Giuseppe Garibaldi 2/3

02.06.2013 18:24

Richard UHLÍŘ

Naposledy upraveno: 02.06.2013

 

 

VI. Tažení v roce 1859

V té době hrabě CAVOUR připravoval trpělivě krok za krokem osvobození Itálie a její sjednocení „revolucí shora“. Byl si vědom toho, že takovýto podnik nelze uskutečnit bez válečné srážky s Rakouskem, po případě i s ostatními italskými malostáty. Sardinské království bylo sice vojensky dosti silné na úspěšný střet s kterýmkoliv z italských malostátů, na válku s Rakouskem však potřebovalo vojenské pomoci některé z evropských mocností. V úvahu připadala jedině Francie, kde od prosince 1848 stál v čele země princ Ludvík Napoleon BONAPARTE, od 10.12.1848 jako prezident republiky, od 2.12.1852 jako „z Boží milosti a Vůle Svrchovaného Národa Francouzského dědičný Císař Francouzů NAPOLEON III.“ - obnovitel Bonapartovského císařství svrženého agresí nepřátelských mocností tak zvané „Svaté aliance“ v roce 1815 a zakladatel II. Císařství. Ten si jako program své vlády vytkl za cíl vrátit Francii velmocenské postavení, jaké zaujímala v Evropě za vlády jeho velikého strýce, císaře NAPOLEONA I. Na této dráze se musel logicky „srazit“ s mocnostmi „Svaté aliance“, které byly garanty smluv z roku 1815, namířených proti obnově velmocenského postavení Francie. Aby dosáhl svého cíle, využíval nový císař Francouzů dovedně vzájemných velmocenských rozporů, které vznikly v průběhu doby mezi jednotlivými mocnostmi „Svaté aliance“ to jest mezi Pruskem a Rakouskem a zejména mezi Ruskem a Velkou Británií - ta sice také patřila k protifrancouzské koalici, ale do „Svaté aliance“ nevstoupila. Zvláště rozpory mezi Ruskem a Velkou Británií se počátkem padesátých let XIX. století velmi vyostřily a vedly až k tak zvané „Krymské válce“ v letech 1853-1856. V této válce nejprve Rusové napadli Turecko v úmyslu ovládnout Balkán a černomořské úžiny s Cařihradem, ale od roku 1854 museli čelit koalici Britů a Francouzů přispěchavší Turkům na pomoc. Francie vystoupila na straně Velké Británie, byť i její pohnutky byly zcela odlišné od britských. Zatímco Britům šlo o záchranu zpuchřelé Osmanské říše tvořící závoru proti ruskému pronikání do Středozemního moře, na Balkán, ale také do zakavkazského geopolitického prostoru tak, aby Rusové neovládli přístupy zejména do Indie, tvořící „perlu britské koruny“, šlo císaři NAPOLEONOVI III. jen o porážku vojensky nejsilnějšího a tudíž nejdůležitějšího člena „Svaté aliance“ - Ruska a o celkové oslabení jeho velmocenské váhy na evropské politické scéně. Skutečnost, že tentokráte po boku Francie bojuje nejsilnější námořní mocnost tehdejší Evropy - Velká Británie - skýtala záruku vítězství ve válce a tím odčinění francouzské porážky v tažení do Ruska roku 1812. Osudy Osmanské říše byly císaři NAPOLEONOVI III. zcela lhostejné.

 

Této „velké války“ mezi evropskými velmocemi dovedně využil pro své cíle i hrabě CAVOUR. Aby si zajistil francouzské vojenské spojenectví a britské přátelství do budoucna, vyslal roku 1855 na pomoc britsko-francouzské koalici na krymské válčiště kontingent sardinského vojska v síle 15.000 mužů, později doplněný o dalších 6.000 mužů. Celkem se podílelo na krymské výpravě 21.000 mužů sardinského vojska. Vedle 310.000 francouzských a 98.000 britských vojáků, kteří byli v průběhu války nasazeni na bojišti, nebyl sice sardinský kontingent příliš početný, avšak hrabě CAVOUR předpokládal, že svou aktivní účasti ve spojenecké vojenské koalici si dostatečně zavazuje zejména francouzského císaře a to v situaci, kdy se spojencům přes masivní diplomatický nátlak nepodařilo získat na svou stranu k aktivnímu vojenskému vystoupení Rakousko. CAVOUROVY kalkulace skutečně „vyšly“. V roce 1858 situace již dostatečně nazrála, aby bylo možno aktivně vystoupit proti rakouskému panství v severní Itálii. Hrabě CAVOUR a císař NAPOLEON III. se sešli ve Francii na důvěrné schůzce. Bylo domluveno, že proti Rakousku bude podniknuta válka, v níž Francie podpoří Sardinské království přímou vojenskou účastí. Po dosaženém vítězství obdrží sardinský král Lombardsko a Benátsko, ovládané dosud Rakušany a Francie dostane za svoji pomoc Savojsko a Nizzu. Chytrý státník CAVOUR však věděl, že takovéto „sjednocení shora“ by se nezdařilo, kdyby nemělo podporu „zdola“. Učinil proto opatření, jak získat sympatie lidu. Navázal styk s republikány, uděloval rozsáhlé politické amnestie a zejména usiloval o získání vůdčích představitelů levice pro tyto plány. Pochopitelně, že pasáže o Savojsku a Nizze dohodnuté s NAPOLEONEM III. udržoval v nejpřísnějším utajení. Prozatím!

Dne 10.1.1859 vystoupil král VITTORIO EMMANUELE II. na zasedání parlamentu Sardinského království v Turíně s projevem, který vstoupil do italských dějin pod názvem „výkřik bolesti“. V projevu vyjádřil bolest nad útlakem, kterému jsou podrobeni Italové pod rakouským panstvím a zároveň vůli osvobodit Lombardsko a Benátsko od cizího panství. Jenom král osobně, dále hrabě CAVOUR a několik málo těch nejzasvěcenějších vědělo, že text královského projevu slovo od slova předem schválil císař NAPOLEON III. osobně. Císař byl již pevně rozhodnut podpořit vojensky svého sardinského spojence. Jako podmínku si však stanovil, aby Sardinské království vystoupilo v roli napadeného, kterému by pak Francie šla na pomoc. Bylo tedy nutno vmanévrovat Rakousko do role agresora a rušitele míru. A zde se plně projevily diplomatické schopnosti hraběte CAVOURA. Na splnění tohoto úkolu pracoval pomalu, postupně, ale systematicky již od té doby, kdy odeslal kontingent sardinského vojska na Krym, jak jsme se již zmínili. Hned po skončení války v roce 1856 zasedlo Sardinské království jako rovný s rovným po boku vítězných mocností Francie a Velké Britanie na pařížské mírové konferenci, která ukládala mírové podmínky poraženému Rusku. Pro Sardinské království však měla daleko větší význam dodatková konference, kterou po podepsání mírové smlouvy uspořádal ve dnech 8.-16.4.1856 císař NAPOLEON III. Na této konferenci vystoupil sardinský zástupce s projevem, ve kterém již přímo a otevřeně napadl Rakousko kvůli jeho způsobu správy Lombardska a Benátska a kromě toho kritizoval i zlořády, ke kterým docházelo v Církevním státě, Neapolsku, Toskánsku, Parmě a Piacenze - tedy ve státech pod rakouským vlivem. Již z toho by mohli rakouští státníci vyvodit závěr, že nad rakouskými državami v Itálii se stahují těžké mraky. Od té doby hrabě CAVOUR udržoval Rakousko v neustálém napětí a nejistotě systémem drobných provokací a znepokojování, které každá z nich sama o sobě by nedostačovaly ke zdůvodnění masivní vojenské odvety, avšak ve svém souhrnu vytvářely na rakousko-sardinských hranicích ovzduší trvalé nejistoty a vzájemné nevraživosti.

V rámci této politiky se hrabě CAVOUR rozhodl zaangažovat do politického dění i GARIBALDIHO, jehož jméno a osobnost byly nejen italskému národu, ale i Rakušanům dostatečně známy a pozval jej okázale do Turína. Tam jej velmi srdečně přivítal a naznačil mu, že situace pomalu dozrává a že se s ním počítá jako s velitelem dobrovolnického sboru „Alpských myslivců“. Aby byli Rakušané ještě více znepokojeni a podrážděni, byla návštěvě dána značná publicita. Na zpáteční cestě se GARIBALDI zastavil v Janově; setkal se se svými druhy z doby bojů o Řím Ninem BIXIEM a Giacomem MEDICIM a seznámil je s výsledkem porad s CAVOUREM. Měl sice jisté výhrady ke spojenectví s Francouzi, o nichž měl nepříznivé mínění z dob obrany Římské republiky, ale uvítal perspektivu nového tažení proti Rakousku. Prozatím se GARIBALDI vrátil na svou Capreru, kde vyčkával, jak se události vyvinou. Nečekal dlouho. V únoru 1859 dostal list od hraběte CAVOURA, který jej naléhavě zval do Turína. Již 2.3.1859 se ohlásil u CAVOURA, který jej zavedl ke králi. Rozhovor mezi králem a vojevůdcem národní revoluce měl potvrdit jejich spojenectví. Mezitím z celé Itálie putovali do Turína dobrovolníci. Hrabě CAVOUR si vzal za záminku rakouské válečné přípravy a prohlásil, že v zájmu obrany země je nucen provést další odvody. To bylo znamením pro GARIBALDIHO, že může oficielně ustavit dobrovolnický sbor, jak se dohodl s králem. Dne 17.3.1859 ho CAVOUR vyrozuměl, že ho vláda jmenovala velitelem „Dobrovolnického sboru Alpských myslivců“ v hodnosti generál-majora. Jmenovací dekret mu předal generál CIALDINI. Dne 20.3.1859 složil nově jmenovaný generál vojenskou přísahu věrnosti králi a vlasti.

Všechny tyto události rakouské velení značně znervózňovaly. Navíc velení rakouského vojska postihla nenahraditelná ztráta. Dne 5.1.1858 zemřel starý vítěz nad Italy maršál RADECKÝ, který již od 28.2.1857 meškal na odpočinku. Novým velitelem se stal maďarský šlechtic generál hrabě Ferenc GYULAY. Jeho služební posudek obsahuje jeho hodnocení jako schopného velitele a dobrého organizátora, vhodného pro výkon funkce velitele rakouských vojsk v Lombardsku a Benátsku. Přes kladný posudek se však starému maršálovi nevyrovnal ani svými velitelskými schopnostmi, ani popularitou mezi svými vojáky. A to bylo pro rakouskou monarchii neblahým znamením pro nadcházející střetnutí, které se nevyhnutelně blížilo. Nadcházející krize nazrávala stále více, rozdmýchávaná neustálými italskými drobnými provokacemi, až konečně Rakousko, vyprovokované neustálým zbrojením v Sardinském království a znervóznělé hromaděním různých dobrovolnických formací na půdě království, podalo sardinskému králi 23.4.1859 ostré ultimatum a když lhůta stanovená Rakušany v ultimatu vypršela bez odpovědi, vypovědělo oficiálně Sardinii válku. Bylo to přesně to, co hrabě CAVOUR potřeboval a co po tři roky tiše a trpělivě krok za krokem připravoval. Jak již bylo řečeno, císař NAPOLEON III. závazně slíbil Sardinskému království vojenskou pomoc pro případ rakouského útoku. Tento případ nyní nastal; Rakušané byli první, komu „povolily nervy“ a tak se Rakousko ocitlo v roli útočníka a válečného paliče. Byli to Rakušané, kteří vypověděli válku Sardinii, nikoliv naopak.

Skutečností však je, že Rakušané sice válku vypověděli, ale jejich válečné operace se rozvíjely jen pomalu. Rakouský vojevůdce generál GYULAY velel 170.000 mužům polních vojsk a navíc posádkám pevností ve známém pevnostním čtyřúhelníku. Proti němu stálo 60.000 mužů polních vojsk sardinské královské armády a 3.000 mužů GARIBALDIHO dobrovolníků. Kdyby generál GYULAY býval stejně odvážným a podnikavým vojevůdcem, jako jeho zesnulý předchůdce, byl by bez dlouhého otálení zahájil důraznou ofenzivní činnost, neboť za daného poměru sil mohl snadno obklíčit a porazit sardinské řadové vojsko soustředěné mezi Alessandrií a Casale Monferrato a naprostou početní převahou je rozdrtit. Poté mohl smést hlouček GARIBALDIHO dobrovolníků a zahájit postup na hlavní město království Turín, kam mohl dorazit ještě před tím, než se dostaví Francouzi. Protože měl početní převahu i nad Francouzi samotnými, mohl s nimi svést rozhodující bitvu s velkou vyhlídkou na úspěch. To všechno generál GYULAY udělat mohl. Rakouský velitel však postupoval pomalu a váhavě. Teprve 29.4.1859 zahájila rakouská armáda postup nepříteli vstříc. Přední oddíly rakouského vojska překročily řeku Ticino, obsadily Novaru, Vercelli a Tortonu, pak ale zastavily postup a místo aby dále postupovaly na hlavní město království Turín, stály a nehýbaly se z místa. Svému vojsku generál GYULAY přikázal šetřit co možná nejvíce italské obyvatelstvo, omezit rekvizice na nejmenší možnou míru a zejména neničit morušovníky, důležité pro místní hedvábnictví. Naproti tomu italská strana vsadila na důraznou ofensivu. GARIBALDIHO Alpští myslivci dostali za úkol postupovat na Casale Monferrato, kde měli zadržet předpokládaný rakouský postup. Rakouský postup se však nekonal. Rakušané nepostupovali - Rakušané přešlapovali na místě. Teprve 5.5.1859 narazili Alpští myslivci na rakouskou předsunutou hlídku, která se však po krátké přestřelce stáhla zpět. Mezi tím císař NAPOLEON III. ohlásil 3.5.1859 slavnostní proklamací k francouzskému náhodu vypovězení války rakouskému císaři. NAPOLEON ve své proklamaci vyhlašoval: „jsem nucen sáhnout k meči, abych osvobodil Itálii od rakouského jha až k Adrii!“ Zároveň císař NAPOLEON III. jednal s vůdci maďarské revoluce z let 1848-1849 v exilu se zdržujícími Lajosem KOSSUTHEM a generálem KLAPKOU o případném vzbouření v Uhrách, které by Rakušanům způsobilo nebezpečnou diversi v týle. Kromě toho působil NAPOLEON III. svým diplomatickým vlivem ve Velké Británii, kde usnadnil návrat k moci lordu PALMERSTONOVI, známému jako přívrženec italského národního sjednocení. V té chvíli však již pochodovaly francouzské sbory přes Alpy do Piemontu a druhá část francouzského vojska se vylodila v Janově. 120.000 francouzských vojáků znamenalo významnou pomoc pro sardinské síly, stojící proti Rakušanům.

Zanedlouho vypuklo povstání v Toskánsku, které svrhlo velkovévodu LEOPOLDA a poté i v Modeně a Parmě, odkud museli spěšně uprchnout dosavadní panovníci. Došlo také k povstání v kraji Romagna, který byl součástí papežských držav. Všechna tato území, jejichž obyvatelé setřásli vládu dosavadních panovníků, přihlásila se k panství sardinského krále VITTORIA EMMANUELEHO II. jako „krále jediného a dokonalého“. Dne 16.5.1859 se francouzské a sardinské síly v poli spojily a nabyly tak početní převahu nad Rakušany. Rakušané tím zmeškali velkou příležitost udeřit na nepřátele a zničit je odděleně jednoho po druhém. GARIBALDI obdržel od krále rozkaz, postupovat od Lago Maggiore do boku rakouské fronty. Jeho malý sbor - pouhých 3.000 mužů, kteří se rychlým pochodem odtrhli od hlavního sardinského voje 23.5.1859 překročili řeku Ticino. Spojená francouzsko-sardinská vojska překročila řeku teprve 4.6.1859. Záměrem hraběte CAVOURA bylo vyvolat pomocí GARIBALDIHO sboru v Lombardii lidové povstání, jež by Evropu přesvědčilo o nezbytnosti sardinská anexe tohoto území. Pro takový úkol byl GARIBALDI jako populární partyzánský vůdce tou nejpovolanější osobou. V roce 1848 opustil Lombardsko až jako poslední. V roce 1859 do něho vstoupil po jedenácti letech jako první. Lombardské obyvatelstvo se již zbavilo strachu z Rakušanů a GARIBALDIHO a jeho dobrovolníky bouřlivě vítalo. První město, do kterého GARIBALDI v čele svých mužů slavnostně vtáhl, bylo Varase. Dne 31.5.1859 však přitáhl k městu rakouský generál URBAN, který postupoval od Brescie se sborem 40.000 mužů. Po silném dělostřeleckém bombardování musel GARIBALDI se svými Alpskými myslivci město vyklidit a ustoupit. Generál URBAN město obsadil a uvalil na neloyální obyvatele města kontribuci. Ve městě byla opět dosazena rakouská správa. GARIBALDI ustoupil až k městu Como, jehož obyvatelé se cítili ohroženi rakouským postupem a požádali GARIBALDIHO o pomoc. Zde obdržel zprávu o bitvě u Magenty dne 4.6.1859, kde přálo válečné štěstí Francouzům. Rakouský generál GYULAY ztratil v bitvě 15.000 mužů na padlých, raněných a nezvěstných a byl nucen nařídit ústup do pevnostního čtyřúhelníku. Tím uvolnil protivníkovi cestu na Milán. GARIBALDI nemeškal a hned využil nové situace; 8.6.1859 - ve stejný den kdy císař NAPOLEON III. a král VITTORIO EMMANUELE II. vjeli bok po boku do jásajícího Milána, vtáhl se svými dobrovolníky do Bergama. Dne 13.6.1859 vstoupil do Brescie, kterou Rakušané vyklidili bez boje. Dne 18.6.1859 obsadil Saló na západním břehu jezera Lago di Garda. Dne 20.6.1859 obdržel nový úkol: přesunout se do Valtelliny a zastavit případný rakouský vpád z tyrolských průsmyků. V té době se početní stav GARIBALDIHO sboru rozrostl již na 12.000 mužů a dosáhl tak bojové síly divize. Mezitím 24.6.1859 došlo k nové dvojbitvě mezi francouzským a rakouským vojskem u Solferina a mezi sardinským a rakouským vojskem u San Martina dall’Argine. Vcelku vyrovnaný boj skončil ústupem rakouského vojska, které ztratilo na 22.000 mužů. Francouzi a Sardinci ztratili na 17.000 mužů.

Nebyla to sice žádná drtivá porážka rakouských vojsk, avšak ve vojenství platí zásada, že bitva po které následuje ústup, pokládá se za ztracenou. Poté došlo ke změnám ve velitelském sboru rakouského vojska; generál GYULAY a řada generálů byli odvoláni a penzionováni. Rakouský císař FRANTIŠEK JOSEF se rozhodl podepsat 8.7.1859 zastavení nepřátelství na tři dny a poté následoval preliminární mír ve městě Villa Franca. Rakousko tímto mírem ztratilo Lombardsko, zachovalo si však Benátsko. Pokud se týkalo ostatních zemí, které vyhnaly své panovníky či setřásly jejich vládu a připojily se svémocně k sardinskému království, bylo sice stanoveno provést tam restauraci svržených panovníků, avšak tento požadavek splněn nebyl. Vzbouřené oblasti své svržené suverény odmítly přijmout zpět a Rakousko již nemělo dosti sil, aby si vynutilo splnění tohoto bodu vojenskou silou.

Solferino však znamenalo podstatný obrat i v táboře vítězů. Francouzský císař byl vázán dohodou osvobodit Lombardsko i Benátsko. Svůj slib však nesplnil; ukončil tažení a ponechal Benátsko v rukou Rakušanů. Ústup Rakušanů a svržení prorakouských suverénů v italských malostátech podnítil však oposici i v Církevním státě. Změny se ostatně dotkly i papežských držav samotných - jednalo se o kraj Romagna, který vyhnal papežského legáta a svémocně se připojil spolu s Toskánskem, Modenou a Parmou k panství „krále jediného a dokonalého“ - sardinského krále. To vyvolalo papežovy protesty. Papež protestoval ve Vídni, protestoval i v Paříži. Císař NAPOLEON III. musel přihlížet k postoji francouzských katolických klerikálů. Svým sardinským spojencům předstíral, že se připravuje k dalšímu vedení války, avšak ve skutečnosti zastavil své vojsko na břehu Mincia, rozhodnut dále již nepostupovat. Příměří podepsané ve Villa Franca znamenalo morální „facku“ pro italské nacionalisty. Pro italskou veřejnost znamenalo zradu, se kterou se Italové nechtěli smířit.

Hrabě CAVOUR se cítil podveden a oklamán a zdrcen podal svému králi demisi, kterou potom zase na královo naléhání odvolal. GARIBALDIHO zastihlo příměří v Lovere na jezeře Iseo, kde si léčil záchvat dny. Dostal od krále rozkaz rozpustit svůj dobrovolnický sbor. Jeho muži se měli vrátit domů; jen Benátčané, kteří se nedočkali slíbeného osvobození svého kraje, dostali možnost vstoupit do pravidelného královského vojska. GARIBALDI sám přijal příměří bez emocí a na rozdíl od královského dvora i ostatních svých krajanů mnohem klidněji. Turínský královský dvůr byl vrcholně uražen proradností svého francouzského spojence, protože do poslední chvíle nic netušil. Ještě 6.7.1859, v den, kdy nabídl Rakušanům příměří, dal NAPOLEON III. nastoupit francouzské i sardinské vojsko k rozhodující ofensivě na Benátsko a teprve, několik hodin před vydáním rozkazu k zahájení útoku oznámil králi VITTORIO EMMANUELEMU II. své rozhodnutí ukončit válečné tažení. Král byl také rozhořčen a uražen arogancí Rakušanů, kteří při podpisu mírové smlouvy odevzdali odstoupené území francouzskému císaři, nikoliv jemu, jako novému vládci Lombardska. Tím mu dali Rakušané najevo svoje opovržení a také, že jej neuznávají za žádného vítěze, za kterého pokládají pouze císaře NAPOLEONA. Avšak GARIBALDI sám nic z těchto pocitů nesdílel. Litoval sice nedokončeného tažení, avšak uvítal skutečnost, že tím francouzský císař odchází z italské politické scény. GARIBALDI a královský dvůr se také lišili v cílech, kterých hodlali dosáhnout. Pro královský dvůr měla válka skončit dobytím Benátska. Ne tak pro GARIBALDIHO; pro něho by boj skončil teprve osvobozením a sjednocením celé Itálie, od úpatí Alp až po Sicílii. Ostatně ve svých memoárech o tom sám praví: „Mír ve Villa Franca považovali mnozí za pohromu, já ale za štěstí!“

Krátce po příměří dostal GARIBALDI novou nabídku: ministerský předseda toskánské revoluční vlády Bettino RICASOLI mu nabídl velení vojska nově vzniklého dočasného státního útvaru „Spojených středoitalských provincií“. Tyto provincie tvořilo území Toskánska, Parmy, Modeny a Romagny, které svrhly své původní panovníky v období poklesu rakouského vlivu a v obavě z návratu svých bývalých suverénů uzavřely navzájem vojenský spolek. GARIBALDI jejich nabídku přijal, 1.8.1859 podal králi svou demisi na velení sboru dobrovolníků, který stejně čekalo rozpuštění. Král jeho žádosti vyhověl a zároveň mu v důvěrném rozhovoru poradil, aby v choulostivém období míru ve Villa Franca postupoval opatrně a nepopudil proti italské věci velmocenskou diplomacii nějakým překotným postupem. Ve Florencii pozdravil GARIBALDI shromážděné obyvatelstvo a poté odejel do Modeny, kde byl hlavní štáb ozbrojených sil „Spojených středoitalských provincií“. Brzy však pochopil, že jeho funkce bude mít pro nejbližší dobu spíše formální povahu, ježto revoluční vlády „Spojených středoitalských provincií“ se obávaly vyvolání dalších konfliktů s Církevním státem. Ten by mohl vzniknout případným pokusem GARIBALDIHO rozšířit povstání v kraji Marche, který patřil ke zbytku papežských držav.

GARIBALDI skutečně adresoval tamním italským nacionalistům několik výzev, které znepokojily jak vlády „Středoitalských provincií“, tak i krále VITTORIA EMMANUELEHO do té míry, že pozval GARIBALDIHO do Turína k naléhavé poradě. Vzhledem k tomu, že dočasný státní útvar „Spojené středoitalské provincie“ mezitím zanikl připojením k Sardinskému království a tím zanikly i jejich ozbrojené síly, stala se i GARIBALDIM zastávaná velitelská funkce zbytečnou. Proto podal GARIBALDI králi demisi, která byla přijata. Dne 19.11.1859 vydal GARIBALDI v Janově provolání k Italům, ve kterém je tentokrát nevybízel k přímé akci, nýbrž nabádal je, aby trpělivé vyčkali další etapy boje za Itálii jednotnou a svobodnou. Po té navštívil Nizzu a pak odjel z Janova na svůj ostrov Capreru. Odtud pak se zájmem sledoval další vývoj politické situace v Itálii i ve světě. Na naléhání svých přátel přijal funkci předsedy nové branné organizace „Ozbrojený národ“; její bojový program však vyvolal silné znepokojení zejména v Rakousku, Francii a italských státech jako Církevní stát a království Obou Sicílií. Proto ji královské sardinské úřady brzo zakázaly.

Jedním z důsledků míru ve Villa Franca bylo i provedení plebiscitu v Savojsku a Nizze v březnu a dubnu 1860. Obě tato území, původně patřící k Sardinskému království, byla v průběhu revolučních válek v letech 1792-1799 a následného napoleonského panství připojena k Francii. V roce 1815 byla však od Francie odtržena a připojena opět k obnovenému Sardinskému království. Navzdory silné reakci, která tu v roce 1815 a v dalších letech zavládla, nepodařilo se z obyvatel obou těchto zemí, kteří se mezitím stali francouzskými občany, udělat opět sardinské poddané, byť i v obou územích mluvila většina obyvatel italsky a Savojsko navíc bylo kolébkou dynastie, vládnoucí v Sardinském království. Plebiscit, ve kterém by se obyvatelstvo rozhodlo, ke kterému státu chce patřit, byl předem dohodnut mezi hrabětem CAVOUREM a císařem NAPOLEONEM III., jak jsme se již dříve zmínili. Nyní tedy dostalo obyvatelstvo Savojska a Nizzy historickou příležitost, aby samo rozhodlo o své příští státní příslušnosti. Jak se dalo očekávat, rozhodlo obyvatelstvo obou zemí v plebiscitu v roce 1860 velkou většinou pro znovupřipojení k Francii. Počet obyvatelstva Francouzského císařství tím vzrostl zhruba o 800 tisíc osob. Bezprostředně po provedení plebiscitu následovala anexe a slavnostní návrat Savojska a Nizzy do Francie.

V řadách italských nacionalistů však vyvolala anexe obou zemí rozhořčení a zklamání. Jednak proto, že NAPOLEON III. uzavřel s Rakouskem mír, který ponechával Rakousku Benátsko a tím nesplnil svůj slavnostní a veřejně proklamovaný slib, osvobodit Itálii od cizího panství až k Adrii; navíc vzal za svou pomoc dvě italsky mluvící provincie jako odměnu, jež nebyla dávána ochotně, a proto zprošťovala aspoň zčásti italský národ od závazku vděčnosti vůči Francii a jejímu panovníkovi. O tom, že hrabě CAVOUR s císařem NAPOLEONEM III. předem dohodl postoupení obou zemí Francii za její vojenskou pomoc ve válce proti Rakousku, nikdo nic nevěděl. Jednání o tom proběhla v nejpřísnějším utajení. Proto tedy takový šok v italské veřejnosti, jaký vyvolala zpráva o tom, že Savojsko a Nizza „odcházejí“ do Francie. Ani panující savojská královská dynastie neztrácela ráda Savojsko jako kolébku své moci a s Nizzou pozbývala Itálie kusu půdy, kde zněla italská řeč, byť i obyvatelstvo obou těchto provincií projevilo v plebiscitu opravdu svobodném svou vůli po sjednocení s Francií. V očích italských nacionalistů však tento argument nic nevážil a tato otázka neustále kalila vztahy mezi Francií a Itálií vlastně až do druhé světové války. (Když Itálie vstoupila v roce 1940 do války proti Francii a Velké Británii, byl hlavním argumentem, který uváděl Benito MUSSOLINI ve svém projevu, ve kterém zdůvodňoval, proč dosud neválčící Itálie vstupuje do války proti Francii a Velké Británii po boku III. Říše mimo jiné poukaz na návrat všech italsky mluvících území do rámce fašistické říše, označované jako „obnovené Impero Romano“. O jaká území se jednalo, prozrazovali sami fašisté nadšeným skandováním: „Savoia, Nizza, Tunusia, Corsica!“ kterým doplňovali projev svého Duceho. Tato otázka skutečně problematizovala vzájemné italsko-francouzské vztahy bezmála dalších devět desetiletí.)

Také GARIBALDI nesl ztrátu svého rodného města Nizzy zvláště těžce. Dne 12.4.1860 protestoval proti odstoupení obou zemí a velmi ostře zato napadl CAVOURA. GARIBALDIMU však nešlo ani tak o samotný fakt, že obě území připadla Francii - koneckonců celý život podvědomě tíhnul k Francii jako k vlasti Velké Revoluce - ale o to, že císař NAPOLEON III. vzal odměnu za „práci vykonanou pouze zpola“ - nesplnil svůj slib osvobodit také Benátky z cizího jha. Avšak průběhem doby se jak GARIBALDI, tak i většina jeho přátel a poslanců, stále více smiřovala se ztrátou obou území a stále více považovala tuto ztrátu za nepatrnou, ve srovnání s územními zisky Sardinského království. I tento postoj měl svoji logiku: k Sardinskému království byly připojeny Lombardie, Toskánsko, Parma, Modena a z bývalých papežských držav pak Romagna, Marche a Umbria. Zbývalo ještě osvobodit Benátsko pod rakouským panstvím, zbytek Církevního státu - Lazio - to jest město Řím s okolím, dále pak Neapolsko a ostrov Sicílie, tvořící Království Obou Sicílií.

Získání Benátska prozatím nepřicházelo v úvahu, protože císař NAPOLEON III. ukončil své angažování v Itálii kromě patronace nad zbytkem papežského panství a v případě nové války s Rakouskem, bez které by nebylo možno dosáhnout získání Benátska pro Sardinské království, by italským nacionalistům zcela jistě nepomohl. A bez takovéto pomoci však Italové nemohli na jakoukoliv vojenskou konfrontaci s Rakušany vůbec ani pomyslet pro jednoznačnou vojenskou převahu Rakouska nad novým státem, který se vlastně teprve postupně utvářel. Ani na dobytí zbytkového Církevního státu a tím získání Říma nebylo prozatím možno pomýšlet: tato akce by narazila nejen na odpor žoldnéřů papežského vojska, ale především by vedla ke srážce s francouzským vojskem, chránícím v Římě zbytek světského panství papeže-krále.

Důstojník dobrovolnického sboru Alpských myslivců 1859 a Garibaldiho dobrovolník 1860.
(autor ilustrace: Jan Vogeltanz)

 

VII. Osvobození Sicílie 1861

Pro národně-osvobozenecké aktivity zbývalo tedy jen království Obou Sicílií, které v podstatě nebylo kryto žádnou vojenskou aliancí s některou ze zahraničních mocností. Opatrný CAVOUR však zvažoval všechna rizika podobného podniku a také všechna pro a proti, spojená se získáním tohoto jihoitalského státu. Z hlediska ekonomického významu se nejcennější oblasti Itálie - kromě Benátska a Říma samotného - staly již součástí Sardinského království. CAVOURA velmi znepokojovala představa obtíží, jaké by přineslo italskému národnímu státu připojení zaostalého jihu, nejen vlastního Neapolska, ale i ostrova Sicílie. (O CAVOUROVĚ prozíravosti a jeho rozhledu, nejen politickém ale i ekonomickém, svědčí skutečnost, že italský stát a italská společnost nebyly s to vyřešit „otázku zaostalého jihu“ dodnes a ještě nyní na úsvitu XXI. století tvoří Neapolsko a zejména ostrov Sicílie „chudobinec Itálie“, který celou ostatní Itálii ekonomicky zatěžuje a tím i do značné míry destabilizuje.)

V království Obojí Sicílie vládla bourbonská královská dynastie. V roce 1859 zde došlo ke změně na trůnu, když po smrti krále FERNANDA II. dosedl na trůn jeho syn FRANCESCO II. Mladý, nezkušený, třiadvacetiletý, lehkomyslný panovník byl zcela v rukou ničemné kamarily, jež ho sváděla k největším zpozdilostem, jsouc hotova, zradit ho při prvním výstřelu. Marně mu radil císař NAPOLEON III., aby upevnil své vnitropolitické postavení zavedením ústavního zřízení a dohodou se sardinským královstvím upevnil své postavení zahraničně-politické. Král neučinil nic k upevnění svého postavení a uklidnění prostředí, úplně podkopaného obecnou nespokojeností, udavačstvím i spikleneckým ruchem. Následky této převrácené politiky se dostavily dříve, než se mladý panovník nadál.

V dubnu 1860 vypuklo nové povstání na ostrově Sicílii, v jehož čele stanul právník Francesco CRISPI, revolucionář z roku 1848, který po porážce revoluce uprchl do Londýna a nyní se vrátil, aby podnítil nové povstání. Ten spolu s dalšími revolucionáři Rosalinem PILEM a Ninem BIXIEM získali GARIBALDIHO pro myšlenku výpravy na Sicílii na pomoc povstalcům. GARIBALDI pak pomocí svých přátel připravil vše, co k expedici potřeboval: zbraně, munici, prach, peníze. Nina BIXIA pověřil jednáním s rejdařskou společností o zapůjčení dvou parolodí pro přepravu expedice na Sicílii. Král VITTORIO EMMANUELE II. s GARIBALDIHO tažením sympatizoval, ale neodvážil se nic rozhodnout bez svého nejbližšího rádce - všemocného CAVOURA. Hrabě CAVOUR, ač by byl raději dopřál sardinskému království delšího klidu k nutné konsolidaci vnitřních poměrů ve zvětšených hranicích státu, bystře rozpoznal, že věc má přirozený a nezadržitelný spád.

V té chvíli opět předvedl v plné síle své státnické kouzelnictví. Zachovávaje diplomatické styky s bourbonským královským dvorem v Neapoli a předstíraje vůči němu zcela korektní postoj, umožnil GARIBALDIMU, aby mohl v okolí Janova sebrat a vyzbrojit na 2.000 dobrovolníků. S nimi pak GARIBALDI 5.5.1860 na dvou parnících „LOMBARDO“ a „PIEMONTE“ vyplul na „výpravu Svobody“ k sicilským břehům. Své mužstvo rozdělil do dvou batalionů; velitelem prvního batalionu jmenoval Nina BIXIA, velitelem druhého batalionu se stal rodák ze Sicílie Giacinto CARINI. Velitelem výpravy byl GARIBALDI sám, náčelníkem štábu se stal generál Giuseppe SIRTORI, prvním pobočníkem István TÜRR, bývalý důstojník císařsko-královské rakouské armády, který přešel v roce 1848 k maďarské revoluční armádě a po porážce maďarské revoluce odešel do emigrace v Sardinsku. Při plavbě na Sicílii se výprava zastavila ve dnech 7.-9.5.1860 v jihotoskánském přístavu Talamone, kde GARIBALDI naložil náboje, střelný prach a 4 polní děla. Dne 9.5.1860 vyplula expedice na další plavbu. Zatím vyvolala zpráva o GARIBALDIHO expedici diplomatický ohlas. Žádný z těchto ohlasů však nebyl natolik důrazný, aby problematizoval další pokračování „výpravy Svobody“. První protest přišel z Paříže. NAPOLEON III. oznámil, že neuskuteční chystanou evakuaci francouzského vojska z Říma. Žádnou konkrétní hrozbu však francouzská demarše neobsahovala. Rakousko se také pouze omezilo na projevy sympatií bourbonské vládě, aniž by vzneslo jakákoliv požadavky na zastavení expedice již probíhající. Určité, velmi však opatrné výhrady, vyjádřily též Rusko a Prusko. Velká Británie však projevila své sympatie s expedicí v souladu se starou britskou zásadou, že není spravedlivé bránit národům ve změně vlády, s níž tyto národy nejsou spokojeny. Přesto se hrabě CAVOUR už z povahy věci samé ocitl ve dvojím tlaku. Postavení sardinské vlády charakterizoval jeden z poslanců turínského parlamentu takto: „Naše vláda expedici tolerovala a tajně i podporovala; v případě jejího neúspěchu by ji však mohla zapřít a své tolerantní stanovisko popřít...“ Vše tedy záleželo na úspěchu nebo neúspěchu expedice samotné. Ale, jak se vyjádřil jeden z králových rádců: „To již bylo v rukou Boha a Garibaldiho!“

Další plavba výpravy až k sicilskému pobřeží probíhala klidně a nerušené. Konečně se na obzoru objevilo pobřeží Sicílie. GARIBALDI svolal sicilské dobrovolníky, aby s jejich pomocí zvolil nejvhodnější místo k přistání a vylodění výpravy. Na jejich radu vybral k vylodění přístav Marsala. Štěstí mu přálo - na širém moři hlídkovaly tři bourbonské válečné lodi, kterým se v poslední chvíli vyhnul. Přesto však GARIBALDI prožil chvíli nejistoty, když spatřil v přístavu kotvit dvě válečné lodi - naštěstí však to byly lodi britské, nikoliv bourbonské. Místní angličtí vinaři si je vyžádali pro svou ochranu v době povstání, když museli odevzdat své zbraně bourbonským úřadům. Vylodění expedice probíhalo rychle. Pobočník TÜRR s oddílem janovských karabiníků dostal za úkol zajmout místní posádku. Další oddíl obsadil telegrafní úřad. Debarkační operace byla v plném proudu, když se poblíž objevila jedna z bourbonských hlídkových lodí. Štěstím pro GARIBALDIHO a jeho vojáky byla jednak přítomnost britských válečných lodí a jednak váhavost bourbonského kapitána, který se obával zahájit palbu v blízkosti britských válečných lodí, kotvících v přístavu. GARIBALDI tak získal drahocenný čas pro nerušené vylodění. Přesto si však všichni oddechli, když vylodění skončilo a všichni se dostali z dostřelu děl bourbonských lodí.

Dne 11.5.1860 v 16,30 hodin vstoupil GARIBALDI v čele svých legionářů pod rozvinutou zeleno-bílo-červenou italskou trikolórou do města Marsala. V Marsale se GARIBALDI zdržel jen přes noc. Jeho bojovníky zprvu nikdo nevítal. Obyvatele zahnala do domů kanonáda z bourbonské lodi a lidé měli dosud v dobré paměti represálie, které bourbonská policie v minulosti připravila poraženým povstalcům a jejich stoupencům. Velitelé bourbonských válečných lodí před Marsalou se pokusili, pravda se zpožděním, i o vylodění desantu. GARIBALDI však ponechal v přístavu jako týlové zajištění oddíl janovských karabiníků. Ti bourbonský výsadek odrazili a rozprášili. Navečer se bourbonští vzdali dalších útoků a odpluli. Po vstupu do Marsaly navštívil GARIBALDI radnici, kde pronesl první výzvu k Siciliánům, zveřejněnou vzápětí jak v Marsale, tak i v sousedních městech.

Dne 12.5.1860 v časných hodinách ranních vyrazil GARIBALDI se svým oddílem z Marsaly. Na pochodu se k němu připojovaly houfy sicilských dobrovolníků. Den nato, 13.5.1860 dorazil GARIBALDIHO oddíl do Salemi, kde byl nadšeně přivítán obyvatelstvem. Zde se GARIBALDI oficiálně prohlásil diktátorem Sicílie ve jménu krále VITTORA EMMANUELEHO II. jakožto „krále jediného a dokonalého“ a vydal svůj první vládní dekret, kterým nařídil nové uspořádání správy v zemi, ustanovení nových obecních a krajových úřadů, vypsání daní a všeobecnou nobilizaci všech tělesně i duševně zdravých mužů ostrova ve věku od 18 do 50 let. Jako počáteční opatření nařídil odvod prvních 90.000 branců. Kromě toho nařídil okamžité propuštění všech politických vězňů ze žalářů. Významnou pomoc pro GARIBALDIHO, zvláště v počáteční fázi jeho vlády, znamenala podpora sicilského duchovenstva, které vesměs stálo na straně svých farníků - povstalců proti králi.

Zpráva o úspěšném vylodění GARIBALDIHO na Sicílii vyvolala v celé Itálii bouři nadšení. Dokonce i v hlavním městě Sicílie - Palermu, sídle místodržitele bourbonského krále, uspořádali obyvatelé bouřlivou manifestaci. V sídle bourbonských králů - hlavním městě Neapoli, způsobila zpráva z Marsaly šok a zděšení. Válečné loďstvo, jež nedokázalo zadržet GARIBALDIHO lodi a zabránit vylodění, se stalo v králových očích bandou zrádců. Král FRANCESCO II. však nebyl panovníkem tvrdé ruky jako jeho otec. Byl nerozhodný, váhavý, podléhal dvorským intrikám a mnoha různorodým tlakům. Prorakouskou stranu reakčních feudálů vedla jeho nevlastní matka MARIA THERESIA. Poté co Rakousko v roce 1859 ztratilo Lombardsko a jejich politický vliv v Itálii tím značně poklesl, zesílilo křídlo stoupenců dohody se sardinským králem.

CAVOUROVÝM záměrem bylo získat neapolské Bourbony pro myšlenku národní jednoty. Rakouský vliv měl ustoupit vlivu sardinskému. Samozřejmě, že toto „sbližování“ bylo jen přechodnou fází postupného pohlcení italského jihu silnějším a pokročilejším severem. I GARIBALDI se stal CAVOUROVI prostředkem nátlaku - hrozba radikálního řešení měla italský jih vehnat do sardinské náruče. I v rodině bourbonského krále byli stoupenci „sardinské orientace“. Patřil k nim zejména hrabě syrakuský, strýc krále FRANCESCA II. Již v době, kdy na Sicílii padly první výstřely, počátkem dubna 1860, poslal svému královskému synovci dopis, v němž jej varoval: „Buď se Bourboni připojí k budování italské národní jednoty, nebo je dějiny smetou!“ Tento varovný list byl bezpochyby inspirován turínským dvorem; koloval v mnoha opisech a stal se nástrojem sardinské italsko-nacionalistické propagandy. Poslední formou nátlaku byl list, ve kterém se VITTORIO EMMANUELE II. obrátil na svého „milého bratrance krále Obojí Sicílie“ FRANCESCA II. Bourbonského a nabídl mu rozdělení Itálie mezi dvě „spřátelená království - království Sardinské a království Obojí Sicílie“. Bourbon však v návrhu Savojce vytušil léčku a proto toto „zdvořilé ultimátum“ nepřijal. V Turíně poznali, že s neapolskými Bourbony „není řeč po dobrém“ a že tedy porozumí pouze řešení silovému. GARIBALDIHO kurs v Turíně stoupl.

Zatím se na Sicílii GARIBALDI chystal k dalším bojům. Jeho legionáři využívali přestávky v bojích k odpočinku a doplnění výzbroje. V té době vládla v řadách protivníků panika a zmatek. Královský místodržící na Sicílii generál CASTECICALA horečně opevňoval města Palermo a Messinu kopáním zákopů a zřizováním pouličních zátarasů a barikád. Velitel bourbonských vojsk na Sicílii generál LANDI disponoval 50.000 vojáky se 150 děly. Bourbonské válečné loďstvo - 22 parníků a 10 plachetních lodí - operovalo ve vodách mezi sicilskými a neapolskými břehy. Vojenská činnost bourbonského velení se však vyznačovala pomalostí a nerozhodností. Generál LANDI vyslal vstříc GARIBALDIMU oddíl 3.000 mužů. Bourbonským však trvalo celých šest dní, než dorazili z Palerma do Alcama. Odtud pochodovali ke Calatafimi. Tam nařídil generál LANDI zastavit postup a zaujmout strategicky výhodné postavení. Dále k jihu byl vyslán pouze předvoj. GARIBALDIMU samozřejmě pohyby bourbonských vojsk neušly. Měl velmi dobře zorganizovánu rozvědku z místních lidí, kteří perfektně znali místní terén, a neuniklo jim nic z toho, co bourbonští podnikali. Měl dvě možnosti: buď napadnout bourbonské u Calatafimi v jejich postavení, nebo se jim vyhnout, obejít je a vydat se na Palermo oklikou přes Corleone. GARIBALDI věděl, že celá Sicílie s napětím očekává výsledek prvního střetnutí, které v podstatě rozhodne celý další osud jeho výpravy. Zavrhl proto okliku přes Corleone a volil okamžitý boj.

Dne 15.5.1860 ve tři hodiny ráno dal příkaz probudit své důstojníky i mužstvo. V pět hodin ráno jeho oddíl vyrazil na pochod ze Salemi. Před sedmou hodinou ranní dorazila kolona do obce Vita. GARIBALDIHO oddíl čítal 1.500 mužů. Za GARIBALDIHO dobrovolníky táhl oddíl asi 3.000 mladých Siciliánů. Než vydal rozkaz k zahájení boje, provedl GARIBALDI osobně rekognoskaci terénu a prohlédl si dobře nepřátelská postavení z kopce Pietralunga. Svým vojákům dal rozkaz vyčkat; nechtěl útočit jako první vzhledem k početní převaze nepřítele. Bylo tedy třeba ponechat bourbonské, aby se vyčerpali počátečním útokem a pak, až budou unaveni jim zasadit úder. Generál LANDI skutečně GARIBALDIHO „nezklamal“. Zaútočil jako první a navíc svůj útok zahájil v žáru poledního slunce. GARIBALDIHO legionáři měli příkaz šetřit munici a pustit bourbonské co nejblíže. Když však bourbonští dorazili k jejich postavením, neudrželi se a vyrazili jim vstříc na bodák. Podle GARIBALDIHO záměru měli původně zahnat pouze bourbonský předvoj, protože dobývání nepřátelského postavení na strmém kopci nebylo bez dělostřelectva, které dosud nedorazilo, myslitelné. Jakmile však GARIBALDIHO bojovníci vyrazili do útoku, nemohl je už zastavit žádný rozkaz. Bitva trvala téměř tři hodiny a změnila se nakonec v pranici, protože obě strany vystřílely munici a pak už se bojovalo jen pažbami, bodáky a kamením. Nakonec dobrovolníci vzali útokem dvoukilometrovou vzdálenost z údolí vzhůru přes prudkou stráň s terasovitými vinicemi a to vše za palčivého poledního slunce. Zatím dorazilo také GARIBALDIHO dělostřelectvo a jeho dobře mířená kanonáda nakonec vyhnala bourbonské ze všech teras. Konečně generál LANDI poznal, že svého protivníka podcenil a dal povel k ústupu.

GARIBALDIHO dobrovolníci byli rovněž vyčerpáni bojem na žhavém slunci. Kromě toho museli doplnit munici, protože již neměli čím střílet. Bylo také třeba pohřbít padlé - 32 GARIBALDIHO bojovníků zaplatilo vítězství životem, asi trojnásobek utrpěl různá lehčí nebo těžší poranění. Bourbonské padlé nikdo nepočítal. Pro únavu svých bojovníků upustil GARIBALDI od záměru pronásledovat ustupujícího nepřítele. Jeho prvotní odhad významu první bitvy pro osud celé výpravy se však potvrdil. Zpráva o jeho vítězství se rychle rozšířila po celé Sicílii. Sicilané houfně přecházeli na jeho stranu. Obyvatelé na mnoha místech pořádali hony na stoupence Bourbonů a krvavě účtovali s bourbonskými četníky a policisty. Přes svůj epizodický ráz, mělo vítězství rozhodující význam pro osud GARIBALDIHO sicilského tažení a vlastně pro osud celého sicilského protibourbonského povstání. GARIBALDI nyní ovládal celé hornaté vnitrozemí a měl otevřenu cestu k hlavnímu městu ostrova. Ještě větší byl morální význam vítězství. GARIBALDIHO bojovníci prodělali úspěšně „křest ohněm“, a to značně posílilo jejich sebevědomí. Strach z represálií, pomocí kterého bourbonští až dosud ovládali ostrov, se vytrácel. Zato zavládl strach v táboře stoupenců bourbonské dynastie a stále více sílily a rozmáhaly se poraženecké nálady. Zprávy o krvavém účtování ostrovanů s bourbonskými četníky a policisty se rychle rozšířily po celém ostrově. Strach se z ostrova šířil i do Neapolska. Hlavní královské město - Neapol - zachvátila panika. Král FPANCESCO II. po poradě s ministerským předsedou hrabětem FILANGIERIM odvolal z funkce velitele královských vojsk na ostrově generála LANDIHO a na jeho místo jmenoval rodilého Siciliána generála LANZU. Nový vojenský velitel však odjel na Sicílii s rozkazy a pokyny značně protichůdnými: král chtěl udržet všechna města, kdežto ministerský předseda chtěl většinu měst v tichosti vyklidit a soustředit vojsko v několika opevněných místech. Když generál LANZA připlul do Palerma, narazil okamžitě na nepřátelský postoj většiny obyvatel. Obyvatelé Palerma se chovali, jako kdyby už byl GARIBALDI pánem města a bourbonských jako by už vůbec nabylo.

Generál LANZA byl zkušený voják a navíc sicilský voják, znající dobře místní prostředí. Z toho, co v Palermu viděl, vyvodil si rychle jediný možný závěr - že bourbonská vláda na ostrově není už trvale udržitelná. Proto se rozhodl, nevyvíjet přílišnou iniciativu a zaujmout stanovisko spíše vyčkávací. Z královského dvora v Neapoli ho však vytrvale bombardovali depešemi, požadujícími aktivní postup proti GARIBALDIMU. Na nátlak královského dvora vyslal proti GARIBALDIMU oddíl v síle 3.000 vojáků, kterým velel plukovník von MECHEL. Byl to švýcarský žoldnéř v bourbonských službách, jinak velmi schopný důstojník se značnými vojenskými zkušenostmi. Jeho slabinou bylo, že byl zvyklý na způsob válčení pravidelného vojska; v partyzánské válce se vůbec nevyznal. Zato GARIBALDI byl mistrem partyzánské války a při početní přesile nepřítele v ní oprávněně viděl jediné možné východisko.

Dne 16.5.1860 vtáhl GARIBALDI do obce Calatafimi a na druhý den pokračoval v pochodu k Partiniku. Městečko bylo však skoro zničeno a zavaleno kupami mrtvol, jak bourbonských vojáků, tak i civilních obyvatel. Při pochodu ustupujících bourbonských vojáků obcí, byl jejich zadní voj přepaden místními obyvateli a skoro celý pobit. Byla to živelná akce místních horkých hlav, která však měla pro městečko důsledky velmi tragické: generál LANDI zastavil ústup a vrátil se s hlavním vojem do Partinika. Kruté represálie bourbonských neušetřily ani ženy a děti. Zbořeniny domů, spáleniště a kupy mrtvol bourbonských vojáků i domácího obyvatelstva působily na GARIBALDIRO bojovníky tísnivým dojmem. Třebaže zbylé obyvatelstvo i s kněžími a mnichy fanaticky vítalo dobrovolníky jako osvoboditele, GARIBALDI učinil v Partiniku jen krátkou zastávku a pak jeho kolona zamířila k průsmyku Renda.

Na jeho druhé straně začínala cesta Conca d’Oro, vedoucí do nížiny směrem na Palermo. Nejkratší cesta do hlavního města ostrova vedla přes Montreale. Bourbonská posádka v Palermu čítala na 18.000 mužů; GARIBALDI měl v té chvíli z 1.500 dobrovolníků, se kterými vyrazil na pochod jen 800 mužů a z 3.000 mladých Sicilanů, kteří se k němu přidali, jen na 2.000 mužů. Proto dal příkaz Rosalinu PILOVI, aby soustředil sicilské dobrovolníky ke klášteru Monte San Martino a odtud zahájil výpad proti bourbonské posádce v Monreale. Podle dispozic, které od GARIBALDIHO obdržel, měl se PILO vyhnout frontálnímu útoku, ale bojechtiví sicilští bojovníci se vrhli na nepřítele samovolně a tak PILOVÍ nezbylo nic jiného, než se postavit do jejich čela a vést je do útoku. Neukáznění sicilští bojovníci však narazili na ukázněné řadové vojsko a jejich útok byl odražen. Poté bourbonští vojáci sami přešli k protiútoku a obrátili sicilské bojovníky na útěk. V boji PILO padl a pak už jen sicilští bojovníci zmateně prchali, kam kdo mohl.

Tento neúspěch, jakož i několikadenní prudký déšť, nedostatek potravin, celková únava a nemoci způsobily obecný úpadek morálky GARIBALDIHO bojovníků. Jako zkušený velitel si GARIBALDI uvědomoval, že špatný morální stav jeho oddílu by mohl při rozhodujícím střetnutí s nepřítelem vést k porážce a tím i ztroskotání celého tažení. Proto se rozhodl změnit osu pochodu z původně zamýšleného směru postupu přes Monreale na okliku přes Corleone. Předpokládal, že cestou získá nové dobrovolníky. Dne 21.5.1860 v noci vyrazil GARIBALDIHO oddíl v hustém dešti a mlze z průsmyku Renda a pochodoval celou noc. K oklamání nepřítele použil válečnou lest: část dobrovolníků měla zmást nepřítele a vylákat ho do Corleone, zatímco většina oddílu měla vyrazit směrem na Misilmeri. U průsmyku Gibilrosa se ke GARIBALDIMU připojilo dalších 3.000 sicilských dobrovolníků. GARIBALDI svolal důstojnickou poradu, na které se mělo rozhodnout, zda bude kolona postupovat přímo na Palermo, nebo vzhledem k početní převaze nepřítele ustoupí zpět do vnitrozemí, zde zmobilizuje všechny bojeschopné muže a poté zahájí konečný útok na hlavní město ostrova. Všichni přítomní odpověděli jednomyslně: „Žádný ústup! Vpřed na Palermo!“.

Dne 26.5.1860 v noci zahájil GARIBALDI postup na hlavní město. Aby oklamal bourbonské, použil válečné lsti: Na vrcholcích obklopujících město dal rozdělat ohně, aby ukázal bourbonským, že jeho muži jsou dosud v ležení a nechystají se k útoku. U rozdělaných ohňů ponechal menší množství sicilských dobrovolníků, kterým uložil, aby ohně pečlivě udržovali, dokud GARIBALDIHO vojsko nevnikne do Palerma. Pak vyrazil v čele svých bojovníků k městu. Opět však zasáhla nekázeň Siciliánů, která zmařila moment překvapení: jakmile dosáhli okraje města, neodpustili si několik výstřelů do vzduchu a provolávání vlasteneckých hesel. Podařilo se jim tak vyburcovat klímající bourbonské hlídky na předsunutých stanovištích, které po nich zahájily palbu. Nastalá přestřelka si vyžádala první padlé. GARIBALDIHO bojovníci vpadli do města hranou Porta Termini, kde bourbonští vybudovali barikádu. BIXIŮV oddíl, který postupoval v čele, ji však zdolal a postupoval rychle do středu města. Zde však bylo nezvykle pusto; obyvatelé Palerma se obávali policejní provokace, neboť v minulosti několikrát bourbonští policisté stříleli do vzduchu a provolávali vlastenecká hesla, aby se tak zmocnili palermských liberálů, kteří se mezitím seběhli a netušili, že se stali obětí provokace. Přesto všechno však překvapení vcelku vyšlo: představitelé bourbonských úřadů a aristokracie, kteří dosud meškali na ostrově, zmateně prchali do přístavu, kde hledali záchranu na královských válečných lodích. Bourbonské vojsko zůstalo v kasárnách a v městské pevnosti; jinak mělo obsazeno jen královský palác, kde byl štáb generála LANZY. Tak se stal GARIBALDI pánem hlavního města, což mělo rozhodující vliv na ovládnutí celého ostrova.

Dne 27.5.1860 vydal GARIBALDI výzvu k obyvatelstvu: „Sicilané! Generál GARIBALDI, diktátor Sicílie ve jménu krále VITTORIA EMMANUELEHO II., krále Itálie, jediného a dokonalého, vstoupil v ranních hodinách dnes 27.5.1860 se svými bojovníky do Palerma a obsadil město. Bourbonské vojsko se uzavřelo v kasárnách a v námořní pevnosti. Volám proto do zbraně obyvatele všech sicilských obcí, aby přispěchali do hlavního města dovršit vítězství. V Palermu dnes 27.5.1860. Giuseppe GARIBALDI“.

Bourbonští vojáci se pokusili o několik výpadů z kasáren i z pevnosti, avšak po každé byli se ztrátami zahnáni zpět. Generál LANZA mohl tedy jen dělostřelecky bombardovat město z pevnosti a z bourbonských válečných lodí, kotvících v přístavu. Jeho vojákům, uzavřeným v královském paláci a v kasárnách začaly docházet zásoby potravin, munice a co bylo nejhoršího, i zásoby vody. Na tento způsob boje v ulicích hlavního města nebyli totiž bourbonští vůbec připraveni. V boji s GARIBALDIHO bojovníky ztratili bourbonští na 312 padlých a na 500 raněných. Proto se generál LANZA rozhodl zastavit nepřátelství, ale nechtěl vyjednávat přímo s GARIBALDIM. Požádal tedy o zprostředkování britského admirála MUNDYHO, operujícího se svazem britských válečných lodí v sicilských vodách. Admirál MUNDY sice odmítl funkci zprostředkovatele, nabídl však palubu své lodi jako neutrální půdu k jednání obou bojujících stran.

Generálu LANZOVI tedy nezbylo nic jiného, než vyslat dva své generály k vyjednávání s „Jeho Excellencí generálem GARIBALDIM“. Také GARIBALDI uvítal možnost zastavení palby - i jeho bojovníkům docházela munice a kromě toho očekával, že se každým dnem vrátí do Palerma i plukovník von MECHEL, jehož pohyb po ostrově pomocí své sítě zpravodajů pečlivě sledoval. Plukovník von MECHEL, jak jsme již dříve řekli, byl vyslán s oddílem 3.000 mužů, aby našel a potřel GARIBALDIHO oddíl. Plukovník však GARIBALDIHO nenašel a neměl ani tušení, že GARIBALDI již vstoupil do Palerma a že tam již prakticky vládne. Proto se po bezvýsledném bloudění po ostrově vracel zpět do hlavního města, kam měl dorazit každým dnem. Při vlastním vyjednávání s LANZOVÝMI zástupci však GARIBALDI z taktických důvodů předstíral nezájem o skončení boje a teprve po delším vyjednávání vyslovil souhlas se zastavením palby na 24 hodin. Sotva byla dohoda o zastavení palby uzavřena, dorazil do Palerma plukovník von MECHEL se svými vojáky. O tom, že ve městě je pánem GARIBALDI a že generál LANZA s ním právě uzavřel příměří, neměl ani potuchy. Když zjistil, že u brány Porta Termini drží stráž GARIBALDIHO sicilští dobrovolníci, napadl je a tím by málem byl zmařil příměří, generálem LANZOU tak pracně dohodnuté. Byl by se patrně i probojoval městem, ale generál LANZA bleskově zasáhl a seznámil svého podřízeného s novou situací. Plukovník protestoval proti zastavení palby, ale generál LANZA si na něm vyžádal poslušnost.

Generál LANZA také odeslal generála LETIZIU do Neapole s úkolem informovat krále FRANCESCA II. o situaci. Na jeho doporučení souhlasil král s evakuací Palerma. Dne 6.6.1860 podepsali bourbonští kapitulaci - na 20.000 bourbonských vojáků kapitulovalo před několika tisíci dobrovolníků, jejichž výzbroj byla spíše symbolická. Generál LANZA zaslal králi obšírné hlášení, ve kterém svalil svou vinu na kapitulaci na plukovníka von MECHELA. Zcela lživě jej obvinil, že prý se vyhnul střetnutí s GARIBALDIM a vrátil se do Palerma až po uzavření příměří. Svědčí o naprosté absenci vojenského myšlení krále FRANCESCA II. i jeho dvorních rádců, že si nikdo z nich nepoložil otázku, jak měl plukovník s oddílem 3.000 mužů rozhodnout boj ve prospěch bourbonských, poté co generál, disponující v té době více než 18.000 muži, uzavřel s GARIBALDIM nejprve příměří a poté i kapitulaci. A tak plukovník von MECHEL, jediný důstojník bourbonského vojska, který se všemožně dožadoval dalšího boje, musel na příkaz krále FRANCESCA II. vystoupit z lodi v Ischii, kde ho očekával vojenský soud za kapitulantství a zradu. Naštěstí pro něho měly události tak rychlý spád, že se bourbonské království Obou Sicílií zhroutilo dříve, než se válečný soud stačil sejít a nešťastného důstojníka odsoudit. Naproti tomu hlavní viník kapitulace - generál LANZA se jakémukoliv postihu vyhnul a v klidu odešel na odpočinek.

První etapa GARIBALDIHO expedice se tedy úspěšně uzavřela. Poslední zbytky bourbonského vojska odpluly z Palerma do Neapole 19.6.1860. GARIBALDIMU nastaly nové starosti - jak se vyrovnat s úkoly, spojenými se správou ostrova. Jeho úloha byla tím delikátnější, že ve východní Sicílii dosud stálo bourbonské vojsko v síle asi 25.000 mužů, na které se kapitulace, uzavřená generálem LANZOU, nevztahovala. GARIBALDI se však i s těmito úkoly vypořádal s přehledem a rozvahou. Usadil se ve třech místnostech bývalého královského paláce a začal úřadovat. Hned z počátku zjistil, že poměry na ostrově se značně lišily od představy, jakou si původně utvořil na základě informací o sicilské revoluci, které měl k disposici při zahájení tažení na jih. Sicilané totiž vůbec nesdíleli myšlenky o italské národní jednotě, která jim byla pojmem zcela cizím a neznámým. Hnací silou jejich vzpoury proti bourbonskému králi, sídlícímu v Neapoli, byla nenávist k Neapolcům, touha po nezávislosti jejich ostrova, nebo alespoň po samosprávě a to pokud možno takové, která by se od nezávislosti příliš nelišila. Masa prostých rolníků toužila po vlastní půdě a nenáviděla nejen Neapolce, ale i svoji vlastní, sicilskou pozemkovou šlechtu a statkáře. Sicilští rolníci a bezzemci chtěli půdu a nic jiného. Program sjednocení Itálie pod králem sardinským jako králem „jediným a dokonalým“ jim byl zcela lhostejný. Sociální motiv tu byl jednoznačně silnější, nežli motiv nacionálně sjednocovací.

Ztělesněním jejich tužeb byl pro sicilské, ale i později jihoitalské rolníky GARIBALDI. Byl pro ně téměř mystickým Vykupitelem především pro sociální prvky jeho osvobozovacího programu. Jedním z prvních dekretů jeho vlády bylo zrušení daně z mletí, která rolníky velmi zatěžovala a déle dekret o rozdělení obecní půdy. To bylo přesně to, co rolnické masy požadovaly. GARIBALDIMU však sloužila ku prospěchu i rostoucí anarchie na sicilském venkově. I ti nejzarytější konzervativci pochopili, že v této nové situaci, jak se vytvořila po zhroucení bourbonské vlády na ostrově, je GARIBALDI a jeho vojsko jedinou silou, která zaručuje veřejný pořádek. GARIBALDIHO také podporovalo sicilské duchovenstvo, protože zejména postavení nižšího duchovenstva nebylo o mnoho lepší, než postavení chudých rolníků. GARIBALDI však takticky udržoval dobré styky i se sicilskou církevní hierarchií, pokud nepodporovala neapolské Bourbony a nestavěla se proti němu. Jako nový vládce Sicílie se oficiálně zúčastňoval významných církevních slavností a ceremonií.

Po upevnění vlády v Palermu čekaly GARIBALDIHO dva neodkladné úkoly: upevnit nový režim na celém ostrově a s konečnou platností vyhnat nepřítele, který se dosud držel v některých městech. Bourbonští měli dosud své vojáky v Messině, Syrakusách, Milazzu a Augustě. Chtěl-li GARIBALDI podniknout vojenskou výpravu na italský kontinent, musel napřed zdolat tuto poslední hrozbu ve vlastním týlu. Své legionáře rozdělil do tří brigád: první brigádu pod velením plukovníka TÜRRA poslal na Catanii, druhou brigádu pod velením plukovníka Nina BIXIA poslal do Agrigenta. Třetí brigádu pod velením plukovníka Giacoma MEDICIHO očekával nejobtížnější úkol: pochodovat na Messinu po severním pobřeží.

V Messině bylo 10.000 bourbonských vojáků. Zde se měly všechny tři brigády setkat. Asi 30 km před Messinou bylo v Milazzu v další pevnosti na 5.000 bourbonských vojáků s 48 děly. Měli výhodné postavení, ovládali kraj ze starého hradu na návrší, drželi se i ve městě a dobrý úkryt jim poskytovala bujná vegetace všude v okolí. Giacomo MEDICI s oddílem 4.000 legionářů, který však měl jen pěšáky - bez jezdectva i bez dělostřelectva - se dostal do prudké palby bourbonského dělostřelectva i pěchoty jak čelně, tak i z boku. Bitva o Milazzo 20.7.1860 trvala deset hodin. MEDICI zvítězil, ale své vítězství krvavě zaplatil - ztratil 650 padlých a raněných, dvakrát více než poražení bourbonští. Při výpadu bourbonských husarů zažil horkou chvíli i GARIBALDI, který v průběhu boje dorazil s posilami, ale velení ponechal MEDICIMU. Jeho válečné zkušenosti z boje zblízka mu však zachránily život. O výsledku boje nakonec rozhodla posádka bourbonské válečné lodi, která se nečekaně přidala na stranu GABIBALDIHO. Její palubní dělostřelectvo bombardovalo bourbonské vojáky a tím vneslo do jejich řad zmatek. V pět hodin odpoledne vstoupili GARIBALDIHO legionáři do Milazza. Čtyři dny poté, 24.7.1860 podepsal velitel pevnosti Milazzo, bourbonský generál ANZANI kapitulaci. O další tři dny později, 27.7.1860 vtáhl MEDICI do Messiny, když před tím uzavřel s bourbonským velitelem pevnosti generálem CLARYM dohodu, podle níž mohlo GARIBALDIHO vojsko obsadit město, pokud ponechá na pokoji bourbonskou posádku v pevnosti. Poté GARIBALDI rozbil své ležení za Messinou a zahájil přípravy k vyloďovací operaci na italskou pevninu. Po zprávách o průběhu událostí na Sicílii konečně králi v Neapoli i jeho rádcům došlo, že Sicílie je ztracena a další odpor postrádá smyslu. Proto se rozhodli Sicílii potichu „odepsat“ a soustředit se na obranu bourbonského panství na italské pevnině - ve vlastním Neapolsku.

 

VIII. Neapolské tažení

Přípravy GARIBALDIHO k invazi na italskou pevninu byly intenzivní a pokračovaly velmi rychle. Jeho síly značně vzrostly; nyní to již nebyl jen hlouček dobrovolníků, nýbrž celá armáda. GARIBALDIHO dekret o mobilizaci mužů od 18 do 50 let a příliv nadšenců z celé Itálie mu umožnily vytvořit poměrně silné vojsko, které na přelomu července a srpna 1860 dosáhlo počtu 25.000 mužů. Bylo nazváno „Jižní armádou“. Armádu tvořilo 5 brigád pravidelné pěchoty, každá o 4 batalionech (celkem 20 batalionů pěchoty), 10 batalionů sicilských střelců (Cacciatori dell’Etna - Etnenští střelci), 2 bataliony alpských střelců (Cacciatori delle Alpi), 1 batalion cizích dobrovolníků (velitel anglický plukovník DUNN), 1 batalion ženistů, 4 eskadrony jezdectva, 4 oddíly polního dělostřelectva, každý o 2 bateriích (celkem 8 baterií po 4 dělech - 32 polních děl). Téměř polovinu početního stavu „Jižní armády“ tvořili Italové ze severu, kteří v průběhu bojů na Sicílii přicházeli na jih ke GARIBALDIMU. Zbytek tvořili Italové z jiných částí Apeninského poloostrova. Všech těchto sil bylo možno použít k provedení invazní operace do Neapolska, protože nově vytvořené jednotky sicilské domobrany zcela postačily k pozorování bourbonské posádky v messinské pevnosti a k ochraně Palerma a dalších měst Sicílie.

Bourbonskou armádu v Neapolsku tvořily 3 gardové pěší pluky, 15 řadových pěších pluků, 4 cizinecké pěší pluky - každý o dvou batalionech - celkem tedy 44 pěší bataliony; dále 13 pěších batalionů myslivců, 9 jezdeckých pluků a 2 dělostřelecké pluky. Dohromady se jednalo o 57 pěších batalionů a 45 jezdeckých eskadron. Početní stav bourbonského vojska v míru činil 90.000 mužů. Kromě toho zde bylo 10.000 četníků, kteří byli rovněž organizováni vojensky a tvořili součást armády. Tím dostupoval celkový početní stav ozbrojených sil, kterými bourbonský král disponoval, čísla 100.000 mužů.

Již od roku 1859 však bylo královské vojsko postupně doplňováno na válečný početní stav. Oslabení rakouské moci v severní Itálii ztrátou Lombardska pociťoval královský režim v Neapoli jako vlastní ohrožení. V souvislosti s tím byly ve všech pěších plucích vytvořeny třetí pěší bataliony a rovněž náhradní tělesa, každé zhruba v síle batalionu. Tím stoupl počet pěších batalionů v plucích ze 44 na 66. Spolu se 13 mysliveckými bataliony to bylo 79 batalionů pěchoty a 22 náhradních těles pěších pluků. U každého ze 13 mysliveckých batalionů bylo vytvořeno náhradní těleso v síle kompanie. V jezdeckých plucích, které měly původně po 5 eskadronách, byly vytvořeny šesté eskadrony. Tím se celkový počet jezdectva zvýšil ze 45 na 54 eskadron. Kromě toho bylo u každého jezdeckého pluku vytvořeno náhradní těleso v síle jedné eskadrony. Obdobně bylo postupováno i při uvádění dělostřeleckých útvarů na válečný stav. Spolu s náhradními a posádkovými útvary dosáhl početní stav bourbonských ozbrojených sil čísla 150.000 mužů.

Tato čísla se na tehdejší italské poměry mohla zdát impozantní - ovšem jen na první pohled. Při bližším pohledu však byly patrny stinné stránky bourbonského vojska. Slabinou armády byly zejména ženijní vojsko a trén, bez nichž se žádná operující armáda v poli neobejde. Rovněž intendanční služba a zejména zdravotní služba byly naprosto nedostačující. Jejich organizace byla zcela chaotická a nefunkční. Také bojová morálka bourbonského vojska byla na velmi nízké úrovni. V době, kdy národní myšlenky byly hybnou silou politického života v celé Evropě - mluvíme tu o XIX. století - nemělo vojsko neapolských Bourbonů žádné národní bojové tradice. Nebyla to armáda národní, byla to armáda čistě královská. Sami Neapolci bývali vždy poráženi a pokud vůbec kdy poznali vítězství, pak jen za krále Joachima MURATA, když se drželi císaře NAPOLEONA I. Armáda neapolských Bourbonů byla vytvořena a zorganizována výhradně proto, aby potlačovala případná lidová povstání proti bourbonské vládě. Avšak na přelomu 50. a 60. let XIX. století se již nehodila ani k tomu; byla v ní spousta antibourbonských elementů, zvláště pak v poddůstojnickém sboru - většina desátníků a seržantů smýšlela italsko-nacionalisticky, to znamená protibourbonsky. Spolehlivé byly pouze cizinecké pluky, které byly dobře placeny. Jinak vojáci stranící Bourbonům byli v naprosté menšině. Ani situace ve smýšlení důstojnického sboru se příliš nelišila od většiny vojska. I v bourbonském válečném loďstvu byla situace obdobná. Zkrátka král-Bourbon neměl ozbrojené síly, které by byly pevnou oporou jeho trůnu.

GARIBALDI byl dobře zpraven o smýšlení královského vojska, a proto předpokládal, že vylodí-li se na neapolském pobřeží s armádou, která bude dostatečně silná, aby protivníkovi i obyvatelstvu náležitě imponovala a zajistila mu aspoň několik úspěchů na pevnině, bude téměř jisté, že žádné bourbonské vojsko, vyslané proti němu, nebude s to postavit se mu na odpor s vyhlídkou na úspěch. Přesto však překonání Messinské úžiny obsahovalo v sobě určité riziko: nebylo totiž vyloučeno, že se výprava může setkat s bourbonskými loďmi, kterým by mohl velet sem-tam nějaký kapitán, stranící Bourbonům. Jakkoliv GARIBALDI znal nálady v bourbonském vojsku a loďstvu, přesto nebylo dost dobře možno „dát ruku do ohně“ za každého jednotlivého velícího důstojníka, ať již v pozemním vojsku, nebo ve válečném loďstvu. A každá armáda, provádějící invazi na nepřátelské pobřeží, je velmi zranitelná, dokud vylodění probíhá a není zcela skončeno, tím více, má-li protivník jednoznačnou námořní převahu v počtu bojových plavidel a jejich palebné síle. „Jižní armáda“ měla z počátku k dispozici pouze jeden parník. Na něm se přeplavilo 8.8.1860 prvních 300 dobrovolníků na kalábrijský břeh, aby zde vytvořili předmostí pro vyloďovací operaci. Mezitím GARIBALDI opatřil další dva parníky a spolu s BIXIEM a 1.500 muži se 19.8.1860 vylodili v kalábrijském Melitu. Při vyloďovacím manévru uvázla loď, která vezla BIXIŮV oddíl na mělčině. Když se však objevily dvě bourbonské válečné lodi a zahájily na uvízlou loď palbu, ostatně velmi nepřesnou a bez jediného zásahu, byla již paluba lodi prázdná; BIXIOVA posádka se dostala mezitím ve člunech na břeh.

Na břehu bylo soustředěno na 15.000 bourbonských vojáků, avšak jejich důstojníci selhali a uprchli. Převážná většina vojáků zůstala věrná Bourbonům a ke GARIBALDIHO „Jižní armádě“ se nepřidali. Bez důstojníků však bojovat nemohli a nechtěli. Když nemohli bojovat, zahodili zbraně a rozešli se do svých domovů. Mezitím se GARIBALDIHO důstojníkům podařilo na Sicílii sehnat asi tisíc přepravních člunů a ke kalábrijským břehům vyrazily další oddíly „Jižní armády“. GARIBALDIHO tažení na Neapol bylo spíše triumfem, než bojem. Po vylodění na italském břehu likvidovala „Jižní armáda“ bourbonské posádky jednu po druhé. Dne 21.8.1860 padlo po krátkém boji město Reggio di Calabria, následujícího dne 22.8.1860 padlo přístavní město Villa San Giovanni, odkud je nejkratší lodní spojení do sicilské Messiny. Ještě dříve, než se „Jižní armáda“ vylodila na kalábrijském pobřeží, povstal proti Bourbonům kraj Basilicata. Obyvatelé městečka Potenza vyhnali bourbonské úředníky. Jeden z GARIBALDIHO dobrovolníků, baron Francesco STOCCO, který se po svém zranění v bitvě u Calatafimi vrátil domů do Catanzara v Kalábrii, tam proklamoval vládu GARIBALDIHO jako diktátora a získal mu několik tisíc dobrovolníků. Zatím v Cosenze kapituloval bourbonský generál CARDARELLI a v přístavu Bari kapituloval bourbonský vojenský guvernér Apulie generál FLORES. K poslednímu pokusu o odpor bourbonských došlo u Cosenzy, kde se po krátkém boji 29.8.1860 „Jižní armádě“ vzdal bourbonský generál GHIO. Poté již GARIBALDIMU nestálo nic v cestě na Neapol. GARIBALDI tam poslal část svých jednotek po moři, většina „Jižní armády“ však postupovala na Neapol po zemi. V té době se jim již nikdo nestavěl do cesty. Armáda překonávala pouze přírodní překážky - pochod v srpnových vedrech byl úmorný; vojáci trpěli nejen letním horkem, ale také hladem, žízní a rovněž i malarickou horečkou, jež si vyžádala četné oběti na životech.

Dne 6.9.1860 vstoupil GARIBALDI v čele předvoje svého vojska do jásajícího Salerna. Následujícího dne 7.9.1860 přijel GARIBALDI do metropole jižní Itálie - Neapole - vlakem ze Salerna. Doprovázelo ho jen 14 jeho dobrovolníků. Byl nadšeně přivítán nejen od prostých obyvatel, ala i od těch představitelů bývalého bourbonského režimu, kteří rychle odpadli od svého krále a přešli na italsko-nacionalistickou stranu.

Král FRANCESCO II. s manželkou, zcela opuštěný od svých dvořanů, již 6.9.1860, den před příjezdem GARIBALDIHO, spěšně opustil své hlavní město a uprchl do pevnosti Gaeta, kde dosud vlál bílý bourbonský prapor. O neslavném konci jeho vlády v Neapoli svědčí i ta skutečnost, že spěšně opouštěli svůj palác v naprosté temnotě, protože tam již nebylo ani jediného lokaje, který by jim rozžal svíci, aby nemuseli svůj palác opouštět po tmě. Zbytku svého vojska, který se dosud nerozutekl domů, přikázal zaujmout postavení na řece Volturno, kde doufal v příchod vojenské pomoci z Církevního státu; buď od papežského vojska, nebo ještě spíše od Francouzů, chránících zbytkové světské panství papeže.

V Neapoli samotné zbyla ještě posádka bourbonského vojska v pevnosti Castel Nuovo a v paláci Castel del Carmine, kterým král při svém útěku z Neapole opomenul vydat rozkaz k vyklizení jejich postavení a k přesunu na Volturno. Obě posádky se však při vstupu GARIBALDIHO chovaly zcela pasivně a po několika dnech kapitulovaly, když jejich velitelé nahlédli marnost dalšího setrvávání pod bílou bourbonskou vlajkou. Poté byli rozpuštěni a rozešli se do svých domovů. Nedlouho po GARIBALDIM dorazil do Neapole valný voj „Jižní armády“. Jménem krále VITTORIA EMMANUELEHO II. vydal GARIBALDI dekret, kterým bylo konfiskováno bourbonské válečné loďstvo. Dekret měl však význam pouze symbolický, protože kapitáni bourbonských válečných lodí již vztyčili na svých lodích místo bílé bourbonské vlajky italskou národní zeleno-bílo-červenou trikoloru se savojským křížem a uznali za svého velitele sardinského admirála PERSANA. Silné loďstvo mělo v GARIBALDIHO plánech sehrát významnou roli při předpokládaném dalším tažení na sever proti Církevnímu státu.

GARIBALBIHO plány však zkřížily vlivy vysoké politiky. Již v době, kdy chystal vylodění v Neapolsku, ocitla se politika sardinského královského dvora ve složitém postavení. Hrabě CAVOUR musel na jedné straně uklidňovat konservativce, kteří se obávali jakýchkoliv politických dobrodružství; jejich váha v politice byla značná, protože tvořili CAVOUROVU oporu v parlamentu. Na druhé straně musel také čelit tlaku radikálů, kteří byli naopak nositeli tendencí, směřujících ke krajním řešením. V oblasti zahraničně politické musel CAVOUR přesvědčit císaře NAPOLEONA III., že GARIBALDIHO vpád do papežových držav může odvrátit jen připojení Sicílie k Sardinskému království. CAVOUR musel ale také uklidnit Velkou Británii a přesvědčit směrodatné britské státníky, že se Itálie může zbavit přílišného francouzského vlivu jen další expanzí.

V tomto velmi delikátním politickém manévrování držel se CAVOUR především francouzské podpory, kterou považoval za nejjistější a pro Itálii za nejdůležitější. Jako obezřetný státník, vědomý si hranic své moci, dával CAVOUR vždy přednost diplomatickému řešení před bitevním polem. Byl si také vědom obtíží spojených s konsolidací sardinského panství na nově získaných územích, zvláště těch, která byla méně rozvinuta než pokročilejší sever a to s obyvatelstvem značně odlišným tradicemi i mentalitou. CAVOURA také znepokojovaly zprávy o GARIBALDIHO záměru zaútočit po likvidaci bourbonského panství v Neapolsku na Církevní stát, a to bez jakýchkoliv ohledů na názory a postoje císaře NAPOLEONA III. To by samozřejmě vedlo k vojenské konfrontaci s Francií, která až dosud přihlížela k italsko-nacionalistickým aktivitám, zvláště pak ke GARIBALDIHO tažení na Sicílii a do Neapolska sice ostražitě, avšak se značnou blahovůlí. Tato blahovůle by však velmi rychle skončila, pokud by GARIBALDI své vítězné tažení nezastavil na hranicích církevního státu a se svou „Jižní armádou“ by pochodoval dále na Řím. Svržení neapolských Bourbonů neohrožovalo nikterak velmocenské zájmy Francie na Apeninském poloostrově, avšak útok na Církevní stát, chráněný císařským francouzským vojskem, by znamenal vojenskou konfrontaci GARIBALDIHO „Jižní armády“ s armádou francouzskou a tím i útok na jeden z chráněných velmocenských zájmů Francie. Nebylo žádných pochybností o tom, jaké stanovisko by v tom případě císař NAPOLEON III. zaujal.

A ještě jedna věc hraběte CAVOURA velmi znepokojovala: věděl, že GARIBALDI sice vystupuje jménem krále sardinského jako „krále jediného a dokonalého“, jehož panství svými vítěznými boji šíří, avšak realisticky v GARIBALDIM tušil revolucionáře přístřihu zcela republikánského. CAVOURŮV neklid sílil tím více, když viděl, jak kolem GARIBALDIHO houstne dav radikálů, kteří se snažili strhnout tohoto italského národního hrdinu mnohem dále, než jaký byl záměr královského dvora, když GARIBALDIMIU umožnil zahájit „osvobozovací výpravu“ na Sicílii a dokonce i dále, než byly původní GARIBALDIHO záměry. Věděl také o GARIBALDIHO stycích s revolucionářem a hlavně republikánem MAZZINIM, které pokračovaly přes to, že GARIBALDI měl výhrady k MAZZINIHO republikánskému extremizmu a malému smyslu pro politickou realitu. Věděl také, že neprosadí-li se savojská monarchie jako hegemon italského národního sjednocení, může také zvítězit nakonec MAZZINIHO koncepce lidového povstání, na jehož konci by byla jednotná Italská republika.

CAVOUR sám byl zkušený státník a mistr přetvářky a proto nevěřil GARIBALDIHO verbálním proklamacím loajality ke králi VITTORIU EMMANUELEMU II. a to tím spíše, že GARIBALDI mohl po ovládnutí Sicílie a Neapolska jednat se sardinským králem z posice síly - území kterého dobyl, bylo rozlohou i počtem obyvatelstva téměř tak velké, jako samo Sardinské království, včetně všech zisků, dosažených v roce 1859. Teoreticky bylo možno představit si situaci, ve které GARIBALDI jako národní hrdina a sjednotitel italského národa, po případném ovládnutí Církevního státu - pokud by se mu ovšem podařilo porazit francouzské vojsko chránící světské panství papeže-krále - by v čele vítězné národně osvobozenecké armády vyhnal Rakušany z Benátska a potom se obrátil proti samotnému Sardinskému království a územím, která se k němu připojila v roce 1859 - již nikoliv jménem „krále jediného a dokonalého“, ale jménem republiky Italské, jednotné a nedílné. Nebylo pochyb o tom, že morální kredit GARIBALDIHO v celém italském národě byl takový, že by mu umožnil v takovém případě bez větších překážek smést savojskou dynastii, podobně jako před tím smetl bourbonskou dynastii v Neapoli a stanout - ať již po boku MAZZINIHO nebo i bez něj v čele jednotné a svobodné Italské republiky.

Proto hrabě CAVOUR usiloval zbavit GARIBALDIHO jeho politické opory a tím i vojenské moci urychleným provedením plebiscitu na Sicílii a jejím připojením k Sardinskému království. Zároveň chtěl, s tichým souhlasem císaře NAPOLEONA III., obsadit Neapolsko královským sardinským vojskem, které by dovršilo porážku zbytků bourbonských vojsk a tím vlastně převzalo iniciativu při osvobozování jižní Itálie a konečné likvidaci bourbonského panství z rukou GARIBALDIHO a jeho „Jižní armády“ do rukou vlastních. Hrabě CAVOUR jasnozřivě rozpoznal, že již nesmí zůstat pouhým divákem a zákulisním strůjcem národního rozmachu, ale je nutno neprodleně jednat. Jen přímé zakročení sardinské armády na severních hranicích Neapolska mohlo podle jeho mínění zadržet další nevhodný rozmach vlasteneckého nadšení, které neslo vpřed GARIBALDIHO a jeho bojovníky. Jeho obavy nejlépe charakterizovala věta, kterou vyslovil při jednání s NAPOLEONEM III.: „Nebudeme-li tam před GARIBALDIM, jsme ztracení a revoluce zaplaví celý poloostrov“.

K tomu bylo ovšem nutno vojensky proniknout územím Církevního státu a pro takovéto nepochybné porušení mezinárodního práva musel být získán souhlas NAPOLEONA III. Na souhlasu nebo nesouhlasu samotného papeže-krále příliš nezáleželo. Císař meškal právě v savojském Chambéry, když před něho předstoupili CAVOUROVI vyjednavači - sardinský ministr FARINI a generál CIALDINI s obšírným výkladem nesnází, v nichž sardinský královský dvůr uvázl a které, jak oba vyjednavači zdůrazňovali, se mohly stát nebezpečnými monarchistickým řádům nejen v Itálii, ale i jinde. Císař vyslechl oba vyjednavače a dle některých tvrzení k nim pronesl větu, která vešla do školských učebnic dějepisu: „Bene signori, fate, ma fate presto!“ („Dobře pánové, jednejte, ale jednejte rychle!“). Podle jiného podání je vyslechl mlčky, ale oba vyjednavači si odnesli dojem, že z jeho strany žádné nebezpečí CAVOUROVU záměru nehrozí. Hrabě CAVOUR pak tady jednal opravdu rychle.

V té době vypuklo v provincii Umbria Církevního státu povstání, které papežská vláda potlačovala žoldnéřským vojskem, jemuž velel generál LAMORICIÉRE. Tento generál byl francouzský emigrant, royalista, legitimista a přívrženec Bourbonů. Byl nepřítelem napoleonského císařství, které pokládal za hříšný plod revoluce. Proto musel opustit Francii a našel útočiště v papežských državách. Dne 7.9.1860 vyzval hrabě CAVOUR papežskou vládu, aby neprodleně rozpustila LAMORICIÉRŮV žoldnéřský sbor. Téhož dne překročil sardinský generál CIALDINI se 40.000 muži hranice Církevního státu. Papežské vojsko - asi o polovinu slabší - se postavilo proti této přesile na odpor. Dne 18.9.1860 došlo k bitvě u Castelfidarda, ve které bylo papežské vojsko poraženo a rozprášeno a generál LAMORICIÉRE sám byl se zbytkem svého vojska obležen v Anconě. Zde byl pak 29.9.1860 přinucen ke kapitulaci a byl zajat.

CAVOUR věděl, že NAPOLEONOVI III. jde pouze o to, aby vlastní Řím s nejbližším okolím, kde stála francouzská posádka, zůstal nedotčen sardinskou invasí. V tom se tedy císaři vyhovělo. Generál CIALDINI se vyhnul tak zvanému Patrimoniu sv. Petra a poté co obsadil Umbrii a Marku Anconskou, překročil 9.10.1860 neapolskou severní hranici. Bylo to nové, zjevné porušení mezinárodního práva, protože mezi bourbonským králem FRANCESCEM II. a sardinským královským dvorem dosud nebyly ani přerušeny diplomatické styky, ani vyhlášena válka. Ale takovéto, v mezinárodním styku obvyklé „formality“ byly odsunuty stranou, protože hrozilo nebezpečí z prodlení. Generála CIALDINIHO však poháněla vpřed i skutečnost, že v bojích, které v týchž dnech proběhly na řece Volturno mezi bourbonským královským vojskem a GARIBALDIHO „Jižní armádou“, měli bourbonští zjevnou převahu nad GARIBALDIKO bojovníky, jejichž kázeň byla již dosti uvolněna a které před porážkou zachránil jen oddíl 300 sardinských Bersaglierů (střelců), nedávno vyloděný v Neapoli. Protože v zaostalých neapolských poměrech nebyl ještě úplně vyloučen ani obrat národnímu hnutí nepříznivý, stál hrabě CAVOUR o to, aby sardinské královské vojsko ovládlo Neapolsko co nejrychleji. Na adresu bourbonského krále FPANCESCA II. prohlásil, že opustil své hlavní město a tím vydal svou zemi všanc bezvládí, kterému je třeba čelit v zájmu celého poloostrova.

Bitva na řece Voltumo byla opravdu jednou z nejvýznamnějších vojenských operací Risorgimenta. Boj zahájil plukovník TÜRR útokem na Caiazzo, ležící na druhém břehu Voltuma. Jeho útok však byl odražen a skončil ústupem. GARIBALDI se hned odebral na frontu, aby zabránil nejhoršímu. Bourbonští se po dílčím úspěchu u Caiazza vzchopili a 1.10.1860 v čele se svým králem přešli do silné ofenzivy. Jejich cílem bylo dosáhnout Neapole, dříve než jim sardinské královské vojsko, o němž již věděli, vpadne do zad. GARIBALDI musel na Volturnu poprvé vést poziční válku. Ve dvoudenních bojích ztratila „Jižní armáda“ přes 300 padlých. GARIBALDI musel stáhnout na bojiště všechny zálohy, aby odrazil prudké útoky bourbonských. Na konec se mu podařilo v řeži na bodáky, trvající dvě hodiny, zastavit bourbonské a přinutit je k ústupu. Bourbonští ustoupili do Capuy a zda se zastavili. Vítězství 20.000 nadšených, ale málo ukázněných GARIBALDIHO bojovníků nad 30.000 bourbonskými vojáky s patřičnou výzbrojí a vojenskou kázní na frontě dlouhé 20 km u Volturna, bylo do značné míry zásluhou právě těch 300 sardinských Bersaglierů, kteří zasáhli do bojů. Nelze ovšem pominout zásluhu GARIBALDIHO samotného i jeho štábu. GARIBALDI zde dokázal, že je nejen výtečným partyzánským velitelem, ale že s pomocí svých zkušených štábních důstojníků zvládne i taktiku poziční války. Bourbonští ztratili v bojích přes 700 padlých a na 2.000 zajatců. Co však bylo nejdůležitější - král FRANCESCO II. ztratil touto bitvou i svou poslední možnost probojovat se zpět do svého sídelního města.

Dne 3.10.1860 přibyl do Ancony král VITTORIO EMMANUELE II., aby převzal vrchní velení svého vojska, operujícího v Neapolsku. V té době ještě nebylo zcela jasno, jak se bude vyvíjet vztah mezi GARIBALDIM a královskou vládou. GARIBALDI měl funkci diktátora a vrchního velitele „Jižní armády“. V politických záležitostech rozhodovali jeho dva zástupci: na Sicílii MORDINI a v Neapolsku PALLAVICINO. Zatím co MORDINI zachovával GARIBALDIHO linii v odkladu plebiscitu a anexe s odůvodněním, že je k němu napřed třeba usnesení ústavodárného shromáždění, PALLAVICINO se snažil GARIBALDIHO přimět k souhlasu s okamžitým plebiscitem. Politickým poradcem GARIBALDIHO zůstával CRISPI. GARIBALDI sám dosud nebyl rozhodnut a váhal mezi CRISPIHO tezí, že okamžitý plebiscit a anexe se rovná kapitulaci před CAVOUREM; naproti tomu PALLAVICINO namítal, že trvat na ústavodárném shromáždění znamená vypovědět poslušnost sardinskému králi, který může vstoupit do Neapole jedině na základě plebiscitu. GARIBALDI zprvu váhal, nakonec však převážily jeho sympatie ke králi a koneckonců i smysl pro realitu. Uvědomoval si, že Itálii lze v dané historické etapě sjednotit pouze na bázi konstituční monarchie; všechny republikánsko-demokratické fantazie, kterými se vyznačovali mnozí z jeho spolubojovníků, považoval za neuskutečnitelné chiméry. A nebyl sám, i v jeho okolí bylo dost lidí, kteří vsadili na královskou kartu. Plukovník TÜRR si tajně dopisoval s CAVOUREM a získal jeho příslib, že bude přijat do řádného důstojnického sboru sardinského královského vojska. Také další GARIBALDIHO spolubojovník, MAZZINIHO odchovanec a přítel MEDICI, jediný důstojník, který si s GARIBALDIM tykal a požíval jeho naprosté úcty a důvěry pro svou statečnost a velitelskou autoritu, se již vzdal svých republikánských ideálů a volil realitu. CAVOUR odměnil jeho přechod do tábora savojské monarchie hodností generála sardinské královské armády a titulem markýze di Vascello.

Zatím co GARIBALDI váhal s konečným rozhodnutím, vylodil se v Neapoli oddíl sardinských královských vojáků v síle 2.000 mužů a ze severu pronikl do Neapolska předvoj sardinského vojska, postupujícího papežskými državami. Dne 11.10.1860 svolal GARIBALDI velitelskou poradu na velitelství „Jižní armády“. Na této poradě došlo k otevřené roztržce mezi PALLAVICINIM a CRISPIM. GARIBALDI se postavil na stranu CRISPIHO a vzal vládu energicky do ruky; mezi jiným dal zatknout velitele policie a obvinil ho z piklů ve prospěch CAVOURA. Nastalo nebezpečí, že se boj mezi představiteli radikálů a konservativců ve velení „Jižní armády“ přenese do ulic mezi jejich stoupence. Situaci zachránil TÜRR, který přiměl některé velitele Národní gardy, aby GARIBALDIMU předložili petici s požadavkem obnovení pořádku a uspořádání plebiscitu. GARIBALDI ustoupil a vyhověl „přání neapolského lidu“.

Koncem října 1860 nastalo na italském jihu bezvládí; všichni očekávali plebiscit a příchod CAVOUROVÝCH zmocněnců. Bourbonská reakce vycítila pasivitu přechodného režimu a zejména v Kalábrii využila šířícího se banditismu ke svým cílům. Rozpoutala teror, vedený reakčním duchovenstvem a nejzarytějšími přívrženci Bourbonů, jako odvetu za některá GARIBALDIHO opatření. Jedním z nich bylo zrušení jezuitského řádu jakožto bašty tmářství a reakce, konfiskace jezuitského majetku a majetku bourbonské královské rodiny. Na neapolském venkově podnítili kněží ozbrojené nepokoje. Situace byla zvláště vážná v Arianu, Irpinu a Avelinu, kde místní biskup, podporovaný bourbonskými generály FLORESEM a BONANNEM vyvolal povstání, které musela potlačovat narychlo vyslaná brigáda „Jižní armády“ pod velením plukovníka TÜRRA.

Plebiscit o připojení k Sardinskému království se konal 21.10.1860 na Sicílii i v Neapolsku současně. Velká většina hlasovala pro připojení. Své ano pro jednotné království pod vládou savojské dynastie řeklo v Neapolsku 1,310.206 občanů, na Sicílii 432.054 občanů. Proti bylo v Neapolsku 10.102 hlasů, na Sicílii 607 hlasů. Tento výsledek plebiscitu rozhodl - další oddalování už nemohlo na věci nic změnit. GARIBALDI vyjel králi VITTORIOVI EMMANUELEMU vstříc; setkali se u obce Vairano Patenore. Třebaže účastníci vyložili průběh setkání různě, zdá se, že ze strany krále bylo dosti rozpačité a odměřené. GARIBALDI doprovodil krále cestou do obce Teano. Tam se s králem rozloučil. Přes veškerou zdrženlivost si král byl vědom skutečnosti, že mu GARIBALDI vybojoval dvě značná království s více než 10 miliony obyvatel, jež osvobodil s hrstkou svých bojovníků.

Spojením obou vojsk - GARIBALDIHO „Jižní armády“ a sardinského královského vojska byl ovšem poslednímu Bourbonovi na neapolském trůnu zasazen smrtící úder. Král FRANCESCO II. si již netroufal riskovat další bitvu v poli a místo toho hledal bezpečí za hradbami pevnosti Gaety. Jeho vojsko pak, pokud se nemohlo vtěsnat do hradeb Gaety, Caiazza a Capuy, ustupovalo téměř bez odporu před přesilou spojených sil „Jižní armády“ a sardinského královského vojska, které svíraly den za dnem stále více svůj kruh kolem zbytků bourbonských vojsk. Dne 2.11.1860 se po dvoudenním bombardování vzdala Capua s posádkou 15.000 bourbonských, mezi nimiž bylo 6 generálů. Vítězové se zmocnili 290 děl, 20.000 pušek, 10.000 šavlí, 80 vozů s náboji, 500 koní a hojných válečných potřeb. Téhož dne kapitulovala bourbonská posádka pevnosti Caiazzo v síle 10.000 mužů. Následujícího dne 3.11.1860 si spojená „Jižní armáda“ a sardinské vojsko vynutili přechod přes řeku Garigliano a obsadila město Molu, čímž byla polovina bourbonské armády oddělena od ostatních sil tak dokonale, že ji nezbyla než buď bezpodmínečná kapitulace, nebo ústup na území Církevního státu. Bourbonské velení se rozhodlo pro druhou variantu a v síle 20.000 mužů, 5.000 koní a 32 děl ustoupili na území Církevního státu, kde byli odzbrojeni. Druhá polovina spěšně ustupovala bez boje do pevnosti Gaety, kde se již skrýval král FPANCESCO II. s manželkou a zbytkem svého dvora. Jedinou činností, kterou bourbonský panovník ještě vyvíjel, bylo vydávání různých manifestů a protestů proti „lupičství strýce VITTORIA EMMANUELEHO“. Dne 7.11.1860 slavil sardinský král svůj velkolepý vjezd do jásající Neapole. Po jeho boku jel na koni velitel „Jižní armády“ generál GARIBALDI. Na druhý den GARIBALDI předal králi slavnostně výsledky plebiscitu a plnou moc. Projevil ochotu vykonávat po přechodnou dobu dále svůj úřad, nežli se nový režim upevní. Král však jeho nabídku nepřijal. „Jižní armáda“ byla rozpuštěna. V rozkaze se s nimi rozloučil generál La ROCCA. Král chtěl odškodnit GARIBALDIHO povýšením do hodnosti armádního generála, šlechtickým titulem, hradem a generálskou penzí. Velitel „Jižní armády“ však všechny pocty odmítl. Rozloučil se se svými druhy a v doprovodu svého syna Menottiho, tajemníka BASSA a několika blízkých spolupracovníků odejel na svůj ostrov Capreru. Dobyvatel poloviny Itálie si na svůj ostrov odvážel pouze: sáček semínek, několik plechovek kávy a cukru, pytel sušených tresek a bednu makarónů. Z oficiálních osobností se s ním přišel rozloučit jen admirál PERSANO. Jeho bojovníci se s ním loučili na přístavním molu voláním: „Na Řím! Na shledanou v Římě!“

Zatím se chýlila ke konci existence bourbonského panování ve zbytku Neapolska. Již od bitvy na Gariglianu byl poslední Bourbon se zbytkem svého vojska sevřen v pevnosti Gaeta. Obléhání probíhalo s veškerým důrazem. Gaeta byla jednou z nejsilnějších pevností v celé Itálii. Měla na 20.000 obránců a 800 děl. Od 19.1.1861 pak byla pevnost sevřena a bombardována z pozemní strany obléhajícím sardinským vojskem, z mořské strany pak sardinským válečným loďstvem, které také znemožnilo zásobování obležená pevnosti potravou a ostatními potřebami. Konečně po čtyřech týdnech intenzivního bombardování Gaeta kapitulovala. Králi FRANCESCU II., jeho manželce a několika osobám jeho doprovodu bylo dovoleno odjet na francouzském parníku do Říma, kde uprchlíkům poskytl azyl papež. Posádka pevnosti včetně 25 generálů upadla do zajetí. Na stožáru pevnosti, odkud byla stažena bílá bourbonská vlajka, byla vztyčena zeleno-bílo-červená trikolóra se savojským křížem. Království Obou Sicílií zaniklo.

Ale již měsíc před pádem Gaety, 14.1.1861 bylo slavnostně proklamováno Italské království. Necelý týden po pádu Gaety, 18.2.1861 se poprvé sešel italský parlament, který s nadšením schválil osvobozovací a sjednocovací dílo a prohlásil krále VITTORIA EMMANUELEHO II., dosavadního krále sardinského, králem Itálie. Nic nepomohly protesty přívrženců zaniklého řádu, ani papežská encyklika ze dne 18.3.1861, kterou papež-král PIUS IX. slavnostně odsoudil sjednocení Itálie. Co se stalo, nemohlo se již odestát a nikde nebylo dosti vůle a odhodlání, podepřeného vojenskou silou, zvrátit násilím stav násilím vytvořený.

 

IX. Aspromonte

Po odjezdu z Neapole byl GARIBALDI rozhodnut věnovat se na Capreře zvelebování své zemědělské usedlosti, lovu zvěře a rybolovu. Svět mu však nepopřával klidu. V březnu 1861 byl neapolskými voliči zvolen poslancem italského parlamentu za Neapol. GARIBALDI tedy 3.4.1861 přijel do Turína a 18.4.1861 vystoupil v parlamentu v rozpravě o otázce vojáků bývalé „Jižní armády“. Jeho projev byl holdem jeho spolubojovníkům a ostrou polemikou s opatrnickou a neupřímnou politikou hraběte CAVOURA. GARIBALDI obvinil CAVOURA, že se snažil rozpoutat bratrovražednou válku. Mezi stoupenci obou táborů nastala vřava a jednání muselo být přerušeno. Uklidnění zjednal teprve král, který si pozval oba rozjitřené protivníky do královského paláce a trpělivým taktním jednáním usmířil jejich nepřátelství. Dne 1.5.1861 se GARIBALDI vrátil na Capreru. Provázel jej pocit zklamání a hořkosti, že bitvu za své bojovníky v parlamentě nevyhrál. Cesta do královské armády jim zůstala uzavřena, třebaže vojenské úřady ochotně přijímaly přeběhlíky z bourbonského i vévodského vojska a ponechaly jim dosažené hodnosti (Jednalo se o vojska velkovévodství Toskánského, velkovévodství Modenského a vévodství Parmského. Tyto malostáty byly anektovány královstvím Sardinským již v roce 1859, tedy ještě před zahájením Garibaldiho sicilského tažení. Jejich armády se rozpadly - část vojáků a důstojníků odešla se svými panovníky do rakouské emigrace - mj. mnozí z nich později vstoupili do mexického císařského vojska císaře Maximiliána, jiní svlékli uniformy a odešli do civilu a konečně třetí skupina vstoupila do vojska právě vznikajícího Italského království. Ti, kteří zvolili tuto poslední možnost, byli přijati do služby ve stejných hodnostech, kterých dosáhli v průběhu vojenské služby v armádách svých dosavadních panovníků. Totéž platilo i pro vojáky a důstojníky, kteří přestoupili do vojenské resp. námořní služby v italské armádě a válečném námořnictvu z vojska a námořnictva neapolských Bourbonů). Dne 6.6.1861 utrpěl mladý italský stát nenahraditelnou ztrátu: náhle zemřel moudrý CAVOUR. Itálie tak ztratila předčasně výjimečnou politickou osobnost rozhledu vpravdě státnického, kterou již nikdo z jeho nástupců nedokázal nahradit.

Zatím vypukla v Americe občanská válka, známá jako „válka Severu proti Jihu“. Koncem srpna 1861 dostal GARIBALDI nabídku prezidenta USA LINCOLNA, aby velel armádě Unie (Severu - USA) v občanské válce proti Konfederaci (Jihu - CSA). Třebaže GARIBALDI dostal souhlas krále VITTORIA EMMANUELEHO II. k převzetí velitelské funkce v armádě Severu, přesto nabídku prezidenta USA nepřijal. Nechtěl opouštět Itálii, dokud nebyly osvobozeny Benátky a Řím. V prosinci 1861 se v Janově sešly výbory pro osvobození Říma a Benátek. GARIBALDI byl sice již od ledna 1861 jejich předsedou, ale jednání se neúčastnil. Právě v té době ho král VITTORIO EMMANUELE II. povolal do Turína, aby ho seznámil se svými nejbližšími plány - organizovat dobrovolníky pro osvobození dosud nesvobodných částí Itálie. GARIBALDIMU doporučil, aby se prozatím vrátil na Capreru a vyčkal, až jej král zavolá, aby se postavil do jejich čela.

Po zesnulém CAVOUROVI nastoupil do čela italské královské vlády Bettino RICASOLI. Nový ministerský předseda byl mnohem opatrnější, než jeho předchůdce. Králův záměr organizovat dobrovolnické formace mu znám nebyl. Král totiž rád konspiroval bez vědomí svých ministrů. RICASOLI nebyl pro válečné řešení, i když i on si přál osvobození Benátek a Říma a tím dovršení sjednocení Itálie. Uvědomoval si však, že sotva sjednocený stát potřebuje určitý oddech, aby se náležitě upevnil jeho politický režim i ekonomika. V současné fázi vývoje považoval za nejnaléhavější vnitřní reformy, zejména v oblasti zemědělství. Bylo také třeba sjednotit osm metrických, měnových, legislativních a správních soustav, zrušit dosud existující vnitřní celní přehrady a vytvořit společný národní trh. Italský jih si přinesl s sebou do společného státu kromě početného obyvatelstva i svou zaostalost. Zatím co na severu bylo mezi obyvatelstvem na 40 % analfabetů, na jihu to bylo přes 90 %, na Sicílii dosahovalo procento analfabetů téměř počtu veškeré populace. Dále oproti severu byly na jihu chatrné výrobní zdroje a velmi špatné dopravní spoje. Zatímco v Piemontsku a zvláště v Lombardsku byla dosti obstojná železniční síť, v jižní Itálii bylo železnic poskrovnu a na Sicílii neexistovaly železnice žádné. Metlou jihu byl i tradiční banditismus, který byl po svržení bourbonské monarchie podporován i svrženým bourbonským králem a jeho přívrženci, ve kterém legitimistické motivy splývaly s tradičními sociálními.

Velmi rozjitřená zůstávala závažná římská otázka. Papež-král PIUS IX. odsoudil sjednocení a na tomto svém odmítavém stanovisku stále setrvával. CAVOUROVU nabídku, vyjádřenou heslem „svobodná církev ve svobodném státě“, která papeži slibovala zachovat postavení nezávislé hlavy římsko-katolické církve po připojení Říma k Itálii, odmítal jako lživé pokrytectví, které má zbavit církev světského panství a tím i významného nástroje vlivu na evropskou i světovou politiku. Papež jaksi blahovolně, leč zatvrzele přehlížel fakt, že jeho světské panství se opírá pouze o vojenskou ochranu zahraniční mocnosti - v tomto případě císaře NAPOLEONA III. - a že bez této ochrany by již dávno zmizelo, tak jako ostatní italské malostáty. Tuto historickou skutečnost ostatně potvrdil i další dějinný vývoj - po pádu NAPOLEONA III. zmizelo i světské panství papežů-králů.

Také rakouské panství v Benátsku představovalo pro mladý italský národní stát závažný faktor trvalé vojenské hrozby ze severu. Všechny tyto skutečnosti tanuly na mysli novému italskému ministerskému předsedovi RICASOLIMU, který převzal po zesnulém CAVOUROVI svůj nelehký úřad. Sledoval proto s obavami GARIBALDIHO a jeho aktivity, svědčící o přípravách k dalším bojovým akcím. Proto za ním vyslal na Capreru senátora PLEZZU, aby alespoň vysondoval něco z jeho plánů a ukonejšil ho náhražkovou činností ve formě funkce předsedy střeleckých spolků. Také z Paříže přicházela RICASOLIMU znepokojivá hlášení od italského vyslance, který svého ministerského předsedu informoval o tom, že mezi NAPOLEONEM III. a VITTORIEM EMMANUELEM II. probíhají jakási utajovaná jednání, o kterých on jako diplomatický zástupce Itálie v Paříži nic neví. Bylo to velmi znepokojivé; ani ministerský předseda ani vláda nevěděli, o čem oba panovníci jednají a co vše již mezi nimi bylo dojednáno. Král VITTORIO EMMANUELE II. se neomezoval jen na konspirativní styky s NAPOLEONEM III. a s GARIBALDIM. Dopisoval si dokonce i s vůdcem republikánů v emigraci MAZZINIM, aniž by své ministry o čemkoliv informoval. Proto docházelo mezi konspirujícím králem a jeho ministerským předsedou ke konfliktům, které nakonec vyvrcholily demisí RICASOLIHO; na jeho místo nastoupil RATTAZZT.

Koncem března 1862 přijel GARIBALBI znovu do Turína, tentokrát k rozhovorům s novým ministerským předsedou. RATTAZZT mu potvrdil, že se připravuje - se souhlasem NAPOLEONA III. - nové tažení proti Rakousku a slíbil mu funkci velitele sboru dobrovolníků i řádnou výzbroj a finanční prostředky. Veřejná kampaň na podporu tažení se rozběhla naplno. Dne 9.3.1862 vystoupil GARIBALDI v Janově na shromáždění nacionalistických spolků. Vítalo ho bouřlivé skandování bojového hesla „Roma i Venezzia!“ Královská vláda povolila GARIBALDIMU zahájení nového náboru dobrovolníků. V souvislosti s přípravami na nové osvobozovací tažení odjel král do Neapole, GARIBALDI pak do Lombardie. Byla to vskutku triumfální cesta - GARIBALDI cestoval zvláštním vlakem, který mu královská vláda dala k dispozici. Oficiální ráz jeho cesty dotvrzovalo vítání na radnicích, prefekturách a vojenské přehlídky, pořádané na jeho počest. Čestnou stráž mu stáli veteráni z jeho bývalé „Jižní armády“. Zvláště slavnostního uvítání se dostalo GARIBALDIMU v hlavním městě Lombardska Miláně. Jeho příjezd do města byl spojen se slavnostními oslavami pětidenního povstání proti Rakušanům v roce 1848. Z Milána odejel do Monzy, Coma, Lodi, Parmy, Cremony, Pavie, Brescie a Desezana. Jeho cesta se protáhla na celý duben. Druhé výročí vyplutí „Tisíce“ z ligurského Quarta k osvobození Sicílie bylo počátkem května 1862 příležitostí k dalším bouřlivým manifestacím. Zvláště horečnou činnost vyvíjeli radikálové - MILLO, MISSORI, CAIROLI, MARIO a další. Projížděli celou zemí a shromažďovali zbraně, munici, střelný prach, výstroj a pořádali sbírku na podporu blížícího se tažení.

Zde se však celá věc počala svým organizátorům pomalu vymykat z rukou. Masová euforie, valící se celou Itálií, dosáhla takového stupně, že nastřádané nadšení mohlo kdykoliv „explodovat“ v nějakou předčasnou a nekoordinovanou akci, která by mohla vyvolat ozbrojenou konfrontaci s rakouskými vojenskými posádkami v Benátsku ještě dříve, než budou všechny nutné přípravy dokončeny. Ostatně velení rakouského vojska v Benátsku sledovalo velmi pozorně a se znepokojením, co se v jeho sousedství za hranicemi nově vzniklého italského státu odehrává. Celonárodní italská mobilizace, prováděné ostatně s velkým hlukem, nemohla zcela jistě ujít pozornosti rakouské vojenské rozvědky. Ze všech zpráv, které přicházely na velitelství rakouského vojska ve Veroně, mohli Rakušané vyvodit jen jediný logický závěr: na italské straně vrcholí válečné přípravy, svědčící neklamně o tom, že v budoucnosti nepříliš vzdálené lze očekávat nové napadení z italské strany.

To si nakonec uvědomila i italská vláda, zvláště když jí došly varovné zprávy, že GARIBALDI chystá na den 29.5.1862 vojenský vpád do Jižních Tyrol. K této akci neměl GARIBALDI souhlas krále, protože italské osvobozenecké aktivity měly směřovat do Benátska, nikoliv do Jižních Tyrol, které byly součástí nejen Rakouska, ale jeho prostřednictvím i Německého spolku; vpád do tohoto území totiž mohl vyvolat konfrontaci mladého italského státu s celým Německým spolkem. Pro takovou akci neměla Itálie souhlas císaře NAPOLEONA III., ježto tím mohl být založen celoevropský požár nevídaných rozměrů. Navíc, válečné přípravy akce vedoucí k osvobození Benátska samotného nebyly ještě ani zdaleka ukončeny. Předčasné vyvolání vojenské konfrontace s Rakouskem mohlo mít, zvláště v případě neúspěšného výsledku, velice těžké následky pro mladý, dosud nekonsolidovaný italský stát. Mohlo být ztraceno mnohé z toho, čeho se podařilo od roku 1859 dosáhnout. Proto vláda dala okamžitě příkaz prefektům v Brescii a Bergamu, aby za každou cenu zadrželi dobrovolníky, pokoušející se o případný průnik do Tyrol. Jednotky italského královského vojska zatím neprodyšně uzavřely průsmyky do Tyrolska - Tonale, Stelvio a Caffaro. V Sarniku královská policie zadržela plukovníka NULLA a s ním 123 dobrovolníků a dopravila je do věznic v Brescii a Bergamu. Když se o tom GARIBALDI dozvěděl, vydal se hned z Trescore Balneario, kde tehdy pobýval, do Bergama a vybídl důrazně prefekta, aby telegraficky požádal vládu v Turíně o okamžité propuštění zatčených. Mezitím došlo ke krvavému incidentu v Brescii, kde dav shromážděný před městskou věznicí důrazně požadoval propuštění plukovníka NULLA. Vězeňská stráž vystřelila do davu salvu a její obětí se stali čtyři demonstranti. Krveprolití v Brescii přivedlo do varu celou Itálii. Docházelo ke střetům a pranicím mezi radikály a konzervativci jak v parlamentě, tak i v ulicích měst. Ministerský předseda RATTAZZI hájil v parlamentě GARIBALDIHO před útoky konzervativců; byl si vědom toho, že vláda vzbudila v GARIBALDIM přílišné naděje a nikdo mu jasně neřekl, jak daleko je možno zajít.

GARIBALDI, který byl osobně vždy přímočarý a postrádal jakéhokoliv smyslu pro diplomacii, vyčetl vládě i RATTAZZIMU obojetnost a 25.6.1862 se vrátil se synem Menottim a několika nejbližšími přáteli na Capreru. Na ostrově se však dlouho nezdrželi. Dne 27.6.1862 je GARIBALDI vyzval, aby se s ním vydali na další plavbu, aniž jim sdělil cíl cesty nebo cokoliv bližšího. Cílem plavby byla Sicílie. GARIBALDI se svými průvodci vystoupil v Palermu, kde jej očekával prefekt PALLAVICINO a velitel Národní gardy MEDICI. GARIBALDI byl uvítán s frenetickým nadšením, které překonalo i jeho triumfální cestu Lombardií. Dne 15.7.1862 na slavnostní přehlídce Národní gardy odhalil GARIBALDI své záměry: „NAPOLEON musí vyklidit Řím!“ Jeho výzva vyvolala v Palermu mezi přítomnými nadšení. Když však zvěst o tom dorazila do Turína, vyvolala ve vládních kruzích maximální zděšení. Vláda se od GARIBALDIHO projevu okamžitě distancovala. Představitel vlády na Sicílii PALLAVICINO byl odvolán z funkce prefekta, protože k tak extrémistickému projevu nezaujal okamžitě náležité stanovisko.

Jak již bylo řečeno, italská vláda hodlala vykonat osvobozenecké tažení do Benátska se souhlasem císaře NAPOLEONA III. Naprosto neočekávané GARIBALDIHO vystoupení však mohlo vrazit klín mezi turínskou vládu a císaře NAPOLEONA, bez jehož souhlasu nebylo možno celou osvobozovací akci vůbec zahájit. GARIBALDIHO však již nebylo možno zastavit. Objížděl celou Sicílii a na památných místech z doby bojů proti bourbonskému panství - Alcamo, Calatafimi, Corleone a Marsala - byly pořádány velké manifestace, při nichž zaznívalo nové heslo „Roma o morte!“ („Řím nebo smrt!“). Ostrovem opět projížděli jeho pověřenci a získávali výzbroj i dobrovolníky. Počátkem srpna 1862 jich byly již 3.000 a jejich počet stále rostl. Docházelo k veřejnému sbratřování mezi dobrovolníky a vojáky královského vojska. Nově jmenovaný královský prefekt De FERRARI dával sice vylepovat veřejná oznámení, že královská vláda neschvaluje počínání generála GARIBALDIHO. Avšak nikdo, ani vojáci ani občané, tomu nevěřili. Všichni byli přesvědčeni, že tak jako v roce 1860, tak i nyní je králův nesouhlas pouhá přetvářka určená pro cizinu. Byli přesvědčeni o tajné dohodě mezi VITTORIEM EMMANUELEM II. a GARIBALDIM a královo veřejné prohlášení z 3.8.1862, obsahující výzvu ke klidu spojenou s důrazným varováním, považovali za pouhý diplomatický manévr.

Ostatně GARIBALDI byl již rozhodnut. V čele 4.000 dobrovolníků vyrazil na pochod ke Catanii. Všeobecně rozšířené přesvědčení, že jedná v dohodě s králem, mu otevíralo brány měst a na jeho vítání se kromě obyvatelstva podíleli i představitelé královského režimu a rovněž i královské vojsko. Ani posádky královského vojska, které měly příkaz dobrovolníky zadržet, nezachovaly se jinak. Posádka v Caltanissettě se před příchodem GARIBALDIHO a jeho dobrovolníků stáhla do kasáren, aby nepřekážela jejich průchodu a královský prefekt uspořádal na jejich počest banket. Při dalším pochodu ke Catanii se GARIBALDIHO dobrovolníci setkali s dalšími královskými vojenskými oddíly; ty však jim nejen nekladly žádné překážky v pochodu, ale naopak jim ještě vypomohly proviantem. Dne 20.8.1862 vstoupil GARIBALDI se svým houfem do Catanie. V catanském přístavu kotvilo několik královských válečných lodí. Jejich velitelé dostali z Turína rozkaz nejen neurčitý, umožňující několikerý výklad, ale přímo „šalamounský“. Zněl doslovně: „Jednejte podle okolností, ale mějte vždy na zřeteli blaho krále a vlasti!“ Co tato formulace znamenala? Přinejmenším připouštěla několikerý výklad. Blaho krále a vlasti mohlo spočívat v tom, že bude GARIBALDIMU usnadněn pochod na Řím a jeho připojení k vlasti, stejně tak mohlo spočívat i v tom, že bude GARIBALDIMU zamezeno pokračování v této avanturistické výpravě, která mohla přinést vlasti různé potíže, zejména pokud se týče vojenské konfrontace s Francouzi, kteří pomáhali střežit světské panství papeže-krále. Ale protože se okolnosti vyvinuly tak, že královské vojsko nejen že proti GARIBALDIMU a jeho oddílu nikde nevystoupilo, naopak spíše jeho pochod podporovalo a královští prefekti, jakožto představitelé královské moci naopak GARIBALDIHO ještě všude vítali, vyvodil z toho velitel loďstva kotvícího u sicilských břehů, admirál ALBINI jediný možný závěr: neklást GARIBALDIMU do cesty žádné překážky a naopak přivřít obě oči, když se dobrovolníci zmocnili v přístavu italské a francouzské přepravní lodi. Ostatně všichni vojenští i námořní velitelé měli v dobré paměti rok 1860, kdy turínská vláda sice GARIBALDIHO tažení verbálně odsuzovala, ve skutečnosti mu však nikterak nepřekážela a jeho podnik podporovala. Všichni si jasně uvědomovali, že úspěšný výsledek vždy ospravedlní použití jakýchkoliv prostředků a vítězové nebyli ještě nikdy v dějinách souzeni. A podle obecného přesvědčení - proč by se nemohlo v roce 1862 podařit to, co se podařilo v letech 1860-1861. A tak nikdo nic nenamítal, když GARIBALDI naložil svůj oddíl na obě lodi a malá flotila nabrala severní kurs. Až dosud se GARIBALDIMU nepostavila do cesty žádná překážka. Dne 25.8.1862 ve čtyři hodiny ráno přistál u kalábrijského břehu poblíže Melita. Potíže se však měly záhy dostavit. Vláda si uvědomila závažnost situace a zejména riziko hrozící konfrontace GARIBALDIHO s francouzským vojskem v případě jeho vpádu na území Církevního státu. Tomu bylo nutno zabránit za každou cenu.

Generálové La MARMORA a CIALDINI dostali striktní rozkaz, přehradit GARIBALDIMU cestu a zabránit mu za každou cenu v pochodu na Řím. Generál CIALDINI poslal proti GARIBALDIMU sedm batalionů Bersaglierů (lehké pěchoty, polních myslivců) pod velením plukovníka PALLAVICINIHO. GARIBALDI stejně jako v roce 1860 zamířil pochodem k městu Reggio di Calabria. Zde však byla královská posádka v síle 4.000 mužů. Také z Reggia vyrazil oddíl královského vojska vstříc dobrovolníkům. Jakmile se dobrovolnici objevili na dostřel, zahájili královští palbu. GARIBALDI však nechtěl bojovat proti italské armádě a byl stůj co stůj rozhodnut, zabránit bratrovražedné válce. Místo dalšího pochodu na Reggio změnil směr postupu a zamířil se svým oddílem do vnitrozemí na Aspromonte.

Dne 29.8.1862 se objevila kolona Bersaglierů pod velením PALLAVICINIHO. Bersaglieři zahájili palbu. GARIBALDI vydal rozkaz „Nestřílet!“ Několik jeho dobrovolníků se však nechalo vyprovokovat a palbu opětovalo. GARIBALDI sám byl zasažen do pravé nohy a zhroutil se. Jeho mužům došla trpělivost a zahájili hromadně palbu na královské. Naštěstí obě strany neměly příliš přesnou mušku a po krátké přestřelce se zraněnému GARIBALDIMU podařilo své muže přimět k zastavení palby. Poté přestali střílet i královští. Ale i tak bylo zabito 12 mužů - z toho 7 vojáků a 5 dobrovolníků a dalších 34 mužů na obou stranách bylo zraněno. GARIBALDI byl lékařsky ošetřen a po vyjednávání s plukovníkem PALLAVICINIM souhlasil se složením zbraní. Poté byl i se svými muži eskortován do Scylly, kam dorazili 30.8.1862 krátce po poledni. Podle příkazů z Turína byl GARIBALDI s několika osobami svého doprovodu - synem Menottim, třemi ošetřujícími lékaři a 10 důstojníky - odvezeni do internace v pevnosti Varignano. Ostatní dobrovolníci byli rozvezeni po garnizonách v severní Itálii a po krátké době propuštěni domů.

Zpráva o internování GARIBALDIHO vyvolala vlnu rozhořčení nejen v Itálii, ale i v zahraničí. Protestní manifestace se konaly ve všech italských městech. Také v zahraničí se manifestovalo. Shromáždění v londýnském Hyde Parku se zúčastnilo na 50 tisíc osob. Spontánně vznikaly výbory, jež organizovaly veřejné sbírky pro uvězněného GARIBALDIHO. I zde byli Angličané mezi prvními. Projevy solidarity však přicházely i z jiných zemí. V Turíně zatím panovala bezradnost nad tím, co dále s GARIBALDIM. Ministersky předseda RATTAZZI i král měli ostatně špatné svědomí - zpočátku GARIBALDIHO utajeně a ve vší diskrétnosti podporovali, pak ho ponechali jeho osudu. Snad chtěli opakovat odvážnou hru podle vzoru zesnulého hraběte CAVOURA. Nestačili však na ni svými schopnostmi. Ostatně i sám král se v soukromí přiznal, že se „generál GARIBALDI řídil jeho pokyny“. Zmínili jsme se již dříve o králově obyčeji, provádět konspirativní politiku s různými politickými subjekty bez vědomí a za zády své vlády. Není pochybnosti o tom, že tak tomu bylo i v tomto případě. Zasáhly však mocnější vlivy, které přinutily krále „hodit GARIBALDIHO přes palubu“ a zapřít jeho akci. Ty mocnější vlivy byl císař NAPOLEON III. a jeho kategorické veto vůči anexi Říma Italským královstvím. A protože s pomocí císaře NAPOLEONA, nebo alespoň jeho blahovolným postojem při osvobozování Benátska král pevně počítal, nezbývalo mu nic jiného než „zatroubit k ústupu“ a „odložit prozatím k ledu“ GARIBALDIHO s jeho plány na osvobození Říma.

Dlužno ovšem říci, že GARIBALDIHO pobyt v pevnosti Varignano nebyl žádným žalářem ve vlastním smyslu slova. GARIBALDI měl sebou své tři lékaře, deset důstojníků svého doprovodu, které si sám vybral; dále za ním přijely jeho děti - synové Menotti a Ricciotti, dcera Teresita se svým manželem Canziem a vnoučetem, staří přátelé Dideriovi z Nizzy a další věrní spolubojovníci. Ubytováni byli všichni v důstojnických bytech - tedy v žádných kasematech - a celé omezení spočívalo v tom, že GARIBALDI nesměl opustit pevnost. Na osoby jeho doprovodu se toto omezení samozřejmě nevztahovalo, ty se mohly pohybovat zcela volně. Mezitím král - se souhlasem NAPOLEONA III. a proti hlasům z krajní pravice - udělil GARIBALDIMU amnestii u příležitosti sňatku své dcery s portugalským králem. GARIBALDI se o amnestii dozvěděl 5.10.1862, ale nebyl jí nikterak nadšen. „Amnestie se uděluje viníkům“ konstatoval nespokojeně. Na radu svých lékařů a s povolením velitele pevnosti zdržel se tu ještě další dva týdny, dokud se jeho zdravotní stav poněkud nezlepšil. Dne 23.10.1862 jej převezli do hotelu v La Spezii a v listopadu pak dále do Pisy, kde se profesoru-doktoru ZANETTIMU podařilo konečně vyjmout mu střelu a nohy. Teprve 20.12.1862 odjel GARIBALDI do Livorna a odtud parníkem na Capreru.

Období rekonvalescence bylo velmi dlouhé. Teprve na jaře 1864 mohl GARIBALDI navštívit na pozvání svých britských přátel Anglii. Ve skutečnosti se jednalo o návštěvu oficiální, během níž se GARIBALDI setkal nejen se svými mnohými příznivci, ale i oficiálními osobnostmi, jako byl britský následník trůnu a budoucí král EDUARD VII., předseda vlády lord PALMERSTON, člen vlády lord GLADSTONE a další. Britské admiralita dala GARIBALDIMU k disposici jachtu, ze které přihlížel palebnému manévru britského válečného loďstva, uspořádanému na počest italskému hostovi. Slavnostním obřadem bylo GARIBALDIMU uděleno čestné občanství Velké Británie.

GARIBALDI, milující prostotu a střídmost, zastal nicméně velmi dobře úlohu vzorného hosta v prostředí vysoké britské společnosti, které bylo jemu osobně tak vzdáleno. GARIBALDI později uváděl různé důvody, jež ho vedly k návštěvě Anglie. Hlavním důvodem byl nepochybně cíl zajistit britskou podporu a sympatie italskému národně osvobozeneckému hnutí; nejbližším úkolem v tomto směru bylo zjistit, jaká je v té chvíli situace a připravit příhodnou půda. Během pobytu a Anglii vedl také jednání s vedoucími představiteli evropské revoluční emigrace, meškajícími v Londýně. Dne 28.4.1864 konečně odrazil od anglického břehu na palubě jachty, kterou mu dal k dispozici vévoda ze Sutherlandu. Po dvanáctidenní klidné plavbě zakotvil u břehu své Caprery.

Zatím v září 1864 vstoupila římská otázka do nové etapy. V mezistátní dohodě mezi Francií a Itálií se Francie zavázala, že do dvou let stáhne své jednotky z Říma, jestliže Itálie dá záruky, že nedovolí útoky z území Italského království na teritorium Církevního státu. V dohodě byl rovněž obsažen závazek Itálie, přenést sídlo vlády z Turína do Florencie na znamení toho, že nepomýšlí v blízké době na jeho přenesení do Říma. Itálie tím deklarovala, že na anexi Říma nepomýšlí - aspoň nikoliv v nejbližší době.

Tím došlo v římské otázce k uklidnění - dočasnému ovšem. Příští rok 1865 minul na Capreře v klidu a bez jakýchkoliv rušivých událostí. Nadešel rok 1866, kdy se dějiny měly opět dát do pohybu.