Dietrichsteinové a Mikulov v období napoleonských válek
Karel Sáček
Naposledy upraveno: 30.10.2017
František Josef kníže Dietrichstein
František Josef kníže Dietrichstein byl jedním z nejvýznamnějších moravských aristokratů počátku 19. století, svými vrstevníky charakterizovaný jako velmi talentovaný a vzdělaný, ale také ironický muž, nesmírně bohatý pozemkový magnát a dobrý národohospodář. Bývá považován za posledního představitele moravského osvícenství, jehož pestrý život v nejvlivnějších aristokratických salónech postupně dával zapomenout na mládí strávené v císařsko-královské vojenské uniformě.
František Josef kníže Dietrichstein
František Josef se narodil ve Vídni roku 1767 jako nejstarší syn knížete Jana Karla. Ve svých dvaceti letech se stal poručíkem ženijního sboru. V březnu 1788 byl povýšen na setníka a povolán do generálního štábu. Následujícího roku si při obléhání Berbiru svým úspěšným působením vysloužil pozornost polního maršála Laudona, jenž jej ve svých hlášeních opakovaně zmiňoval mezi nejlépe hodnocenými důstojníky. V září 1789 obdržel dekret majora a následně byl jmenován pobočníkem Alberta vévody sasko-těšínského. Již příštího roku se však vrátil zpět k ženijnímu sboru, kde mohl opět v praxi uplatnit své rozsáhlé teoretické znalosti.
Při útoku na velký hornwerk pevnosti Valenciennes 25. července 1793 se z vlastní iniciativy postavil do čela útočné kolony a byl mezi prvními, kdo překonali tuto urputně bráněnou část opevnění. Poté obdržel od vévody z Yorku rozkaz provést všechna nezbytná opatření k uhájení získaných pozic. Dietrichstein podniknul velmi efektivní kroky, které nakonec podstatnou mírou přispěly k rychlé kapitulaci pevnosti (28. července). Polní maršál princ sasko-koburský ocenil výkon mladého knížete uznalou pochvalou a doporučil jej k obzvláštní přízni císaře, které se mu dostalo v podobě udělení rytířského kříže Marie Terezie. Poté Dietrichstein bojoval u pevností Le Quesnoi, Maubeuge i na dalších místech.
František Josef kníže Dietrichstein při obléhání pevnosti Valenciennes 1793 - detail pomníku, viz níže.
(Autorem všech fotografií z mikulovské hrobky je K. Sáček, 2007-2008)
V roce 1796 povýšil na generálmajora, současně však zahájil diplomatickou kariéru, přičemž zastával zahraniční politiku Kounicova nástupce hraběte Thuguta. Za svého diplomatického působení v Rusku se podílel na získávání cara jako spojence Habsburků proti Napoleonovi a roku 1797 se oženil v Pavlovsku u Petrohradu s Alexandrinou kněžnou Šuvalovovou.
V roce 1800 vstoupil zpět do řad armády a zúčastnil se tažení v Německu. Dne 15. července byl polním zbrojmistrem Krayem vyslán jako pověřenec, aby v Parsdorfu vyjednal podmínky příměří.
V roce 1801 došlo k Thugutovu propuštění, se kterým souvisel také Dietrichsteinův odchod z diplomacie. Vztah císařského dvora k Josefu Františkovi Dietrichsteinovi se stával napjatější a chladnější, averze však byla oboustranná. Roku 1811 odmítl řád Zlatého rouna, protože jej prý obdržel i „bankrotář Wallis“, tedy autor finančního patentu s velmi tvrdými následky pro veškeré obyvatelstvo. V Dietrichsteinově archivu se také dodnes dochovala řada karikatur a opisů posměšných rýmovaček na císaře Františka i jeho další ministry.
Přestože se František Josef kníže Dietrichstein nechával portrétovat především v civilním oděvu, na žádném z jeho vyobrazení nechybí kříž Řádu Marie Terezie obdržený 1793 za Vallenciens. Je tomu tak na titulním listu Schwoyovy Topografie Markrabství moravského vydané téhož roku, kdy se kníže vyznamenal, stejně jako na jednom z posledních portrétů knížete, který zemřel roku 1854 ve vysokém věku 87 let.
Mořic a Josef František hrabata Dietrichsteinové
Vyprávěním o Františku Josefovi není historie rodu Dietrichsteinů v napoleonských válkách vyčerpána. Jeho mladší bratr hrabě Mořic, který se narodil v roce 1775, dělal pobočníka generálům Alvinczymu a Mackovi, přičemž byl roku 1800 Francouzi zajat a následně propuštěn. Roku 1815 byl Mořic určen za vychovatele pětiletého Napoleona Františka Karla, zvaného Orlík, syna vyhnaného Napoleona a rakouské princezny Marie Lousiy, drženého na vídeňském dvoře. Mořic splňoval Metternichovy představy o „německém kavalírovi, jenž bude míti schopnost udržeti princovo francouzské okolí na uzdě“ a vedl přísně jeho výchovu až do roku 1831, kdy byla oficiálně vyhlášena emancipace vévody Zákupského. Mořic Dietrichstein, který zemřel v roce 1864, byl posledním mužským potomkem rodu Dietrichsteinů, jehož jméno následně přešlo po ženské linii na rod Mensdorffů.
V prostorách zdejší rodové hrobky je také uložena rakev jejich nejmladšího bratra Josefa Františka hraběte Dietrichsteina, který se narodil v roce 1780 a zemřel roku 1801 ve svých 21 letech v německém Řezně. Tento mladík, oblékající uniformu rytmistra Merveldtova hulánského pluku, podlehl po spěšné a opakované amputaci pravé paže brzy následkům střelného poranění utrženého v bitvě u Hohenlinden (3. 12. 1800). Jeho tělo zahalené do pohřebního rubáše bylo dopraveno z Řezna do Mikulova v sádrovém krunýři.
Při antropologickém výzkumu byly zjištěny na zbytku jeho pravé pažní kosti zářezy po smekající se chirurgově pile, absence hojení rány a skutečnosti, že chirurg po odříznutí kost dolamoval. Na základě tohoto zkoumání se jeví jako pravděpodobné, že zdravotní strav hraběte byl po zranění uspokojivý, avšak během měsíce se natolik zhoršil, že bylo nutné jeho končetinu spěšně amputovat. O bezprostřední příčině smrti se lze pouze dohadovat. Mohlo se jednat o přílišnou ztrátu krve, pooperační šok, nebo následky kontaminace rány infekcí.
Není bez zajímavosti, že v mikulovské hrobce byla pochována také Josefova sestra Marie Terezie (1768-1821), která se v roce 1807 provdala právě za majitele hulánského pluku č. 1 Maxmiliána hraběte von Merveldt.
Strýc výše uvedených bratrů hrabě Karel František vlastnil jako představitel vedlejší sekundogeniturní větve Dietrichsteinů v letech 1773-1813 panství Sokolnice, tedy právě jemu patřil zámek i vesnice 2. prosince 1805, kdy se o ně urputně bojovalo během bitvy Tří císařů.
Město Mikulov v období napoleonských válek
V rámci válek proti Francii Mikulov několikrát navštívily pochodující armády. Zdejším městem, které se nedokázalo plně pozvednout z úpadku způsobeného roku 1784 zhoubným požárem, procházela roku 1798 část sborů ruského generála Suvorova.
Roku 1805 se zde objevili ve spěchu ustupující vojáci rakouští i jejich francouzští pronásledovatelé. Vzpomínky na to zanechal major Mahlern, velitel 6. praporu řadového pěšího pluku Kerpen č. 49: „Za rozbřesku 15. listopadu pochodoval celý náš sbor do Wilersdorfu a dorazil tam v 1 hodinu odpoledne, kde hlavní štáb a velení nad sborem převzala Jeho Jasnost kníže Liechtenstein. Tento dobrý kníže nechal celému mužstvu vydat zdarma víno, zeleninu a maso. Sotva však byly tyto potraviny vydány a připraveny k vaření, byli jsme již ve 3 hodiny zalarmováni, načež generál Bubna coby dočasný náčelník štábu nechal nastoupit všechny jednotky do bitevního pořádku. Hned bylo vidět, že cílem nepřítele je jen podniknout s jezdectvem diverzi proti středu, ale [zároveň] ohrožením obou našich křídel lehkou pěchotou odříznout nás od Rusů. Proto byl v 5 hodin večer zahájen pochod do Poysdorfu, odkud postup pokračoval za rozbřesku 16., ve 3 hodiny, po silnici přes Mikulov a přes Dyji do Mušova, za kteroužto obcí se na pastvině a malých výšinách za Dyjí bivakovalo v bitevním pořádku.“ Jistě stojí za zmínku, že tento major ve svých memoárech několikrát obvinil mikulovské obyvatelstvo z vyzvídání ve prospěch nepřítele.
V den bitvy u Slavkova se v Mikulově a jeho okolí nacházela Gudinova divize patřící Davoutovu sboru, která pochodovala za divizi Friantovou z Bratislavy. Gudin měl v Mikulově za úkol kontrolovat pohyb rakouského sboru von Merveldtova, který stál u Břeclavi. Merveldt již nestačil do slavkovské bitvy zasáhnout, a proto ve dnech 3. a 4. prosince 1805 bylo jeho postavení využito k zajištění předpokládané ústupové trasy spojenecké armády, tedy silnic vedoucích do Hodonína, mj. také z Mikulova.
Na mikulovském zámku se odehrála část vyjednávání o mírových podmínkách mezi Rakouskem a Francií, která vedli kníže Liechtenstein s ministrem Talleyrandem. Těchto jednání se měl zúčastnit i kníže František Josef Dietrichstein. Dne 12. prosince se na zámku zastavil i císař Napoleon, který tudy projížděl z Brna do Vídně. Jeho pobyt připomíná salonek v prvním podlaží zámku. Císaře doprovázeli maršálové Bernadotte, Murat a Soult, přičemž uvítaní se účastnila dietrichsteinská garda a dělostřelci.
Mikulov se postupně začal plnit zajatými a raněnými vojáky. Ti, kteří zde zemřeli, byli pochováni v hromadném hrobě za městem nedaleko silnice vedoucí do Rakouska, na místě, kterému se dodnes říká francouzský hřbitov.
Roku 1809 se válečné události do Mikulova vrátily. Po bitvě u Wagramu ustupoval na Mikulov 4. rakouský sbor podmaršálka Rosenberga, přičemž jeho úkolem bylo upoutat na sebe pozornost Francouzů a krýt tak ústup jádra rakouských sil směrem na Znojmo a dále na Jihlavu. Ústupové boje sváděla s čelními jednotkami francouzských sborů maršálů Davouta a Marmonta především divize, jíž vedl nadaný a později velmi proslulý velitel, podmaršálek Radecký. Marmont se stočil ke Znojmu již 10. července, ale Davout došel až do Mikulova a teprve odtud byl jeho sbor povolán ke Znojmu. K jedné ze srážek s Radeckého jednotkami došlo u nedalekého Drnholce, u nějž také stával mramorový pomník(?) údajně postavený francouzskými vojáky na oslavu vítězství. Dne 15. září 1809 Mikulov znovu navštívil při cestě do Brna císař Napoleon a na zdejším zámku přenocoval.
V roce 1814 mikulovský zámek hostil ruského cara Alexandra a pruského krále Fridricha, kteří cestovali na vídeňský kongres. Obecně přivodily napoleonské války Dietrichsteinům takové hospodářské potíže, že panující kníže František Josef musel prodat panství Židlochovice a Hrušovany.
Dietrichsteinská hrobka v Mikulově
Kde se nachází: v bývalém loretánském kostele sv. Anny přístupném z náměstí v centru města Mikulov
Okolnosti vzniku, co připomíná: V roce 1623 koupil kardinál Dietrichstein v Mikulově dům se zahradou, který nechal zbořit a na jeho místě vybudovat areál s loretánskou kaplí, vysvěcenou v roce 1625. Nad kaplí byla později vybudována bazilika, zasvěcená sv. Anně, do které dal kníže Ferdinand v letech 1669-1677 převézt z vídeňského pohřebiště ostatky svých rodičů a dětí. Postupně rozšiřovaný komplex padl za oběť velkému požáru města v roce 1784, klenba baziliky se s výjimkou kněžiště zřítila. Rakve s pozůstatky Dietrichsteinů však byly zachráněny a provizorně uloženy v kostele sv. Václava.
V letech 1845-1852 ruinu uvedl v život kníže František Josef a dal ji podle projektu vídeňského architekta Heinricha Kocha přestavět na rodový hrobní kostel. Místo po loretánské kapli bylo upraveno jako nádvoří, na které byl po požáru mikulovského zámku na konci druhé světové války přenesen pomník tohoto knížete, který pochází z dílny pražského sochaře Emanuela Maxe. Reliéfy na podstavci pomníku připomínají významné události jeho života: obléhání francouzské pevnosti Valenciennes v roce 1793 a diplomatické působení v Petrohradu v roce 1798.
Instalace pomníku Františka Josefa knížete Dietrichsteina
v sálu předků (v letech 1870-1936).
V hrobce je uloženo celkem 44 rakví s pozůstatky členů rodiny Dietrichsteinů. Nachází se zde mj. ostatky hraběte Josefa Františka, který zemřel jako hulánský rytmistr na následky zranění po bitvě u Hohenlinden. Samotný kníže František Josef je pohřben ve Vídni a do mikulovské hrobky bylo uloženo jeho srdce.
Aktuální využití a přístupnost: V letech 2000-2004 proběhla rekonstrukce mikulovské hrobky, která byla následně zpřístupněna veřejnosti, podrobněji viz mikulov.cz
Podrobněji viz: HRBKOVÁ, Marcela. Pomník Františka Josefa z Dietrichsteina od Emanuela Maxe na nádvoří rodové hrobky Dietrichsteinů v Mikulově [online]. Brno, 2009 [cit. 2017-10-30]. Dostupné z: is.muni.cz/th/147067/ff_b. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Lubomír Slavíček.
Pomník Františka Josefa knížete Dietrichsteina:
Reliéfními detail nazvaný St. Petersbourg 1798 (Valenciennes 1793 viz v textu):
Rakev rytmistra Josefa Františka hraběte Dietrichsteina:
Původní adresa příspěvku:
Dietrichsteinové a Mikulov v období napoleonských válek
- primaplana.net/txt/popular/mikulov-dietrichsteinove.html
Dietrichsteinská hrobka v Mikulově
- primaplana.net/mistopis/mikulov-hrobka.html