C. k. pionýrské vojsko

08.07.2020 16:40

Zdeněk Holub

Naposledy upraveno: 08.07.2020

 

V roce 2018 byla vydána první část devítisvazkové monografie C. k. pionýrské vojsko, ve které se čtenář dozví o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění.

Níže lze nalézt několik úryvků z tohoto ojedinělého publikačního počinu věnovaného pionýrského sboru (Pionnier-Korps, zkratka P.K.) v období napoleonských válek a přehled dosud vydaných částí je dostupný na webové stránce nakladatele mare-czech.cz/eshop

 

Obsah řady

1. část - Od 16. stol. do roku 1790

2. část - V letech 1792 až 1801

3. část - V letech 1801 až 1815

4. část - V letech 1816 až 1849

5. část - Tažení 1848-1849

6. část - V letech 1850 až 1864

7. část - V letech 1865 až 1878

8. část - V letech 1878 až 1881

9. část - Dodatky

 

1. část - Od 16. stol. do roku 1790

 

Věnováno památce

polního maršála Josefa Václava Antonína Františka Karla hraběte Radeckého z Radče

nositele většiny nejvyšších řádů a vyznamenání rakouské monarchie a celé Evropy

narozeného 02.11.1766 na zámku Třebnice u Sedlčan a zemřelého 05.01.1858 v Miláně v Itálii

a

emeritního plk. ing. Josefa Fučíka zemřelého 14.04.2018, který se v zájmu historické pravdy nebál plout proti proudu i když mu to přinášelo mnohá protivenství.

 

 

Úvodní slovo autora

Tato práce si klade za cíl přiblížit čtenáři vojenské dějiny z poněkud jiné strany. V popisech válečných operací a bitev se uvádějí akce velkých mas pěchoty, jízdy a občas případně i dělostřelectva, ale jen sporadicky je zmínka o technických jednotkách a o jejich podílu na výsledku operací. Pontonýrské a pionýrské vojsko se postupem času stále výrazněji podílelo na vojenských operacích. Tito dělníci války zůstávají ve stínu hrdinských činů prvosledových jednotek, které by ale bez nich mnohdy nemohly být vůbec vykonány.

Dalším cílem je seznámit čtenáře s každodenností technických jednotek císařského vojska a pokusit se tak alespoň z malé části splatit dluh, který my Češi stále máme ke staletím naší historie, ve kterých byly české země součástí habsburské monarchie. Stačí v tomto ohledu připomenout trvalé zapomnění a úmyslnou ignoraci, ke které je odsouzen, pomineme-li lapku Jana Žižku, největší vojevůdce českého původu polní maršál Josef hrabě Radecký z Radče, který se ke svému českému původu vždy hlásil, český jazyk ovládal slovem i písmem a výrazně se podílel na zřízení pionýrského vojska. Vždyť kdo dnes ví, že Malostranské náměstí se jmenovalo Radeckého náměstí a Malostranská kavárna (dnes Starbucks Coffee) se nazývala Café Radetzky. Na tomto náměstí bylo původně od listopadu 1858 umístěno monumentální sousoší Radeckého s jeho vojáky, které bylo v květnu 1919 potupně odstraněno, jeho kamenné části kdesi zašantročeny a bronzové sochy uloženy v lapidáriu Národního muzea.

Snad tato kniha pomůže čtenáři si uvědomit, že do naší historie ať už chceme nebo ne patří stejně jako legionáři od Zborova také starý maršálek Radecký a všichni ti z našich předků, kteří ať už pod jeho praporem nebo praporem jeho předchůdců či následovníků bojovali nejen za svoji užší vlast české země, ale i za svoji širší vlast habsburskou monarchii, a k jakým důsledkům vedlo její rozbití.

 

Technická poznámka

     Faktografickým základem této práce je dílo tehdejšího hejtmana pionýrského pluku Wilhelma Brinnera, pozdějšího velitele tohoto pluku a generálmajora, „Geschichte des k. k. Pionnier-Regimentes in Verbindung mit einer Geschichte des Kriegs-Brückenwesens in Österreich“ (Dějiny císařsko-královského pionýrského pluku společně s dějinami válečného mostovnictví v Rakousku), které vyšlo v létech 1878-1881. V práci nemohou být s ohledem na rozsah popsána jednotlivá polní tažení komplexně, nýbrž jsou vybrány pouze operace, na kterých se pionýrské a pontonýrské vojsko výrazně podílelo.

     Za významnou pomoc při práci na publikaci děkuji panu Wladimiru Aichelburgovi z Vídně, Ing.  Jindřichu Bedaňovi, MIB majiteli Provaznictví na Újezdě v Praze 1, panu Vlastimilu Grofovi z Komitétu pro udržování památek z války roku 1866, panu Milanu Novákovi badateli a kurátoru Muzea kočárů v Čechách pod Kosířem, panu Marku Přikrylovi majiteli nakladatelství Mare-Czech, Mgr. Madaleně Šustové z Pedagogického muzea v Praze a panu Andreji Žiarovskému.

 

2. část - V letech 1792 až 1801

Organizace a technika tohoto období.

     Redukce 1791. Nepokoje v Nizozemí (rozumí se rakouské Nizozemí tj. zhruba dnešní Belgie) byly začátkem 1791 odstraněny a navíc finanční situace státu vyžadovala snížení armádních počtů, byla začátkem 1791 vydána nařízení k redukci vojskových částí v Nizozemí.

     Císař po projednání s presidentem HKR vydal velícímu generálu v Nizozemí FM Johannu Blasiusu sv. pánu von Bender rozkaz pion. kompanii hejtmana von Brixen úplně rozpustit, pontony prodat a pontonýrský detachement odeslat do Klosterneuburgu.

     Avšak velící generál nechtěl provedení těchto nařízení uspěchat a také již v 08/1791 došly rozkazy zastavující rozpuštění pionýrských a pontonýrských jednotek v Nizozemí. 

     Pion. kompanie hejtmana von Brixen zůstala a bylo nařízeno pontony a mostní lávky uložit v Namuru. Ke střežení tohoto materiálu tam měl zůstat pontonýrský detachement pod npor. Kremerem.

     Po ukončení války s Tureckem a urovnání neshod s Pruskem nařízené rozpuštění P.K. v dědičných zemích bylo mezitím provedeno. Jako při dřívějších rozpuštěních platilo ustanovení, že důstojníci, kteří během výkonu služby u P.K. postoupili o 2 stupně, při odchodu do svých kmenových pluků o 1 stupeň sestoupili.

     Válečné přípravy v 1792. První přípravy Rakouska na hrozící válku vyvolané nepřátelským chováním Francie spočívaly v přerušení v 1791 u armády v Nizozemí nařízených redukcí. Dále byly vydány rozkazy k začátkem 02/1792 zahájenému doplnění této armády.

     Velitel tamní pion. kompanie hejtman von Brixen navrhoval v souladu se zvětšením armády zvýšit také počet pion. kompanie o 200 mužů, aby případně mohla tvořit základ pro nová formování.

     Schválení tohoto návrhu následoval 28.03.1792 rozkaz zformovat druhou pion. kompanii a aby bylo usnadněno opatření lidí, byl závdavek (Werbegeld) zvýšen na 5 zl. Zformování této druhé pion. kompanie se však v Nizozemí nepodařilo, protože tamní verbování nemělo úspěch.

     Pontonýrský npor. Kremer dostal rozkaz uvést do pochoduschopného stavu 40 pontonů nacházejících se v Namuru. K doplnění pontonýrského detachementu na kompanii nezbytné mužstvo bylo okamžitě posláno do Chebu, odkud pochodovalo společně s ostatními doplňky.

     Začátkem 1792 byly vydány také rozkazy pro zformování armády na horním toku řeky Rýnu. K obstarávání služby mostních lávek u této armády se dala z Titel na pochod čajkistická kompanie pod hejtmanem La Borda. Rozkaz k tomu byl vydán 06.01.1792, avšak tato čajkistická kompanie  dorazila do Vídně teprve v 05/1792.  

     Podle disposic z 29.05.1792 sbor FZM Friedricha Wilhelma knížete Hohenlohe-Kirchberg obdržel 6 mostních lávek obsazených zmíněnou čajkistickou kompanií, která byla v důsledku 17.06.1792 vydaného rozkazu vybavena nářadím a potřebami stejně jako pion. kompanie. Pontonýrská kompanie (velitel hejtman Krittner) s trénem o 36 dřevěných pontonech byla poslána do Breisgau.   

     Čajkistický detachement npor. Quosdanoviche s 29 muži a 2 mostními lávkami byl přidělen sboru FZM Wenzla hraběte Colloredo-Wallsee formujícímu se v Čechách. Tento detachement obdržel po odpochodování tohoto sboru určení do Breisgau. Jmenované oddíly odešly v průběhu 07/1792 ke svým vojskovým tělesům.

     Zřízení pion. praporu pro armádu v Nizozemí. Císařovým vlastnoručním listem z 14.11.1792 bylo nařízeno okamžité zřízení 3 pion. kompanií pro armádu v Nizozemí povoláním od poslední války na dovolenou propuštěných pionýrů. Generální velitelství v Čechách, na Moravě a v Dolním Rakousku bylo každé pověřeno co nejrychlejším zformováním 1 pion. kompanie.

     Nařízení o novém formování 3 pion. kompanií ještě nestanovila zásadu svazku praporu. Proto bylo mjr. Antonu von Zach ze 7. pěšího pluku Karl Schröder odvelenému do kadetky (Kadetenhaus) ve Wiener-Neustadtu na návrh z 22.12.1792 obdržet velení pion. praporu odpovězeno, že ještě není stanoveno, zda pionýři budou vůbec sloučeni, že však zřízení velitelství pion. praporu je v dohlednu. Obojí se také skutečně stalo a mjr. Anton von Zach byl 18.01.1793 jmenován velitelem pion. praporu.

     Počty jednotlivých pion. kompanií byl prostřednictvím nařízení z 20.11.1792 stanoveny na 1 hejtmana, 1 npor., 1 ppor., 1 šikovatele, 8 desátníků, 2 hudebníky, 15 tesařů, 136 prostých pionýrů. 

     Tato první nařízení následovala v 01/1793 definitivní ustanovení pro počet pion. praporu, který byl stanoven následovně. Štáb praporu měl 1 mjr., 1 účetního, 1 adjutanta, 1 praporního chirurga, 4 podchirurgy a 4 ubytovatele. 4 pion. kompanie měly 3 hejtmany, 4 npor., 4 ppor., 4 šikovatele, 32 desátníků, 8 hudebníků, 60 tesařů a 544 prostých pionýrů, to je celkem 659 mužů.

     Náležitosti zůstaly stejné jako v 1787. Sluhové důstojníků byli dáni k disposici od štábních jednotek.

     Místo velitele štábní (majorovy) pion. kompanie zůstalo prozatím neobsazeno a teprve nařízením z 30.04.1794 bylo na žádost FM prince Sachsen-Coburg-Saalfeld pro štábní (tehdy podplukovníkovy) pion. kompanie povoleno vytvoření místa  kpt.-por.

     Vybavení pion. oddílů. Nařízení z 02.01.1793 stanovilo, že v pion. kompanii je vybavena  jedna ½ mužstva puškami a druhá ½ krompáči a lopatami, z první ½ kromě toho je 7-8 mužů vybaveno dvouručními pilami. Rozkazy o početních poměrech bylo také vybavení stanoveno tak, že z každé pion. kompanie byli vybaveni poddůstojníci a 60 vojínů puškami, 8 vojínů dvouručními pilami a 68 vojínů sekerami, krompáči a lopatami.

     Pokud se týká způsobu nošení tohoto nářadí, tak vyšlo už 17.05.1790 nařízení, které rušilo doposud pro nošení hradebnického nářadí u pionýrů zavedená kožená pouzdra. Od té doby byly neseny krompáče a lopaty svázené řemenem na levém rameni a sekery v bílém plátěném pouzdře na zádech. Dvouruční pila rukojetí na levém rameni takovým způsobem, že zuby směřovaly ven. Dvouruční pily měly však být neseny pouze tehdy, když se předpokládalo jejich použití. Obyčejně byly naloženy na vozech a jejich nosiči byli poděleni hradebnickým nářadím nemocných a nepřítomných.  

     Z povozů obdržel pion. prapor 1 polní kovárnu, 1 krytý nákladní vůz a 8 žebřinových vozů, z

táborových potřeb obdržela každá pion. kompanie 14 stanů.

     24.03.1793 se pion. kompanie vydaly na pochod prozatím do prostoru Würzburg. Rozkazem k pochodu bylo stanoveno, aby kompanie během dnů odpočinku byly cvičeny v praktické pion. službě.

     I přes do Nizozemí vyslané posily pionýrů se velmi brzy ukázalo, že při charakteru země dotace armády tímto  druhem vojska je stále nedostatečná. Návrh FZM Friedricha Wilhelma knížete Hohenlohe-Kirchberg z 27.06.1793 doporučující zřízení 2 nových pion. kompanií byl však 30.06.1793 císařem rozhodnut tak, že pro toto polní tažení prozatím žádná nová zřizování nebodou prováděna, avšak každá existující pion. kompanie bude posílena o 20 mužů.

     Nařízení pro vybavení armády v Itálii v 1792. 11.11.1792 žádal šéf GQMS vojska v Itálii plk. Specht přidělit mostní lávku s několika bývalými pionýry a v případě, že to není možné, přidělit na nějakou dobu obratného bývalého pionýrského hejtmana Kaufleitnera s modelem mostní lávky, aby mohl být materiál vyroben. K vyřízení této žádosti dostal 14.11.1792 GM von Magdeburg úkol poslat do Itálie 4 mostní lávky, z Klosterneuburgu však odjely pouze vozy naložené uniformami, materiál byl nicméně podle modelu vyroben. Souběžný rozkaz poskytnout pontonýrského poddůstojníka k výrobě a instruktáži byl už 18.11.1792 změněn tak, že s mostními lávkami bude vyslán do Itálie pontonýrský ppor. Jonas, 1 desátník a 2 starší pontonýři. K obsluze tohoto materiálu byli odveleni lidé od pěších pluků a také bylo dovoleno najmout několik pionýrů.

     Vrchní velitelství mělo původně záměr vyslat k armádě v Itálii 50 dřevěných pontonů. Velitelství armády však prohlásilo ve zprávě z 03.12.1792 tento materiál za nepotřebný, protože bylo k disposici 15 velikých pádských lodí a tak pouze požádalo o poskytnutí schopného pontonýrského důstojníka s nějakým mužstvem.  

     Také GM von Magdeburg se vyjádřil, že transport 50 pontonů do Itálie by byl velmi obtížný a podle jeho zkušeností by mohla být obstarána nebo z nalezeného materiálu postavena vyhovující plavidla. Nejvyšší lodní úřad odeslal do Itálie 07.01.1793 detachement o 2 důstojnících a 28 mužích. GM von Magdeburg ještě 15.12.1792 dostal úkol v Klosterneuburgu uložených 10 mostních lávek uvést okamžitě do pochodové pohotovosti.

     Počet materiálu začátkem roku 1793. U mobilní armády v Nizozemí 40 pontonů a 12 mostních lávek, z mostních lávek bylo 6 osazeno pionýry a 6 čajkisty. U Günsburgu v Breisgau 36 pontonů a 2 mostní lávky. U sboru FZM knížete Hohenlohe-Kirchberg 4 mostní lávky (2 kusy byly ztraceny v Champagne).

     V depotech v Praze 60 vybavených pontonů, 20 pontonů ve výrobě, 20 pontonů nepoužitelných, 6 mostních lávek použitelných a 100 pontonových vozů, v Sisaku 30 kompletních pontonů, v Titel 70 pontonů bez vozů, v Klosterneuburgu 82 kompletních pontonů, 18 pontonů ve výrobě (mohly být hotovy do 15.03.1793), 10 mostních lávek.

     Rozmnožení mostního materiálu mobilních vojskových částí. 05.01.1793 byly vydány rozkazy pro doplnění počtu pontonů v Praze a v Klosterneuburgu na po 100 vybavených pontonech.

     20.01.1793 přijal výnos císaře následující opatření. Všechny hotové a vybavené pontony zapřáhnout a uvést do pohotovosti k pochodu. Poslat okamžitě z Klosterneuburgu 64 pontonů na horní tok řeky Rýn a z Prahy 60 pontonů na říšské hranice. Mjr. von Hohenbruck bude řídit mostovnictví u armády na dolním toku řeky Rýn a mjr. Roth u armády na horním toku řeky Rýn.

     GM von Magdeburg dostal úkol s mjr. von Hohenbruck ihned podniknout rekognoskační cestu na řeku Rýn, aby mohli předložit podrobné návrhy pro vybavení vojska mostním materiálem. V Klosterneuburgu byla zahájena okamžitě výroba 60 záložních pontonů.

     Protože počet pontonýrského praporu nepostačoval pro tak početný materiál, byl vydán 23.01.1793 rozkaz, aby se čajkistická kompanie co nejrychleji prostřednictvím přípřeží vydala na pochod do Klosterneuburgu. Ta odešla v počtu 1 hejtmana (Vitzthum), 3 dalších důstojníků a 120 mužů 08.02.1793 do Klosterneuburgu a byla odsud poslána do Nizozemí. V průběhu polního tažení bylo na válčiště posláno ještě několik dalších posil pontonového personálu.

     Zřízení 4 pion. kompanií pro armádu v Nizozemí v 1794. V referátu z 28.12.1793 vyložil FM princ Sachsen-Coburg-Saalfeld nezbytnost zvětšit pionýrské vojsko v Nizozemí o další 4 pion. kompanie.

     K částečnému vyřízení tohoto požadavku bylo vydáno císařovým usnesením z 21.01.1794 povolení v Nizozemí nově zformovat 2 pion. kompanie. Aby bylo doplnění ulehčeno, byl závdavek zvýšen na 10 zl. konvenční mince. K doplnění počtu důstojníků těchto pion. kompanií měli být dodáni nadpočetní pontonýrští důstojníci.

     Obnovené rozklady FM prince Sachsen-Coburg-Saalfeld o nezbytnosti původně požadovaného zformování 4 pion. kompanií a o zohlednění pionýrských důstojníků při obsazování míst byly vyřízeny souhlasným císařským rozhodnutím z  08.03.1794 tak, že bylo povoleno také v dědičných zemích zformovat verbováním 2 nové pion. kompanie. Pro každého horníka bylo vyplaceno 6 zl. a pro každého zemského odvedence 3 zl. závdavku.

     Do zřizovaných 4 pion. kompanií byli převedeni z pontonýrského praporu k P.K. kpt.-por. de la Marc, kpt.-por. Kaufleitner, npor. von Kaiser, npor. Rahn, ppor. von Tittelsberg a ppor. sv. pán  Waldstätten.

     Přes  horlivé formování 4 pion. kompanií byly tyto teprve v polovině 08/1794 připraveny k pochodu. Podle hlášení FZM hraběte Clerfayt de Croix ze 16.09.1794 v této době všechny pion. kompanie náležející k 2. pion. praporu byly zařazeny do služby. Žádost FZM hraběte Clerfayt de Croix jmenovat mjr. velitelem 2. pion. praporu byla 30.11.1794 císařem prozatím zamítnuta.

     Vybavení armády v Itálii. V 03/1794 naléhavě žádal FM arcivévoda Ferdinand doplnit pontonýrský detachement v Itálii na pontonýrskou kompanii a zřídit 2 pion. kompanie. 23.04.1794 rozhodnul císař, že aby bylo uspořeno zřízení 2 pion. kompanií se má v Itálii vystačit s mužstvem pěchoty a rolníky a když bude nutno, budou k nim přiděleni penzionovaní důstojníci. GM von Magdeburg vyzvaný se vyjádřit jak může vyhovět požadavkům armády v Itálii vyložil, že má k disposici už jen 17 mužů.

     FM arcivévoda Ferdinand 26.04.1794 namítal, že pion. kompanie je bezpodmínečně potřebná. K tomu se vztahující referát HKR panovníkovi však v nepodpořil tuto žádost, nýbrž zdůvodnil, že při nepříznivých finančních poměrech prozatím pro Itálii nelze nic učinit.

     Pod velením pontonýrského ppor. Jonase byl sestaven z pěších pluků armády pion. detachement v síle 182 mužů a vybaven tak jak to prostředky dovolovaly, protože však jmenovaný ppor. nebyl schopen plnit všechny služby, navrhnul FM arcivévoda  Ferdinand štábního ubytovatele Kuchera jako druhého ppor. u tohoto oddílu a rovněž žádal, aby pěchotnímu mužstvu byl vydán doplněk k pion. platu. K dalšímu provedení v císařově usnesení z 23.04.1794  daných ustanovení bylo navrženo zaměstnat pro pion. službu jistého Quelfattiho jako dohližitele s 50 rolníky.

     Nařízení ze 17.05.1794 schválilo tyto návrhy a zároveň dostal GM von Magdeburg rozkaz neprodleně odeslat do Itálie 40 pontonů. 

     GM von Magdeburg k tomu 19.05.1794 hlásil, že v Klosterneuburgu se nachází k disposici už jen 12 pontonýrů, takže k osazení tohoto trénu musí být poskytnut 1 důstojník a 66 čajkistů. Přísun tohoto detachementu byl také okamžitě zahájen a ten odešel z Titel 31.05.1794 pod velením npor. Fingera. Když přes řeku Bormidu v blízkosti Alessandrie postavený pontonový most byl 16.10.1794 povodní stržen tento důstojník tam zahynul a na jeho místo byl do Itálie vyslán npor. Redange.

     Návrhy na zřízení říšského pion. praporu v 1795. Velitel císařského říšského kontingentu na řece Rýn FM Albert vévoda Sachsen-Teschen 15.12.1794 podal návrh na zřízení říšského pion. praporu. Jako základ nového formování měly být z Nizozemí povolány 2 pion. kompanie.

     Toho se týkající referát HKR však říká, že tak jako tak během 2 let 8 pion. kompanií bylo zformováno a proto návrh nemůže být doporučen s ohledem na šetření státních prostředků.

     FM Albert vévoda Sachsen-Teschen znovu 28.01.1795 naléhavě žádal o povolení formování a také FZM hrabě Clerfayt de Croix se vyjádřil ve zprávě z 03.02.1795 pro nezbytnost zřízení pion. praporu u říšské armády. 

     V uznání těchto žádostí nařídil císař 06.02.1795 zformování pion. praporu o 6 pion. kompaniích na horním toku řeky Rýn, přičemž důstojníci měli být vzati redukovaným valonským plukům. Ke zřízení tohoto pion. praporu však nedošlo. 

     Personální změny u štábních důstojníků v 1795. Už 07.05.1795 FM hrabě Clerfayt de Croix navrhnul velitele pion. vojska pplk. Anton von Zach k povýšení na plk. kvůli jeho vynikající upotřebitelnosti a zároveň opakoval žádost o obsazení druhého místa štábního důstojníka a doporučil k tomu mjr. von Wacquant ze GQMS. Z obou těchto návrhů byl prozatím schválen pouze druhý.

     Mjr. von Wacquant však ve svém přidělení u P.K. zůstal jen krátkou dobu, protože už 20.08.1795 byl povýšen na pplk. ve GQMS.

     Na obnovený návrh FM hraběte Clerfayt de Croix k obsazení tohoto místa povýšením v P.K. rozhodla HKR, aby byl přidělen nadpočetný štábní důstojník valonských pluků. V důsledku toho byl 21.12.1795 přidělen mjr. Hussmann z 30. pěšího pluku de Ligne a předáno mu velení 2. pion. praporu.

     Povýšení pplk. Antona von Zach znovu navrhnul FM hrabě Clerfayt de Croix 09.11.1795 z důvodu jeho zásluh při dobytí Mohučských linií, načež se jeho povýšení na plk. uskutečnilo 18.11.1795.

     V průběhu roku 1795 bylo také přijato v ohledu doplňování důstojníků P.K. zásadní rozhodnutí tím, že HKR na návrh FM hraběte Clerfayt de Croix nařídila, že P.K. nebude přijímat žádné kadety.

     Pion. záležitosti v Itálii. Aby všeobecně patrný nedostatek v ohledu pion. služby byl odstraněn, sáhlo velitelství armády k nejrůznějším pomocným prostředkům. Tak se měl řecký poddaný jménem de Gallean zavázat organizovat sbor pro stavbu silnic, když mu bude dovoleno nošení pionýrské důstojnické uniformy. FZM pán de Vins l tento návrhpodpoři, načež HKR povolila zřízení tohoto sboru, který si však zachoval až do pozdějšího zřízení P.K. plně civilní organizaci.

     Pontonýrství v 1795. V 02/1795 bylo odesláno z Klosterneuburgu 18 pontonů na dolní tok řeky Rýn, kromě toho byl vydán rozkaz postavit ve Würzburgu ještě 22 pontonů pro toto válčiště.  

     Z Itálie 27.10.1795 hlásilo velitelství armády, že lodní most u Alessandrie byl stržen povodní, a žádalo o posílení pontonýrského detachementu. GM von Magdeburg pověřený to zvážit, však hlásil, že on nemůže požadovanou posilu poskytnout v plném počtu, protože má k disposici pouze npor. sv. pán Hagena, 2 tesaře, 3 starší pontonýry a 7 prostých pontonýrů, kteří se také okamžitě dali na pochod do Itálie. 

     V důsledku toho poslala HKR nařízením z 29.11.1795 jako výpomoc pro pontonovou službu do Itálie hejtmana Stanissavleviče, ppor. Mollinariho, ppor. Vidaka a 55 mužů z čajkistického praporu.

     Výstrojní změny. Rok 1795 s sebou nesl několik změn ve výstroji armády. Nejdůležitější spočívala v zavedení nové podoby pokrývky hlavy. Nový kašket byl přizpůsobený tvaru hlavy, měl vpředu a vzadu štítek a na horní části druh hřebenu z drátu potažený kůží s černožlutou vlněnou „housenkou“. Na přední straně byl upevněný mosazný štítek. Tímto kašketem byli vybaveni také pionýři. 

     Současně došlo u pontonýrů k zavedení okrouhlých klobouků s vzadu ohrnutým okrajem.

     Posílení pion. oddílů u armády v Německu v 1796. Šéf GQMS u FM hraběte Clerfayt de Croix FML Johann Peter sv. pán von Beaulieu po ukončení polního tažení 1795 žádal každý z obou na řece Rýn se nacházejících pion. praporů posílit o 2 pion. kompanie. Navrhoval k tomuto doplňování přidělit pacholky rozpouštěných vozatajských  divizionů.

     Císařský rozkaz z 12.01.1796 schválil žádost na zvětšení každého z obou pion. praporů o 2 pion. kompanie, avšak výslovně dodal, že při verbování a doplňování je třeba obzvláště přihlížet k tomu, aby lidé měli způsobilost pro pion. službu.

     Změna ve velení P.K. v 1796. Usnesením císaře z 21.04.1796 byl jmenován plk. Anton von Zach šéfem GQMS u armády v Itálii. Na jeho místě obdržel jmenování velitelem P.K. mjr. a křídelní adjutant sv. pán Feuchtersleben za současného povýšení na pplk. Velení 1. pion. praporu zůstalo jako dříve spojeno s velením P.K. 

     Velitelem 2. pion. praporu byl namísto přiděleného mjr. Hussmanna, který ostatně nikdy k tomuto praporu nenastoupil, jmenován hejtman Kaufleitner za současného povýšení na mjr.

     Zřízení pion. praporu pro armádu v Itálii v 1796. V referátu ze 17.03.1796 doložil nový velitel armády v Itálii FZM sv. pán von Beaulieu dosavadní nedostatek pion. vojska u této armády a požadoval zřízení pion. praporu o 4 pion. kompaniích stejně jako nárůst 4 mostních lávek o další 4.

     Návrh FZM sv. pána von Beaulieu konstatoval, že stávající pion. detachement existuje téměř jen podle jména, protože jeho počet obnáší 2 ppor. a 187 mužů, kteří jsou přiděleni od 13 pěších praporů, a materiál tvoří 4 mostní lávky, velitel detachementu pontonýrský ppor. Jonas musí většinu svého času věnovat účetním záležitostem a korespondenci s početnými kmenovými útvary a proto je téměř nemožné, aby se důkladně zabývat výcvikem a službou detachementu.

     Návrh použít jako pionýry rolníky nepovažoval FZM sv. pán von Beaulieu v žádném případě za vhodný a říká, že pionýři se opakovaně dostávají do situace muset stavět mostní lávky v nejprudší palbě a tak důležitou službu však od najatých na kázeň nezvyklých rolníků není možno očekávat. 

     Se zřetelem na tyto poměry zdůraznil FZM sv. pán von Beaulieu naléhavou potřebu zřídit u armády v Itálii nejméně 4 pion. kompanie a aby pro jejich zformování byl kádr zkušených poddůstojníků a mužstva vyslat do Itálie 2 pion. kompanie od armády na řece Rýn. Dále naléhavě obhajoval zvýšení počtu mostních lávek na tomtéž základě jako v Německu, to je 8 kusů pro 4 pion. kompanie. 

     Císařovo usnesení tyto návrhy schválilo a rozkázalo zřízení pion. praporu se 4 pion. kompaniemi pro armádu v Itálii. V ohledu počtu a vybavení zřizovaného pion. praporu měla platit ta ustanovení, která byla vydána pro pion. prapory v Německu při příležitosti jejich zřízení. Neobsazená důstojnická místa měla být kryta pokud možno převedením od rozpouštěného 48. pěšího pluku FML Schmidfeld.

     Velení pion. praporu bylo císařovým velitelským listem z 29.05.1796 předáno rytmistru Josefu hraběti Radeckému z Radče z 2. kyrysnického pluku Erzherzog Franz d´Este za současného povýšení na mjr.

     Pion. prapor obdržel v průběhu polního tažení další zvýšení počtu o 2 pion. kompanie, které dorazily s posilami poslanými od řeky Rýn do Itálie pod FM hrabětem von Wurmser.

     Pontonýrství v Německu v 1796. Mezi velitelstvími armád na dolním a horním toku řeky Rýn vznikly před začátkem polního tažení neshody ohledně rozdělení disponibilního mostního materiálu. Definitivně bylo rozhodnuto, že vybavení armády na dolním toku řeky Rýn bude bude doplněno na 100 pontonů tím, že tam bude posláno z Prahy 20 pontonů a z Klosterneuburgu 10 pontonů. 

     Pontonýrství v Itálii v 1796. Ztráty materiálu, které tato armáda v průběhu polního tažení utrpěla, činily velmi brzy nezbytným jeho posílení a doplnění. 14.06.1796 bylo do Itálie odesláno v Sisaku uložených 30 pontonů pod velením npor. Klausbergera a taktéž 6 mostních lávek z Klosterneuburgu.

     Po nezdařeném druhém pokusu o vyproštění pevnosti Mantova nařídil císařův vlastnoruční list z 01.10.1796, aby byla armáda v Itálii co nejrychleji zásobena pontony. Podle toho vydala HKR rozkaz FML Karlovi sv. pánu Prugglach ze 48 pontonů nacházejících se v Pasově pod čajkistickým hejtmanem Vitzthumem pod osobní odpovědností urychleně poslat 30 pontonů do Klagenfurtu. 

     Když nebyl k disposici žádný jiný důstojník, musel hejtman Vitzthum sám převzít velení tohoto trénu, který každý den urazil 2 a dokonce i 3 pochody.

     Z personálu byli armádě v Itálii na opakované žádosti přiděleni 1 důstojník a 30 mužů čajkistického praporu, což byli poslední lidé čajkistického praporu, který byl od nynějška celý v poli. Z pontonýrů už na začátku polního tažení nebyl k disposici žádný.

     Početní poměry pontonýrů v tomto období. Nepříznivé početní poměry lze zčásti vysvětlit tím,   byla z celkového počtu přibližně 600 osob téměř ½ využita u lodních úřadů, při transportech ve vnitrozemí a při výrobě materiálu. V první řadě se však počty pontonýrského sboru ukázaly jako naprosto nedostačující.

     V polním tažení 1795 se nacházelo v poli na německých válčištích 167.000 mužů, v Itálii 32.000 mužů. U nich bylo přiděleno přibližně 3 ½ pontonýrské kompanie s  počtem asi 350 mužů. Ještě nápadnější je nepoměr při posuzování počtu materiálu, který měl být obsluhován.

     U mobilní armády bylo v roce 1796 přiděleno 252 polních pontonů, několik velkých lodních mostů na řekách Rýn a Mohan a na italských řekách a asi 100 ukořistěných pontonů, zato jen přibližně 360 pontonýrů. Osádka polních pontonů čítající podle dosavadní zvyklosti 2 muže na ponton, je však dokonce i při velmi kvalitních pontonýrech nedostatečná, neboť činila 504 mužů, takže se projevil ba i na tento nejmenší počet schodek 144 osob. 

     Byla snaha tento nedostatek odstranit tím, že byl povolán k pontonové službě čajkistický prapor a všechno toto vojsko se koncem 1796 nacházelo v poli.  Avšak nehledě na to, že počet personálu i po posílení 4 čajkistickými kompaniemi, které byly zčásti použity i u mostních lávek, v žádném případě nepostačoval a výcvik čajkistů nebyl takový, aby byli schopni nahradit dobře vycvičené pontonýry.

     Do roku 1806 nejsou nalezeny žádné známky, že by se nejvyšší lodní úřad chopil výrazné iniciativy pro změnu jeho velmi těžkopádné organizace. Vojenská správa však na druhou stranu mohla být zdržována od příslušných změn i tím, že náležitosti pontonýrského vojska ve srovnání s ostatním vojskem byly vyměřeny velmi vysoko a proto výpomoc čajkisty vyšla levněji.   

     Aby nedostatek personálu byl odstraněn byly v 01/1797 zřízeny 2 další čajkistické kompanie.

     V průběhu polního tažení GM von Magdeburg požadoval odebrat pontonýrům pušky. HKR se dotázala na to velitelů armád, kteří se jednomyslně vyslovili proti tomu. Byl to zejména FM hrabě von Wurmser, který rozhodně požadoval výzbroj jemu přidělených pontonýrů. Jako důkaz pro potřebu uváděl případ v Tomašovaci v poslední turecké válce (viz polní tažení 1788), kde několik pontonýrů padlo, poněvadž nebyli ozbrojeni a proto se nemohli bránit...

 

     Válečné události v 1796 až do ústupu za řeku Mincio. Císařská armáda byla koncem 03/1796 stažena k Alessandrii a Pavii a její velitel FZM Johann Peter sv. pán von Beaulieu se rozhodnul levým křídlem armády postupovat přes Novi a průsmyk Bocchetta di Altare k Janovu , aby Francouzům zabránil v zabrání tohoto města a zmocnil se jmenovaných důležitých horských přechodů.

     FZM sv. pán von Beaulieu opustil s největší částí armády tábor u Acqui a vydal se k řece Tannaro. K zajištění nejkratší ústupové linie do Lombardie poslal pontonový trén do Valenzy za účelem zřízení válečného mostu přes řeku Pád, který byl 01.05.1796 dokončen s 30 pontony.

     21.05.1796 překročila rakouská armáda řeku Pád u Valenzy a Somma, načež byly mosty na těchto místech okamžitě rozebrány.

     Gen. Bonaparte se rozhodnul překročit řeku Pád u Piacenzy. Tam dorazila nepřátelská armáda 07.05.1796 a začala se přepravovat prostřednictvím množství na řece Pádu nalezených lodí.

     Protože francouzská armáda neměla žádný pontonový trén, byl by tento přechod téměř neproveditelný, kdyby byly včas všechny na řece Pádu se nacházející lodě dopraveny do bezpečí a nebo zničeny. Jenže jenom přívoz v Piacenze, který byl nepříteli přenechán, umožnil současnou přepravu 400 mužů. Je velmi pravděpodobné, že zničení těchto přepravních prostředků se většinou nestalo proto, že při malé dotaci mostním materiálem byli sami Rakušané odkázáni na jejich použití.

     Protože pro případ porážky na řece Mincio by muselo císařské vojsko ustupovat dále do Tyrolska po levém břehu řeky Adiže, byl k této řece okamžitě poslán čajkistický hejtman Stanissavlevič s pontonovým trénem, aby zřídil pod Chiusa Veneta několik přechodů. K provedení toho byly mezi Pontonem a Camporou postaveny 2 válečné mosty o 15 a 24 pontonech. S výjimkou jednoho jako kotevní hlídka sloužícího pontonu byla k tomu použita veškerá plavidla existujícího trénu a z této příčiny nemohly být v mostech vestavěny žádné průjezdy, protože k tomu by byly potřebné ještě další 3 pontony. Armádní velitelství proto rozkázalo přijmout opatření, aby lodní plavbě nebylo bráněno.

     Hejtman Stanissavlevič odpověděl, že špatné kotviště velmi ztěžuje provedení průjezdů a že proplutí lodí dokonce i na kotevních lanech při prudkém proudu ohrožuje existenci mostu, že v krajní nouzi bude několik pontonů vyjmuto, ohradil se však před možnými špatnými důsledky.

     Ústup císařské armády do Tyrolska. U sboru FML Michaela sv. pána Colli da Vigevano přidělený pion. prapor se na jeho rozkaz spolu s dělostřelectvem sboru uchýlil do pevnosti Mantova, protože ústupová linie byla Francouzy ohrožena. Velitel pion. praporu hejtman de la Marc, který však pochopil, že u armády je schopen vykonat lepší služby než v pevnosti, si vyprosil u velitele pevnosti svolení navzdory velikému nebezpečí spěchat za k Villanfrance táhnoucí divizí FML Karla sv. pána Sebottendorf. Ještě v noci 30.05.1796 byl pochod nastoupen a pion. prapor dorazil s velikým úsilím ráno 31.05.1796 u Bussolenga k řece Adiži. Zde se však zjistilo, že prám byl příliš krátký než aby mostní lávky pojmul.

     Protože v době příchodu k Bussolengu nepřítel podle všech zpráv již postupoval ze všech stran, nezbyl už čas mostní lávky rozebrat. Proto se hejtman de la Marc rozhodnul s pion. praporem překročit řeku Adiži a materiál poslat proti proudu k mostům u Campory. Na pochodu tam byl trén napaden nepřátelskými husarskými polními strážemi. Velitel ochrany šikovatel Braun se statečně bránil, avšak podlehnul přesile. Materiál 4 úplných mostních lávek padnul do nepřátelských rukou. Z dalších ztrát měl oddíl 3 zraněné koně, v zajetí 1 šikovatele, 1 desátníka, 6 mužů a 15 koní.

     Ztráty na mostě u Campory. Jeden z obou pontonových mostů byl rozebrán a následoval armádu. K ochraně druhého mostu byly postaveny 4 pěší prapory v předmostí na pravém břehu řeky Adiže. Ještě odpoledne 31.05.1796 bylo předmostí napadeno nepřátelským předvojem a došlo k čilé dělové palbě, protože nepřítel neustále sílil, rozkázal FZM sv. pán von Beaulieu stáhnout pěchotu a most rozebrat. Pod ochranou na levém břehu postavených baterií a podél tohoto břehu rozptýlených harcovníků byl most pod velením npor. sv. pána Hagen rozebrán beze ztrát na mužstvu, avšak materiál nemohl být zcela zachráněn. 

     Protože nepřátelští harcovníci, kteří opuštěný břeh okamžitě obsadili, bránili svojí palbou rozebrání mostu, nebylo možné všechny podložky regulérně vyjmout, nýbrž bylo usilováno plavidla za částečného obětování ukotvovacích prostředků dopravit na břeh. Během nakládání byly 2 pontonové vozy dělovou palbou tak poškozeny, že musely být včetně nákladu ponechány na místě.

     Celkové ztráty materiálu činily 2 pontony včetně vozů, 17 trámů, 365 fošen, 5 kotev a 15 lan.

     V souvislosti s dalším ústupem armády se veškerý pontonový trén, nyní čítající 38 pontonů, vrátil do Neumarktu, kam dorazil 08.06.1796.

     Události až do obnovení operací. Po ústupu císařské armády do tyrolských průsmyků se Francouzi dali do obléhání Mantovy a citadely v Miláně. Císařská armáda se soustředila mezi Ala a Tridentem a držela obsazené horské přechody.

     Za účelem doplnění mostního trénu požadoval FZM sv. pán von Beaulieu podáním z 06.06.1796  přidělení 22 pontonů, aby mostní trén dosáhnul počtu 60 pontonů, a odpovídajícího počtu pontonýrů a čajkistů, protože bez postačující síly mostovnictví nemůže být válka v Itálli vedena. Kromě toho bylo naléhavě požadováno zaslání 5 nových mostních lávek, protože po zmíněné ztrátě 4 mostních lávek takovýto materiál už nebyl u armády k disposici.

     HKR vydala na to rozkaz v Sisaku uložených 30 pontonů okamžitě poslat přes Lublaň do Klagenfurtu, tam je plně vybavit a potom s 1 polní kovárnou a 1 uhelným vozem za přidání detachementu 24 pontonýrů odeslat armádě přes Lienz do Tridentu a nejvyšší lodní úřad tam poslal z Klosterneuburgu 6 úplných mostních lávek.

     První pokus o vyproštění pevnosti Mantova. Mezi posilami vojska v Itálii se nacházely obě pion. kompanie od armády na řece Rýnu (hejtman von Wetzelsberg a hejtman De Fiennes), po jejichž příchodu čítal pion. prapor 6 pion. kompanií. Den 29.07.1796 byl určen pro zahájení operací, ale ze Sisaku do Tridentu poslaný trén 30 pontonů  ještě k armádě nedorazil.

     Byly utvořeny 4 kolony a 3. kolona pod FML Paulem sv. pánem von Davidovich měla postupovat po levém břehu řeky Adiže od Ala k Borghettu a postavit u Dolce pontonový most přes řeku Adiži.

     1., 2. a 4. kolona dostaly každá po 1 pion. kompanii, zbytek pion. praporu byl přidělen 3. koloně. Pontonové mosty u Ravazzone a Tridentu byly rozebrány a veškerý mostní trén byl rovněž přidělen  ke 3. koloně. 

     29.07.1796 ráno se císařská armáda dala do pohybu. Ihned po příjezdu pontonového trénu k Dolce bylo zahájeno mostění a most s 12 pontony byl dokončen v poledne.

     30.07.1796 pokračovala armáda v dalším pochodu. Gen. Bonaparte se rozhodnul za obětování svého veškerého obléhacího parku ukončit obléhání Mantovy a vrhnout se celou svojí silou na po pravém břehu řeky Mincio postupující pravé křídlo rakouského vojska.

     31.07.1796 začaly nepřátelské kolony pohyb k řece Chiese a obléhání Mantovy bylo v noci na 01.08.1796 zrušeno.

     Dopoledne 31.07.1796 byl veliteli pontonového trénu u Dolce vydán rozkaz tamní most okamžitě rozebrat a v prostoru Bussolengo znova postavit. Protože však byl k disposici postačující materiál pro druhý pontonový most, nechal hejtman Stanissavlevič most u Dolce stát a jen zbytek materiálu poslal k Bussolengu. Trén dorazil odpoledne 01.08.1796 k Pescatině, načež byl ihned zřízen válečný most s 22 pontony. Zároveň s mostěním začala také pomocí několika existujících lodí s plochým dnem přeprava na levý břeh řeky Adiže postoupivší brigády GM Antona sv. pána Mitrovského, která měla vyrazit ke Goitu. Poslední část brigády táhla už přes mezitím dokončený most.

     Kolony středu měly 02.08.1796 překročit řeku Mincio u Goita, jeho předvoji pod GM Antonem Lipthay von Kisfalud byly přiděleny 2 pion. kompanie, aby tamní most uvedly do pořádku.

     Výpad francouzské kolony z Peschiery, který ohrozil ústupovou linii přes Bussolengo, přiměl FM hraběte von Wurmser opustit také řeku Mincio a večer 06.08.1796 zahájit ústup za řeku Adiži. Zároveň s nařízeními pro ústup byl vydán rozkaz rozebrat most u Pescatiny a do Dolce dopravit a tam znova postavit a most u Dolce do Ala dopravit a tam znovu postavit.  

     V důsledku dalšího pronikání nepřátelských kolon k Lessinským Alpám a k Monte Baldo musely však být oba mosty rozebrány a na těchže místech jako v 06/1796 u Ravazzone a Tridentu znovu zřízeny. Během výše popsaných událostí se pion. oddíly všech kolon dostaly do různorodého použití a to u 1. kolony při zřizování komunikací přes hory, u 2. a 3. kolony při vybudování a zničení přechodů přes řeku Mincio. U 2. a 3. kolony přidělené pion. kompanie měly až do 04.08.1796 ztrátu 3 mužů zraněných a 30 mužů zajatých a nezvěstných, avšak ke ztrátám na materiálu nedošlo.

     Dočasného vyproštění Mantovy bylo využito, aby pokud možno bylo vykonáno posílení a vybavení proviantem této pevnosti. K vykonávání vodní služby na pevnost obklopujících jezerech byl posádce přidělen detachement sestavený z 20 pontonýrů a 64 čajkistů.

     Druhý pokus o vyproštění pevnosti Mantova. Císařský rozkaz z 26.08.1796 nařizoval obnovení operací k vysvobození Mantovy. Hlavní armádě byly přiděleny z pion. praporu 4 pion. kompanie se 6 mostními lávkami a od mostního trénu 47 pontonů, neboť ze Sisaku k armádě odvelený trén již dorazil. Zbylé 2 pion. kompanie se 2 mostními lávkami a 21 pontonů zůstalo u sboru FML sv. pána von Davidovich.

     01.09.1796 začala hlavní armáda postupovat přes Val Sugana k Bassanu.

     08.09.1796 gen. Bonaparte zaútočil na rakouskou pozici u Bassana. Po prudkém odporu byly v údolí řeky Brenty vysunuté císařské oddíly poraženy, město bylo vzato ztečí a rakouský sbor téměř zcela rozprášen. Právě zmíněný armádní trén, který již pochodoval směrem k Citadelle, dostal během boje rozkaz se obrátit, aby se vydal přes Bassano po pravém břehu řeky Brenty k Vicenze. Čelo kolony vozů dorazilo před Bassano v okamžiku, když začal všeobecný ústup poraženého vojska z města a tím se zmatek ještě zvýšil.

     Většina čelo kolony tvořící dělostřelecké zálohy, 6 mostních lávek a 7 pontonů padlo do nepřátelských rukou. Zbytek armády pod velením FM hraběte von Wurmser táhnul přes Citadellu k Montebellu a potom dále ustupoval přes Legnago k Mantově, kam tam dorazil 12.09.1796. V něm se nacházely 3 pion. kompanie (286 mužů) pod velením velitele pion. praporu mjr. Josefa hraběte Radeckého a 117 pontonýrů a čajkistů se 40 pontony.

     V bitvě u Bassana upadli do zajetí od pion. praporu hejtman de la Marc, ppor. Utsch a 191 mužů od šikovatele níže.

     Třetí pokus o vyproštění pevnosti Mantova. Nehledě na všechny potíže zdařilo se již v polovině 10/1796 ztráty částečně nahradit a armádu opět přivést do stavu způsobilého k pochodu. Vrchní velení všeho proti Itálii určeného vojska bylo předáno FZM Josefu sv. pánu Alvinczy von Borberek.

     K doplnění mostovnictví této armády bylo koncem 09/1796 posláno z Klosterneuburgu do Gorice 8 zapřažených mostních lávek.

     Zároveň dostal čajkistický hejtman Vitzthum s pontonovým trénem armády na horním toku řeky Rýnu se nacházející v Pasově rozkaz 30 úplných pontonů s 1 důstojníkem, 1 nadmostovním a 50 pontonýry okamžitě odeslat do Itálie. Tento trén odpochodoval 04.10.1796 pod velením čajkistického npor. Jovanoviche do Pontafel.

 

 

3. část - V letech 1801 až 1815

     Bitva u Aspern. U císařské armády byly oba dosavadní záložní sbory byly sloučeny do jediného, kterému ponechán název záložní sbor a byla mu přidělena 1 pion. kompanie ze 4. pion. divizionu.

     21.05.1809 v 10.00 hodin dopoledne byly vydány rakouské disposice pro útok na nepřítele na čáře Aspern-Esslingen, který měl být proveden v 5 kolonách. Pion. diviziony s jejich mostními lávkami byly přiděleny na konce pochodujících kolon. 4. pion. divizion zřídil v průběhu dopoledne 9 mostů přes říčku Russbach, přes které 5. kolona provedla přechod.

     Teprve okolo 18.00 hodin večer se konečně zdařilo GM Johannovi sv. pánovi Wacquant-Geozelles vniknout do osady Aspern a zmocnit se útokem těžiště obrany, to je kostela a hřbitova.

     Ihned po obsazení těchto objektů bylo 1. pion. divizionu pod hejtmanem Linkem nařízeno oba ke straně útoku směrované boky hřbitovní zdi zbořit a oba další boky uvést do obranyschopného stavu. Při tom 1. pion. divizion utrpěl ztrátu 1 muže mrtvého a 1 muže zraněného. 

     Na nepřátelské straně během bitvy musel být most přes řeku Dunaj na delší dobu vyklizen, protože ukotvovací prostředky povolily nebo  praskla lana. Také bylo zahnáno do mostu několik k jeho zničení z míst proti proudu vypuštěných plavidel. Z Vídně byly ve velkém množství přiváženy rybářské koše, klece na ryby a mlýnské kameny, aby posílily ukotvovací prostředky.

     Navzdory všem nehodám byl však přechod zčásti i přeplavbou urychlen tak, že se ráno 22.05.1809 většina nepřátelských bojových sil soustředila v prostoru mezi Aspern a Esslingen.

     Okolo 08.00 hodin ráno dostal císař Napoleon hlášení, že jeho most přes hlavní rameno řeky Dunaj je přetržen a že jeho obnovení vyžaduje delší čas. Kvůli tomu nebylo možno doplňovat munici, které se již začalo nedostávat. Avšak také očekávané zálohy byly na pravém břehu odříznuty a muselo být na jejich podporu rezignováno. Císař Napoleon se proto rozhodnul ustoupit na ostrov Lobau.

     Vesnice Aspern byla v průběhu 22.05.1809 devětkrát přítelem a nepřítelem získána a znovu ztracena. Nakonec se podařilo rakouské armádě se opětovně zmocnit kostela a hřbitova a udržet je.

     FML sv. pán von Hiller vyslal okamžitě vpřed 6. pion. divizion, aby hřbitovní zeď úplně strhnul a kostel, stejně jako faru zapálil, aby se nepřítel nemohl znovu trvale zmocnit těchto objektů.

     Zničení nepřátelských mostů přes řeku Dunaj. V žádných dřívějších válkách nebylo v rakouské armádě tak rozsáhle a úspěšně použito prostředků k ničení mostů jako v tomto případě. Provedení těchto akcí bylo svěřeno hejtmanu Friedrichu sv. pánu von Magdeburg ze GQMS.

     Bylo shromážděno větší množství lodí, lodních mlýnů a vorů, avšak z příslušných nařízení není patrné, že disponoval i jinými prostředky k vybavení plavidel jako účinných zápalných lodí.

     Musel se omezit na to vést plavidla pokud možno blízko k mostu a pak zapálené přenechat proudu. Zničení na mostech byla také vždy způsobena pouze nárazem plavidla a nikoli ohněm nebo výbuchem. To, že s poměrně jednoduchými prostředky dosáhnul tak velikého úspěchu, lze proto přičíst pouze jeho vynikající činnosti.  

     Hejtman Friedrich sv. pán von Magdeburg byl 48 hodin v nepřetržité práci. Přiblížil se s jemu přiděleným mužstvem a to 6 pontonýry, 4 muži zeměbrany a 16 lodníky z obce Spitz sedmkrát k nepřátelským mostům. Na vzdálenost 1.000 kroků byla plavidla zapálena a ponechána proudu.

     K ničení vyplul poprvé 22.05.1809 v 06.30 hodin ráno z osady Spitz a dosáhnul naloženou lodí „kehlheimerplätte“ a několika vory roztržení mostu v délce několika polí. Zprávy z na Bisamberge zřízené pozorovatelny udávaly, že most byl okolo 14.30 hodin odpoledne opět schůdný.

     Odpoledne 22.05.1809 opakoval akci proti právě obnovenému mostu. Se 4 vory se přiblížil k mostu až na 1.500 kroků a ty byly uprostřed toku zapáleny a vypuštěny. Větší přiblížení nebylo tentokrát možné, poněvadž dále po proudu byly oba břehy obsazeny nepřítelem. Přesto byl účinek mocný a zničení nabylo jen těžko odstranitelného rozsahu. Přes 20 mostních lodí bylo proudem strženo a většinou rozbito. I přes nejusilovnější činnost mohla obnova zničených mostních částí být dokončena teprve v noci z 24.05. na 25.05.1809. 

     Okamžitě po v noci na 25.05.1809 uskutečněné opravě mostu byly připravovány další výpravy k jeho zničení. 25.05.1809 ve 24.00 hodin v noci odešel detachement na pravý břeh, aby několik naproti Floridsdorfu se nacházejících mlýnů přenechal proudu. Detachement pontonýrského npor. Strnada dorazil na pravý břeh a zmocnil se prvního mlýnu, u druhého však byl uvítán salvou a zároveň obklíčen. Mužstvo spěchalo zpátky na lodě, aby se zachránilo, npor. Strnad a 41 mužů ochrany však upadlo do zajetí. 

     Obnovená výprava provedená 27.05.1809 pod vedením hejtmana Friedricha sv. pána von Magdeburg měla lepší výsledek, protože most byl zase roztržen.

     Vyznamenání. Hejtmanu Friedrichu sv. pánovi von Magdeburg byl za jeho úspěšnou činnost při zničení nepřátelských mostů během dnů bitvy 21. a 22.05.1809 udělen rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie. Dále byly mužům zúčastnícím se jeho akcí uděleny následující odměny.   

     Z pontonýrského sboru desátníkům Schachingerovi a Kuglerovi, starším pontonýrům Girzhoferovi, Zeillerovi, Lobitzbergerovi a Mayerovi stříbrné medaile Za statečnost. Mužstvu 5. praporu vídeňských dobrovolníků (Wiener-Freiwilligen-Btl.) desátníku Schlotterbeckovi, vojínům Fastovi a Paulovi každému částka 50 zlatých. Lodníkům Hattelovi, Eckerovi, Brunnerovi, Pfannerovi, Gebhartovi, Igelhautovi, Gollaunerovi, Schazkolaovi, Girzhoferovi, Stroovi, Beillovi, Affnerovi, Neubauerovi a Kneischovi každému částka 20 zlatých.

     Události po bitvě u Aspern. Pion. oddíly byly v období bezprostředně po bitvě u Aspern všestranně využity. 6. pion. divizion zničil 23.05.1809 nepřítelem v Mühlau postavené předmostí a navršil několik opevnění naproti tomuto místu přechodu, současně vybudoval npor. Lang s ½ 1. pion. kompanie baterii pro 3 děla na druhé straně vesnice Aspern. Nepřítel znepokojoval tyto práce palbou děl z ostrova Lobau a při stavbě baterie byl 1 pionýr usmrcen dělovou koulí.

     V následujících dnech zesílil 1., 2., 3. a 6. pion. divizion polními opevněními čáru Aspern, Esslingen, Gross-Enzersdorf. Podél levého břehu ramene Stadler od Stadlau až k ústí bylo vybudováno 16 objektů, dílem baterií a dílem uzavřených redut, ostrov Flösserstatthaufen naproti Gross-Enzersdorfu byl obsazen a opevněn.

     5. pion. divizion opevňoval zároveň s těmito pracemi ostrov Schwarze-Lacken na řece Dunaji, 4. pion. divizion zřizoval na pravém břehu řeky Moravy od Marcheggu až na návrší před Ungarisch-Neudorf několik opevnění k ochraně přechodu.

     16.06.1809 byly 3. a 5. pion. divizion přiděleny FZM knížeti zu Reuss-Plauen, aby naproti Tullnu mezi Trübensee a Aigen provedly všechny přípravy pro přechod řeky Dunaje a pokud možno připravily mnoho materiálu pro vybudování předmostí na pravém břehu po zřízení přechodu. A proto bylo vyrobeno velké množství hatí, hradebních košů a překážkových prostředků, všechna podél levého břehu se táhnoucí ramena přemostěna a k místu přechodu zřízeny potřebné pochodové cesty.

     Zároveň se generalissimus arcivévoda Karel snažil pojistit si přechod řeky Dunaje u Pressburgu. 

     27.05.1809 tam byla vyslána brigáda GM Vinzenze sv. pána von Bianchi, aby tamní přechod kryla předmostím a existující přívoz pokud možno nahradila lodním mostem. Dosud u záložního sboru se nacházející pion. kompanie npor. Antona Wonjatschka ze 4. pion. divizionu byla přidělena brigádě k provedení těchto prací. Pion. kompanie dorazila 02.06.1809 do Pressburgu a postavila podle pokynů plk. Quosdanoviche ze GQMS s pomocí mužstva pěchoty v městském luhu předmostí sestávající ze 2 redut spojených předprsní, které byla předložena záseka. Kromě toho postaveny ještě 2 jařmové mosty přes Petržalské rameno řeky Dunaje.

     Pontonýrský mjr. Xivkovich dostal proto 05.06.1809 úkol vybudovat u Pressburgu prozatím druhý prám a mimo toho držet v pohotovosti co nejvíce lodí opatřených posádkami, aby byla zabezpečena komunikace s ostrovem Pötschen. V průběhu 06/1809 se podařilo mjr. Xivkovichovi sestavit kvalitní lodní most z 9 mostních článků, každý po 4 lodích, a 2 lodí přístavního můstku.  

     Protože mjr. Xivkovichovi mohlo být přiděleno jen málo pontonýrského mužstva, bylo jím přibráno 108 lodníků z Devína a Pressburgu. Tito lodníci poskytovali velmi dobré služby při obsluze přívozů i při stavbě lodního mostu a to dokonce i v nepřátelské palbě. 

     Generalissimus arcivévoda Karel měl v úmyslu začátkem 06/1809 podniknout ofenzivu a v návaznosti na to dostal GM sv. pán Schwäger von Hohenbruck 31.05.1809 rozkaz odejít do Marcheggu, aby učinil přípravy ke stavbě 2 pontonových mostů tamtéž. Stavba jednoho z nich byla také u hostince Femreis okamžitě zahájena a ještě 31.05.1809 byl most dokončen. Pion. kompanie hejtmana Gillera zřídila komunikace z hostince Femreis do Marcheggu a od konce mostu k Schönfelderhofu. Ohledně stavby druhého mostu následoval ještě 01.06.1809 opačný rozkaz.

     03.06.1809 napadli Francouzi velikou přesilou předmostí u Pressburgu, jehož obrany se velmi statečně zúčastnila pion. kompanie npor. Antona  Wonjatschka.

     Přípravy nepřítele na nový přechod řeky Dunaje. Po bitvě u Aspern zahájil nepřítel zřízení spojení dokonale bezpečného proti vysokému stavu vody i proti prostředkům ničení.

     Aby byly mosty chráněny před zničením zápalnými loděmi nebo jinými ničícími prostředky, bylo zřízeno 500 m proti proudu dvojité zapažení přes celou řeku Dunaj.

     Velikou pomoc pro tyto práce nalezli Francouzi ve většinou naplněných skladech pontonýrské loděnice v Klosterneuburgu, protože se nedostávalo času zásoby materiálu a nářadí dopravit do bezpečí a k jeho zničení zpočátku pravděpodobně chyběla pravá vůle.   

     Aby byly nepříteli tyto pomocné prostředky odejmuty, dostal velitel 5. arm. sboru FZM kníže zu Reuss-Plauen 04.06.1809 rozkaz loděnici v Klosterneuburgu zapálit střelbou. Budovy byly zasypány palbou 4 houfnic a zásobami materiálu naplněná nejzadnější velká stodola, stejně jako kolářské a kovářské dílny byly zapáleny.

     Bitva u Deutsch-Wagramu. 30.06.1809 zahájil nepřítel své operace tím, že se opět zmocnil Mühlau. 02.07.1809 se nepřátelský oddíl zmocnil Mühlhaufen (zvaného ostrov Alexander), protáhlého ostrova v rameni Stadler, který ležel před severním okrajem ostrova Lobau. 

     Z hlášení plk. Fallona ze GQMS z 02.07.1809 večer vyplývá, že v tomto okamžiku dorazila 1 pion. kompanie, aby vybudovala baterii pro 4 děla k postřelování ramene mezi Biberhaufenem a ostrovem Lobau. Dále, že k nařízenému budování opevnění na pravé straně vesnice Aspern na břehu Gschaid-Wasser bude nezbytně naléhavé poskytnutí druhé pion. kompanie. Z tohoto hlášení je jasné, že k 02.07.1809, dokonce i v silnějších úsecích obrany existovaly ještě značné mezery.

     Rakouská armáda změnila večer 03.07.1809 své postavení tak, že hlavní síly byly staženy za říčku Russbach na čáru Deutsch-Wagram – Markgraf-Neusiedl a obranná čára podél ramena Stadler zůstala obsazena pouze 6. arm. sborem a předvojem 4. arm. sboru. 

     Protože k zesílení postavení za říčkou Russbach nebyly ještě učiněny žádné přípravy, byly 1. a 2.  pion. divizion a dále 1. pion. kompanie 4. pion. divizionu ráno 04.07.1809 vyslány provést potřebné opevňovací práce. 

     Těmito malými silami mohly být práce vykonány pouze neúplně. 1. pion. kompanie 4. pion. divizionu opevnila hlásnou věž na návrší poblíže Markgraf-Neusiedl a zesílila obvod této vesnice střeleckými okopy a dělostřeleckými postaveními, těmito pracemi se tato kompanie zabývala ještě 05.07.1809 večer za nepřátelské palby.

     K 09.00 hodině ráno 05.07.1809 se nepřítel zmocnil městečka Gross-Enzersdorf a proti Mühlau zřízená většinou pouze otevřená opevnění byla tím z týlu ohrožena a musela být opuštěna.

     Protože 06.07.1809 nenastal očekávaný zásah G.d.C. arcivévody Johanna, který měl postupovat z Marcheggu k Ober-Siebenbrunnu, byl nařízen rakouské armádě ústup. 

     Z pion. oddílů byla během bitvy použita 1. pion. kompanie 4. pion. divizionu při obraně osady Markgraf-Neusiedl a utrpěla při tom ztrátu 20 mužů.

     2. pion. divizion byl rozdělen u svých mezi Deutsch-Wagramem a Baumersdorfem přes říčku Russbach postavených mostních lávek. Když při útoku 05.07.1809 večer dosáhli Francouzi přechodného úspěchu a mezi Deutsch-Wagramem a Baumersdorfem pronikli do rakouského postavení, padla veliká mostní lávka do rukou nepřítele. Kromě toho utrpěl 2. pion. divizion při této příležitosti ztrátu 27 mužů většinou zajatých.

     Ústup císařské armády a bitva u Znojma. 07.07.1809 pokračovaly hlavní síly armády v ústupu přes Korneuburg ke Znojmu a za řeku Dyji. 6. pion. divizion představující zadní voj 6. arm. sboru zatarasil bránu v Korneuburgu a upravil obvod města k obraně.

     1. a 5. pion. divizion zřizovaly až do 08.07.1809 boční spojení z Göllersdorfu k Schöngrabenu, aby velký trén armády, který její pochod velmi brzdil, se dostal rychleji za řeku Dyji. Ostatní pion. diviziony byly přiděleny do zadního voje a podle možností ničily mosty a cesty v zádech kolon. 

     Ještě 10.07.1809 došlo u Schöngrabenu a Znojma k prudkým bojům. Následující noci pracovaly pion. diviziony 5. a 6. arm. sboru na zesílení pozice u Znojma zatarasením mostů přes řeku Dyji a založením několika opevnění u Šaldorfu a Dobšic. Při krátkém čase, který byl k disposici, však tyto práce nezískaly žádnou zvláštní funkčnost.

     11.07.1809 byl generalissimus arcivévoda Karel, který zatím spojil svoje kolony, napaden nepřátelskou armádou. Při posledních útocích provedených okolo 17.00 hodiny odpoledne proniknul nepřátelský jezdecký oddíl až k Vídeňské bráně města Znojmo. Npor. Dobesch z 5. pion. divizionu, který zde byl se svým oddílem, rychle přispěchal s několika muži a přirazil závoru, čímž zamezil dalšímu vniknutí nepřátelských jezdců. Npor. Dobesch a ppor. Mandel byli při této příležitosti odraženými střelami lehce zraněni.  

     Události až do uzavření míru. Nastalého příměří bylo využito začátkem 08/1809ke zformování 10. a 11. arm. sboru. Na žádost velitele armády v Čechách a na Moravě G.d.C. arcivévody Ferdinanda Karla bylo povoleno zřízení 10. pion. divizionu, jehož kádr byl vzat ze 4. pion. divizionu. Tento pion. divizion byl přidělen k 10. arm. sboru a 11. arm. sboru byla přidělena 1 pionýrská kompanie 4. pion. divizionu. Zároveň byl velitel P.K. mjr. von Wetzelsberg 26.07.1809 povýšen na pplk.

     Podle hlášení GM sv. pána Schwäger von Hohenbruck bylo v Baji ve stavbě 29 pontonů, které mohly být připraveny k odchodu 15.08.1809. Rakouská armáda disponovala při obnovení operací trénem válečného mostu o 1.300 m mostní délky.

     Odchodem armády do Uher odešel tam také pontonový trén a dorazil v polovině 08/1809 do okolí Komárna. Pro přechod přes řeku Váh byl u Kolárova (Gutta) postaven válečný most s 25 pontony.

     Pevnost Komárno jako hlavní opěrný bod na řece Váh, stejně jako operací na řece Dunaji, jejíž veliká důležitost se prokázala již v roce 1805, měla být přetvořena v silné shromaždiště, postavení armády na řece Váh mělo být zesíleno opevněními a další přechod přes řeku Dunaj u Ostřihomi měl být pojištěn zřízením předmostí, dále bylo nařízeno doplnění pevnostních objektů v Olomouci. 

     Všechny tyto rozsáhlé práce prováděl většinou P.K. a jeho oddíly byly koncem 08/1809 rozděleny takto. 1. pion. divizion u Seredi na řece Váhu, 2. pion. divizion mezi Neszmély a Totis, 3. pion. divizion u Acse, 4. pion. divizion v Olomouci, 5. pion. divizion při zřízení předmostí u Ostřihomi, 6. pion. divizion u Hlohovce na řece Váh, 7. pion. divizion v Komárně, 8. a 9. pion. divizion u Nagy-Igmándu.

     10. pion. divizion byl zprvu pověřen obnovením téměř neschůdných silničních tahů z Litomyšle přes Vysoké Mýto do Chrudimi a z Litomyšle přes Chrást rovněž do Chrudimi a po dokončení těchto prací odpochodoval ke stavbě pevnosti do Olomouce.

     Z v Uhrách se nacházejících pion. oddílů byl použit detachement o 1 důstojníkovi (npor. Glass) a 32 mužích ve Vácu ke stavbě ubytoven a jeden další o 6 důstojnících a 80 mužích pod hejtmanem Wonjatschkem k budování silnice z Komárna do Nových Zámků.

     Pontonýrské oddíly pod velením plk. von Hüttersthal přemostily začátkem 09/1809 dvě ramena řeky Dunaje u Ostřihomi ke zřízení spojení na velký ostrov v řece Dunaj, na kterém byly založeny opevňovací práce. Most dostal jako podložky 51 pontonů.

     14.10.1809 byl podepsán mír ve Vídni.

     Celkové ztráty pionýrských a pontonýrských oddílů v polním tažení 1809 v Německu činily u pionýrů 3 důstojníky a 128 mužů mrtvých a zraněných, 1 důstojníka a 117 mužů zajatých, u pontonýřů  1 důstojníka a 41 mužů zajatých.

 

 

4. část - V letech 1816 až 1849

     Organizace z roku 1816. Kromě pozorovacího sboru, který podle mírové smlouvy měl ještě pět let zůstat ve Francii, se armáda vrátila začátkem roku 1816 do monarchie, aby byla převedena na mírový stav. Z P.K. zůstala u pozorovacího sboru ve Francii pion. kompanie hejtmana Kohla.

     Císařovo usnesení z 15. března 1816 k přechodu na mírový stav u P.K. stanovilo, že bude redukován na dva pion. prapory každý po čtyřech pion. kompaniích po 120 vojínech. Pion. kompanie ve Francii byla vedena jako nadpočetná. Zároveň bylo stanoveno, že P.K. bude používán k veřejným pracím. Podle tohoto císařova usnesení stanovilo nařízení HKR z 16. dubna 1816 budoucí početní poměry P.K. následujícím způsobem.

     Štáb tvořený štábním důstojníkem jako velitelem P.K., dvěma štábními důstojníky jako veliteli pion. praporů, lékařem P.K., účetním, adjutantem P.K., dvěma adjutanty pion. praporů, nadlékařem, osmi podlékaři, čtyřmi ubytovateli, třemi důstojnickými sluhy, pěti osobními sluhy, to je celkem 29 muži.

     Osm pion. kompanií s šesti hejtmany, dvěma kptpor., osmi npor., osmi ppor., 16 šikovateli, 40 kadety, 96 desátníky, 16 bubeníky, osmi důstojnickými sluhy, 160 tesaři, 960 vojíny a 16 osobními sluhy, to je celkem 1336 muži. Celkový mírový počet 1365 mužů.

     Válečný počet dva pion. prapory po šesti pion. kompaniích, jeden pion. prapor se čtyřmi pion. kompaniemi. Štáb vykazoval proti mírovému počtu pouze zvýšení o dva nadlékaře, osm podlékařů a čtyři  ubytovatele.

     16 pion. kompanií s 13 hejtmany, třemi kptpor., 16 npor., 32 ppor., 32 šikovateli, 80 kadety, 192 desátníky, 32 bubeníky, 16 důstojnickými sluhy, 320 tesaři, 2400 vojíny a 48 osobními sluhy, to je celkem 3184 muži.

     Depotní kompanie s hejtmanem, npor., ppor., dvěma šikovateli, pěti kadety, 12 desátníky, dvěma bubeníky, důstojnickým sluhou, 20 tesaři, 200 vojíny a dvěma osobními sluhy, to je celkem 247 muži.

     Takže celkový válečný počet P.K. činil 3474 mužů.

     Velitelem P.K. zůstal pplk. Romer, jako velitelé pion. praporů byli přiděleni pplk.  Wirker von Wackerfeld a mjr. Georg von Balz.

     Důstojníci připadající nad mírový počet zůstali jako nadpočetní v P.K., nadpočetné mužstvo  bylo propuštěno na dovolenou. 

     Inspekce zůstala jako dosud u GQMS a jeden plk. GQMS  (plk. Franz sv. pán von Welden) byl jmenován brigadýrem P.K. a ve své zprávě o stavu P.K. navrhoval definitivní zřízení vzdělávacího ústavu pro P.K. místo dosavadní prozatímní školy, určení trvalého depotního místa pro P.K., přijetí podrobných nařízení pro teoretickou výuku v zimě a pro praktická cvičení v létě a konečné stanovení přesných předpisů. Tyto návrhy podpořil šéf GQMS FML Johann sv. pán von Prochaska, který během celé doby výkonu funkce věnoval P.K. svoji maximální podporu.

     Práce na řádech. Už v dřívějších létech nařízenému vypracování přesných předpisů pro pion. službu vzešly potíže díky zvyklosti zformovat P.K. pouze na dobu války. Avšak přes veškeré potíže byl úsilím důstojníků a výběrem nákresů jednotlivců přiveden předpis do stavu, který v soudobých písemnostech je označován názvem „Příručka (Leitfaden) pionýrské služby“. 

     O rozsahu a obsahu této příručky nejsou žádné údaje. Je však pochopitelné, že s ohledem na překážky, které se jejímu vypracování stavěly do cesty, mohla být jen velmi nedokonalá.

     V míru proto bylo první starostí tyto nepostačující předpisy, v jejichž důsledku se vzdělávání P.K. zakládalo jen na znalostech a zkušenostech jednotlivých osob, nahradit srozumitelným řádem. K tomu byla v průběhu roku 1817 GQMS zkoncipována osnova pro nový pion. řád a předána velitelství P.K. k vypracování. Velitelstvím P.K. byl jmenován hlavním redaktorem díla mjr. von Balz, který jednotlivé práce předával hejtmanu Antonu Wonjatschkovi. Návrh byl předán ke konečné redakci mjr. Hauerovi ze GQMS, kterému byli přiděleni jako spolupracovníci ppor. Prokesch a ppor. Salis z P.K.

     Řád se členil do pěti hlavních částí následujícího obsahu. 1. Pěchotní služba a cvičební řád. 2. Základní předměty, rýsování, nivelování, rekognoskování, zaměřování, plavání a plavby v rozsahu, jaký pion. služba vyžadovala. 3. Učinění použitelnými různých stezek pro pěší, vozových cest a silnic, kontrola mostních lávek a mostů a v případě nutnosti jejich oprava, zakládání nových stezek pro pěší, vozových cest  a silnic, zakládání nových mostních lávek a mostů. 4. Polní opevňování, zemní a haťové práce, jiné překážky a zdržení pro nepřítele v jeho postupu jako zaplavení, blockhausy, záseky, ničení mostů a silnic, překážkové prostředky. 5. Ostatní služební úkoly zahrnující táborové stavby jako studny, mosty, ubytovny, polní nemocnice, polní pekařské pece, signální ohně, pece na koule, ochranu mostů před zničením, blokování lodní plavby, průjezdy u lodních mostů, opravu plavidel, výrobu a používání útočných žebříků, výrobu nářadí, beranidel atd., znalost materiálu, chování při požárech.  

     Pro stavbu mostních lávek existoval zvláštní předpis. Obsah řádu byl velmi nedostatečný. Látka byla pojednána pouze povrchně a naprosto empiricky, chyběly téměř všechny konstrukční podrobnosti a dokonce i nejnutnější propočty konstrukce i potřeby materiálu a sil. 

     Nedostatečnost těchto předpisů vyšla také velmi brzy najevo. Aby byla učiněna náprava, pokoušelo se několik hejtmanů a profesorů školy P.K. tyto předpisy vylepšit tím, že zkoncipovali nové zpracování zprvu pro svoji vlastní potřebu. Proto lze oprávněně říci, že poměry výuky a vzdělávání v P.K. nedoznaly tímto řádem žádnou změnu k lepšímu. Jen několik málo let po jeho zavedení začala být všeobecně citelná potřeba zdokonalení a to už nebyl základem vzdělávání v praktické službě řád v jeho původním znění, nýbrž zmíněná přepracování jednotlivci.

     Začátkem ledna1826 sepsal také GQMS návrh nového pionýrského řádu a vydal rozkaz svěřit vypracování jednotlivých částí vhodným důstojníkům P.K. Při této práci byli využiti hejtman Gerstorf pro výcvikový řád se zbraněmi, hejtman Anton Wonjatschek pro výcvikový řád v pion. oboru, hejtman Felsch a hejtman Glass vo Felsenstein pro služební řád, hejtman Swietezky von Czerntisch pro užití polních opevnění a přechodů řek a hejtman Kipferling pro stavbu silnic. Při vypracování byla základem cvičení cvičné kompanie. Hejtman Kempen přidělený GQMS měl zajistit pod vedením plk. Gepperta ze GQMS konečnou redakci řádu a k tomu mu byli přiděleni ppor. Birago a ppor. Alemann z P.K.

     Řád se dělil na tři hlavní oddíly a to výcvikový a cvičební řád se zbraněmi, pionýrský služební řád a pionýrský výcvikový řád. První část byla sepsána analogicky řádu pro pěchotu, avšak zjednodušeně, zejména byla redukována cvičení větších těles na pro pionýry nezbytnou nutnost.  

     Pionýrský služební řád.

     1. Průzkum a oprava silnic a cest, budování nových silnic, zneschůdnění silnic a cest. 2. Přechody přes vodní toky, všeobecný průzkum, zřizování různých přechodů a mostů, ničení přechodů. 3. Polní opevňování. 4. Úkoly v postaveních, táborech a stálých ubytováních. 5. Úkoly pionýrů při pochodu na čele a na zádi kolon. 6. Počínání pionýrů v boji u útočných kolon, ničení a použití nepřátelských opevnění. 7. Počínání při obléhání. 8. Předpisy pro výrobu mostních lávek.

     Pionýrský výcvikový řád.

     1. Předběžné znalosti geometrie. 2. Vytyčování a profilování, zemní práce, výroba a použití obkladového materiálu, plavání, plavby, kotvení lodí, vázání a utahování roubíkem, zablokování a odblokování kol u vozů mostních lávek. 3. Znalost a opracování dřeva, tesařské práce, zednické práce, kolářské, kovářské a provaznické práce, konstrukce mostních lávek.

     Je příznačné pro tehdejší poměry, že tato práce tak závažná pro P.K. a tak potřebná pro rozšíření znalostí pion. služby také v širokých kruzích armády, přesto nebyla dána do tisku a šířila se  pouze rukopisně a tak řád v rozsahu téměř 84 tiskařských archů nepočítaje kresby musel každý jednotlivec, aby dostal jemu nepostradatelný předpis, celý opsat.

     Rychlý pokrok technických znalostí v následujícím období vyžadoval zakrátko také toto druhé vypracování vylepšit, přesto ale byl řád z roku 1827 velmi užitečnou pomůckou pro vzdělávání P.K.

     Změny mostních lávek v 1817. U rakouského materiálu mostních lávek od jeho zavedení ve válkách s Pruskem zůstal stále zachován systém jednoduchého trámového mostu s málo změnami.

     Zavedením koz u velikých mostních lávek v roce 1806 byl zajisté vykonán krok kupředu. Celá konstrukce však zůstala těžkopádná a nešikovná. S takovým materiálem musel P.K. v četných polních taženích uplynulého období vystačit. Jak lze z historie těchto polních tažení vypozorovat, byl použit jen zřídka a příliš nevyhovoval svému účelu jako pomocný prostředek taktického pohybu.   

     Suché překážky o šířce až do 7 m, pro jejichž přemostění běžný materiál postačoval, byly zpravidla vojskem s malou výpomocí zdolány mnohem rychleji než s užitím mostní lávky. 

     Byl-li však překážkou mokrý příkop, i když o zanedbatelné hloubce, tak bylo přemostění obtížné, při větší hloubce zcela nemožné, stejně tak jako malý nárůst šířky při nedostatku krycího materiálu a těžkopádné konstrukci koz způsoboval velké potíže. Kvůli tak malému užitku však musely být s sebou vezeny dvouspřežní až šestispřežní těžké a kvůli svému značnému rozvoru neohrabané vozy. 

     V polním tažení 1814 u armády v Itálii přidělený pionýrský štábní důstojník pplk. Wirker von Wackerfeld doporučil 19. října toho roku prodat u armády se nacházející mostní lávky a jejich vozy, poněvadž materiál přes všechny opravy není schopen vydržet další polní tažení a vyjádřil názor, že vyřazením tohoto materiálu se pohyb armády jen ulehčí.  

     S pplk. Wirker von Wackerfeld tehdy navrženou mostní lávkou lehčí konstrukce byly na rozkaz FM Heinricha hraběte Bellegarde prováděny zkoušky, které však nevedly k žádnému cíli.

     Další pokusy o vylepšení mostních lávek začaly teprve po nástupu mírových poměrů. V roce 1816 utvořila HKR na žádost GQMS komisi, která měla taková zlepšení navrhnout a vyzkoušet.

     Pro členy komise měly být v první řadě směrodatné četné zkušenosti uplynulých polních tažení, kdy se jako nejpodstatnější vada systému téměř ve všech rozhodujících případech jevil nedostatek plavidel. Varovným příkladem byl v této souvislosti zejména případ Lesmontu 3. února 1814, jelikož zde nedostatkem plavidel ve vybavení mostních lávek byla způsobena závažná újma pro operace.  

     Přesto nejevila v roce 1817 zavedená konstrukce mostních lávek po této stránce žádnou nápravu a  spokojila se pouze s odlehčením materiálu a několika zlepšeními ve stavbě vozů a v naložení. Váha mostních součástí činila celkem 1783 kg.

     Proti konstrukci mostních lávek roku 1806 vykazovala konstrukce z roku 1817 následující změny. 

Základové trámy a zápory byly zkráceny na 7,90 m a dán jim jednotný tvar, čímž bylo možno zápory využít také k prodloužení mostovky a mohly být zabudovány dvě pole. V tom případě však chybělo množství fošen a částečně upevnění mostovky, kterého se při standardní vestavbě dosahovalo pomocí zápor. Fošny byly zkráceny o 0,31 m.

     U mostních koz byl ponechán pouze jeden druh noh a třetí vzpěra v podélném směru kozy byla vynechána. Také byla příčná lať nahrazena železnými sponami. Mostní vozy byly přizpůsobeny menší délce materiálu, rozvora prodloužena přes záď vozu ven a na konci opatřena silným hákem, aby na úzkých cestách, kde nebude možné otočení vozu, mohli být koně zapřaženi dozadu.   

     Bylo nutno nových deset let zkušeností a mnohého úsilí, aby odpor proti nesporným zlepšením byl překonán a dosavadní nedokonalý systém odstraněn. Zavedením mostní lávky z roku 1817 byla dosavadní podoba malé nebo poloviční mostní lávky zcela zrušena.  

     Ostatní změny a události v P.K. v období 1816-1821. V důsledku císařova rozhodnutí obdržely oba pion. prapory brzy po přijetí mírové organizace nařízení odejít do Vídně k přestavbě pevnostních objektů kolem vnitřního města. 1. pion. prapor tam odpochodoval 19. července 1816 a 2. pion. prapor 21. července 1816. Zároveň byl do Vídně přeložen štáb P.K. U této činnosti zůstal P.K. po dlouhou řadu let. Pokud se týká výcviku P.K. v ostatních odvětvích jeho služby, tak teprve v roce 1825 byla vydána první nařízení, aby se jeho větší část věnovala výhradně vlastnímu výcviku. Pro příslušníky P.K., kteří skýtali naději na vyšší vzdělání, byla u štábu P.K. ve Vídni zřízena základní (Elementar) škola, ze které vynikající jednotlivci časem přestoupili do školy P.K.

     Protože zkušenosti posledních polních tažení vedly k přesvědčení, že v praktické pion. službě je přinejmenším pro část mužstva nepostradatelná znalost plavby a nezbytných pontonýrských prací u stavby mostů, bylo od roku 1817 několik důstojníků a 50 poddůstojníků a vojínů přiděleno každoročně praktickým cvičením pontonýrů.  

     Koncem října 1818 se vrátila zpět z Francie jako nadpočetná vedená 9. pion. kompanie a byla po svém příchodu ke štábu P.K. rozpuštěna.

     30. listopadu 1819 byl velitel P.K. pplk. Franz Romer povýšen na plk.