K obrazu vojenských nemocnic a jejich činnosti na Moravě za napoleonských válek

20.08.2009 17:21

Eduard Wondrák

Naposledy upraveno: 02.11.2020

 

Zásluhou občanů Slavkova a okolí byly připomenuty „historky kolem slavkovského bojiště“¹⁾ včetně mnohého, co odhaluje nesmírné utrpení spojené s touto slavnou událostí. Stojí snad za to zaměřit i medicínsko-historický pohled na ty, kteří tu trpěli.

„Lékař je a musí být přítelem humanity“.
Svého druhu ojedinělý pomník symbolizující chirurgický stůl připomíná od roku 2005 památku lékařů, kteří zachraňovali životy a zmírňovali bolest vojáků po bitvě u Slavkova ve francouzské ústřední polní nemocnici ve Šlapanicích.
(Foto: K. Sáček, 2006)

 

Medicína v této epoše sice navazuje na obdivuhodné objevy systematiků doby osvícenské – hlavně na úseku anatomie, chemie, fyziologie a ostatních teoretických věd, ale ve své šíři, v praxi a klinické medicíně u lůžka nemocného, zůstává ještě dlouho v zajetí romantiky, hledá únik a vysvětlení v metafyzických silách a v přírodní filozofii. Vitalistické hledání dynamického principu tak zvané životní síly, Mesmerovo úsilí léčit živočišným magnetismem a jeho neviditelným fluidem, proklamace homeopatie a její první rozšíření – to jsou přibližně hlavní charakteristické rysy stanovisek, z nichž vychází interní terapie této doby, kdy většina praktiků pracně buduje své metody na pouhé empirii. Chirurgie této epochy stojí ve znamení rozpracování operační techniky a vedle Angličanů Johna Huntera (1728-1793), Percivala Potta (1714-1788) a Benjamina Bella (1749-1806) se na vrcholných výkonech chirurgie oné doby podílejí hlavně chirurgové francouzští, navazující na dědictví Pierre Josepha Desaulta (1744-1795) a François Choparta (1743-1795). Nutně a nesporně muselo být hlavní náplní práce tehdejšího chirurga ošetřování traumat a v blízkosti Napoleonových bojišť se tudíž rozvíjela na obou stranách fronty chirurgická činnost, typická i pro vyspělost terapie příslušné mateřské země. Zatím, co internista zde bojoval svůj zoufalý boj s epidemiemi infekčních chorob – tyfu, skvrnivky, dysenterie atd. – chirurg zachraňuje určité (ne právě velké) procento raněných mladých mužů většinou za cenu těžkého zmrzačení.

Při tom je nutno vidět trvající hluboký despekt společnosti a vojenského velení k životu a zdraví nižších tříd, k nimž patřili se vší tragikou prostí vojíni, a to při osudné sobecké bezcitnosti nadřízených, která byla v rozporu s hlaholivým patriotismem v projevech před bitvami či daleko od dohledu od raněných a umírajících, v rozporu s odvěkým lživým pozlátkem militarismu tam, kde se nic nedělo, ale se zločinnou lhostejností, která nechala tušit, že raněný pro nadřízené „přestal být člověkem, jakmile nemohl být vojákem.“²⁾

Snad v důsledku myšlenek, z nichž se zrodila velká francouzská revoluce, byla situace v Napoleonově armádě – aspoň v období lesku a takzvané slávy – o něco příznivější, než v armádách ostatních. Ale v jádře, a zvláště pak v pozdějším období se i zde, jako ve všech armádách té doby, odráželo stejně ostudné zacházení s lidmi jako v žoldnéřských vojscích předchozích staletí.

Napoleon Bonaparte úzkostlivě dbal o své zdraví. Při poranění pravé nohy u Řezna 23. dubna 1809 se nechal pečlivě obvázat, aby byl vyobrazen, jak hned zase nasedá na koně. Tak ho vidíme na obraze Pierra Gautherota ve Versailles. Před tím (1793) už byl bodnut při obléhání Toulonu a vyléčil se. Ale zanedlouho (7. března 1799) neváhal po obléhání Jaffy dát popravit 5 000 zajatců.³⁾

Roku 1812 zaznamenal Metternich ve svém rozhovoru s Napoleonem v Drážďanech následující Napoleonův výrok: „Vyrostl jsem v poli a muž jako já se jen málo stará o životy milionu lidí.“ K tomu Metternich dodává: „Neodvažuji se uvést zde Napoleonem použitý, mnohem hrubší výraz.“⁴⁾ Nicméně však i rakouská – stejně jako pruská a anglická armáda – udržovala svou kázeň stále ještě krutými tresty. (Francouzi je zrušili r. 1805.) Přivazování, bití, bičování a takzvané běhání uličkou byly běžným disciplinárním postupem i při banálních proviněních.⁵⁾

Vítězové, pokud zůstali na živu, alespoň měli naději, že jim zůstane možnost prosadit někde své požadavky z pozice síly. Poranění zajatci se téměř těšili na vysvobozující smrt, ranění prosili o chléb a polévku. Několik dní po bitvě u Slavkova se v Brně vyprávělo o čtyřech těžce raněných Rusech, kteří se bez nohou doplazili ze Sokolnic do Tuřan a byli by se rádi dostali až do Brna. Člen francouzského generálního štábu Brausseau našel ještě 21. prosince pod širým nebem jedenáct raněných Rusů, které poslal do špitálu do Brna.⁶⁾

 

Úroveň lékařských znalostí

V souvislosti s touto bitvou nás proto zajímalo, jaká byla činnost vojenských lékařů a vojenských nemocnic v týlu bojujících armád, jak byly rozmístěny, jaká byla jejich kapacita a jaký byl obraz léčebné péče o nemocné a raněné. Překvapilo nás však, jak málo dokladů a materiálů se zachovalo přímo v místech bojů a lokalitách nemocnic. Musea sice pietně uchovávají některé chirurgické nástroje spolu s památkami všeobecně historického rázu, doklady o činnosti však většinou zmizely skoro úplně s odchodem té které armády.

O odborné úrovni práce tehdejších lékařů v poli nás do jisté míry informují zachované zprávy v medicínském písemnictví i některé dostupné archiválie. Víme, že v rakouské armádě platily ještě určité předpisy tzv. Reglement für die k. k. Feldchirurgen z roku 1788-89 a Instruktion für die Profesoren der k. k. chirurgischen Militär-Akademie z r. 1784⁷⁾, shrnující však především směrnice organizačního charakteru. Při ošetřování střelných poranění byl chirurg rakouské armády povinen řídit se zásadami určenými na svou dobu slavným zakladatelem vídeňského Josefina G. A. Brambillou (1728-1800), který na základě zkušeností ze sedmileté války popisuje různé typy střelných ran a považuje za nezbytné každou střelnou ránu rozšířit dvěma incizemi, aby byl umožněn odtok sekretu a bylo zabráněno horečnaté komplikaci. Zásadou je mu vždy udělat z nekrvácející rány krvácející.⁸⁾ Varuje před aplikací různých vodiček, kořalky nebo olovnatých přípravků do rány, ale doporučuje „digestivní mast“. Hrozí potrestáním každému chirurgovi, který by se jeho směrnicemi neřídil.

Víme také, že v ruské armádě nebyla na počátku napoleonských válek úroveň léčení nikterak příznivá.⁹⁾ Uvažme, že teprve roku 1805 vyšla učebnice anatomie P. A. Zagorského a teprve roku 1807 vydal J. F. Buš učebnici chirurgie v ruském jazyce. Mezi válečnými chirurgy do té doby převládal konservatismus E. O. Muchina, který dával do rány smolnou náplast a třenou kalafunu a raněným ordinoval každý pátý den silný uspávací prášek z opia a sanitru. Víme však, že neprováděl kruhové, ale už lalokové amputace. Dále byly v ruské armádě rozšířeny zásady profesora chirurgie Ja. O. Sapoloviče, který dával do rány troud, naplnil ránu měkkou cupaninou a zavázal ji všemi možnými dostupnými tkaninami. Když došlo k hnisání, doporučoval ránu omývat, pak přikládat změkčující masti, až tekl hustý, bílý hnis. Až roku 1805 byla v Rusku oddělena vojenská medicína od civilní a až po bitvě u Slavkova v lednu 1806, po zjištění špatného stavu péče o raněné, byl ustanoven vojensko-chirurgickým inspektorem osobní carův chirurg J. Wille. Účastník válek S. J. Nagumovič pak vydal rukověť pro léčení střelných ran, s požadavkem odstranění cizích těles a komplexní léčby k urychlení hojení. U spálenin doporučoval pouštění žilou a chlazení srdce. U střelných ran nedával dávící prostředky, ale projímadla a chininovou kůru. Po francouzském vzoru pak roku 1809, v raportu generálu Bagratinovi, navrhoval G. J. Javorskij rozmisťování nemocnic v bezprostřední blízkosti bojiště. Generálu Bagrationovi, který zemřel roku 1812 po zranění, jež utrpěl v bitvě u Borodina, vděčila ruská armáda za zavedení na svou dobu zcela nových hygienických opatření (koupání vojáků, praní prádla, kontroly lazaretů atd.) i za zlepšení stravy.¹⁰⁾ Ruští vojenští lékaři, účastníci napoleonských válek (např. lékař Kutuzovův V. P. Malachov, lékař generála Tučkova S. F. Chanov aj.¹¹⁾), a hlavně epidemiologové a hygienici (např. I. Enegolm a F. D. Kalajdovič – autoři učebnice hygieny) se zasloužili o prevenci nakažlivých chorob mezi vojáky. Je pozoruhodné, že například D. S. Samojlovič již zastává názor o exogenní teorii infekčních chorob, zatím co většina Francouzů setrvávala při endogenní teorii „hnisání krve“.

Přece je však nesporné, že nejvyspělejší vojenské zdravotnictví měla v této době armáda francouzská. Na linii interní léčby měl ovšem nesporně vliv vládní lékař Paul Joseph Barthez (1734-1806), zastánce vitalismu i Napoleonův osobní lékař Jean Nicolas de Corvisart (1755-1821), propagátor perkuse a překladatel Auenbruggerova díla Inventum novum do francouzštiny. Nepopiratelnou zásluhu na vybudování fungující služby raněným měl chirurg Jean Dominique Larrey (1766-1842). Jak asi tato služba fungovala, ilustruje několik čísel z pozdější doby. Po bitvě u Borodina 7. září 1812 měla francouzská armáda ztráty 28 000 mužů a ruská 40 000. Z toho asi čtvrtina bezprostředně zemřela, ale zhruba 20 000 – z obou armád – bylo už během bitvy zachyceno a ošetřeno francouzskou zdravotní službou.¹²⁾

Larrey došel ke svým zásadám už v mládí, v 26 letech, když se účastnil bitvy u Valmy (1792), oné bitvy, o níž jeden z jejích pozorovatelů – Johann Wolfgang Goethe – napsal: „Z tohoto místa a od tohoto dne začíná nová éra v dějinách světa.“ Měl tím na myslí zřejmě skutečnost, že nevycvičená armáda francouzských dobrovolníků, vedených revolučními idejemi, porazila disciplinované, vydrilované Prušáky. Nebylo-li pravdou, že nastala nová éra v historii, nesporně šlo o nové převratné změny ve vojenském zdravotnictví.¹³⁾ Larrey stanovil požadavek co nejvčasnějšího ošetření a zřídil pro uskutečnění tohoto požadavku takzvané létající ambulance, pohyblivé lazarety s 340 muži personálu rozdělených do tří částí, z nichž každá měla 15 chirurgů, 2 lékárníky a 12 lehkých vozíků, jež mohly pojmout vždy 2 až 4 raněné. Například v Egyptě byly vozíky nahrazeny velbloudy s širokými korbami. Vývojově odpovídala létající ambulanci (ambulance volante) až rakouská záchytná stanice (Aufnahmespital) a ruský „rozvojnyj gopsital“. Rakouský „Aufnahmespital“ byl však nepohyblivý, neměl vůbec vlastní transportní prostředky a ruský „rozvojnyj gopsital“ dokonce jen vykazoval kádry, které až těsně před bitvou byly staženy od jednotlivých pluků. Francouzská létající ambulance naproti tomu už vezla na svých vozech obvazový materiál, tzv. šarpie, nástroje, náplasti a léky.¹⁴⁾ Většina chirurgů francouzské armády pracovala v těchto létajících ambulancích. Lehce ranění byly obvázáni, těžce ranění hned operováni a pak odtransportováni – většinou bez převazu – do vzdálenějších, někdy až do domovských lazaretů. Je překvapivé, že po amputacích v oblasti stehna provedených těsně za frontou měl Larrey 75-80% vyléčených a po bitvě u Lützenu přežilo 15 z 18 exartikulací v ramenním kloubu. Tyto výsledky v době předantiseptické a bez anestesie byly v té době nevídané.

Podle francouzských směrnic byly rány vymývány lehce slanou vodou, k níž byl přidán kafr a pálenka. Byly používány i suché obvazy, ale hlavně náplasti s mastmi. Larreyova operační technika byla tak brilantní a tak rychlá, že si ji dnes ani už nedovedeme představit. Je známo, že Larrey provedl po bitvě u Borodina během 24 hodin více než 200 amputací. Sám popisuje techniku amputace, jak se ji naučil na mrtvole. Končetinu držel pomocník a Larrey potřeboval pro lalokovou amputaci a ligaturu cév vždy nejvýše 2-4 minuty, což v době, který neznala celkovou anestesii bylo nutné. Je známo, že James Syme (tchán Lysterův) tentýž výkon údajně zvládl i za minutu.¹⁵⁾ Podstatné však bylo, že Larrey prosadil už v poli nutnost včasné amputace, do 24 hodin po zranění. Vycházel z poznatku účelnosti včasného „débridement“ rány, zavedl imobilizační dlahu k fixaci dolní končetiny i protetické zajištění dřevěnou nohou s řemeny.¹⁶⁾ Při ošetření otevřených zlomenin zavedl na ránu aplikaci určitého, lze říci antiseptického prostředku – styraxu, aromatické pryskyřice.¹⁷⁾

Larrey vypracoval metodu exartikulace jak v ramenním, tak v kyčelním kloubu, s vytvořením laloků a ligaturou velkých cév. Zpočátku mu takto operovaní umírali během transportu, např. z Egypta a Ruska na břišní tyf. Teprve roku 1815 mohl demonstrovat v Paříži dva přežívající zraněné, takto operované na bojišti.

Víme, že Larrey použil i anestezujícího účinku chladu, ovšem i takzvané laudanum a alkohol. Morfium v jeho době ještě nebylo používáno. Bylo vyrobeno poprvé Serttirmerem roku 1805. S výjimkou tetanu (strnutí šíje) nepoužíval Larrey ani opia. Jeho léčení rozvinutého tetanu, jak je popisuje u 13 postižených, je dnes neuvěřitelnou záhadou. Podle popisu příznaků (trismus, opisthotonus atd.) je nesporné, že o tetanus skutečně šlo.¹⁸⁾ Význam podání opia, kafru, zavedení nosní sondy atd. je pochopitelný, účinek kauterizace rány a amputace v pozdním stadiu však dnes nelze zdůvodnit. A lze jen s obdivem hledět na Larreyovy výsledky.

Larreyovy léčebné a operační metody, názory a nápady, jako např. první použití výživy sondou při poranění kořene jazyka u Murata, pozdějšího neapolského krále, poraněného u Abúkiru, jsou předmětem biografických studií o osobě tohoto chirurga, kterého nazval Napoleon „nejpoctivějším mužem, kterého kdy poznal“. Zvlášť však je nutno vyzdvihnout Larreyovu organizaci operačních kurzů, jak je uskutečňoval i během tažení do Ruska, např. už v květnu 1812 v Poznani, a organizaci transportu raněných, kterou dovedl prosadit se vší důrazností i proti odporu některých velitelů, kteří mu museli, někdy ovšem až po Napoleonově intervenci, přenechat mužstvo jako pomocníky pro létající ambulance.

Památka Larreyova nesporně zastiňuje řadu lékařů a chirurgů této doby, kteří vedle něho neprávem mizí v anonymitě rutinních pracovníků. Je proto vhodné zde uvést i některé priority tehdejších, dnes skoro až zcela zapomenutých lékařů, jako např. zavedení obvazového balíčku pro každého vojáka (nosil jej v čáce - klobouku) naším krajanem, dačickým rodákem, lékařem Václavem Krimerem (1795-1834).¹⁹⁾ Máme záznam o úspěšné a léta fungující kolostomii²⁰⁾ apod.

Je zde třeba také připomenout, že J. D. Larrey, po němž se dnes v anatomii jmenuje levostranná sternokostální štěrbina před bránicí, kudy punktoval osrdečník a údajně cítil prstem hrot srdce, nebyl, jak se někdy tvrdí, osobním chirurgem Napoleonovým (tím byl Alexander Yvan), ani osobním chirurgem císařovy rodiny (těmi byli Antoine Dubois a Alexis Boyer). Byl hlavním chirurgem císařské gardy, a nikoliv celé armády²¹⁾ - tím byl neméně významný chirurg, často Larreyovou ješitností a snad i domýšlivostí zastíněný Pierre François Percy.

I tento muž nám ve svých denících zanechal svědectví, které sice nemluví tolik o prioritách jako paměti Larreyovy, za to však je krutým vyobrazením smutné reality válečné chirurgie oné doby. Percy nepochybně rovněž pomohl při zavedení létajících ambulancí, zasloužil se o léčení tetanu a patří k prvým, kdož prosazovali (v r. 1800) nedotknutelnost nemocnic - dávno před konvencí Červeného kříže.

Percy ve svých záznamech přesně a podrobně popisuje řadu poranění, rozvahy a léčebné postupy, některé aplikované léky a operace. Otřesné jsou však i jeho popisy poměrů ve vojenském zdravotnictví podléhajícím úředníkům (válečným komisařům), kteří nejen že byli zcela lhostejní k raněným a jejich osudu, ale navíc kradli, obchodovali s obilím, hlavně ovsem, brali chinin a prodávali jej pod rukou atd. Ranění pak přicházeli do špitálů umístěných v klášterech, kostelích či sýpkách, které byly nedostatečně vybaveny, kde nebylo nic připraveno, kde je nic nechránilo před zimou, mlhou, někdy ani před deštěm, kde nebylo dost postelí, někdy ani slámy a matrací a pokud ano, tak byly prosáklé hnisem a výkaly. Večer nebylo světlo, protože chyběly svíčky. Nebylo dost přikrývek, ani prádla. Špitály byly plné zápachu z nepohřbených mrtvých a umírajících, které obtěžovaly stovky much, a ze zaschlé krve po amputacích. Na hnojišti špitálů vedle výkalů ležely amputované končetiny, někde jen kusy masa a kosti. Hlad, žízeň a nedostatek obuvi doprovázel raněné i na transportech, trpících stále nedostatkem koní i nedostatkem ošetřovatelů. Ranění na lodích - na řekách a na Baltickém moři - byli často přepravováni bez doprovodu a beze stravy. Percy uvádí, že chybělo více než 50 souprav chirurgických nástrojů, a přes všechna podávaná hlášení se většinou nic nestalo. Pro horečnatá a průjmová onemocnění nebyly k dispozici podložní mísy, nachlazení znemožňovali svým kašlem spánek ostatním. Chirurgové sami z rekvírovaného plátna stříhali obinadla, starali se o vaření polévky pro nemocné, připravovali dostupné léky, zametali, stlali, plnili slamníky, pokud nějaké byly, a umírali spolu se svými nemocnými.²²⁾

 

Rok 1805

Percy i Larrey se zúčastnili bitvy u Slavkova 2. prosince 1805. Percy byl na jižní straně bojiště. Velké obvaziště bylo ve šlapanickém zámku, další na kraji Ponětovic, kde pracoval Saint Hilaire. Larrey se zmiňuje, že operoval ve Spáleném mlýně u Žarošic („au moulin de paleny“), kam mu přivážely létající ambulance desítky raněných.²³⁾

Bitva u Slavkova byla jedním z vrcholů, moci Napoleonovy vlády a jedním z vrcholů jeho válečných úspěchů, které uvedly v následujících letech celou střední Evropu do mocenské sféry Francie. Stálo tu tehdy proti sobě na rakousko-ruské straně 80 až 90 tisíc mužů a na francouzské straně 65 až 70 tisíc mužů. Během jednodenní bitvy ztratili Rusové přes 12 tisíc mužů, na mrtvých a raněných, 15 tisíc jich bylo zajato, Rakušané asi 6 tisíc a Francouzi měli 6 až 8 tisíc mrtvých a raněných. Dohromady zde tehdy zůstalo 24 až 26 tisíc mrtvých a raněných – bitva u Slavkova se tak řadí mezi nejkrvavější v napoleonských válkách.

Zatímco Napoleon obsadil Brno a okolí, tvořila zázemí rakouské a ruské armády severní část Moravy, od olšanské pahorkatiny k Olomouci a odtud na sever. Zde byly také rozmístěny příslušné vojenské nemocnice: Máme archivní doklady o tom, že v prosinci 1805 byly zřízeny a v první polovině roku 1806 udržovány vojenské nemocnice:

č. 14 (později č. 20) ve Valašském Meziříčí, pak v Bystřici (v budově továrny na postroje, která pojala 250 nemocných), s filiálkami v Dřevohosticích (v zámku, který měl pojmout až 300 nemocných) a v Uherském Hradišti (76 nemocných);

č. 15 (později č. 13) v Rokytnici (v jezuitském zámku mělo být umístěno 400 mužů, stav byl 291 mužů), s filiálkami v Přestavlkách (v zámku bylo místo pro 300 mužů, dne 10.03.1806 stav 154) a ve Veselíčku (v zámku, který měl pojmout 200 nemocných s personálem, bylo dne 10.03.1806 135 mužů);

č. 16 v Odrách (pro 300 nemocných), s filiálkami ve Fulneku (ve 3 budovách „stísněno“²⁴⁾ místo plánovaných 250 celkem 266 nemocných), v Bílovci, Kuníně [v originálním textu z roku 1965 i z roku 1996 je uveden přepis „Kunvald” – pozn. K. Sáček] a Potštátě (měl pojmout 180 nemocných, stav však dosáhl jen 135) a Nových Zámcích nebo Dvorcích (záznam v originále nečitelný);

č. 17 v Opavě s filiálkami v Dobroslavicích (pro 250 nemocných, stav 106), Hrabyni (v zámku stav 204 nemocných²⁵⁾) a Životicích [pravděpodobně Dolních Životicích; v textu z roku 1996 uvádí autor chybný přepis v „Živohosticích“ – pozn. K. Sáček];

č. 19 v Dlouhé Loučce s filiálkou v Uničově, dále v Olomouci na klášteře Hradisko²⁶⁾, později pak v Zábrdovicích [v textu z roku 1965 se nechal autor zmást německým názvem „Obrowitz“ a hovoří o Zábrdovicích jako „Obrovicích“ – pozn. K. Sáček] v Příboře (v klášteře, který měl pojmout 350 mužů²⁷⁾ s průjmovými chorobami a tyfem - Nervenfieber), a v Kartouzích(?)²⁸⁾

V březnu 1806, na příkaz generálního komanda moravského, které sídlilo v Brně, provedl štábní polní lékař Dr. Fischer kontrolu všech polních nemocnic, jejichž ředitelství bylo v Novém Jičíně, aby byly odstraněny nedostatky a navrženy úpravy či přestěhování.²⁹⁾ Shledal však většinou vše v pořádku, stav nemocných nižší, než byla plánovaná obložnost (s výjimkou Fulneku), mortalitu v této době - čtvrt roku po bitvě u Slavkova - už nižší, i když uvádí, že například v Rokytnici ještě do poloviny února 1806 byla značně vysoká, hlavně u nemocných s dysenterií.³⁰⁾ Ve Veselíčku tato kontrola zjistila stav 135 mužů v prostorách určených pro 200 nemocných. Nemocnice trpěla nedostatkem vody - neměla studni - a musela vodu dovážet z místa čtvrt hodiny vzdáleného. Záchody byly nevhodné (většina nemocných měla průjmová onemocnění), postele byly údajně čisté, ale byl nedostatek polštářů. Mortalita dále klesala. Dr. Fischer navrhoval, aby zde napříště byli umísťováni jen rekonvalescenti a aby byla zabrána piaristická kolej v Lipníku, kde by bylo možno umístit 250 nemocných. Jeho návrh se však neuskutečnil.

Z února 1806 se zachovala obsáhlá zpráva vyšetřovací komise, která provedla inspekci všech objektů v Olomouci, protože zde proběhla velká epidemie tyfu.³¹⁾ Byla to jedna z četných olomouckých tyfových epidemií.

Ale ani ze strany francouzské nemáme - pokud se zachovaly – radostnější zprávy. Tak již koncem roku 1805 si stěžoval velitel nemocnice v Brně³²⁾, že vojáci nemají dost prádla, a prosil, aby bylo vypomoženo a dána aspoň jedna košile a jedny spodky pro každého muže.

Jak nám ukazuje zachované hlášení stavu z 14. února 1806 [v textu z roku 1965 je datována 10. února 1806 – pozn. K. Sáček]³³⁾, bylo v nemocnici, umístěné na brněnském biskupství, toho dne 193 Francouzů a 25 Rusů (žádný Rakušan). Hlášení byla svými rubrikami nápadně podobná dnešním způsobům denních raportů nemocnic. Z těchto čísel ovšem nevyčteme otřesná fakta skutečné situace. Kontrola provedená 29. března 1806 dokumentuje nemocnici uprostřed města, kde pracoval jeden chirurg. U nemocných, uváděných číselně přesně, nebyla vedena jména, tím méně byl veden záznam o jejich léčení. Je zaznamenáno, že v místnostech se nevětralo, protože nebylo dříví na topení. Všude bylo plno hmyzu a špíny, zdi byly pošpiněny výkaly, nemocní leželi na shnilé slámě nebo na seně, často ve stolici. Mezi nemocnými leželi i umírající a dlouho i mrtví. Pohřbívání bylo nedůstojné, prováděli je vězňové ze Špilberku, a duchovní se nevolal častěji než jednou za měsíc.

Obraz brněnské nemocnice se tedy podobá popisu v Percyho záznamech. Že i jinde skutečnost nebyla lepší, víme např. z pamětí Friedricha Christianea Laukharda, který hledal v lazaretu v Longwy (blízko Lucemburku) svého nemocného přítele a zapsal: „Jak jsem se zděsil, když jsem hned u vchodu viděl vše znečištěné exkrementy a nemohl jsem nalézt místo, kam bych mohl vkročit, aniž bych se pošpinil. Běžný záchod nestačil pro tolik nemocných s úplavicí a chybělo jim i sil, aby se k němu dostali. Nočníky jsem skoro vůbec neviděl. Nešťastníci se tedy dovlekli jen před pokoj a udělali vše tam, kam a jak mohli. Je to hrozné, ale musím říci, že jsem viděl i mrtvé ležet v této špíně.“ ³⁴⁾ Laukhard popisuje i další lazarety, plné vší, líčí hlad nemocných a opilství felčarů. Líčí však i mnohem příznivější situaci v civilních nemocnicích ve Francii, kde byli ošetřováni ranění a nemocní vojáci, aniž tam zasahovala vojenská správa. I z jiných archivních dokumentů na území obsazeném Francouzi v západní Evropě³⁵⁾ je zcela zřejmé, že civilní péče, ač značně zatěžovala příslušná města a obce, byla na vyšší úrovni než vojenské lazarety a poskytovala kvalitnější a hlavně lidštější péči.

 

Rok 1809

O něco málo lepší se nám zdá být stav roku 1809, kdy se znovu boje přiblížily naší zemi a po bitvě u Wagramu (5.-6. července 1809) a u Znojma se dostaly části napoleonské armády zase na území Moravy. Dne 13. července 1809 vtáhlo francouzské vojsko opět do Brna. Rakouské generální komando sídlící ve Šternberku už vydalo 5. června rámcové nařízení zřídit 6 velkých nemocnic (2 pro 1 000, 2 pro 800 a 2 pro 600 mužů), ale ve dnech 29. července až 3. srpna 1809 přibylo jen do Olomouce 1 710 nemocných a stav olomoucké polní nemocnice č. 49 (klášter Hradisko) činil 3 441 nemocných, což vedlo k obavám z epidemie „špitální horečky“. Plukovní lékař Dr. Sekauschek ve svém přípisu³⁶⁾ poukázal na smutný obraz přeplnění baráků - zřejmě byly vedle budovy kláštera Hradisko zřízeny ještě baráky. Dále prosil o získání dalších místností v okolních zámcích.

Nedostatek lékařů měl být kompenzován studenty chirurgie na medicínsko-chirurgickém učilišti v Olomouci, na něž byla adresována „energická výzva“,³⁷⁾ aby vstoupili do vojska jako felčaři. Později olomoucký profesor chirurgie Dominik Waidele převzal se svými 18 studenty velké oddělení polní nemocnice.³⁸⁾

Uvádělo se nyní, že zámek Veselíčko by mohl pojmout 400 nemocných, zámek Přestavlky 150, zámek Dlouhá Loučka 600, zámek v Žerotíně 160 až 200 nemocných, a že v případě potřeby se může umístit ve Velkých Losinách 600 až 700 nemocných, v Šumperku, který byl však toho času obsazen vojskem, by jinak mohlo být 300 až 400 nemocných, v Litovli (uprostřed města) 120 mužů. Jevíčko se jevilo jako nevhodné pro zřízení nemocnice. Znovu byla navržena nemocnice v Zábrdovicích³⁹⁾, v Holešově a Uherském Hradišti. Dle zprávy štábního lékaře Dr. Hoedela⁴⁰⁾ byla 4. října 1809 opět zřízena nemocnice v Opavě pro 1 000 nemocných. V Těšíně byla zřízena nemocnice č. 52 pro 800 mužů - stav zde však činil dne 1. října 927 mužů. Pro ně bylo plánováno 37 lékařů a 140 ošetřovatelů, skutečný stav pak byl 30 lékařů a 117 ošetřovatelů.

Z 16. prosince 1809 máme podrobný záznam číselného stavu v polních nemocnicích.⁴¹⁾ K tomuto dni bylo v polních nemocnicích na Moravě 6 394 nemocných a raněných a ve Slezsku 1 863.⁴²⁾ Na Moravě a ve Slezsku pečovalo tedy celkem 155 lékařů a 717 ošetřovatelů o 8 257 nemocných. To znamená, že jeden lékař měl na starosti 72 nemocných a jeden ošetřovatel se staral o 11 mužů.

 

	Nemocných	Lékařů	Ošetřovatelů
Brno	1 277	37	90
Olomouc s filiálkami*)	1 524	18	259
Uherské Hradiště s filiálkami	1 176	10	103
Holešov s filiálkami	1 223	9	32
Dlouhá Loučka s filiálkami**)	702	12	19
Litultovice	202	16	31
Jihlava	290	2	8
Opava	840	11	23
Těšín	1 023	40	152
Celkem	8 257	155	717

^*) Olomouc měla filiálky: Rokytnice, Veselíčko, Potštát, Odry
^**) Dlouhá Loučka měla filiálky: Žerotín, Mírov

Ze záznamu z 16. června 1809⁴³⁾ se dovídáme o nespokojenosti s platovými poměry u lékařů vojenských nemocnic. Konečně bylo rozhodnuto, že i lékaři olomoucké nemocnice v klášteře Hradisko dostanou „výjimečně“ týž příplatek 10 zl. jako lékaři v poli.

 

Rok 1813

Třetí etapa činnosti vojenských nemocnic za napoleonských válek u nás spadá do roku 1813, roku bitvy národů u Lipska (16.-18. října 1813), kdy část Napoleonovy armády pronikla do severních Čech. Rakouská armáda měla v této době už pro své polní nemocnice nový sanitní řád „Sanitätsordnung für die Feldspitäler“⁴⁴⁾ a rychle se zase zřizovaly polní nemocnice v dosavadních objektech, ev. se hledaly i další. Z této doby jsou zachovány i inventáře, nařízení a účty o nákupech, popisy lokalit, seznamy personálu, oběžníky o pomocných pracích a nádenících, o stravování a zásobování, o stycích s civilními lékaři atd. Z 2. prosince 1813 máme záznam o stavu nemocných.⁴⁵⁾ Toho dne bylo jen v moravských polních nemocnicích celkem 12 896 nemocných a raněných:

Velitelství	Počet nemocných a raněných
Olomouc	2 731
Zábrdovice	3 514
Jevíčko	1 028
Jihlava	2 808
Jaroměřice	1 362
Znojmo	1 453
Celkem	12 896

 

Jednotlivé nemocnice se podílely různě, jak dokládá příklad olomouckého velitelství:

Olomouc (klášter Hradisko)	900
Veselíčko	200
Rokytnice	380
Přestavlky	250
Přerov	120
Odry	261
Holešov	191
další malá nemocnice Konice(?)46)	94
a jinde	335
Celkem	2 731

 

Příklad - polní nemocnice ve Veselíčku⁴⁷⁾

V domnění, že se nenajdou záchytné body o léčebné činnosti těchto nemocnic, prohledal autor úmrtní matriky z let 1805-1814 některých obcí, v nichž byly polní nemocnice.⁴⁸⁾ V archivech některých panství pak byly autorem nalezeny fragmentární záznamy o styku hospodářské správy panství s vedením nemocnic, které odhalují skutečnosti, jež jsou v rozporu se služebním vojenským hlášením.

Takže místo matričních dokladů, které k polním nemocnicím prakticky neexistují, lze ukázat na některé podrobnosti z existence polního špitálu č. 15 ve Veselíčku, jak jsou zachovány v archiváliích tohoto panství a jsou jistě pravdivým obrazem situace. Dne 31. prosince 1805 došel přípis krajského hejtmana z Hranic [jednalo se hejtmana přerovského kraje; v textu z roku 1996 je přípis chybně datován do roku 1809 – pozn. K. Sáček], kterým byla zřízena ve veselíčském zámku polní nemocnice „k blahu lidstva“, se zdůvodněním, že umístění nemocných vojáků v jedné budově je lepší, než rozmístění po obci, jak se to dělo dříve. Prakticky současně už došel první transport nemocných Rusů a Rakušanů od Slavkova. Důstojníci byli umístěni v prvním poschodí, prostí vojáci v přízemí a ve vedlejších prostorách. Velitel nemocnice povolal ranhojiče z Lipníka a vydal provolání k sousedním obcím, aby se ženy a dívky přihlásily k obsluze nemocných.⁴⁹⁾ Rodinám, z nichž někdo opatroval nemocné vojáky, byly zastaveny roboty. Pak je dochována řada záznamů hospodářského rázu, ilustrujících provoz nemocnice. Panství muselo dodávat slámu pro slamníky, dříví k topení a poskytovat koně k přípřežím při transportu raněných. Tak pro transport 100 nemocných muselo být zapůjčeno 60 přípřeží a vozů. Není tedy divu, že obec Veselíčko opětovně prosí, aby povinnosti vůči nemocnici byly rozděleny stejnoměrně i na jiné obce a město Lipník, protože obec Veselíčko živila nejen špitál, ale nad to ještě jeden pluk vojska a rekonvalescenty.

Podle vojenských záznamů byla nemocnice ve veselíčském zámku určena pro 200 nemocných. Podle archivních záznamů panství, které poskytovalo povozy a naturálie, došel 6. srpna 1809 transport 500(!) mužů, kteří byli v zámku umístěni. (Budova dnes slouží jako dětský internát pro 90 dětí.) U vojáků šlo o průjmová onemocnění a zámek - jak již bylo řečeno - neměl studnu. Voda se dovážela v sudech.

Opětovně nalézáme záznamy, požadující slamníky a polštáře, nekonečné jsou dohady o tom, kdo bude čistit žumpy, zda ošetřovatelé či sedláci, kteří by obsah rozvezli po polích. Za vyvezení žumpy se pak muselo zaplatit 100 zlatých. Civilní ošetřovatelé byli také přidělováni z poddaných na panství. Tak z 18. prosince 1813 pochází záznam, že zemřel ošetřovatel Jan Dvořáček (není známo na co) a že panství, z něhož pocházel, má poslat jiného poddaného, silného a spolehlivého. Koncem roku 1813, při vizitaci, byl obviněn šéflékař Eberle z nepořádku v nemocnici, bylo však poukázáno na nedostatek lidí, protože nikdo nechtěl v nemocnici pracovat, hlavně nikdo nechtěl mýt podlahu - ze strachu před nákazou. Podlahy se proto nemyly, ale jen sypaly pilinami a zametaly. Převážnou část nemocných tvořili dysenterici.

Styk obyvatelstva s osazenstvem nemocnice se často odráží ve stížnostech. Tak např. 30. ledna 1810 si stěžuje panství veliteli nemocnice na rvačky, které svádějí příslušníci nemocnice - furýr, kaprál, kuchaři a ošetřovatelé - v obecní hospodě. Ještě 20. února 1814 se šéflékař Mucha, podlékař Schmidt a kaplan Franz poprali při muzice. Protokol uvádí, že jmenovaní zbili do krve poddané - Mucha pěstí, Schmidt nožem, kaplan chytil jednoho muže a vynesl ho ze dveří, jak tvrdil přítomný postilion Kubálek. Událost zřejmě byla pravdivá a závažná, protože šéflékař Mucha byl za trest přeložen do Rokytnice. Dřívější šéflékař Eberle byl zřejmě před tím odkomandován, protože 20. ledna 1814 se mu vyplácely diety. Morálka a kázeň asi už byla uvolněna jak u vojáků, tak u civilního obyvatelstva. Tak např. 31. ledna uprchli dva ošetřovatelé a okresní úřad v Lipníku byl žádán, aby byli chyceni, nebo byli posláni jiní, či zaplaceny 3 zlaté za hlavu.

Ediktem z 30. dubna 1814, podepsaným majorem Buolem z Olomouce, byla nemocnice ve Veselíčku zrušena. Nemocní byli převezeni do Rokytnice, budova byla znovu předána správci panství a byly zjišťovány škody. Stěny a podlahy 27 pokojů, chodeb i schodišť byly prosáklé výkaly dysenteriků.

Inventář nemocnice byl znečištěný, a tudíž z největší části spálen. Dne 5. listopadu potvrdil krajský lékař Karel Nesrsta a „Amtmann“ Antonín Klíma, že bylo spáleno 101 kavalců, 103 dlouhých a 130 krátkých prken, 12 podhlavníků, 12 židlí pro defekaci, 16 kbelíků pro stolici, 3 škopky, 1 vana a 2 vozíky pro mrtvé. Zbylo 200 dlouhých a 72 krátkých prken, 190 podhlavníků, 197 záhlavních tabulek, 11 lavic, 11 stolů, 8 židlí, 15 konví na vodu, 16 škopků a 4 lucerny. Tento nespálený inventář byl odvezen.

Řemeslníci zedník Alois Waltr z Lipníku a hrnčíř a kamnář Vojtěch Růžička účtují za opravy zdí, podlah, dřevěných obložení, tapet, dveří včetně zámečnických prací a 12 kamen. Vrchnost uvádí, že se spokojí s paušální částkou 5 000 zlatých jako odškodnění. Není to částka nijak přemrštěná, protože 25. května 1810 stály opravy zámku po zrušení nemocnice částku 6 372 zlatých, kterou krajský lékař dr. Josef Kupka po dlouhém jednání 15. listopadu 1811 upravil na 6 015 zlatých odškodnění a takto schválil.

Na kopci nad obcí zbylo místo hromadných hrobů. Na kraji lesa dnes stojí opuštěný pomník, který toto místo připomíná. Dodnes se mezi lidem vypravuje historka o jednom z pohřbených, který byl večer hozen do jámy, jen zdánlivě mrtvý a polit vápnem. Na zahrabání už nebyl čas. V noci se údajně probudil, utekl do blízkých Staměřic, kde ho lidé přijali, oblékli a ukryli. Voják se tu pak usadil a žil až do vysokého věku.⁵⁰⁾

Tvrdí se, že v místě pomníku leží asi 700 vojínů.⁵¹⁾ Z civilního obyvatelstva r. 1805 během pěti měsíců ve Veselíčku a blízkém Oseku zemřelo „na horečku“ po infekci přenesené z vojáků 82 osob.⁵²⁾ Pomník postavený r. 1905 má na přední straně stručný nápis: „Statečným vojákům rakouským a ruským na zdejším zámku za válečných let 1805, 1809 a 1812 zesnulým, poslední tuto odpočinek dopřán.“ A pod tím azbukou „Mir ich prachu“. Na zadní straně je nápis: „Za panování a milostivého přispění Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I.“ O něco níže pak „Zbudován spolkem vojenských vysloužilců okolí prosenického a přispěním vysokorodého hraběte Aloisa Podstatzkého-Liechtensteina, cís. ruského ministerstva války, okolních obcí, spolkův, korporací a dobrodincův l. P. 1905.“

Je to jedna z památek na raněné a nemocné rakouské a ruské vojáky napoleonských válek. Je skoro zapomenuta, stejně jako obdobný pomník postavený r. 1896 nad hromadnými hroby ruských vojáků blízko vesnice Dlouhá Loučka u Uničova. Zde ve zpustlém remízku, k němuž nevede žádná cesta a který je přístupný až po sklizení obilí⁵³⁾ na okolních polích, stojí mramorový kříž s nápisem starou azbukou: „Vječnaja pamjat ruskij vojnamj umerščim v 1805-06 gg vj Langendorfe i zdes pogrebenimj.“ Na podstavci je citát z evangelia sv. Jana.

Obdobných pomníků a pomníčků, většinou nenápadných, je na Moravě více. Ještě více je neoznačených hrobů, hromadných a zarostlých. Zachované pomníky přečkaly léta, obě světové války a záznamy o nich leží v archivech spolu s hlášeními a nařízeními. Avšak sotva dnes už někdo zjistí přesný počet ošetřených, operovaných a zemřelých v jednotlivých nemocnicích či na bojištích a nikdy se už nedovíme jména těch mrtvých obětí, které tu všude nalezly místo posledního odpočinku v zapomenutí.

 

Poznámky:

Rakouské vojenské zdravotnictví za napoleonských válek [1813-1814] V roce 2018 vydalo Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci publikaci: LUŇÁČEK, Jiří. Rakouské vojenské zdravotnictví za napoleonských válek. Tato kniha představuje rozsáhlý příspěvek k dějinám vojenského zdravotnictví rakouské armády za napoleonských válek. V centru zájmu autora stojí hlavní polní nemocnice rakouské armády, které se postupně etablovaly na Moravě v roce 1813 a vykonávaly tu své poslání – péči o nemocné a raněné vojáky – až do roku 1814; dále viz vffup.upol.cz/edice/historie; srovnej též s Činnost hlavních polních nemocnic na Moravě v letech 1813-1814. Disertační práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra Historie, 2016 theses.cz/id/368okx

HAVRAN Jan. Vojenská nemocnice ve Veselíčku - fungování nemocnice a místní obyvatelstvo. Bakalářská práce  Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra Historie, 2020. library.upol.cz

 

SABANOŠ, Peter. O rakúskej poľnej sanitnej službe. austerlitz.org

 

Ztracení lidé - oběti napoleonských válek na území ČR a SR
(nadační fond)

www.ztracenilide.cz

Seznam vojenských nemocnic z let 1799-1801
     ztracenilide.cz/news/detailcz?novinkaID=4

Seznam vojenských nemocnic z let 1805-1806
     ztracenilide.cz/news/detailcz?novinkaID=5

Seznam vojenských nemocnic z let 1809-1810
     ztracenilide.cz/news/detailcz?novinkaID=6

Seznam vojenských nemocnic z let 1812-1815
     ztracenilide.cz/news/detailcz?novinkaID=7

 

Místa (matriční záznamy o úmrtí vojáků, jejich rodinných příslušníků, popř. ošetřovatelů) - ztracenilide.cz/places/

   - v listopadu 2020 zde byla uvedena tato místa: Albrechtice, Andělská Hora, Batelov, Bílovec, Bílovec-Radotín, Blatnice pod Sv. Antonínkem, Bohdalice, Bohumín, Boskovice, Brno Bystrc (kostel Sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty), Brno Komárov (kostel Sv. Jiljí), Brno Komín (kostel Sv. Vavřince), Brno Královo Pole (kostel Nejsvětější Trojice), Brno Líšeň (kostel Sv. Jiljí), Brno Obřany (kostel Sv. Václava), Brno Řečkovice (kostel Sv. Vavřince), Staré Brno (bazilika Nanebevzetí Panny Marie Katedrála Sv. Petra a Pavla kostel Neposkvrněného početí Panny Marie kostel Sv. Jakuba kostel Sv. Janů kostel Sv. Tomáše kostel U Nanebevzetí Panny Marie kostelík Panny Marie Německá evangelická církev špitál Kláštera Alžbětinek), Brno Tuřany (kostel Zvěstování Panny Marie), Brno Zábrdovice (kostel Nanebevzetí Panny Marie), Brno Žebětín (kostel Sv. Bartoloměje), Brodek u Prostějova, Brtnice, Brumov-Bylnice, Bruntál, Brušperk, Břeclav, Břevenec, Břidličná, Bučovice, Budišov nad Budišovkou, Bystrovany, Bystřice nad Pernštejnem, Bzenec, Černovice, Červená Řečice, České Budějovice, Dlouhá Loučka, Doloplazy, Domašov u Šternberka, Drnovice, Droždín, Držovice, Dubany u Prostějova, Frenštát pod Radhoštěm, Frýdek, Frýdlant nad Ostravicí, Fryšták, Hlohovec u Valtic, Hluk, Holešov, Holíč, Horní Benešov, Horní Moštěnice, Hoštice (Hoštice-Heroltice), Hranice, Hrotovice, Hrušovany nad Jevišovkou, Hulín, Humpolec, Hustopeče u Brna, Huzová, Chrášťany (část města Hulín), Chropyně, Ivančice, Ivanovice na Hané, Jablunkov, Janov (u Krnova), Jaroměřice nad Rokytnou, Jemnice, Jeřmaň-Bouzov, Jihlava (kostel Sv. Jakub), Kamenice nad Lipou, Karviná, Kelč, Kokory, Konice, Kopřivnice, Koryčany, Kostelec na Hané, Kovářov, Kralice na Hané, Krnov, Kroměříž, Kunovice, Kyjov, Lechovice-Loštice, Letovice, Lhota (u Opavy), Libníč, Lipník nad Bečvou, Litovel-Červenka, Louka u Znojma, Luhačovice, Měřín, Mikulov (kostel Sv. Jana Křtitele), Mikulov (kostel Sv. Václava), Místek, Modřice, Mohelnice, Moravské Budějovice, Moravský Beroun, Moravský Krumlov, Morkovice, Náměšť na Hané, Náměšť nad Oslavou, Napajedla, Nesovice, Nové Město na Moravě, Nový Hrozenkov, Nový Jičín, Nový Malín (okr. Šumperk), Nový Přerov, Odry, Ohrozim, Olomouc (kostel Sv. Mořice), Olšany u Prostějova, Opava (kostel Sv. Ducha kaplanství, Kurácie Sv. Trojice, kostel proboštství Panny Marie kostel Sv. Ducha), Oslavany, Otrokovice, Pacov, Paskov, Pelhřimov, Petřvald, Plešovec (část města Chropyně), Plumlov, Počátky, Pohořelice, Police (okr. Šumperk), Polná, Potštát, Protivanov, Přáslavice, Přerov, Příbor, Pustiměř, Rajhrad, Rokytnice (okr. Přerov), Rosice, Rožnov pod Radhoštěm, Rychtářov, Rýmařov, Samotíšky, Sereď, Silničná, Slavičín, Slavkov u Brna, Slušovice, Starý Jičín, Starý Pelhřimov, Strážnice, Svratka, Šternberk, Štětovice, Štramberk, Šumperk, Šumvald u Uničova, Telč, Tovačov, Troubsko, Tršice, Třebíč, Třešť, Třinec, Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, Újezd u Uničova, Uničov, Valašské Klobouky, Valašské Meziříčí, Valtice, Velká Bíteš, Velká Bystřice, Velké Meziříčí, Velký Týnec, Veselí nad Moravou, Vizovice, Vsetín, Vyškov, Vyškov-Dědice-Pazderna, Záhlinice (část města Hulín), Zlín, Znojmo (kostel Povýšení Svatého Kříže), Zubří, Ždánice, Žďár nad Sázavou, Želiv a Žirovnice.

 

K digitalizovaným matrikám a dalším evidencím armádního původu, s důrazem na Kirchenbücher: Aufnahmespital / Hauptfeldspital / Filialspital
viz též czechfamilytree.com/military_matriky.htm