Krátký životopis c. k. polního maršála hr. J. V. Radeckého z Radče, část I: do roku 1808

16.06.2016 16:26

F. V. [František Cyril Kampelík]

Naposledy upraveno: 07.10.2016

 

Třebnice, tato nepatrná vesnice se skrovným zámečkem, jest rodiště proslulého maršála Radeckého, jehož dlouhý život měl býti věnován vojenství a kterýž co hrdina s nevšední zmužilostí, pevnou odhodlaností a velikou bystrostí ducha pro svůj panovnický dům Habsburgský a pro svou slavnou vlast bojoval i který nejprve co podřízený důstojník, napotom však co samostatný vůdce udatné a slavné armády dědictví svého mocnáře, od praotců zůstavené, na něž však vnitřní a vnější nepřítel drzou rukou sahal, slavně a zmužile zastával a ubránil.

Třebnický zámek je v současnosti v soukromém vlastnictví a není přístupný pro veřejnost .

 

Léta svého dětinství strávil Radecký na statku svých rodičů v Třebnici, a nejspíše již v útlém věku jevil náklonnost k vojenskému stavu. I možnáť tedy domýšleli se, že i jeho vychování tak bylo uspůsobeno, aby se ku stavu, jemuž se později věnovati měl, náležitě připraviti mohl. Když mu bylo 18 let, vstoupil dne 1. srpna r. 1784 jakožto kadet do cis. kr. 2. kyrysnického pluku, jehož majetníkem byl gen Caramelli a který tehdáž posádkou ležel v Děndeši v Uhřích. Povinnosti, jež mu postavení jeho ukládalo, vykonával s největší bedlivostí a věrností, i snažil se přitom vědecky a prakticky dále se vzdělávati. Byltě tedy co 22letý jinoch 3. února r. 1786 za poručíka a 11. listopadu téhož roku již za nadporučíka v dotčeném shora pluku povýšen. Brzy však měl u zřejmém boji proti nepříteli se postaviti a opravdivý váleční život v poli, po němž dlouho již toužil, seznati.

Tehdáž panoval v Rakousku slavné paměti císař Josef II. a v Rusku císařovna Kateřina II. Tato rozšířila moc svou na jihu, i zdálo se, že si umínila, Turky naprosto z Evropy vypuditi. Když tedy roku 1787 cestu do jižní části své říše podnikla a v Chersoně u Černého moře s císařem Josefem se setkala, spůsobilo to u Turků podezření, jakoby císařovna chtěla získati Rakousko, aby se účastnilo při zničení jejich moci v Evropě. Anglicko popudilo ještě více sultána Tureckého, a tudy vypověděl tento v srpnu r. 1787 Rusku válku. A však i Rakousko se chystalo, i poručilo vojsku táhnouti na turecké hranice. Turecko ale žádalo, aby rakouské vojsko od hranic ucouvlo, což arci ani "důstojnost císařova, aniž bezpečnost jeho zemí" nedovolovaly. Císař Josef hleděl však předce věc sprostředkovati; když se inu to ale nepodařilo, vypověděl 17. února r. 1787 válku.

Rakouské a ruské vojsko rozložilo se ve velikém oblouku, kterýž se měl zahnáním tureckého vojska a dobytím nepřátelských pevnosti poznenáhlu užíti. Pluk kyrysníků gen. Caramelliho, ve kterém Radecký sloužil, náležel k hlavní cís. kr. armádě, nad nížto velel sám císař Josef, a jemu po boku stál polní maršál Lacy. Hluboký byltě dojem, jakýž působil císař na každého vojáka, tím hlubší a trvalejší musil však býti, byl-li vojín, jako Radecký, pro svůj stav nadšen. Císař Josef podrobil se všem nedůstatkům a svízelům války, a na místech nejnebezpečnějších povzbuzoval přítomností svou bojovníky, s nepřítelem nakládaje přitom mírně. Polní maršál Lacy nabyl ve válce a v míru mnohých zkušeností; byltě se již v sedmileté válce proslavil. Pod takovýmto císařem a vojevůdcem bylo hr. Radeckému určeno, účastniti se první vojenské výpravy. Avšak netoliko z pozdálí hleděl mladý Radecký na působení svých nejvyšších představených, byltě mu nejednou vykázán okres působnosti na blízku - ba před očima jejich. Poznav totiž maršál Lacy nevšední nadporučíka Radeckého nadání, potřeboval ho jakožto ordonančního důstojníka.

Rakouská armáda vtrhla do Srbska, dobyla 28. dubna r. 1788 turecké pevnosti Šabce na řece Sávě i táhla pak dále do Banátu k Sadově a Slatině. Zde však soustředili Turci moc tak znamenitou, že byli s to, odděliti tento rakouský voj od ostatních sborů. Císař ucouvl tedy ku Karanšebeši. Brzy na to odebralo se vojsko do zimních bytů, a pluk Caramelliho dostal se do Kečkemetu.

Ostatní rakouská oddělení vojska a ruská armáda stekly v tomto roce též několik pevností. Loudon dobyl pevnosti Dubice a Nové, Potemkin, vojevůdce ruský, pevnosti Očakova. Šťastnější a prospěšnější byla výprava následujícího r. 1789. Netoliko že se musily turecké pevnosti a města: Bělehrad, Semendria, Bukarešt, Akjerman , Bender, Ismaelov, vzdáti, nébrž nepřátelé byli též u Fokšani od rakouského polního maršála prince Koburgského a ruského hr. Suvarova, a u Rymníku od Rusů poraženi. Dobytí Bělehradu a Semendrie stalo se od hlavní rakouské armády, v nížto Radecký i v tomto roce bojoval. Jeho pluku dostalo se jiného majetníka: arciknížete Františka Josefa ďEste; nedlouho nato vtáhl týž pluk do táboru u Karanšebeše, jsa pod velením gen. Clerfayta. U Mehadie setkal se tento generál s Turky, Rakušané učinili útok, a brzy byli Turci poraženi; jmenovitě rozhodly vítězství útok a seč kyrysníků, kteří obdržené rozkazy s největší rychlostí vykonali. Při obležení a dobytí Bělehradu, důležité to tvrzi pohraničné, již měli Turci po 50 let v rukou, tvořil pluk Radeckého část obsazení u předmostí na levém břehu Dunaje u Pančeva. Dne 9. listopadu vlál opět po tolika letech ponejprvé rakouský prápor na hradbách Bělehradských. Loudon byl při obležení a dobytí pevností velitelem, neboť císař a maršál Lacy nemohli býti pro nemoc přítomni; a pod oním vojevůdcem, plným odvahy, rychlosti a smělosti, vykonal náš Radecký ve druhé výpravě své válečné skutky.

Ve vstupní síni třebnického zámku byly umístěny dvě pamětní desky, nesoucí český a německý nápis:
"Zde narodil se c. k. polní maršálek hrabě Radecký z Radče, narozen 2. listopadu 1766, zemřel ve Villa Reale u Milana dne 5. ledna 1858".
Podobu té české lze nalézt např. v popularizační studii Otakara Frankenbergera Václav Radecký z Radče, která byla vydána roku 1990 v rámci edice Slovo k historii č. 22.

 

Po skončené výpravě dostal se pluk Františka ďEste do zimních bytů do Banátu, a též ostatní oddělení vojska odebraly se do vykázaných sobě bytů. Velitelem sboru zůstal gen. Clerfayt. Odpočívajíce sobě po vystálých svízelech a těšíce se v duchu na třetí výpravu, náhle dostali zprávu o smrti svého milovaného mocnáře Josefa II. (20. dubna 1790). Leopold II., jeho bratr, stal se nástupcem, a ten si umínil, upustiti od války s Turky, poněvadž se zdálo, že i jiné mocnosti jim pomáhati hodlají. Uzavřelo se tedy 23. září r. 1790 příměří a 4. srpna r. 1791 učiněn úplný mír v Sistově, v němž Rakousko dostalo Starou Ršavu (Alt-Orsova), Bělehrad ale vrácen nazpět. Rusko vedlo válku dále, ale jen na krátko. R. 1792 ustanoven byl v míru v Jassy uzavřeném Dněstr za hranici mezi Tureckem a Ruskem.

V celé této válce neměl arci Radecký příležitosti, tolikrát vyniknouti, jak by byl sobě přál; avšak rámě jeho nemělo odpočívati dlouho, jeho meč neměl dlouho v pochvě vězeti; vypuknulť na jiné straně Evropy boj mnohem krutější a trvalejší.

Ve Francouzsku vypukla v r. 1789 revoluce, jížto v zápětí následoval největší nepořádek, tak že veškera ostatní Evropa s ošklivostí na to hleděla. Mocnáři viděli se pohnuty, spojiti se a ozbrojenou mocí v to se vložiti. První veliké spojení uzavřeno r. 1793, jehož se účastnily téměř všecky evropské státy, vyjímajíc Švédsko, Dánsko a Turecko. Avšak již rok před tím zapleteny byly Rakousko a Prusko ve válku, ježto chtěly francouzskou královskou vládu zachrániti. Leopoldu II. nebylo ale popřáno, uvésti tento záměr ve skutek; umřelť 17. února 1792, a teprva jeho synu, císaři Františkovi II., co dědičnému císaři Rakouskému toho jména II. bylo ustanoveno, vůli svého otce uskutečniti. Počátek války r. 1792 byl nešťasten. Rakušané utrpěli pod gen. Clerfaytem porážku u Jemappes. Zvolna a v dobrém pořádku couvali nazpět a musili Belgicko Francouzům zůstaviti. V pruském vojsku vypukly nakažlivé nemoci, a to, jakož i tuhý podzimek, přiměly pruského vojevůdce Ferdinanda Brunšvického k ucouvnutí. Co se toto dělo, byl Radecký ještě v Uhřích; teprva r. 1793 táhl jeho pluk k dolejšímu Rýnu, kdež stála část rakouského vojska pod princem Josiasem Koburgským. Záměr spojených mocností byl, vtrhnouti do Paříže a učiniti revolučním rejdům konec. To arci se nepodařilo; neboť jakkoli bylo Francouzsko uvnitř rozděleno, předce vyjevilo proti vnějším nepřátelům obrovskou sílu. Nejpřednějším úkolem Rakušanů bylo, Belgicka opět dobýti. Kromě armádního sboru prince Koburgského bojoval zde ještě jiný sbor pod gen. Clerfaytem. Tento postoupil vítězně ku předu, i přinutil francouzského vojevůdce Dumourieza k ucouvnutí. Porazil Francouze třikrát, tak že byli nuceni, upustiti od bránění Belgicka. V nejpřednějších řadách bojoval v těchto bojích arcikníže Karel. Když ale přes všecku udatnost rakouského vojska nepřítel, co do počtu mnohem četnější, předce se zmohl, ucouvla naše armáda k Rejnu, kterážto řeka dlouho zůstala hranicí obou stran. Po tento čas vynikal Radecký svou statečností velice, zvláště pak vyznačil se při dobytí vesnice Fleurus. Na to mělo vojsko téměř po celý rok pokoj. Radecký byl však mezitím, a sice dne 9. srpna 1794 (jsa 28 let stár) za druhého rytmistra povýšen. Princ Koburgský vzdal se r. 1794 vrchního velitelství, načež se v ně uvázal gen. Clerfayt, pod nímž Radecký bojoval až do 21. prosince r. 1796, kdežto uzavřené příměří nějaký čas vojsku pokoje a odpočinutí popřálo.

Radeckému byly tyto výpravy vojenské velmi prospěšny, ježto jimi nabyl příležitosti, ukázati své mnohostranné vzdělání, i stal se generálu Beaulieumu známějším. Když pak tento generál napotom co polní zbrojmistr a vrchní vůdce armády do Vlach se odebral, stal se tedy Radecký jedním z jeho pobočníků. Takto se dostal na místo, které se státi mělo později polem velikolepé jeho působnosti.

Francouzové nevedli v této zemi posud s důrazem válku, avšak nyní se věc zjinačila. Francouzský ministr války Carnot chtěl tomu a učinil r. 1796 návrh, aby se tří rozličných stran tři francouzské armády ku předu postoupily a u Vídně se spojily. Dvěma rozkázáno překročiti Rýn, třetí tam měla táhnouti ze Vlach. Vrchním velitelem této poslední byl gen. Napoleon Bonaparte, kterýž zde počal dráhu svých vítězství. První setkání se s nepřítelem bylo pro naši armádu šťastné, později však prospíval Napoleon; ta sláva nedá se však Rakušanům upříti, že všude bojovali s myslí hrdinskou, šetříce své váleční cti. Napoleon vtrhnul od jižní části Sardinska k severu do Piemontu. U Voltri se proti němu postavili Rakušané i odrazili nepřátely; Beaulieu a Radecký byli oba v tomto boji přítomni, kdežto ukázal tento skutkem, jak dobře sobě volil vrchní vojevůdce jej za svého pobočníka. "Musím obzvláště," píše ve své tehdejší zprávě Beaulieu, "chování obou svých pobočníku chvalně připomenouti, setníka bar. Malcampa a rytmistra Radeckého." Bylť to den, jehož si náš Radecký již dávno toužebně žádal. Avšak v zápětí této šťastné události kráčely doby strastné. Napoleon shromáždil znamenitou moc, zvítězil dne 11. dubna u Montenotte, dne 13. a 15. dubna u Milessima a Dega nad naším vojskem a dne 22. dubna 1796 u Mondovi nad Sardiny. Král Sardinský, pozbyv zmužilosti, učinil s Francouzi pokoj, a tak ztratilo Rakousko svého spojence, načež musilo samo u válce pokračovati. V Sardinsku nemohlo naše vojsko zůstati, museloť tedy do Lombardska ucouvnouti; avšak Napoleon kráčel mu v zápětí, přešel 7. května řeku Po (Pad), vynutil 10. května přechod přes Addu u Lodi a za pět dní vtáhl do Milána. Pevnost Mantova mohla po delší čas další po-stup Francouzů zabraňovali; hledělť ji tedy Beaulieu sesíliti a k obraně spůsobnou učiniti. Ostatně se postavil tak, aby Francouzové nikterak do jiných rakouských zemí vniknouti nemohli. Bylyť to však poslední opatření, kteráž učinil; jsa nucen porušeným zdravím, vzdal se vrchního velitelství a maršál Wurmser postavil se v čelo armády. Též v postavení Radeckého stala se změna. Dne 29. května 1796 ustanovil totiž císař, aby jakožto major přestoupil k nově zřízenému sboru pionírů. Bohužel, byly další boje s Francouzi přes všecku udatnost vojska a přes všecko přičinění statečného a důmyslného Wurmsera nešťastny, tak že 18. dubna 1797 mír v Lubně (Leoben) učiněn byl. Radecký řídil v druhé polovici této války rozličné práce upevňovací, n. p. u Gradisky a u řeky Isonzo. Nejednou se mu namítaly při tom různé překážky, ty však ho neodstrašily, ano tím více povzbuzovaly jeho činnost. Takto byl okres jeho působnosti v této válce rozšířen.

Když byl r. 1797 mír uzavřen, položil si Radecký základ k svému domácímu štěstí; zasnoubili se téhož roku s hraběnkou Františkou ze Strassoldo-Grafenberku, s nížto byl živ až do roku 1854 -  tedy po 57 let — ve šťastném manželství co milovaný choť a něžný otec dítek svých. Šťastná jeho domácnost byla však několikrát rušena; z pěti synů a dvou dcer přežil ho pouze jeden, Theodor, nyní c. k. komoří a generálmajor, a pak dcera Bedřiška, provdaná za hraběte Wenkheima v Presburku.

Po svém zasnoubení nedlouho meškal Radecký ve kruhu života domácího; volalať jej vlast, i poznovu musil jí propůjčiti ramene svého. Francouzsko zrušilo smlouvu, mírem v Caimpo Formio učiněnou, a Rakousko vidělo se nuceno, přistoupiti k velikému spolku, jejž byly Rusko, Anglicko, Neapolsko, Turecko a Portugaly vespolek uzavřely. Tři rakouské armády vypravily se do pole. Gen. Melas, spojen s Suvarovem, kterýž se uvázal u vrchní velení spojené armády ruské a rakouské, velel ve Vlaších, gen. Bellegarde v Tyrolsku, arcikníže Karel v Bádensku a ve Švýcarech. Majoru Radeckému bylo určeno, spatřiti v této válce tatáž bojiště, která v posledních bojích krví rakouských vojínu skropena byla. Tenkráte nalézal se v armádním sboru podmaršála Zopfa. Ve Vlaších byly dvě nepřátelské armády: jedna pod Schererem v Hořejší Itálii, druhá pod Macdonaldem v Neapolsku. První rok byl pro naši armádu rokem vítězství; její udatnost dosáhla oněch prospěchů, jakých zasluhovala. Vítězně odrazili naši nepřítele ještě před příchodem Rusů, vítězně bojovali ve spojení s nimi. Dvě bitvy, jedna u Magnana 5. dubna 1799, druhá u Cassana 27. t. m., měly takový výsledek, že Francouzové Lombardsko musili opustiti. Divise podm. Zopfa měla v obou účastenství, ano ve druhé učinila spolu s divisí gen. Otta hlavní útok. Nepříteli bylo před útokem na překot utíkati. Udatnost maj. Radeckého došla též uznání. Když totiž učinil rak. vojevůdce Melas zprávu ku předsedovi c. k. váleční rady, žádal v ní, aby major Radecký byl povýšen. Psaltě mezi jiným: "Musím V. Exc. žádati, aby mi byl dán pan major a velitel sboru pionírského hr. Radecký za podplukovníka a generálního pobočníka; známtě jej již dávno i co do povahy i co do vojenských vědomostí." Odpověď měla následovati, an sobě Radecký u řeky Trebbie nových dobyl vavřínu. Když bylo totiž Lombardsko dobyto, přikročeno k vydobytí Piemontska, aby bylo navráceno vlastnímu panovníku, a to se ku konci června podařilo: Suvarov vtáhl do Turína. Když takto Rakušané a Rusové se zmahali, nemohl se Macdonald v Neapolsku déle držeti; i musilť rychle ucouvnouti k severu, aby se s ostatními francouzskými sbory sjednotil. Bylo však téměř již pozdě, když se dal na pochod; Rakušané a Rusové zastoupili mu cestu u řeky Trebbie. Po tři dni (od 17. do 19. června) bojováno zde s největší vytrvalostí, ba ani v noci nemohlo si vojsko odpočinouti. Macdonald musil ucouvnouti a jenom část svého sboru přivedl k generálu Moreau. Radecký bojoval na nejnebezpečnějších místech slavně; kůň padl pod ním, byv dělovou kulí trefen, on ale všude jevil statečnost a své vojenské vlohy. Za tou příčinou velice jej pochválil vojenský vůdce Melas ve své zprávě k presidentu váleční rady, obzvláště vytknuv jeho "neobyčejnou obezřetnost a udatnost v čele ostatních oddílů vojska."

Francouzové hledali příčinu těchto porážek ve svých vůdcích. Jakož byl již Scherer, zoufaje nad vítězstvím, odevzdati musil vrchní velení generálu Moreau, tak byl i tento svržen a Joubert nastoupil na jeho místo. Moreau zůstal v armádě co dobrovolník. Přijda Joubert k vojsku doufal, že jedinou bitvou všecko opět napraví; a však osudný den u Novi 15. srpna zničil naději jeho, učinilať dělová koule konec jeho životu. Moreau se opět uvázal u vrchní velitelství, byl ale od Rakušanů a Rusů přinucen k ucouvnutí. U prostřed boje nalézal se též podplukovník Radecký, i vyniknul tak velice, že ve zprávě gen. Melas s největší pochvalou o něm se zmínil, jmenovitě vsak doložil, "kterak Radecký svou statečností podstatně k vítězství přispěl." Francouzům zůstalo v Sardinsku jenom několik míst, až posléze jenom na Janov (Genua) obmezeni byli. U Savigliana a Genoly utrpěli dne 4. a 5. listopadu značnou porážku, a několika malými boji byli tak dalece odraženi, že jednak do Janova se uzavřeli, jednak na francouzskou půdu couvnouti musili. Nemalá byla zásluha, jížto sobě vydobyl Radecký v těchto bojích. Jmenovitě ukázal svou smělost a odhodlanost při stečení hory Monte Croce. Francouzové měli ji obsazenu; dobře postavená děla, veliké kameny, připravené ku svalení dolů, činily takořka naprosto věcí nemožnou, aby mohla dobyta býti. Dvakrát byl již pokus Rakušanů zmařen, potřetí odvážili se, že stůj co stůj dobyti jí musejí. Radecký se postavil sám v čelo jednoho útočního šiku, "vedl jej s vlastní sobě obezřetností" a u velikém pokřiku byli Francouzové zahnáni a hora Rakušany obsazena. Radecký vykonal tento skutek jakožto plukovník. Dne 5. listopadu 1799 byl jím učiněn a ve svém postavení ponechán.  To byly posavádní osudy rakouského vojska u výpravách proti Francouzům.

Mezi tím stala se na dvou jiných místech znamenitá a na poměry ve Vlaších velmi působící změna. Ruský císař Pavel povolal své vojsko pod Suvarovem ze Vlach a Švýcar nazpět, tak ze Rakušané nyní sami na bojišti zůstati musili. A do Paříže přibyl nenadále Napoleon, který ve dvou posledních letech v Egyptě a Sýrii bojoval. Národ francouzský přivítal jej s radostí. Jeho vážnost zvýšila se náramně předešlými vítězstvími, an zatím panující direktorium vždy víc a více v ní klesalo, a toto direktorium svrhnouti, bylo záměrem Napoleonovým. Dne 9. listopadu r. 1799 uvedl jej v skutek, učiniv se prvním konsulem republiky Francouzské. I chtěje se ve svém postavení udržeti a hodným jeho se ukázati, obmýšlel též na vnějšího nepřítele nějakou pohromu uvaliti. Přípravy k válce byly rozsáhlejší a slovo Napoleonovo zbudilo ve Francouzsku brzy opět váleční nadšenost.

Mezitím co naše armáda v jižním Piemontsku bojovala, překročil Napoleon s vojskem svým převysokou horu sv. Bernarda. U vesnice Marenga svedena bitva (14. června 1800). Rakušané porazili šťastně nepřátelské řady, uherští granátníci učinili útok a Napoleon chystal se již k ucouvnutí; tu však přiblíží se s novými silami francouzský generál Desaix; on sice padne, avšak vítězství Francouzů bylo rozhodnuto. Rakouska armáda, vyhravši již jednou bitvu, musila couvnouti.

V bitvě u Marenga vytvořili Radeckého zákopníci (pionýři) živý most, díky kterému pěchota provedla obchvat nepřátelského postavení.

 

Brzy potom uzavřeno příměří a též v postavení našeho hrdiny stala se změna. Byltě se stal plukovník Radecký dne 5. září 1800 velitelem kyrysnického pluku arciknížete Alberta, a zároveň poslán k vojsku, bojujícímu v Němcích.

Jakkoli zde boj dlouho netrval, měl předce Radecký příležitost, obzvláště vyniknouti. Arcikníže Jan velel nad 132 000 Rakušanů, Moreau byl velitelem 140 000 Francouzů. Třeskutá zima, chumelice, špatné cesty a jiné svízele váleční nebyly s to, přinutit naše vojsko, aby se odebralo do zimních bytů; onoť postupovalo ku předu. U Hohenlinden, východně od Mnichova, setkali se naši 3. prosince r. 1800 s nepřítelem. Brigáda Radeckého činila v divisi kníž. J. Liechtensteina část záložního sboru pod hr. Kolovratem, a tvořila v něm zadní voj (Nachhut). Nenadále však na tento zadní voj Francouzové v 9 hodin ráno udeřili; Liechtenstein rozkázal však oddílům vojska postaviti se rychle k boji, i odrazil nepřátely statečnými a ráznými útoky pod Radeckým, Wolfskehlem a j. Avšak onino vrazili opět do záložního sboru gen. hr. Kolovrata, i povstal tím větší nepořádek, když byl generál Moreau poručil, učiniti útok na veškeré vojsko. Celý sbor hr. Kolovrata byl rozprchnut, jenom jízda Liechtensteinova pod Radeckým a Wolfskehlem ušla tomu osudu. Po devět hodin vzdorovala s největší statečností mnohem silnějšímu nepříteli téměř až do noci. Rakušané ucouvli napotom dále do arciknížectví Rakouského. Brzy však učiněno přiměn (25. pros. 1800), za nímž nejprve příštího roku následoval mír Lunevillský.

Radecký byl od svého mocnáře za svou neobyčejnou zmužilost a neohroženost poctěn nejvyšším vyznamenáním vojenským - rytířským křížem řádu Marie Terezie, k němuž pozdvihnouti může očí svých jedině ten důstojník, který vykonal čin, jenž jest nad jeho povinnost, aneb který celé armádě znamenitý prospěch přináší.

Téměř úplných pět roků pokojných následovalo na tyto bouřlivé doby, a tu meškal plukovník Radecký se svým plukem v Šoproni (Oedenburg) v Uhřích. Výborné vycvičení pluku bylo jeho hlavní snahou.

Dne 1. září r. 1805 povýšil jej císař Pán za generálmajora, vykázav mu působiště brigádníka ve Vlaších.  Minulo jenom několik neděl, a již opět nemálo přispěl zde Radecký ku šťastnému výsledku bitvy. Vždy více a více musilo totiž samovolné počínání Napoleonovo naplniti mocnosti obavou a nevolí. Ve Francouzsku již nic nepřekáželo jeho moci; byltě se dal 2. prosince r. 1804 za císaře provolati. Rakousko připojilo se i tentokráte k velikému spolku Anglicka, Ruska atd., aby sprostily Německo jha, pod nímžto úpělo. Rychlostí blesku pospíšil sem Napoleon, přinutil jedno rakouské oddělení vojska u Ulmu, aby se vzdalo, obsadil sídelní město Vídeň, a dne 2. prosince r. 1805 porazil rakousko-ruskou armádu u Slavkova (Austerlitz). Tato vítězství překážela arciknížeti Karlovi, který velel v Itálii. Jižtě byl tento rekovný vojevůdce dne 29., 30. a 31. října r. 1805 u Caldiera nad Francouzi pod Massénou zvítězil, ve kterýchto bojích Radecký znamenité vynikl, již Francouzové couvali: an tu následkem událostí v Německu odebrati se mu bylo do Illyrska a Štýrska. Generálmajor Radecký dostal rozkaz, aby při tomto pochodu chránil armádu proti útoku gen. Marmonta, kterýž postupoval přes Hradec údolím Murským. I dal se hned se svým vojskem na pochod, a obsadil silnici, vedoucí z Hradce do Körmendu v Uhřích. Znepokojováni od Rakušanův ucouvli Francouzové opět na silnici k Vídni. Příměří a později (26. prosince 1805) mír Prešburský učinili této válce konec.

Gen.-major hr. Radecký dostav se za brigádníka do Vídně, strávil tam 3 roky v pokoji.

První Radeckého portrét dle Blaschkovy mědirytiny
(ilustrace není součástí originální publikace).
Vojenský řád Marie Terezie byl Radeckému udělen v srpnu 1801, dle vyobrazené uniformy ale portrét vznikl nejdříve v roce 1805, kdy byl povýšen na generálmajora; předtím zastával hodnost plukovníka kyrysníků, kteří nosili uniformy výrazně odlišné.

 

 

Přestištěno:

F. V. [KAMPELÍK, František Cyril]. Krátký životopis c. k. polního maršála hr. J. V. Radeckého z Radče. Praha, 1858, 63 s. (zde publikovaný úryvek je ze s. 6-19); celou  knihu v digitalizové podobě viz např. kramerius.nkp.cz

 

srovnej:

DUNCKER, Carl von. Otec Radecký, obraz ze života v rámci dějin současných. (Přel. J. Macalík). Vídeň, 1891, 214 s.
  - kramerius.nkp.cz

[HELLER von Hellwald, Friedrich - SCHÖNHALS, Carl Ritter von] Der k. k. österreichische Feldmarschall Graf Radetzky. Eine biographische Skizze nash den eigenen Dictaten und der Corespondenz des Feldmarschalls von einem österreichischen Veteranen. Stuttgart – Augsburg, J. G. Cotta, 1858, 440 S.
  - books.google.cz/books?id=0Y9pAAAAcAAJ (ÖNB, digitized: 19.07.2016)

Denkschriften militärisch-politischen Inhalts aus dem handschriftlichen Nachlass des k. k. österreichischen Feldmarschalls Grafen Radetzky. Stuttgart – Augsburg, J. G. Cotta, 1858, 552 S.
  - books.google.cz/books?id=-AWBAAAAIAAJ

SCHNEIDAWIND, Franz Jos. Adolph. Feldmarschall Graf Radetzky, sein kriegerisches Leben und seine Feldzüge vom Jahre 1784-1850. Augsburg, 1851, B. Schmid'schen Buchhandlung, 604 S.
 - books.google.cz/books?id=N81oAAAAcAAJ (ÖNB, 09.06.2016)
 - archive.org/details/bub_gb_Rys6AAAAcAAJ (Bayerische Staatsbibliothek, 10.02.2009)

 

 

Související příspěvěk:

F. V.: Krátký životopis c. k. polního maršála hr. J. V. Radeckého z Radče, část II.: 1809-1836    (12.07.2016 - studie, články a populární zpracování) Jenom muž jako Radecký, mnohostranně a důkladně vzdělaný, zkušený ve válce, věrné a šlechetné mysli, byl s to, vyhověti dokonale povinnostem, jež mu postavení jeho ukládalo. Úkol, jejž sobě vytknul, a jemuž tak výborně dostál, nebyl jiný, leč aby podřízené sobě vojsko v každém ohledu zdokonalil, lásku a příchylnost k panovnickému rodu u něho oživil a udržel...

Polní maršál Radecký a jeho doba - výstava u příležitosti oslav 250. výročí Radeckého narození v sedlčanském muzeu

 

Podporujeme návrat pomníku maršála Radeckého na Malostranské náměstí
radecky.org

Doporučené odkazy:

Josef Brtek: Maršálovi, co jest maršálovo. Literární noviny, 2.8.2012, s. 22; v elektronické verzi literarky.cz

Jiří Rak: Národ sobě: 5) Maršál Radecký. Stream.cz, 11.6.2013, 4:03 min. - stream.cz/narodsobe

Jiří Rak - Zdeněk Hojda - Ladislav Čepička - Vladimír Kučera: Maršálek Radecký zachránce monarchie. ČT 2, Historie.cs, 15.5.2012, 40 min. - ceskatelevize.cz