Český šlechtický kříž z roku 1814, část 1/2

30.01.2019 16:43

Václav Měřička

Naposledy upraveno: 16.02.2019

 

V roce 1964 uplyne sto padesát let od založení prvního českého vyznamenání, kterým byl ČESKÝ ŠLECHTICKÝ KŘÍŽ Z ROKU 1814, který pro československou faleristiku ze stanoviska historického a heraldického vývoje, zůstane nejzajímavějším vyznamenáním, dnes již vpravdě klasickým.

Příspěvek je digitalizací tisku vydaného Vojenským muzeem v Praze a Československou společností přátel drobné plastiky Praha, který obsahoval ještě 35 poznámek. Jeho digitalizovaná podoba je doplněná o nové poznatky.

 

Český šlechtický kříž, zvaný německy „Das Böhmische Adelskreuz”, nebyl řádem v pravém slova smyslu. Byl to pamětní a spolu záslužný kříž, který odborně nazýváme pouhou dekorací. Český šlechtický kříž byl založen v roce 1814 rakouským císařem Františkem I. (1804-1835), jako odměna a viditelná dekorace pro 38 tak zvaných českých šlechticů, kteří tvořili zvláštní ochranný sbor, gardu, která císaře v pohnutých válečných měsících protinapoleonského tažení z let 1813 až 1814 doprovázela. Tento sbor se nazýval C. k. česká šlechtická garda (K. K. Böhmische Noblegarde) a byl v našich zemích běžně znám označením Noblegarda (též Noblgarda). Tento sbor byl výlučným vojenským útvarem a jeho příslušníci - gardisté, se formovali z řad šlechty usedlé v českých historických zemích, kde měli své inkoláty. Jestliže použijeme pro příslušníky gardy označení „českých šlechticů”, pak se toto označení kryje pouze zeměpisně, protože většina z nich byla německé národnosti. Cítili se být poutáni k naší zemi, v níž vlastnili svoje statky a svým vystoupením v tomto vojenském nebo polovojenském sboru, dávali najevo svou příslušnost ke stavům a státnímu právu tehdejšího českého království.

Doba, ve které byla garda založena a pro níž bylo zřízeno toto vyznamenání, byla politicky nesmírně bouřlivá a někdy i chaotická. Není tedy divu, že se zachovalo poměrně velmi málo zpráv, a to hlavně hodnověrných jak o gardistech samých, tak i o jejich dekoraci. Ale již ta skutečnost, že vyznamenání bylo určeno jen omezenému počtu osob, dokonce pak skupině stavovsky přísně ohraničené, dává tušit, že se jednalo o vyznamenání, které nejen z heraldického, ale i historického a hlavně politického hlediska, má pro české země význam prvořadý. Je to vlastně první české vyznamenání vůbec, navazující ve své symbolice na českou tradici heraldickou.

V době napoleonských válek bylo založeno mnoho řádů, záslužných křížů, pamětních medailí apod., ale jen málokteré se může rovnat Českému šlechtickému kříži. V samotných rakouských zemích je Český šlechtický kříž první pouhá dekorace, provedená tak nákladným způsobem, že se vyrovná tehdy platným řádovým dekoracím. Je zřejmé, že císař, který toto vyznamenání založil, učinil tak s určitou rozvahou a úmyslem, dávaje najevo, že uznává státoprávní postavení české šlechty a tím zřejmě také právo koruny české. Nic nemění na skutečnosti, že snad toto uznání bylo vynuceno současnými politickými poměry a císaři záleželo na pomoci z českých zemí a od českých stavů. Pro podobné sbory rakouské nebo uherské, císař žádné podobné vyznamenání nezaložil.

Zmínil jsem se o tom, že Český šlechtický kříž je jako pouhá dekorace proveden velmi nákladně a vkusně. Je celozlatý, granátově červeně smaltován a podobá se řádovým odznakům. Byl také někdy za řád pokládán s odůvodněním, že postupem času pro svou výlučnost, mimořádného řádového charakteru nabyl. Heraldika Karla Schwarzenberga (HERALDIKA čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě - vyšlo v roce 1941 v knihách Řádu nakladatelství Vyšehrad) uvádí v VIII. kapitole - „Rytířské řády”, kde se píše o vývoji řádů, že o skutečném řádu můžeme jen tehdy mluvit, když udílející sám řádový odznak nosí, ale připouští, že existují také výjimky. Myslí tím zřízení, úředně zvaná řády, která nemají organizace a kde udílející sám odznak nenosí. Přece však i tato zřízení mají určitou soudržnost, že je k řádům můžeme počítat. A přímo dokládá na straně 176, že kříž České šlechtické gardy, byl takovým mimořádným řádem.

Celkový vývoj faleristiky, hlavně jak její nejposlednější vývojové kapitoly ukazují, že skutečně velká část moderních vyznamenání se stává právě jen výjimkou citovaného pravidla. Vždyť téměř ve všech těchto případech mluvíme o řádech.

První historická zmínka o Českém šlechtickém kříži byla již uveřejněna v roce 1817, tedy 3 roky po jeho založení. Nachází se v knize ALMANACH DER RITTERORDEN (Erste Abteilung. Die Deutschen Ritterorden. Leipzig - Georg Joachim Goescherl 1817 - strana 109) a pochází z pera Friedricha Gottschalcka, vévodského, anhaltsko-bernburgského asistenčního rady. Jedná se o jednu z prvních moderně vybavených a dobou požadovaných řádových monografií. Kniha byla vydána ve třech svazcích, je ilustrována barevnými rytinami nejvýznačnějších řádů té doby a byla ohlasem skončení napoleonských válek, kdy řády a vyznamenání doslovně jen pršely na prsa vojáků a diplomatů. V knize čteme doslovně: „V roce 1814 propůjčil císař František I. příslušníkům české šlechty, kteří ve válce v průběhu tohoto roku vytvořili zvláštní gardu a osobu císařovu po celé polní tažení doprovázeli, zvláštní, nikým již více nenošený kříž, jako vděčnou upomínku za prokázané služby. Je celý šarlatově smaltován, nese na štítcích vpředu bílého českého lva a vzadu nápis NOBILIBUS BOHEMIS BELLO GALLICO FIDIS CORPORIS CUSTODIBUS FRANCISCUS AUGUSTUS - MDCCCXIV. Stuha, na níž se na levé straně nosí, pozůstává ze tří stejných pruhů, z nichž prostřední je červený a zbylé dva bílé.

 

Gottschalckův Almanach z roku 1817 je dosupný v digitální verzi na webu
Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden (SLUB)
digital.slub-dresden.de/werkansicht/dlf/101061/131/0/

 

Tuto zprávu obsaženou v díle Gottschalckově, přetiskují v pozdějších letech některé nečetné faleristické práce. Tak hned kniha Augusta Wahlena DAS BUCH DER RITTERORDEN UND EHRENZEICHEN, vydaná v roce 1856 v Bruselu a v Lipsku, píše o tomto vyznamenání na stránce 191 (v digitální verzi je na webu saské zemské knihovny dostupné vydání z roku 1848: digital.slub-dresden.de), nebo doslovně stejně jako Gottschalck, v roce 1885 kniha Schulzeho CHRONIK SÄMTLICHER BEKANNTER RITTERORDEN UND EHRENZEICHEN, kde je poznámka uveřejněna na stránce 732. Z knih minulého století stojí ještě za zmínku kniha Hermanna von Heydena EHREN-ZEICHEN (Kriegs-Denkzeichen, Verdienst- und Dienstalters-Zeichen DER ERLOSCHENEN UND BLÜHENDEN STAATEN DEUTSCHLANDS UND ÖSTERREICH-UNGARNS, Meiningen 1897), kde se o kříži píše na straně 240.

Kniha J. L. Trosta DIE RITTER UND VERDIENSTORDEN, EHRENZEICHEN UND MEDAILLEN ALLER SOUVERÄNEN STAATEN, vydaná v roce 1910, uveřejňuje na stránce 95 velmi stručný popis, odznaku a kříž samotný nazývá „Český šlechtický kříž za válečné zásluhy 1814”. Popis kříže je zde však více než stručný a nedostačující. Tak například rub kříže je popsán následovně: „Vzadu je nápis.”

Uplynulo více než sto let a byl ztracen zájem o Český šlechtický kříž. Byl vyznamenáním zcela výlučným, které již nikdy více nebylo obnoveno a smrtí vyznamenaných účastníků tažení, zanikl vcelku i další historický zájem. Velmi malý počet křížů byl snad po léta chován jako vzácná památka po předcích v některých šlechtických rodinách. Bližší podrobnosti však byly zapomenuty. Stalo se dokonce, že jeho existence byla popírána, nebo alespoň význam kříže zlehčován a tento dokonce považován za polooficiální dekoraci. Teprve po skončení první světové války, projevil o tento kříž zájem dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, první ceremoniář kanceláře presidenta československé republiky a význačný olympijský pracovník. Byl totiž pověřen řízením všech záležitostí, týkajících se založení a vedení agendy tehdy nově zřízeného československého řádu Bílého lva. A právě odznak Českého šlechtického kříže se stal tak trochu inspirátorem při tvorbě nového řádového odznaku. Originál Českého šlechtického kříže předložil dr. Guth-Jarkovskému bývalý hrabě Bohuš Kolowrat-Krakovský, majitel panství Rychnova nad Kněžnou a Černíkovic. Předložený kříž pocházel z majetku Františka hraběte Kolowrata Krakowského, jednoho z gardistů. A tak se v XXXIX. ročníku Ottova ilustrovaného časopisu ZLATÁ PRAHA, v čísle 15 a 16, na stránce 157 a 158, dne 1. června 1922 objevil článek dr. Jiřího St. Guth-Jarkovského, nadepsaný „Starý český řád Bílého lva”.

Roku 1814 rakouský císař František I. založil ne sice přímo řád v užším smyslu, ale čestné vyznamenání ve formě řádového odznaku, zvaný český šlechtický kříž „Böhmisches Adelskreuz“ pro zásluhy válečné. (V pramenech francouzských La croix de Noblesse Bohème.) Odznakem byl zlatý čtyřramenný kříž, 30 mm vysoký a toliktéž široký, tedy o něco menší, nežli odznaky nyní obvyklé, tmavočerveně smaltovaný, asi jako pozdější rakouský záslužný kříž; a na aversu v červeně smaltovaném poli (13 mm v průměru) bílý, také smaltovaný, zlatě vroubený český lev; medailón sám byl rovněž zlatě vroubený. Na první pohled řád Bílého lva. Revers pak měl medailón opět zlatě vroubený, kde v bílém poli byl černě smaltovaný nápis: NOBILIBUS BOHEMIS BELLO GALLICO FIDIS CORPORIS CUSTODIBUS FRANCISCUS AUGUSTUS MDCCCXIV. (Českým šlechticům za válek francouzských, věrným tělesným strážcům, císař František 1814.) Odznak tento nosil se na prsou na stužce o třech stejných pruzích, z nichž prostřední byl červený, oba krajní pak bílé. Dnes, pokud vím, žádný řád nemá stužky téže kombinace a stejných rozměrů.

Císař František udílel řád těm členům české šlechty, kteří za válek napoleonských utvořili vlastní šlechtickou gardu (v Čechách jí říkali Noblgarda) a po celé válečné tažení provázeli osobu císařovu, na věčnou paměť prokázaných služeb. Po té vyznamenání to už nebylo udíleno, a proto asi upadlo v úplné zapomenutí.

Nyní uvádí dr. Guth-Jarkovský zmíněnou již literaturu. (Gottschalck, Schulze a Trost.)

Řádový odznak, který ke své stati reprodukujeme, byl nám dán k dispozici laskavostí p. velkostatkáře Bohuše Kolowrata Krakovského v Černíkovicích. Nosíval jej jeho děd František Xav. hrabě Kolowrat Krakovský, který byl prvním velitelem „Noblgardy”, již zřídil jeho otec, český dvorní kancléř.

Kdo všechno z českých šlechticů ještě byl vyznamenán českým křížem, dovedou vyšetřit historikové. Mám jen zde sdělení soukromého, že jedním z nich byl také Ferdinand z Hildprantů, kterému dostalo se vyznamenání roku 1814 podle dopisu z vídeňské dvorní kanceláře, oznamujícího udělení řádu dne 6. října t .r.

Zde citovaný článek dr. Gutha-Jarkovského doprovázejí dvě fotografické reprodukce rozměru 11 x 4 cm. Reprodukovaný kříž má na fotografii průměr 20 mm a je tedy o třetinu menší.

 

 

V neděli dne 1. října 1922 uveřejnila PRAGER PRESSE vydávaná Orbisem v čísle 269 druhého ročníku na straně 5 ve svém ranním vydání německý článek dr. J. S. Gutha-Jarkovského pod názvem EIN SOGENANNTER VORGÄNGER DES „WEISSEN LÖWEN”, Ein kleiner Beitrag zur Böhmischen Ordensgeschichte. (Takzvaný předchůdce „Bílého lva”, Malý příspěvek k dějinám českých řádů.)

V podstatě nepřináší tento německý článek nic podstatného a je jen opakováním českého článku ze Zlaté Prahy. Navíc však uvádí doslovný text oficiálního oznámení ze dne 1. srpna 1814, které bylo uveřejněno v OESTEREICHISCH-KAISERLICHE PRIVILEGIERTE WIENER ZEITUNG (v Rakouských císařských privilegovaných vídeňských novinách) v čísle 213. Doslovně toto oznámení zní:

Seine Majestät, der Kaiser haben denjenigen Gliedern des Böhmischen Adels, welche während des letzten Krieges eine eigene Garde bildeten, und Seiner Majestät den ganzen Feldzug hindurch immer begleiteten, ein öffentliches Merkmal der Allerhöchsten Zufriedenheit zu geben geruhet, indem Sie ihnen ein eigenes von Niemand ändern zu tragendes Kreuz zum Andenken der geleisteten Dienste, allergnädigst verlieren haben.

Dieses durchaus roth emaillirte goldene Kreuz, führt in den Schilden auf der Vorderseite den weissen Böhmischen Löwen, und auf der Rückseite die Inschrift: NOBILIBUS BOHEMIS BELLO GALLICO FIDIS CORPORIS CUSTODIBUS FRANCISCUS MDCCCXIV. Das Band, an welchem das Kreuz getragen wird, besteht aus drei gleichen Streifen, von denen der mittlere roth ist und die beiden anderen weiss sind.

Dále ještě v článku uvádí, že hrabě Wrbna požádal císaře, aby nejmilostivěji členům gardy slevil placení potřebné taxy, neboť jmenovaní byli nuceni hradit značné výlohy a celé řadě gardistů by placení taxy způsobilo značné potíže. Dále ještě uvádí, že garda v Paříži vedla „ein ziemlich fideles Leben”, tedy značně lehkovážný život.

V článku je také podrobněji uvedena poznámka císaře Františka, který rozhodl povýšit všechny vojáky, uděliti těm, kteří měli nárok, hodnost komořího a povýšil „Graenzensteiny” na svobodné pány.

V příloze listu jsou pak dva snímky kříže, tak jak je známe z ilustrace ve Zlaté Praze. Rozměr fotografií je 11 x 7 cm, průměr kříže opět 20 mm.

Noviny tehdy uvedly, že povýšení se dostalo jen Grenzensteinům, ačkoliv byl ještě povýšen Jan Nepomuk Daczický z Hesslowa a Josef Hrubý, tehdy ze Schwannensteinu a na hraběte dokonce adjutant gardy Klement Linker.

Dr. Jiří St. Guth-Jarkovský však nezapomněl na Český šlechtický kříž a ještě jednou se k jeho historii vrátil. Stalo se tak v roce 1929, kdy uveřejnil III. díl svých Pamětí (nakladatelství Hejda a Tuček). Zde ve svazku 2 nadepsaném Československý řád Bílého lva čteme na stránce 340 až 343.

„Starý předchůdce řádu Bílého lva” a „řád” sv. Václava.

Při svých studiích o řádech vůbec, přišel jsem celkem ne nesnadno na starý český, vlastně rakousko-český řád, který zůstával v našich vrstvách nepovšimnut, dílem proto, že se týkal jen omezeného počtu šlechticů, dílem proto, že nebylo u nás valného zájmu pro řády vůbec, pro rakouské zejména. Jenom historikové o řádu zmíněném věděli. Není snad nezajímavo zmíniti se zde, kde chci podati dějiny řádu Bílého lva, i o tomto „Předchůdci” Bílého lva poněkud šíře.

Za rozmanité pokyny při bádání o tomto řádu děkuji profesoru dr. Čeňku Zíbrtovi, zesnulému dr. Václavu Řezníčkovi, pak zejména panu dr. Kazbundovi, tehda úředníku Zemského archivu v Praze a panu Jaroslavu Kurzovi, úředníku archivu ministerstva vnitra v Praze.

Historie rakousko-českého řádu je v podstatě tato:

3. května 1814 v Paříži, kde císař František právě pobýval, už na konci válek napoleonských, předložil na popud císařův nejvyšší komoří hrabě Wrbna, plukovník císařské české šlechtické gardy, která císaře stále provázela za válek napoleonských, a polní podmaršálek svobodný pán von Duka (též Ducea) po vzájemné úradě návrh (pod číslem 1166/814 cís. archivu) na povýšení a vyznamenání jednotlivých členů české šlechtické gardy, ke kterémuž podání připsal císař František vlastní rukou, že s předloženými návrhy souhlasí a dodává ještě: Übrigens bin ich gesinnt, um die patriotische Gesinnung jener Glieder des böhm. Adels, welche diese Garde ausmachen, auch ein öffentliches Merkmal zu belohnen, ihnen ein irgend von niemand anderen zu tragendes Kreuz zum Andenken der mir geleisteten Dienste zu verleihen. (v překladu: Ostatně se domnívám, aby vlastenecké cítění oněch členů české šlechty, kteří tvoří onu gardu, bylo za prokázané mně služby, odměněno propůjčením viditelného odznaku ve formě pamětního kříže, nikým jiným již nenošeného.)

V následcích tohoto rozkazu dal komorní úřad zhotoviti 38 řádových, či lépe odznakových křížů a Geheimes Kammerzahlamt, Kammerzahlmeister Edler von Mayer zaplatil za ně 3860 fl. W. W. (vídeňské měny) Haus u. Hofarchiv čís. 1167/814 (panu Janu Haasovi, což císař 30. července 1814 schválil).

5. října 1814 bylo panu Hofkriegsrathpresidentu von Stirpsies (Dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský uvádí v textu svého článku „President dvorní válečné rady von Stirpsies”. Jedná se správně o generála Josefa von STIPSICZE, který v letech 1801 až 1807 velel 10. husarskému pluku v Uherském Brodě na Moravě a později se stal presidentem dvorní válečné rady) posláno 46 kovových Armee Ehrenzeichen pro 38 českých a 8 uherských gardistů, kteří Jeho Veličenstvo provázeli na polním tažení. Pan Stirpsies poslal ihned kříže nejvyššímu komořímu hraběti Wrbnovi, aby kříže rozdal. Snad stojí za to uvésti pro věčnou paměť jména těch šťastných „českých” gardistů (podle seznamu dvorního archivu číslo 1181/814).

Kolik asi opravdových Čechů bylo mezi nimi?

Byli to: Emanuel hrabě Wratislav, Jiří hrabě Waldstein, Jan hr. Wratislav, Jan hr. Pachta, Joachim hrabě Voračický, Vilém kníže Auersperg, Karel kníže Auersperg, Jan hr. Salm, Arnošt hr. Waldstein, Josef hr. Nostitz, Eug. hr. Wrbna, Karel sv. pán von Enis, Klement sv. pán von Lincer, Jan sv. pán von Nigroni, Ignác rytíř z Hesslova, Jan hr. Stambach, Otto sv. pán von Greifenklau, Bedřich hr. Clam-Gallas, Frant. Xav. hr. Kolowrat, Josef Hrubý rytíř von Schwannenstein, Franz Karl sv pán von Puteani, Jan sv. pán von Dobřenský, Ferdinand sv. pán von Hiltprandt, Veriand hr. Windischgraetz, Carl hr. Rey, rytíř von Spiegel, František hr. Taaffe, František hr. Daun, Ant. hr. Meraviglia, Štěpán baron Badenthal.

Ti všichni a vedle toho ještě tři (kteří?) byli mimo to ještě všelijak povýšeni vojensky i civilně a vyznamenáni řádem Leopoldovým. Při návratu a slavnostním vjezdu Františkově do Vídně zaujímala garda - v Čechách jí říkali Noblgarda - zvláštní místo hned za kočárem Jeho Veličenstva a dostalo se jí od císaře ještě zvláštní pochvaly za služby prokázané.

Poté vyznamenání to už nebylo udíleno, a snad také proto upadlo v úplné zapomenutí.

Odznakem českého šlechtického kříže pro zásluhy válečné, německy Böhmisches Adelskreuz, ve francouzských pramenech La croix de Noblesse Bohème, tedy nikoliv řádu v užším smyslu, nýbrž jen čestného viditelného vyznamenání ve formě řádového odznaku, byl zlatý čtyřramenný kříž, 30 mm vysoký a toliktéž široký, tedy o něco menší nežli odznaky nyní obvyklé, tmavočerveně smaltovaný, asi jako pozdější rakouský záslužný kříž, a na aversu v červeně smaltovaném poli (13 mm v průměru) bílý, také smaltovaný, zlatě vroubený český lev; medailón sám byl rovněž zlatě vroubený. Na první pohled řád Bílého lva. Revers pak měl medailón, opět zlatě vroubený, stejné velikosti jako na aversu, kde v poli bílém byl černý, smaltovaný nápis: Nobilibus Bohemis bello gallico fidis corporis custodibus Franciscus Augustus MDCCCXIV. (Českým šlechticům za válek francouzských, věrným tělesným strážcům, císař František 1814.) Odznak tento nosil se na prsou na stužce o třech stejně širokých pruzích, z nichž prostřední byl červený, oba krajní pak bílé. Dnes, pokud vím, žádný řád nemá těchže barev, téže kombinace a stejných rozměrů.

Nyní následuje v dalším odstavci znovu odvolání se na zde již jednou citovanou literaturu.

Odznak českého šlechtického kříže, který byl reprodukován podle fotografie ak. mal. J. Šrámka ve Zlaté Praze 2. června 1922, byl mi dán k dispozici laskavostí pana velkostatkáře Bohuše Kolowrata Krakowského v Černíkovicích. Nosíval jej jeho praděd, Frant. X. hrabě Kolowrat-Krakowský, který byl prý prvým -velitelem „Noblgardy”, již zřídil jeho otec, český dvorní kancléř.

Český šlechtický kříž jest vůbec jediný známý český řád (v širším smyslu slova) lépe řádový odznak, nehledě k řádu sv. Václava, který byl vlastně jen čestným titulem...” Následuje historie tak řečeného řádu sv. Václava.

Dr. J. St. Guth-Jarkovskému přísluší bezesporu dík za to, že první se zaobíral soustavněji historií vzniku Českého šlechtického kříže, a i když jsou v jeho údajích četné rozpory, dokázal opatřit řadu podrobností, které zůstávají pro další studium v plné platnosti.

V Ottově Slovníku naučném byla první zmínka o Českém šlechtickém kříži uveřejněna až v roce 1931. Stalo se tak v Ottově slovníku naučném nové doby, tedy Dodatcích k velkému Ottovu slovníku naučnému, za redakce dr. Bohumila Němce. Popis kříže je obsažen v díle I. ve svazku druhém a nachází se na straně 1149. I tento poměrně stručný popis pochází z pera dr. J. St. Gutha-Jarkovského a není ničím jiným než zkráceným opakováním článku ze Zlaté Prahy. Tato zde uvedená poznámka je citována v části pojednávající o československých vyznamenáních, hlavně pak o řádu Bílého lva.

V říjnu roku 1938 byla vydána v knihách Řádu (nakladatelství Vyšehrad s. s r. o. Praha II, Václavská ul. 12) ERBOVNÍ KNÍŽKA NA ROK 1938 v redakci a úpravě Břetislava Štorma. Na stránce 51 a 52 v kapitole POZNÁMKY je uveřejněn SEZNAM členů české šlechtické gardy krále Františka, pro níž byl zřízen kříž s bílým lvem.

   Kapitán: Hr. Emanuel Wratislaw, generál major

   Kapitán-poručík: Hr. z Valdštejna, plukovník

   Nadporučík: Hr. Jan Wratislaw, plukovník

   Nadporučík: Hr. Prokop Wratislaw, podplukovník

   Podporučík: Hr. Jan Pachta, podplukovník

   Podporučík: Hr. Jáchym Voračický, major (pán na Choustníku)

   Pobočník: Sv. pán Klement Linker (pán na Lnářích)

      Gardisté:

   Hr. Josef z Nostic, major (pán na Rokytnici)

   Hr. Jan ze Salmu, major

   Hr. Bedřich z Clam-Gallasu, major (pán na Horkách)

   Hr. Arnošt z Valdštejna, major

   Kníže Karel z Auerspergu, major (pán na Vlašimi)

   Hr. Kolowrat, major

   Kníže Vilém z Auerspergu

   Sv. pán Hrubý, rytmistr

   Hr. Daun (pán na Bítově)

   Hr. Meraviglia, rytmistr

   Hr. Taaffe, rytmistr

   Sv. pán z Greiffenclau, rytmistr

   Hr. Evžén z Wrbna (pán na Hořovicích)

   Hr. Rey, rytmistr

   Hr. Evžén Poetting

   Sv. pán Vincenc z Kreuzensteinu, nadporučík

   Hr. Windischgrätz

   Sv. pán Dobrženský

   Hr. Stampach

   Hr. Křišťan z Valdštejna (pán na Mnichovu Hradišti)

   Hr. Josef z Nostic

   Sv. pán Enis Sv. pán Nigroni

   Hr. Antonín z Valdštejna (pán na Duchcově)

   Sv. pán Hildprandt

   Sv. pán Puteani

   Sv. pán Tobiáš z Krenzensteinu

   Sv. pán Spiegel

   Sv. pán Daczický z Heslowa

   Sv. pán Bodenthal

Tento seznam je opsán z ubytovacího lístku této gardy, když ležela v Paříži, který se chová s jinými památkami na gardu v rodě Daczických, potomků jednoho z gardistů.

V roce 1938 vydal numismatik (obchodník starožitnostmi) Josef Fišer, Praha II, Václavské náměstí čís. 69, PRODEJNÍ SEZNAM MINCI A MEDAILÍ (vyšlo vlastním nákladem a tiskem Litery v Praze X). Na straně 21 pod číslem 537 (označeno hvězdičkou) je následující text: „Zlatý záslužný kříž (Böhmisches Adelskreuz) r. 1814, věnovaný českým šlechticům, účastníkům bitev proti Napoleonovi. L. Kor. český lev, bílý, v červeném poli. R. Latin, nápis a letopočet v bílém poli. Plochy kříže červ. email. 9,50 gr. 30 mm. Dle tohoto vyznamenání byl zhotoven řád Bílého lva. Známo jen několik kusů. Vel. krásný... RRRR... 2 800,-”

Dále pak pod číslem 538 na téže straně (taktéž označeno hvězdičkou) „Miniatura zlat. zásluž. kříže č. 537. 3,50 gr, 19 mm (známy tři exempláře). Velmi krásný... RRRR 1 600,-”

PRODEJNÍ SEZNAM MINCÍ A MEDAILÍ je doprovázen třemi tabulkami s vyobrazením. Na tabulce II. je reprodukce nejprve reversu kříže bez číselného označení, pod ní aversu kříže s číslem 537 a dole uprostřed aversu miniatury kříže s číslem 538. Dole v textu je uvedeno, že všechny mince jsou o čtvrtinu zmenšeny. Reprodukovaný kříž (A plus R) má zde průměr 23,5 mm, střední štítek 10,5 mm, miniatura má průměr 15 mm. Reprodukovaný kříž nemá stuhu, je však velmi krásně zachovalý a jeho nápis v reversu je proti uvedeným nápisům zkrácen. Tento Český šlechtický kříž, jehož provenience je neznáma, byl zakoupen v roce 1938 od uvedené firmy z příkazu tehdejšího ministra národní obrany Jana Machníka pro Vojenské muzeum na Hradčanech, kde se dodnes nalézá v tamních sbírkách.

Na podzim roku 1939 vydal v knihách Řádu Melantrich a. s. v Praze OBRAZY ČESKÉHO STÁTU OD ROKU 1526 DO ROKU 1918. Knihu napsal a vyobrazení shromáždil Karel Schwarzenberg. Graficky upravil Břetislav Štorm. Na straně 146 je krátký článek DEKORACE ČESKÉ ŠLECHTICKÉ GARDY s následujícím textem: „František I. odměnil po tažení do Francie svou českou tělesnou stráž tímto křížem. Je to červeně smaltovaný osmihrotý kříž 27 mm široký, jehož líc nese bílého lva, rub pak bílý štítek s nápisem: Nobilibus Bohemis bello Gallico fidis corporis custodibus Franciscus Aug. MDCCCXIV. Stuha je červená s bílými okraji. Kříže tyto uchovaly se v rodinách některých gardistů; tento u hrabat Kolovratů.

Na protější straně 147 dole je potom vyobrazení aversu i reversu kříže. Snímek 69 x 34 mm představuje kříž o průměru 18 mm. Na snímku je zobrazen týž kříž, který sloužil ilustraci ve Zlaté Praze a později ještě jednou byl zveřejněn ve Schwarzenbergově HERALDICE. Pouze stuha proti původní reprodukci ve Zlaté Praze je přeložena.

Navíc pak v téže knize na straně 207 byl uveřejněn následující text: JAN DACZICKÝ Z HESLOWA, ČESKÝ GARDISTA. Vlastní portrét chovaný v rodině Daczických: „Když František I. táhl r. 1813 do pole proti Napoleonovi I., objevilo se, že císařská stráž Arciérů, samých to veteránů, nebude s to jej koňmo všude provázeti. I usnesla se česká šlechta, že vlastním nákladem zřídí ze sebe mocnáři stráž. Tato dostala stejnokroj v zemských barvách: bílý (s koženkami) s červenými, zlatě lemovanými výložkami, k tomu zlatem lemovaný klobouk s černým chocholem, černou kartuš s pozlaceným zemským znakem, černožlutý polní pás, v kožené pochvě zlatem kovaný palaš, a pro parádu zlaté nárameníky. Výstroj koně jako pro kyrysnické důstojníky, čabraka stříbrem lemovaná.

Po vítězném skončení války byla garda rozpuštěna, členům ponecháno právo nositi stejnokroj a udělen jim kříž s bílým lvem, který jsme již viděli.

K tomu musíme připomenouti, že již dříve mívali čeští králové své stráže pod velením hejtmana; pak byla hradní stráž pod hejtmanem hradu pražského, která byla zrušena za Josefa II. Stejnokroj její byl červený, v XVII. století snad modrý. Rádi bychom o tom více zvěděli.

Za odměnu dostal Daczický ještě ke svému znaku za klenot českého lva mečem mávajícího.

Na předchozí stránce 206 doprovází tento článek celostránkový portrét reprodukovaný podle akvarelu uchovaného v rodině Daczických. Obraz představuje Jana Daczického z Heslowa, gardistu České šlechtické gardy ve stejnokroji na koni.

V roce 1940 vyšla v knihách Řádu, nakladatelství Vyšehrad ERBOVNÍ KNÍŽKA NA ROK 1940 (v pořadí šestý ročník) v redakci PhDr. Bohumíra Lifky. V kapitole „Znaky řádů a ústavů šlechtických v zemích koruny České” (popis a kresby od Karla knížete ze Schwarzenbergu, historická část od Bohumíra Lifky) je na straně 34 uveřejněn následující text: „ČESKÝ ŠLECHTICKÝ KRÍŽ byl červený, osmi dosti tupých hrotů, uprostřed červený kotouč s českým lvem: nošen byl na stuze červené, bíle lemované.” Na další straně 35 je otištěna kresba, která v černobílém provedení předvádí zvětšený líc Českého šlechtického kříže (průměr 50 mm, střední štítek 26 mm). Dále na straně 50 je ještě tento text: „KŘÍŽ ČESKÉ ŠLECHTICKÉ GARDY propůjčen byl králem Františkem I. r. 1814 členům české šlechty, kteří ve válce s Francii toho roku utvořili ochranný sbor k jeho doprovodu. Vděk císařův vyjadřuje nápis reversu: Nobilibus Bohemis bello gcllico fidis corporis custodíbus Franciscus Augustus MDCCCXIV.” Dále poznámka: F. von Biedenfeld, Ritterorden (Weimar 1841), Th. II., s. 294; seznam členů gardy viz v Erbovní knížce IV., 1938, s. 51—52.

V podstatě nepřináší tato stručná poznámka nic nového, patří však mezi otištěné práce, které se našeho vyznamenání týkají.

V roce 1940 v dubnu vyšla v nakladatelství Otty Dietricha v Berlíně kniha DIE TRAGBAREN EHRENZEICHEN DES DEUTSCHEN REICHES (Nositelná vyznamenání Německé říše) z pera dr. Waldemara Hesse von Hessenthal a George Schreibera. V této knize zabývající se popisem medailí, vyznamenání a řádů, je na straně 304 pod číslem 1109 uveřejněn následující text: „Erinnerungskreuz 1814 für die Begleitgarde des böhmischen Adels im Kriegsjahre 1814 - Gold“. (Pamětní kříž 1814 doprovodné gardy české šlechty z válečného roku 1814 - zlatý.)

„Založen císařem Františkem I. koncem roku 1814 jako vděčná upomínka pro ty členy české šlechty, kteří během celé války proti Francii ve jmenovaném roce monarchu do pole doprovázeli. Tato šlechtická garda čítala 100 mužů. Ačkoliv nyní častěji již bylo pochybováno, zda tento kříž skutečně byl udělován, popisuje se zde přece na základě líčení (popisu) von Heydenova:

A. V červeně smaltovaném středním štítku stříbrný heraldický český lev. R. V bíle smaltovaném středním štítku černě malovaný nápis NOBILIBUS BOHEMIS BELLO GALLICO FIDIS CORPORIS CUSTODIBUS FRANCISCUS AUGUSTUS MDCCCXIV. Velikost: 30 mm. Stuha: bílo-rumělkově červeno-bílá. (Stejně široce dělená.)

V roce 1941 vydal Karel Schwarzenberg v nakladatelství Vyšehrad v edici Knihy Řádu svou HERALDIKU, čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě. Jako XV. obrazová příloha je otištěna reprodukce líce i rubu Českého šlechtického kříže a to tentokráte ve skutečné velikosti. Jedná se o snímek, zde již popsaný v pojednání o ilustraci knihy OBRAZY ČESKÉHO STÁTU OD R. 1526 DO R. 1918. Snímek má rozměr 92 x 49 mm a představuje kříž o průměru 27 mm, stuhu v šíři 39 mm. Na stránce 176 téže knihy je nahoře v kapitole „Vývoj řádů” poznámka, zde již na počátku této studie citovaná.

Při příležitosti 130. výročí založení Českého šlechtického kříže, přednesl v květnu 1944 na členské schůzi Československé společnosti přátel drobné plastiky v Praze škpt. Oldřich Pilz přednášku, která byla po jeho smrti (zemřel rok nato v Terezíně, jako oběť nacistické perzekuce) uveřejněna v I. ročníku SBĚRATELSKÝCH ZPRÁV, v čísle 3-4 v říjnu 1946.

Oldřich Pilz ve své práci znovu citoval sdělení pocházející z pera dr. J. St. Gutha-Jarkovského a záznam z knihy dr. W. Hesse von Hessenthal. Navíc pak právě zde uvedl: „Počet 100 osob citovaný v německé práci je příliš veliký, jest však možno, že autoři počítali i všechno služebnictvo, které Noblgardu doprovázelo. Pak by ovšem počet 100 osob nebyl vysoký, nelze jej však ztotožňovati s Gardou, která měla jen 38 členů. Garda skutečně doprovázela koňmo císaře po celé polní tažení. Každý šlechtic měl svého jezdeckého koně a na dalším koni jel jeho štolba. Bylo by to tedy těleso, které se svými 76 jezdci se rovnalo slabší dragounské eskadroně. Při tehdejší pohyblivé válce byly oddíly odkázány samy na sebe, a proto počítáme, že jelo s sebou dále 5 vozů s krmivem, 2 vozy se zavazadly a 1 vůz s kovářským a podkovářským nářadím. Každý vůz táhl pár koní, na voze pak byli vždy dva muži. Mimo to pravděpodobně jely aspoň čtyři kočáry, aby v nich mohli býti umístěni ranění. Při takovém stavu bylo by tedy jelo celkem 100 koní a toliktéž mužů“. Dále popisuje odznak: „Šlechtický kříž má osm dosti tupých hrotů, jest zlatý (14kar. zlato), granátově červeně smaltovaný. Ačkoliv jeho velikost je uváděna ve všech příručkách 30 mm, jest jeho skutečná velikost, zjištěná přesnými měřicími přístroji, jen 28 mm ve směru vodorovném a 30,25 mm ve směru kolmém, včetně závěsného kroužku. Ve středu kříže jest na líci červený medailón o průměru 13 mm, mírně ke středu vypouklý, na němž jest malovaný bílý lev s korunou. Na rubu jest pak bílý medailón s emailovaným černým latinským nápisem: NOB. BOHEMIS BELLO GALL. FIDIS CORPORIS CUSTODIBUS FRANC. AUG. MDCCCXIV. (Český překlad je: Českým šlechticům za válek francouzských, věrným tělesným strážcům, císař František 1814.) Kříž se nosil na levé straně prsou na stuze 39 mm široké, sestávající ze tří stejných pruhů po 13 mm, z nichž oba krajní jsou bílé, prostřední pak červený.

V tehdejší době se kříže nosily na stuhách značně delších než dnes. Délka závěsu byla 8—9 cm, stuha byla dvojitá, provlečená dlouhým ouškem kříže. Konce stuhy byly spolu sešity. Kříž byl zhotoven pravděpodobně podle návrhu J. W. Harnische, komorního medailéra ve Vídni, který zhotovil též rytinu na Civilní záslužný kříž z roku 1813 a 1814, jichž bylo raženo také 38 ve zlatě a 149 ve stříbře. V knize „DER ALMANACH DER RITTER- ORDEN” od Friedricha Gottschalcka, v Lipsku 1819, jsou uvedena jména všech, kteří byli vyznamenáni těmito záslužnými kříži. Je tu nápadná shoda čísel 38, neměl jsem však možnosti jména ta prozkoumat. Český šlechtický kříž se nosil vždy nápisem navrch, takže strana se lvem byla považována za rub.

Až potud práce škpt. Oldřicha Pilze, která je také poslední celistvou prací o této dekoraci a zabývá se vyznamenáním z hlediska čistě faleristického. (Práce škpt. O. Pilze je doprovázena perokresbou představující kříž a to rub i líc, ovšem bez stuhy. Rozměr kříže je dodržen podle správných údajů.)

Z ostatních pramenů, které mluví o kříži a gardě, nutno ještě citovat vojenské záznamy. DĚJINY C. A K. ARMÁDY, vydané ve Vídni v roce 1898 autorským kolektivem Lukeš, Schimmer, Teuber, Zdekauer, Bermann a Gilbert uvádějí ve II. díle na straně 518 v kapitole „Vojenství a reformy během francouzských válek” následující:

Ze šlechty české země se utvořila dobrovolná česká šlechtická garda, která jako ochranná stráž císařova, tohoto do pole doprovázela. Po tažení byla rozpuštěna. Císař František ale odměnil její služby, když pro její členy založil čestné vyznamenání, český šlechtický kříž.

V I. díle této knihy na straně 544 na tabuli XIV je barevně vyobrazen český šlechtický gardista z roku 1813 s popisem:

Černý klobouk s tmavozeleným lemem a černým chocholem. Krátký bílý kabát (bez šosů) se zlatými knoflíky a velkými zlatými nárameníky s epauletami. Černý bandelír tmavozeleně lemovaný, vpředu zlatou draperií opatřený. Polní stuha široká a žlutá. Na límci a konci rukávů zlaté porty, jinak límec červený. Bílé kalhoty s jednoduchým širokým červeným lampasem. Vysoké shrnovací holínky, černá pochva na palaš, nahoře i dole žlutým kovem pobitá. Jezdecký palaš. Ostruhy.

Největší vojenská historická práce rakouská „Geschichte der K. und K. Wehrmacht” (Dějiny c. a k. armády), vydaná v pěti svazcích mezi léty 1898 až 1903 a zpracovaná za redakce Alphonse sv. pána von Wrede (vyšlo ve Vídni v nakladatelství L. W. Seidel & syn z popudu ředitelství c. a k. válečného archivu) není sebemenší zmínka o české šlechtické gardě, ačkoliv na první pohled se zdá, že toto dílo je vyčerpávající. Pravděpodobně měla být stať o gardě uveřejněna v díle šestém, který měl obsahovat popisy jednotlivých císařských gard. K jeho vydání však již nedošlo. (poznámka editora: 24 roků po tomto konstatování došlo k vydání: Geschichte der k. u. k. Wehrmacht, VI. Band: Der Allerhöchste Oberbefehl, Die Garden. Bearbeitet von Peter Broucek unter Mitarbeit von Georg Zivkovic und Herbert Klima nach Manuskriptfragmenten von Alphons Freiherr von Wrede. Wien 1988, na s. 78-79 je kapitola „Die königlich böhmische adelige Leibgarde“.)

Velmi zajímavou a ironií naplněnou je zpráva o Noblgardě, kterou máme od pana Jana Jeníka z Bratřic. Citovaná stať pochází z knihy GALERIE ČESKÝCH VOJÁKŮ od dr. Rudolfa Tschorna a vyšla v roce 1925.

Na straně 74 v článku „Jan Jeník z Bratřic” čteme: „Když nastala nová válka s Francii, sestavil se v Praze za účelem ochrany osoby císaře Františka, který s armádou do pole se vypravil, zvláštní vojenský sbor, jemuž se říkalo „Noblgarda”, protože se skládal jenom ze členů panských rodin. Nejstarším jejím členem byl Vilém kníže Auersperg, který již za císaře Josefa II. účastnil se tureckých válek a pak Jan hrabě Pachta. Baron Dobřenský a baron Nigrini, oba výborní hudebníci, byli vybráni proto, aby s císařem hrávali kvartet. Tato Noblgarda měla opatrovati císařův cestovní vůz a Jan Jeník z Bratřic dříve nežli se vypravila do pole, chodil po jejich domech a vážně je napomínal, aby pilně dávali pozor, aby byla kola císařského vozu, jak náleží kolomazí namazána, a aby nescházely zákolníky a svory. A upozorňoval je, jakou těžkou a velikou odpovědnost na sebe berou, když se ujímají služby, již před nimi zastávali kočí a pacholci. A přitom dokládal, že český pán v čas vojny patří před šik v čelo vojska.

 

Dosud jsem se v této práci zabýval výpočtem a citováním všech mně dosud známých popisů a zpráv o Českém šlechtickém kříži. Všechny přinášejí určité skutečnosti, přesto se však tyto namnoze podstatně liší a různí. Pokusím se proto o sladění všech těchto zpráv a doplním je dalšími vlastními poznatky. Nezodpověděno zůstává několik otázek, a z nich hned ta první: kdy, v které době byla garda založena?

Podle první zprávy z roku 1817 (F. Gottschalck) byl v roce 1814 založen císařem Františkem I. kříž pro ty příslušníky české šlechty, kteří v průběhu tohoto roku vytvořili zvláštní gardu a osobu císařovu po celé tažení doprovázeli. Musela tedy garda podle této zprávy vzniknout v roce 1813 nebo 1814, tedy v průběhu vojenských akcí a tažení proti Francii. Tuto zprávu zásadně přijímají i další faleristé.

Na rozdíl toho však dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský v článku ze Zlaté Prahy se odvolává na tvrzení bývalého hraběte Bohuše Kolowrata-Krakowského, který prohlásil, že předkládá originál kříže, který vlastnil jeho děd, první velitel Noblgardy, kterou prý založil jeho otec, tehdejší český dvorní kancléř. Tato zpráva je znovu citována v Pamětech dr. J. St. Gutha-Jarkovského v roce 1929.

Kdyby skutečně byla garda založena některým z členů hrabat Kolowratů Krakowských, pak by její vznik byl mnohem staršího data, než je rok 1813 a 1814. František Xaver hrabě Kolowrat-Krakowský se narodil dne 10. října 1783 a zemřel 13. prosince 1855. Podle ubytovacího seznamu gardistů je veden ve skupině obyčejných gardistů s označením „Graf Kolowrat, Kämmerer, Major i. d. Armee, tedy v překladu hrabě Kolowrat, komoří, major v armádě. V pořadí je na třináctém místě seznamu. Podle vídeňského neúplného seznamu je na devatenáctém místě označen jako Frant. X. hr. Kolowrat. Protože víme, že velitelem gardy byl hrabě Emanuel Wratislaw, hodnostně generál-major, je jisté, že hrabě František Xaver Kolowrat-Krakowský nebyl prvním velitelem české šlechtické gardy. Otec hraběte Františka Xavera, Leopold hrabě Kolowrat-Krakowský se narodil 31. prosince 1727 a zemřel 2. listopadu 1809. Do roku 1796 byl nejvyšším dvorním kancléřem, poté až do své smrti státním konferenčním ministrem a ministrem vnitřních záležitostí. Kdyby on gardu založil, pak by datum založení spadalo do let 1792 až 1809, ale tehdy nebylo důvodu gardu zakládat, neboť císař František, vyjma první koaliční války z roku 1794, se žádného válečného tažení osobně nezúčastnil. A Rakouska se týkaly války hlavně z roku 1805 (Slavkov) a z roku 1809 (Aspern a Wagram). Není tedy zachována sebemenší zmínka o tom, že by šlechtická garda vznikla před rokem 1813 a jak je vidět, nebylo pro její založení žádného důvodu. Zajímavější a hodnověrnější zprávu podává Karel Schwarzenberg v knize „Obrazy českého státu od r. 1526 do r. 1918”, kde píše, že v roce 1813 se ustavila z vlastního popudu české šlechty garda, která jako ochranný sbor měla za úkol doprovázet císaře na tažení do Francie, když tento se byl rozhodl jeti s armádou. Tehdejší garda arciérů, starých veteránů, nebyla schopna zhostiti se koňmo takového namáhavého úkolu.

Objevili jsme však ještě další dvě zprávy, které dokládají, že česká šlechtická garda byla založena v roce 1813. V knize LID POVSTÁVÁ (DAS VOLK STEHT AUF) od Gerharda Hennese, vydané v Kolíně nad Rýnem v roce 1913 v nakladatelství J. P. Bachema v knižnici BACHEMOVA VYPRÁVĚNI PRO LID A MLÁDEŽ, líčící válečné dějiny z let 1813-1815 je uvedeno na straně 88:

Císař, vypráví Wolzogen, dovolil a jmenoval korunního prince velitelem města a mne převedl do jeho služeb. Současně mně nařídil, zabránit plenění v předměstích, tamtéž obnovit pořádek a každého okamžitě probodnout, kdo neuposlechne mých rozkazů.

Zatímco jsem obnovoval pořádek, potkal jsem ve 2 hodiny odpoledne rakouského císaře v doprovodu knížete Schwarzenberga a české Noblgardy. Císař teprve pozdě vyjel z Röthy a nemohl se proto zúčastnit vjezdu Alexandra I. a Bedřicha Viléma III. Odebral se poté ke Grimajské bráně k ostatním panovníkům.

Tak byla konečně rozhodnuta veliká bitva, která sejmula s beder národů jho Korsičanovo.

A on, muž, jemuž se podařila obrovská úloha pokořit největšího stratéga bitev, Schwarzenberg, stál vážný a mlčenlivý a žádná radost, žádná pýcha se nedala vyčíst z jeho klidného obličeje.

Panovníci jej zahrnuli důkazy přízně. Alexandr mu propůjčil řád sv. Jiří I. třídy, Bedřich Vilém řád Černého orla, císař František mu předal velkokříž řádu Marie Terezie a svolil, aby v jeho znaku byl umístěn znak Habsburků.

A Schwarzenberg odvětil svým klidným způsobem, že on k tomu krásnému dni, kdy národy jásají, jen málo přispěl. Za vítězství je nutno poděkovat rozkazům panovníků, které on věrně plnil, vojevůdcům a armádám. On je odměněn spokojeností monarchů s vědomím, že Německo je osvobozeno a jde vstříc šťastné budoucnosti. Pak vzal komturský kříž řádu Marie Terezie, který zdobil od roku 1805 jeho hruď a předal jej Radetzkému se slovy: „Tento kříž nosíval veliký Laudon a já jej nemohu nikomu lepšímu svěřit!”

Také ostatních nebylo zapomenuto. Metternich byl povýšen do dědičného knížecího stavu. Blücherovi se dostalo nejvyšší vojenské pocty, neboť se stal generálem - polním maršálem.

Celé toto líčení se týká dne 19. října roku 1813, posledního dne bitvy u Lipska (ve dnech 14. až 18. a 19. října 1813), bitvy národů, v níž císař Napoleon byl poražen spojenými armádami rusko-rakousko-pruskými.

Ze zprávy vyplývá, že rakouského císaře Františka I. již tehdy na bojišti doprovázela česká Noblgarda. Musela tedy vzniknout počátkem války s Francií.

Rakousko po roce 1809, kdy utrpělo porážku v bitvě u Wagramu, se podřídilo diktátu Francie. 1. dubna 1810 se stala dokonce dcera císaře Františka, Marie Luisa, manželkou císaře Napoleona. Počátkem roku 1812 se Napoleon rozhodl pro tažení do Ruska. V únoru toho roku donutil ke spojenectví Prusko, které vyslalo 20 000 mužů a v březnu téhož roku Rakousko se 30 000 muži pod Schwarzenbergem. Dne 23. června 1812 překročila Velká armáda řeku Němen a tažení přes Smolensk a Borodino na Moskvu započalo. Velcí orli se rozletěli s pyšně rozepjatými křídly, aby na sklonku roku zmučeni a poraženi se belhali po tragickém přechodu řeky Bereziny v troskách zpět do vlasti. Již 19. prosince 1812 byl Napoleon zpět v Paříži.

Dne 30. prosince 1812 vypověděl pruský generál Hans David Ludwig z Yorku, druhý velitel pruského pomocného sboru pod maršálem Macdonaldem poslušnost Francii a již dne 27. února 1813 vyhlásilo Prusko Francii válku. Dne 17. března 1813 vydává král Bedřich Vilém III. svou slavnou výzvu k lidu ve Vratislavi (a zakládá řád Železného kříže). Prusko se tak stává vojenským spojencem Ruska, které bylo rozhodnuto pokračovat ve válce proti Napoleonovi a bojovat za osvobození ostatních pokořených evropských národů.

Avšak Napoleon zorganizoval znovu velkou armádu a vtrhl do Německa. Dne 2. května 1813 byli Rusové a spojená s nimi pruská vojska poražena v bitvě u Gross-Görschen a ve dnech 20. a 21. května znovu u Budyšína. Oba válčící státy usilovaly v té době o to, aby se Rakousko připojilo k jejich koalici. Císař František a hlavně jeho kancléř kníže Klement Lothar Metternich nebyli zásadně proti tomuto spojení, avšak potřebovali čas pro znovuvyzbrojení svých armád a konečně si byli i vědomi, jak důležitou politickou úlohu bude Rakousko hrát v tomto konfliktu.

V květnu 1813 jede přes Prahu do Vídně zástupce pruského krále generál Gerhard Johann David Scharnhorst, aby jednal o vojenské pomoci Rakouska. (Umírá 28. května v Praze na následky zranění z bitvy u Lützenu a Gross Görschenu.) Rakousko se zatím rozhodlo hrát úlohu prostředníka mezi spojenci a napoleonskou Francií. Ozbrojená neutralita byla prozatím výsledkem pražského jednání. Zatím se Metternich radil s carem Alexandrem I. a králem Bedřichem Vilémem III. na ratibořickém zámku kněžny Kateřiny Vilemíny Zaháňské a všichni tři monarchové se scházejí k poradě na valdštejnském zámku v Jičíně a Mnichově Hradišti. Dne 26. června odjíždí Metternich do Drážďan ke schůzce s Napoleonem, ale jeho dramatické jednání naprosto ztroskotalo a rozhodlo o tom, že 27. června 1813 dochází ve slezském Reichenbachu k závazné dohodě mezi Rakouskem a koalicí rusko-pruskou. Bylo zde totiž rozhodnuto, že císaři Napoleonovi budou předloženy podmínky se lhůtou do 20. července. Tyto podmínky zněly: 1. Nové rozdělení varšavského vévodství mezi spojence, za 2. vrácení Gdaňska Prusku, za 3. vrácení ilyrských provincií Rakousku, za 4. vyklizení všech pevností ve varšavském vévodství a v Prusku a za 5. znovuprohlášení Hamburgu a Lübecku za svobodná hansovní města. Rozpuštění rýnského spolku nebylo ze strany Pruska a Ruska požadováno, neboť Rakousko se tehdy ještě stavělo proti tomuto rozhodnutí.

Do Prahy byl svolán kongres, Prusko zastoupil Wilhelm von Humboldt, Rusko státní rada von Anstett, Francii maršál Caulaincourt, vévoda z Vicenzy, který se dostavil až 28. července. Císař František dlel v té době se svou suitou v blízkém Brandýse nad Labem. K dohodě nedošlo a příměří uzavřené mezi válčícími stranami po bitvě u Budyšína, skončilo o půlnoci dne 10. srpna 1813. Příštího dne vyhlásilo Rakousko Francii válku.

Jíž 13. srpna zahájil generál Gebhard Leberecht Blücher na řece Katzbachu vojenské operace. Dne 18. srpna vtáhli Francouzi do českého Rumburku, obsadili Jablonné v Podještědí, Mimoň, Šluknov, Frýdlant, Českou Lípu a dostali se až k Liberci, Dne 19. srpna svolal maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg válečnou poradu na Mělník a dne 22. srpna vyrazila takzvaná česká armáda ve čtyřech proudech přes Krušné hory k Drážďanům. (Čítala celkem 224 000 mužů, z toho 125 000 Rakušanů včetně Čechů, 61 000 Rusů a 38 000 Prušáků.) Dne 26. srpna dochází ke zdrcující porážce spojenců v bitvě u Drážďan a dne 27. srpna po rozhodném útoku francouzské jízdy vedené neapolským králem Joachimem Muratem, k ústupu celé české armády zpět na české území. Ve dnech 29. a 30. srpna 1813 dochází k těžkým bojům u obcí Přestanova, Varvažova a Chlumce u Teplic - lázní v Čechách, kde se však podařilo spojenému úsilí především vojsk ruských pod Barclayem de Tolly a Ostermannem Tolstojem a poté rakouských pod Hieronymem Colloredem a pruských pod Kleistern poraziti francouzský útočný sbor generála Dominika Vandamma.

Během bitvy, v níž právě ruská vojska sváděla velmi těžké obranné boje u obce Přestanova, dlel ruský car Alexandr I. a pruský král Bedřich Vilém III. na Doubravské hoře u Teplic a teprve po bitvě přijeli oba monarchové na bojiště. Císař František dlel v té chvíli v blízkých Lounech a i on po vítězství spojeneckých vojsk u Chlumce zavítal na bojiště a do Teplic. Zajatý francouzský generál Vandamme se s ním setkal na cestě do Teplic, kam byl z bojiště eskortován ruskými kozáky.

Dne 5. září 1813 dochází ke střetnutí u Eupenu na belgické hranici a k bitvě u obce Dennewitz, kde vítězí pruský generál Bülow a švédský princ Jean Bernadotte. Dne 9. září uzavřeli spojení monarchové v Teplicích smlouvu o dalším spojenectví a koaliční vojska se stáhla postupně do saského Lipska, kde bylo v říjnu 1813 rozhodnuto o vojenském osudu napoleonského tažení z roku 1813 do Německa.

V průběhu bitvy u Lipska dlel císař František I. v blízké obci Rötha, kde s ním již byla česká Noblgarda. Můžeme tedy najisto předpokládat, že se tato garda zformovala již kolem 10. srpna, kdy byla vyhlášena Rakouskem Francii válka, a to již přímo v Praze, kde se konaly porady Spojenců. Odtud pravděpodobně již ustavená garda doprovázela císaře do Loun, do Teplic a na bojiště u Chlumce a Varvažova (poznámka editora: události roku 1813 v Lounech jsou podrobně zpracovány v publikaci HLUŠTÍK, Antonín. Tři monarchové v Poohří, Louny 2004. O ubytování příslušníků šlechtické gardy zde není žádná zmínka, na s. 36 se ale uvádí, že stráž před domem, ve kterém byl ubytován císař Františe, držela dvorní stráž z Hofburgu.)

Tuto domněnku podporuje ještě další zpráva, obsažená v knize Clemense Brühla „DIE SAGAN” (Zaháňská), vydána ve Steuben Verlag, Paul G. Esser v Berlíně v roce 1941. Zde na straně 132 v 17. kapitole, která pojednává o událostech v měsíci srpnu a září roku 1813 čteme následující:

V Náchodě to Vilemínu nedrželo. Bylo zapotřebí příliš mnoho času k běžné výměně korespondence s Metternichem do Teplic a zpět. Ona musí být opět nablízku zprávám a událostem. Již 24. srpna je očekávána zase v Praze. Znovu se pro ni zařizují pokoje ve Valdštejnském paláci, ale tentokráte, protože hrabě Waldstein sám odchází k čestné gardě císařově, lepší a prostornější místností, než naposledy, místností s výhledem do zahrady.

Tato zpráva se týká života kněžny Kateřiny Bedřišky Vilemíny Benigny Kuronské, vévodkyně Zaháňské, dcery Petra Birona, vévody Kuronského, majitele náchodského a ratibořického panství, která byla v prvém manželství provdána za francouzského prince Rohana, ve druhém za ruského knížete Vasilije Trubeckého a ve třetím za hraběte Rudolfa von der Schulenburg. Kněžna byla milenkou rakouského kancléře Klementa Lothara Metternicha, organizátora evropské koalice protinapoleonské a účastnila se živě v oněch letech zákulisního života vysoké politiky. (Na ratibořickém zámku došlo k významné schůzce cara Alexandra, pruského krále a rakouského kancléře, jak jsem již psal.)

Hrabě Waldstein, který odchází v srpnu 1813 k čestné císařově gardě a zřejmě již s císařem do Loun a Teplic a dále k Lipsku, je hrabě Arnošt Waldstein (1764-1832), který byl majitelem Mnichova Hradiště, Bělé pod Bezdězem, Doks, Kuřích Vod a pražského Valdštejnského paláce a jehož syn Kristián Vincenc hrabě Waldstein (1794-1858) byl taktéž gardistou.

Tyto tři na sobě nezávislé zprávy, myslím tím vyprávění křídelního pobočníka cara Alexandra I. Ludvíka svob. pána Wolzogena, dále zpráva o cestě a pobytu kněžny Zaháňské v Praze a konečně i episoda ze života Jana Jeníka z Bratřic, jasně dokazují, že Noblgarda vznikla již v srpnu 1813 v Praze, při samém zahájení válečného tažení proti Napoleonovi, když již bylo jisté, že císař se nevrátí do Vídně, ale odebere se za českou armádou na bojiště. Tvrzení Karla Schwarzenberga pak uvádí ještě tu podrobnost navíc, že šlechtická česká garda vznikla vlastně z iniciativy českých šlechticů, kteří se rozhodli císaře koňmo doprovázet, když bylo jasné, že císařská garda arciérů není schopna takový náročný úkol zvládnout. Počítalo se zřejmě s tím, že dojde k namáhavým pochodům a i k pronásledování ustupující francouzské armády dále do Francie.

Císař František I. dlel se svou suitou a tedy jistě i s gardou v Teplicích nejméně do 4. října a odtud se odebral teprve do Lipska, resp. do jeho okolí. Hlavní úkol však gardu očekával až na samém sklonku roku 1813, kdy bylo definitivně rozhodnuto, že česká armáda se bude podílet na největší akci Osvobozovacích válek, totiž na tažení do Francie. Toto rozhodnutí padlo až dne 1. prosince 1813 a tažení samo bylo zahájeno dne 21. prosince.

 

Dokončení příště.