Granátníci na slavnostním odhalení brněnského památníku v roce 1818

03.10.2019 16:21

Karel Sáček

Naposledy upraveno: 18.09.2026

 

Za časů panování císaře Františka býval 4. říjen vždy nevšedním dnem. Dle dobových zvyklostí totiž jmeniny mocnáře patřily společně s jeho narozeninami k oficiálně slaveným svátkům. V Brně roku 1818 byl tento den obzvláště sváteční. Za přítomnosti korunního prince Ferdinanda zde byl odhalen a vysvěcen obelisk, kterým moravští a slezští stavové vzdali dík za „osvobození a obnovení vlasti“ císaři Františkovi, jeho armádě a spojencům.

Slavnostní vysvěcení památníku zvěčnil o deset let později svým rozměrným obrazem brněnský malíř František Richter. Jsou na něm vyobrazeni konkrétní dvorští, zemští, městští, církevní a vojenští hodnostáři, kterým dělají stafáž vyrovnané dvouřady měšťanského střeleckého sboru, ale také několik granátníků.

Richterův obraz „Fest der Obeliskweihe am Franzensberg 4. 8br. 818“ v současnosti patří do sbírek Moravské galerie a je dostupný prostřednictvím on-line katalogu:

sbirky.moravska-galerie.cz/items/CZE:MG.A_376

V roce 2018 podle něj byl zhotoven terč pro slavnostní střelby k 25. výročí obnovení Brněnského městského střeleckého sboru.

 

Věnujme více pozornosti těmto bezejmenným účastníkům s tzv. dělovými kříži na hrudích (za tažení v letech 1813-1814). Jejich medvědice slavnostně ozdobené dubovými ratolestmi nás přivedou k tématu příspěvku – ke kterému pluku mohli tito granátníci patřit?

Nejdříve si krátce připomeňme, že v roce 1818 se každý pluk tzv. německé pěchoty skládal z 18 fyzilírských setnin a dvou granátnických setnin po 136 mužích. Fyzilírské setniny byly rozděleny po šesti do tří fyzilírských praporů. Zbývající dvě granátnické setniny – tedy divizion - byly z pluku vyčleněny a společně s diviziony od dalších pluků systemizovány do tzv. kombinovaných granátnických praporů. Ty se označovaly jménem svého velitele (v hodnosti podplukovníka, výjimečně majora) a identifikací řadových pěších pluků, ze kterých byly diviziony vyčleněny – a to buď číslem pluku, nebo jménem majitele. Během polních tažení byly nasazovány odděleně od praporů fyzilírských a stejně tak tomu bylo v mírových časech s jejich garnizonou.

Dne 4. dubna 1818 došlo k reorganizaci granátnických praporů. C. k. řadovou pěchotu tehdy tvořilo celkem 58 pluků, z jejichž granátnických divizionů bylo zformováno 20 granátnických praporů. Ty byly dle vojenského schematismu dislokovány pouze v 11 městech mocnářství:

 

Vídeň

• Moese, Ignaz: 3, 4, 8
• Bubna von Warlich, Joseph: 59, 14, 49
• Bartholemy, Peter Freiherr von: 31, 51, 60
• Kauffmann von Würtenthal, Franz: 2, 33, 32

 

Praha

• Oklopsia von Kukburg, Lukas: 28, 18, 21
• Haller von Hallerstein, Georg Freiherr: 11, 25, 54
• Schussmann von Hauenfeld, Wilhelm: 36, 42, 35

 

Brno

• Majus, Alexander Freiherr: 1, 12, 29
• Siegler von Eberswald, Heinrich Freiherr: 10, 40, 9

 

Lvov (něm. Lemberg, v současnosti ukrajinský Lviv)

• De Best, Stanislaus: 41, 63, 58
• Storr, Ferdinand von: 15, 30, 24

 

Milán (něm. Mailand, v současnosti italský Milano)

• Faber Edler von Wie(de)nau, Alois: 52, 48, 34
• Ghequier de Melly-Nadas, Franz: 39, 19, 62

 

Pešť (něm. Pesth, v současnosti část maďarské Budapešti)

• Berizzi, Joseph von: 23, 43, 44
• Piret de Bihain, Ludwig Freiherr: 13, 38, 45

 

Budín (něm. Ofen v současnosti část maďarské Budapešti)

• Jarossy, Matthias von: 37, 53, 61

 

Olomouc

• Frisch, Johann von: 56, 57, 20

 

Terst (něm. Triest, v současnosti italský Trieste)

• Jurissich, Andreas von: 22, 7, 17

 

Padova (něm. Padua, v současnosti italská Padua)

• Vignette, Johan Edler von: 16, 26

 

Štýrský Hradec (něm. Grätz)

• Rehbach, Joseph Freiherr: 27, 47

 

Egalizace granátnických divizionů dislokovaných v Brně roku 1818

Granátnický prapor	Číslo pluku	Název pluku dle majitele	Barva vyložení	Barva knoflíků
Majus	1	Kaiser	tmavě červená	žluté
	12	Alois Liechtenstein	tmavě hnědá	žluté
	29	vacat Lindenau / Nassau	světle modrá	bílé
Siegler	10	Mazzuchelli	papouškově zelená	bílé
	40	Württemberg	světle modrá	žluté
	9	Czartoryski (Czartorisky)	jablkově zelená	žluté

 

Z výše uvedeného přehledu a znalosti egalizačních barev jednotlivých pěších pluků je poměrně snadné stanovit, že Richterem na slavnosti vyobrazení granátníci patřili k pluku Alois Liechtenstein č. 12, kteří byli zařazeni do granátnického praporu pplk. Alexandera sv. pána Majuse. Toto konstatování platí, pokud se shodneme, že granátníci na obraze mají hnědou barvu vyložení - pěší pluk č. 12 charakterizovala tmavohnědá (něm. dunkelbraun). Pokud by se barva Richterem namalovaného vyložení někomu jevila jako tmavě červená (něm. dunkelroth, též pompadourroth - jednalo se nejtmavší z osmi odstínů červené), pak by měl tyto vojáky považovat za granátníky pěšího pluku Kaiser č. 1.

V roce 1818 bylo mužstvo pěšího pluku č. 12 doplňováno v olomouckém a v bocheňském (haličském) obvodu s hlavním oddělením (Haupt-Werbbezirks-Station) v Olomouci. Mužstvo pluku č. 1 v přerovském a hradišťském obvodu s hlavním oddělením v Hranicích na Moravě. Z brněnského doplňovacího obvodu odcházeli rekruti k pěšímu pluku č. 29, jehož granátnický divizion byl v rámci praporu pplk. Majuse také dislokován v Brně. Pěší pluk č. 29, se odlišoval světle modrou egalizací (něm. lichtblau, též bleichblau či bleaumourant) a bílými knoflíky. Právě s tímto plukem mělo brněnské obyvatelstvo ponejvíce spjato své odvedence během napoleonského období. Proč tedy granátníci na Richterově obrazu nemají modré vyložení, zůstává poněkud záhadou.

Dle umístění svých doplňovacích obvodů obdržely všechny řadové pěší pluky zemské přídomky. Byť se jednalo o označení neoficiální, bylo používáno s oblibou a setkáme se s ním např. i ve vojenských schematismech. V případě granátnického praporu Majus byly všechny pluky doplňovány na Moravě, a proto nesly přídomek „moravský“. Přeneseně bychom tedy mohli hovořit i o Majusově granátnickém praporu jako o „moravském“. Druhý v Brně garnizonovaný granátnický prapor - majora Sieglera byl tvořen diviziony tří pluků „haličských“ (10, 40 a 9).

Zemský přídomek „moravský“ neslo v roce 1818 celkem pět pluků: 1, 8, 12, 29, 57 (ten byl doplňován v opavském a těšínském kraji, dle kterých by měl být plukem „slezským“). Pozorný čtenář schematismů ale nemůže přehlédnout, že vojenský almanach pro předchozí rok (1817) uvádí „moravských“ pěších pluků jedenáct: 1, 7, 8, 10, 12, 15, 22, 29, 40, 56, 57 a k tomu ještě jeden slezský: 20. Hledání odpovědi na otázku, kam během jednoho roku zmizela polovina všech „moravských“ pěších pluků, nám pomůže objasnit, proč byl v Brně dislokován granátnický prapor sestavený z „haličských“ divizionů.

Rakouské císařství vyšlo z napoleonských jako vítěz s územními zisky. To mělo poměrně zásadní vliv na novou organizaci systému doplňování mužstva, která byla provedena v roce 1817. Nárůst rozlohy a počtu obyvatelstva neznamenal navýšení počtu c. k. pěších pluků, nýbrž jiné rozložení odvodní povinnosti, znamenající odlehčení stávajícím zemím. U pěších pluků doplňovaných na Moravě patřil od roku 1781 ke každému moravskému obvodu jeden podpůrný doplňovací obvod v Haliči (Aushilfs-Bezirk), který dodával přibližně jednu třetinu odvedenců. Od roku 1807 měl být poměr rekrutů z moravských a haličských obvodů přibližně 1:1 – přesto všechny takto doplňované pluky byly stále označovány jako „moravské“, což by snad Haličané mohli Moravanům i vyčítat jako historickou křivdu.

V roce 1817 došlo ke zrušení této moravsko-haličské doplňovací podvojnosti. Jednotlivé pluky měly nově vymezeny své obvody buď pouze v Moravě, nebo Haliči (zůstala výjimečně zachována u pěšího pluku Alois Liechtenstein č. 12). Tím se z „moravských“ pěších pluků č. 10, 15, 40 56 a slezského č. 20 rázem v roce 1817 staly pluky „haličské“. (Počet „haličských“ peších pluků stoupl v roce 1818 na 11; nový poměr moravských a haličských pluků tak odpovídal počtu obyvatel obou zemí, kterých v roce 1818 měla Morava 1 708 000 a Halič 3 645 000.) Jednalo se o změnu formální, která neměla žádný zásadní vliv na stávající stav mužstva a týkala se především budoucích rekrutů. Nelze tedy vyloučit, že v granátnických divizionech Sieglerova „haličského“ praporu mohlo být roku 1818 teoreticky více Moravanů, než v „moravských“ divizionech pplk. Majuse.

Závěrem ještě nahlédněme do tištěných dějin pěších pluků, jejichž granátníci tvořili roku 1818 brněnskou posádku. Přestože v těchto monografiích lze často nalézt velmi zajímavé historické detaily, odhalení památníku na Franzensbergu nezaznamenala žádná z nich. Pouze v dějinách pěšího pluku č. 8 je uvedena nepatrná zmínka o účasti plukovní hudby na slavnosti. V dějinách pěšího pluku č. 12, jejichž autorem byl arcivévoda Jan Salvátor z toskánské sekundogeniturní větvě Habsburků, se obecně uvádí: „Mírová léta 1816 až 1820 patřila k tomu nejhoršímu, co pluk dosud prožil. Následkem redukce početních stavů z roku 1815 bylo zastaveno povyšování, takže každému zůstala jeho stávající hodnost 14 až 17 let, dokonce i déle. Délesloužící setníci, povýšení do své hodnosti v roce 1809, se stali majory nejdříve až po 24 až 26 letech... Tato léta, zvláště 1816 a 1817 byla ale nepříznivá také kvůli znehodnocení peněz a nadměrné drahotě. Důstojník byl se svým poměrně nepatrným platem vystaven tíživému nedostatku a občasná podpora od státu nemohla jeho smutnou situaci napravit.“ Na Richterově obraze se všichni vojáci tváří slavnostně a spokojeně. V den císařových jmenin 4. října roku 1818 k tomu snad v Brně měli i skutečný důvod.

 

Výše uvedený text byl zveřejněn ve sborníku Památník míru v Brně 1818–2018 na s. 45-50, kde jej doplňuje také osm poznámek pod čarou - podrobněji viz Památník míru v Brně 1818–2018: nový sborník Brněnského městského střeleckého sboru

Textová část celého sborníku je dostupná v digitalizované podobě na webových stránkách Brněnského městského střeleckého sboru - Událo se / Sborník BSMS (fotogalerie): brnenskymestskystreleckysbor.cz

 

 

Dodatky k příspěvku

   18.09.2026 Karel Sáček

Stejnokroj moravských stavů z roku 1807

Richterův obraz „Fest der Obeliskweihe am Franzensberg“ lze považovat za zajímavý ikonografický pramen pro různá historická témata. Mezi ně patří také podoba stejnokrojů představitelů moravských stavů - v tomto případě mužů v červených fracích v čele se moravským zemským hejtmanem a moravskoslezským gubernátorem Antonínem Bedřichem hrabětem Mittrovským, kteří jsou vyobrazeni v centrální části obrazu.

Představitelé moravských stavů
 - výřez z digitalizovaného díla sbirky.moravska-galerie.cz/items/CZE:MG.A_376

 

Z písemných pramenů k těmto stejnokrojům přináší bližší informace kompendium DVOŘÁK, Rudolf: Jednání sněmů moravských v letech 1792-1835, Brno 1904, online dostupné na digitalniknihovna.cz/mzk), konkrétně:

 - protokol o mimořádném sezeni sněmovním dne 14. ledna 1808

   s. 47, odst. 32) Vysoké presidiální oznámení, že J. V. stavům projevuje nejmilostivější spokojenost za jejich věrnost a pevnou příchylnost, opětně osvědčenou za poslední nepřátelské invase, a jako zvláštní důkaz nejvyšší milosti dovolil, aby členově náležející к stavovskému shromáždění směli nositi vlastní uniformu, zřízenou dle barev zemského znaku.

 - protokol dietálního sezení 22. října 1817

   s. 121, odst. 5) Stavům oznámeno, že prý velká část jich projevila přání, aby na místě dosavadní šarlachově červené uniformy byla zavedena nová, záležející z tmavomodrého fraku s šarlachově červeným soukenným límcem a s výložky beze všeho vyšívání. Naproti tomu stavové popírají, že by kdy takové přání byli vyslovili a žádají, aby byli ponecháni při dosavadní uniformě.

   s. 124, odst. 16) Stavům se dovoluje nositi epaulety na stavovské uniformě.

 

V širších souvislostech je tomuto tématu věnována také studie SEDLÁČEK, Pavel: Rakouské úřednické stejnokroje v 19. století. In: Opomíjení a neoblíbení v české kultuře 19. století. Úředník a podnikatel, Praha, 2007, s. 108-114, ve které se uvádí:

   Uniformu povolil císař František I. v roce 1807 sněmovníkům v dolních Rakousích a reskriptem z 23. prosince 1807 na Moravě. Mohli je nosit pouze na sněmu zasedající šlechtici, takže šlo vlastně o „poslanecké stejnokroje“. Císař touto formou odměňoval za věrnost a rychle následovala povolení pro další tzv. německé dědičné země. Českým stavům byl stejnokroj předepsán reskriptem z 9. června 1808. (Stavovský stejnokroj nebylo možné nosit za hranicemi monarchie, jak vyplývá ze žádosti, kterou 11. července 1817 pro svoji osobu podal Filip Antonín z Bubna a jež byla 28. června téhož roku zamítnuta.)

   Stejnokroj měl dvě varianty: slavnostní a polní. Slavnostní pro české stavy zahrnoval jednořadý červený frak opatřený bílým sametem se stříbrně vyšitým dubovým listím na stojatém límci a manžetách. U polního stejnokroje byla výšivka jednodušší, na slavnostním se nacházela nejen na sametových výložkách, ale také na hrudi a šosech fraku. Obě verze doplňovaly stříbrné knoflíky, nesoucí štít s českým lvem, který byl v barevném provedení i na stříbrných epoletách. K fraku příslušela bílá vesta, bílé kolenice a punčochy (uk polní varianty dlouhé úzké kalhoty a vysoké boty) i kord se zemským znakem a stříbrným střapcem. Černý dvourohý klobouk se stříbrnou kličkou měl ve slavnostní variantě bílou plymáž. Stejnokroje stavů jednotlivých zemí se odlišovaly barvou výložek a vyšíváním, jež mohlo být – obdobně jako knoflíky stříbrné nebo zlaté a zobrazovalo různé druhy listí. Takže moravští stavové měli modré výložky, zlaté epolety, knoflíky a vyšívané palmové listy.

   U polních stejnokrojů se červená barva ukázala být nepraktická, takže císař kabinetním listem z 15. října 1816 ustanovil pro všechny německé dědičné země nový stavovský polní stejnokroj. Tvořil jej tmavomodrý jednořadý frak dosavadního střihu s červeným stojatým límcem a manžetami, postrádající jakékoliv vyšívání. Jednotlivé země se lišily příslušnými znaky na zlatých nebo stříbrných knoflících a epoletách, na dolních koncích šosů byl zemský znak vyšit barevně. Zůstal černý dvourohý klobouk bez plymáže, bílá vesta, kord a úzké bílé dlouhé kalhoty, jež nyní mohly být nahrazovány tmavomodrými. (Dvorský dekret z 23. června 1836 o zavedení dlouhých širokých kalhot, tzv. pantalonů, opatřovaných lampasy, se vztahoval i na stavovské stejnokroje. Ke slavnostním určil bílé s lampasem a pro případ smutku černé bez lampasu. K polnímu tmavomodré bez lampasu.)

   Zmíněný kabinetní list z 15. října 1816 povolil také zavedení stejnokrojů pro zemské úředníky. Měli mít tmavomodrý frak, výložky stejné barvy jako stavové dané země, ale s jednodušším vyšíváním a nikoliv sametové, kord bez střapce a knoflíky a výšivky vždy stříbrné, i kdyby tamní stavové nosili zlaté...

 

Komentář KS: Srovnání Sedláčkova textu s výše uvedeným protokolem z jednání roku 1817 naznačuje, že modrý - polní stejnokroj pravděpodobně nebyl pro představitele moravských stavů realizován.

 

Současně je vhodné doplnit ještě zmínku o heslu Moravská orlice na internetové encyklopedii CS.Wikipedia, kde se s odkazem na článek PÍCHA, František: Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013: Moravská genealogická a heraldická společnost. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67 ad. uvádí:

   Dopis česko-rakouského kancléře zemskému hejtmanovi z 31. července 1807 avizoval císařův úmysl a zemský hejtman byl žádán o návrh uniformy. Moravským stavům, ale nikoliv Moravě jako zemi, bylo za jejich věrnost v době Napoleonova vpádu, povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“. Tyto barvy však nebyly v reskriptu definovány.

   Dvorní dekret rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807, v němž je vzhled uniformy popsán, udává červený kabát, bílou vestu, modré výložky, zlaté vyšívání a zlaté nárameníky, na nichž je vyšita orlice s červeno-stříbrným šachováním. Závěsník šavle, tradičně v heraldických barvách, je rovněž bílý a červený. Ve 30. letech 19. století byl ale text i výklad tohoto dekretu moravskými úřady změněn tak, že orlice byla popsána jako červeno-zlatě šachovaná a taková orlice měla být podle nich i v zemském znaku.

V navazujícím textu je také podrobně popsán spor o podobu šachování moravské orlice: má být stříbrno-červené nebo zlato-červené. Druhá varianta vychází z tzv. polepšení znaku, které provedl císař svaté říše římské Fridrich III. Habsburský privilegiem z roku 1462. Platnost této listiny je dodnes předmětem mnoha diskusí, přičemž na tomto místě je vhodné poznamenat, že hrabě Mittrovský patřil k výrazným propagátorům právě zlato-červené kombinace, která se promítla do stejnokrojů moravských stavů …a mimochodem dodnes přetrvává v barvách moravské (neoficiální) vlajky.

 

 

Související příspěvky:

Lubomír Uhlíř: Granátníci v rakouské armádě za koaličních válek     (07.05.2007 -  studie, články a populární zpracování) V r. 1769 byly zřízeny kombinované granátnické prapory jako stabilní součásti i pro dobu míru. Kombinovaný granátnický prapor byl vytvořen ze 3 nebo 2 granátnických divisionů (tj. 6 nebo 4 setnin) různých pluků. Později se výjimečně vyskytovaly prapory složené z jiného počtu divisionů. Jednotlivé divisiony podléhaly jurisdikci svého kmenového pluku a byly od něj zásobovány výstrojí a proviantem. Velitele praporu jmenovala...

Jan Turinský: Velitelé c.k. kombinovaných granátnických praporů 1810-1818

Karel Sáček: Na počest císaře Františka II./I.: pomníky, pamětní desky a nápisy