„Bramborová“ válka
Petr Havel
Naposledy upraveno: 17.09.2016
Teprve asi dvě století konzumují obyvatelé českých zemí brambory. Přesto, že se jedná o běžnou plodinu, jedna z válek našich dějin se nazývá „bramborovou“. Válka ale nebyla vedena pro „několik pytlů“ této dnes nepochybně strategické plodiny. Šlo v ní o kurfiřství bavorské, o něž chtěla císařovna Marie Terezie rozšířit habsburské državy.
Milčický rychtář František Vavák se o bramborách neopomenul zmínit ve svých Pamětech: „Co dím o tom prv zde nikdy nevídaném pokrmu, jenž zemská jablka slove, Němci jmenují Erdapfel, tj. zemská jablka, ale skoro každý jmenuje po německu než po česku, a porušivše pravé slovo Erdapfel, říkají erdteple - ten pokrm a dar Boží, ačkoliv dobrý, chutný a zdravý, prve v veliké ošklivosti mnozí jej zde měli a smích sobe z něho činili, by v ústa svá jej vzíti nechtěli, pravíce, že jest svinská strava. Dostalo se ale nyní těm, kteří to činili, že jsou žádali tím nasyceni býti. A ačkoliv tento rok (1771) zhusta je lidé sázeli a téměř v každé vsi a každý hospodář nějakou částku jich měl, a přece ony za 2 zl. strych v ten čas, když se klidily, placené byly.“
Pruská hrozba
Co se vlastně skrývá pod názvem „bramborová válka“? Odpověď na tuto otázku je docela prozaická. Dne 30. prosince 1777 úmrtím bavorského kurfiřta Maxmiliána Josefa vymřela panující větev rodu Wittelsbachů. Na dědictví plynoucí z uprázdněného trůnu si činila nárok císařovna Marie Terezie, která si pro sebe přála zabezpečit strategicky důležitou část jihoněmeckého prostoru představovanou kurfiřtstvím bavorským. Nebylo nikterak náhodné, že hlavním odpůrcem růstu habsburské moci se stal pruský král Bedřich II., který neprodleně učinil řadu kroků na diplomatickém poli a současně se vznesenými protihabsburskými nároky započal s přípravami své země na poli vojenském. Dodejme ale, že Marie Terezie se rezolutně stavěla proti možné válce, kterou byl naopak ochoten riskovat její syn, spoluvladař císař Josef II., a kancléř, hrabě Václav Antonín Kounic. Oba se rozhodli obsadit důležité části bavorského území vlastním vojskem. Jejich čin ospravedlňuje fakt, že ke Koruně české již náleželo několik významných lén na bavorském (i hornofalckém) území, přičemž se zdálo vhodné tato léna rozšířit.
Konflikt mezi oběma tradičními rivaly se na jaře roku 1778 sice stal fatálně neodvratným, ale i k údivu pruského krále měl poněkud nezvyklý průběh. Habsburští generálové se od roku 1740, kdy vypukla první slezská válka, mnohému naučili. Především přehodnotili význam severovýchodních Čech pro obranu monarchie. Pruskou armádu se tentokrát podařilo zastavit na horním toku Labe. Strategický význam labského toku v jeho horním úseku se jasně ukázal už ve druhé slezské válce v roce 1745. Severovýchodní Čechy se pak znovu staly dějištěm urputných bojů v sedmileté válce, konkrétně v letech 1756-1758, načež bylo ve vídeňských vojenských kruzích rozhodnuto věnovat tomuto prostoru zvýšenou pozornost.
Dne 19. září 1756 poprvé poukázal císařský maršál Browne císaři na význam oblasti horního toku Labe pro obranu českého území jako celku. Tři roky po skončení sedmileté války (v roce 1766) se začalo se stavbou královéhradecké pevnosti. Lokalita byla vybrána proto, že práce na inundační (záplavové) kotlině nepředstavovala v rovinatém terénu větší problém. Počítalo se i s tím, že v případě proniknutí Prusů hlouběji do Čech se pevnost sama udrží a může pak rozdělit síly útočníka. Pevnost se po dvanácti letech usilovné práce podařilo aktivovat, tedy právě v době, kdy vypukla válka o bavorské dědictví.
Začátek bramborové války
Od dubna roku 1778, kdy již byla válka na spadnutí, přesunovaly se na sever a severovýchod Čech císařské vojenské jednotky a zároveň na pravém břehu horního toku řeky Labe bylo ženijními jednotkami, řadovými vojáky a od dubna i místními obyvateli urychleně budováno polní opevnění, které se táhlo od pevnosti Hradce Králové až ke Zvičině a později, už v průběhu válečných operací, se je podařilo prodloužit až k úpatí krkonošského masívu.
Obranný systém, který dosud neměl v našich poměrech obdoby, byl dlouhý přes 70 kilometrů. Mosty vedoucí přes řeku byly buď strženy, nebo alespoň podminovány a jako komunikační spojnice pro nepřítele vyřazeny. Pruský král, který chtěl dosáhnout úspěchu ještě v letním období, přerušil diplomatická jednání s protivníkem a 5. července 1778 se jeho armáda převalila ve dvou proudech přes pohraniční hory do severních a severovýchodních Čech. Část pruské armády spolu se saským vojskem, pod velením bratra pruského krále prince Jindřicha (v síle 89 000 mužů), postoupila do severních Čech, kde ale narazila na souvislou linii odporu.
Na této frontě převzal vrchní velení nad 62 000 muži císařské armády maršál Gideon Laudon, který s úspěchem dokázal čelit princovu tlaku na řece Jizeře, v oblasti Benátek, Mladé Boleslavi a Mnichova Hradiště. Laudon, který byl připraven svést s Jindřichem bitvu, nedostal k tomu svolení od císaře, stejně jako Jindřich čekal marně na obdobný rozkaz od pruského krále. Sám Bedřich prý později prohlásil: „Ach, pánové, my všichni jsme řádně chybovali, pouze můj bratr Jindřich a Laudon nikoliv.“ S hlavními pruskými silami v počtu 87 000 vojáků, postupujícími přes Broumovský výběžek, se do Čech vypravil pruský král, který rozbil svůj hlavní stan na levém břehu Labe ve Vlčkovicích nedaleko Kuksu.
Mezi těmito dvěma proudy Prusů se pohybovala císařská armáda, která měla za úkol znemožnit spojení obou armád nepřítele. Pruský král jako zkušený voják brzy poznal, že strmější a na mnoha místech i vyšší pravý břeh Labe, s hustým lesním porostem na velkých prostorách středního toku mezi Krkonošemi a Hradcem Králové, i horečně budovaná polní opevnění mu nedávají šanci na úspěšný frontální útok. Snažil se proto císařskou armádu vymanévrovat z jejího výhodného postavení tak, aby mohl svést bitvu. Ale Bedřichova snaha o obchvat císařských vojáků u Zvičiny vyšla 8. července naprázdno a nepotvrdily se ani královy domněnky o soustředění protivníkovy armády mezi Jaroměří a Žírčem.
Císařští generálové (v poli byl přítomen i Josef II.) manévrovali se svým výborným jezdectvem souběžně s pruskými jednotkami a zároveň posunovali i hlavní síly armády, přičemž současně posilovali a prodlužovali opevnění. Císařské jezdectvo plnilo nejenom průzkumné úkoly, ale svou mobilností i silou bylo bezpochyby schopno krátkodobě zaútočit na Prusy v případě jejich pokusu o přechod řeky. Tedy dost brzy na to, aby bylo možno přisunout hlavní síly císařské armády. Labe se na tomto úseku dalo přebrodit bezpochyby na desítkách míst, ale neposkytovalo šanci překročit tok bez rozrušení bojové sestavy. Rovněž lesní porost v oblasti okolo Dvora Králové a úzké polní cesty znemožňovaly pruskému králi Bedřichovi sestavit efektivní bitevní plán.
Tyto okolnosti patřily také mezi rozhodující momenty války. Obě armády proti sobě ležely až do 15. srpna, kdy pruský král, který mezitím nechal budovat cesty k severu, nařídil přesun ke Stříteži nedaleko Žďáru jižně od Trutnova, tedy téměř na stejné místo, kde v roce 1745 dosáhl slavného vítězství. Po týdnu marného vyčkávání na výraznější pohyb císařské armády, který by svědčilo úmyslu protivníka postavit se Prusům v otevřeném poli, vytáhl dále, aby se u Hostinného znovu pokusilo obchvat levého křídla habsburských sil. Jeho akce ale opět neměly úspěch. Na protějším břehu včas vyrostlo polní opevnění, za kterým se soustřeďovaly značné síly císařských, jež se chystaly zaútočit na Prusy právě v kritickém momentu přechodu přes koryto Labe. Díky otevřeně vyzývavé činnosti pruského krále, kterou se snažil vyprovokovat nepřítele ke svedení regulérní bitvy, měli císařští stratégové vždy dost času učinit protiopatření a posunovali svoje síly souběžně s Prusy a fakticky tak činili na šachovnici bojiště zrcadlové tahy, jimiž bylo možno dosáhnout nejvýše remízy. Válka tak nabyla ryze pozičního charakteru.
Neúspěšné pruské obléhání Zlatých Hor v lednu 1779 na fresce kostela Sv. Rocha.
Boj o Krkonoše
Dne 22. srpna se Bedřich rozhodl opustit i tábor u Stříteže a jeho hlavní síly se vydaly dále na sever, až k Čisté v Krkonoších, tedy již do svého třetího ležení. Pruský král, který se ubytoval na zámečku ve Fořtu, i zde, po rekognoskaci terénu východně od Vrchlabí, váhal s uskutečněním přechodu přes labské řečiště. Menší jednotky obou armád se od poloviny srpna odvažovaly i výše do hor a 4. září dokonce eskadrona pruských černých husarů spolu s praporem pěchoty pronikla do Velké Úpy. Zlákaly ji zprávy o množství píce a dobytka, se kterým se zde ukrývali obyvatelé z okolí. Uprchlíci ale včas zjistili blížící se nebezpečí a zničili most v Temném Dole. Cestu zatarasili záseky a spolu se setninou (rotou) chorvatské pěchoty přepadli postupující Prusy ze zálohy. Přepad se podařil, načež zde padlo jedenáct pruských husarů a dvacet pěšáků. Ostatní se vzdali nebo se rozprchli do okolních lesů. Na místě boje byla později umístěna deska se zkříženými meči.
Pohyby vojsk v českém vnitrozemí se zájmem sledovalo pruské obyvatelstvo ze slezské Jelení Hory z vrcholu Sněžky. Úchvatné divadlo bylo v noci zvýrazněno tisíci ohňů tábořících armád. Aby jim nebyla v noci zima, zapálili přihlížející na vrcholu velký oheň, který přilákal jezdeckou hlídku císařských. Diváci se rozptýlili po okolí, ale když se hlídka ocitla u Hamplovy boudy na pruské straně hor, byla přepadena a zahnána Prusy. Podařilo se jí sice uniknout, ale jeden zraněný padl do zajetí, v němž podlehl utrženým ranám.
Císařská armáda měla v krkonošském prostoru silně obsazeny i levobřežní dominanty ve Strážném na jižním svahu Krkonoš, poněkud níže položený Jankův kopec a konečně dnešní Ovčí vrch, tehdy nazývaný Harta. Opevněná postavení měla asi dva až tři metry vysoké a dodnes na některých místech do chované valy osazené těžkými děly. Útok se zdál pruskému králi nemožný a překročení řeky v tomto prostoru s trénem a děly by přineslo potíže, kterých se Bedřich právem obával. Prý tehdy prohlásil: „Mrzí mě to, ale vidím, že se tu nedá nic dělat.“ Obsazením úpatí Krkonoš bylo pruskému králi definitivně znemožněno udeřit na habsburskou armádu a vynutit si průchod do nitra Čech.
Pruskému vojsku navíc ve vydrancovaném kraji docházely zásoby a vojáci, kteří se živili často jenom nezralými plody z ovocných stromů (především švestkami, jež byly dosud zelené) nebo zde pěstovanými bramborami, někdy i syrovými, upečenými v popelu či uvařenými, trpěli epidemií úplavice. Proto se i tato válka o bavorské dědictví nazývá „válkou o brambory“ (bramborová válka) nebo někdy i „válkou o švestky“. Pruská armáda, neschopná zjednat si na bojišti převahu, se v polovině září vydala na zpáteční pochod do Slezska.
Dne 19. září, při opouštění města Trutnova, se dokonce podařilo císařskému polnímu podmaršálku Wurmserovi s jeho sborem obsadit strategické výšiny svatého Jana a Šibeniční vrch, odkud pak ostřeloval ustupující Prusy. Pruský král vydal příkaz pruskému korunnímu princi, aby Wurmserovi jeho postavení co nejvíce znepříjemnil. Výšiny byly podle dobových materiálů mnohem lépe hájitelné, pokud by v jejich blízkosti stála pevnost, odkud by bylo možno přes Skalici k Trutnovu dopravovat zásoby. Tímto místem se pak stal dříve vybraný Ples (Josefov), s jehož přeměnou na pevnost se započalo již roku 1780. Je známo, že o vrch svatého Jana se střetly síly obou armád znovu v rakousko-pruské válce roku 1866.
Důsledky bramborové války
V průběhu dvouměsíční kampaně, při níž došlo pouze k jednotlivým srážkám hlídek, ztratila pruská armáda asi 18 000 vojáků, z nichž převážná část zemřela na epidemii úplavice anebo dezertovala k nepříteli. Podle zápisů v pamětní knize vrchlabského kláštera přebíhalo za linie císařské armády denně 70 i více pruských vojáků (protože v oblasti leželi Prusové od 22. srpna do poloviny září, lze prostým výpočtem usoudit za 21 dnů asi na 1400 přeběhlíků). Prusy obsazené území bylo samozřejmě dokonale vydrancováno. V kronice Lánova u Vrchlabí je následující zápis: „Co nám tato válka o bavorské dědictví svými obrovskými škodami a neštěstím způsobila, není nikdo schopen vypsat. Všechno nám bylo ukradeno a zruinováno, že nám nezůstalo téměř nic než oči, kterými na velké utrpení pohlížíme.“
Po ústupu Prusů z Čech mohli znovu přijít ke slovu diplomaté, a když obě strany souhlasily se zprostředkováním Francie a Ruska, došlo v květnu 1779 k uzavření míru v Těšíně, podle kterého se ujala trůnu v Bavorsku vedlejší větev Wittelsbachů z Falce, císařovna a česká královna přišla o svá bavorská léna, a naopak se jí dostalo od Bavorska tzv. Innské čtvrti. Válečné škody si v srpnu následujícího roku přijel prohlédnout sám Josef II. se svitou, ve které byl i Laudon a Wurmser. Navštívili Trutnov, Žacléř, Královec, Svobodu, Maršov, Rýchory a další osady. V Malé Úpě přenocovali v Mohornově, dnes Spáleném Mlýně.
Dvě navýsost významné památky na válku z roku 1778 se dochovaly ve Dvoře Králové a ve Vrchlabí. Jedná se o mapu vyhotovenou pro potřeby císařské generality, a tedy pocházející ze samých počátků vojenského mapování u nás. Byla nalezena v depozitáři tamního muzea koncem roku 1966 v zaskleném rámu, ale bez jakýchkoliv údajů, jak se na toto místo dostala. Protože nedaleko Dvora Králové bylo umístěno vrchní velitelství císařské armády, je pravděpodobné, že dokument zde zapomněl kdosi ze štábu a tak se z ní stala připomínka na pobyt obou znepřátelených armád. Názvosloví měst a vsí na mapě je německé a v dobové podobě, mnohdy zlidovělé. Osu mapy tvoří horní tok Labe mezi Krkonošemi a pevností Hradec Králové, která je již zakreslena ve své tehdejší podobě jako pevnost. Pevnost však byla budována ještě řadu let po skončení války o bavorské dědictví (do roku 1789). Německá legenda na mapě se mísí s tehdy běžně užívanými francouzskými termíny. Vesnice jsou zakresleny podle původního stavu s řadami domků. Druhá památka, obraz z roku 1780 věnovaný patronce města Vrchlabí svaté Anně, je součástí sbírek zdejšího muzea. Ukazuje situaci v okolí Vrchlabí (Hohenelbe) na konci léta 1778, kdy se válečné operace přesunuly až na okraj jižních svahů Krkonoš.
Vrchlabí za války v roce 1778 - Krkonošské muzeum Vrchlabí krnap.cz
Detailněji viz tento odkaz
Obraz dokladuje postavení císařské a pruské armády a představuje významný dokument této - kupodivu v dějinách válečnictví poněkud pomíjené „poziční“ války, při které docházelo především k občasným šarvátkám menších jednotek na polích západně od Lánova, tedy většinou kdesi v místech dnešního letiště Vrchlabí. Na obraze jsou prozrazeny pozice velících císařských generálů ve městě (generál Piget je zachycen s dezertérem pruské armády) i umístění nejdůležitějších dělostřeleckých pozic obou protivníků. Obdobně jako mapa ze Dvora Králové je vrchlabský obraz svědkem upozorňujícím na místo a dobu, kdy se podařilo s konečnou platností, nedaleko od hranic země, zastavit mocenské choutky pruského krále Bedřicha II. směřující do nitra Království českého.
Nezapomínejme, že rekruti a pluky z Čech, Moravy a Slezska tehdy tvořili podstatnou část císařského vojska a rovněž většina financí na vydržování armády habsburského soustátí plynula z berní vybraných v zemích Koruny české. Za tuto nesporně nemalou cenu získaly země habsburské monarchie - a tedy i země Koruny české potřebnou vnitřní stabilitu, bez níž si nedovedeme představit jejich proměnu v právní stát s předpoklady pro industrializaci a vznik moderní občanské společnosti.
Přetištěno:
Reflex, 09.07.1998, s. 60
Původní adresa příspěvku:
„Bramborová“ válka
- primaplana.net/txt/popular/bramborova-valka.htm
Doporučené odkazy:
- Eduard Maur - Pavel Bělina - Zdeněk Munzar - Marie Šedivá Koldinská: Bramborová válka. ČT 24 Historie.cs, 13.04.2013, 51:36 min. - ceskatelevize.cz/ivysilani, redakčně krácený přepis ceskatelevize.cz/ct24/archiv
- Válka o bavorské dědictví, cs.wikipedia.org
- Josef Veselý a kol. Čas se zastavil. ČRo Dvojka, Toulky českou minulostí, 586. schůzka, 17.09.2006, 24:20 min. - prehravac.rozhlas.cz, přepis rozhlas.cz/toulky
- Josef Veselý a kol. Bamboly nebo branibory? ČRo Dvojka, Toulky českou minulostí, 570. schůzka, 28.05.2006, 24:53 min
...V 70. letech 18. století brambory zabíraly další a další plochy. Ke konci 70. let za rakousko-pruské války bylo v Podkrkonoší tolik brambor, že obě armády za nedostatku jiné potravy se na ně vrhly a bramborová pole u Mnichova Hradiště a Vrchlabí vyjedly. Této válce, při níž se vlastně nepřátelská vojska bojově nestřetla, se pak říkalo bramborová válka...
- Karel Oliva a kol. Brambory. Jen jeden národ si plete zemáky s lanýži. Stream CZ: Uzlíky na jazyku, 04.10.2017, 02:38
www.stream.cz/porady/uzliky-na-jazyku
- CRISTE, Oskar. Kriege unter Kaiser Josef II. Nach dem Feldakten und anderen authentischen Quellen. Wien, 1904, s. 47-134 - archive.org/stream/kriegeunterkais01cris
- SACHSEN-TESCHEN, Albert Kasimir von. Memoires sur la Campagne de 1778 en Bohéme et Moravie. [rukopis] [S.l., post 1778, post 1794?]. [251] l. vhu.cz/exhibit, manuscriptorium.com