Krvavé hráze říčky Alpone - Arcole 1796
Jiří Kovařík
Naposledy upraveno: 19.11.2008
Nakladatelství AKCENT vydalo knihu Jiřího Kovaříka Dobyvatel Bonaparte s podtitulem První italské tažení 1796–1797. Její obsah nicméně začíná poněkud dříve, už roku 1793, kdy dělostřelecký důstojník, který se tehdy ještě psal jako Napoleone Buonaparte, poprvé ukázal svůj talent a při obléhání Toulonu si vysloužil první generálské epolety. Líčí i další tři roky, které uplynuly, než stanul, čele Italské armády a vedl ji od vítězství k vítězství. Tažení, které začalo bitvou u Montenotte a dobytím Piemontu, pokračovalo vpádem do Lombardie s legendárním přechodem mostu u Lodi, odražením rakouské ofenzívy u Castiglione, třídenním zápasem u Arcole, bitvou u Rivoli a skončilo na jaře 1797 během pochodu k Vídni, kdy byl uzavřen v Campo Formiu mír. Kniha, napsaná s použitím vzpomínek desítek pamětníků a dokumentů, mimo jiné odpovídá i na otázku, odkud se talent mladého generála vzal a v čem spočívaly principy války, které uplatnil. Ve velké míře se dotýká jak slavných, tak i tragických událostí z historie, která zde bojovala pod velením polního zbrojmistra von Beaulieu, maršálka Wurmsera, polního zbrojmistra Alvinczyho i arcivévody Karla Rakouského. O autorovi a jeho dílu obecně viz napoleon-knihy.blogspot.cz.
Ukázka začíná uprostřed legendární bitvy u Arcole, kde si rakouská vojska vůbec nepočínala špatně...
Od chvíle, kdy z vrchního velitele seškrabali nánosy bahna, uplynuly ještě dobré dvě hodiny, než svitla Francouzů naděje, že se do setmění přece jen něco obrátí v jejich prospěch. Generál Guieu v té době přeplul Adiži a za soumraku či dokonce za tmy, někdy mezi šestou a sedmou večerní, podnikl z jihu, od Albareda první útok na Arcole po levém břehu Alpone. Byl odražen, vedl ale pěšáky do nového útoku a tentokrát se dokázal v prvních domech zachytit. To málo stačilo, aby rakouská palba na most zeslábla, a nejspíš v této chvíli jej Augereauovi muži konečně přeběhli. Plukovník Brigido, před nímž počet nepřátel rostl, vesnici raději zvolna, za boje vyklidil a stahoval se k severu, na San Bonifacio a k Mittrovskému. Střílelo se ovšem dál a boj utichal až kolem jedenácté v noci.
Bonaparte byl nepochybně rád, jak ale o mnoho let později do svých vzpomínek nadiktoval, věděl, že neuspěl a že je možná v horší situaci než předtím. Rakouského parku se nezmocnil, Alvinczyho na východ k Vicenze nezahnal, nanejvýš jej na určitou dobu donutil zapomenout na plánovaný přechod Adiže. Ještě prekérnější bylo, že měl nyní mezi rakouským polním zbrojmistrem a Davidovichem jen Vauboisovu divizi. Stačilo, aby Davidovich podnikl rázný útok a donutil Francouze vyklidit pozici u Rivoli. Bonaparte byl přesvědčen, že k tomu došlo, a předpokládal, že Vaubois musí ustupovat na Mantovu. Z toho vyvodil, že Kilmainovi nezbude než blokádu pevnosti zrušit a buď chvátat Vauboisovi na pomoc, nebo také ustupovat, což dávalo v obou případech Wurmserovi šanci na výpad značnými silami směrem do týlu od sebe odtržených francouzských uskupení.
„Ves byla rychle dobyta,“ napsal na Ostrově svaté Heleny excísař Napoleon, „neměla však náhle cenu. Arcole leželo ještě ráno v nepřátelském týlu, teď ale bylo jen podružným bodem mezi dvěma armádami.“
Jinými slovy přiznal, že manévr nesplnil strategický ani taktický záměr a byl v dané chvíli k ničemu. Přesněji řečeno představoval velmi pravděpodobnou cestu k vlastní porážce. Velitelské rozhodnutí, přijaté s ohledem na tuto skutečnost, bylo nelehké, avšak jedině správné a zcela opodstatněné. V Augereauem krvavě dobyté vesnici i na Massénově straně, před Porcile, měly zůstat v obraně jen nevelké jednotky, spíše přední stráže, a vše ostatní muselo co nejrychleji ustoupit tam, odkud přišlo, přes Ronco vzhůru proti proudu Adiže. Prioritu představovalo zatarasení cesty k Mantově a navázání doteku s Vauboisem! Levý břeh Adiže proti Roncu zůstaly střežit 12. lehká a 75. řadová brigáda spolu s několika děly; jejich úkolem nebylo víc než hájit přechod a nepřipustit přes něj obchvat.
„Vrchní velitel dostal v noci zprávu o obsazení Arcole, načež dal rozkaz ves vyklidit a zaujmout postavení vzadu. Onen rozkaz překvapil, nic však nemohlo být lépe propočteno. Situace se zcela změnila. Vyrazit na otevřený terén, na varovanou armádu a se silami o tolik menšími by bylo osudné. (...) Evakuací Arcole jsme nepřítele nutili, aby se tam vrátil, v důsledku čehož jsme mu nutili podmínky, které byly pro nás výhodnější, Generál Bonaparte byl vždy obdivuhodný tím, jak dokázal celý systém naráz změnit, když mu okolnosti ukázaly, že ten původní je nevýhodný,“ potvrzoval i Marmont, který byl jinak ve svých memoárech k Bonapartovi hodně kritický.
Takticky to znamenalo, že on se vyvázal z doteku a byl připraven pružně zasáhnout tam, kde to bude podle vývoje situace potřebnější, přičemž byl připraven zastoupit Rakušanům cestu na Mantovu a podpořit Vauboise. Současně protivníka nutil, aby hrál podle jím rozdaných karet, aby zapomněl na vlastní plánovaný přechod u Zevia a soustřeďoval místo toho síly u Arcole!
Noční ústup neunikl podmaršálku Proverovi, který vyslal Brabekovu brigádu, aby znovu obsadila Porcile a postoupila až ke statku Belfiore, což se v noci bez větších problémů podařilo. Generálmajor Mittrovsky rozvinul svoje síly mezi vesnicemi San Bonifacio a San Stefano, přičemž Brigidovi muži znovu obsadili večer vyklizenou ves Arcole!
Zatímco se Bonaparte stahoval na pozici, kterou lze vzdáleně označit jako centrální, Alvinczy tříštil síly, neboť Proverovo jádro angažoval ve směru na Arcole a u Zevia měl nyní jen menší část Furlandského sboru. Věděl, že pod Veronou nepřítele nestiskne, neboť Davidovich na Vauboise dosud nezaútočil; ještě v pět ráno 16. listopadu mu poslal naléhavou depeši, aby Rivoli konečně dobyl! Polní zbrojmistr za daného stavu věcí usoudil, že nejlepší je soustředit pozornost na Arcole a svést tu s Bonapartem generální bitvu! Část Proverových sil (dvě brigády, dohromady ale jen šest batalionů se dvěma eskadronami) měla postupovat z jedné strany, přes Porcile, Mittrovského jednotky, posílené Schübirzem (dohromady čtrnáct batalionů a dvě eskadrony), z druhé. Obě uskupení by se proti Roncu spojila, zahnala Francouze, přešla Adiži a v té chvíli by Hohenzollern-Hechingenův předvoj s Quosdanovichem uskutečnily přechod u Zevia. Bonaparte by byl v kleštích, jejichž severnější čelist by jej navíc odtrhla od Vauboise!
V pět hodin ráno 16. listopadu se Proverovy i Mittrovského síly hnuly vpřed, aby uskutečnily první fázi plánu, jenž vypadal promyšleně a opodstatněně. Měl jednu vadu a ta tkvěla v tom, že Bonaparte hodinu předtím svoje dispozice znovu změnil a vracel se do pozic, které vyklidil! Kolem čtvrté ranní totiž dostal zprávu od Vauboise, která jasně říkala, že Davidovich nezaútočil a Francouzi planinu u Rivoli stále drží. Tato informace situaci naprosto měnila; o Mantovu se vrchní velitel nemusel nejméně v příštích čtyřiadvaceti hodinách obávat! Nebylo třeba chvátat k Vauboisovi, odrazit Davidoviche a letět zpět, vstříc Alvinczymu! Plán mohl pokračovat podle původního scénáře s tou obměnou, že nyní představoval kritický bod soutok Adiže s Alpone. Všechny jednotky, které se už přes Adiži vrátily na západní břeh, dostaly rozkaz udělat čelem vzad a pochodovat co nejrychleji do původních pozic, na Arcole a k Porcile!
V té době už generálmajor Mittrovsky došel do Arcole, obsadil ves, prošel přes most a zamířil po hrázi k Roncu. Dva bataliony Warasdiner Grenz pod velením plukovníka Miloradovicse (v jiných pramenech Miloradowitze; v žádném případě se však nejedná o později slavného ruského generála Miloradoviče) vyslal po levém břehu Alpone až k Albaredu, aby se vyhnul překvapení, které Rakušanům včera připravil generál Guieu. Proverovy síly s generálmajorem Brabekem v čele postupovaly od Porcile a Belfiore ke statku Bionde.
Boj vzplanul ještě před rozedněním a všechny rakouské výhody z předešlého dne byly nyní kupodivu na francouzské straně. Masséna postupoval stejnou hrází jako včera, využil však terénu u statku, zastavil a nechal rozvinout tirailléry všude, kde to křoviny, stromy či ostrůvky pevné země umožňovaly.
„Dvaatřicátá vyrazila kupředu. Několik vojáků spatřilo vpravo od nás mezi kmeny stromů pěšinku v bažině; využili toho, aby proklouzli nepříteli do levého boku a způsobili mu mnoho zlého. Generál Gardanne se postavil s kordem v ruce do čela půlbrigádě; bubnovalo se do útoku a my se vrhli na Rakušany. Vojáci už nepoužívali nic jiného než bodáky. Mrtví padali jedni přes druhé; cesta jimi byla ucpaná,“ vzpomínal kapitán Roguet.
Rakušané tedy narazili na čelo francouzské kolony, která jim zastoupila směr k jihu, a z boku se na ně snesla mířená palba skrytých mužů. U Brabekových vojáků to vyvolalo zmatek, několik srdnatých kanonýrů ale dokázalo odkolesnit děla a kartáči nabité hlavně zamířit na čelo francouzské útočné kolony.
Vše se začalo měnit v Massénův neprospěch, jenže pak něčí střela zabila třiašedesátiletého generálmajora Adolfa Balduina von Brabek (či Brabeck), Vestfálce, vojáka od píky a od sedmnácti let, který bojoval v rakouských službách proti Prusům, Turkům i Francouzům a všude proslul osobní bravurou spojenou s velitelsky prozíravou rozvahou.
Když vojáci v čele kolony spatřili, že jejich generál padl, začali ustupovat a v úzké hrázi se tlačili na ty za sebou, což vyvolalo zmatek, který rychle přerůstal v paniku. Někteří pádili zpět, jiní stále pochodovali ve tvarech, o obraně se ale už nedalo hovořit a Masséna, který toho dokonale využil, postupoval rychle směrem na Caldiero, přičemž ukořistil pět rakouských děl.
Špatně se vedlo i generálmajoru Mittrovskému, který přešel most u Arcole a zprvu zatlačil Augereaua téměř až k Adiži. Tam se Rakušané dokázali rozvinout, jenže z jejich pravého křídla se rozšířila zvěst o Brabekově smrti a ústupu či útěku na Caldiero, jež vzala útočícím odvahu. Augereau zakolísání využil, vyrazil do protiútoku, zmocnil se dvou děl a zatlačoval Rakušany po oné hrázi, která včera stála jeho muže tolik obětí. V té chvíli se ovšem vystavil palbě Miloradovicsových hraničářů z opačného břehu Alpone, která jej donutila k rychlému ústupu. Mittrovsky, zatlačený do Arcole, tu svoje muže seskupil, načež vysunul plukovníka Stickera se čtyřmi bataliony a dvěma husarskými eskadronami za most, na hráz směrem k Adiži. Miloradovicse nechal rozvinutě na opačném břehu Alpone, dolů k Albaredu poslal plukovníka Brigida se čtyřmi bataliony a půleskadronou husarů. Jeden batalion pak přesunul zpět k San Bonifaciu jako týlové zajištění.
Augereau se celé odpoledne marně snažil prorazit a nakonec se pokusil o obchvat přes Albaredo, kam vyslal na lodích nevelký odřad 5. lehké půlbrigády, sotva však ze břehu zahřměla Brigidova lehká děla, čluny raději obrátily a co nejrychleji pluly do bezpečí. Bonaparte nakonec poručil, ať generál Vial přeplave se dvěma bataliony 51. půlbrigády a granátníky od 40. půlbrigády přes Alpone těsně nad jejím soutokem s Adiží. Sám, za hodně husté palby ostrostřelců z obou břehů, vybral místo a vydal rozkaz, aby si vojáci připravili svazky rákosu či větví. Každý z nich měl pak onen svazek napíchnout na bodák a hodit do říčky, čímž by vznikla jakási hráz, po které by šlo přejít. Generál Chasseloup později vzpomínal, že si je pěšáci i granátníci sekali šavlemi, seržant Rattier ale tvrdil, že tu střely z pušek, kule, granáty i kartáče zulámaly dostatek topolových větví a nikdo nic sekat nemusel.
„Aby se tato operace usnadnila,“ vzpomínal Marmont, „byl jsem pověřen postavit na pravém břehu Adiže baterii patnácti děl, jejichž palbou se měl postřelovat levý břeh Alpone, který sloužil nepříteli jako obranný val.“
Pokud měly kule zasahovat, byl Marmont nucen střílet à ricochet, tedy s odskoky dělové kule; ta musela dopadnout před cíl, odrazit se a obloukem, jako žabka na vodě, překlenout hráz tak, aby dopadla až za ní. Marmont vedl palbu půl hodiny, a pak přihlížel svéráznému pokusu o násilný přechod vodního toku: „Po půlhodinové palbě se svazky vybavená kolona vrhla kupředu a naházela je do místa přechodu, leč proud Alpone, třebaže malý, všechno odnesl do Adiže...“
Tambor Estienne zachytil ve své vzpomínce pokračování příběhu: „Bonaparte, který byl přítomen, dal rozkaz překonat kanál plaváním, neboť viděl, že není příliš široký. Sotva do dořekl, padl hned vedle něho jeden z jeho pobočníků mrtev.“ Oním mrtvým byl devatenáctiletý Elliot, synovec generála Clarkeho, pozdějšího vévody z Feltre, Napoleonova ministra války.
Jako první se do ledové vody vnořil poručík Ramand z 51. půlbrigády, následovaný pouhou třicítkou mužů; nikomu dalšímu se do říčky nechtělo. Mezi plavci byl generál Honoré Vial (co mu zbývalo, musel dát příklad) a devatenáctiletý bubeník Estienne, který si dal buben na hlavu, aby se mu kůže na něm nenamočila... Sotva vylezl, začal bubnovat do útoku, ani to ale vojáky na opačné straně nepovzbudilo. Odvážlivci, jejichž řady hraničářskou palbou prořídly, nakonec museli podstoupit mrazivou koupel ještě jednou, tj. nazpět.
Druhý den bitvy u Arcole zvolna končil, na krajinu se snášela tma a Bonaparte musel konstatovat, že svého dosáhl jen na Massénově křídle, které se ovšem bez Augereauovy podpory nemohlo pustit dál. V deset večer vrchní velitel rozhodl, že přes noc musí pontonýři Alpone u soutoku přemostit, a současně vyslal batalion 40. půlbrigády s odřadem jezdectva až do Legnana, aby tudy nočním přesunem došel k Alpone od východu.
Rakušané se za tmy od místa zamýšleného překlenutí stáhli k Arcole, Andréossy sem od Ronca dopravil čtyři pontony a sapéři současně rozšiřovali hráze, aby umožnili průchod co nejvíce mužů. Massénova divize dostala rozkaz ustoupit ke statku Bionde, tam vybudovat obranu a část svých jednotek přesunout k arcolskému mostu tak, aby odtud Augereauův nápor podpořila. Část 51. půlbrigády byla vyčleněna, aby pontonový most (či spíše mostek) přes Alpone chránila a ženisté tu spěšně vršili cosi jako redutu!
Alvinczy během noci z 16. na 17. listopadu nic nepodnikl, jen Hohenzollern-Hechingenův předvoj stáhl od Zevia na Caldiero, které v průběhu dne ohrozil Massénův nápor od Porcile. Zprávy od Davidoviche mu říkaly, že k náporu na Rivoli nedošlo ani šestnáctého, podmaršálek ale sliboval razantní útok na sedmnáctého. Polního zbrojmistra nedostatek aktivity Tyrolského sboru určitě netěšil a dostával ho do stále složitější situace; kdyby Rakušané u Rivoli prorazili, nebo alespoň útočili, jistě by to Bonapartovy plány zkomplikovalo, či alespoň přibrzdilo! Stejně překvapivý byl nedostatek iniciativy na Wurmserově straně v Mantově. Kilmaine z obavy nad tím, co se ve dnech bojů u Arcole za jeho zády děje, sevření uvolnil a masivní výpad měl naději na úspěch. Přesto k němu nedošlo a Alvinczymu, který by přivítal jakoukoliv diverzi ve svůj prospěch, nezbývalo než si poradit zcela sám.
Časně ráno ve čtvrtek 17. listopadu začal Davidovich konečně plnit to, co slíbil a k čemu byl svým nadřízeným po několik dní intenzivně vyzýván. Kolem sedmé zaútočil Ocskay na Monte Baldo a po něm zahájil Vukassovich postup na Pontare. Přesilou zaplavovaní Francouzi ustupovali za boje doslova z kopce na kopec od Rivoli směrem k jižnějšímu Affi a hodinu od hodiny jim bylo hůř. Kolem druhé po poledni se zhroutila obrana 85. půlbrigády, která prchala až na Piovezzano, kde už se začíná údolí Adiže rozevírat. Do zajetí padli s tisícovkou mužů generálové Fiorella a Valette, sám Vaubois mohl mluvit o štěstí, že vyvázl, a Davidovich psal chvatně Alvinczymu zprávu o vítězství, které jej přivedlo na dohled od Bussolenga i do blízkosti komunikace Verona–Peschiera. Kdyby Davidovich toto vítězství vybojoval o dva dny dříve, mohla Bonapartova vláda nad Lombardií skončit...
Onoho sedmnáctého ještě nebylo pro Alvinczyho pozdě, Bonaparte ho ale u Arcole plně zaměstnával a na manévr, jímž by se s Davidovichem spojil, neměl ani síly, ani pomyšlení. Od časných ranních hodin byly jeho jednotky vystaveny koncentrovanému útoku Massénovy a Augereauovy divize oběma břehy Alpone směrem na Arcole. Augereauova 51. půlbrigáda překročila pontonový most a za ní chvátala od Ronca (kam se za noci stáhla) 4. půlbrigáda, na jejíž útok vzpomínal seržant Petitbon: „V osm ráno pochodoval generál Augereau v čele půlbrigády. Po překročení Adiže jsme zabočili napravo a přešli přes most, který byl spěšně vybudován přes kanál, jenž do této řeky vtéká. Baterie, která toto místo bránila, nám uchystala trpký úděl. Most ale byl překročen a my obešli velké množství nepřátel, které 51. půlbrigáda zatlačovala. Naše přítomnost nepřítele zastavila a my jej donutili ustoupit do vesnice Arcole. Jiné nepřátelské jednotky, které se ukryly za zdmi a hrázemi kolem vesnice, nám zabránily, abychom nepřítele pronásledovali.“
Rakušané, posílení o batalion Karlstädter Grenz a několik batalionů LIR 4 Deutschmeister sice zatím Arcole udrželi, Birgidovi a Miloradovicsovi muži však museli s děly od Albareda ustoupit, čímž ustala i občasná palba do francouzského boku. Pak jakýkoliv pohyb ustrnul a opět se bojovalo jen na hrázích při obou březích Alpone. „Boj to byl houževnatý a krvavý, Během zápasu se jednotlivé části divize zcela promíchaly a terén jim nedovoloval rozvinutí. Jen ti nejstatečnější se dokázali prodrat kupředu,“ psal Petitbon. Podle tohoto pamětníka se čtyřikrát postupovalo a zase ustupovalo; seržant Rattier tvrdil, že to bylo „jen“ třikrát.
Kolem půl třetí odpoledne už čelil Mittrovsky přesile, kterou nedokázaly vyrovnat ani úzké hráze, a Alvinczymu poslal naléhavou depeši se zprávou, že mu do levého boku, ve směru od Legnana, míří další nepřátelské kolony!
Alvinczy podnikl bleskurychle protiopatření. Provera, který během dne útočil na Massénovými muži hájený statek Bionde a byl odražen, se začal přesunovat přes Caldiero k východu, na Villanovu, aby tu kryl Mittrovskému záda. Pokud šlo o polního zbrojmistra, ten vyrazil s dalšími jednotkami k San Bonifaciu, které pokládal za klíčový a nejohroženější úsek celé bitvy.
U Arcole zatím zápas kulminoval. K dřevěnému mostu se dral brigádní generál Robert, který dospěl k mostovce kolem třetí odpolední, od jihu útočil na ves Augereau a od severu se k ní hnal sám Alvinczy.
„Náhle jsme uviděli, jak k nám spěje kolona více než čtyř tisícovek nepřátel. Vrhla se na tu osudnou hráz a pobrala nám děla. Její úder byl tak zuřivý, že část našich jednotek srazil až k mostu,“ psal Sułkowski a mínil tím most přes Adiži u Ronca!
Robertova brigáda byla rozbita a vržena zpět, což Augereauovy jednotky viděly z protějšího břehu doslova z bezprostřední blízkosti. Náhle měly nekrytý levý bok, do kterého vítězící Rakušané z polovičního dostřelu pistole pálili, a začaly ustupovat, či spíše utíkat.
„První husarský pluk chtěl za ústupu přejet po mostku skrze pěchotu a mnohé pěšáky smetl do kanálu,“ poznamenal tambor Estienne. „Sedmnáctého navečer,“ psal o tomto útoku Roguet, „začal mít nepřítel navrch a už nešlo o nic menšího než o to, jestli nás smete do Adiže. Kolem čtvrté vypadala naše situace beznadějně. Masséna byl v našem ležení na silnici ke Caldieru a Berthier mu přijel jménem vrchního velitele nařídit, že má s celou divizí ustoupit na pravý břeh Adiže. ,První batalion dvaatřicáté,‘ povídal mu na to Masséna, ,dneska nic nedělal; dá se použít k pochodu na Arcole. Než se rozhodneme k ústupu, musíme provést tenhle přesun. S touhle jednotkou si můžeme dovolit riskovat.‘ ,Pádím to vyřídit vrchnímu veliteli,‘ odpověděl mu Berthier. ,Jako kdybyste mu četl myšlenky.‘ Batalion dostal rozkaz jít na Arcole. Augereauova divize už byla zatlačená až k mostu u Ronca. Vyrazili jsme, generál Gardanne v našem čele. Bonaparta jsme potkali na rozcestí u mostu a vojáci ho pozdravili křikem ,Ať žije republika!‘ ,Dvaatřicátá, rád vás vidím,‘ odpověděl jim vrchní velitel.
Batalion se vydal po cestě. Vrhneme se na Chorvaty. Jsou překvapeni, většina jich složí zbraně. Utíkajícím šířka hráze nestačí; všichni popadají do bažiny Alpone. Od mostu na nás vyrazí silná kolona uherských granátníků se dvěma děly; náš postup tím znejistí. Schováváme se napravo, v terénu porostlém vrbami, prorazíme jim bok a nepřítele zastavíme. Masséna zatím postupuje se dvěma dalšími bataliony za námi.
Tehdy vyskočí generál Gardanne sám na hrázovou cestu, meč má v ruce, kloboukem zamává co nejvýše, křičí ,Kupředu!‘ a hned nato těžce raněný klesne. Bubnuje se do útoku, lezeme na cestu, utíkáme na postavenou baterii děl, zmocníme se jí. Nepřestáváme bojovat a pronásledovat, buben stále bije do útoku. Nepřátelské čelo se ve velkém zmatku tlačí na zadní řady; most přeházíme promícháni s ním. Konečně padá Arcole do naší moci. Masséna se k nám připojuje cestou přes potok s ostatními bataliony; pronásledujeme Rakušany na Villanovu.“
Jak živá vzpomínka a jak málo někdy stačí, aby se porážka změnila ve vítězství, triumf v pád! Jistěže to nebylo jen dílo Gardannem vedeného batalionu, i Augereau se hnal znovu do útoku po opačné straně Alpone a k Arcole dorazil v pět odpoledne takřka v téže chvíli, kdy do vsi vbíhali od dřevěného mostu vojáci Massénovy 32. půlbrigády.
Bitva ještě nebyla dobojována, stále muselo přijít něco, co by francouzský nápor změnilo v konečné vítězství krvavého zápolení. Zbývala další legenda, spojná s touto neobvyklou bitvou, tentokrát pravdivá a nezpochybnitelná. Legenda o pětadvaceti jezdcích od Arcole!
Původní adresa příspěvku:
Krvavé hráze říčky Alpone (Arcole 1796)
- primaplana.net/txt/clanky/dobyvatel-bonaparte-1796-alpone.html