Dualistická rakouská domobrana a ozbrojené měšťanské sbory

26.04.2016 16:35

Lubomír Uhlíř

Naposledy upraveno: 26.04.2016

 

Dualistické uspořádání Rakousko-Uherska, které bylo nejdůležitějším následkem války roku 1866 v oboru vnitřní správy, mělo značný dopad na záležitosti vojenské organizace. Po zavedení všeobecné branné povinnosti zákonem ze dne 5.12.1868¹⁾ disponovala dualistická monarchie armádou (pozemním vojskem a válečným námořnictvem), společnou pro obě její části. Vedle ní byla zřízena další dvě vojska - zeměbrany, čili zemské obrany (Landwehr, honvéd), zvláštní pro Předlitavsko a Zalitavsko. Součástí těchto zeměbran byly domobrany (Landsturm, népfelkelés). Zatímco společnou armádu spravovalo Říšské ministerstvo války (od roku 1912 Ministerstvo války) ve Vídni, pro zeměbrany byla nově vytvořena ministerstva pro zemskou obranu, sídlící ve Vídni a Pešti (od roku 1873 Budapešti).²⁾

Domobrana byla určena k podpoře armády a zeměbrany a měla:

 - nahrazovat ztráty polních vojsk

 - přebírat různé pomocné služby.

K výkonu druhé funkce se měly z domobranců vytvářet sbory pro službu v posádkách a pevnostech, ke střežení hranic a hájení země. Dále mohli být členové domobrany použiti k technickým a kancelářským pracem, dopravě a ošetřování raněných a nemocných apod.

V dualistickém období doznalo určitých změn i postavení ozbrojených měšťanských sborů, které byly direktivně zařazeny do rámce domobrany. Informace k tomu lze najít v příručce, vydané pro potřeby domobrany nákladem kutnohorského knihkupectví a knihtiskárny Karla Šolce v roce 1887.³⁾ V ní jsou uvedena vedle přehledu základních údajů o domobraně i některá fakta, vztahující se k ozbrojeným měšťanským sborům.

  

Člen Brněnského ozbrojeného měšťanského a střeleckého sboru Wilhelm Richter ve slavnostní a služební uniformě sboru v období 1. světové války.
(sborník: Střelecké spolky Moravy, Slezska a města Brna na přelomu 19. a 20. století, s. 164)

 

Účel knihy je výstižně vyjádřen vydavatelem v předmluvě: „V říšském zákoníku uveřejněny jsou právě prováděcí nařízení k zákonu o domobraně. Tato nařízení jsou tak obsahlá, že domobranci jen s těží v nich vyznati se mohou. Z té příčiny ustanovil jsem se na tom, vydati tuto rukověť, kteráž spůsobem prostonárodním, přehledným a stručným domobrance popisuje v hlavních ustanoveních veledůležitého zákona toho, jichž důkladná znalosť každému, kdož domobraně přináleží, nezbytnou jest.“⁴⁾ Příručka ve formě otázek a odpovědí vysvětluje prováděcí nařízení k zákonu o domobraně z roku 1886, který je citován v její první části. Pro zajímavost jej uvedeme v doslovném znění:⁵⁾

 

 §. 1.

Domobrana jest doplňující čásť branné moci, ve kteréž vlastnosti postavena jest pod ochranu mezinárodního práva.

 

 §. 2.

Ku domobraně povini jsou všichni zbraně schopní občané, kteří nepatří ani k c. k. vojsku ani k námořnictvu, neb ku doplňovací záloze, ani k c. k. zemské obraně, počínajíc dokonaným 19. rokem až do konce onoho roku, v němž dokonají 42. rok svého věku. U těch, kdož na základě § 20. branného zákona před početím jejich povinnosti domobranecké dobrovolně vstoupili ve stálou službu vojenskou, platí povinnosť domobranecká po dokonání jejich dvanáctileté zákonné služby pro dalších, bezprostředně následujících deset let. - Povinnosti domobranecké podle schopnosti podléhají a sice až do dokonaného 60. roku všichni důstojníci a vojenští úřadníci na odpočinku, anebo v poměru mimo službu armády (námořnictva) a zemské obrany se nalézající osoby, pokud není jich užito při oněch sborech ozbrojené moci. Povinnosť domobrany týče se dále - nehledě ku všeobecným, dříve určeným osobním závazkům - všech takových korporací, jež mají ráz vojenský a užívají vojenských odznaků. Mužstvo četnictva, finanční stráže a státních lesův podléhá povinnosti domobrany, pokud toho poměry válečné vyžadují a pokud dovolují to ohledy služebné. - Takové osoby, jichž při obsazování jiné veřejné služby nezbytně jest třeba, mohou býti do služby při domobraně osvobozeny. - Dobrovolně ke službě při domobraně se hlásící, kteří nepodléhají povinnosti ke službě v armádě, v zemské obraně a při domobraně, mohou býti k této poslední přijati, pokud k tomu jsou schopni.

 

 §. 3.

Domobranci dělí se ve dvě výzvy. Do první výzvy patří všichni dle § 2. k domobranecké povinnosti zavázaní občané státní počátkem toho roku, v němž dokonají svůj 19. rok, až do konce onoho roku, v němž dokonají svůj 37. rok; k těmto počítání jsou také na základě § 17. branného zákona dočasně osvobození aneb ve smyslu § 40. téhož zákona předčasně, jakož i po dokonané služební povinnosti ze svazku armády (námořnictva, doplňovací zálohy) a zemské obrany propuštění. - Do druhé výzvy patří stejné osoby od 1. ledna onoho roku, v němž dokonají 38. rok svého věku až do 31. listopadu onoho roku, v němž dokonají 42. rok věku svého, t. j. až do ukončení povinnosti domobranecké.

 

 §. 4.

Domobrana má býti ke službě povolána jen v případě a pro dobu trvání válečného nebezpečí, aneb pro dobu vypuknuvší již války. Povolání domobrany stane se na rozkaz císaře po vyslyšení ministerské rady prostřednictvím ministra zemské obrany v onom rozměru, jak toho hájení země vyžaduje. Svolané domobrany užije se dle potřeby prostřednictvím vojenského velitele, císařem jmenovaného. - Rozpuštění domobrany nařizuje císař.

 

 §. 5.

Vyžadují-li toho poměry, může býti domobrany užito výminečně mimo obvod království a zemí, na říšské radě zastoupených a je k tomu třeba zmocnění říšským zákonem. Jenom v době naléhavého nebezpečí může se užíti takto domobrany na rozkaz císaře a na zodpovědnost vlády, kteráž dodatečně vyžádá si schválení na radě říšské. - V době války v mimořádných potřebách, a sice když k udržení stálého vojska (námořnictva) na zákonné míře válečné doplňovací záloha nepostačuje, anebo k nezbytnému doplnění zemské obrany na zákonnou míru válečnou, může býti k tomu užito dle potřeby a pro trvání války první výzvy domobrany. - Při takovém způsobu užití domobrany určí se dle potřeby jednotlivé kategorie (§ 3.) a započne se s nejmladšími třídami. Po ukončení války mají býti tyto bez odkladu domů propuštěny.

 

 §. 6.

Domobranci ke službě povolaní podlehají ode dne povolání až ke dni počínající dovolené nebo rozpuštění domobrany vojenským trestním řádům. Udělením dovolené domobrancům přerušuje se na dobu příslušnou jich vojenský poměr.

 

 §. 7.

Domobranci a jejich důstojníci nosí po čas své služby společný, ve vzdálenosti znatelný odznak, důstojníci a poddůstojníci krom toho čestné vojenské a rozeznávací značky. - Občanské obrany a střelecké sbory, které povolením císařským již v době míru zřízeny byly, mají právo, aby svůj statutární oděv a výzbroj, jakož i organisaci s vyhražením císařského potvrzení svých velitelů a důstojníků také ve službě domobrany podržely.

 

 §. 8.

Ve příčině odměn a vyznamenání, nároků na dopravu, ubytování, peníze, potraviny, léčení v případu zranění a nemoci, jakož i zaopatření pozůstalých platí pro domobranu příslušná ustanovení jako pro vojsko a c. k. zemskou obranu.

 

 §. 9.

Seznamy osob k domobraně povinných dle tříd věku od nejvyšší dolů založí se od obecního představenstva pomocí správců matrik a představenstvo podrží je v evidenci. - Není-li domobrana ke službě povolána (§ 4.), nesmějí osoby k domobraně povinné žádné kontrole a cvičení podrobeny býti.

 

 §. 10.

Náklad na svolávání domobrany uhradí se z rozpočtu společného ministerstva války.

 

 §. 11.

Tímto zákonem pozbývají platnosti všechna ustanovení branného zákona, která jsou s ním v odporu.

 

 §. 12.

Zákon tento nabývá platnosti hned po uveřejnění.

 

Zákon o domobraně se vztahoval na veškeré zbraněschopné mužské obyvatelstvo ve věku od 19 do 42 (respektive 60) let, byly ale připouštěny určité výjimky. Především se jednalo o státní i jiné úředníky a vedoucí pracovníky, jejichž činnost v zázemí ve válečné době byla prospěšnější než jejich přímé nasazení v rámci branné moci. Dále o řadové pracovníky takových národohospodářských odvětví, jejichž oslabení by za této situace bylo pro stát kontraproduktivní. Konečně šlo o lékaře, právníky a duchovní, zde ovšem pouze v tom smyslu, že měla být pro potřeby domobrany využita v podstatě jejich civilní kvalifikace (což ostatně bylo praktikováno všeobecně v rámci armády).

Další skupinu tvořili příslušníci ozbrojených složek, stojících mimo armádu; uváděni jsou četníci (náleželi do resortu ministerstva pro zemskou obranu, které spravovalo i zeměbranu a domobranu),⁶⁾ příslušníci finanční stráže (z resortu ministerstva financí) a personál státních lesů.⁷⁾ S využitím těchto složek v domobraně se všeobecně počítalo jen tehdy, když by válečné události nedovolovaly výkon služby v jejich služebních obvodech. Prakticky tedy v případech, že by tyto jejich obvody byly obsazeny nepřátelským vojskem, eventuelně by se dostaly do takové blízkosti frontového pásma, že by v nich běžnou službu nebylo možno vykonávat. V těch případech se měli členové uvedených ozbrojených složek ohlásit u nejbližšího domobraneckého velitelství a složit zde domobraneckou přísahu.⁸⁾ Následně se z nich měly utvořit zvláštní oddíly „v jejich uniformě a výzbroji“⁹⁾, které měly být přiděleny velitelům domobraneckých pluků¹⁰⁾ a upotřebeny ke službám, vyžadujícím znalost krajiny. Jejich činnost ale měla být časově limitována nemožností běžných služebních výkonů v jim přidělených obvodech. Jakmile byl jejich služební obvod „prost nepřítele“, měly se tyto složky vrátit ke své obvyklé službě.

Tolik tedy teoretické koncepce z 80. let 19. století. I zde se onen příslovečný strom života zazelenal v poněkud odlišných barvách, než mu předepisovala šedivá teorie. Za I. světové války se můžeme například s četníky setkávat v mnoha rolích, které se vymykaly představivosti normotvorců z doby před třemi desetiletími.¹¹⁾

Další zvláštní kategorii vzhledem k domobraně vytvářely všechny „ozbrojené měšťanské milice, střelecké sbory a spolky veteránské“.¹²⁾ Zřizování těchto korporací podléhalo všeobecně ustanovením císařského patentu ze dne 22. srpna 1851 (Reichsgesetzblatt Nr. 191). Jejich zakládání bylo povolováno s ohledem na to, zda pro případné použití ve válce dávaly záruku ohledně řádu, bezpečnosti a vojenských výkonů. Konkrétně u měšťanských sborů byla spjatost s domobranou zvýrazněna i tím, že počty jejich důstojníků a poddůstojníků se měly řídit ustanoveními pro prapor či setninu domobrany.¹³⁾ To se však vztahovalo pouze na sbory nově vytvářené, protože je k tomu dodáno „pak-li platné stanovy spolku jinak neurčují“.¹⁴⁾ Nebyly tedy stávající sbory povinny upravovat své tabulkové stavy přesně ve smyslu domobraneckých předpisů. Nicméně k použití spolkových důstojníků pro potřeby obsazování velitelských funkcí v domobraně bylo potřeba císařského potvrzení (ve smyslu § 7 zákona o domobraně).¹⁵⁾

Všechny tyto spolky a jednoty měly domobraneckou povinnost jakožto korporace, ale bez újmy osobní povinnosti jednotlivých členů. Znamenalo to, že k domobranecké službě mohli být povoláni buď jejich jednotliví členové v případě, že spolek jako takový povolán nebyl, nebo korporace jakožto celek. Zde ovšem mohlo docházet k jistým disproporcím. Členy spolků mohli být i lidé, kteří například byli ve věku, kdy již nepodléhali domobranecké povinnosti. Vzhledem ke členství ve spolku ale museli při povolání celé korporace nastoupit domobraneckou službu. V těchto případech ovšem mohli být své domobranecké povinnosti zproštěni a dokonce i mohli nadále zůstat členy spolku. To ale nesmělo být v rozporu se stanovami spolku - pokud by v nich bylo stanoveno, že taková osoba nemůže být členem spolku, museli by z něj buď vystoupit, nebo v něm setrvat - pak by ale podléhali domobranecké povinnosti. Pro případy, že by domobranecké povinnosti zproštěné osoby mohly ve smyslu stanov ve spolku i nadále setrvávat, bylo stanoveno, že nemohou mít žádné vojensky pojmenované šarže, nesmějí nosit vojenské uniformy, odznaky a zbraně, konečně pak, že nesmějí být voleni do funkcí velitelů a předsedů spolků. Z uvedeného vidíme, že u vojensky zaměřených spolků byla služba císaři a vlasti se zbraní v ruce pokládána netoliko za občanskou povinnost, ale rovněž za věc osobní cti každého člena. Předpokládalo se tedy, že jejich bojeschopní příslušníci vytáhnou se svou korporací do války i v případě, když jim to zákon přímo neukládal. Tento postup byl naprosto ve shodě s pojetím domobrany, protože zde byl možný i dobrovolný vstup osob, které nebyly touto službou povinny, pokud se jednalo o lidi schopné služby a vojensky vycvičené.¹⁶⁾

Uvedené korporace byly pověřeny výkonem evidenčních funkcí domobrany, které jinak spočívaly na bedrech úřadů státních a veřejných. Obecní představenstvo bylo povinno vést seznamy všech domobranců, kteří měli v obci domovské právo. V případě svolání domobrany měly být do této evidence zahrnuty všechny osoby, které podléhaly domobranecké povinnosti a tou dobou se v obci zdržovaly, byť tam neměly domovské právo. Okresní hejtmanství měla obce v jejich činnosti podporovat (radit jim) a kontrolovat. K tomu musela hejtmanství vést seznamy všech domobranců svého okresu, tříděné podle jednotlivých obcí. Spolky vojenského rázu vedly pro své členy tuto evidenci samy, přičemž seznamy odváděly každoročně (vždy koncem měsíce ledna) příslušnému okresnímu domobraneckému velitelství.

Nicméně uvedené korporace byly zájmové organizace s dobrovolným vstupem, nikoliv instituce, vytvářené státem. Jako všechny ostatní spolky se tedy mohly i rozpustit, přirozeně ve smyslu vlastních stanov. U ozbrojených spolků byla ovšem ta výjimka, že k rozpuštění mohlo dojít zásadně v době, kdy nebyla domobrana svolána. Po jejím svolání se již tyto spolky nesměly rozpouštět. Pro případ rozpuštění těchto spolků (prakticky pouze v mírovém období) bylo dále stanoveno, že tento akt musí být oznámen politickému zemskému úřadu (c. k. místodržitelství), velitelství zemské obrany a ministerstvu pro zemskou obranu. Po povolání spolku k domobraně¹⁷⁾ měly tyto sbory skládat přísahu slavnostně ve své formaci.

K dokreslení celkového obrazu domobrany uvedeme ještě pasáže, týkající se výstroje a výzbroje.¹⁸⁾ K důstojníkům je uvedeno: „Důstojníci domobrany, kteří nosí důstojnickou uniformu ve vojště neb v zemské obraně, v míru neb mimo službu, podrží ve službě u domobrany příslušící jim uniformu. Ostatní osoby, jmenovitě důstojníci při domobraně, mohou - nejsou-li přiděleny k uniformovaným sborům - upotřebiti po případě uniformy, jakouž nosí co vojenští neb civilní, státní úřadníci, aneb mají nositi po všeobecném upotřebení obvyklého oděvu ve službě vesměs pásky zemské hotovosti, důstojnické čepice, vojenské vyznamenávací odznaky (hvězdy aneb stříbrné porty) na límci, šavli s důstojnickým třapcem a v řadové službě jako důstojníci vojenského stavu polní posádky. ¹⁹⁾  Důstojníci domobrany ze stavu občanského, přiděleni k vojenským sborům a oddělením vojska nebo zemské obraně, jakož i přidělení k vojenským sborům a oddělením domobrany, nosí po čas činné služby uniformu, příslušnou těmto vojenským sborům a oddělením.“ Pro poddůstojníky a mužstvo jsou uváděna odlišná pravidla: „Pokud v příčině vojenského ošacení domobrany není učiněno žádného opatření, nosí poddůstojníci a ostatní mužstvo i po čas činné služby svůj obyčejný oděv a obdrží v případě tom odškodnění 10 kr. denně. Zároveň v tomto případě poděleni budou všickni na dálku dobře znatelnou černožlutou páskou, opatřenou číslem praporu domobrany, a jsou pak povinni v zájmu svém vlastním i v zájmu svých soudruhů nositi tuto pásku jakožto znamení nároku na dobrodiní mezinárodního práva na levém rameni, aby za každých poměrů snadno mohli býti poznáni jakožto příslušníci sboru, postaveného pod mezinárodní ochranu. Při vojenském ošacení, výzbroji a jiných sborů mimo domobranu odpadá nošení mezinárodní pásky. Poddůstojníci a svobodníci²⁰⁾  nosí po čas činné služby vojenské čestné i rozeznávací odznaky, a sice hvězdy (porty) na límci u kabátu dle předpisu pro zemskou obranu a třapec na bodáku. Jestliže vojenské sbory domobrany ošatí se vojenským oděvem, ale různého druhu, má se tento vojenský oděv tak rozděliti, aby pluky aneb aspoň čety stejně byly vypraveny. Dozorčí šarše, jež vzaty jsou z povinníků domobrany ku zvláštním službám válečným, aneb z oddělení spůsobem tím sestaveným, podělí se polními čapkami.“

Rukávová páska domobrany je v rukověti detailně popsána (dokonce i schematicky vyobrazena). Měla délku 45 cm a šířku 16 cm. Byla rozdělena na 4 horizontální pruhy (každý v šíři 4 cm) s pořadím barev černá - žlutá - černá - žlutá. Označení formace bylo na horním žlutém pruhu a bylo provedeno černými číslicemi a počátečními písmeny dotyčného sboru.²¹⁾

Příklad použití domobranecké rukávové pásky
(převzato z landsturm8.com).

 

K výzbroji domobrany je uvedeno: „Mužstvo vojenských sborů a oddělení zemské hotovosti poděleno bude dle možnosti polním náčiním a výzbrojí. Každý muž obdrží »legitimační list« a k tomu patřící olověnou tobolku se šňůrou. Legitimační list musí se nosit stále dobře uschován, aby domobranec při každé příležitosti mohl se vykázati, že náleží ke sboru, stojícímu pod mezinárodní ochranou. Vojenské sbory a oddělení domobrany ozbrojeny budou municí a staršími zbraněmi.“

Výše uvedené předpisy řešily očekávané nedostatky v opatřování výstroje pro potřeby domobrany.²²⁾ Je tedy evidentní, že spíše než u uniformovaných měšťanských sborů by tato opatření mohla přicházet v úvahu u střeleckých spolků či u veteránů (například některé veteránské korporace byly neuniformované).

Z poslední kapitoly knihy uveďme pro orientaci početní stavy z druhé poloviny 80. let 19. století, týkající se Rakousko-Uherska. Při celkovém počtu 37,465.430 obyvatel čítaly branné síly celkem 1,424.709 mužů²³⁾ (aktivní armáda, námořnictvo a náhradní záloha 881.786, zeměbrana 396.889, domobrana 146.034), což tedy činilo necelá 4% obyvatel.²⁴⁾

 

Přetištěno:

UHLÍŘ, Lubomír: Dualistická rakouská domobrana a ozbrojené měšťanské sbory. In: Střelecké spolky Moravy, Slezska a města Brna na přelomu 19. a 20. století. Sborník prací. Brno, Brněnský městský střelecký sbor 2004, s. 321-332.

 

 

Nařízení o domobraně vydané ministerstvem zemské obrany dne 19. ledna 1887, kterýmž prohlašují se veřejně předpisy, vedle kterýchž zříditi se má domobrana v královstvích a zemích v říšské radě zastoupených, vyjma Tyroly a Vorarlberg - online. kramerius5.nkp.cz
 

 

 

Související odkazy:

Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 4/4
 

Pokusy o zřízení lidové obrany v Čechách a na Moravě po bitvách u Slavkova a Wagramu

Ozbrojené měšťanské sbory v první polovině 19. století

 

Doporučené odkazy:

landsturm8.com - historická jednotka c. k. domobranecký pluk č. 8 Praha

   - Nařízení o domobraně. 1887, 88 s. (digitalizovaný pramen): landsturm8.com/narizeni-o-domobrane-1887
   - Domobranec, jeho povinnosti a práva za nynější války. 1915, 60 s. (digitalizovaný pramen): landsturm8.com/prava-a-povinnosti-domobrance

 

acr.army.cz/aktivni-zaloha - Aktivní záloha Armády ČR

 

 

Poznámky: