C. k. vozatajstvo v letech 1771-1816: 1. část – vývoj do roku 1792
Zdeněk Holub
Naposledy upraveno: 07.06.2023
Úvod
Tato práce vychází z překladu díla „Geschichte der k. u. k. Train-Truppe“ (Historie c. a k. jednotek trénu), jež je kronikou důležitých událostí a dispozic o jeho vývoji, kterou podle úředních pramenů sestavil a zpracoval rytm. Franz Breitwieser, a bylo vydáno roku 1904 ve Vídni. Vzhledem k zaměření čtenářů webu primaplana jsem vybral z díla podstatně redukovaný úsek týkající se napoleonských válek až do roku 1816 s tím, že pro pochopení souvislostí je nutno začít už v roce 1771, kdy vlastně vozatajský sbor vznikl. Bohužel autor původního díla je pojal v podstatě pouze jako „střípky“ z historie vozatajského sboru a já s ohledem na rozsah, jsem z nich vybral ty nejdůležitější a nekontroverzní, neboť autor mnohdy uvádí rozporné či neúplné údaje, a ty jsem se snažil dát do pokud možno konzistentní podoby. Doufám, že moje práce přiblíží čtenáři v odborné literatuře velmi zanedbávaný druh vojska, který však měl na vedení válečných operací velmi podstatný vliv, protože při tehdejší neexistenci železnice a motorových vozidel byl zásadním logistickým nástrojem.
V textu použité zkratky:
voj. vojín (Gemeine)
svob. svobodník (Gefreite)
des. desátník (Korporal)
stržm. strážmistr (Wachtmeister)
ppor. podporučík (Unterlieutnant)
npor. nadporučík (Oberlieutnant)
hejtman, též setník (Hauptmann)
rytm. rytmistr (Rittmeister)
mjr. major (Major)
pplk. podplukovník (Oberstlieutnant)
plk. plukovník (Oberst)
GM generálmajor (Generalmajor)
FML polní podmaršálek (Feldmarschalllieutnant)
G.d.C. generál jízdy (General der Kavallerie)
FZM polní zbrojmistr (Feldzeugmeister)
FM polní maršál (Feldmarschall)
1771. Zřízení vojenského proviantního vozatajstva
Vozatajstvo bylo až do roku 1771 vždy zformováno pouze v době války a při přechodu na mírové poměry opět rozpuštěno. Jako přepravní prostředky sloužili soumaři a v zemi obvyklé povozy. Jen trén lodních mostů a pontonů měl vlastní povozy, ale odkázané většinou na pronajaté zápřeže, jen zřídka na erární.
Dělostřelectvo mělo od nejstarších dob až do roku 1771 svoje vlastní potahy, které byly považovány za součást dělostřelectva. Transportní vozatajstvo sestávalo z pronajatých vozů rozdělených do „správcovství“ (Verwalterschften). Jedno správcovství sestávalo obvykle z 200 čtyřspřežních vozů a 400 pacholků (Knechten). U pluků existovaly vlastní proviantní zápřeže (Proviantbespannung).
Přesvědčení, že při vypuknutí války dodání k zajištění proviantu armádě potřebných přepravních prostředků je stále spojeno s různými překážkami a zdrženími a vojenské proviantní vozatajstvo svému určení jen pak úplně může odpovídat, když už v době míru pro vycvičené poddůstojníky a mužstvo, stejně jako pro potřebnou zásobu povozů (Fuhrwerken), tažných postrojů (Zuggeschirren) apod. jsou přijata opatření, pohnulo císařovnu Marii Terezii svým vydaným rozhodnutím 11. září 1771 na základě návrhu Dvorní válečné rady ze 4. dubna a 26. srpna téhož roku schválila zřízení vojenského proviantního vozatajstva (Militärverpflegsfuhrwesens) a hejtmana Friedricha Ludwiga von Kraus z 21. pěšího pluku FM Karl Herzog d´Aremberg povýšila na mjr. a jmenovala jej velitelem tohoto vozatajstva. Tento také vykonával službu u ředitelství vojenského proviantního vozatajstva vojenského hlavního proviantního úřadu (Militär-Hauptgverpflegsamtes), v jehož čele byl plk. Karl Friedrich von Schröder.
Veliteli byly pro toto vojenské vozatajstvo prozatím vydány „Body chování“ (Verhaltungspunkte) podle pěchotních a jezdeckých předpisů.
Rok 1771 byl okamžikem, kdy se vozatajstvo stalo novým a už trvalým druhem vojska stejně jako pěchota, jezdectvo a dělostřelectvo.
Dotace koňmi byla provedena v Horních Rakousích nakoupenými dělostřeleckými koňmi, 300 koňmi vyřazenými od jezdectva a 230 koňmi vyřazenými z dvorních stájí. Koňské potahy, které dosud tvořily integrální součást dělostřelectva, byly připojeny k vojenskému proviantnímu vozatajstvu. Od nich bylo převzato 23 des., pět svob. a 50 voj. K vozatajstvu byli po přezkoušení přijati poddůstojníci a strážmistři z dřívějších válek a pacholci získáni odvodem.
Při prvním zřízení zahrnoval sbor pouze dvě kompanie, každá se třemi diviziony (četami), což celkem činilo 963 mužů, 1.708 koní a 416 povozů s jedním mjr. jako velitelem, který byl podřízen vojenskému hlavnímu proviantnímu úřadu ve Vídni a později generálnímu proviantnímu inspektoru (Generalverpflegsinspekteur). Obě zřízené vozatajské kompanie odpochodovaly do Banátu.
Početní stav sboru byl stanoven následovně. Jeden mjr. jako velitel sboru, dva hejtmani (rytm.) jako velitelé kompanií, dva npor. a čtyři ppor. jako velitelé divizionů, jeden účetní, tři adjutanti, osm stržm., deset zásobovatelů tj. účetních poddůstojníků (Fourier), tři felčaři, jeden profous, 64 des., 120 svob., deset bubeníků, dva zvěrolékaři, dva kovářští mistři, 32 kovářských tovaryšů, 16 kolářských tovaryšů, deset sedlářských tovaryšů, 672 voj. (416 povojních jezdců /Stangenreiter/, 208 pomocníků, 48 záložníků), 1656 tažných koní, 32 záložních tažných koní, 20 jezdeckých koní, 400 přepravních vozů, osm vozů na potřeby, osm vozů s kovárnami.
Z náležitostí bylo vozatajskému sboru měsíčně vyměřeno pro mjr. 104 zlatých a 59 krejcarů, pro hejtmana/rytm. 84 zlatých a 20 krejcarů, pro npor. 42 zlatých, pro ppor. 36 zlatých, pro účetního 66 zlatých a 40 krejcarů, pro adjutanta 19 zlatých, pro štábního felčara a zvěrolékaře (Rossarzt) 16 zlatých, pro zásobovatele, felčara a podchirurga 15 zlatých, pro profouse 8 zlatých, pro kovářského mistra 16 zlatých, pro kovářského a kolářského tovaryše 11 zlatých gáže, zatímco na denním žoldu obdržel stržm. 30 krejcarů, des. 16 krejcarů, svob. 12 krejcarů a voj. 8 krejcarů.
Kromě toho náleželo denně mjr. deset pícních porcí (Hafer- und Heuportionen) složených z ovsa a sena, hejtmanovi/rytm. 6 pícních porcí, npor. a ppor. čtyři pícní porce.
„Body chování“, které platily jako oficiální předpis a obsahovaly následující ustanovení: osobní předpisy pro personál trénu a pro veškerou jeho službu, a sice předpisy pro vozové pacholky (Fuhrknecht), tj. voj., svob., des., stržm., adjutanty, ppor., npor. a rytm., dále ustanovení o jízdě, počet důstojníků, mužstva, koní a povozů, formulaci přísahy pro mužstvo, výstroj a zvláštní ustanovení.
Každý vůz byl čtyřspřežní a byl řízen ze sedla jedním vozovým pacholkem zvaným povojní jezdec (Stangenreiter), který řídil přední koně pomocí křížových opratí a povojní koně prostřednictvím sedlových a pomocných otěží. Povojní jezdec měl kvůli předním koním dlouhou šňůru u svého biče. Pro každé dva vozy byl přidělen jeden záložní vozový pacholek jako pomocník. Při rozjíždění nesměl povojní jezdec ani švihat bičem ani pohybovat nohama sem a tam, nýbrž musel bič držet do výšky, s otěžemi v sevřené dlani krátce trhnout a na koně svižně a krátce zvolat „vijé“ při přímé jízdě, „hot“ při jízdě vpravo a „čehý“ při jízdě vlevo.
Přítomné ženy pochodovaly pěšky pohromadě u svých divizionů. Stravu obstarávali svobodníci, pacholci jim na ni dávali peníze. Každý kůň dostal denně cca 15 litrů ovsa.
Pontonýrský vozataj čili vozový pacholek (Fuhrknecht / Trainsoldat)
v letech 1771-1798 podle Rudolfa von Ottenfelda.
Výstroj prostého pacholka tvořil kašket (Helmkappe), furážní čepice, těžký vlněný plášť (roquelor), plášť do deště, kabátec, vesta s rukávy, soukenné kalhoty, holínky bez ostruh, soukenný kabát, cvilichový jezdecký vak. K tomu pro svobodníky šavle jako pro mušketýry a puška, pro des. granátnická šavle s vlněným portepé, kašket lemovaný stříbrnou poloviční portou, puška, pro stržm. uniforma z jemného sukna, kašket lemovaný stříbrnou celou portou, švališérské holínky s ostruhami, jezdecký palaš, rukavice. Spodní prádlo mužstva mělo barvu vlčí šedi.
Když poddůstojníci používali jezdecké koně např. při ubytovatelské službě, obdrželi místo pušky pistoli a jejich pušky byly přiděleny mužstvu.
Pro důstojníky byl předepsán bílý kabátec se žlutým límcem a bílými manžetami, žlutá vesta, bílé knoflíky.
Na štítku kašketu vozových pacholků bylo následující rozlišení: u plukovních proviantních pacholků počáteční písmena jména pluku, u pontonýrských vozových pacholků kotva, u dělových pacholků dělová hlaveň, u vojenského proviantního vozatajstva písmeno „V“ (jako „Verpflegs“).
Koně trénu musely být ve stáří mezi pěti až devíti léty, polovina musela být vysoká nejméně 158 cm, ostatní 168,5 cm.
Dne 1. května 1772 bylo vojenské proviantní vozatajstvo zvětšeno ze dvou na čtyři kompanie s počtem 1.535 mužů, 2.156 koní a 600 tažných volů.
Mužstvo k tomu bylo vybíráno z najímacích okresů pluků a to venkované, kteří museli koně dobře zvládat.
Štáb vozatajského sboru (pplk. Friedrich Ludwig von Kraus) a jeden divizion byly ubytovány v Szegedinu. Z činnosti sboru lez uvést , že např. 23. března dorazil 1. divizion 2. kompanie (1./2. divizion) naložený obilím do Szegedinu, 24. března odvezl 3./1. divizion toto obilí do Budy (dnes Budapešť); 20. března jel 2./1. divizion s obilím z Futaku do Pesti (dnes Budapešť).
V tomto stavu a celkových počtech zůstalo vojenské proviantní vozatajstvo do konce roku 1773. V únoru 1774 odtáhlo z Haliče do Německa a tam bylo rozpuštěno. Tato redukce skončila teprve koncem září 1775.
Tažní voli byli přenechání nejvíce nabízejícím a ponecháno pouze 148 koní s 60 voj. s nezbytnými hodnostmi (celkem 89 mužů) jako základ pro v míru zachované vozatajstvo. Klisny uznané ze schopné chovu byly předány do hřebčína Mezöhegyes v Banátu, ale zbytek byl prodán v dražbě.
Všichni do této redukce spadající štábní a nižší důstojníci se vrátili do svých původních pluků, poněvadž byli jenom dočasně přijati, přešli do nového vozatajstva a někteří také do proviantnictva.
Od té doby také existují vozatajské depoty (Fuhrwesensdepositorien), jejichž úkolem byla úschova zásob povozů, tažných postrojů a potřeb, stejně jako výroba těchto předmětů.
Plánek vozatajského „velkého“ depotu u Týna nad Vltavou;
podrobněji viz Vozatajské skladiště (depot) u Týna nad Vltavou 1778-1866
1776
Vojenský vozatajský sbor (Militärfuhrwesenskorps) byl zřízen vlastnoručním listem císaře Josefa II. ze 4. dubna 1776. Dne 23. října 1776 byl císařem Josefem II. schválen psaný „Předpis pro vojenské vozatajstvo“ („Regulament für das Militär-Fuhrwesen“). Ten obsahoval počet, náležitosti a chování pro každou hodnost ve válce i v míru a pojednával dále o cvičeních, dělostřeleckých zápřežích, volských zápřežích a účtování.
Počáteční mírový stav tvořený štábem sboru a čtyřmi kompaniemi byl 1. listopadu 1776 stanoven na 821 mužů a 448 koní.
Štáb vozatajského sboru sestával z jednoho pplk., jednoho mjr., jednoho účetního, jednoho adjutanta, jednoho zapisovatele postrojů a dva zásobovatelů; pro každou kompanii se třemi diviziony byl předepsán jeden npor., dva ppor., jeden adjutant, tři strážmistři, jeden zásobovatel, 12 des., 25 svobodníků, dva bubeníci, šest nadpacholků (Oberknechte), 50 trvale vyplácených pacholků (beständig besoldete Knechte), 100 pacholků na dovolené (beurlaubte Knechte), 112 tažných koní. Kromě toho byl ještě předepsán pro celý vojenský vozatajský sbor jeden kovářský mistr a jeden kolářský mistr.
Vozatajští důstojníci byli v ohledu přepravy podřízeni proviantním úřadům, a pokud se týká vnitřního hospodaření, tak velitelství vozatajského sboru.
V létě tohoto roku se konala v táboře u Münchendorfu v Dolních Rakousích a u Prahy veliká cvičení v jízdě s nastoupivšími dovolenci vozatajského mužstva, načež velitelství vojenského vozatajského sboru o tom podalo zevrubné hlášení Dvorní válečné radě.
V Čechách a v Haliči byly v zimě vozatajskými diviziony k přepravě naturálií a dřeva poskytnuty sáně.
Mírový stav vozatajského sboru z roku 1776 zůstal až do doby krátce před vypuknutím války o bavorské dědictví v roce 1778.
1778
V únoru 1778 byly z už existujících čtyř vozatajských kompanií dislokovány dvě v Haliči, jedna v Praze a jedna ve Vídni. Tehdy bylo zřízeno ještě 27 vozatajských kompanií a to šest v Praze, pět v Českých Budějovicích, čtyři v Hainburgu, čtyři v Enzersdorfu, čtyři v Korneuburgu a čtyři v Uherském Hradišti. Shromaždiště byla ve Vídni, Laxenburgu a Tullnu. Celkový počet všech 31 vozatajských kompanií činil 5.068 mužů a 9.002 koní.
Proviantní vozatajstvo sestávalo z 16 kompanií s 2.450 čtyřspřežními vozy, dělostřelecké vozatajstvo z 15 kompanií. Později bylo zřízeno ještě 11 kompanií pro proviantní vozatajstvo a jedna kompanie pro zápřeže pontonů.
Vozatajské kompanie byly označovány jmény jejich velitelů; tak se např. kompanie rytm. Rohra nazývala „Compagnie Rohr“.
Důstojníci, poddůstojníci a svobodníci byli přeloženi od jezdeckých a pěších pluků, bylo povoláno 400 pacholků na dovolené a další potřební povoláni z Dolních Rakous, Čech, Moravy a Haliče.
Ze štábních důstojníků byl systemizován jeden plk., jeden pplk. a jeden mjr.
K celému vozatajstvu bylo přiděleno 67 štábních a nižších důstojníků, z toho 55 od pluků a sborů a 12 z počtu penzionovaných.
Z koní postavily Čechy, Morava, Horní a Dolní Rakousy 14.238 kusů. Při odvádění konskripčních koní byli v první řadě odváděni koně farářů, klášterů, úředníků, mlynářů, hostinských a dalších, avšak nikoli přímo z polního hospodářství. Koně byli většinou nakupováni, od jezdectva přišli vyřazení koně.
Při nákupu bylo placeno za koně 68 zlatých, za jezdecký postroj 21 zlatých a 50 krejcarů, za čtyřspřežní vůz se soupravou postroje 84 zlatých a 15 krejcarů.
Vojenský vozatajský sbor postavil na začátku polního tažení do pole 145 divizionů s 15.984 muži, 23.363 koňmi (863 jezdeckými a 22.500 tažnými) a 5.625 čtyřspřežními vozy. K přepravě polních potřeb (Feldrequisiten) bylo pronajato 3.434 mul s 53 vedoucími („capo“, mn. č.: „capi“), 55 podvedoucími (sottocapi) a 831 pacholky.
Do konce války vzrostl početní stav vozatajstva na celkem 27.554 mužů a 50.465 koní. Z těchto koní bylo po válce 33.415 darováno poddaným a 4.237 během války pošlo.
Do Čech bylo v červnu 1778 přiděleno devět dělostřeleckých a 12 vozatajských kompanií s počtem dvou štábních důstojníků, 78 nižších důstojníků, 21 adjutantů, 271 poddůstojníků (stržm. a des.), 6256 svobodníků, nadpacholků a voj., 22 bubeníků, to je celkem 6.650 mužů a 13251 koní.
Na Moravě se nacházelo šest dělostřeleckých a čtyři vozatajské kompanie s jedním štábním důstojníkem, 35 nižšími důstojníky, osmi adjutanty, 125 poddůstojníky (stržm. a des.), 3486 svobodníky, nadpacholky a voj., 10 bubeníky, to je celkem 3.665 muži a 5.792 koňmi.
Pro proviantní vozatajstvo bylo dáno 2.450 čtyřspřežních vozů (vierspännige Wagen), 72 železných pekařských pecí (Backöfen), 72 k nim příslušejících vozů na potřeby (Requisitenwagen), 49 jiných vozů na potřeby a 49 kováren, to je celkem 4.447 pacholků a 11.562 koní včetně záložních pacholků, záložních koní a jezdeckých koní.
Tyto vozy byly určeny pro armádu, která vyžadovala denně 200.000 chlebových porcí a 80.000 pícních porcí - kromě chleba a ovsa na dva dny, který mohlo nést mužstvo pěchoty a jezdectva, dále kromě plukovních proviantních vozů, které vezly chléb na čtyři dny a oves na šest dnů.
K zápřeži 18 mostních lávek (Laufbrücken) bylo potřebných 36 pacholků a 108 koní.
Pro všechny pluky a sbory bylo 954 proviantních vozů, 1.534 pacholků a 4.012 koní; z toho bylo u pluků už k dispozici 679 vozů bez zápřeže. Každý pluk měl dvouspřežní kovárnu a kromě toho jednospřežní dvoukolovou zkušební kovárnu (Probeschmiede).
Způsob výkonu služby vozatajských kompanií u armády a jejich odesílání z jedné země do druhé určoval velitel vozatajského sboru vždy na rozkaz proviantního inspektora.
Bylo dovoleno každé kompanii brát s sebou tři až čtyři ženy vojáků. Všechny ženy důstojníků a ostatní ženy vojáků zůstávaly v ubytovacích prostorech.
K přepravě stanů bylo vzato 2.800 mul.
Počet v Čechách zřízených dvanácti kompanií vojenského vozatajstva byl 7. dubna 1778 12 rytm., 12 npor., 24 ppor., 12 adjutantů, 36 stržm., 36 zásobovatelů, 12 felčarů, 36 kovářských mistrů, 108 kovářských tovaryšů, 72 kolářských tovaryšů, 48 sedlářských tovaryšů, 288 des., 540 svobodníků, 48 bubeníků, 52 nadpacholků a 2952 voj., 7.488 tažných koní, 144 záložních koní, 84 jezdeckých koní, 17 polních kováren, 533 žebřinových vozů (Leiterwagen) a 153 krytých vozů (Deckelwagen).
15 vozatajských kompanií sloužilo k zápřeži dělostřelectva v Čechách, na Moravě, v Haliči, v Uhrách a v Sedmihradsku a bylo složeno z 1.178 dvouspřežních vozů s 2.356 koňmi, 106 trojspřežních vozů s 318 koňmi, 784 čtyřspřežních vozů s 3.136 koňmi a 100 šestispřežních vozů s 600 koňmi, 292 koní s postroji, 573 koní bez postrojů, 238 jezdeckých koní a koní pro nošení nákladu (Packpferde = nákladní koně; obecněji lze o nich hovořit jako o soumarech, takto však mohli být označováni nákladní osli, mezci či muly) a 32 koní k osmi čtyřspřežním zásobovacím vozům, to je celkem 2.168 vozů a 7.545 koní.
K proviantnímu vozatajstvu byly přiděleny přepravní, kryté a košatinové vozy (proviantní, kovářské, lékárenské a na léčiva), pronajaté vozy, zápřež polních pekáren, železné pekařské pece, 12 mostních lávek, 80 plechových pontonů, 100 dřevěných pontonů, plátěné pontony s potřebnými vozy na potřeby a kovárnami.
Ubytováno bylo záložní dělostřelectvo v Praze a okolí, vozatajstvo a polní pekárny v Pardubicích, proviantní vozatajstvo v Chrudimi, Čáslavi, Kutné Hoře, Kolíně, Českém Brodu, Nymburku a Brandýse n. Labem, mostní lávky v Kolíně.
Vozatajské mužstvo dostávalo denně pět krejcarů žoldu a dva krejcary na chléb.
Plk. Friedrich Ludwig von Kraus a plk. Benedikt sv. pán von Egg měli zformovat v Laxenburgu dvě vozatajské kompanie pro Uhry.
Pplk. Legisfeld ze 14. pěšího pluku FML Josef sv. pán von Tillier byl přidělen proviantnímu inspektorovi Karlu Friedrichu von Schröder k výpomoci v jeho povinnostech.
Karl Friedrich von Schröder se staral o proviant veškerého vojska a koní, o vozatajské koně, dělostřelecké a vozatajské nářadí, dále o seno, oves, slámu, mouku a jejich přepravu.
13. ledna 1778 byly vydány FZM Franzem Ulrichem hrabětem Kinským pro trén vlastní „Body o chování“, ve kterých bylo nařízeno následující.
„Zbytečné tlachání jen oslabuje kázeň mužů. Sedláci s přípřežemi se nacházejí pod dohledem velitele nebo des.; přípřež především dělostřelectva je potřebné střežit. Zavazadla musí na shromaždišti být řádně rozmístěna podle pořadí, a sice pokladna a proviantní vozy, stany, pak zavazadla plukovního štábu a hned nato zavazadla kompanií. Shromaždiště musí vždy být určeno při příchodu na stanoviště.
Pro pořádek během pochodu musí velitel vozy dobře sestavit a rozhodně nedovolit, aby přípřežní vozy s vojenskými si vzájemně ujely. Sloužící u zavazadel musí vždy respektovat rozkazy velitele. Pokud si nemohou zvyknout na vojenský pořádek, mohou si hledat obživu jinde. Když se vůz rozbije, bubnuje bubeník odpočinek, potom nesmí ostatní vozy dále jet, nýbrž všichni sedláci s přípřežemi musí přijít na místo pomoci a nebude-li vůz hned řádně opraven nebo z nejbližší vesnice obstarána pomoc, musí všechno co na něm je, být rozděleno na ostatní vozy a nikdo se nesmí zdráhat začít u svého. Právě tím bude průvod zavazadel tím méně zdržován. Je nutno dát pozor, aby se sedláci s přípřežemi nerozutekli a třikrát denně je kontrolovat, zda své koně řádně krmí. Nejmenší nekázeň bude trestána 60 ranami holí.“
Pro důstojníky, kteří velí zavazadlovému trénu, byla 1. dubna vydána zvláštní „Instrukce pro nadporučíka takto k zavazadlům odveleného“ (Instruction fü den Oberlieutnant, so bei der Bagage commandirt ist). „On má všechno, co se nachází u zavazadel, pod svým velením a když podřízení neposlouchají, nemá se zdržovat příliš rozkazy, nýbrž ihned zasáhnout. Ukáže-li se hned zpočátku vážnost, tak brzy následuje poslušnost; kdo nechce poslouchat, může si obživu hledat jinde než u vojska. Když zavazadla jedou za brigádou, tak musí zůstat ve vzdálenosti půl hodiny, tím se příliš nevzdálí od své ochrany, a když nenadále bude brigáda pochodovat zpět, nebudou blízko, aby nevznikl zmatek. Zavazadla se také nikdy nesmí dát na cestu, dokud zadní voj brigády už neodjel.
Jedou-li zavazadla před brigádou v případě, že má brigáda nepřítele v zádech, tak jedou bez zdržování na nařízené místo. Když se vůz se rozbije, je jeho náklad ihned rozdělen na ostatní vozy; rozbitý vůz je ihned odstraněn z cesty a další je dodán z nejbližšího místa. Když se vůz rozbije v otevřeném terénu, nesmí se všechna zavazadla zastavit; ostatní vozy pokračují v jízdě a z nejbližší vesnice bude vzat jiný. Případně je tak lepší, aby jen jeden než více bylo zdržením ztraceno.
I když brigáda vypochoduje, nesmí se zavazadla bez výslovného rozkazu dát do pohybu. Má-li dojít k boji, tak bude přirozeně už nařízeno, kam mají zavazadla jet. Dobrý pořádek bude nejlepším doporučením. Na pacholky a obsluhu se kvůli nekázni nemůže nikdy dost dávat pozor. Každý má zůstat u svého vozu a nikdo neodcházet.
Kdo za pochodu vstupuje do domů, je na místě potrestán 50 ranami holí. Když dojde k boji, nesmí pod trestem 50 ran holí na místě nikdo u zavazadel nahlas mluvit a když pacholek nebo muž obsluhy jen vysloví slova >Nepřítel přichází!< je na místě skolen.
Zavazadla nikdy nesmí být čelem k místu boje. K otočení se, když je závěr boje šťastný, zůstává vždy dost času. Když u zavazadel bude slyšet střelba, což znamená, že došlo k boji, musí být bez dalšího, i když už je nakrmeno a vypřaženo, znovu vše zapřaženo.“
Všeobecně bude u oddílů trénu přidělen u 1.500 koní jeden rytm., u 500 koní jedna polní kovárna s jedním vozem na uhlí a jedním kovářským mistrem, u 250 koní jeden sedlář a jeden řemenář, u 100 koní jeden stržm., jeden kovářský tovaryš a pod rytm. tři subalterní důstojníci. Nadzvěrolékaři u depotů, podzvěrolékaři u polních oddílů.
Kovářští mistři měli s sebou v polních kovárnách malou zásobu léčiv, aby koním v případech, kdy šlo o rychlost, mohli přispěchat na pomoc.
1779
Začátkem roku 1779 byl velitel vojenského vozatajského sboru plk. Friedrich Ludwig von Kraus využíván už jen pro na Vídeň připadající vozatajské záležitosti a dosavadní proviantní ředitel v Brně pplk. Hieronymus sv. pán Ritter von Ritterstein byl povýšen na plk. a jmenován velitelem vojenského vozatajského sboru.
V srpnu roku 1779 byl velitel vojenského vozatajského sboru plk. Hieronymus sv. pán Ritter von Ritterstein penzionován a místo něj byl velitelem vojenského vozatajského sboru jmenován mjr. Johann Christoph Pfefferkorn.
Vozatajstvo sestávalo ze dvou různých částí, a sice ze zápřeží dělostřelectva, pontonů a mostních lávek a z přepravního vozatajstva a zápřeží železných polních pekařských pecí. U každé kompanie byli přiděleni poddůstojníci, pacholci, řemeslníci, tažní, jezdečtí a záložní koně, čtyřspřežní kryté a žebřinové vozy a vozy na potřeby a vozy polních kováren; dělostřelecké a muniční káry byly dvouspřežní, čtyřspřežní a šestispřežní. Záloha byla u každé kompanie. Zápřeže a vozy u pluků a praporů byly k nim odveleny.
Štábní důstojníci v této válce (dva plk., jeden pplk. a šest mjr.) byli rozděleni následovně. Jeden plk. a jeden mjr. v hlavním stanu hlavní armády, jeden mjr. u hlavního armádního skladu, jeden mjr. u hlavního depotu v Praze, jeden mjr. u druhé armády, jeden plk. ve Vídni, všichni pro přepravní vozatajstvo. U dělostřeleckého vozatajstva byl přidělen jeden pplk. u velícího generála dělostřelectva hlavní armády, jeden mjr. u hlavní armády a jeden mjr. u druhé armády.
4. ledna 1779 byla vydána instrukce pro v poli se nacházející vozatajské velitele, podle které jim přísluší péče o způsobilost k výkonu služby u celého vozatajstva příslušné armády a opatřování doplňků. Štábní důstojník, který velí dělostřeleckým zápřežím, ve všech služebních záležitostech podléhá velícímu generálu dělostřelectvu.
Štábní důstojník přepravního vozatajstva v hlavním stanu hlavní armády podléhal proviantnímu ředitelství armády na stanovišti tohoto ředitelství; pro organizační záležitosti mu byl přidělen druhý štábní důstojník.
Jeden štábní důstojník se nacházel v hlavním armádním skladu ke kontrole pořádku, když tamní zásoby byly předávány do spotřebních skladů (Konsumtionsmagazine). V tomto skladu byly opravovány vozy a postroje, přebíráni do péče nemocní koně a jako náhrada za ně se zde nacházelo 200 až 300 dobrých záložních koní.
Jeden štábní důstojník byl u hlavního depotu v Praze, odkud byly posílány armádě potřeby. Kromě toho se tam nacházelo 200 až 300 koní k doplňování záložních koní u dělostřelectva.
Těžce nemocní a záložní vozatajští koně byli umístěni v okolí Českých Budějovic.
Každý rytm. musel mít správně opsaný vozatajský předpis, aby sebe a svoje podřízené důkladně poučil o vozatajské službě.
Protože u vozatajstva panoval veliký nepořádek, byla 24. února 1779 vydána doplňující instrukce o správnosti počtů, peněz, materiálu a potřeb, která také obsahovala dodatečné předpisy pro zásobovatele, velitele divizionů, adjutanty, rytm., účetní a velitele vozatajského sboru. Tato instrukce byla sepsána na císařův rozkaz z 5. prosince 1778 za součinnosti generálního proviantního inspektora.
V této době byla také vytvořena štábní záloha (Stabsreserve) vojenského vozatajstva. Ta byla považována za kompanii sestávající ze tří divizionů a to:
- první divizion z nadpočetných lidí a koní nacházejících se ve Vídni a z lidí a koní dislokovaných v Českých Budějovicích;
- druhý divizion z koní k náhradě nemocných a z k tomu potřebných lidí nacházejících se u hlavního depotu v Praze a z 50 záložních koní k výměně a k náhradě plukovních zápřeží s nezbytným mužstvem nacházejících se ve Vídni;
- třetí divizion ze záložních koní nacházejících se v Uherském Hradišti, z nemocných koní armády na Moravě a ze 100 záložních koní z depotu v Olšanech u Prostějova.
Štábní záloha nahrazovala vozatajským kompaniím a plukům každý úbytek vozatajského mužstva a koní a brala všechny přeložené a všechny remonty do přírůstku.
Ke štábní záloze byli přiděleni nejobratnější důstojníci a zásobovatelé. Kromě jednoho adjutanta byli k ní přiděleni jeden účetní a čtyři zásobovatelé.
Rytm. se zdržoval u prvního divizionu štábní zálohy.
K hlavnímu depotu v Praze byl jako ředitel zařazen jeden vozatajský mjr. V depotu se nacházely zásoby uniforem, vozů, postrojů, potřeb a materiálu.
Výroba vozů a postrojů byla prováděna na základě rozkazů Dvorní válečné rady, které byly hlavnímu depotu předávány prostřednictvím velitelství vozatajského sboru.
K výkonu služby byli hlavnímu depotu přiděleni jeden účetní, jeden zapisovatel postrojů a dva zásobovatelé.
K depotu v Olšanech u Prostějova byli přiděleni jeden důstojník a jeden zásobovatel, v depotu ve Vídni jeden důstojník, jeden zapisovatel postrojů a jeden zásobovatel.
Uzavřením míru v Těšíně 18. května 1779 bylo vozatajstvo většinou redukováno; jeho mírový stav byl v jednotlivých zemích využíván k přepravě uniforem a dělostřelectva, k dalším vojenským a proviantním přepravám a dále v Čechách při stavbě pevností Terezín a Ples (Josefov).
Mírový stav vojenského vozatajského sboru byl stanoven na šest kompanií po třech divizionech a nařízeno, aby v míru všechny vozatajské potřeby byly skladovány podle úplného válečného rozsahu v co nejlepším stavu, dále aby všechny pluky, prapory atd. své proviantní vozy, polní kovárny a tažné postroje uložily a z paušálních peněz udržovaly v co nejlepším stavu.
Ze šesti vozatajských kompanií byly dislokovány dvě v Haliči, dvě v Uhrách, jedna v Dolních Rakousích a na Moravě a jedna v Čechách, vozatajské potřeby byly uloženy v Uherském Hradišti, Olšanech u Prostějova, Praze, Týně n. Vltavou a Olomouci.
U vozatajského sboru byli ponecháni jen spolehliví a schopní důstojníci a ti, kterým se služba u vozatajstva nedařila, zato u dělostřelectva nebo pěchoty by dokázali ještě vykonávat dobrou službu, tam byli zase zpět přeloženi.
Po všech dosud provedených transformacích ve vozatajstvu nebyl císař Josef II. po ukončení války o bavorské dědictví ještě přesvědčen o všeobecném prospěchu zcela erárního vozatajstva jak ve válce, tak i v míru, a nařídil obnovit rozdělení a provést přesnou rozvahu všech nákladů mezi vlastním a případně pronajatým vozatajstvem.
Začátkem ledna bylo nakoupeno 4.000 vozatajských koní, přičemž bylo dbáno zejména na vynikající koně pro dělostřelectvo.
15. ledna 1779 bylo nakoupeno ještě 5.000 koní a to pro zápřeže u dělostřelectva, pontonů, a železných pekařských pecí, k nimž byli nezbytní obzvlášť silní koně; větší část musela sestávat z vozatajských povojních koní, přední koně byli jen málo bráni.
Začátkem ledna obnášelo 13 kompanií dělostřeleckých zápřeží 5.805 mužů a 9.117 koní; 18 přepravních vozatajských kompanií 6.397 mužů a 11.347 koní, celkem tedy 12.202 mužů a 20.464 koní.
Počet ve službě byl jeden plk., jeden pplk., u dělostřelectva jeden mjr., 29 rytm., 29 npor., 59 ppor., 31 adjutantů, 492 poddůstojníků od stržm. níže, 10.001 svob., nadpacholků a voj., 54 bubeníků, celkem 10.698 mužů a 19.989 koní.
Místo mul byli zavedeni jako soumaři koně, protože muly byly velmi vzácné a špatně obstaratelné.
Před rozpuštěním polní armády bylo stanoveno, že od jezdectva už k jezdecké službě nevhodní koně budou přemístěni k vozatajstvu a naopak od vozatajstva pro jezdectvo schopní koně, zejména když to nebyly klisny, budou předáni jezdectvu. U vozatajstva neschopní koně budou zdarma předáni na ty zemské okresy, které díky nepříteli svoje koně ztratily.
Koně předaní poddaným mohli být jimi také prodáni, jen museli mít za to po ruce podobného a schopného koně a toho vyslat k revizi najímacího okresu.
Cena koní byla stanovena takto: pro dělostřelectvo povojní kůň za 80 zlatých, pro dělostřelectvo přední kůň nebo pro vozatajstvo povojní kůň za 65 zlatých, pro vozatajstvo přední kůň za 50 zlatých.
Stáří koní bylo stanoveno na pět až deset let, koně museli být silní a schopní tahu.
20. května začalo rozpouštění válečného vozatajstva v Olšanech u Prostějova.
1780
V roce 1780 bylo nařízeno, aby vojenský vozatajský sbor byl znovu podřízen Hlavnímu vojenskému proviantnímu úřadu vedenému generálním proviantním inspektorem. Dělostřelečtí a vozatajští pacholci nesměli nosit šavli.
1781
Za výsledek pečlivé úvahy lze považovat předpis platící od 14. dubna 1781 a nařizující, aby pro dva polní prapory náleželo deset proviantních a čtyři čtyřspřežní žebřinové vozy, pro granátnický prapor o šesti kompaniích tři, pro granátnický prapor o čtyřech kompaniích dva, pro karabinický pluk šest, pro kyrysnický a dragounský pluk pět a pro husarský pluk šest čtyřspřežních žebřinových vozů. Ke dvěma vozům bylo vždy počítáno se třemi pacholky a ke třem vozům s pěti pacholky.
Každý pacholek pobíral náležitost osm krejcarů denně a jednu chlebovou porci.
K údržbě a opravám koňských postrojů, vozů, podkov a na léčiva bylo stanoveno měsíčně dva zlaté a 30 krejcarů pro každý vůz. V případě redukce pluků nebo sborů budou vozy odevzdány proviantnímu vozatajstvu.
Rozlišovalo se pronajaté těžké vozatajstvo a vlastní těžké vozatajstvo.
Pokud se týká vystrojení pacholků, bylo stanoveno, že toto bude sestávat z kašketu, těžkého vlněného pláště (roquelor), kamizoly s rukávy, páru soukenných kalhot, návlekových kalhot, dvou lněných spodků, dvou košil, páru vlněných punčoch, páru německých bot, cvilichové haleny, nákrčníku z koňských žíní nebo šátku na krk a spony na nákrčník.
Zavedené jednospřežní polní kovárny, které byly pořízeny vozatajstvem a rozděleny plukům, sloužily ke kování koní, opravám zbraní a plukovních proviantních vozů.
1782
Teprve předpisem z roku 1782 obdržela dosavadní ustanovení a opatření z let 1778 a 1779 ohledně vozatajstva platnost a právní účinnost. Předpis „Regulament für das kaiserlich-königliche Militair-Verpflegs-Fuhrwesens-Corps“ stanovil, že vozatajstvo celkově sestává ze štábu, 18 divizionů a šesti depotů, to je z 1.783 mužů a 1.908 koní, z toho se vždy nachází 804 mužů na dovolené a jen v době letních výcvikových táborů bylo povoláno k výcviku v jízdě.
Na návrh Dvorní válečné rady z 31. července 1782 byl císařem Josefem II. schválen změněný vozatajský pluk a jak u zápřeží, tak i u depotů přiděleným důstojníkům, mužstvu a řemeslníkům byly stanoveny služební povinnosti ve vojenském i administrativním ohledu.
Vozatajský divizion zahrnoval jednu dvouspřežní polní kovárnu, jeden čtyřspřežní vůz na potřeby, 25 čtyřspřežních přepravních vozů a jeho velitelem byl npor. nebo ppor.
Na každé tři diviziony dohlížel vždy jeden rytm., který obdržel jednoho adjutanta, který sice nosil důstojnickou uniformu, avšak neměl skutečný charakter důstojníka.
Výzbroj mužstva sestávala ze šavle a pušky, poddůstojníci byli vyzbrojeni pistolemi.
Určení 18 divizionů bylo následující.
Během každoročních táborů cvičení s dělostřelectvem, mimo dobu cvičení přísun materiálu pro stavbu pevností, přeprava erárního majetku na větší vzdálenosti i v samotných místech posádek atd.
Těchto 18 divizionů zároveň tvořilo základ, ze kterého mohl být vzat materiál k doplňování. Proto byl také se stále ve službě stojícím mužstvem ve stavu ještě určitý počet voj. na dovolené, avšak čas od času střídaných s mužstvem ve službě, aby se svými povinnostmi byli rovněž seznámeni.
V případě války musely být z těchto sil vytvořeny zápřeže pro polní děla, pro dělostřelecké zálohy, pro pontony a mostní lávky, pro přepravní vozatajstvo, pro válečné pokladny a kanceláře, pro pekařské pece, pro sanitní vozatajstvo a polní nemocnice, konečně také Prozentodiviziony (vozatajské parky) stejně jako personál k dohledu na pronajaté vozatajstvo.
Polní děla byla přidělena k různým plukům a praporům a do jejich stavu byly převedeny i zápřeže, dohlíželi však na ně stále vozatajští důstojníci.
Dělostřelecké zálohy sestávaly jak z polních děl s k nim potřebnými muničními povozy, tak i z pouhých muničních povozů pro potřebu armády.
Síla zápřeží závisela na síle zálohy a stejně tak i na formování vozatajských divizionů; přesto sestávaly tyto pro dělostřelecké zálohy určené diviziony zpravidla ze 120 mužů a 200 koní.
Právě takovým způsobem byly diviziony, podle poměrů vedené jako pontonové nebo mostních lávek, vytvářeny a sestávaly pro pontony ze 101 mužů a 317 koní, pro mostní lávky ze 113 mužů a 187 koní.
Určením přepravního vozatajstva ve válce byl přísun chleba a naturálií pro vojsko a tvorba kolonových proviantních skladů.
Počet divizionů závisel na velikosti armády; každý divizion sestával z 50 čtyřspřežních přepravních vozů a počtem 106 mužů a 213 koní.
Pro pokladny a kanceláře byly poskytnuty potřebné zápřeže pod velením nižšího důstojníka nebo poddůstojníka.
Divizion pekařských pecí sestával z 25 vozů, 148 mužů a 240 koní.
Úkolem Prozentodivizionů (tj. parků vozatajského sboru) bylo krýt veškeré ztráty na vozatajském mužstvu a koních u různých oddílů, dále jim zraněné nebo nemocné koně měnit a přebírat je k léčení.
Proto závisel počet zformovaných Prozentodivizionů na síle armády stejně jako na jejím postavení. Prozentodivizion měl obvyklý stav 213 mužů a 400 koní.
Pronajaté vozatajstvo bylo využíváno jen dočasně, neboť síly samotného vojenského vozatajstva nedovolovaly vždy zformovat nezbytné oddíly, a obstarávalo se smluvně nebo poskytnutím selských vozů, stálo ale vždy pod dohledem příslušníků vojenského vozatajstva.
Byly-li ve válce nezbytné volské zápřeže, tak mohly být doplněny na tolik divizionů, kolik jich potřeba vyžadovala, a byl pak k dohledu potřebný rytm. s adjutantem a ke každým třem divizionům jeden lékař, jeden zvěrolékař a jeden sedlář s platem jako u přepravního vozatajstva. Šestispřežní vůz tažený voly pojmul tolik jako čtyřspřežní tažený koňmi. U každého divizionu byl přidělen zvěrolékař.
Uniforma mužstva od stržm. níže včetně pomocníků byla vozatajská. Pacholci k volům dostávali s jednou chlebovou porcí denně 12 krejcarů a obdrželi jen redukovanou výstroj příslušníků vozatajstva.
Krmivo bylo nabízeno volům na bezplatných pastvinách, a když toto nestačilo, byla stanovena denní porce 11,2 kg sena. K vozu náleželo šest volů, silnější byli k oji, menší pak ve středu nebo vpředu zapřaženi. Každý vůl měl řetěz k přivázání, aby dobytek v noční době, když se pase, držel pohromadě. Ohledně kázně mužstva, stravy atd. platily předpisy přepravního vozatajstva.
Regulament für das kaiserlich-königliche Militair-Verpflegs-Fuhrwesens-Corps. Wien, 1782.
digital.onb.ac.at/OnbViewer/viewer.faces?doc=ABO_%2BZ156584108
books.google.cz/books?id=0bhOAAAAcAAJ
1783
Přestože voj. vozatajstva byli už předběžně cvičeni, dávala k dokončení praktického výcviku a dosažení naprosté použitelnosti nejlepší příležitost cvičení dělostřelectva.
Proto dělostřelecké zápřežní diviziony k tomuto účelu zformované musely být každoročně přibrány k dělostřeleckým cvičením na dobu nezbytnou k dokončení výcviku.
Mužstvo k tomuto vozatajstvu bylo odváděno z najímacích okresů. Bylo přísně dohlíženo na to, aby byli odváděni jen lidé rolnického stavu, kteří museli umět dobře zacházet s koňmi, ale nikoli lidé, kteří s koňmi nikdy nezacházeli, poněvadž tím by nejen samotné službě, nýbrž i eráru byly působeny citelné škody.
Při nepřátelských přepadech během pochodu nebo i ve vozové hradbě (Wagenburg), nebo když jiné násilné činy kdokoli bude chtít na vozatajstvu páchat, je každý podle přísahy povinen pod vedením svého představeného se držet, svůj vůz a svoje koně nikdy neopouštět a bránit je ze všech svých sil, jakož i při nebezpečí ohně a vody k záchraně vozů, koní a nákladu učinit vše potřebné.
Žádný voj. nesmí při vzniklém poplachu z formace vyjet nebo přeříznout postraňky a s koňmi ujet, nýbrž musí každý zůstat u svého povozu a řídit se podle rozkazů.
Kdo si počíná proti tomu, bude se vší přísností zákona potrestán. Stejný trest mohou očekávat ti, kteří udělají falešný poplach nebo vozatajstvo napadnou a vozy drancují.
Nákladní vozy, jimiž je armádě přivážen proviant, sestávají z proviantních krytých vozů, žebřinových vozů a proutěných vozů.
Kryté vozy byly opatřeny skříní z měkkého dřeva, u níž byl kryt sestávající z pěti tyčí a šesti ohnutých perutí potažený cvilichem. Na každé straně uvnitř skříně se nacházelo šest a na podlážce čtyři takzvané příčné trámy neboli perutě (Schwingen neboli Querhölzer), z nichž přední a zadní postranní musely být o něco silnější než ostatní a opatřeny drážkou, aby mohla být zasunuta příčná prkna. Dále pak dostala skříň dvě dřevěné tyče, na kterých na levé straně, kde se kryt otevíral, bylo připevněno železné stupátko. Žebřinový vůz měl rovněž plachtu ze silného cvilichu.
Podvozek obou vozů byl stejný a ke každému vozu náležely dvojí tažné váhy a jedno záložní kolo střídavě buď přední, nebo zadní.
U dvouspřežního žebřinového vozu činil průměr předního kola 108 cm, zadního kola 126,4 cm, rozchod 113,3 cm, délka vozu 268,7 cm a délka oje 351,6 cm.
U dvouspřežní plukovní polní kovárny s krytem činil průměr předního kola 84,2 cm, zadního kola 131,7 cm, rozchod 113,3 cm, délka vozu 231,8 cm a délka oje 316,1 cm.
U dvouspřežního štábního vozu na potřeby (s krytem skříně) činil průměr předního kola 84,2 cm, zadního kola 123,8 cm a délka vozu 195,2 cm.
Úplné ruční nářadí vozatajské polní kovárny bylo určeno pro tři kovářské tovaryše u jednoho divizionu.
Armádní vozatajstvo sestávalo ze zápřeží dělostřeleckých, pontonových a mostních lávek a erárního přepravního vozatajstva, k němuž nebyly počítány zápřeže pekařských pecí a pronajaté vozatajstvo.
Dělostřelecké zápřeže sestávaly z následujících částí. Z řadových děl, které se členily na poziční a brigádní baterie; z jízdních děl, lehké dělostřelecké zálohy, těžké dělostřelecké zálohy, náhradních koní a ze zápřeží pontonů a mostních lávek.
1784
V době míru byly dva diviziony ve Vídni, čtyři byly využity při stavbě pevností Terezín, Hradec Králové a Josefov a dva při stavbě pevností ve Slavonsku, přičemž tyto musely používat špatné silnice v zaplaveném území.
V říjnu začalo válečné zbrojení v Rakouském Nizozemí. Dělostřelectvo obdrželo svoje zápřeže v Rakouském Nizozemí, koně byli pro ně nakupováni tam a v hraničících německých provinciích. Kromě toho byli ještě převzati koně vyřazení od jezdectva a odvedení z najímacích okresů. Postroje v případě, že už nebyly v Rakouském Nizozemí k dispozici, byly tam vyrobeny. Pacholci byli rovněž přijímáni na místě.
Pochodové trasy vedly z Rakouska přes Hundsrück a přes Frankfurt a. M. do Luxemburgu, Oostende a Antwerp.
V důsledku vypuknutí sporů s Holandskem se mírové vozatajstvo zvětšilo o 1.783 mužů a 1.908 koní na 2.020 mužů a 2.122 koní, ze kterých osm divizionů s 987 muži a 1.369 koňmi bylo vysláno k dělostřelecké zápřeži do Rakouského Nizozemí. Zbylých deset divizionů s 1.123 muži včetně dovolenců a 753 koňmi zůstalo v Německu.
1785
V generálním rozkaze ze 7. února mimo jiné stálo: „Proviantní vozy pochodují v čele 11. února s rozbřeskem dne do stálého ubytování pluků, 14. pěší pluk FML Josef sv. pán von Tillier pochoduje do Leuvenu, 4. pěší pluk Hoch-und Deutschmeister do Monsu a 24. pěší pluk FZM Johann sv. pán von Preiss přes Leuven do Namuru. Každý pluk poskytne k ochraně těchto vozů jednoho důstojníka a jednoho zásobovatele s dvěma poddůstojníky a 30 voj..
Proviantní vozy 14. pěšího pluku FML Josef sv. pán von Tillier pochodují 11. února z Herve do Lutychu, 12. února do Sint-Truidenu, 13. února mají den odpočinku, 14. února pochodují do Tienenu a 15. února do Leuvenu.
Proviantní vozy 4. pěšího pluku Hoch-und Deutschmeister pochodují 11. února z Cách do Herve, 12. února do Lutychu, 13. února mají den odpočinku, 14. února pochodují do Sint-Truidenu, 15. února do Tienenu, 16. února mají den odpočinku, 17. února pochodují do Leuvenu, 18. února do Bruselu, 19. února mají den odpočinku, 20. a 21. února pochodují do Monsu.
Proviantní vozy 24. pěšího pluku FZM Johann sv. pán von Preiss pochodují 11. února z Rolducu u Kerkrade do Cách a přijedou 19. a 20. února do Namuru.
Na pochodu musí být udržován přísný pořádek, zvláště důstojníci 14. pěšího pluku FML Josef sv. pán von Tillier a 24. pěšího pluku FZM Johann sv. pán von Preiss musí v lesích vévodství Ahrenberg u Herve a v okolí Leuvenu zabránit, aby tam nikdo nepytlačil, páni důstojníci musí trvale zůstávat u vozů.“
1786
Dne 19. prosince 1786 zemřel velitel vojenského vozatajského sboru pplk. Johann Christoph Pfefferkorn a do této funkce byl jmenován plk. Benedikt sv. pán von Egg.
Vozatajské zápřeže byly využity k přepravě soli do Szegedinu a k přepravě kamenného uhlí v Rakouském Nizozemí.
1787
V průběhu roku byly s vozy ve zkoušce prováděny zkušební jízdy z Pressburgu (dnešní Bratislava) do Varaždinu. Vozy byly naloženy ovsem.
Koncem dubna bylo u vozatajstva k dispozici 2.258 koní a k tomu ještě koně vyřazení od jezdectva. Všichni tito koně byli určeni pro Rakouské Nizozemí.
Část proviantního vozatajstva byla přidělená kolonám pěchoty a jezdectva a měla s nimi pochodovat. K mostním lávkám byla přidělena selská zápřež, a sice 709 koní a 415 pacholků z Horních a Dolních Rakous.
Válka s Tureckem se zdála být nevyhnutelná. K prvním přípravám v říjnu 1787 patřilo zřízení 12 nových vozatajských divizionů a celkový počet vozatajstva byl stanoven na 7.039 mužů a 10.488 koní.
V Uhrách se nově zřizovalo erární vozatajstvo s volskými potahy.
Počet důstojníků vozatajstva byl 13. října zvýšen o jednoho pplk. a tři mjr.
Ve válce proti Turecku bylo k armádě do Haliče, Sedmihradska, Banátu, Slavonska, Uher a Chorvatska přidělené vozatajské mužstvo vyzbrojeno palnými zbraněmi.
24. listopadu bylo u řadového dělostřelectva se nacházející vozatajské mužstvo a zápřeže převedeny k plukům. Dohled nad nimi neměli vozatajští důstojníci, nýbrž plukovní vozmistři (Regimentswagenmeister) a důstojníci vykonávající proviantní službu.
1788
Dne 9. února 1788 nechal císař Josef II. předat v Konstantinopoli vyhlášení války Turecku. Vozatajstvo zformovalo 66 divizionů a koňskou zápřeží (7.937 mužů a 14.581 koní) a 45 divizionů s volskou zápřeží (7.112 mužů a 14.310 tažných volů).
Krátce před začátkem války obdrželo císařské vojsko instrukci o velikých karé (čtvercových formacích) a formacích vozových hradeb a o pochodu armády v podlouhlém karé, o španělských jezdcích atp.
Z této instrukce vyplývalo, že ve vozové hradbě se zásadně shromáždí všechno to vozatajstvo, které má být začleněno a bráněno, ale nenalezlo žádný prostor v karé.
Veškeré armádní povozy budou seskupeny do tří hlavních částí:
- ty, které musí být ponechány v karé nebo v jeho blízkosti a bez kterých nemůže armáda existovat;
- ty, které vzdáleny v týle armády jeden usilovný denní pochod budou shromážděny do vozové hradby, aby čas od času vše nezbytné snadno mohly armádě dopravit;
- ty, které zůstanou vzdáleny dva i tři denní pochody a podle postupu armády ji v tomto odstupu následující.
V karé nebo těsně u něj zůstávala, dokud nehrozil boj, polovina plukovních vozů na chléb, plukovní soumaři, lehká zavazadla dělostřelectva a lehká dělostřelecká záloha se svými povozy a řadovými děly.
Pro na jeden den pochodu následující vozovou hradbu byla určena těžká zavazadla v karé se nacházejících vojsk s cca 340 povozy, jateční dobytek na čtyři až pět dnů tj. asi 400 kusů a druhá polovina plukovních vozů na chléb se 173 povozy, proviantní vozatajské vozy naložené chlebem na dva dny se 172 povozy a konečně proviantní vozy naložené chlebem na čtyři dny se 306 povozy, to je celkem 991 povozů.
Pomocí tohoto preventivního opatření a úpravy, že každý muž s sebou nesl chléb na dva dny, bylo vojsko stále zaopatřeno chlebem a ovsem na osm dnů.
Z píce vezlo jak jezdectvo, tak i dělostřelectvo a všechny ostatní povozy s sebou stále zásobu ovsa na čtyři dny.
Podobně bylo také 306 proviantních povozů opatřeno zásobou ovsa na čtyři dny, tudíž byla zajištěna zásoba ovsa na osm dnů mezi karé a vozovou hradbou.
K ochraně a ostraze jedné takové malé vozové hradby stačily dva pěší prapory, dva těžké jezdecké pluky a dva lehké jezdecké diviziony. Častěji se obehnala k větší bezpečnosti celá vozová hradba španělskými jezdci. Obvykle vezl každý plukovní proviantní vůz na chléb a vozatajský proviantní vůz dva španělské jezdce opatřené trámy a pery.
Konečně pokud se týkalo ve vzdálenosti dvou až tří denních pochodů armádu následující velké vozové hradby, tak se v ní nacházelo 1.704 povozů s 9.277 tažnými koňmi a voly a pak 750 kusů jatečného dobytka jako zásoba na deset dnů.
V počtu povozů bylo zahrnuto:
- proviantní vozy ostrahy, všechny pokladní a muniční vozy všech v karé se nacházejících pluků v počtu 99 vozů;
- vozy válečných kanceláří, válečné pokladny, válečných a státních personálií, proviantní inspekce a ředitelské kanceláře, štábního auditoriátu a k nim náležející v počtu 119 vozů;
- pontonový trén v počtu 77 vozů;
- těžké a postradatelné dělostřelectvo v počtu 134 vozů;
- vozy proviantního vozatajstva včetně pekáren v počtu 1.275 vozů;
celkem tedy 1.704 povozů umístěných do veliké vozové hradby.
Odečteme-li od výše uvedeného počtu 134 vozů záložního dělostřelectva, které kvůli zápalnosti s ostatními nesměly být smíchány, tak zůstane 1570 vozů, které parkovaly rozmístěny do osmi stejně velikých čtverců.
Vnitřní strana každého z osmi čtverců měřila 165 kroků a obsahovala 50 povozů, a tudíž každý čtverec snadno pojmul 200 vozů, což u osmi čtverců představovalo jímavost 1.600 vozů.
Jateční dobytek se rozdělil do středu mezi rozmístěné dělostřelecké povozy.
Jako ochrana takové vozové hradby byly obvykle určeny dva pěší prapory, jeden těžký jezdecký pluk a čtyři lehké jezdecké diviziony.
Velká vozová hradba se umísťovala v blízkosti tržišť a vesnic kvůli pekárně a ostatním potřebám.
Na obehnání takové vozové hradby připadlo 1.454 souprav španělských jezdců.
V roce 1788 zemřel v Zemunu velitel vojenského vozatajského sboru plk. Benedikt sv. pán von Egg a do této funkce byl jmenován plk. Johann Leixner von Grünberg.
V tomto roce bylo vydáno také císařské rozhodnutí z 2. dubna, jímž byli haličští Židé zařazováni výhradně k vojenskému vozatajstvu a to pouze k dělostřelectvu jako děloví pacholci bez zohlednění dnů šábesu při případných služebních povinnostech.
Pontonové vozy ve válce proti Turkům byly zapřahány osmi voly. 8. února došlo ke zvětšení vozatajstva o tři přepravní diviziony s koňmi, čtyři přepravní diviziony s voly a pět divizionů s voly pro 30 pontonů se šesti mostními lávkami.
Proviantním šéfem u hlavní armády v Uhrách byl GM Johann Georg sv. pán von Geneyne, u armádního sboru v Chorvatsku mjr. Schwarzbach, v Sedmihradsku mjr. Reichel, v Banátu mjr. Schreibers, ve Slavonsku mjr. Rauber a v Haliči mjr. Graff.
Armádní vozatajstvo bylo dislokováno v Baji.
V listopadu bylo postradatelné vozatajstvo přemístěno do zimního ubytování v týlových komitátech daleko od hranic, aby tam nespotřebovávalo píci. Toto vozatajstvo bylo celou zimu využíváno střídavým způsobem k přísunu zásob. Z proviantního vozatajstva bylo na hranicích ponecháno to, které bylo nezbytné k přísunu proviantu pro na stráži stojící pluky, k zásobování z týlových do předsunutých skladů a k vytváření skladů pro budoucí kampaň.
6. listopadu císař vlastnoručním listem ze Zemunu nařídil odejmutí palných zbraní a munice vozatajským pacholkům, mužům důstojnické obsluhy a soumarským pacholkům, aby je tito lidé nemohli zneužít.
V listopadu byl u hlavní armády zřízen úřad štábního vozmistra sestávající z jednoho vrchního štábního vozmistra a dvou štábních podvozmistrů (Unterstabswagenmeisters).
1789
V lednu bylo konstatováno, že volské zápřeže jsou nespolehlivé, nemohly urazit 30 km denně, kromě toho unavovala rohatý dobytek zvýšená námaha a špatné silnice.
Dne 6. ledna hlásil FZM Josef sv. pán de Vins císaři, že 100 pronajatých těžkých vozů k přísunu potravin nedostačuje, a proto bude nutné zvýšení tohoto počtu pronajatými vozy nebo císařským vozatajstvem, pronajaté povozy jsou však žádanější, poněvadž udělají mnohem více služby.
Dne 24. ledna bylo oznámeno, že zločinci nesmí být zařazováni jako vozatajští nebo dělostřelečtí pacholci stejně tak jako obsluhy střelných zbraní, poněvadž vojenské vozatajstvo představuje rovněž vojenský sbor.
K lepšímu uspořádání volských zápřeží bylo nařízeno, aby ke každému divizionu volských zápřeží byl přidělen Futtermeister (mistr krmení) na němž záviselo vše, co se týkalo krmiva a povozů.
K této funkci byli pokládáni za obzvláště vhodné hospodáři panství jako spolehliví a volského potahu dokonale znalí muži. Jejich požitek byl měsíčně 20 zlatých a denně jedna pícní porce. Futtermeister udržoval kázeň mužstva, na pochodu bylo krmeno podle jeho nařízení.
Důstojník se měl pouze starat o to, aby se na přikázané místo dorazilo v určeném čase. Pro opravy, proviant, vyrovnání účtů a při udržování kázně mužstva mu byl k ruce Futtermeister. Poddůstojníci kontrolovali, zda nařízení Futtermeistera byla vykonána.
Šestispřežní vozy tažené voly, každý s nákladem 1.400 kg, urazily denně zhruba 23 km.
Pastviny s trávou byly považovány za jediný zdroj zdraví a posilnění hovězího dobytka; seno bylo využíváno jen tam, kde nebyla k dispozici žádná tráva.
Dne 10. února bylo ke sboru v Chorvatsku přiděleno od vozatajstva 1,649 mužů, 1.961 koní a 930 volů.
Z vozatajstva bylo na rok 1789 určeno pro sbor v Haliči a Moldavsku 122 mužů a 248 koní; pro Sedmihradsko 120 mužů a 266 koní; pro Chorvatsko a Slavonsko 383 mužů a 815 koní; pro hlavní armádu v Uhrách, Syrmii a Banátu 594 mužů a 1.310 koní, to je celkem 1.219 mužů a 2.639 koní. Mužstvo a koně byli vzati z Vnitřních Rakous (Innerösterreich), Horních a Dolních Rakous, Haliče, Čech a Moravy.
Celkový početní stav vozatajstva pro rok 1789 činil 70 divizionů s koňmi a 50 divizionů s voly s 9.633 muži a 17.900 koňmi, z toho 174 gážistů (Gagisten), z nichž bylo 104 důstojníků, u divizionů s koňmi a s 7.703 muži, 413 koňmi (151 jezdeckými a 262 tažnými) a 15.618 tažnými voly, z toho 74 gážistů (z nich 52 důstojníků).
Ze 104 důstojníků vozatajstva vybaveného koňmi byl jeden plk., jeden pplk., pět mjr., 12 rytm. 1. třídy, dva rytm. 2. třídy, 34 npor. a 49 ppor. Z 52 důstojníků vozatajstva vybaveného voly byl jeden pplk., čtyři rytm., 15 npor. a 32 ppor.
Z gážistů byli u vozatajstva ještě přiděleni polní kaplani, účetní (Rechnungsführer), účetní adjunkti (Rechnungsführeradjunkten), soudní písaři (Gerichtsschreiber), adjutanti, nadchirurgové, postrojoví písaři (Geschirrschreiber), zásobovatelé, zvěrolékaři a profousové.
Vozatajstvo s koňmi nebo voly bylo určeno pro šestispřežní pekařské pece, čtyř a šestispřežní mostní lávky, čtyř a šestispřežní pontony, čtyřspřežní kryté, přepravní, žebřinové, španělských jezdců, pícní a zavazadlové vozy a dvouspřežní vozatajské polní kovárny.
Nejnezbytnější seno bylo dopravováno z Vnitřních Rakous po řekách Muře, Drávě a Sávě.
Používaly se dvou, čtyř, šesti a osmispřežní vozy s volským potahem; osmispřežní byly vozy těžkého dělostřelectva, mostních lávek a pontonů; šestispřežní byly vozy kozové, mostní, polních kováren u mostních lávek, uhelné, nákladní a žebřinové; čtyřspřežní byly vozatajské kryté, žebřinové a selské.
Dislokace byla následující. V Haliči šest divizionů s koňmi a osm a jedna čtvrtina divizionu s voly; v Sedmihradsku šest divizionů s koňmi a šest a jedna čtvrtina divizionu s voly; u hlavní armády v Uhrách, Syrmii a Banátu 37 a jedna třetina divizionu s koňmi a 22 a jedna polovina divizionu s voly; v Chorvatsku a Slavonsku 20 a jedna polovina divizionu s koňmi a 13 a tři čtvrtiny divizionu s voly; to je celkem 69 a pět šestin divizionu s koňmi a 50 a tři čtvrtiny divizionu s voly a k tomu ještě štáb vojenského vozatajského sboru, různé zápřeže k válečným pokladnám, kancelářím apod., depoty a mírový divizion s koňmi ve Vídni.
Císař rozkázal, aby veškeré vozatajstvo s koňmi i s voly a záloha soumarů byly předány do péče polní proviantní inspekce a aby tato v době války všemi třemi zmíněnými oddíly vykonávala pouze dispozice oznámené presidentem Dvorní válečné rady nebo jeho zástupcem.
Přes zimu byli voli předáni k využití venkovanům s příkazem na jaře předat voly zpět silné a schopné služby. Za každého vola obdržel venkovan denně šest krejcarů k nákupu krmiva a to sena nebo slámy.
Majiteli smluvních povoznictví byli Dintzenhofer, Dietrich, Fleischmann, Oberzellner, Pachner a Fellner.
K hlavní armádě v Syrmii a Banátu dorazilo 21. března pro polní tažení roku 1789 z vojenského vozatajského sboru 2.842 tažných koní, 72 jezdeckých koní, 48 soumarů a 512 tažných volů k těžkým vozům.
28. dubna bylo v profesionální instrukci stanoveno, že velitelství vojenského vozatajského sboru bude podřízeno hlavnímu proviantnímu úřadu, který je ve válce zastoupen polní proviantní inspekcí.
Za války byl armádní proviant plně přenechán kompetenci hlavního proviantního úřadu bez přímých pokynů Dvorní válečné rady.
Stav vozatajstva v dubnu obnášel v Uhrách, Syrmii a Banátu 37 a jednu třetinu divizionu s koňmi a 22 a jednu čtvrtinu divizionu s voly sestávajících z 5.404 mužů, 7.686 koní a 1.561 volů; v Sedmihradsku šest divizionů s koňmi a šest a jednu polovinu divizionu s voly sestávajících z 1.508 mužů, 1.162 koní a 1.560 volů; v Chorvatsku a Slavonsku 20 a jednu polovinu divizionu s koňmi a 13 divizionů s voly sestávajících z 2.952 mužů, 3.152 koní a 2.102 volů; v Haliči šest divizionů s koňmi a tří a jedné čtvrtiny divizionu s voly sestávajících z 1.460 mužů, 1.917 koní a 1.018 volů; v Dolních Rakousích a v Rakouském Nizozemí jeden divizion s koňmi sestávající z 598 mužů a 676 koní a remontní velitelství sestávající z 92 mužů a 490 koní, to je celkem 70 a pět šestin divizionu s koňmi a 45 divizionů s voly s 12.014 muži, 15.083 koňmi a 6.141 voly. Mezi nimi bylo osm štábních důstojníků, 142 nižších důstojníků, 20 adjutantů, 508 poddůstojníků od stržm. níže, 11.350 svob. a voj. a 111 hudebníků.
Dne 30. května bylo stanoveno, že židé budou odváděni nejen k vozatajstvu, nýbrž i k palným zbraním.
Dvouspřežní malé hraničářské vozy u pluků a praporů chorvatského vojskového sboru u nich zůstanou, poněvadž povozy by měly odpovídat vozům té které země.
V armádním sboru FM Friedricha Josiase vévody Sachsen-Coburg-Saalfeld ve Valašsku bylo šest vozatajských divizionů s 837 muži a 1.550 koňmi u dělostřelecké zálohy, 234 muži a 470 koňmi u řadových děl a 237 muži a 628 koňmi u plukovních zápřeží.
Pro obléhání Bělehradu určené z Chorvatska a Slavonska stažené erární zápřeže shromážděné v Osijku sestávaly v srpnu 1789 z 572 koní, 1.719 tažných volů, 343 šestispřežních (přepravní, pekařských pecí a pontonů) a 46 čtyřspřežních vozů přepravních zápřeží.
Dne 27. září. V generálním rozkaze vydaném v polním táboře u Bělehradu bylo nařízeno následující. „Všechny povozy musí jet odsud přes vrch Dedina, pak přes řeku Sávu na Cikánský ostrov, potom přes pontonový most, přes veliké rameno řeky Sávy do Bežanje. Tato cesta bude dnes označena věchty slámy. Všechny povozy, které pojedou od Bežanja nebo Zemunu do polního tábora u Bělehradu, pochodují přes Bežanje, pak ve dvojité řadě po dvou vozech přes spodní lodní most přes řeku Sávu, potom na úpatí vrchu Dedina přes rovinu, pak přes kamenný most na Mokri Lug sem, čímž se podaří vyhnout všem křížením vozů a průjezd pro sem a zpátky jedoucí vozy zůstane otevřený. Když se některé vozy cestou rozbijí, mají tyto být bez okolků odstraněny z cesty, rovněž nesmí být nikomu dovoleno cestou zastavovat nebo dokonce přenocovat, nýbrž v cestě musí být nepřetržitě pokračováno.“
Početní stav vozatajstva činil v prosinci 1789 160 a dvě desetiny divizionu (109 s koňmi a 51 a dvě desetiny s voly) s 26.727 muži, 37.703 koňmi a 15.266 voly; 1.600 vozů pronajatého těžkého vozatajstva (2.400 mužů, 6.400 koní); 4.366 mužů a 10.041 koní k odvozu polních potřeb; jeden vozatajský divizion ve Vídni (61 mužů, 154 koní); to je celkem 33.554 mužů, 54.208 koní a 15.266 volů.
1790
Pro polní tažení roku 1790 bylo po vozatajstvu požadováno 3.074 mužů a 7.958 koní zápřeží plukovních proviantních vozů, 2.472 mužů a 4.942 koní zápřeží řadového dělostřelectva, 11.992 mužů, 10.567 koní a 12.822 volů 43 a jedné poloviny vozatajského přepravního divizionu s koňmi a 41 a jedné poloviny vozatajského přepravního divizionu s voly, 1.779 mužů, 1.871 koní a 1.516 volů osm a jedné třetiny divizionu pontonového a mostních lávek s koňmi a pěti divizionů pontonových a mostních lávek s voly, 800 mužů a 1.473 koní osmi divizionů železných pekařských pecí, 6.610 mužů, 9.892 koní a 928 volů 49 a jedné desetiny záložních dělostřeleckých a Prozentodivizionů s koňmi a čtyř a sedm desetin divizionu záložních dělostřeleckých a Prozentodivizionů s voly, 61 mužů a 154 koní jednoho vozatajského divizionu s koňmi ve Vídni (Nr. 43) a k dopravě polních potřeb 4.366 mužů a 10.041 koní, to je celkem 110 divizionů s koňmi a 51 a dvě desetiny divizionu s voly s 31.154 muži, 46.898 koňmi a 15.266 voly. Pronajaté vozatajstvo sestávalo z 1.600 vozů placených každý pěti zlatými denně.
K použití bylo 94 a jedna čtvrtina divizionu s koňmi a to 12 a jedna polovina v Čechách, 18 na Moravě, sedm a jedna polovina v Haliči, deset v Banátu, 15 a tři čtvrtiny ve Valašku, 18 v Uhrách a Slavonsku, 12 a jedna polovina v Chorvatsku a jeden ve Vídni s devíti štábními důstojníky (jeden plk., jeden pplk. a sedm mjr.), 18 rytm. 1. třídy, 38 npor. a 67 ppor., to je celkem 11.394 mužů, 20.564 koní, 3.048 erárních a 2.630 pronajatých povozů. K tomu u plukovních proviantních zápřeží 2.998 mužů a 7.764 tažných koní, u zápřeží řadového dělostřelectva 2.472 mužů a 4.942 tažných koní, 150 dvouspřežních polních kováren, 1.087 čtyřspřežních krytých vozů, 779 čtyřspřežních žebřinových vozů, depoty ve Vídni s jedním rytm. a jedním subalterním důstojníkem, v Klosterneuburgu, Sankt Marein, Praze, Petrovaradíně, Pesti a Aradu každý s jedním subalterním důstojníkem, v Týně nad Vltavou a v Olšanech u Prostějova každý s jedním rytm. 2. třídy; remontní velitelství v Laxenburgu s jedním npor., účetní kancelář ve Vídni se třemi účetními, třemi účetními adjunkty a 12 zásobovateli, divizion Nr. 43 ve Vídni s jedním npor., velitelství divizionu ve Vídni s jedním pplk., velitelství v Rakouském Nizozemí s jedním rytm. 1. třídy a potřebným personálem, to je celkem deset štábních důstojníků. 20 rytm. 1. třídy, dva rytm. 2. třídy, 47 npor. a 70 ppor.
Dne 13. březen. Pro vojsko proti Prusku a Polsku v Čechách, na Moravě a v Haliči a pro vojsko proti Turkům ve Valašsku, v Uhrách, ve Slavonsku a v Chorvatsku byly potřebné vojenské vozatajské diviziony a sice pro Čechy 23 divizionů s koňmi, pro Moravu 32 divizionů s koňmi, pro Halič sedm a jedna polovina divizionu s koňmi a osm divizionů s voly, pro Valašsko 18 divizionů s koňmi a 19 divizionů s voly, pro Uhry 17 a jedna polovina divizionu s koňmi a 15 divizionů s voly, pro Chorvatsko deset divizionů s koňmi a devět divizionů s voly, to je celkem 108 divizionů s koňmi a 51 divizionů d voly. Pro dělostřeleckou zálohu, pro pontony a mostní lávky, pro pekařské pece a pro přepravní vozatajstvo 23803 tažných a jezdeckých koní a soumarů, 15266 volů a 21181 mužů, mezi nimi jeden plk., který velel na Moravě, dva pplk., deset mjr., 25 rytm., 86 npor. a 83 ppor.
V březnu byli poddůstojníci u vozatajstva cvičeni na vozmistry (Wagenmeister). Péčí o zápřeže a soumary byl u každého pluku pověřen snaživý a zkušený důstojník. Štábní důstojník jezdectva byl odeslán ke všem pěším plukům k prověření všech koní a instruktáži dohlížejících důstojníků a vozmistrů.
V dubnu obnášela armádní záloha soumarů a vozatajských potřeb jednoho štábního důstojníka, šest ppor. nebo npor., pět stržm., 14 des., 70 čalouníků, 420 pacholků k soumarům, 420 soumarů, 420 nákladních sedel, deset štábních vozíků a jednu polní kovárnu.
V květnu počet vozatajstva taženého voly ve Valašsku činil 1.104 mužů, 17 koní a 3.200 tažných volů, v rakouském Valašsku 670 mužů, osm koní a 1.920 tažných volů.
Dne 11. července byly ve Vídni, v Praze a v Brně zřízeny tři plemenné diviziony (Beschälerdivizion), jejichž předepsaný početní stav byl stejný jako u vozatajského divizionu.
Dne 19. července bylo stanoveno ponechat pouze mírový stav a zbylé mužstvo propustit domů, vozy a postroje uschovat v depotech a koně prodat.
Koncem války s Turky sice volské zápřeže zanikly a většina vozatajstva byla redukována, nicméně současné zbrojení proti Prusku a Polsku vyžadovalo další potřebu erárního vozatajstva, která se započítáním soumarů dosahovala vysokého čísla 31.154 mužů, 46.989 koní a 15.266 tažných volů, Tato potřeba vysilovala země monarchie, které ji momentálně nebyly s to zvládnout.
Proto byla potřeba erárního vozatajstva omezena - a soumary vyjímaje - dosahovala u vozatajstva taženého koňmi na 17.018 mužů a 33.383 koní a u vozatajstva taženého voly na 4.172 mužů, 266 koní a 8.144 volů, to je celkem 21.190 mužů, 33.649 koní a 8.144 tažných volů.
V této válce byly uplatněny nové instrukce pro soumary. Velikost soumarstva činila 4.366 pacholků a 10.041 koní.
Plán hejtmana Jakoba Wimmera z 36. pěšího pluku FM Ulrich Franz Fürst Kinsky táhnout vozy dvouspřežně byl odmítnut. Hejtman Jakob Wimmer převedl v zimě 1790/1791 někdejší nedostačivé erární vozatajstvo na použitelné vozatajstvo nájemní.
1791
Mírem ve Svistovu 4. srpna 1791 byl kádr vozatajstva změněn tak, že místo 18 řádných (ordinäre) divizionů existovalo jen devět řádných divizionů a devět plemenných divizionů. Touto transformací se měl zredukovat stav vozatajstva na 1.788 mužů a 1.971 koní, z toho 1.017 tažných plemeníků. Od 22. srpna nastal zpětný převod armády na mírové počty.
Z devíti řádných vozatajských divizionů byly dislokovány tři v Banátu, tři v Haliči, jeden a jedna polovina v Chorvatsku a jeden a jedna polovina v Dolních Rakousích; z devíti plemenných divizionů byly dislokovány tři v Čechách, dva na Moravě, tři v Dolních Rakousích a jeden ve Vnitřních Rakousích. Jejich služba spočívala v dopravě mouky, dřeva a ostatních naturálií.
Hřebci měli každý podle své kvality nárok na oves až do dvou a jedné poloviny porce denně. Plemeníci ve Štýrském Hradci měli dopravovat chléb a dřevo do horní pevnosti.
Dvorní válečnou radou bylo oznámeno následující.
„Vozatajstvo podléhá ve věci depotů a ekonomie hlavnímu proviantnímu úřadu, ale ve veškeré vojenské službě jako vojenský sbor příslušnému generálnímu velitelství, protože Dvorní válečná rada tak nepostradatelnou součást eráru nemůže ponechat bez dozoru.
Všechny diviziony budou podřízeny vedení snaživých, energických, vozatajské služby znalých a přísných štábních důstojníků, kteří budou diviziony častěji kontrolovat a musí ručit za schopnost důstojníků a plnění jejich povinností. Tito štábní důstojníci nesmí zabřednout do účetnictví a papírování, neboť nemají svůj čas trávit v kancelářích. K účetní službě jsou určeni zásobovatelé, nikdo jiný nemá v kancelářích pracovat.
Důstojník musí být vždy u krmení a čistění přítomen, všemi způsoby zabránit krádežím píce, nepřebírat žádnou špatnou píci a dbát na její předepsané množství. Důstojník se má nacházet při zapřahání a zejména při vypřahání, aby chyby pacholků u přetěžovaných nebo vadných koní na místě káral a koním mohl opatřit nezbytnou pomoc.
Každý důstojník je zodpovědný za to, že poddůstojníci divizionu jsou věrní, snaživí a služby dobře znalí a že pacholci obzvláště nově nastoupivší v jízdě a v péči o koně poddůstojníky a vrchními pacholky budou dobře cvičeni. Žádný důstojník nemá mít více koní, než mu dovolují nárokové pícní porce.“
Hejtman Jakob Wimmer z 36. pěšího pluku FM Ulrich Franz kníže Kinsky s velmi dlouhými a širokými zkušenostmi ve vozatajské službě v jednom hlášení Dvorní válečné radě navrhnul, aby chomouty byly podšity plátnem, protože kůže, když je tvrdá, zvířatům působí odřeniny.
V důsledku toho bylo 25. prosince Dvorní válečnou radou nařízeno, že podšití chomoutů kůží není dovoleno. Podšití bude vyráběno ze silného plátna a vyplněno koňskými žíněmi.
V říjnu obnášel vojenský vozatajský sbor 13 dělostřeleckých zápřežních divizionů, jeden divizion španělských jezdců, dva diviziony pekařských pecí, jeden pontonový divizion, tři Prozentodiviziony a 25 přepravních divizionů, to je celkem 45 divizionů s koňmi.
U štábu vojenského vozatajského sboru byl přidělen jeden plk., jeden pplk., sedm mjr., devět rytm. 1. třídy, dva rytm. 2. třídy, tři účetní, 13 adjutantů, tři zvěrolékaři; u divizionů bylo přiděleno 31 npor., 35 ppor., 72 stržm., 96 zásobovatelů, 17 podchirurgů, 233 des., 385 svob. a nadpacholků, 39 bubeníků, 5.120 voj., 13 kovářských mistrů, jeden kolářský mistr, jeden sedlářský mistr, 233 kovářských tovaryšů, 111 kolářských tovaryšů, 95 sedlářských tovaryšů, to je celkem 6.521 mužů a 9.052 koní.
Otázka, zda v budoucnosti bude používáno erární nebo pronajaté vozatajstvo zůstala otevřená. Objevili se protivníci i zastánci obou systémů. Zastánci erárního vozatajstva zdůvodňovali svůj názor tím, že pronajaté vozatajstvo při válečných operacích i v míru je často nespolehlivé, náklady na ně jsou větší než na erární vozatajstvo, k erárnímu vozatajstvu je možno zařadit pensionované štábní a nižší důstojníky a tím uspořit jejich penzi a možnost využít vyřazených koní jezdectva, kteří jsou pořád ještě pro vozatajstvo použitelní.
1792
FML Karl Friedrich sv. pán von Schröder se snažil vypracovanými body v návrhu z 10. února 1792 zdůvodnit a potvrdit, že síla válečného vozatajstva stojí na zásadě, že armáda musí být zásobena nejméně na deset dnů chlebem a na osm dnů ovsem a že na jednom čtyřspřežním voze nemá být naloženo více než 800 porcí chleba. Tato zásada smí být porušena nanejvýše v případě nouze za předpokladu, že armáda bude zásobena na osm dní chlebem a na šest dní ovsem, zatímco další snížení zásob proviantu každou armádu učiní neschopnou operací.
Nejdůležitější nedostatky tehdejšího erárního vozatajstva lze shrnout následovně. Obživa početných potahů je v době míru velmi nákladná a tyto neplní konečný účel, protože dělostřelectvo, pro které vlastně toto mírové vozatajstvo bylo zřízeno, nabývá svoje zápřeže pomocí levnějších nájmů koní nesrovnatelně laciněji a spolehlivěji. Ve skutečnosti vyžadovalo tak vozatajstvo o 2.129 mužů a 3.077 koní více než pronájem koní. Po zrušení plukovního vozatajstva byla dobrá péče, údržba koní a vozů provozována jen nedbale a nakonec vůbec ne. Erární proviantní a přepravní vozatajstvo není vždy skutečně v takovém počtu zajistitelné a ve srovnání se skutečnou potřebou často v požadované síle a obživa armády je vlastní potřebou naturálií vozatajstva nanejvýše nevýhodným způsobem rušena - toto vozatajstvo vyžaduje pro sebe vlastní, a sice poměrně početné vozatajstvo. Odvodem tak početného množství lidí a koní trpí obyvatelstvo provincií nenahraditelnými škodami na pracovní síle a často už samotné nebezpečí války vyžaduje použití mnoha milionů, po začátku odzbrojení více méně nebo také zcela ztracených. Všechny erární vozy mají ještě další nevýhodu, a sice že na žádné silnici se nemohou obrátit při velmi malém úhlu řízení.
Odstranit všechny tyto závady a vůbec zlepšit celé vojenství od základu, už bylo záměrem císaře Leopolda II., jak oznámil arcivévodovi Františkovi ve vlastnoručním listu k realizaci posouzení celého vojenského systému z 27. prosince 1791.
V důsledku nástupu vlády císaře Františka zasedala za jeho osobní přítomnosti od prosince 1792 do ledna 1793 ve Vídni „Armádní organizační komise“ (Armee-Organisations-Commission) sestavená z G.d.C. Friedricha Moritze hraběte von Nostitz-Rieneck, FML hraběte Kinského z Vchynic a Tetova, GM Corneliuse Hermanna von Ayrenhoff, GM Karla Josefa sv. pána von Sterndahl, GM Johanna sv. pána Mészáros von Szoboszló a GM Franze sv. pána von Rollin, plk. Friedricha sv. pána von Linken a pplk. Moritze Gomez de Parientos, která se zabývala vhodností všech nezbytně potřebných inovací a úprav u císařského vojska a nakonec tento svůj úkol zakončila ještě před začátkem válek s Francií.
Zápřeže vojenského vozatajstva u armádního sboru pod FZM Friedrichem Wilhelmem knížetem von Hohenlohe-Kirchberg v Breisgau a na řece Rýn sestávaly z 2.196 mužů a 4.386 koní, v tom 14 železných pekařských pecí (93 mužů a 141 koní), 100 pontonů (660 koní) a 6 mostních lávek (48 koní).
31. ledna byli z vozatajstva přiděleni u armádního sboru v Rakouském Nizozemí dva npor., čtyři ppor., 1.109 mužů od stržm. níže a 1.818 koní, z toho u pluků 366 mužů a 732 koní; u lehké a těžké dělostřelecké zálohy dva npor., čtyři ppor., 743 mužů od stržm. níže a 1.086 koní.
Pronajaté povozy byly k dispozici pouze jako výpomoc. Přípřežní vozy byly nespolehlivé. Smutný příklad z roku 1789, kdy všichni přípřežní rolníci spolu s koňmi se buď vůbec nedostavili, nebo uprchli, takže se vojsko dostalo do nemilé situace, byl ještě v živé paměti.
V dubnu existovaly vozatajské depoty v Olšanech u Prostějova, Sankt Marein, Klosterneuburgu, Petrovaradíně, Vídni a Aradu a dočasné depoty v Pesti, Týně n. Vltavou, Praze, Lvově a Záhřebu. V těchto depotech byly prováděny opravy všech povozů vozatajstva, plukovních polních kováren, krytých vozů, žebřinových vozů, vozů pekařských pecí a vozů na potřeby. K tomu byli zaměstnáváni civilní řemeslníci. Platila zásada, že všechny vozy potřebující nákladnou opravu byly rozebrány a jen dobré součásti byly zachovány. Oprava povozů a tažných postrojů byla prováděna částečně také u civilních řemeslníků.
Podle kontraktu z roku 1788 bylo vyrobeno 1.600 chomoutů a 400 sedel za sumu 8.173 zl. a 20 krejcarů.
Cena za jeden čtyřspřežní vozatajský žebřinový vůz bez kování byla u civilního vozového mistra 23 – 26 zl.; vůz opatřený kováním a řetězy bez všech potřeb pak stál 95 – 98 zl.
Vozatajští řemeslníci obdrželi při spěšném vyzbrojování za každou hodinu odpracovanou přes čas příplatek 0,75 krejcaru.
Z tažných postrojů existovaly dvouspřežní, čtyřspřežní a šestispřežní vlečné, dvouspřežní a čtyřspřežní pro muniční káry, dvouspřežní a čtyřspřežní pro běžné dělostřelectvo, dvouspřežní a čtyřspřežní vozatajské.
Pro Lombardii byly určeny k dodávce chleba dva erární vozatajské diviziony (100 vozů), k dodávce ovsa 80 pronajatých vozů a dále šest železných pekařských pecí. Protože při operacích v hornatých oblastech dlouhé německé vozy byly nepoužitelné, posloužily italské rolnické povozy a muly jako soumaři.
V dubnu sestávalo vozatajstvo v Bruselu pod velením mjr. Ludwiga von Kiesewetter z jedenácti divizionů.
V červnu byly pro Přední Rakousy (Vorderösterreich) určeny čtyři přepravní diviziony se stavem 424 mužů, 853 koní a 208 povozů. Do Rakouského Nizozemí odešlo 1.561 koní s naloženými vozy ve čtyřech divizionech. Tři diviziony pochodovaly z Prahy a jeden z Vídně. K tomu bylo nezbytné pro Čechy odvedení 249 voj. a nákup 639 koní a pro Dolní Rakousy 83 voj. a 214 koní.
V prosinci muselo vozatajstvo při zaujetí zimních táborů přepravit nezbytné zásoby z Luxemburgu do Graevenmachern, nemocní a skladové zásoby byly z Marienthalu pomocí vozatajských divizionů přepraveny do Graevenmachern nebo dále přes Trevír a pak přes Hundsrück do Koblenze.
Plukovní vozy, pokladní vozy, chlebové vozy a vozy v Luxemburgu zůstávající posádky byly připojeny k vozatajstvu, v Luxemburgu zůstalo jen 40 vozů. Pontonové vozy byly rovněž připojeny k vozatajstvu. Dělostřelecká záloha a mostní lávky jely do Dütelsdorfu.
Dne 20. prosince hlásil FZM Friedrich Wilhelm kníže von Hohenlohe-Kirchberg z Trevíru Dvorní válečné radě, že hejtman Jakob Wimmer s npor. Johannem Wolfem jako pomocníkem zastává transportní službu. Podal návrhy, jak by vozatajstvo mohlo být odlehčeno a učiněno pohyblivějším, aby bylo použitelné lépe než nyní. Hejtman Jakob Wimmer vykonává transportní agendu znamenitě na zemi i na vodě a to na řekách Rýn, Mosela a Mohan. Tvrdí, že jsou nezbytné lehčí a pohyblivější vozatajské vozy. Lehčí vozy se v letošním polním tažení příznivě osvědčily, když těžké erární přepravní vozatajské vozy musely zůstat stát a lehčí selské vozy být zapřaženy erárními koňmi, aby u Thionville se nacházejícímu vojsku byly přivezeny naturálie. Lehčí vozy by mohly být podobné dvouspřežním dělostřeleckým zavazadlovým vozům. Tento druh vozů je v poli k přísunu sena téměř nepostradatelný, obzvláště v těch provinciích, kde aktuálně selskými povozy je obtížně hrazen a seno ze všech oblastí přes hory musí být přiváženo. Polovina vozů bude zapřažena dvěma koňmi, avšak druhá polovina třemi koňmi, třetí kůň bude považován jen za záložního.
Hejtman Jakob Wimmer a npor. Johann Wolf byli obzvláště aktivní a ve službě horliví. Jejich přičinlivostí jsou eráru velmi užitečné činnosti vozatajstva stále zachovány. Pro další polní tažení bylo požadováno pověřit hejtmana Jakoba Wimmera jako štábního důstojníka a npor. Johanna Wolfa jako rytm. vozatajstva celou transportní agendou.
Související příspěvky:
|
|
Josef Hanzlík: Vozatajské skladiště (depot) u Týna nad Vltavou 1778-1866 Erár, zrušiv tábořiště dělostřelecké, zabírající dosud 110.740 □°, zůstavil si z pozemků těch pouze 62.520 □° a zřídil na nich od 1. července 1778 skladiště vozatajské (Depot)... Dle tohoto záznamu byly tehdáž v Depě: velká depositorialní bouda č. 1, velká depositorialní bouda č. 2, jedna malá bouda starým železem naplněná č. 3, stará kolárna...
|
