrovni pluků, pojmenovaných podle svých šlechtických velitelů a působících ve větších městech monarchie. Byli vybaveni četnými privilegii, služba často byla dědičná, mohli podnikat v obchodu a řemeslech, jejich ubytování patřilo do izolovaných městských částí, přičemž moskevský útvar měl povahu gardového tělesa. Jejich vybavení se velmi podobalo polské pěchotě XVII. století, delší barevný kaftan v plukovní barvě byl rovněž vybaven náprsním šňůrovým zapínáním (u důstojníků dracounovým), kožešinová čepice s hrotitým tužším dýnkem rovněž barevně odpovídala plukovním barvám (naposledy bylo postaveno 14 pluků), boty nošeny vyšší do kolen a ve žluté barvě kůže. Výzbroj sestávala z ručnic s doutnákovým zámkem, v poslední třetině XVII. století s křesadlovým, s bandalírem, s patronami a váčkem s kulemi, se šavlí polského typu na opasku a se stejnou opěrnou sekyrou-berdyšem jako u polských infanteristů, rovněž za pochodu nošenou na řemenu přes záda. Samozřejmě, že důstojníci, zejména vyšší velitelé měli vybavení dražší (samet, kožešinové lemy a čapky, někdy rounové pláště byly ze sobolích kožešin, přičemž mužstvo bylo ve výstroji skromnější, vedle sukna byly kožešinové prvky z beraního rouna). To platí i o výzbroji, kdy důstojníci užívali drahé šavle a podle hodností se lišili i inkrustací spontonů; poddůstojníci měli halapartny jako jejich západoevropské protějšky. Vzhledem k odporu a častým vzpourám proti panovníkovi – podobně jako starořímští pretoriáni či osmanští janičáři si osvojovali střelci i větší politický vliv, proto nový car Petr I. brutální likvidací ukončil činnost celého tělesa v roce 1698. Ve stejném roce už byly carem postaveny nové ozbrojené formace, jimž předcházelo zprvu utvoření dvou vybraných moskevských pluků – Butyrského a Lefortovského roku 1683. Petr ještě jako chlapec postavil z dětí sloužícího personálu v carských vesnicích Preobreženskoje a Semjonovskoje tzv. zábavní vojska (potěšnyje vojska), základ pozdějších gardových pluků Preobraženského a Semjonovského. V uvedeném roce 1698 byly oba elitní útvary vybaveny novými stejnokroji, sice ještě částečně připomínajícími střelecké, ale již s krátkými kaftany v jednotných barvách, tedy u Preobraženského pluku v zelených (pozdější standardní barva ruských pěších pluků) a u Semjovského pluku v modrých (tato barva byla u semjonovců později omezena jen na límce). Původní Butyrský pluk rovněž zůstal, byl však nyní vystrojen v červeném kaftanu. Vedle kožešinových čapek s dýnkem (nižších než u střelců), byla již ostatní výstroj (řemení, opasky, kordy, ručnice, spontony a nákrční kovová označení důstojníků obdobné jako u západoevropských kontingentů). V roce 1700 bylo započato s organizací celé armády do pluků (včetně dragounů) a s adjustací v justaucorpsech a kloboucích, punčochách a střevících apod.
Rusko: střelci 1680-98 – střelec (4.) pluku Fjodora Ivanoviče Golovlinského a urjadnik (poddůstojník) (6.) pluku Nikifora Ivanoviče Kolobova.
Rusko: střelci 1680-98 – důstojník střeleckého (7.) pluku Stěpana Ivanoviče Ivanova a důstojník střeleckého (14.) pluku Afanase Ivanoviče Levšina nebo (3.) Vasilije Ivanoviče Buchvastova.
Rusko: důstojník Preobraženského pluku v zimním stejnokroji a fyzilír Butyrského pluku v letním stejnokroji.
Rusko: granátník Preobraženského pluku v letním stejnokroji a fyzilír Semjonovského pluku v zimním kaftanu.
Švédská armáda proslula již za třicetileté války – jak podotknuto výše – snahou o unifikaci výstroje a výzbroje z podnětu Gustava Adolfa II. Tento trend pokračoval po celý konflikt a po roce 1650 byl její vzhled poměrně jednotný, zejména co do střihu. Rovněž výzbroj byla moderní, protože muškety švédských pěšáků byly již za války opatřeny křesadlovým zámkem domácí provenience, ale ve velké většině byly nadále užívány levnější muškety se zámkem doutnákovým. V padesátých létech sedmnáctého století ještě před vypuknutím války s Polskem byly tzv. národní pluky (tedy podle historických krajů) postupně přestrojovány jednotnými stejnokroji, ovšem v různých barvách. Za několik let, již za války o Skany s Dány, tedy roku 1675, stály pěší regimenty švédského krále v poli v justaucorpsech francouzského typu (především střihem kapes se od francouzských kabátců oné doby příliš nelišily, roku 1687 dokonce Ludvík XIV. zaslal Karlovi XI. modelový justaucorps jako předlohu pro tehdejší švédské uniformy). Osobitá byla čepice, rovněž podobná nejen francouzské dragounské, tedy s barevným okolkem a cípatým dýnkem, ale i s kožešinovým obvodem. Důstojníci měli ovšem stejnokroje premované, včetně opeřených klobouků, od roku 1688 i s nákrčním kovovým označením, dekorovaným podle hodností - u kapitánů pozlacené, jinak s opasky rovněž s dracounovými lemy, ale bez šerpy. Jízda užívala kožených koletů, rovněž byly navlékány kyrysy, roku 1676 v bitvě s Dány u Lundu byly na kloboucích kavalerie slaměné víchy. Roku 1687 byla zavedena jednotná uniforma v tmavomodré barvě a se žlutou egalizací (mimo několika výjimek), tedy akceptace národních švédských barev.
Švédsko: mušketýr pěšího pluku Hälsinge 1675 a kavalerista národní jízdy 1675.
Švédsko: důstojník pěšího pluku Skaraborg 1675 a fyzilír pěchoty 1697.
Tehdejší švédský soupeř Dánsko postupně zavádělo – nejprve u vybraných formací, např. Královnina pluku – později typickou uniformu v červené barvě, nicméně tělesná garda v letech 1675-76 měla stejnokroje modré a národní (tedy miliční) pluky byly v jednoduché šedi. Důstojníci byli vybaveni klobouky s opeřením jako v ostatních tehdejších armádách, rovněž pro ně bylo typické hodnostní označení kovovými nákrčními srpky. Dragouni vyjížděli do pole v prostých šedých kabátcích a poměrně archaických šedých kloboucích. Zvláštností tehdejší dánské pěchoty bylo užívání kovových monogramů panovníka (C5 – tedy Christián V.) na pravé straně klopy klobouku.
Dánsko: mušketýr 1. Fünenského národního pluku 1676 a mušketýr 1660.
Dánsko: jezdec tělesného pluku a důstojník pěšího pluku prince Georga – oba roku 1675.
Nizozemské pluky přijaly obligátní šeď, dělostřelectvo bylo v tmavomodrých uniformách, vzhledem k častému znečištění pro artilerie všech tehdejších států příhodném tmavém odstínu. Garda Viléma Oranžského svého panovníka doprovázela i za jeho nástupu na anglický trůn roku 1689 a setrvala ve svých typických uniformách – jak podotknutu o Anglie, byly nošeny i jeho anglickými přívrženci - v modré s oranžovými výložkami až do roku 1702, kdy se garda vrátila po smrti panovníka do Nizozemí.
Nizozemí - generální stavy: důstojník dělostřelectva roku 1668 a mušketýr pěší gardy roku 1691.
Na Pyrenejském poloostrově disponovalo poměrně velkou armádou Španělsko vzhledem k rozsáhlým koloniálním prostorům ve střední a jižní Americe i Španělském Nizozemí. Stejnokroji byly španělské formace – jimž místo označení pluk zůstával název tercie – vybaveny již v roce 1664 v justaucorpsech šedé (snad i okrové) barvy s vyložením podle provincií (tercios) podle relace z roku 1694: Burgos měl barvu tyrkysovou, Valladolid smaragd, Cuenca lahvovou zeleň, Leon žlutou, Murcia nebesky modrou, Sevilla šarlatovou, Gibraltar ohnivě červenou, Jaén šedou, Toledo fialovou a Segovia středně zelenou. Jezdectvo, tedy dragouni a kyrysníci (s kyrysem) měli žluté kabáty a (převážně) červené vyložení, dragouni šedý klobouk, jako jejich dánské protějšky. Žlutá byla později až do XIX. století charakteristickou barvou pro španělskou kavalerii. Artilerie podle obecného zvyku byla oděna v převážné většině v modrém s červeným vyložením.
Sporé informace popisují uniformu portugalské pěchoty jako modrou s červeným vyložením, dlouhodobě archaického střihu.
Španělsko dragoun a pěšák kolem roku 1680.
Portugalsko: pěšák a důstojník kolem roku 1700 (pravděpodobná rekonstrukce).
Na Apeninském poloostrově savojští vévodové vystrojili jednotně své vojsko rovněž záhy, již v roce 1664, kdy gardový pěší pluk byl v modré uniformě s červenými klopami, manžetami, vestou a kalhotami; Guardia di Corpo roku 1685 stála v červeném kabátě s modrými bohatě premovanými doplňky, jízdní elitní formace obdržely navíc kyrysy v lesklé podobě a klobouky s červeným a modrým pérem. Důstojníci užívali modré šerpy a rovněž bohatý dracounový dekor. Dragouni byli jako ve Španělsku ve žlutých justaucorpsech (1690) s červenými manžetami. Dělostřelectvo opět sloužilo v celomodrém praktickém stejnokroji.
Církevní stát (Stato Pontifico) podle nařízení papežského úřadu Reverenda Camera Apostolica vybavil oddíly v Římě modrými justaucorpsy, kloboukem s opeřením a různým vyložením; známá je Compagnia delle Guardie di Nostro Signore.
Republika svatého Marka čili Serenissima, tj. Benátky podle vyobrazení důstojníka na pohřbu Francesca Moroniho v roce 1694 snad měla barvu žlutou na standardním justaucorpsu, černá šerpa je možná smutečním flórem.
Protějšek Benátek na Ligurském pobřeží Janov postavil několik oddílů. Je známa ilustrace formace Milizia Liguri, Compagnia Castagnola z roku 1679 v hnědém justaucorpsu, s červenými doplňky a s bandalírem s patronami. Jinak jsou uváděny zahraniční „oltramontane“, tedy Němci a Švýcaři, italský oddíl (nikoliv Janované) Compagnia di Fortuna, z Janovanů Paessele di Reppublica di San Giorgio. Compagnia di Fortuna se dále rozlišovala na útvary: Bacigalupo v popelově šedé s červenými doplňky, Frediani a Baciocco Pavonazza v červeném, Gazapi v tyrkysové se zeleným, oddíl zahraniční – Weech Compagnia v tyrkysové s červeným a Guardia di Palazzo v červené s modrým vyložením.
Prakticky žádné údaje se nevyskytují u dalších italských států (Toskánsko, Parma, Modena). Teprve od počátku XVIII. století zde existují nesystematické výstrojní informace, sporadické a vždy spolehlivé.
Papežský stát: důstojník Compagnia delle Guardie de Nostro Signore 1703 a Benátky: důstojník 1694.
Janov: Milizia Liguri – compagnia Castagnola 1679 a compagnia Gazapi 1680.
Savojsko: Regimento delle Guardia 1664 a dělostřelec 1664.
Savojsko: pěšák 1680 a dragoun 1690.