Bitva národů: vřava u Markkleebergu (16.10.1813)

13.09.2019 16:44

Jiří Kovařík

Naposledy upraveno: 13.09.2019

 

V květnu letošního roku vydalo nakladatelství Akcent novou knihu Jiřího Kovaříka Bitva národů: Napoleonova porážka u Lipska roku 1813. Autor na svém blogu zveřejnil obsah tohoto díla, čítajícího 448 stran většího formátu a obsahujícího 131 vyobrazení a 19 map – podrobněji viz napoleon-knihy.blogspot.com. Čtenářům našeho portálu současně poskytl úryvek kapitoly věnované bojům o Markkleeberg dne 16.října 1813 , do které významně zasáhli vojáci c. k. armády, především řadový pěší pluk Kaunitz č. 20, jehož mužstvo bylo doplňováno z opavského kraje.

 

Zatímco se první polovina Merveldtova sboru pokoušela dobýt Connewitz a Dölitz, postupovala dopoledne druhá část směrem k obci Markkleeberg. Topografická situace tu vypadala podobně, i zde ležel na levém břehu Pleissy zámek s rynkem a s kostelem, na pravém pak druhá část obce. Proti proudu nad zámkem vtékal do Pleissy kanál Fischergraben a výš nad ním mlýnský náhon. Kolem mlýna vedla cesta buď rovnou na severovýchod k Pleisse a k jednomu strženému mostu, nebo oklikou k severu (přes Fischergraben) a k zámku, před nímž ležel druhý stržený most. Třetí byl níž po proudu.

 

 I tento úsek střežili Poláci VIII. armádního sboru a kníže Józef Poniatowski nechal už odpoledne 13. října tři mosty strhnout, na což poručil nasadit místní obyvatele. Starost o obranu mu zde odpadla, nemusel budovat zátarasy, umisťovat za mosty děla a dokonce pokládal za zbytečné nechávat tu i hlídky. K obraně i k přechodu zůstal jen mostek přes Fischergraben, ani zde ale vojáci nečekali, že by se ocitli v nějakém větším boji. Nepřítele čekali spíše od jihu a po pravém břehu, ne od západu z břehu levého, jak se zanedlouho stalo.

 Když se 1. batalion pluku IR 20 Kaunitz (Klopsteinova brigáda z divize Aloise Lichteinsteina), následovaný pěší baterií a lehkou mostní soupravou, prodral skrze mokřiny a křoviska k zámku, našel jej prázdný. Úkolem plukovníka Lurema, jenž batalion vedl, bylo navázat dotyk s Kleistovými Prusy, kteří měli k Markkleebergu dorazit od jihu tak, jako to generál Kamienecki, velitel 26. divize, jedné ze dvou v polském sboru, předpokládal. Po Prusech však nebylo na pravém břehu ani vidu, ani slechu, vypadlo to, že tu k ničemu podstatnějšímu nemůže dojít a Oberst Lurem přenechal svému podřízenému batalion, poklidně usazený v levobřežním zámku, načež se vrátil k regimentu, nejspíš proto, aby zjistil, kde se v křovinatém a podmáčeném terénu zpozdila pěší baterie s lehkou mostní soupravou. Jeho vojáci zatím z vlastní iniciativy pokračovali vpřed, postupovali kolem kostela před zámkem, došli k Pleisse, opravili stržený a ani jediným Polákem nehlídaný most, bez výstřelu přešli na pravý (východní břeh), načež v síle 160 mužů pod velením majora Volnyho, dost možná Čecha (či Moravana, popř. Slezana, podle doplňovacího regionu), obsadili místní školu, která ležela hned ve vidlici cest za břehem.

 To, že se v Markkleebergu objevili Rakušané, nezjistili Poláci, ale až Francouzi z Augereauova IX. sboru, kteří od jedenácté posilovali Kamieneckého, a maršál sem okamžitě poslal generála Aylmarda, velitele 2. brigády Lefolovy divize, aby nepřítele z pravobřežní části Markkleebergu vyhnal. Rakušané vzdorovali útoku 34. a 35. provizorní půlbrigády houževnatě, neboť se zatím stihli opevnit, nedbali na zhruba osminásobnou přesilu a nakonec začali spořádaně ustupovat přes most za Pleissu. Jeho před pár hodinami opravenou část už nebylo kdy strhnout, neboť Francouzi se drali těsně za nimi. Pěšáci v bílém se stahovali přes rynek kolem kostela a nakonec přes mostek do zámecké brány. Ze zámku, obklopeného vodním příkopem, je podpořil major Volny s dalším batalionem pluku Kaunitz, který vedl krátký protiútok jen proto, aby se s prvním batalionem stáhl do bezpečí zámeckého objektu.

Prostranství mezi markkleeberským zámkem, přesněji jeho Torhausem (tj. opevněnou bránou z roku 1664) a kostelem Auenkirche - očima pozorovatele, který překročil řeku Pleissu.
(foto převzato z
markkleeberg.de)

 

 Aylmardovi muži neměli šanci do zámku vniknout, z rynku před ním je Volnyho protiútok vyhnal zpátky za most, obsadili však školu na pravém břehu Pleissy a jejich sapéři rozsekali zamčené dveře do budovy, v níž se ukryl učitel Schumann s rodinou. To už nejspíš dorazila rakouská děla, neboť na školu začaly dopadat kule, a učitel slyšel zvenčí francouzský i německý křik:

            „Proboha, pojďte ven, nebo všichni umřete, dům začne za chvíli hořet!“

 Schumann vyběhl se ženou i s dětmi vyděšeně ven, pádil k mostu přes Weinteich Graben, kanál, vtékající zprava do Pleissy, nemohl se ale prodrat skrz Francouze, kteří rovněž před palbou děl ustupovali, či utíkali, Když se mu to konečně podařilo, prchal po cestě přes pole i louky, až doběhl po dobrých patnácti kilometrech do Stötteritz, vsi plné vojáků 4. jezdeckého sboru, další části Augereauova IX. sboru i císařské gardy…

Rakušané zámek v Markkleebergu udrželi do doby, kdy od jihu dorazily ty jednotky, které postupovaly dál k severu na Connewitz. Maršál Augereau pak usoudil, že útok od Markkleebergu přes Pleissu nehrozí a že důležitější je posílit Poniatowsého. Ten tu totiž měl jen jednu divizi, neboť tu druhou (pod velením generála Krasińskiho) Napoleon předisponoval během dne na severní úsek pod Neye! Maršál Augereau, vévoda z Castiglione, proto nechal u markkleebergské školy jen nevelký odřad a vše ostatní poslal po poledni za Poláky!

 Major Volny, velitel obrany zámku, pak hlásil, že vedl s 1. batalionem Kaunitz protiútok, jímž si uvolnil prostor ze své strany předmostí a Aylmardovy pěšáky donutil, aby opustili i školu. Byl to víc než tuhý boj, který skončil kolem jedné, a on na konec svého raportu dodal:

            „Na poledne byli všichni důstojníci až na mne raněni a spousta vojáků utržila zranění, nebo zemřela.“

 Na posílení Poniatowského byl nejvyšší čas, neboť od jihu a po pravé břehu Pleissy postupovala rovnou k severu další část 4. spojenecké kolony, tvořená prusko-ruským 2. sborem generála Kleista. Ta se hnula ráno kolem osmé z Cröbern a pruský batalion, postupující spolu s ruskou baterijní rotou na čele, došel sice s občasnou palbou ruských děl, leč bez většího odporu před Crostewitz, kde zjistil, že má v cestě dvě reduty a po stranách děla. Ta zahájila palbu, v důsledku mlhy však silně přestřelovala a Prusové, čekající na hlavní síly, na ně neútočili. Zastavili, zachovávali ticho a snažili se, aby v mlze polským či francouzským kanonýrům neprozradili, kde právě jsou.

Někdejší tok řeky Pleissy připomíná dnes už jen říčka Kleine Pleisse. Přes ní vede k markkleeberskému zámku most, nacházející se přibližně v místech předmostí původního strženého mostu.
(foto. K. Sáček)

 

 „Granáty z naší strany začaly létat kolem osmé. Náš batalion se seskupil do kolony mezi ruskými bateriemi, určenými k naší ochraně. Nepřítel naproti nám měl celou řadu děl se dvěma redutami uprostřed. Palba nejméně čtyřiceti hlavní trvala nepřetržitě, a třebaže si mysleli, že pálí na naše dvě baterie, mířili dík mlhavému počasí příliš do dálky a všechny dělové kule nám svištěly nad hlavami a dopadaly za námi. My stáli v palbě až do desáté a ani jedna kule nám nezpůsobila škodu. Najednou se mlha zvedla a nepřátelská palba na okamžik utichla. Říkali jsme si, že na nás museli Francouzi zapomenout, nebo že ustoupili, zakrátko jsme ale pochopili, jak dobře svoje řemeslo ovládají. Jen pochopili svůj omyl a svoje děla zaměřili jinak.

 Já slezl z koně a stál zabalený do svého velkého pláště v zadní části kolony vedle kapitána von Pogwische. Právě jsem cosi poznamenal (v tom smyslu, že pravidelná střelba francouzských baterií připomíná turecké bubny, doprovázející uherský čardáš) a napodobil kroky toho tance. ,Mějte trpělivost,‘ pravil Pogwisch. ,Brzo nás naučí, jak tancovat. Spíš to vypadá jako bručení medvěda, který si nás moc pečlivě prohlíží, než otevře tu černou tlamu.‘

 Zasmál jsem se a rozkročil se jako pták, který chce rozepnout křídla, když tu mi nad hlavou přeletěla jedna střela, jednoho důstojníka se seržantem trefila do krku a do hlavy, přičemž přerazila tuctu mužů v koloně nohy. Upadl jsem na záda na zem a myslel si, že mě to zasáhlo. Von Pogwisch mě popadl za rameno a pomohl mi vstát. Nejprve jsem ucítil, že mám nohy, a pochopil, že jsem vyvázl bez pohromy. Zkoušel jsem stát, něco jsem ale cítil na zádech pod pláštěm. Při bližším ohledání se mi zatajil dech. Střepina granátu mi prosvištěla mezi nohama, a protože už ztrácela rychlost, skončila v kabátu, mě srazila na záda a skončila v hlíně pode mnou.

 Na žerty mě přešla chuť. Chirurg, můj druh, už odběhl. Já měl rázem spousty práce a pomyslel si, že mě čeká na dvanáct amputací. Bylo třeba, aby pak zasažení muži nevykrváceli, a museli je odvézt dozadu. Tvrdě jsem pracoval, když přiletěla další střela, odnesla horní polovinu těla jednoho pobočníka a tři muže připravila o hlavu. Pak se kutálela až k slezským myslivcům za námi a způsobila značné ztráty. Nepřítel obnovil palbu s mnohem větší přesností. Jeho kule si razily cestu skrze naši kolonu se strašlivými účinky. Během hodiny nám zabily a zranily asi 200 mužů a pět důstojníků. Mnoho zranění bylo těžkých. Bylo jasné, že s ústupem z našeho postavení ohrozíme naši baterii, kterou jsme chránili, pokud ale zůstaneme na místě, nepřítel nás rozmetá.

 Major von Ziegler nakonec našemu brigádnímu veliteli hlásil, v jak neutěšené situaci jsme, dodal, že bychom raději měli zaútočit, a dostal odpověď, že dokud se k nám nepřidá druhý batalion, nesmíme pozici opustit. Pokud se chce pokusit o útok na nepřátelskou redutu, může to udělat, leč na svou vlastní zodpovědnost. Muži vykřikli radostí a nedali se zadržet. Ta reduta nám svými dvanácti děly strašně škodila a vojáci na ni měli nesmírný vztek. Útočit na redutu ale bylo nesmírně riskantní.

 Nakonec ten batalion dorazil a naši chrabří muži se chystali s divokým křikem a s nasazenými bodáky do útoku.

 ,Děti! Musíme ze svých praporů smýt chlumeckou hanbu. Každý chlap, který couvne byť o jediný krok, než tu baterii dobudeme, je baba!‘ ,Kupředu! Kupředu!‘ křičeli všichni a vyběhli do útoku. Vbrzku jsme se ocitli v dělové palbě; proti nám postupovala kolona nepřátelské pěchoty, naše bajonety ji ale rychle srazily k zemi. Dosáhli jsme reduty a třikrát ji zkusili vzít útokem, leč marně a ze všech stran se nesl déšť střel. Pak zaútočili muži přímo přes val. Jejich vztek neznal hranic a uvnitř vypukla hrozná jatka; dělostřelce pobili u děl, ta zatloukli a strhli z lafet. Bylo to dílo deseti minut a vše se neslo v duchu odplaty.

Jistěže jsme se bez posil nemohli v té redutě držet dlouho, bylo ale jasné, že přijdou, protože jsme prorazili nepřátelskou linií a bylo v obecném zájmu tento úspěch využít. Dřív než posily dorazily, postupovaly proti dobyté redutě dvě kolony nepřátelské pěchoty. Dvakrát byly po těžkém boji odraženy. Udrželi jsme to, co se nám povedlo za tak velkou cenu získat. Dva jiné bataliony prorazily nepřátelskou linii ve stejné době jako my. Pravé křídlo nepřátel, které zůstávalo u Pleissy, jsme zatlačili dozadu a celý náš sbor postupoval,“ vzpomínal Wenzel Krimer, starší chirurg onoho pruského batalionu.

V okolí Lipska se nachází větší počet kamenných mezníků - tzv. Apelsteinů, orientačních bodů pro návštěvníky bojiště, které v roce 1861-1864 je nechal vztyčit Theodor Apel. Z celkového počtu 22 kamenů věnovaných spojeneckým armádám byla na sedmi byla zvěčněna jména c. k. velitelů. Avšak pouze jeden připomíná konkrétní c. k. jednotku - pěší pluk Kaunitz č. 20. Jedná se o Apelstein č. 50, který se nachází před vchodem do zámku v Markkleebergu.
(foto K. Sáček)

 

 Batalion v bitvě u Chlumce a Přestanova před časem zakolísal, nechoval se, jak by měl, a nyní ze sebe tu pohanu smyl doslova vlastní krví…

 Barvité Krimerovo líčení představovalo jen střípek mozaiky a dílčí pohled na celkovou situaci Kleistova postupu v linii Crostewitz–Auenheim, při němž měly dva pruské bataliony pod velením podplukovníka von Löbela, jdoucí na levém křídle, za úkol dobýt Markkleeberg. Pravé křídlo z ruské Helfreichovy divize v síle kolem 2500 mužů (možná však jen 1600, neboť v každém ze čtyř pluků zbývalo už jen kolem 400 vojáků!) směřovalo s jednou dvanáctiliberní a jednou šestiliberní baterií (obě byly pruské) na výšiny mezi Markkleebergem a Wachau. Ve druhém sledu se nacházeli opět Prusové pod velením prince Augusta Pruského s Levašovovou brigádou od Dukovy 3. kyrysnické divize. Interval mezi Kleistem a východním (pravým) sousedem, Eugenem Württemberským, vyplňovali a zajišťovali Lubenští husaři.

 Markkleeberg byl obsazen Napoleonovými jednotkami a na severovýchodnějším kopci Kellerberg se nalézalo silné dělostřelectvo. Výšiny jižně a jihozápadně od Dösen se zaplnily jádrem jediné Poniatowského divize, která tu byla, a sborovým jezdectvem Sokolnického.

Jedna z pamětních desek v průjezdu markkleeberského „Torhausu“. Její překlad zní: „Pro připomínku bojů o zámek Markkleeberg mezi rakouským pěším plukem Kaunitz č. 20 a francouzskou půlbrigádou Aymard dne 16. října 1813“.
(foto K. Sáček)

 

 Levokřídelní síly podplukovníka Löbela, k nimž patřil i Krimerův batalion, se probily kupředu, do Markkleebergu vnikly a donutily Poláky k ústupu na Dösen, pak ale čelily útoku Sokolnického kavalerie, při němž padli tři důstojníci se stovkou vojáků do zajetí. Po Polácích v sedlech zahájila šturm 52. divize generála Semelleho od Augereauova sboru, která přišla Kamieneckého divizi posílit. O Markkleeberg se zápasilo od zhruba 9:30 se střídavým štěstím v patové situaci, kdy se Prusové drželi v jižní části a jejich protivníci v severní části. Kolem vsi se snažily o útok blíže neuvedené jednotky polského 4. jezdeckého sboru Levašovova kyrysnická brigáda je ale odrazila.

 Ruská čtrnáctá divize generálmajora Helfreicha (či rusky Gelfrajcha) dělala, co šlo, aby se prodrala na výšinu Kellerbergu, čelně do ní ale pálila děla z kopce a z boku zakoušela palbu od Wachau. Pomoc neměla od koho čekat, pruská baterie vpravo se musela starat sama o sebe, aby nepadla do francouzských rukou, a jezdectvo pravého souseda von Pahlena-2, hrdiny od Liebertwolkwitz, čelilo ze všech sil útokům i protiútokům kavalerie francouzské, jak o tom bude zanedlouho řeč. V důsledku nepřátelské palby vznikala mezi Kleistem a Württembergem stále větší mezera, kterou musel vyplnit princ August Pruský z druhého sledu; ten do ní poslal tři bataliony pod velením podplukovníka Schwichova.

 Schwichovovi pěšáci dorazili v době, kdy pruská pěchota ustupovala od Wachau, a ocitala se ve zmatku, neboť krom ustupujících sem přicházely i ruské posily, Černigovský mušketýrský a 4. myslivecký pluk, které sem poslal ze stejného důvodu jako Kleist princ Eugen Württemberský. Schwichov a Černigovští vyrazili, jakmile to šlo, dvěma směry do útoku, v němž se jim povedlo zatlačit francouzské tirailléry, pak se ale do hry znovu vložila děla z Kellerbergu a Prusům i Rusům nezbylo krátce před polednem nic jiného než ústup do východiště. Pak se do boje zapojily v rámci Napoleonova generálního protiútoku (k němuž dospějeme) jednotky Victorova II. sboru spolu s Oudinotovou mladou gardou. Do útoku na Prusy i Rusy s nimi jeli i polští kyrysníci a krakusové, Levašovovi kyrysníci a Lubenští husaři je ale zastavili.

 Ruští kyrysníci a husaři se nesoustředili jen na protivníky v sedle, část se jich vrhla také na polskou pěchotu, která postupovala za Sokolnického muži. Zaskočení pěšáci nestihli vytvořit čtverhrany a seky palašů i šavlí nedokázali odvracet ničím jiným než mušketami, zdvihanými oběma rukama nad hlavu. Mnozí klesli k zemi s uťatým zápěstím a ti, kteří vyvázli jen s useknutými prsty, mohli mluvit o štěstí. Úspěch ruského protiútoku nicméně nevydržel dlouho, na scéně se objevilo Letortovo gardové jezdectvo (jízdní granátníci, bergští kopiníci) a Berckheimova 1. lehká jezdecká divize, před nimiž museli ruští kyrysníci i husaři zatroubit na ústup. Jean-Marie Merme, jízdní myslivec císařské gardy, se ocitl v tomto boji, o němž prozradil:

            „V té mele jsem cítil, jak do mne z jedné strany vrazil rakouský dragoun. Zprudka jsem se otočil, zasadil sek šavlí a oddělil mu halvu od ramen, sek udivující, který se povede jen zřídka. Koně toho dragouna jsem dal svému kapitánovi, který o něj přišel. V táboře navečer ten kapitán o této události mluvil a pravil: ,Nikdy jsem neviděl člověka, který by připravil někoho jediným sekem šavle o hlavu. Tohle mi připomíná Egypťany. Mamlúci se svými damascenskými šavlemi dokázali rozetnout člověka vedví. To je ale snadnější než ho setnout.‘.“

 Rakouské štábní dějiny si v souvislosti s bojem Kleistova pravého křídla neodpustily poznámku, že morálka ruských vojáků k odporu zaostávala za očekáváním…

 Digby Smith pak s odkazem na hodnocení vévody Wellingtona ohledně situace na tomto úseku poznamenal, že zde stálo 20 000 spojeneckých mužů proti 33 000 těch Napoleonových, a že kdyby si císař Francouzů vybral pro svůj hlavní protiúder místo Holzhausenu prostor Markkleeberg–Wachau, nepochybně by zde obranu rozbil.

 Zda by se tím změnila celková situace, tedy zvrátil vývoj bitvy a jedna část vojenské historie, toť otázka…

Druhá pamětní deska v průjezdu markkleeberského „Torhausu“ připomíná účast dalšího c. k. pluku:Na paměť slavného dobytí a obrany tohoto panského sídla dne 13. října 1813 rakouským pěším plukem svobodný pán von Strauch č. 24 a oddíly pěšího pluku hrabě Kaunitz-Rietberg č. 20. - Plukovník Samuel v. Reussenfels, velitel pěš. pl. č. 24, zde zemřel hrdinskou smrtí.
(foto. K. Sáček)

 

Dodatky k příspěvku

13.09.2019 Karel Sáček

 

V markkleeberském „Torhausu“ se v současnosti nachází muzeum, které připomíná události roku 1813; viz torhaus-markkleeberg.de

 U příležitosti 200. výročí byla roku 2013 v prostorách markkleeberského zámku uspořádána ve spolupráci se salzburským vojensko-historickým muzeem (Salzburger Wehrgeschichtliches Museum) výstava Kampf für Europa – Die Österreicher in der Völkerschlacht bei Leipzig (překl.: Boj za Evropu - Rakušané v bitvě národů u Lipska); viz web.archive.org/web/20140102102905/torhaus-markkleeberg.de

 Část exponátů z této výstavy, věnovaných roli polního podmaršála hraběte Radeckého (jakožto náčelníka generálního štábu hlavního stanu Schwarzenbergovy armády) ve vztahu tzv. trachenberskému operačnímu plánu, byla později zařazena do stálé markkleeberské muzejní expozice.